Mirys a Fen'lin

Fen i Mirys mě nechali vybrat film, když jsme konečně dorazili do kina. Bylo mi jasné, že animovaná pohádka by je ani za mák nebavila a tak jsem ukázala na ten druhý film. Fen pak šel koupit lístky a ještě než jsme šli do sálu, tak nás vzal k bufetu. Poprosila jsem ho o malý popcorn a sprite. Ale vypadalo to, jako by mi chtěl koupit na co si jen ukážu. Bylo to trochu vtipné, ale rozhodně jsme si nestěžovala. Byl na mě moc hodný. A tak jsme pak i zamířili do sálu. Usadila jsem se mezi nimi a sledovala celou dobu film. Fen i Mirys vypadali, že jsou spokojení, ale já nepochopila všechny souvislosti. Asi jsem na to byla ještě trochu malá. Ale to nevadilo. 
Když film skončil, už jsme měla popcorn dojedený a sprite vypitý. Vyšla jsem s nimi před sál a držela se blízko Mirys, ale venku jsem se už chytila i Fena, když jsem vyhodila odpadky. Hned se mě zeptal, jak se mi to líbilo, ale jeho následující tajemný úsměv mi prozradil, že se můžu těšit na let domů. "Bylo to...pro starší, ale nebylo to špatný." Odpověděla jsem mu rychle na první otázku a jen co si mě usadil na ramena, hned jsem se ho chytila a přikývla. "Ano! Letíme! Letíme! Letíme!" Vypískla jsem nadšeně. Mirys se musela zasmát mému nadšení, ale v očích jí hrály jiskřičky a nic nenamítala. Určitě se i ona těšila na let. Pak ale poodešla s námi kus dál. "Vážně s ní chceš letět ve městě?" Zeptala se po chvíli váhání a rozhlédla se. Kolem nás sice nebylo mnoho lidí, ale stále tu někdo byl. Zbývalo ještě pár hodin, než město usne.

Překvapilo mě, že vybrala druhý film, ale nejspíš nechtěla, abychom se nudili a tak jsem to nijak nekomentoval. Venku mi odpoví, že nebyl špatný, ale ne všechno pochopila. Zasměji se tomu a když ji mám na ramenou, zakloním trochu hlavu ve snaze se na ni podívat, ale... Moc to nešlo. Sotva jsem zmínil létání, nadšeně vypískne a otočí se na nás pár lidí. Nikdy její slova však nevzal doslovně a nejspíš si mysleli, že myslím to, že ji beru na ramena. Ušklíbnu se nad tím a když mi Mirys sdělí své obavy, pobaveně zavrtím hlavou.
"Kousek odtud je opuštěná budova, dá se tam snadno dostat na střechu, pokud vzletíme odtamtud, nikdo nás neuvidí," odpovím s úsměvem a hned se vydám na cestu. Brzy jsme byli před velkou, starou budovou, sundám si Aelin z ramen, chytím ji za ruku a vydám se dovnitř. Vypadalo to tady trochu děsivě, ale doufal jsem, že se nebude bát.
"Doufám, že se nebojíš, princezno," usměji se

Pár lidí se na nás ohlédlo, a tak jsem rychle zmlkla a sklopila pohled. Při hraní mi bylo jedno, kolik se na mě dívá lidí, ale takhle... Bylo to něco jiného a já se styděla. Nechtěla jsme být středem pozornosti - neměla jsem to ráda. Ale naštěstí se jen pousmáli a šli dál. Nevinně jsem se usmála na Fena, tedy na jeho temeno. Mirys ale měla pravdu. Stále tu kolem nás byli lidé a ti o magii nevěděli zhola nic. Fen však její obavy odmávne s tím, že kousek odtud je stará budova, z jejíž střechy bychom mohli vzlétnout. Už jsem se nemohla dočkat! A Mirys tedy už nic nenamítala a jen přikývla a šla s námi. 
Došli jsme k budově, která opravdu musela být dost stará a její střecha nevypadala zrovna bytelně na první pohled. Fen si mě zase sundal z ramen a vzal mě za ruku. Usmál se na mě se slovy, že doufá, že se nebojím. "Trochu..." Přiznala jsem a dívala se na dům, který obalovaly stíny. Nelíbilo se mi to. I náš dům se mi líbil zvenku víc a to byl černý. Nikdy jsme neměla ráda tmu, ale tahle byla ještě hustší. Naprázdno jsem polkla a přitiskla si k sobě víc Fena i Mirys. 
"Neboj se zlatíčko. Jsme tu. Mysli na to létání. Ale jestli nechceš, tak to necháme na jindy. Jen jsem myslela, že se budeš chtít proletět co nejdřív. A tohle je jen budova. Ta tě nekousne." Povzbudila mě Mirys a lehce mi stiskla ruku. Vděčně jsem se k ní přitulila a pak jsem s nimi šla dovnitř

Malá Aelin se bála a i když se jí Mirys snažila rozptýlit a pomohlo to, bylo vidět, že je stále nesvá. Lehce se zamračím a když kolem nás vycítím velké množství vody, nechám ji stoupnout do vzduchu a poté z ní vytvaruji všemožná zvířátka, která kolem nás nechám tančit. Snažil jsem se Aelin nějak rozptýlit a nakonec ji zvednu do vzduchu, aby se mohla soustředit na mou magii a ne na to, kam jdeme. Stále jsem udržoval vodu v pohybu a určitých, zvířecích tvarech, ale naráz jsem jich zvládal asi jen pět. I tak to bylo dost. Brzy jsme byli na střeše a tak nechám vodu rozprsknout se a rozhlédnu se okolo. Byl odtud krásný výhled na město. Postavím Aelin na zem a poté se na ni trochu nesměle podívám. Chtěl jsem letět ve své démonické podobě, ale nechtěl jsem ji vyděsit.
"Aelin?" oslovím ji a poté si před ni kleknu, abych byl ve zhruba stejné výšce.
"Můžu si vytvořit křídla pomocí magie, nebo letět na svých démonických... To bych se ale musel změnit do své pravé podoby a... Můžu být v ní dost děsivý... Takže... Co bys raději?" zeptám se a nesměle si skousnu ret.

Najednou se kolem nás odnikud vynořilo pět vodních zvířátek. Fascinovaně jsem je sledovala a oči se mi zase rozzářily. "Jak to děláš?" Zeptala jsem se a natáhla k jednomu ruku. "Jsou živý?" Zeptala jsme se a dotkla se čumáčku zajíčka, ale prsty se mi zabořily do vody. Ale králíček držel svůj tvar. Jenže já najednou byla ve vzduchu. Trochu jsem se lekla než mi došlo, že mě drží Fen. Vynesl mě až na střechu, zatímco já jsem se dívala na zvířátka a natahovala k nim ruce a smála se jejich kouskům. Ani jsem si neuvědomila, že už jsme na střeše a kdyby mě Fen nepostavil na nohy, ani bych o tom asi nevěděla. Znovu jsem se natáhla ke zvířátku, ale Mirys mě zachytila za ruku abych už dávala pozor kam šlapu a tak jsem se radši držela u ní, když v tom jsme zaslechla své jméno. Otočila jsem se zase k Fenovi a usmívala se na něj od ucha k uchu. Dal mi na výběr, buď si křídla vytvoří pomocí magie nebo se promění do démonické podoby. "Mě to je jedno, co z toho ti je příjemnější." Pousmála jsem se nevinně. Nechtěla jsem, aby ho magická křídla příliš vyčerpávala a k tomu ještě já, ale třeba mu nebylo pohodlné být v démonické podobě. Takže jsem ho nechtěla nutit ani do jednoho. Chtěla jsem jen letět a ostatní mi bylo jedno.

"Magie," odpovím, když se mě zeptá, jako to dělám a tiše se zasměji, když se zeptá, jestli jsou živí.
"Bohužel ne, jsou jen výtvorem mojí magie, která mi umožňuje manipulovat s vodou, někdy ti toho možná ukážu víc," slíbím a poté zavzpomínám na Miriam. Také milovala mojí magii, ale už jsem se za ty roky poučil co dělat a co ne.
"Jen budeme muset být venku, jinak bych nejspíš vytopil dům," zasměji se, ale to už jsme byli na střeše.

Aelin mi sdělí, že mám udělat to, co je mi příjemnější. Což byla démonická podoba. Nervózně se podívám na Mirys, než Aelin rozcuchám vlasy.
"Tak si pamatuj, že jsem to stále já a nikdy bych ti neublížil, dobře?" řeknu potichu, než se postavím na nohy a ustoupím o pár kroků dozadu. Ještě jednou se podívám na Mirys, než se změním do démonické podoby a zůstanu nehnutě stát na místě, zatímco se nervózně zadívám na malou dívku, zatímco hledám jakýkoliv náznak strachu.

"Umíš udělat víc zvířátek?" Zvědavě jsem se na něj otočila celá rozzářená, když mi slíbil, že mi toho někdy ukáže třeba víc. Už teď jsem se na to těšila. Plánovala jsem i tátu přimět, aby mi něco ukázal. A Mirys samozřejmě taky! Byla zvěromág, sice se neuměla proměnit na více zvířat najednou, ale uměla jich dost, co mi tak vyprávěla. A já se těšila až mi je ukáže. Třeba mi pak nebude tolik chybět někdo ke komu bych se mohla tulit i v noci. I když jsem dostala spousty plyšáků a... Zavrtěla jsme hlavou, abych se zase soustředila. 
Když jsem řekla, že bych radši, aby si Fen sám vybral co mu bude příjemnější, Mirys se nesouhlasně prudce nadechla, ale nic neříkala. Klekla si ke mě, zatímco mi Fen rozcuchal vlasy a poodešel dál. Netušila jsem o čem to mluví, dokud se neproměnil. Najednou měl černé vlasy a rohy, Křídla mu trčela ze zad a místo chodidel mu narostla kopyta. Vyjeveně jsem se na něj dívala. Teď byl ještě větší. Ucouvla jsem, což mohlo působit vystrašeně, ale já mu chtěla lépe vidět do tváře, jenže tam klečela Mirys. "Neboj se. Pořád je to Fen, jak řekl, nikdy by ti neublížil." Pousmála se na mě. Vlastně ano, trochu jsem se bála. A kdo by ne? Mohl mít tak dva a půl metru, samý sval a k tomu ohromná blanitá křídla, kopyta a rohy. Párkrát jsem zamrkala a nejistě se ošila. "Je to jako tvoje proměny?" Zeptala jsem se Mirys pro jistotu. U ní jsem si už byla jistá, že se mi nic nestane. Ukázala mi dvě své proměny, králíčka s křídly a pumu. A vždy to byla stále ona. Bez sebemenšího zaváhání přikývla a tak jsem tedy šla pomalu blíž k Fenovi a natáhla k němu ručku.

Neuniklo mi, že Mirys došlo, co chci udělat a nesouhlasila s tím. Jenže... Skrývat to, co doopravdy jsem před Aelin by nebylo řešení a hrát si na člověka... Jsem nemohl. Víc by jí spíše vyděsilo, kdybych se někdy musel přeměnit bez vysvětlení a třeba s někým bojovat. Když se však přeměním a Aelin ustoupí dozadu, svěsím křídla a na tváři se mi objeví smutný výraz. Nechtěl jsem, aby se mě bála, ale... Jak jsem řekl, skrývat to nebylo řešení. Mirys se jí snažila uklidnit a byla těsně vedle ní. Dívenka se ještě zeptá, jestli je to jako Mirysiny přeměny, než se ke mně pomaličku vydá a natáhne ke mně ruku. Pomaličku si kleknu na zem, ale v téhle podobě jsem byl stále větší než ona a sám k ní natáhnu ruku, za kterou jí opatrně vezmu a pousměji se.
"Děkuji za důvěru, opravdu ti neublížím... A skrývat před tebou, co jsem doopravdy by nemělo smysl. I tak se omlouvám, že je to tak narychlo," řeknu tichým, konejšivým hlasem a poté pomaličku k Aelin natáhnu obě ruce, jako bych ji chtěl zvednout. To, jestli to však udělá nechám na ní.

Vypadal smutný, když jsem o krok ustoupila, ale zase se pousmál, když jsem k němu přišla a i on ke mě natáhl ruku. Vím, že bych měla, ale moc jsem nevnímala co říkal. Už jsem se mu koukala na rohy a když pak natáhl i druhou ruku přišla jsem ještě blíž a svoje ruce natáhla k jeho rohům. "Ty ti rostou z lebky? Co by se stalo, kdybych tě za ně zatáhla? A proč máš ty kopyta? Jsou tvoje křídla silná? Unesou nás oba?" Vychrlila jsem na něj záplavu otázek, která mi zaplavila mysl a stále jsem natahovala ruce k jeho rohům, abych se jich mohla dotknout a zjistit, jestli jsou jako zvířecí rohy, nebo jsou jiné. Bylo toho teď na Fenovi tolik zajímavého. Mirys si odlehčeně oddechla a zvedla se. I ona už měla bílá křídla na zádech, ale zatím je držela složená. "Prý jsi naučil Mirys létat ty. To z toho přicházela domů plná modřin?" Uculila jsem se nevinně, protože se to před tátou snažila co nejvíc zakrýt, aby se o ni nebál, ale já je viděla když jsem jí pomáhala vařit.

V očích se jí objeví dětská zvědavost a natáhne ruce k mým rohům. Párkrát překvapeně zamrkám, než skloním hlavu, aby na mě dosáhla. Začne se mě ptát na spoustu otázek a tak se pousměji.
"Ano, rostou pi z lebky, nic by se nestalo, i kdyby ses na ně zavěsila, jsou pevné a nemám v nich cit, takže bych ani necítil, kdybych o ně přišel," odpovím na první dvě otázky a pobaveně švihnu ocasem ze strany na stranu.
"Hodně démonů má kopyta, navíc se občas hodí, nemusím mít boty," dořeknu a předtím, než odpovím na další otázku, roztáhnu křídla do plné velikosti. Rozpětí mých křídel bylo asi pět metrů, takže jsem se opravdu nebál, že bych ji neunesl.
"Neboj se, unesl bych tebe i Mirys zároveň, má křídla mě ještě nezklamala," pousměji se a když se mě zeptá, jestli jsem Mirys učil létat a proto měla modřiny, tiše se zasměji.
"Ano, trénovali jsme přistání a myslím, že Mirys se opravdu líbilo válet se po zemi," ušklíbnu se a potom Aelin vezmu do náruče.
"Připravená, nebo máš ještě nějaké otázky?" zeptám se a chytím ji trochu pevněji.

"Tsss!" Odfrkla si na oko uraženě Mirys zatímco mi Fen podával odpovědi na mé nekonečné otázky. Když v tom máchne ocasem. Počkala jsem, než domluví, ale už mě vzal do náruče. Uchechtla jsme se nad Mirysiným předstíraným uražením, ale pak jsme si vzpomněla na Fenův ocas. "Ty máš ocas!" Vypískla jsem nadšeně a už jsem se mu vysmekla a chytila ho za ocas tak, že jsem ho připlácla ke střeše, jako kočka když loví myš, jenže Fen ho stihl odtáhnout. "Proč máš ocas? Budu ho mít taky?" Vypálila jsme na něj další otázky, zatímco jsem se snažila chytit jeho ocas. Vypadal zajímavě a ty ostny na něm... Chtěla jsem ho prozkoumat zblízka, ale Fen ho vždycky stáhl z mého dosahu, až jsem po něm skočila a už se vezla po střeše dolů. Vypískla jsem a snažila se čehokoli zachytit, ale jen jsem si odřela dlaně, než jsem se zachytila o okap. O starý okap, který zasténal i pod mou vahou. Strachem jsem snad i přestala dýchat, ale Mirys i Fen se už ke mně hnali.

Mirys hrála uražení, ale já si teď spíš všímal Aelin a tak jen jejím směrem hodím lehce omluvný úsměv. Když se mi však Aelin vysmekne a rozběhne k mému ocasu, rychle ho dám pryč.
"Aelin!" vyjeknu její jméno a když po mém ocasu opět skočí, pootočím se a dám ho trochu dál.
"Jsou na něm ostny, zraníš se!" řeknu jí, ale nevypadalo to, že by mě poslouchala.
"Neběhej tady! spadneš," zaúpím, ale sotva to dořeknu, podklouzne jí to a sveze se po střeše dolů, okamžitě se k ní rozběhnu, zachytila se o okap a já byl v mžiku u ní. Máchnu křídly, než ji vezmu do náruče a vznesu se do vzduchu. Opatrně přistanu na střeše, posadím se a malou dívku si dám s povzdechem do klína. Ocas položím na své nohy, aby byl v jejím dosahu, ale tak, aby ostrý hrot na konci směřoval jiným směrem, než jí vezmu za ruku a začnu zkoumat její odřeniny.
"Doma to budeme muset umýt," zamumlám, než jí rozcuchám vlasy.
"V pořádku?" zeptám se a pohled mi sklouzne na Mirys, která vypadala jako by měla dostat infarkt.

Než jsem se stihla podívat dolů pod sebe, už mě držely silné ruce Fena a kolem nás se vznášely prudké Poryvy větru od jeho křídel. A najednou jsme už byli zase na střeše. Seděla jsem v jeho klíně a konečně se mohla dotknout jeho ocasu, který dal dost blízko, ale ostrým koncem pryč ode mě. Zkoumal moje ruce stejně, jako jsem já zkoumala jeho ocas a vlastně jsem je moc nevnímala. Tedy pálili a to hodně, ale jeho ocas byl tak zajímavý! Byl úplně jiný než Thomasův měkoučký. Ale to už mi rozcuchal vlasy a vyvedl mě ze zamyšlení. Až teď jsem si uvědomila, že mi po tvářích steklo pár slz strachu, ale teď už jsem neplakala. Zeptal se mě, tedy nejspíš. Nebyla jsem si jistá, protože mu pak pohled sklouzl k Mirys, která vypadala jako v šoku. Jako by dostala infarkt málem. "J-já...moc se omlouvám." Vyhrkla jsem když mi došlo, jak moc se o mě báli. "Já jen..." Ani to nedokončím a už jsem uvězněná v silném, pevném obětí Mirys. "Nic mi není, vážně..." Zamumlala jsem omluvně, ale taky jsem ji objala.

Zkoumala můj ocas a nevypadalo to, že by jí zajímalo i něco jiného. Povzdechnu si a ještě jí chvíli nechám, než se začne omlouvat.
"To nic, Aelin, jen jsi nás vyděsila, musíš být opatrnější," řeknu jí klidným hlasem a pousměji se. Málem jsem dostal infarkt, ale... Nechtěl jsem se na ní zlobit. Navíc to byla moje chyba. Vzal jsem ji na střechu a nedostatečně hlídat. Začne zase něco říkat, ale přeruší ji Mirys, která se na ni vrhne a obejme ji. Aelin ji začne ujišťovat, že to nic není a také ji obejme. Stále jsem Aelin držel na svém klíně a už jsem jí na střeše nehodlal pustit. Místo toho zavřu oči a vytvořím v průměru asi dvaceticentimetrovou kouli vody ze vzdušné vlhkosti. Díky tomu jsem měl jistotu, že bude opravdu čistá. Nechám ji levitovat nad našimi hlavami a jakmile Mirys Aelin pustí, nechám vodu klesnou před ně.
"Umyj si ruce, mělo by to pak být lepší," pousměji se a pokynu ke studené vodě.

Bylo mi líto, jak jsem se bezhlavě chovala, jenže... On mi s ocasem furt uhýbal! Počkala jsem, až mě Mirys pustí a pak jsem koukla na Fena, který mi potvrdil, že jsem je hrozně vyděsila. Omluvně jsem sklopila pohled, ale pak jsme si všimla koule vody a zírala jsem na ní. Ráda bych to také uměla. Zdálo se to jako zábava. Ale když mi Fen pokynul, abych si umyla ruce, bez ceknutí to udělám i když to bylo divný. Mýt si ruce ve vodě ve vzduchu. Ale udělala jsem to. "Studí..." Zamumlala jsem když jsem ruce rychle vytáhla a Mirys mi je utřela do její mikiny opatrně. Zřejmě kvůli tomu, aby mi nezmrzly prsty. Chvíli jsme se ještě kousala do rtu, než jsem to už nevydržela. "Poletíme už...?" Zeptala jsem se opatrně a koukla nejdřív na Fena a pak i na Mirys. Jenže ta se netvářila moc na to, že by se jí se mnou chtělo někam letět. Vypadala stále vyděšeně jen se teď i trochu nesouhlasně mračila.  "Aelin já nevím jestli...jestli je to dobrý nápad. Před chvílí jsi málem spadla ze střechy. Kdyby se ti něco stalo..." Povzdechla si a koukla na Fena, jak to vidí on.

Začne si mít ruce a po chvilce poznamená, že studí, pousměji se a když jí Mirys osuší ruce, zadívám se na obě dvě. Chvilku bylo ticho, než se Aelin zeptá, jestli poletíme. Mirys se však netvářila, jako by se jí chtělo. Po chvilce mi to potvrdí svými slovy, ale nakonec se zadívá na mě, abych nejspíš rozhodl. Postavím se na nohy s Aelin v náručí a chvíli ji pozoruji, než se otočím na Mirys. Chvíli ji zamyšleně sleduji, než si Aelin přehodím jen do jedné ruky a přitisknu ji ke svému boku, jako by byla mimino. A taky byla poloviční, než já, takže to šlo. Přitáhnu Mirys k sobě a krátce ji obejmu, než ji pustím.
"Bude to v pohodě Mirys... Už dám pozor a nepustím ji, dokud nebude bezpečně na zemi... Tahal jsem i mnohem těžší věci a ani netušíš, kolikrát jsem někam letěl s Alexem na zádech... Nepustím ji a už ani nedovolím, aby se jí něco stalo," řeknu rozhodně, než odstoupím o pár kroků dál a Aelin opět pevně chytím do obou rukou.
"Připravená?" zeptám se a jakmile přikývne, máchnu křídly a vznesu se do vzduchu nad město.

Trochu jsem se bála, že teď to létání zruší, ale to už si mě fen přitiskl na bok jednou rukou, jako se nosí mimina a druhou si přitáhne Mirys a obejme ji. Ujistí ji, že už na mě dá pozor a že mě nepustí, dokud nebudu pevně a bezpečně na zemi, Že se mi nic nestane. Přikývla jsem a přitiskla se k Fenovi, abych jeho slova potvrdila. Mirys si nakonec povzdechla a přikývla tedy. "Tak dobře. Ale běda vám, jestli vás uvidím - tebe Fene jak ji držíš byť jen jednou rukou - a tebe Aelin, jak se ho nedržíš jako klíště. Jasný?" Zeptala se nesmlouvavě a když jsme oba přikývly a já potvrdila, že můžeme a chytila se Fena pevně, konečně jsme vzlétli. Vzlétnutí bylo zvláštní, ne nemotorné, ale nebylo tak elegantní jako samotný let. U Mirys dokonce takové nemotornější bylo, ale nic moc hrozného. Držela se kousem za námi a spíš v linii pod námi. Zřejmě aby mě mohla chytit, kdyby se cokoli stalo. Přitiskla jsem se k Fenovi tedy ještě víc ale užívala jsem si let a dívala se na nebe nad námi. "Výš!" Usmála jsem se nadšeně.

Museli jsem Mirys slíbit, že ji nepustím ani jednou rukou a sama Aelin nepustí mě. Oba to slíbíme a poté jsme už byli všichni tři ve vzduchu. Nechám Aelin, aby si zvykla a začala mi více důvěřovat, s čím ale očividně neměla problém, protože hned nadšeně zavolá, abychom letěli výš. Se smíchem prudčeji máchnu křídly a začnu stoupat nahoru k hvězdám. Na obloze bylo jen pár mraků a proto jsme měli krásný výhled jak na hvězdy, tak na měsíc. Máchal jsem křídly v pravidelném tempu a neletěl nijak rychle. Chtěl jsem, aby si Aelin užívala výhled, ale zároveň jsem věděl, že jí bude za chvíli zima, hlavně tady ve vzduchu. Proto zamířím k ní domů, ale velkým obloukem, aby z toho také něco měla.
"Líbí?" zeptám se s úsměvem.

Bylo to báječné! Jen jsem nadšeně výskla, a už jsme letěli výš. Tohle si nešlo nezamilovat. Hned jsme věděla, že bych se ráda učila už zítra, jestli dokážu vysvobodit svá křídla a pokud nějaké mám. Nad tím jsem radši ani nepřemýšlela a jen jsem si užívala toho výhledu. Hvězdy byly nádherné a nezakrýval je skoro žádný mrak. Rozhlédla jsem se a zahlédla ten měsíc. Takhle vypadal ještě větší a... jeho stříbro zalilo krajinu, město i jeho okolí, stříbřitým svitem jako by to snad byl reflektor ozařující něco úchvatného. Všechno bylo úchvatné a zvláště z tohohle pohledu. "Líbí!! Je to úžasné!" Zatetelila jsem se radostí a trochu svůj stisk povolila. "Ještě výš!" Poprosila jsme i když to jako prosba moc nevyznělo, ale bylo.

Nadšeně se rozhlížela okolo, zatímco já dával spíše pozor na let. Povolí svůj stisk a já ho raději ještě více upevním, nehodlal jsem riskovat, že mi spadne. Radostně vykřikne, že je to úžasné a poté zavolá, ať letíme ještě víc. Zasměji se a ohlédnu se na Mirys, která byla lehce za mnou a níž než my. Podívám se na ní s pohledem, který doslova říkal: 'Bude to v pořádku' a vyletím ještě trochu výš, už jsme byli skoro u mraků.
"Výš už ale neletíme, už tak ti musí být zima," řeknu Aelin a roztáhnu křídla. Jen jsem plachtil na městem a užíval si ten výhled, zatímco jsem Aelin pevně držel přitisknutou k sobě.

Koukl se na Mirys, ale pak se mnou Fen vyletěl ještě výš. Nadšeně jsem vypískla, než mi oznámil, že výš už neletíme, že už tak mi musí být zima. No - jo. To měl pravdu. Byla mi děsná zima, ale to všechno kolem bylo o tolik zajímavější! "Tak rychleji...prosím." Uculila jsem se a natáhla jednu ruku k nebi. Pohladila jsem obláček a natahovala jsem ruce dál a dál, jako bych se chtěla dotknout hvězd. Ale pak jsem se radši pevněji chytila Fena, protože mi prsty vážně mrzly. 
Mirys letěla kousek pod námi, ale nevypadala, že by se jí moc líbilo, jak jsme vysoko. Postačila by polovina z té výšky a pád bych nepochybně nepřežila. Pousmála jsem se na ni, že jsem v pořádku a přitulila se ještě pevněji k Fenovi. Přeci jen jsem nechtěla, aby se Mirys přehnaně bála.

Cítil jsem, jak se lehce chvěje zimou, ale její nadšení bylo zřejmě větší a vůbec si toho nevšímala. Přesto ji přitulím víc k sobě, jako bych se jí snažil zahřát. Poprosí mě, že když ne výš, tak rychleji. Zasměji se tomu a jen se otočím na Mirys. Věnuji jí úsměv, aby se tolik nemračila a nebála, než se znovu otočím na cestu.
"Tak... Snad Mirys nezpůsobíme infarkt," zasměji se a v mém hlase zněla přímo dětská radost. Ano, nadšení Aelin bylo nakažlivé. Nemohl jsem si pomoct. Přitáhnu křídla k tělu a chvilku nás nechám padat volným pádem, než je začnu pomaličku roztahovat a vyrovnávat náš let. Byli jsme teď níž, ale letěli jsme mnohem rychleji. Byli jsme ale nad domem Alexe a Aelin a tak nechám křídla rozevřená a začnu ve velkých kruzích plachtit dolů. Stále jsem však udržoval větší rychlost, tak jak Aelin chtěla.

Fen prohodil, že snad nezpůsobíme Mirys infarkt, což bylo dost pravděpodobné, vzhledem k tomu, že zrychlil tím, že přitáhl křídla k tělu a chvíli jsme tak padali volným pádem. Mirys sice moc dobře věděla, že to Fen zvládne, ale i tak se bála a vrhla se za námi. Dělala přesně to co Fen, a ani nad tím moc nepřemýšlela. Stále sledovala mě ustaranýma očima. Doufala jsem, že to přejde a nebude mě hlídat jako malý dítě, který si ani nesmí zatrhnout třísku. Ale nakonec se na mě pousmála, když zjistila, že Fen ve velkých kruzích pomalu přistává. Ona sama přistála rovnou a schovala křídla. Před domem na nás pak čekala. "Už mi je zima." Přiznala jsem Fenovi, když mé nadšení trochu opadlo a já si konečně začala uvědomovat promrzlost mého těla.

Doufal jsem, že na mě Mirys nebude moc naštvaná, ale Aelin si to moc užívala a to bylo hlavní. Mířili jsme k zemi, kde na nás už Mirys čekala a když mi dívenka v mojí náruči sdělí, že jí je zima, přikývnu a co nejrychleji přistanu. Přehodím si Aelin do náruče, než se změním do lidské podoby a usměji se.
"Tak rychle do tepla," řeknu a když Mirys odemkne dveře, vejdu dovnitř a opatrně postavím Aelin na nohy. Všimnu si kuchyně a tak se na ty dvě otočím.
"Dáte si čaj, nebo tak? Aelin, najdi si nějakou deku, musíš být promrzlá, tak ať nám nenachladneš," pousměji se a zamířím do kuchyně udělat sobě čaj a těm dvěma pití, které chtěly.

Mirys nám odemkla a Fen se mnou v náručí už zase jako člověk vešel dovnitř. Tak mě postavil na nohy a zeptal se nás, jestli si dáme čaj nebo tak něco. "Kakao!" Uculila jsme se hned a odběhla do obýváku. Na tenhle dům jsem si zvykla docela rychle. Vzala jsem si z gauče deku a zabalila se do ní u topení, ke kterému jsem si sedla. Mirys si povzdechla a protočila nade mnou oči. "Dám si čaj, díky." Řekla pak za Fenem a přešla ke mě. "Takhle se nezahřeješ, v tom studeném oblečení." Oznámila mi, pustila mi víc topení a sundala bundu, kterou spolu s tou svou odnesla do chodby. "Měla jsi říct hned, že ti je zima a ne až na poslední chvíli Aelin." Vyčetla mi trochu káravě, ale pak si jen povzdechla a pousmála se. Nakonec šla Fenovi ukázat kde je čaj a kde kakao, aby nám vůbec pití mohl připravit.