Ireth & Kael

Jeho poznámce se nedalo oponovat, měl pravdu. Sobeckost byla jedna z věcí, které mocdobře rozuměla a vyvolalo to u ní vzpomínky na jejího bývalého snoubence. Na toho teda rozhodně myslet nechtěla a tak zatřásla hlavou a povzdechla si, proto aby je zahnala. Povedlo se jí to, ale v jednu chvíli se ji noha lehce podlomila, snažila se to skrýt ale Kael si toho očividně všiml. Ihned k ní příspěchal aby ji podepřel a když od ni vzal láhvičku s krví, kterou málem upustila na zem, byla mu vděčná.
"Díky," hlesne slabě a celé její tělo se na krátkou chvíli sevře v křeči. Její studené tělo začínalo nabírat na teplotě, což nebylo u upíra ani trochu normální a tak tiše zabědovala a psobírala poslední zbytky své síly. Oči se ji trochu klížily, bylo to ještě daleko nebo nebylo? Trochu ztratila pojem o tom kde jsou, ale lesknoucí se hladina jezera, která se odrazila na boku kousek od nich, ji donutila se trochu vzpamatovat. Tohle místo milovala, chtěla si tady s Fen'linem postavit domek, moc se na to těšila, nemůže přece umřít na pitomé vlkodlačí kousnutí, jaká ironie. Je ji skoro tisíc let a udělá takovou fatální chybu, jenže netušila že tenhle jed bude mít na její tělo až takový dopad. tahle myšlenka ji v hlavě přílši dlouho nevrtala, protože se k ní po směru větru dostal velice nepříjemný pach. Byl to upír... Okamžitě zpozornila a trochu křečovitě sevřela Kaelovo triko na boku.
"Nejsme tu sami, někdo nás sleduje, nějaký... jiný upír," vydechne unaveně a zvedne hlavu aby se ohlédla po okolí, neviděla ho a dostala z toho špatný pocit.

Celé její tělo začínalo být jako v ohni, byla tedy ráda, když ji Kael opřel o strom a na chvíli mohla uvolnit všechny svaly v těle. Udělalo se jí o trochu lépe, ale obraz se jí před očima trochu rozmazával. Ráda by řekla, že vnímala všechno kolem sebe ale nebyla by to ani z části pravda. Začala být dehydratovaná a celé její tělo se zatřáslo v momentě, kdy pozvedla hlavu aby Kaelovi mohla podat meč. Byla to jediná věc na ktero se ještě zhmohla a doufala že bude v pořádku, že něco vymyslí. Protože jestli ne, oba dva tady zemřou a až teď dostala strach. Nechtěla zemřít, Fen'lin by jí to nikdy neopustil Jak mohla udělat takovou hloupou chybu a nechat se kousnout od vlkodlaka? To si byla tak moc jistá sama sebou? A teď za to zaplatí životem? Ráda by řekla, že to nebylo fér ale možná si to zasloužila. Natěžko polkla a na chvíli by přísahala, že skoro upadla do bezvědomí a poddala se mum, protože než se nadála, viděla Kaela jak rozsekl upíra vejpůl, tedy... skoro. Párkrát zamkrala, ale víčka ji zase spadla, cítila jak ji společník zvedá a pokračuje v chůzi. Jeho hlas k ní doléhal zpovzdálí a několikrát si za cestu musela zarýt ostré nehty do kůže aby udržela mysl vzhůru. Znovu se zatřásla a v jeho objetí doslova křečovitě stáhla nohy k tělu a opřela si hlavu více o jeho hrudník. Snažil se ji uklidnit, její dech už byl tak dost rozechvělý a přerývaný že si ani nedovolovala mluvit, ne teď. 'Už tam budem, neboj se' dolehne k ní ale byla si jistá, že už to byla nějaká chvíle co to řekl a těžce se donutila zvednout hlavu, aby se pokusila podívat se kde jsou. V dálce zahlédla chatku, před kterou stála nějaká žena, měla dlouhé rudé vlasy až po ramena usmívala se.
"Věděla jsme že přijdete," vydechne hned když se Kael zastaví jenom na pár mětrů od ní. Chtěla jsem něcoříci a tak jsem se nadechla, ale nedokázala jsem to, hlas se mi zlomil a proto jsem akorát opět těžce opřela hlavu o Kaelův hrudník.
"Vezmi ji dovnitř na stůl, ale nečekej že vám pomohu zadarmo," řekne čarodjěka ostře a zruší bariéru kolem domu aby do nich temné tvory propustila, zatíco vešla dovnitř. Jakmile Kael položil Ireth na stůl, byla už skoro v bezvědomí.
"Doufám že sebou máte lahvičk us krví vlkodlaka který ji pokousal, jinak ji není pomoci," řekne ostře ale zcela upřímně se zadívá do očí mladíka, který skrýval svou tvář pod kapucí.

Už to nemohlo být daleko řekl jsem si když mi Ireth pod rukama zase o něco víc ochabla, už před nějakou dobou jsem si musel vyvolat křídlo a pomáhat si s ním abych se svou omezenou silou po dnešním náročném večeru došel i s Ireth až k čarodějce. Když jsem její chatku konečně uviděl před námi Ireth mírně nadzvedne hlavu a rozhlédne se, takže ještě byla částečně při vědomí řeknu si, to byla dobrá zpráva. Čarodějnice stála před svou chatkou a sledovala nás, jako by snad věděla předem, že přijdeme. Jen na to pomyslím a čarodějnice jako by mi četla myšlenky řekne, že věděla, že přijdeme. Když se zastavím pár metrů před ní a chci se jí zeptat jestli nám může pomoci, předběhne mě a řekne mi ať ji vezmu dovnitř a položím na stůl, ale ať nečekám, že nám pomůže zadarmo. Jen co zruší magickou ochranu kolem své chatky vběhnu dovnitř a položím Ireth na už prázdný stůl. Poté se čarodějka zeptá jestli máme krev vlkodlaka, který Ireth pokousal a já podávajíc jí lahvičku s krví si říkám co mi na té otázce přišlo jako dobrá zpráva. Hned mi to dojde, čarodějnice nevěděla jestli ji máme nebo ne, takže přeci jen neumí číst moje myšlenky. To byla rozhodně dobrá zpráva. Čarodějnice si vezme malou skleněnou lahvičku a dívá se dále na mě místo aby rychle připravila protijed. Už se nadechuji abych jí řekl, že si má pospíšit, vždyť Ireth umírá, ale v tom mi dojde, že to nebude nejlepší způsob jak někoho koho neznáte požádat o pomoc. Proto se hned zarazím, stáhnu si kapuci aby mi bylo vidět do tváře a lehce skloním hlavu.
"Ó mocná, mé jméno je Kael a přišel jsem tě požádat o pomoc. Jak očividně víš tato upírka umírá na kousnutí vlkodlaka" ještě jednou se podívám Ireth do tváře "a já udělám cokoliv aby jsi ji vyléčila". Jako by přesně na tuhle větu čekala se ke mě přiblíží dvěma rychlými kroky, vytrhne mi tři pírka z křídla a řekne, že náš obchod je uzavřen. Poté se otočí na podpatku a rychle se vrhne ke skříni ve které když ji otevře uvidím spoustu bylin a všelijakých částí zvířat a nerostů. Ještě se na mě rychle otočí, mávne rukou a se slovy ty počkej venku mě její magie vynese ven před chatku a zavře za mnou dveře.

Upírka ani nevnímala co se kolem ní děje, dokonce na chvíli upadla do bezvědomí a tyhle stavy se chvilkově střídaly s každým tluknutím, ciknutím a čvahtáním všeho možného co se v chatce nacházelo. Ani se nechtěla ptát jak ji čarodějka donutila ten hnus vypít, ale bolest v celém těle najednou začala ustupovat. Ležela tam alespoň deset minut, než začala tak nějak více vnímat a tak namáhavě naklonila hlavu na stranu, ve snaze najít Kaela, který tady ale nebyl.
"Ka-?" vydechne ale hlas se ji zlomí, samotnou ji to překvapí a když se pokusí posadit, čarodějka ji položí ruku na čelo a zabrtí hlavou s tím, že by ještě vstávat neměla, ať chvíli poleží a že její společník čeká venku. Opatrně se nadechla a jejích rad dbala, přece jenom nechtěla být vůči sobě tak bezohledná, když málem umřela a to bylo něco, co jí vyděsilo. Ihned zahnala tyhle ošklivé myšlenky a sledovala čarodějnici, která cosi připravovala u kotlíku. Byla to poměrně mladá žena, trochu jí nekoho připomínala, ale nebyla to ta čarodějka, kterou znala a kterou si pamatovala.
"Blame," hlesne do ticha a upírka jenom zmateně zamrká. Myslela tím snad její jméno? Nejspíše ano, protože netušila jak jinak by si to měla spojit. Znovu se nadechne a po chviličce se konečně posadí.
"Ireth," odpoví a váhavě vystřelí očima k čarodějce. Necítila se tu zrovna bezpečně, čarodějky byly nevyzpytatelné a nikdy jste nemohli vědět co od nich očekávat.
"A co dlužím?" zeptá se opatrně, ačkoli to čarodějku nějakým způsobem rozesmálo. Chvíli nci neříkala, ale poté k ní došla a sklonila se tak, aby byla alespoň v úrovni jejího obličeje.
"Tvůj přítel už dluh splatil, ale měla by ji být opatrnější, nejenom na sebe ale i na ty dva," vydechne jakoby se nechumelilo a zasměje se, zrovna když se natáhne pod stůl pro nějakou lahvičku, do které něco přelije.
"Dva???" zamrká upírka zmateně a absolutně nehcápala slova čarodějnice, která se nad její nevědomostí jenom zasmála a znovu se k ní obrátila s úsměvem snad přes cellý obličej. V rozporu s její malou hlavou to působilo opravdu vtipně.
"Oh, nevíš? Jak smutné, myslela jsem že upíři změny stavu poznají," obeznámí upírku s novým faktem a natáhne se pro nějakou bylinku. Až teď to upírce pomalu docházelo a aby pravdu řekla, byla zaskočená a kdyby její svaly nebyly stále ochablé, nejspíše by pod ní propadl stůl, jak křečovitě v napětí svírala všechny svaly v těle. Dva... proboha byla snad těhotná?! Přísahala by, že zbledla, pokud to tedy u upíra ještě více šlo a nemohla chvíli popadnout dech. Čarodějka se nad její reakcí akorát smála, ale vypadalo to, že je příliš zaujatá. Ireth si byla jistá tím, že čarodějka ví, o tom, že se nejdná o děti upíra nebo člověka, proto se ji nelíbil výraz v jejím obličeji, který říkal, že ji bude žádat o nějakou prosbičku do budoucna. Dříve než stačila čarodějka něco říci, poděkovala, doslova seskočila ze stolu a zabouchla za sebou dveře. Až teď se ji trochu zamotaly nohy a nebýt Kaela za dveřmi, kterého se chytila za mikinu, skončila by na zemi.

Jen co se za mnou zavřeli dveře se zevnitř začali ozývat zvuky cinkajících nástrojů a bublajících tekutin. Nebylo nic co bych mohl dělat a tak jsem schoval své křídlo, které jak jsem si uvědomil bylo stále venku, sedl si před dveře do chatky a čekal. Po nějaké době jsem zevnitř uslyšel hlasy, což muselo znamenat, že Ireth už je v pořádku. Znovu jsem se zvedl ze země a udělal krok ke dveřím do chatky ze kterých se vyřítila stále ještě trochu malátná Ireth a skončila mi v náručí. Pevně se chytla mojí mikiny aby neztratila rovnováhu a já ji objal se slovy "jedno malé kousnutí a ty s tím tolik naděláš" když uvidím její zamračený výraz, ještě dodám "mít emoce, víš kolik infarktů bych za tuhle noc měl za sebou?".
Ještě zvednu hlavu a podívám se do okna chatky, ze kterého se mi dívá čarodějka přímo do očí a s nepříjemným úsměvem na mě zamává černými pírky, které mi vytrhla z křídla než se otočí a zmizí uvnitř chatky. Něco mi říká, že se s ní ještě někdy uvidím, ale to teď nebylo důležité. Znovu pohlédnu na Ireth, pustím ji z mého objetí a zeptám se "jak ti je, budeš schopná dojít zpátky do města, nebo chceš radši znovu mou pomoc?".

Byla opravdu ráda, že se Kaela zachytila a když ji objal, zabořila hlavu do jeho mikiny. Nemohla uvěřit co jí čarodějka právě řekla a byla z toho mimo. Nejlépe... by se potřebovala prospat, uklidnit a trochu to vstřebat, ještě pořád si tak trochu neuvědomovala co to znamená. Nad Kaelovou poznámkou se zasmála a nakonec vzala rovnováhu do svých rukou a uculila se na něj.
"Děkuji, hrdino," vyplázne na něj jazyk a zhluboka se nadechne. Bolest ustávala a už ji bylo o dost lépe. Náhle se ale zarazila a olízla si oschlé rty, opravdu umírala žízní a za trochu vody by teď klidně hledala i zlaté prase. Když se jí Kael optá, jestli je schopná jít, přikývne.
"Každopádně budu ráda, když mě doprovodíš," dodá s úsměvem a naposledy se otočí na chatku, než se raději rozhodne být od tohoto místa co nejdál. Nejlépe někdě doma, ve vaně nebo zahrabaná v peřinách, už se nemohla dočkat.

Vyrazíme pomalu zpět směrem do Atrei a mlčení Ireth značí její vyčerpání a také to vypadá, že nad něčím přemýšlí. Když vzhlédnu k nebi a vidím načervenalý okraj oblohy mezi stromy, nemůžu uvěřit tomu, že už začíná ráno. "Tohle byla divoká noc" řeknu a když už po několikáté vidím jak si Ireth olízne suché rty si rozepnu mikinu, zastoupím jí cestu a s nakloněnou hlavou do strany odhalím svůj krk. "Tak dělej, jinak ani nedojdeš domů" řeknu.
"Mám jen dvě přání" dodám "neproměň mě a něco tam nech" a vypláznu na ní jazyk jako před chvílí ona na mě. Dívám se jí odhodlaně přímo do očí aby věděla, že ne neberu jako odpověď.
Mohl bych jí dát zase infúzi magické energie, ale nemyslím, že by to bylo dost po tom všem co se dnes v noci stalo. Moc se mi tohle řešení nelíbilo, ale bylo to logicky to nejlepší, které jsem mohl vymyslet. Mě to nebude stát skoro nic a Ireth to dodá dost energie na to aby došla bez problému domů a zrychlení zotavení.

Skoro ani nepostřehla, že na ni Kael mluví, než se donutila věnovat mu více než půlku pozornosti. Pořád byla lehce mimo a musela přemýšlet nad tím, co ji řekla ta čarodějnice. Samozřejmě že jí to nevěřila, ale byl to hloupý vtip, pokud se o něj tedy pokoušela. Věděla že splodit potomky s démonem není jenom tak možné, možná tak za pomocí magie, ale o nic takového se ani jeden z nich nepokoušel. Tak či onak nad tim přestala přemýšlet a otočila se na Kaela. Chtěla mu odpovědět, jenže to už ji z ničeho nic stoupne do cesty, rozepne si mikinu, nakloní hlavu na stranu a odhalí ji svůj krk s tím, že si má pohnout jinak ani nedojde domů. Zasekla se na místě, jenom na něj nechápavě hleděla, než ji sdělil další dvě prosby. Ještě chvíli tam stála a dívala se na něj, než se ušklíbla.
"Upřednostnila bych čistou vodu před krví, ale když se tahle nabízíš," zakření se a pomalu k němu dojde, než se nakloní k jeho obličeji. Místo toho aby se do něj zakousla ho trkne ukazováčkem do čela a pousměje se.
"Nebudu pít tvou krev, už ze dvou důvodů. První je, že by tě můj jed na nějakou chvilku ochromil a já se tady nechci zdržovat už ani minutu a druhá je ta, že dokážu z krve vidět a cítit vzpomínky svých obětí, v podstatě bych si prohlédla celý tvůj život až doteď," ušklíbne se a zase narovná. Čekala co ji na to řekne a tak prozatím složila ruce v bok a ohlédla se na oblohu, která se začala zalévat rouškou ranních červánků.

Prý by upřednostnila vodu před krvi, važně jsem tohle právě slyšel říct upíra? A ještě v téhle situaci... to je jako by jste hladovému nabídli oběd o třech chodech a on vám řekl, že by si raději dal sáček bonbónů. ale když se prý tak nabízím... tak si přeci jen dá, samozřejmě, vždyť je to logické obzvlášť proto, že tu stejně žádnou vodu nemáme.
Přiblíží se ke mě, natáhne ruku a místo aby se mě chytla a začala pít mě jen s úsměvem cvrnkne prstem do čela. Nakonec zase říká, že mou krev pít nebude a řekne mi dva důvody proč. Ten první zněl logicky, ani já sem nechtěl být paralyzován na tomhle místě a ten druhý... možná by nebylo špatné, dokonce by i mohlo být dobré mít někoho kdo o vás ví úplně všechno a jsem si jist, že zrovna Ireth si to dnes v noci zasloužila. V této chvíli není na celém světě nikdo kdo by mě alespoň trochu znal krom Ireth a nikdo kdo by na mě měl nějaké vzpomínky krom lidí, které jsem potkal dnes v noci. A pokud by se mi Ireth nezačala vyhýbat a stali jsme se přáteli po tom co by o mě věděla úplně všechno, bylo by naše přátelství o to silnější... ikdyž myslím, že po tom čím jsme si právě spolu prošli k sobě asi máme docela blízko i tak.
Takže vlastně nakonec šlo jen o to aby se nedostal její jed do mého těla... v tom případě je to hračka.
"S prvním důvodem souhlasím, nechtěl bych tady zůstat paralyzovaný po tom všem co sem dnes v noci zažil, ale s tím druhým nemám žádný problém a jsem si jist, že až se napiješ pochopíš proč" řeknu a vezmu do ruky svůj amulet, najdu na něm tu nejostřejší špičku a přejedu si s ní přes dlaň, na které se okamžitě objeví řezná rána a sbíhající se kapky krve. Poté chytnu Ireth za bradu, jemně zakloním jí hlavu a krvácející ruku dám přesně nad její obličej tak aby jí kapky krve padali přímo do úst. "Po dnešním zážitku mi nevadí, že o mě budeš vědět všechno co jde" řeknu jak první kapka krve začne padat k jejím ústům.

"Když myslíš, vy lidé byste si měli zachvovávat svá tajemstvé lépe," odseknu a rozhodnu se tedy neprotestovat. Když mi do úst steče první kapka, mé oči okamžitě naberou krvavou barvu a neubráním se úšklibnutí, když se mi vysunou ostré tesáky. S krví se také dostaví vzpomínky z minulosti, byl to jenom zlomek vteřiny... něco zcela jiného, než když se dívám na minulost někoho, kdo je skoro tisíc let starý. Párkrát zamrkám a usměji se, cítila jsem jak se mé rány hojí a jak sem i vrací má ztracená energie. Nemusela jsem se bát, že bych po něm vyjela, mé sebeovládání bylo bezchybné, pokud jsme tedy netrpěla v ohromných bolestech, už dlouho se mi nestalo, že bych se neudržela před krví někoho. Nakonec chytím Kaelovu ruku a pousměji se.
"To stačí... teď je asi vhodná chvíle na to říct, že dobře.. chutnáš?" ušklíbnu se a olíznu si rty od krve. Nakonec si roztrhnu kraj šatů a vezmu mu zraněnou ruku, kterou obvážu. Rozhodla jsem se jeho minulost zatím nerozebírat, bylo to trochu chaotické, ale i tak jsem jasně poznala, že emoce opravdu nemá a nic není hrané, což... bylo svým způsobem vtipné.
"Tak tedy děkuji za ochutnávku," zakřením se a položím si ukazováček na spodní ret, než se zadívám stranou někam do lesa.

Měl bych si prý svá tajemství střežit lépe... ale pokud nebudu věřit ani osobě, která mi zachránila život a v průběhu málem ztratila ten svůj, tak komu?
Pozoroval jsem kapky jak pomalu padají jedna za druhou a jak se Ireth viditelně zotavuje a má více energie. Když řekne, že to stačí a s úšklebkem dodá, že je teď asi vhodná chvíle říct, že chutnám dobře rozhodnu se na to nic neříkat. Když mi pak ale obváže ruku kusem látky, který si odtrhla z šatů a ještě řekne, že děkuje za ochutnávku už se neudržím a řeknu "doufám, že sem ti nechutnal až moc... ještě by si se někdy vrátila pro zbytek".
Trošku zavrávorám a udělám krok dopředu abych neupadl, moje magická energie je stále skoro plná ale moje tělo jak jsem si právě uvědomil je zesláblé a zranění na ruce tomu nijak nepomohlo. Výdrž nikdy nebyla mojí silnou stránkou a zdá se, že pro dnešek mám sílu maximálně dojít domů a lehnout si do postele.
Jen na to pomyslím a uvědomím si, že vlastně nemám kam bych šel. Asi budu muset najít nějaký hotel nebo něco takového... ale prvně se musíme vrátit do města a tak se podívám na Ireth a vyrazím směrem zpátky do Atrei.

"Hmm, nad tím jsem neuvažovala, ale nejspíše začnu," ušklíbnu se nad tím co Kael řekl a potom se vydám stejným směrem k městu jako on. Chvíli jsme šli a bylo ticho, užívala jsem si krajinu kolem a už mi bylo o dost lépe. Jed z mého těla pomalu vyprchávala rána byla úplně zahojená. Trochu unaveně se protáhnu a už jsem se nemohla dočkat až si dám doma pořádnou koupel a lehnu si do postele. Upíří sice nepotřebovali spát, ale také jsem nechtěla na své tělo klást příliš velký nápor a jen tak si lehnout, zavřít oči a relaxovat neznělo jako až tak špatný nápad. Na chvíli zavřu oči a zaposlouchám se do krkoů mého společníka, které byly hlučnější než ty mé. Nakonec je otevřu, když se dostaneme na lesní mýtinku, kterou přejdeme docela rychle a už před sebou zahlédnu naše krásné město. Slunce se pomalu dralo na oblohu a tak jsme v zádech mohly vidět docela melancholické červánky.
"Dnešek byl zajímavý, ale už takhle riskovat opravdu nebudu. Zase jsem dostala lekci a to hlavně v tom, že bych měla být opatrnější což se vlkodlaků týče," zasměji se jenom tak aby konverzace nestála, přitom jsem to myslela vážně. Hravě vyběhnu kopec až na cestu a otočím se na Kaela, který stál ještě pod kopce. Sledovala jsem ho a přemýšlela, ani jsem přesně nevěděla nad čím, hlavou se mi mihlo hned několik myšlenek, ale ani na jednu z nich jsem se neupnula. Když vyšel kopec, znovu jsem se po jeho boku rozešla do města.

Začne nad tím uvažovat... Určitě to myslela jako srandu... doufám. Cesta před námi nebyla zrovna krátká a já neplýtval energii na mluvení, zato jsem však přemýšlel nad vším co se dnes stalo, zažil sem víc akce a nebezpečí než za celý zbytek svého života.
Poznámku od Ireth o riskování a opatrnosti si vezmu k srdci, "ano, myslím, že i já bych měl být opatrnější při nočním bloudění městem". Když Ireth vyběhne kopec před námi říkám si, že bych taky chtěl mít tolik energie a pomalu šlapu směrem k ní. Když konečně vyjdu až nahoru jen se ke mně beze slova znovu přidá a pokračujeme už po cestě vedoucí do města.
Ve městě se už začínali objevovat lidé, kteří vstávali brzo ráno do práce a to nepříjemné ticho, které tu panovalo před vlkodlačím útokem bylo pryč. Po dalších několika minutách chůze se Ireth najednou zastavila u velkého černého domu. Nikdy jsem neviděl dům, který by byl celý černý, ale pokud tady bydlí Ireth, upírka, celkem mi to dávalo smysl. "Tady předpokládám bydlíš... takže tady se naše cesty rozejdou" řeknu a přeletím pohledem z domu na Ireth.

Zastavili jsme se až u mého domu a tak se protáhnu a pousměji se. Měla jsem pravdu, taky od teď bude opatrnější a tohle jsem opravdu ráda slyšela, přece jenom nebezpečí tu bylo opravdu hodně. Zároveň jsem se také otočila k lampionku u dveří, který jsem otevřela. Byl v něm schovaný klíček a tak si jej vezmu a rozejdu se ke dveřím, zrovna když Kael řekne, že tady se naše cesty asi loučí. Dám klíč do dveří a odemknu, okamžitě je oteřvu a s šibalským a pobaveným úsměvem se na něj zadívám.
"Hmmm a máš kam jít?" ušklíbnu se, moc dobře jsem věděla že ne a tak jsem k němu došla, bezeslov ho drápla za mikinu a odtáhla jsem ho dovnitř, než jsem zamknula. "Dělám si legraci, vím že ne, můžeš u mě přespat, vypadáš utahaně a tady je pokojů dost," dodám po chviličce a pousměji se na něj. Vyzuji si boty a znovu se protáhnu, být zase doma bylo tak uvolňující a své procházky budu dělat bezpečnější, alespoň ze své strany, když už to nepůjde z té cizí.
"Dáš si něco k jídlu? Něco uvařím, jsem zvyklá kuchtit," vydechnu a dříve než vůbec odpoví, vydám se do kuchyně a vytáhnu nějaké ingredience, rozhodla jsem se udělat sýrovovou omáčku s těstovinami a tak se dám do přípravy omáčky, zatímco dám vařit těstoviny.
"Kafe? Čaj? Vodu s citrónem?" zahulákám na Kaela asama pro sebe se rozhodnu pro kafe a čaj, chtěla jsem nějakou chvíli posedět, než si dám horkou sprchu a asi se jenom tak natáhnu abych si odpočinula. Dám postavit vodu do konvice a začnu se přehrabovat v lince.

Než stihnu cokoli odpovědět, Ireth mě čapne a než se rozkoukám už jsem uvnitř, Ireth se mě ptá jestli si dám něco k jídlu a znovu nečeká na odpověď a zase někam mizí. Ještě si ani neodložím a už slyším Ireth volat nabídku nápojů, tak se tedy vyzuji, odložím si oblečení a pomalu jdu směrem ze kterého slyším zvuky jak Ireth začíná připravovat nějaké jídlo.
"Čaj by myslím byl dobrý, díky... a taky děkuji za nabídku, nebo spíš vnucení přístřeší... jinak bych musel ještě najít nějaký hotel s volným pokojem. Jak si vlastně... jasně, ta krev."
Jen tam tak stojím a pozoruji jak Ireth pobíhá po kuchyni a je vidět, že je na to zvyklá. Jak tam tak stojím a opírám se o zeď, vzpomenu si na to jak jsem jako malý takhle pozoroval vařit svou matku, byl to uklidňující pohled, obzvlášť po tom všem co se za posledních pár hodin stalo. Už jsem se nemohl dočkat než si dám něco k jídlu, spláchnu ze sebe špínu a pot a natáhnu se do postele čímž udělám definitivní tečku za vším co se stalo.

Spokojeně jsem hlídala těstoviny abych je nepřipálila a připravovala omáčku. Za chvíli se do kuchyně dostavil i Kael a poprosil tedy o čaj, proto se jenom pousměji a chvíli čekám než konvice cvakne, než vytáhnu sáček čaje a hrníček, do kterého jej dám. Čaj okamžitě zaleji a položím ho před Kaela. Na stůl ještě dodám citronku, cukr a lžičku. Nakonec se zase vrátím zpátky k vaření jídla, ale protože byl čas, akorát vše pokryju poklicí a opřu se zadkem o kuchyňskou linku, než na ni vyskočím a zadívám se na Kaela.
"Dnešek byl opravdu únavný a to i na upírku jako jsem já," ušklíbnu se a nakonec se na nového přítele pousměji. "Každopádně neděkuj, je to to nejmenší co pro tebe můžu udělat, za záchranu mého života," odpovím zcela upřímně a ještě chvíli z něj nespouštím oči, než se natáhnu pro hrnek horké kávy a napiji se. Raději ji odložím trochu dál aby se nevylila, přece jenom jeden nikdy neví. Chvíli se mezi námi rozhostilo ticho, ale ne na moc dlouho, jelikož jsem se znovu zadívala na Kaela a párkrát pohoupla nohama.
"Je mi líto co se stalo..." narážela jsem na jeho rodinu, ale neuvědomila jsem si, jestli mu to dojde, když možná, kdo ví. Nějak moc jsem nad tím nepřemýšlela, o čem jiném bychom se měli bavit?

Když Ireth postaví na stůl šálek s čajem, citronku a cukr pomalu přejdu ke stolu, posadím se na židli a pořádně si osladím čaj. Ještě ho nechávám chvilku louhovat, zvednu oči k Ireth a na její větu o záchraně života jen kývnu, že jsme si kvit jelikož i ona mně ten večer zachránila před vlkodlakem. Při další chvíli ticha si usrknu horkého čaje a vytáhnu z něj sáček, který odložím na podšálek.
Když Ireth znovu promluvila její tón byl o něco vážnější, prý jí bylo líto toho co se stalo. Jelikož už před chvílí jsem si uvědomil, že vlastně viděla veškeré moje vzpomínky dojde mi, že asi naráží na mou minulost.
"To mně taky" řeknu jen a znovu si usrknu čaje. "Tedy alespoň mi to líto bylo a bolelo to, teď už však nic necítím... Možná je to tak lepší".
Porozhlédnu se přes dlouhou chodbu na spoustu pokojů a zeptám se "a co ty, když bydlíš v tak velkém domě určitě musíš mít nějakou rodinu".

Sledovala jsem ho, houpala nohama na kuchyňské lince a čekala co řekne. Kdžy promluvil, že je mu to líto a potom dodá, že mu to líto bylo a že jej to dokonce bolelo, povzdechnu si. Když ale dodá že nemít emoce je lepší, zkousnu si ret tak silně, až si jej prokousnu.
"Mýlíš se," hlesnu tiše a i když se ohlédne někam do chodby a zeptá se mě na mou rodinu, rozhodnu se to trošku odsunout stranou.
"Emoce jsou vzácná věc, život bez nich lepší není a rohodně nebude. Život bez emocí se ani nedá... považovat za život," vydechnu a nakonec z kuchyňské linky seskočím. Otočím se ke sporáku a zkontroluji jídlo, rozhodně jsem ho nechtěla připálit a když mám příležitost, znovu upiji z horké kávy, než se otočím na Kaela.
"Když jsem se poznala Fen'lina, svého přítele... byl na tom jako ty. Neměl emoce, dokonce ani vzpomínky na svůj minulý život. Byl chladný, jeho výraz zcela nečitelný, bez náznaku emoce, lítosti, strachu... čehokoli. Těhdy mě to jako upírku nehorázně fascinovalo, ale..." na chvíli se odmlčí ma znovu se otočím k lince a zkontorluji omáčku. Když je hotová, odstavím ji stranou a mrknu an těstoviny, které už taky pomalu byly.
"ZVzdávat se emocí není správné, kromě toho že to jedince činí slabším... Vždycky jsem si myslela že když člověk necítí strach, bolest, smutek, lásku... stávají se věci jednoduššími, lepšími. Ale brzy jsem zjistila, že síla se skrývá právě v emocích," vydechnu a nakonec odložím těstoviny stranou a přecedím je. S nádechem jsem potlačila všechny své emoce a otočila se na Kaela, s naprosto prázdným výrazem, který neodrážel jednu jedinou emoci. Probodla jsem ho modrýma očima, které zrudly a pomalu k němu došla.
"Život bez emocí, je o ničem," řeknu chladně a vezmu mu podšálek ze sáčkem, který vyhodím do koše, než mu podám čistý. Zastavím se u něj a chvíli ho jenom takpzoruji prázdným pohledem.

Bez jediného přerušení poslouchám jak říká, že se mýlím a jak je život bez emocí prázdný a skoro se nedá považovat za život, také o jejím příteli, který dříve také emoce neměl.
Ze začátku si říkám, že má nejspíš pravdu, když se však dostane k tomu, že není správné se vzdávat svých emocí, jak to činí člověka slabším a dokonce mě probodne chladným pohledem při kterém i její jasně modré oči zrudnou jako plamen, jen ji pohlédnu do těch rudých očí a svým neutrálním tónem řeknu "znáš mou minulost, takže víš, že jsem to udělal z velice vážného důvodu a ne jen tak pro zábavu, nebo si snad myslíš, že by můj život byl lepší kdybych byl jako časovaná bomba a při sebemenším výkyvu emocí ze sebe vypouštěl magii?".
Jen to dořeknu, sáhnu si na amulet a nařídím mu, aby mi na pouhých pár vteřin vrátil mé emoce než je znovu do sebe uschová. Nával emocí, který mě zaplaví je naprosto nesnesitelný... strach, bolest, žal, úleva, smutek i radost a spousta dalších emocí se mísí v mé mysli až mě to na moment paralyzuje. Nával emocí spustí auru strachu, která je mnohem silnější než jakou bych já sám dokázal vyvolat a kterou jako vždy nedokáži potlačit a zaměří ji na Ireth. Po asi třech vteřinách se mé emoce znovu vytratí, já okamžitě ukončím auru strachu a všímám si, že můj tep vyletěl až do stropu, po tvářích mi stékají slzy a křečovitě svírám svůj amulet.
Zhluboka se nadechnu a vydechnu, poté se podívám na Ireth a znovu svým klidným hlasem dodám "teď když jsi to zažila na vlastní kůži doufám chápeš proč jsem to udělal".

Sleduji ho ještě nějakou chvíli a povzdechnu si.
"Šmarjá, řekla jsem snad že mi to vadí? Nesoudím tě za to co jsi udělal, ve tvém případě je to nejspíše nutné, ale neodpustila bych ti, kdyby ses na emoce rozhodl vykašlat zcela úplně. Tohle je svět plný magie a je v ní možné skoro všechno to by sis měl zapamatovat," odpovím neutrálně a olíznu si rty. Jenže najednou zbrkle chytí svůj amulet a než jsem ho stihla zastavit, ucítila jsem z něj obrovské množství magie, kteráse rozletěla do okolí. Tiše jsem ho pozorovala, jak se na ždiličce začal doslova hroutit. Dost živě jsem si vzpomněla na podsvětí, sebrala jsem tolik životů démonům, vypila tolik jejich krve... rok jsem byla bez emocí a když se mi na pokraji smrti vrátily, ta bolest... ta bolest ze všech těch pocitů, ten strach, zoufalství, smutek, nenávist, to všechno bylo tak zdrcující... že kdybych teď nevypínala své emoce, nejspíše bych se rozklepala pod těmi nepříjemnými vzpomínky.
najendou se tok jeho magie obrátil mým směrem, ale nic se nestalo. Když jsem ho tam tak viděla, jak mu stékají slzy po tvářích a jak křečovitě svírá svůj amulet, došla jsem až k němu a položila mu ruce na ramena.
"Pitomče, nechtěla jsem tě rozhodit. Nesoudím tě, jenom ti chci říci, že v tomhle světě existují věci, které si mnohdy ani nedokážeme představit," vydechnu a nakonec ho zezadu obejmu a položím mu hlavu na rameno. Byl jako malé dítě, malé a ztracené dítě, které hledalo smysl života. Přišlo mi to, zvláštní.
"Tvá aura mi teď neublížila, protože nic necítím, dokážu mrknutím oka zahodit všechny své emoce, jako je strach, smutek, zoufalství," řeknu a po chvilce se od něj odtáhnu a opět se mi navrátí modrá barva očí, emoce znovu propustím a dojdu ke kuchyňské lince. Začnu chystat jídlo na talíř a naberu i omáčku. Nakonec počkám a jídlo mu donesu ke stolu.
"Vím že to pro tebe nebylo lehké, ale nevzdávej se jich zcela úplně, i když je ti to teď jedno, časem třeba nemusí být," pousměji se a potom se zadívám na svojí ruku. Lehce se ji dotknu u paže a nakonec nechám aby se ortéza rozplynula. Na místě kde byla robotická ruka skrytá pod rukávem, teď byl jen pahýl kostí, které magií držely přisobě.
"Jako s mou rukou, už jsem si myslela že s ní nikdy nepohnu a podívej, vždy je tu něco, nějaký způsob, jak tyhle nepříjemnosti obejít. Tenhle svět je složitější, než si myslíme." pousměji se na Kaela a na chvíli se zadívám stranou někam do chodby.

Když mě Ireth zezadu obejme, otřu si slzy z očí a ustálím svůj dech a tep. Je příjemné být v něčím objetí, ale necítit při tom žádné "vnitřní teplo" je velice nepříjemné při vzpomínkách na veškeré pocity, které se ve mně mísily když mě objala matka nebo někdo jiný dříve. Dokáže prý ovládat své emoce... jak by se mi ta schopnost hodila. Když mě pustí, znovu se jí oči navrátí k té krásné modré barvě a její prázdný výraz se vytratí. Po chvíli přinese na stůl hotové jídlo a řekne, že ví, že to pro mě nebylo lehké ale nemám se svých emocí úplně vzdávat. Když to dořekne, sáhne si na ruku, která se rozplyne a na jejím místě je jen holá kostra. "Wow" řeknu jen a se zájmem se prohlížím to co kdysi bývalo její rukou.
Vždy je tu prý nějaký způsob jak nepříjemnosti obejít. Když nad tím tak přemýšlím, byl jsem schopen předat jí kousek své magické energie ačkoli jsem to nikdy dřív nedokázal a pokud to je znamení, že bych mohl být schopný ovládnout svou sílu rozhodně se o to pokusím.
Znovu se podívám na její "ruku" a natáhnu k ní ruku, těsně před dotekem se však zarazím a zeptám se "mohu?". Bylo to velice zajímavé.
"Jak se ti to stalo?" zeptám se a zvednu na chvíli oči od její ruky a podívám se jí do obličeje, než můj pohled sklouzne zpět dolů.
Když domluví, zívnu si a zeptám se jestli bych si u ní mohl po jídle dát sprchu, nebo vlézt do vany.

Byla jsem ráda že se zase uklidnil a tak se lehce pousměji, než se zadívá na mojí ruku a vydechne 'wow'. Chvíli jsem nad tímhle citoslovcem přemýšlela a musela se tomu zasmát, vypadal tak nějak zaujatě, ačkoli se v jeho výraze neodrýžela byť jedna jediná emoce. Z mé ruky pohled nesudnával, spíše se k ní natáhl ale kousek od ní se natáhl a zeptal se mě jestli může. Hádala jsem že myslí dotek a tak jenom přikývu, nevadilo mi to a bylo zvláštní dotýkat se vlastních kostí, které ještě jako zázrakem držely u sebe. Bylo to docela creepy, ale lítost nad strátou ruky byla jedna ze zbytečných emocí, které jsem odsunula stranou. Zdvořile zvedl pohled do mých očí aby se mě zeptal jak se mi to stalo a pak se opět vrátil ke kostem mé ruky.

"Tohle je od mé první a snad i poslední návštěvě v nebi," odpovím mu na jeho otázku a usměji se, když se mě zeptá na sprchu nebo koupel. 

"Jistě že ano, když projdeš chodbu v druhém patře po levé straně koupelnu nemineš,"

Po další chvilce zkoumání její "ruky" si uvědomím, že to asi není moc zdvořilé a tak se stáhnu zpět na svou židli, ze které jsem se nadzvedl abych lépe viděl a upřu hladový pohled na jídlo před sebou. "Dobrou chuť" utrousím než se na jídlo vrhnu a během pár minut ho do sebe naházím. Pak se zvednu od stolu se slovy "bylo to dobré děkuji, co mám udělat s nádobím?".
Poté se vydám do druhého patra najít koupelnu. Nebylo to vůbec těžké, jak říkala Ireth nemohl jsem ji minout. Vešel jsem dovnitř, rozhlédl se kolem a usoudil, že luxusnější koupelnu jsem v životě neviděl. Zavřel jsem za sebou dveře, dal si napouštět vanu a sundal si oblečení, které jsem poskládal do komínku a odložil vedle vany. Až když jsem se ponořil do úžasně horké vody a kompletně se uvolnil mi došlo, že jsem tak rychle vyrazil do koupelny, že jsem se ani nezeptal Ireth co můžu použít na umytí a kde má ručníky. No co řeknu si, i kdyby byly ručníky v jiné místnosti když zavolám na Ireth určitě mi nějaký donese. Začnu si tedy prohlížet lahvičky co byly kolem a přemýšlet o dnešním dni. Znovu si vzpomenu na výraz čarodějnice když na mě zamávala z okna pírky z mých křídel. Doufám, že to neznamenalo něco špatného. Po chvilce relaxování v horké vaně uslyším z chodby něco jako blížící se kroky a napadne mě, že Ireth bude určitě taky chtít koupel a tak bych si měl pohnout a uvolnit koupelnu.