Mirys a Fen'lin

Přikývnu, když si Aelin objedná kakao a Mirys čaj. Dám vařit vodu do konvice a mléko na sporák. Ještě zaslechnu Mirys, jak kárá Aelin a tiše se tomu začnu smát. Začnu kuchyň prohledávat, brzy se však objeví Mirys na moji záchranu a ukáže mi, kde je čaj a kakao.
"Díky," pousměji se a dám se do přípravy teplých nápojů.
"Aelin je vážně skvělá. Takový malý andílek... I když k těm bych ji raději nepřirovnával," poznamenám s úsměvem a naliji horkou vodu do dvou připravených hrnků. Mléko se ještě vařilo.
"Vypadáte spolu opravdu jako matka a dcera, i když je zvláštní tě s ní vidět, jsi také hrozně mladá," zasměji se a naliji mléko do třetího hrníčku, přidám trochu cukru a promíchám mléko s kakaem, aby se rozpustilo. Jeden čaj podám Mirys, zatímco druhý si vezmu a kakao odnesu Aelin.

Pousmála jsem se na Fena když mi poděkoval a pak jsem si vyslechla jeho další slova. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Ne, matka a dcera ne. To Alex je tady rodič. Já jsem...velká sestra? Alespoň pro někoho jsem starší." Uculila jsem se na jeho poznámku, že jsem také strašně mladá. Ano, bylo mi teprve nedávno osmnáct a vlastně až nyní jsem si uvědomila, že jsem to ani neoslavila. Stejně jako ty roky před tím. Zatímco ostatní, tedy většina, své narozeniny slavili. Při tom mě také napadlo, že ani nevím, kdy má Aelin narozeniny a že na tuto informaci jsme se jí jaksi s Alexem zapomněli zeptat. Takže to budu muset brzy napravit. Vzala jsem si od Fena čaj a pak s ním šla do obýváku. "Jo a aby ses nedivil, tady ti nepůjde používat magii." Upozornila jsem rychle Fena, aby se nedivil. Sedla jsem si na gauč a koukla na Aelin. "Tak co? Už je ti teplo?" Zeptala jsem se, ale když zavrtěla hlavou, vůbec se mi to nelíbilo. Už by měla být rozmrzlá. Odložila jsem hrnek na stůl a šla k ní. Přiložila jsem jí ruku k čelu, ale teplotu neměla. Asi byla promrzlá víc, než jsem si myslela. Poděkovala Fenovi za kakao a hned ho půlku vypila.

Odpoví, že je spíše velká sestra, že alespoň pro někoho je starší, zasměji se tomu a natáhnu ruku, abych jí rozcuchal vlasy.
"No jo, já i Alex jsme už staříci," zasměji se a vydáme se do obýváku. Mirys mě upozorní, že tady nejde používat magie a tak přikývnu a jakmile předám kakao, sednu si na gauč. Aelin byla pořád zima, Mirys jí zkontroluje teplotu a Aelin vypije skoro polovinu kakaa, které jí snad zahřeje.
"Možná by pomohla teplá koupel?" navrhnu a napiji se svého čaje, který byl sice stále horký, ale ne tolik, abych se spálil.
"Omlouvám se, měl jsem ten let zkrátit... Doufám, že nebudeš nemocná," zamumlám omluvně a stále sleduji malou dívenku, která se klepala zimou.

"Přesně tak, jste staříci. lastně ani nevím jak se s vámi můžu bavit. Jste minimálně desetkrát starší než já, ale to je asi stejně pořád málo, co?" Zasmála jsem se a usadila se také na gauči. Když Aelin vypila skoro polovinu kakaa, Fen navrhl, že by třeba pomohl teplá koupel. "To nejspíš ano, přikývla jsem a pousmála se na Aelin. Ta přikývla, pousmála se na Fena, když se jí omlouval, dopila zbytek kakaa a už odběhla do své koupelny. Dívala jsem se chvíli za ní než jsem se otočila zase na Fena. "Měl jsi to zkrátit..." Souhlasila jsem a povzdechla si. "Jestli bude nemocná Alex mě zabije. A já zabiju tebe, abys věděl." Pohrozila jsem mu, i když ta malá neměla ani teplotu. Stejně vypadala tak křehce a já se o ní hrozně bála.

Zasměji se nad jejími slovy a pobaveně zakroutím hlavou.
"Kéž by jen desetkrát... Ah, nějak moc se začínám blížit tisíciletí," zamumlám a protáhnu se. Tisíciletí... Byla velmi dlouhá doba. Ale bylo fajn, že mě stále věci dokázaly překvapit, pořád jsem si užíval života. Aelin odběhne do koupelny a Mirys se na mě otočí s tím, že jestli bude nemocná, ak jí Alex zabije a ona zabije mě. Jen nad tím zavrtím hlavou.
"Ale... Nemoc nic není, pár dní by si poležela, odpočinula a bylo by to v pořádku... Neboj se, je to silní holka, na její věk z ní cítím dost magie, jen tak něco ji nesloží..." pokusím se Mirys uklidnit. No a kdžy vezmu v úvahu původ Aelin... No, už jen kvůli tomu bude mít dost nepřátel, ale měla teď rodinu, která ji ochrání a až vyroste... Bude se umět dost dobře postarat i o sebe.

Překvapeně jsem se na fena podívala ale pak přikývla. Vlastně jsem netušila, že je až tak starý. Ale opravdu na to nevypadal, ani fyzicky ani psychicky. Takže jsem to nechala být. "Tak to doufej." Poradila jsem mu a znovu se ohlédla ke schodům, kde Aelin před chvílí zmizela. "Vím, že je silná, ale je zároveň i...křehká. Je to pořád jen malá holka." Povzdechla jsem si smutně. "Každopádně jsem ráda, že už nikdo nejde po mě a nevystavuju jí tak ještě většímu nebezpečí. Její původ je už tak dost." Povzdechla jsem si a napila se z čaje. Pak jsem střelila po Fenovi zase hravý úsměv. "Takže... Když jsi teď poznal Aelin, chceš svoje vlastní dítě?" Zaculila jsem se na něj, ale byla to otázka, která mě opravdu zajímala.

Neunikne mi její překvapený výraz, tázavě nadzvednu obočí, než se ušklíbnu. Nejspíš jsem se jen zmínil, že jsem starý několik století, což... Bylo velké časové rozmezí... Takže nejspíš nečekala, že budu až tak starý. Nakonec to však nechám být. Začne mluvit o Aelin a tak souhlasně přikývnu, měla pravdu a také jsem byl rád, že po Mirys už nikdo nejde.
"Ochráníme ji, pokud se ale dostanete do problémů, rozhodně mi řekněte... Nenechám vás v tom," řeknu a poté se natáhnu pro čaj a začnu pít. Což byl špatný nápad, jelikož se mě Mirys zeptá na děti. Zaskočí mi trochu čaje a tak ho rychle odložím na stůl a párkrát zakašlu. Jakmile se uklidním a jsem schopný zase normálně dýchat, otočím se na Mirys.
"Ještě... Jsme o tom moc nemluvili, ale... Máme s Ireth celou věčnost, nemáme kam spěchat... Navíc oba máme dost nepřátel, možná bude lepší to první vyřešit s nimi," řeknu nakonec zamyšleně a po chvilce se zase natáhnu pro svůj čaj.

Fen mi slíbil, že ji ochráníme, ale že mu máme dát vědět, když se dostaneme do problémů. Usmála jsem se pobaveně. "Jo, jako bys ty nám řekl, že? Tedy Alexovi možná říkáš, ale mě ne." Namítla jsem ale usmívala se. Chtěla jsem ho jen trochu pozlobit. Natáhl se pro čaj a napil se, ale to už jsem se ho já ptala na děti. Zaskočilo mu a tak jsem se musela zasmát. Nevěděla jsem, že ho rozhodí už jen takovéhle řeči. Ale odpoví mi, že se o tom s Ireth nebavili ale měl pravdu. Mají celou věčnost. Sama jsem se napila čaje a přemýšlela o tom. "Jak dlouho vlastně spolu jste?" Zeptala jsem se opatrně, protože jsem se samozřejmě myšlenkami dostala někam, kam jsem vůbec nechtěla. Přemýšlela jsem, za jak dlouho asi Alexe omrzím a za jak dlouho už spolu nebudeme. Kdo přijde po mně a kdo po něm. Nebyly to zrovna veselé myšlenky. Ale já na sobě nechtěla před Fenem dát znát, že přemýšlím nad něčím tak nejistým a tak jsem se pořád usmívala, jako by nic.

Chtěla mě popíchnout a tak jsem raději nijak nereagoval. Byla pravda, že jsem málokdy požádal Mirys o pomoc. Své problémy jsem raději řešil sám, ale kdybych věděl, že to sám nezvládnu, určitě bych si o pomoc řekl. Nakonec si jen povzdechnu a zavrtím hlavou. Na jednou se mě zeptá, jak dlouho už s Ireth jsme.
"Dva a půl roku... Zhruba," odpovím. Nebylo to dlouho ve srovnání, jak dlouho žijeme, ale čekali jsme na sebe celou tu dobu a teď už jsem si bez ní svůj život nedokázal představit. Byla pro mě vším a nikdy bych ji nenechal odejít, nemohl jsem. Možná bych to ani nedokázal, kdyby si to sama přála. Jsem sobec. S povzdechem se zadívám na Mirys a pousměji se.
"A co ty a Alex? Plánujete děti?" zasměji se.

Můj pokus o popíchnutí nedopadl moc dobře. Fen si povzdechl, ale ani se tomu nepousmál a tak jsem to radši nechala být. Po chvilce mi ale odpoví, že jsou spolu zhruba dva a půl roku a tak uznale pokývnu. "To je docela dost. I když pro vás asi ne, když jste tak staří." Uculila jsem se a zase se napila čaje a tentokráte jsem ho dopila. Ani mě nepřekvapilo, že se na to samé zeptal i on. Když už jsme u toho byli, i já bych se zeptala být na jeho místě. Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou. "My... nemluvili jsme o tom, ale když teď Alex zjistil, že už dítě má, pochybuju, že by chtěl další." Vydechla jsem s pohledem upřeným do prázdného hrnku. "A já...jak jsi řekl, jsem ještě dost mladá." Dodala jsme rychle, aby to nevyznělo, že bych dítě chtěla, i když jsem vlastně v téhle otázce nevěděla co chci. "Ani spolu ještě nejsme tak dlouho... Sotva pár měsíců - 4 tuším." Zamyslela jsem se a pousmála se zase konečně na Fena.

Poslouchal jsem její slova a poté jí položím ruku na rameno.
"Máte dost času, jsi ještě mladá a nezapomínej, že máš před sebou také věčnost, stejně jako Alex..." řeknu jí na povzbuzení, než odložím hrnek čaje na stůl, protáhnu se a zadívám na hodiny na stěně.
"Páni, to už je tolik? Měl bych vyrazit domů..." poznamenám, než se postavím na nohy, ale nakonec se opřu o opěradlo gauče a zadívám směrem, kam před pár minutami zmizela Aelin.
"Ještě se rozloučím s Aelin a pak půjdu," pousměji se a otočím se na Mirys, které rozcuchám vlasy.
"Víš... Jsi skvělá starší sestra, trochu jsem se bál, jak bude Alex vychovávat své dítě, když... No... Prostě je to Alex... Ale když jsem tě dneska s Aelin viděl, už se nebojím," zasměji se.

Fen mi položil ruku na rameno a uklidňoval mě, že spolu s Alexem máme i my věčnost na tohle všechno. Uchechtla jsem se a přikývla. "Pokud nezabiješ Darrena tak ano." Zasmála jsem se, protože tahle možnost tu opravdu byla. Pak ale Fen sklouzl pohledem na hodiny a zhodnotil, že už je akorát tak čas odejít. Ještě se ale chtěl rozloučit s Aelin, což jsem chápala a byla jsme za to i ráda. Nevěděla bych co říct, kdyby za chvíli přišla a on už tu nebyl. Ale nešel nahoru. Opřel se o opěradlo gauče a rozcuchal mi vlasy. Plácla jsem ho po ruce a zasmála se. "Díky." Odpověděla jsem mu a pak jsem mu skočila kolem krku a rozhodla se mu pořádně oplatit to cuchání vlasů a smála jsme se u toho. 
Mezitím přišla Aelin v noční košilce, kterou si vybrala a dívala se na nás. Odtáhla jsem se od Fena a pousmála se na Aelin. "Strejda fen už jde domů za svojí snoubenkou, ale chtěl se s tebou ještě rozloučit." Usmála jsme se na ni a ona hned přiběhla a objala Fenovi boky a hlavu zabořila do jeho břicha. "Vážně už musíš jít?" Zamumlala mu do oblečení smutně.

"To je stále možnost," kývnu souhlasně, když poznamená, že mají věčnost jen pokud nezabiji Darrena. Poté se na mě ale vrhne a začne mi cuchat vlasy. Rozesměji se a když uvidím malou Aelin, která na nás koukala, usměji se. Hned jak jí však Mirys sdělí, že už odcházím, zesmutní a rozběhne se ke mně, aby mě objala kolem pasu. Usměji se a rozcuchám jí vlasy, než ji zvednu ze země a zadívám se na ni.
"Už musím jít, maličká, ale nevidíme se naposledy. Přijdu vás zase navštívit a ty můžeš kdykoliv přijít za mnou, dobře? Mirys ti určitě ukáže, kde bydlím a bráška to taky ví," usměji se na ni mile, než jí dám pusu na čelo, postavím ji na zem a obejmu ji.
"Dobrou noc," zašeptám, než se otočím na Mirys, kterou krátce obejmu a vydám se ke dveřím.

Aelin byla stejně smutná i když slíbil že ji přijde zase navštívit. "Prosím, přijdeš brzy že?" Zeptala se ho a udělala na něj ty své štěněcí oči, kterým by snad nikdo nedokázal odolat. Já tedy určitě ne. Usmála jsem se na Fena a stáhla ji k sobě,, když ji postavil a pustil z obětí. Objal i mě krátce a tak jsme ho také sevřela v obětí a usmála se. "Vážně se koukej brzy ukázat." Usmála jsem se na něj a vyprovodila ho spolu s Aelin ke dveřím. 
Tam jsme počkaly, než odešel a já šla pak odvést Aelin do postele a četla jsem jí, když si to ode mě vyžádala a nakonec jsem u ní i já sama usnula.

Už nějakou dobu jsem seděl na větvi stromu a díval se na dům pár desítek metrů ode mě, ve kterém bydlela má dcera. Venku se začalo již pomalu stmívat a já stále už po několika hodinách seděl částečně skrytý v koruně stromu a přemýšlel, jestli jít blíž. Tak strašně jsem chtěl Mirys vidět zblízka, promluvit si s ní, obejmout ji. Být na chvíli rodina. Ale moje přísaha mi v tom bránila a navíc.... Po tom všem, co se stalo by mě s otevřenou náručí rozhodně nepřijala. A tak jsem se musel spokojit s tím, že jednou za čas, když mám trochu volného času, sleduji její dům a občas ji zahlédnu v oknech, nebo ji můžu sledovat zpovzdálí, když jde do města. Povzdechnu si a už chci odejít, když se najednou otevřou vchodové dveře a tak zůstanu sedět na místě a lehce se předkloním ve snaze vidět na svou dceru co nejlépe. Neunikne mi, že má sebou svého fénixe, byl to nádherný tvor, kterého občas brávala ven, aby se proletěl. Stejně jako dneska. S úsměvem jsem sledoval jak Mirys, tak jejího mazlíčka, který šťastně létal po obloze. Když však najednou zamíří přímo ke mně, ztuhnu a s děsem sleduji, jak za mnou míří. Něco mi však nedovolovalo se pohnout a utéci. Jen jsem sledoval, jak fénix přistál vedle mě, upřel na mě své chytré oči a zvědavě ke mně natahoval hlavu. Neutekl jsem ani když se k nám Mirys vydala. Místo toho zůstanu tiše sedět na místě a jen fénixe opatrně pohladím po hlavě. Chvíli se na mě nedůvěřivě díval, poté však nejspíš vycítil, že nejsem hrozba a nechá se ode mě hladit.

Alex byl zrovna pryč a já se rozhodla, že bych měla zase trochu zapracovat. Takže jsem dnešní den strávila tím, že jsem realizovala nápady, které jsem posbírala a ušila jsem docela dost šatů, takže jsem na sebe a svou práci byla pyšná. Jenže než jsem se stihla nadát, začalo se stmívat a theia se na mě vyčítavě dívala z jedné figuríny, na které právě seděla. Úplně jsem zapomněla, že jsem jí slíbila, že ji vezmu na dlouhou procházku, aby se pořádně protáhla. "Moc se omlouvám, tak pojď, proletíš se alespoň trochu a zítra tě opravdu vezmu na pořádnou procházku! Opravdu!" Omlouvala jsem se jí hned a nastavila jí předloktí, abych ji odnesla dolů. Naštěstí mi to zřejmě odpustila, protože přelétla ke mě a nechala se odnést, zatímco jsem jí hladila. Rychle jsme se obula a přehodila přes sebe bundu, protože večer byla stále zima. "Tak jdeme." Usmála jsem se a ani jsem jí nenutila, aby se proměnila do své nenápadné podoby ptáčka. Takhle k večeru se u mě mohl stavit jen někdo, kdo není člověk. A většina mých známých už Theiu viděla a kromě Zaretha si ji snad i oblíbili. Vypustila jsem ji ven hned, jakmile jsem otevřela dveře a ona radostně vzlétla. Usmála jsem se a šla s ní pomalu k lesu, zatímco ona nade mnou kroužila a užívala si vítr a tu svobodu. Měla jsem ji ráda a bylo úžasné vidět ji takhle šťastnou. Sice mi neřekla, že je šťastná, ale já to cítila v srdci. Jako by mi to říkala, jen ne slovy. Zasněně jsem se na ni dívala, když v tom začala klesat a zamířila do jednoho ovocného stromu docela blízko u mého domu. "Theio? Kam jsi se to schovala? Poleť! Půjdeme se projít." Zavolala jsem ji, ale ona se neukázala a tak jsem zamířila za ní a mé instinkty mi radily, abych se připravila na všechno. Sáhla jsem tedy ke kříži, kde jsem měla většinou schovanou dýku, ale tentokrát jsme si ji nevzala. Poslední dobou jsem asi zahálela. V duchu jsem si za to nadávala, ale tak asi mi budou muset stačit mé schopnosti. "Kdo je tam?" Zeptala jsem se, když jsem na sobě vycítila pohled. Alespoň v tomhle jsem si byla jistá.

Neran:
Fénix u mě vypadal spokojeně, ale blížila se jeho majitelka a já netušil, co dělat. Můj mozek začal nějak stávkovat a tak jsem zůstal sedět na svém místě. Když Mirys přijde blíže, konečně si ji po delší době můžu zase pořádně prohlédnout a bodne mě u srdce, když si zase jednou uvědomím, že nebýt mé práce, mohl jsem s ní být a vychovávat ji. Určitě o mě věděla a když se zeptá, kdo tam je, povzdechnu si, než se pustím větve a dopadnu na zem kousek od ní. K mému překvapení mi fénix přistane na rameni a tak ho podrbu na bříšku. Můj pohled se však stále upíral na moji dceru.
"Mirys..." vydechnu a v tuhle chvíli na mě veškeré mé instinkty řvaly, že bych tady neměl být. Ať vypadnu, na tohle zapomenu a nevracím se. Pokud to ostatní zjistí, budu mít obrovský problém. Přesto jsem zůstal stát na místě a jen čekal, co bude.

Dívala jsem se na strom, kde zmizela Theia, než jsem byla dost blízko, abych mezi listy zahlédla něčí tmavé oči, které se leskly ve světle vycházejícího měsíce.  Zarazila jsem se a čekala, než se ten někdo ukáže. Theia ho i docela dobře odhalila, protože bylo dost jasně vidět, kde je ona. Netrvalo to dlouho a kus ode mě dopadl na zem muž. Ihned jsem ho poznala. Nemohla jsem si ho splést, ne po tom, co mi řekla věštkyně. Byl to strážce, jeden ze tří, kteří zabili Alexe a zároveň můj otec. Naprázdno jsem polkla, protože mi najednou vyschlo v krku. Zachvěla jsem se při pohledu na něj. Sedmnáct let jsem měla za to, že je mým otcem bratr muže, který nyní stál přede mnou. Od věštkyně jsem se toho dozvěděla hodně i když ne všechno. Vyslovil mé jméno a já při tom o krok ustoupila. Theia mu věřila, ale já ne. Věděla jsem, že Theie můžu věřit, ale tomuhle muži.... Tohohle muže já prostě neznala. Zřekl se mě ještě jako dítěte, jako mimina. A nikdy mě nenavštívil. Nechal mě věřit, že můj otec je jeho bratr, že jsem sama, když jeho bratra zabili a mě odvedli. Neudělal nic, aby jim zabránil, když mi ubližovali. Chtěla jsem mu toho hodně říct a byly by to především výčitky, ale nedostávalo se mi slov. Jen jsem na něj zírala a čekala, co udělá dál. A zatím jsem se snažila rozmyslet si, co mu řeknu.

Neran:
V momentě, kdy se na mě Mirys podívá, uvidím šok v jejích očích. Skousnu si ret a zůstanu před ní bez hnutí stát. Až když ode mě o krok ustoupí, nervózně přešlápnu na místě, než si povzdechnu, podrbu fénixe na hlavě a zadívám se na něj.
"Měla by ses vrátit ke své majitelce, Theio," řeknu jí potichu a trošku jí popostrčím, aby se vrátila k Mirys. Podívá se na mě, než vzlétne a přistane na rameni dívky přede mnou. Vůbec jsem netušil, co říct, ani co tady dělám. Nemohl jsem se však odlepit od země. Jedna má část chtěla zůstat, druhá co nejrychleji zmizet. Zatím jsem se přikláněl spíše k té první, i když i to se mohlo kdykoliv změnit.
"Já... Rád jsem tě viděl," řeknu nakonec, přešlápnu na místě a otočím se k odchodu. Tiše jsem doufal, že něco řekne, nebo mě zastaví a na druhou stranu jsem chtěl co nejrychleji zmizet.

Vytřeštěně jsem sledovala anděla přede mnou, který nyní vypadal jako obyčejný muž. Vůbec jsem netušila, co se bude dít a proč mě vyhledal. Bylo to poprvé, co tu byl kvůli mě - své dceři a ne kvůli svým povinnostem. Poprvé, co jsme spolu o samotě, když nepočítám Theiu. Málem jsem kvůli svým myšlenkám nezaznamenala ani to, že ji nabádal k tomu, aby se vrátila ke mně a ona ho poslechla. Ne, Theiu jsem teď zkrátka nebyl schopná vnímat. Už to vypadalo, že mi něco řekne, ale on jen prohodil, že mě rád viděl a otočil se k odchodu. "Cože?!" Vyjekla jsem po něm nechápavě, naštvaně, zoufale... Cloumalo se mnou až moc emocí a já z toho všeho byla mimo - zmatená. "Přijdeš si jen tak po 18ti letech, prohlídneš si mě a řekneš: 'Rád jsem tě viděl'?!" Vykřikla jsem skoro automaticky, ale potřebovala jsem víc. Chtěla jsem...potřebovala jsem - zoufale toužila po tom, aby mi řekl, že ho to všechno mrzí. Že se mnou chtěl být, ale nenašel způsob, že se o mě zajímal i přes to, kým byl. Že mu na mě záleží. Ale nic z toho jsem neslyšela. Srdce se mi rozbušilo, když zastavil a neodešel. Ale viděla jsem, že je napjatý, jako by část jeho chtěla zůstat a část zmizet. I to mi rvalo srdce. Ani dnes tu nechtěl úplně být. Stále u něj byla část, která se mnou být nechtěla. A to bylo snad ještě horší, než dýka do srdce. Byl to podobný pocit tomu, jako když se Alex obětoval, aby nás ostatní zachránil, aby nám dal možnost utéct a sám při tom zemřel.

Neran:
Vyjekne a v tu chvíli zamrznu na místě a svěsím ramena. Začne na mě křičet, jestli jí opravdu po osmnácti letech řeknu jen tohle a po jejích slovech se zadívám na zem. Neměl bych tu být, neměl bych s ní mluvit. Všechny mé svaly byly ztuhlé, ale ani tentokrát se neodhodlám k tomu, abych odešel. Nemohl jsem. Byl jsem strážce, ale také otec a tato část ve mně právě převažovala. Pomalu se otočím, zvednu hlavu a zadívám se jí do očí. Vidět jí dospělou a vědět, že jsem jí nemohl vychovat mi rvalo srdce. Ano, sledoval jsem jí zpovzdálí, ale nevěděla o mně. A na dlouhou dobu jsem ji ztratil úplně a i když jsem tak nějak věděl, čím vším si musela projít... Nechtěl jsem nad tím přemýšlet.
"Neměl bych tady být," vydechnu po chvilce a očima přelétnu okolí.
"Je mi to líto," dostanu ze sebe po chvilce. Chtěl jsem jí to vysvětlit, ale nesměl jsem. Tiše se však odpřisáhnu, že pokud se začne ptát, odpovím jí po pravdě. Pro dnešek poruším pravidla. Musel jsem. Alespoň tohle jsem své dceři dlužil. Odpovědi.

Byla jsem ráda, že zůstal stát. Alespoň to vypadalo, že u něj převládá ta část, která chce být se mnou - tedy jen možná. Možná jsem si to jen nalhávala, ale tuhle naději jsem prostě potřebovala. Bez ní bych na tom byla sakra zle. Otočil se na mě a zadíval se mi do očí, které jsem určitě měla po matce, protože on měl oči tmavé, jako noc. Stejně jako vlasy, alespoň ty jsem měla po něm. Byla jsem ráda, že mi ho něco může připomínat, když si budu nalhávat, že se mnou nemohl být. Tedy tohle jsem si nenalhávala, ale to, že se mnou chtěl být ano. Věštkyně mi řekla, že strážci nemají většinou děti, protože s nimi nesmí být, ale to nijak neulehčovalo tu bolest z toho, že mě tak lehce zavrhli. Mí vlastní rodiče. Tajně jsem doufala, aby neřekl žádnou pitomost. Aby řekl, že ho to mrzí, že se mnou chtěl být a já bych ho tak mohla mít ráda a mohla mu odpustit a nebýt na něj naštvaná. Ale on to neřekl. 
Do očí mi vhrkly slzy už jen po té jedné větě. "Neměl bych tady být." Jeho hlas mi zněl tak povědomě a přitom tak cizí. V hlavě mi zněla ozvěna toho hlasu a říkala stále to samé do kola. *Neměl bych tady být.* Brzy se k té větě přidala i další, kterou vyplodila má fantazie, ale bylo to, jako by mi to mezi řádky říkal on sám. *Nechci tu být.* Zatla jsem ruce v pěsti až mi zběleli klouby. Nadechla jsem se, abych mu něco odsekla, abych ho ve své zbrklosti poslala pryč, ale on mě předběhl a řekl, že je mu to líto. Na prázdno jsem polkla, abych zahnala knedlík v krku a sledovala ho zoufalým pohledem. "Tobě je to líto? A co? Co z toho všeho ti je líto?! Žes mě odstrčil ze svého života? Žes mě jedinkrát nenavštívil?! Žes vůbec dal život mě?! Tak co?! Co je ti líto?!" Vykřikla jsem ztracená ve svých pomatených emocích, které jsem ani všechny nedokázala popsat. Bylo jich prostě najednou moc, až se mi při tom chvěl hlas. Theia vycítila, že se úplně neovládám a radši vzlétla a využila možnosti pořádně se protáhnout, než to já vyřídím se svým otcem.

Neran:
Má první slova ji zarazí a neunikne mi její výraz, ublížil jsem jí těmi slovy a už jen kvůli této myšlence se mi sevřelo srdce. Vypadala zamyšleně, naštvaně. Zatne ruce v pěst, ale když se nadechne k tomu, aby mi něco řekla, předběhnu ji tím, že je mi to líto.  Zoufale se na mě zadívá a ztěžka polkne, než na mě začne znovu křičet. Každá její slova neskutečně bolela. Ale to bylo nic proti tomu, kolik bolesti jsme jí způsobili my. Ztěžka polknu a dřív, než si stačím uvědomit, co dělám, udělám několik rychlých kroků dopředu. Poprvé v životě ji obejmu a okamžitě se mi do očí nahrnou slzy a tak rychle zamrkám a přitisknu ji k sobě blíž.
"Nechtěli jsme. Vzdát se tě bylo to nejtěžší, co jsem v životě udělal. Ani nevíš, co bych dal za to moct tě vychovat," vydechnu roztřeseným hlasem, než ji raději pustím a rychle poodstoupím dozadu.
"Mohl jsem tě jen zpovzdálí sledovat za zády ostatních, dohlížet, že se máš dobře... Když jsi zmizela a nemohl jsem tě najít," řeknu rychle, aby mě nemohla přerušit, ale nakonec se zaseknu. Nad tímhle jsem nechtěl přemýšlet.
"Panikařil jsem, ale nedovolili mi tě hledat," zašeptám a zadívám se na noční oblohu, na kterou jsem bohužel neměl moc dobrý výhled kvůli korunám stromů.

Dívala jsem se mu upřeně do očí a sledovala, jak mu moje slova ubližují stejně, jako ty jeho ubližovala mně. Jedna má malá část byla ráda, že ví, jak se cítím. Že ho to bolí stejně jako mě. Ale než jsem stihla pokračovat, udělal pár rychlých kroků, čímž se dostal až těsně ke mě a objal mě. Poprvé za můj život mě objímal, tedy poprvé, co bych si mohla pamatovat. Jeho stisk byl pevný, jako by se bál, že převládne ta část, která tu být nechtěla. A pak najednou začal mluvit, než zase odstoupil, stejně rychle, jako se dostal ke mě. Tohle mě dost vyvedlo z míry. Ujistil mě, že mě nechtěli opustit, ale stejně to udělali. Pokračoval, že to bylo to nejtěžší, co v životě udělal. Vyrazilo mi to vzduch z plic, až jsem se zachvěla. Slyšet to z jeho úst, jeho hlasem byla nesmírná úleva. Bylo to jako náplast, která se snažila poskládat a udržet mé srdce pohromadě. "Ale já se neměla vždycky dobře." Odsekla jsem, jen co dořekl, že mě mohl jen zpovzdálí sledovat, že se mám dobře. Ano, přiznal, že mě na několik let ztratil z očí, ale odůvodnil to tím, že ho ostatní nenechali, aby mě hledal, aby mě našel. "Neumíš si ani představit, co mi dělali, když jsi tam nebyl! Měl jsi tam být! Jsi...měl jsi být můj otec." Vydechla jsem zoufale a až potom mi došlo, jak moc mu těmihle slovy ublížím. Zatoužila jsem je vzít zpátky, ale to už nešlo. A možná... ne určitě tam měl být. Zabránit všem těm hrůzám, které ze mě dělali vražedný stroj. Ani se na mě při tom nedíval. Díval se na nebe, jako by sám vzpomínal na svou paniku, když zjistil, že jsem zmizela a on neví co se mnou je. Třeba si myslel, že mě zabili stejně jako jeho bratra... Vlastně jsem vůbec netušila, jaké to muselo být pro něj, ale... On zase nevěděl, jaké to bylo pro mě. A pro mě alespoň nyní byl víc otcem muž, který mě vychovával, než ten, který tu přede mnou stojí.

Neran:
Upíral jsem pohled na nebe a když odsekne, že se vždycky dobře neměla, znovu mě bodne u srdce.
"Já vím..." vydechnu, ale nedovážím se na ni podívat. Když však pronese svá další slova... přepadne mě pocit, který jsem nedokázal popsat. Udělá se mi knedlík v krku, srdce se mi sevře, ztratím rovnováhu, zavrávorám a pozpátku doklopýtám ke stromu, o který se opřu a po chvilce sklouznu na zem. Zadívám se na Mirys pohledem, jako bych právě dostal obrovskou ránu něčím opravdu těžkým a nemohl se z toho vzpamatovat. Nadechnu se, abych něco řekl, ale nevyjde ze mě ani hláska. Místo toho schovám obličej do dlaní a párkrát se nadechnu, abych se uklidnil, než opět zvednu hlavu.
"Máš pravdu, selhal jsem... Měl jsem tam být, ochránit tě a nic mě neomlouvá," vydechnu nakonec a provinile se zadívám do jejích očí, než spustím ruce podél těla a hlavu si opřu o kmen stromu za mnou. Cítil jsem se úplně bez energie a tak se zadívám před sebe s mrtvolným pohledem v očích, jako by ve mně nezbyla ani kapka života, než se po chvilce vzpamatuji a znovu zaostřím na Mirys.
"Není dne, kdy bych nelitoval, že jsem složil přísahu strážce, ale není to něco, co můžu vzít zpět... Už dávno bych se toho vzdal, abych mohl být s tebou, ale to by nic nevyřešilo... Když nastoupí nový strážce, starý umírá," řeknu potichu něco, co jsem vůbec neměl říkat. Něco, co věděli jen strážci poté, co viděli svého předchůdce umírat v momentě, co složili přísahu. Ihned svých slov zalituji. Netušil jsem, co by se stalo, kdyby se to dozvěděli ostatní, ale teď už jsem to zpět vzít nemohl. Poplašeně se zadívám na Mirys, když si uvědomím, že jsem jí právě nejspíš ohrozil a panika musela být v mých očích znát.