Mirys a Fen'lin

Když bylo po všem, pomalu otevřu oči a zadívám se na Mirys, která ke mně zdřevěněle šla. Jednu ruku si přidržovala na boku a na tričku jsem viděl krev. Bylo jí moc na to, aby byla z nepřátel. Zamračím se a postavím se znovu na nohy.
"Ne, jsem v pořádku, co tvůj bok?" zeptám se. Najednou se zatváří nadšeně a dřív než stačím cokoliv říct, změní se na koně.
"Můžu jít pěšky, nebo dokonce letět, nechci na tebe sedat, jsi taky zraněná!" zaprotestuji, když si lehne. Otočím se k ní zády a vydám se pěšky domů. Jednu ruku si ještě pro jistotu přiložím na střelnou ránu v břiše, kdyby začala zase krvácet a přidám do kroku. Už teď byla dost tma a my byli uprostřed lesa.

Kdybych byla v lidské podobě, zamračila bych se na Fena, který odcházel po svých, ale takhle to moc dobře nešlo. I tak jsem se tedy zvedla v podobě koně a doklusala ho. "Já jsem v pohodě. Je to jen škrábnutí." Namítla jsem a strčila mu hlavu mezi nohy. Dalším pohybem jsem si ho vysadila trochu neobratně na hřbet, ale byl tam. "Měl by ses držet. A o mě se bát nemusíš. Za chvíli to přestane krváce. Vzpomínáš na můj kontrakt ne? hojím se stejně jako ty." Připomněla jsem mu a dala se do pomalejšího cvalu, který pro něj určitě bude pohodlnější než klus. A s ním na hřbetě jsem doběhla až ke mě. Sice začínala padat čím dál hustší tma, ale my se dostali ven z lesa dost brzy, abychom se vyhnuli nárazům do stromů. A pak po louce jsem si dovolila i přidat. Sice jsem tušila, že mě zítra bude všechno bolet, ale pro teď jsem měla ještě tělo zaplavené adrenalinem. Doběhla jsem až ke mě a tam jsem nechala slézt Fena a pak se proměnila zase do lidské podoby.

Zaslechnu, že vstává a poté dusot kopyt. Běžela směrem ke mně, ale nehodlal jsem se nechat přemluvit, i když řekne, že je to v pohodě, že je to jen škrábnutí. Najednou mě však podebere, sklouznu po jejím krku až na její záda.
"To nebylo nutný," zamumlám a když se dá do cvalu, chytím se lehce její hřívy a s povzdechem se zadívám přímo před nás.
"Neboj, na koni jezdit umím a na tvůj kontrakt s tím kreténem jsem nezapomněl," odpovím se zavrčením a zbytek cesty zůstanu potichu. Jakmile jsme byli před domem, seskočím z jejích zad a zašklebím se, když mě rána při dopadu zabolí. Zadívám se na Mirys, která se zrovna měnila na člověka.
"To v tom lese... Nebylo nutné. Dokážu se o sebe postarat a mohl jsem ti s nimi pomoci. Co kdyby se ti něco stalo a já se mohl jen bezmocně dívat, jak padáš k zemi a nemohl bych se k tobě dostat dřív, než zrušíš štít? Mohlo by být už pozdě," řeknu jí, ze začátku klidně, ale můj hlas zněl s každým slovem naštvaněji, ale zároveň starostlivěji. Měl jsem o ní strach, nesnášel jsem, když jsem se musel jenom dívat, jak mí blízcí bojují a byl někde zavřený, nebo neschopný pomoc. Navíc jsem se mohl dostat ven, ale ublížil bych tím jí.

Vyslechla jsem si jeho výtky a nasadila nevinný úsměv. "No...jsem ráda, že si uvědomuješ, jak hrozný to je pocit. Třeba tě to příště donutí nenechávat mě odstrčenou." Pousmála jsem se na Fena a došla k němu blíž. "Byli to jen lidé. Umím se o sebe postarat." Dodala jsem tišeji, abych ho uklidnila. "Zase tak moc ze cviku nejsem. Trénuju skoro každý den. Neměli šanci." Ujistila jsem ho a zlehka ho políbila na tvář. "No a tebe teď čekají moje dveře." Dodala jsem s uculením a protáhla si krk. "A pak bychom mohli něco sníst, co myslíš?" Usmála jsem se a zatím vyšla pomalu k domu. Rána mi už přestala krváce, ale tělo jsem měla zaplavené bolestí. Chtěla jsem se jen dovléct na gauč a už se ani nehnout.

Jen si povzdechnu a zavrtím nad jejím chováním hlavou. Ano, byli to jen lidé a byla silná. Měla výcvik, nemusel jsem se bát, ale... Náhoda je blbec a kdyby se přece jen něco stalo. Měla částečně pravdu, ale tohle nebylo to samé. Kdyby se jí stalo něco přímo před mýma očima. Nakonec si jen povzdechnu a tiše ji následuji do domu. Hned u dveří se zastavím, zvednu je a nasadím zpátky do pantů. Tak nějak jsem tušil, kde má Mirys nářadí a tak pro něj skočím, než se vrátím ke dveřím a za chvíli vypadali jako nové. Nakonec vše uklidím a hned na to najdu Mirys na gauči v obýváku. Ušklíbnu se a přinesu jí sklenici džusu.
"Udělám něco k jídlu a po večeři půjdu domů, ty si odpočiň," řeknu jí, než zmizím v kuchyni a jelikož se mi nechtělo dělat nic složitého, udělám zeleninový salát a rozpeču nám k tomu nějaké pečivo, než se vrátím do obýváku a podám Mirys jednu porci jídla.
"Dobrou chuť," řeknu a sám se pustím do jídla.

Slyšela jsem,jak Fen spravuje dveře a jen to mě přimělo hned neusnout. Nakonec přišel, přinesl mi džus a řekl, že udělá něco k jídlu a půjde domů. Přikývla jsem a pousmála se. "Tak dobře." Souhlasila jsem, protože jsem byla moc unavená na to, abych se s ním hádala. Naštěstí nedělal nic složitého, to bych se cítila provinile, ale udělal jen salát, za to moc dobrý. Než přišel vypila jsem džus a posadila se. Pak už nám přinesl jídlo a rozpečený pečivo. "Děkuju." Usmála jsem se a vzala si od něj svou porci. "Saláty ti jdou." Přiznala jsem, když jsem ho ochutnala. A protože já saláty milovala, hned jsem ho měla v sobě. "Bylo to vážně výborné, moc děkuju." Usmála jsem se a dojedla ještě rohlíček.

Pustíme se do jídla a pousměji se, když dostanu pochvalu. Ano, jednoduchá jídla jsem zvládal, ale kdyby po mně chtěla něco složitějšího... No, v nejlepším případě by jí vyhořela kuchyň. Ušklíbnu se nad tou představou a poté i já dojím svoji porci, než se zadívám na Mirys, která doslova padala únavou. S povzdechem se zvednu, vezmu ji do náruče a vydám se po schodech nahoru do její ložnice. Uložím ji do postele, přikryji dekou a vydám se ke dveřím.
"Odpočiň si, potřebuješ to," pousměji se, než zhasnu a zavřu za sebou dveře. Hned na to se vydám domů. I já byl utahaný a ztráta krve a občasná bolest v břiše tomu vůbec, ale vůbec neprospěla.

Byla jsem ráda, že pochopil a viděl jak moc jsem unavená. To že mě odnesl do mého pokoje byl bonus, ale zvládla bych to i bez něj. "Hmm, díky bráško. Zase brzy přijď, nebo přijdu já...A buď opatrný až půjdeš domů." Zavolala jsem na něj ještě než odešel, ale jen co za sebou zavře dveře, ihned jsem usnula. A probrala se až další den. 
Hned mi došlo, že jsem včera chtěla říct Fenovi ještě něco o tom, jak jsem dopadla u věštkyně, ale usnula jsem dřív, než mi to došlo. Takže jsem po obvyklém ranním tréninku a hygieně spořádala rohlík se sýrem a už jsem si to mířila k Fenovi. Zaklepala jsem na jeho dveře a čekala, až mi otevře.

Ráno se rozloučím s Ireth, která šla do divadla, kde zrovna zkoušeli na nějakou hru, která má příští týden premiéru. Po vydatné snídani se vydám trochu trénovat, abych si zvykl na mnohonásobně větší sílu, než kterou jsem měl předtím a nakonec si dám sprchu, ze které vyjdu zrovna ve chvíli, kdy někdo zaklepe na dveře. Rychle se osuším, navleču na sebe nějaké věci a s ručníkem kolem krku a stále mokrými vlasy se vydám otevřít.
"Mirys?" zeptám se překvapeně, jakmile ji uvidím za dveřmi, ale po chvilce se pousměji.
"Pojď dál," řeknu a nechám ji projít dovnitř, než za ní zaklapnu dveře a otočím se.
"Je ti po včerejšku lépe? Hádám, že ti Alex řekl, kde bydlím, když... Já na to jaksi zapomněl," zasměji se a poté ji naznačím, aby si sedla na gauč.
"Dáš si něco?" zeptám se a začnu si pomocí ručníku sušit vlasy.

Po chvilce mi otevřel Fen, který vypadal, jako by právě vylezl ze sprchy a jen na sebe něco rychle natáhl. Měl totiž tričko na ruby. Uculila jsem se pobaveně a přikývla. "Ahoj, ano je mi lépe. Chtělo to je odpočinek, vydatný spánek." Prohlásila jsem a vešla, když mě pozval dovnitř. "Přesně tak. Že se nestydíš, tss!" uculila jsem se a pak ho upozornila na to tričko. "Ano, vlastně bych si dala kafe." Přiznala jsem a porozhlédla se. Vlastně jsem byla poprvé u nich doma. "Ireth je doma?" Zeptala jsem se a ohlédla se zase za Fenem, který zamířil do kuchyně a tak jsem tam šla s ním.

Prohrábnu si mokré vlasy, když mi řekne, že to opravdu ví od Alexe a mě ani nenapadlo jí to za tu dobu říct. Pousměji se a když řekne, že by si dala kafe, vydám se do kuchyně. Zeptá se mě hned na další otázku, kde je Ireth a tak si povzdechnu.
"V divadle, příští týden mají premiéru," řeknu s povzdechem a zadívám se na hodiny. Bude trvat ještě dlouho, než se vrátí. Dám vařit vodu a nachystám dva hrnky, do jednoho dám kafe, do druhého čaj.
"Tak... Co tě sem přivádí?" zeptám se po chvilce s úsměvem. Byl jsem rád, že přišla, alespoň se nebudu nudit. Jakmile se voda začne vařit, naliji jí do obou hrnků a ten s kávou podám Mirys, než se vydám zpátky do obýváku a posadím se na gauč.

Nechala jsem si nalít o trochu míň vody a v ledničce jsem našla mléko, které jsem si dolila do hrnku a zase ho vrátila. Když se mohl Fen u mě chovat jako doma, určitě mu tohle nebude vadit. Odpověděl mi, že je Ireth v divadle a dodal, že chystají premiéru. "Hmm, mohla bych se na ní jít podívat. Už jsem dlouho na ničem nebyla." Přiznala jsem a usmála se. Pak jsem šla s Fenem do obýváku a posadila se naproti něj. "Vlastně jsem ti včera chtěla říct o věštkyni, ale pak jsme na to nějak..zapomněli." Usmála jsem se a ucucla z kafe. "Ale jestli tě to nezajímá, tak si můžeme povídat o něčem jiném." Přiznala jsem a provokativně se při tom na Fena podívala.

Sedneme si na gauč a Mirys mi připomene, že byla u věštkyně. Zvědavě se na ni podívám a jakmile zmíní, že pokud mě to nezajímá, můžeme se bavit o něčem jiném, začnu ihned protestovat.
"Ne, to ne. Zajímá mě to, co ses dozvěděla?" zeptám se zvědavě a s čajem v ruce se pohodlně opřu o opěradlo. Věděl jsem, že tohle bude nejspíš na déle, ale to vůbec nevadilo. Měl jsem čas a tohle znělo vážně zajímavě. Mágové mě vždy zajímali, ale také děsili a ti mocní... Kteří obelstili samotnou smrt a získali obrovské vědomosti, nebo jiné schopnosti... Měl zajímali a děsili o to víc.
"Povídej..." vybídnu Mirys a upřu na ni svůj pohled.

Zasmála jsem se, když začal hned protestovat, že tohle chce slyšet. A rovnou mě vybídl ať tedy začnu. Zhluboka jsem se nadechla a připomněla si, jak to všechno začalo. "Našla jsem ji lehce, tedy vlastně ona si našla mě. Zavedla mě k sobě a bylo to tam takové zvláštní. Vím moc dobře, že jsem si to tam prohlížela pečlivě a stejně mi přijde, že si nedokážu vybavit všechny detaily. Ona sama vypadala mladě, ale i staře zároveň. Měla bílé vlasy a na čele takový znak kruh uvnitř srpu, asi tak bych to popsala. Její oči byly šedé, tak zvláštně se v nich prolínaly různé odstíny šedé a všechno dohromady mi opravdu dávalo pocit, jako bych stála před třemi ženami v jedné - před mladou dívkou, dospělou ženou a stařenou. Šel mi z toho mráz po zádech, ale byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem o tobě ani o Alexovi nic. Za tyhle dvě informace chtěla prožít jeden den v mém těle. Vlastně asi tak deset hodin a když jsem k sobě přišla ten den večer, zjistila jsem, že mi obarvila vlasy, taky jsem přišla domů v šatech sotva do půli stehen, který toho dost odhalovaly a zřejmě se jí líbí šperky, protože jsem na sobě měla prsten a náhrdelník. Ani nevím, kde je koupila. Skoro si to nepamatuju a přesto si moje hlava myslí, že všechno o tom dni ví." Zamručela jsem a napila se kávy. Pak jsem se radši vrátila k vyprávění. "Takže...ukázala mi vás, že jste živí a to mi v tu chvíli stačilo. Myslím, že to bylo když jste se vraceli, protože už ten večer se vrátil Alex domů. A když mě tím ujistila, že jste živý, tak jsem se začala ptát na sebe. Sobecké, já vím, ale hodně mi toho řekla a sama chtěla více méně vědět co je nového ve městě. Hádala bych, že tam tak padesát let nebyla." Přiznala jsem a schválně jsem ho trochu napínala s tím, co mi vlastně věštkyně řekla o sobě.

Začne mi vyprávět o tom, jak to tam vypadalo, jak vypadala sama věštkyně a co chtěla na oplátku. Bylo to zajímavé vyprávění, ale tohle jsem zrovna slyšet nechtěl.
"V tvém těle?" zeptám se zamyšleně. Představa, že by mě někdo posedl mě trochu děsila a vůbec se mi nelíbila. Bůh-ví, co by ten člověk dělal, ale chápal jsem, že to Mirys potřebovala vědět. Kdybych byl v její situaci, asi bych to také udělal. Když mi však neřekne nic, co se dozvěděla o svých schopnostech. Otráveně zamručím a zadívám se na ni.
"Vážně Mirys? Musíš mě tak napínat?" řeknu pobaveně, než si usrknu z čaje a zadívám se na ni. Nehodlal jsem nic říkat, dokud mi neprozradí to, co chci vědět.

Uchechtla jsem se a napila se zase kafe. "No dobře, dobře." Uculila jsem se a zase se zhluboka nadechla. "Takže...ptala jsem se na to znaménko. Je to znaménko označující zvěromágy. Původní zvěromágy, takže je to jen v mé rodině a dědí se. Pokud budu mít dítě a bude to zvěromág, bude mít to znaménko také. A vlastně i s tím je spojená má schopnost. Říká se jí Veniens, obrana. Znáš legendy o zvěromázích, že? Byli to původně lidé, kteří bránili přírodu. Já jako potomek původních zvěromágů mám schopnost, která mi má pomoci chránit." Vysvětlila jsem a zadívala se při tom do hrnečku s trochou kafe. "Také...jsem svým způsobem propojená s měsícem. Proto mám někdy více síly a někdy míň, závisí to na zakrytí měsíce. Při úplňku mi nedodává žádnou sílu, ale čím více je v zákrytu, tím více síly mi dodává, je to...zvláštní pouto, ale podle jejích slov když budu umírat, měsíc bude krvácet se mnou. Odmítla mi víc vysvětlit co to znamená." Přiznala jsem a zamračila se. "Také díky tomu vidím pestřejší nebe, jako bych mu byla blíž. Je to...zvláštní." Dodala jsem, ale pak jsem zavrtěla hlavou a zase se usmála na Fena. "No a..jak už víš umím vrátit život mrtvým, tedy dokud jejich těla nevychladnou a jsou v života schopném stavu." Upřesnila jsem to a teď jsem už kafe dopila. "Poslední má schopnost, která se zatím projevila je ovládání krystalů, což už taky víš. Ale prý není vyloučený, že by to byly všechny schopnosti. Je možné, že se ještě nějaká ukáže. A nakonec to nejlepší! Víš ta moje proměna - ta bílá chlupatá potvora - tak to je Vitae. Je to můj patron a prý něco takového existovalo velice, velice dávno. Byl to patron prvního zvěromága, od té doby se to neukázalo, až teď u mě. Ne, že by to věštkyně řekla otevřeně, ale naznačila, že to pouto mezi mnou a měsícem je právě kvůli téhle potvůrce." Zakončila jsem své stručné vyprávění a zvědavě se podívala na Fena, co na to řekne.

Pozorně jsem poslouchal její vyprávění, jak o zvěromázích, tak o jejích schopnostech, propojením s měsícem, patronovi... Napjatě jsem poslouchal až do konce, poté zůstanu pár minut sedět se zamyšleným výrazem, než se pousměji, natáhnu se a rozcuchám Mirys vlasy.
"Máš své odpovědi," vydechnu. Věděl jsem, že se velmi zajímala o své znamínko, rodiče a svůj původ. Byl jsem rád, že konečně našla své odpovědi. Jen toho bylo... Celkem dost. Pořád jsem z toho byl trochu mimo, ale jedno jsem věděl. Mirys byla pro všechny tvory vzácná. Pokud se někdo dozví o jejích schopnostech, možnostech, které má, bude ji chtít pro sebe a před ničím se nezastaví. Zamyšleně se zadívám z okna a dopiji svůj čaj, než se znovu zadívám na Mirys. Byl jsem rád, ale zároveň jsem o ni měl strach.
"Budeš muset být opravdu opatrná," řeknu polohlasně a spíše pro sebe, než pro ni. Byl jsem si moc dobře vědom, že ona to ví.

Trochu jsem se zamračila. Bála jsem se jeho reakce, když déle mlčel, ale pak se ke mě natáhl a rozcuchal mi vlasy. Zasmála jsem se a plácla ho po ruce. "Nech toho." Zasmála jsem se a pak se dívala na jeho zamyšlený výraz. "Jo, mám své odpovědi..." Přikývla jsem a pousmála se. "Já vím. Vždyť jsem opatrná." Namítla jsem a nevinně se usmála. "Taky mí rodiče... Otec je anděl, už jsem ho viděla dvakrát. A matka zvěromág. Tu jsem viděla jednou. Věštkyně mi potvrdila, že to jsou opravdu mí biologický rodiče. A oba jsou strážci." Povzdechla jsem si a odložila prázdný hrnek. "Škoda, že mi nemohla říct, proč mě odložili." Povzdechla jsem si a zachvěla se nepříjemně. "Ale to bude dobrý. Tak jo, teď mi pověz něco ty." Uculila jsem se, abych přešla na lepší, veselejší téma. "Co ta svatba? Už máte datum? A místo?" Zeptala jsem se a uculila se.

Začne mluvit o svých rodičích a neunikne mi smutný výraz v jejích očích. Přála si vědět, proč se jí vzdali. Tiše se na ni zadívám, netušil jsem, co říct. Já a mí rodiče... To byla epizoda sama o sobě a nebyl jsem na tom o moc líp, než Mirys.
"Jakýkoliv důvod je neomlouvá," řeknu nakonec a zamračím se, raději to však nechám být. Mirys dokonce změní téma, za což jsem jí vděčný a tak se pousměji a znovu se pohodlně opřu.
"Plánujeme, tedy... S většinou nápadů přichází Ireth, ale nebude to nic velkého, místo ani datum ještě nemáme a taky plánujeme postavit dům, místo už vybrané máme, teď stačí koupit pozemek a můžeme začít stavět," zasměji se.
"Každopádně nikam nespěcháme, máme na to celou věčnost," pousměji se.

"Fen'line!" Zasmála jsem se a přisunula se blíž. "Jak jako že nemáte datum ani místo! Hele! To jsou dvě první věci, které se mají zařídit! Dům máte, nový je v pořadí až po svatbě!" Zasmála jsem se a dívala se na něj. Vážně jsem se těšila, až budou mít svatbu a budou svoji a to všechno. "Ty vůbec nejsi kreativní, abys věděl!" Osočila jsem ho a pobaveně se mu dívala do očí. "Myslím, že bych ti měla vnuknout několik nápadů a dokopat tě k tomu, abys vyřešil tu svatbu." Zasmála jsem se. "Neboj se, ono to chce vybrat datum tak na půl roku dopředu, aby se stihlo všechno zařídit." Mrkla jsem na něj nakonec a culila se od ucha k uchu. A proč taky ne? Svatba přeci má být o zábavě a smíchu a radosti a tomhle všem. "Takže...co třeba jít dneska někam do města? Kino? Koncert? Oběd v restauraci?" Nadhodila jsem a culila se na něj pořád.

Mirys se mi začne smát a v podstatě řekne, že je to se mnou marné. Tiše zamručím, zakloním hlavu a zavřu oči. V plánování tohohle jsem byl špatný. Lépe bych si poradil na bojišti s vymýšlením strategie, to mi šlo...
"Asi máš pravdu," zamručím, povzdechnu si a když nadšeně začne navrhovat, co bychom mohli dělat, zamyslím se nad všemi možnostmi.
"Nevím? Ale kino zní fajn... Co dávají?" pousměji se a potom se rozhlédnu po místnosti. Měla pravdu, chce to jít ven a ne jen tady sedět. Proto vyskočím na nohy, podám Mirys ruku a vydám se ke dveřím.
"Možná bude lepší jít rovnou do města a vymyslet, co budeme dělat potom za pochodu," zasměji se a začnu si obouvat boty.

Překvapeně jsem se na něj podívala, když vyskočil na nohy, ale usmála jsem se. Byla jsem ráda, že souhlasil a nechtěl být zavřený tady stejně jako já. Pomohl mi na nohy a pak jsme se vydali hned ke dveřím a ven z domu. "Já nevím co dávají. Teď mě to napadlo." Zasmála jsem se s pokrčením ramen a rozhlédla se. "Ale mohli bychom se projít po městě. Nebo taky trénovat létání zase. Mě to je jedno." Uculila jsem se a koukala se na Fena. Chtěla jsem, aby si vybral co budeme dělat i když bych asi nedělala moc dlouho něco, co by mě nebavilo. Kino znělo ale opravdu dobře. A já už plánovala, jak po něm zamíříme na oběd a pak na něco určitě ještě přijdeme. Tím jsem si byla jistá.

Netušila co dávají a bylo jí jedno, co budeme dělat. Ještě navrhne létání a tak to celé nějak v hlavě zkombinuji dohromady.
"Tak... Projdeme se po městě směrem ke kinu, koukneme co dávají, potom zajdeme na oběd a po něm půjdeme mimo město létat?" navrhnu s úsměvem a rovnou se vydám do města. Podívám se, kolik je hodin a zjistím, že další film v kině budou dávat až tak za.... Hodinu a půl, pokud se něco nezměnilo. Taky jsem doufal, že budou takhle dopoledne dávat nějaký slušný film. Netušil jsem, jak moc by Mirys byla nadšená z filmu pro děti. Zastrčím ruce do kapes a podívám se na ni, když mi dojde taková maličkost, na kterou jsem úplně za tu dobu zapomněl. No a maličkost to zrovna nebyla.
"Našel jsem moji sestřičku," zazubím se na Mirys, ale úsměv mi dlouho nevydrží, místo toho si povzdechnu.
"Ale nepamatuje si mě," dodám po chvilce.

Navrhne plán ve kterém zakomponuje všechno, co jsem chtěla já a tak jsem doufala, že to chce i on a nebudeme to dělat jen kvůli mě. Ale nadšeně jsem přikývla a uculila se na něj. Tenhle plán zněl vážně dobře. Šla jsem bok po boku Fena městem a usmívala se na svět kolem sebe. Měla jsem dobrou náladu a vlastně jsem si ani nemohla odmontovat úsměv z tváře. Ale vůbec mi to nevadilo. Jenže pak si Fen zastrčil ruce do kapes a najednou vypadal trochu...nejistě? napjatě? Nebyla jsem si úplně jistá. Už jsem se ho chtěla zeptat, co se děje, ale v tom na mě vybalil, že konečně našel svou sestřičku. "Vážně?" Vytřeštila jsem na něj oči, ale zarazilo mě, že mu úsměv z tváře brzy opadl. Na vysvětlenou dodal, že si ho nepamatuje. Skousla jsem si ruce a smutně se na něj dívala. Položila jsem mu ruku na rameno a pousmála se. "Neboj, ona si vzpomene. A kdyby ne...Třeba by jí pomohla ta věštkyně, stejně jako mě." Navrhla jsem s nadějí v hlase a nechala si tvář zase zaplavit úsměvem. "To se vyřeší, uvidíš. Hlavně ji nenech zase zmizet." Usmála jsem se. "A doufám, že mě představíš!" Dodala jsem nadšeně a postrčila ho provokativně.

Mirys mě začne uklidňovat, za což jsme byl vděčný, ale... Věděl jsem, že to nebude tak jednoduché.
"Tím si nejsem jistý... Je to jako by jí někdo vymazal všechny vzpomínky na mě, ale jinak si vše pamatuje. Své dětství, všechno... Jen mě ne," povzdechnu si.
"A neboj, zmizet jí nenechám, už ne. Jen je to zvláštní, je už dospělá, má svého upířího přítele... Jen se nemůžu zbavit pocitu, že za její vzpomínky může Violet... Naše matka. Navíc jí něco provedla, ale Mir o tom nechce mluvit," povzdechnu si a jakmile řekne, že je musím představit, s úsměvem přikývnu. Všimnu si, že na nedalekém domě visí nějaké plakáty s filmy a tak se k nim vydám a začnu si prohlížet jednotlivá data a časy, kdy je hrají. Nakonec najdu jeden, který začíná asi za hodinu, ale byla to animovaná pohádka pro děti.
"No, něco hrají, ale co, to ti neřeknu," zasměji se, když uvidím kreslený plakát a podívám se na Mirys.