Mirys a Fen'lin

Odpověď kterou mi poskytl ohledně kontraktu mě moc nepotěšila, ale byla jsem ráda, že ještě nějaká možnost je. To mi zatím stačilo, víc jsem nepotřebovala a dál o tom raději nemluvila. Stejně to druhé téma, kterého se Fen rád chytil, bylo mnohem zajímavější. "Cože? Nepožádal jsi jí? Vždyť už to jsou dva týdny! Fene - bráško, prostě ji pozvi na večeři, nebo jí uvař doma, u jídla si s ní nezávazně povídej a pak, po večeři si před ní klekni a prostě jí požádej! Já už to jinak nevydržím! Hrozně se na tu vaši svatbu těším!" Nabádala jsem ho, aby to už udělal. Vážně jsem měla pocit, že se brzy nějak blbě prokecnu i když sama moc nevím jak, ale... Nechtěla jsem mu to zkazit, zároveň jsem chtěla, aby už byli svoji! Ale než stihnu pokračovat, už mě Fen vytáhl ven. To mi připomnělo moje rozbitý dveře. "Ty dveře si zaplatíš." Upozornila jsem ho se smíchem, když nadhodil, abych mu radši ukázala ty přeměny. Jen jsem pobaveně protočila oči a pak se proměnila na bílého králíčka s černými odznáčky a abych se mu v téhle podobě pořádně ukázala, tak jsem i roztáhla křídla a krátce s nimi zamávala, ale nikam jsem neletěla.

Mirys se okamžitě začne rozčilovat, abych ji už konečně požádal, jen nad tím zavrtím hlavou a odfrknu si.
"To není tak jednoduché... Navíc máme čas a já nechci nic zkazit," odpovím ji a poté se začnu smát, jakmile mi řekne, že ty dveře zaplatím. Věděl jsem, že z toho stejně sejde a už jsem se ani necítil provinile. Ty dveře jsem vyrazil už snad... pětkrát?
"Myslím, že ty dveře se ti už ani nevyplatí spravovat... Už jen já jich mám na svědomí tak pět a něco mí říká, že nejsem jediný, kdo je kdy vyrazil," zasměji se, potom se ale Mirys změní na bílého, huňatého králíčka s křídly. S úžasem se na ni podívám, než ji opatrně vezmu do náruče a jakmile ucítím její jemnou srst, neodolám a zabořím ji hlavu do srsti na zádech.
"Není to moc praktické pro boj, ale za roztomilost máš plných deset bodů," zasměji se a poté ji pustím.

"Jo jasně a v zimě mi nasněží do domu a pak mě vykradou. Koukej je nechat zpravit. Teď už ty, ne já." Vyplázla jsem na něj ještě jazyk, než jsem se proměnila. A k tomu jeho 'to není tak jednoduché' se už taky nevracel, protože by mu asi jen dala facku, aby se probral a požádal ji. Ale to musí udělat po svém a to jsem chápala. Když si mě pořádně prohlédla, vezme mě, jako králíčka, do rukou a neodolá a zaboří mi hlavu do srsti. "By ses divil, jak praktický je to převlek! Ani by ses nenadál a nakopala bych ti zadek! Vsaď se!" Vyprskla jsem na něj a docela mě překvapilo, že jsem si dokázala zachovat lidské hlasivky. A byla jsem za to na sebe hrdá. Částečné přeměny jsem ovládala pomalu, tedy ty kde jsem měla větší část těla proměněnou ve zvířecí. Ty kdy jsem byla stále více člověk už jsem zvládala dobře. "Tak jo, tak mě pusť ať ti ukážu tu druhou." Zasmála jsem se a odrazila se od něj zase na zem. Do té poslední proměny mi to trvalo trochu déle. Stále jsem se v ní necítila moc pohodlně, tedy psychicky. Fyzicky to byla ta nejlepší kůže, ve které jsem kdy byla. Tělo se mi teď dost zvětšilo. Na rozdíl od králičího jsem nyní byla vysoká asi jako menší kůň se srstí ještě bělejší než před tím, ale bez černých skvrnek a každý chloupek byl na konci namodralý. Místo dlouhých uší mi na hlavě narostly zakroucené rohy a na hřbetě jsem stále cítila křídla, ale mohutnější a silnější. A také perfektně skrytá, když jsem je měla složená na zádech.

Překvapí mě, když promluví i v této podobě, něco, co by nemělo být možné. Ale zvěromágy jsem až tolik neznal, takže co já vím?
"Jak to, že můžeš mluvit?" zeptám se zvědavě, to už se však změní do své další podoby a tak se na ni překvapeně zadívám. Králíka s křídly jsem ještě bral, ale tohle stvoření... Vypadalo čistě magicky. Natáhnu k ní ruku a jemně ji pohladím po bílé srsti na hlavě. Srst se jí na slunce krásně leskla a modré konce jí dodával zvláštní, magický nádech.
"Vypadáš jako nějaké stvoření, které bych čekal v nebi," pousměji se a bylo to tak. Tohle do lidského světa ani do podsvětí rozhodně nepatřilo.
"S přeměnami ses zlepšila," pochválím ji nakonec s úsměvem.

V duchu jsem se pyšně usmála, ale pak jsem se už změnila zpět do lidské podoby. "Já...zlepšila jsem se i v částečných přeměnách a teď, myslím, že se mi povedlo zachovat si lidské hlasivky." Usmála jsem se nevinně a nesměle se začervenala. "Jo...ta druhá podoba je rozhodně působivá, to máš pravdu. A to jsem ti neukázala její křídla." Uculila jsem se. "To si necháme na jindy, ale když jsme u toho, ukážu ti jak jsem se zlepšila v částečných přeměnách." Uculila jsem se na něj a nechala si jen ze zad vyrůst ty křídla, která jsem mu neukázala. Roztáhla jsem je do jejich plných rozměrů a uculila se. "Chceš se proletět? Kromě vzlétnutí už to celkem umím." Navrhla jsem mu s dalším uculením. Ezekiel mi naštěstí pomohl a ukázal mi jak na to, ale vzlétání ze země bylo stále těžké.

Než si ji stačím pořádně prohlédnu, Mirys se změní do lidské podoby a tak zase spustím ruku dolů podél boku. Odpoví mi, že se zlepšila v částečných proměnách a že si zachovala lidské hlasivky, díky tomu dokázala mluvit. Přikývnu na no to a poté se dívám, jak roztáhla krásná namodralá křídla. Díval jsem se na ně s obdivem a snažil se zakrýt malou závist, což se mi nakonec také povede. Když se však zeptá, jestli se chci proletět, sklopím hlavu k zemi a udělám několik kroků dozadu.
"Promiň Mirys... už... už... nemůžu," řeknu smutně, než párkrát přešlápnu na místě a poté se rychle otočím na patě a zamířím do domu. Dorazím do kuchyně, kde si napustím sklenici vody a celou ji vypiji, než ji odložím stranou a jednou rukou si zakryji oči. Takhle jsem rozhodně reagovat nechtěl. Ačkoliv jsem si namlouval, že ztráta mých křídel mi až tolik nevadí, že je hlavní to, že žiji, létání jsem miloval. Vždy jsem si pročistil hlavu, ale teď jsem byl upoután tady na zemi a nemohl jsem zamířit do oblak kdykoliv se mi zlíbí.

Nechápavě jsem se na něj zadívala, na jeho záda když odcházel. Rychle jsem se snažila rozhodnout, jestli mám jít za ním nebo jestli chce být spíš sám. Ale nakonec jsem usoudila, že bych ho stejně samotného teď nedokázala nechat. Schovám rychle křídla a doběhnu za ním do domu. Uvnitř jsem už našlapovala neslyšně a pomalu. Nevěděla jsem, kam šel, ale věděla jsem, že nahoru nešel a do pokojů by podle mě taky nešel. Brzy jsem ho zahlédla v kuchyni a tak jsem přišla k němu a objala ho zezadu. "Omlouvám se..." Špitla jsem. Vlastně jsem vůbec netušila, co jsem udělala, ale věděla jsem, že ho něco ranilo. A cítila jsem se za to hrozně. "Moc se omlouvám..." Zopakovala jsem a objímala ho kolem pasu s hrudí a hlavou přitulenou k jeho zádům.

Byl jsem ztracený ve svých myšlenkách a vůbec nevnímal okolí, takže když mě někdo obejme, lehce nadskočím, ale brzy se uklidním, když mi dojde, že je to Mirys. Začne se mi omlouvat, i když neměla za co, netušila, co se stalo a já ji to jaksi odmítal říct. S povzdechem se otočím a také ji k sobě přitisknu.
"Nic jsi neprovedla, Mirys. Neomlouvej se, nemůžeš za to..." řeknu jí a poté od ní odstoupím a otočím se k ní zády. Povzdechnu si a dřív než si to rozmyslím, přetáhnu si tričko přes hlavu a ukážu ji své záda. Po celých zádech si mi táhly tenké jizvy od biče a delší, širší od čepelí, nebo bodných ran. Největší však byly dlouhé, hluboké jizvy u mých lopatek. Na místě, kde kdysi v mé démonické podobě bývali křídla.
"Křídla bývají symbolem svobody, když mě otec uvěznil, nejspíše mu přišlo jako dobrý nápad připravit mě o ně," řeknu jí zahořkle a zadívám se někam do prázdna.

Trochu se lekl, ale brzy si uvědomil, že to jsem jen já a otočil se ke mě, aby mě také objal. Ujistil mě, že se nemám za co omlouvat, že za to nemůžu, ale já si stejně připadala jako ta špatná. Jako ta, která mu teď ublížila. Jenže pak se odtáhl a kousek poodešel, než se ke mě otočil zády a pak si stáhl tričko přes hlavu. Srdce se mi sevřelo, když jsem viděla ty jizvy. Do očí se mi vehnaly slzy a málem jsem cítila sama na svých zádech tu bolest, která ho musela provázet, když ty jizvy vznikly. Byla jsem tak mimo, že jsem málem přeslechla si mi říká. Jenže to se přeslechnout nedalo. "C...co ti to provedli.." Vydechla jsem sotva slyšitelným roztřeseným hlasem a zlehka se dotkla jeho jizev. Bála jsem se jich dotknout. Stále to mohla být noční můra, ale když jsem je ucítila pod prsty, bylo jasné, že to je skutečné. "P-proč ti to provedl...Proč?" Zeptala jsem se a snažila se uklidnit, ale horké slzy se mi dál valili přes tváře a já je nedokázala zastavit. Ty dvě velké jizvy byly nadosmrti připomínkou, že nebude létat. A já mu před chvíli navrhla, aby se se mnou proletěl. "Moc se omlouvám...neměla jsem...měla jsem mlčet." Namítla jsem a zase Fena objala, ale tentokrát jen lehce, aby se mohl odtáhnout, kdyby mu to bylo nepříjemné.

Stále jsem se díval před sebe a kolem nás se rozhostilo tíživé ticho. Najednou však zaslechnu hlas Mirys a tak si tiše povzdechnu, mluvila roztřeseným hlasem a věděl jsem, že neměla daleko od slz. Zaslechnu její tiché kroky a když se dotkne mých zas, lehce sebou cuknu a celé mé tělo ztuhne. Párkrát se zhluboka nadechnu, než donutím své svaly, aby se uvolnily a zůstanu stát na místě bez hnutí.
"Každý ví, že Mephistopheles přišel o rozum, je to šílenec, který přinese utrpení každému, kdo se mu postaví do cesty," odpovím, i když jsem se nebyl jistý, jestli Mirys mou odpověď opravdu chtěla. Znovu se mi začne omlouvat a obejme mě. S povzdechem ji pohladím po rukou, než se od ní odtáhnu a znovu si obléknu tričko. Hned jsem se cítil trochu lépe.
"To nic, musím si zvyknout," pousměji se a když se konečně otočím a uvidím její výraz, zamračím se a pevně ji k sobě přitisknu.
"To nic... Jsem naživu a to je to hlavní, no ne?" pousměji se.

To co mi řekl jsem rozhodně nebrala jako důvod, aby mu kdokoli sebral křídla. Nechala jsem ho, aby si oblékl tričko a pak ho zase objala. "Ano, to je důležité, ale...slibuju, že jakmile se postaráme o Alexe, tak najdeme způsob, jak ti křídla vrátit. Slibuju." Vydechla jsem ihned a pevně se k němu přitiskla. "A ty se už do podsvětí nevrátíš - to rozhodně ne! Ani na pitomej den tam nevlezeš." Dodala jsem, protože jsem se bála, co by mu udělali tentokrát. A rozhodně jsem to nechtěla radši vědět. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit, stejně jako to udělal on. Ale mě to tak snadno nešlo. Bylo mi hrozně líto Fenových křídel a byla jsem smutná, jako by je snad někdo vzal mě, ale zároveň se mnou začínal cloumat vztek a nejraději bych toho hajzla, který mu je sebral, sama zabila. Ale nejdřív bych mu udělala to co on Fenovi a vyžívala bych se v tom! Snad až tak, jako když se Fen vyžíval v tom, když zabíjel mého mistra.

Slíbí mi, že jakmile vyřeší Alexův problém, pomůže mi najít způsob, jak mi vrátit křídla. Povzdechnu si, tak představa byla hezká, ale... Křídla mi znovu nenarostou a magická křídla... Nebudou ta pravá. Po chvilce dodá, že do podsvětí nemám už nikdy chodit, ani jen na chviličku, což mě rozesměje.
"Fajn, slibuji, že tam půjdu jen v těch nejkrizovějších situacích, kdy nebude jiné východisko," zasměji se a odtáhnu se od Mirys, abych se jí mohlo podívat do očí. V jejích očích se zračil vztek, povzdechnu si a zavrtím nad tím hlavou.
"No tak, pojďme dělat něco jiného, veselejšího," zasměji se, pustím ji a rozejdu se do obýváku. Tam se zastavím a zadívám se před sebe. Až teď mi dojde, že nemám nic v plánu.

Zasmál se, ale slíbil mi, že tam nepůjde, když to nebude nejkrizovější situace. S tím jsem mohla žít. A když se odtáhl, navrhl, abychom šli dělat něco veselejšího. Pousmála jsem se a přikývla. "Tak jo." Špitla jsem a šla za ním do obýváku, ale v tom se najednou zarazil. Nejdřív jsem myslela že je ještě něco špatně, ale nevypadal naštvaně ani rozhozeně. "A co veselejšího máš na mysli?" Zeptala jsem se a maličko se sama usmála. "Co třeba, kdybychom probrali jak požádáš Ireth o ruku a to co nejdřív?" Uculila jsem se hravě.

Souhlasila, že půjdeme dělat něco jiného, ale to, že jsem netušil co, mi moc do karet nehrálo.
"No.. to netuším," řeknu a nervózně se pousměji, když se zeptá, co chci dělat a začnu nad tím přemýšlet. Když Mirys řekne, že chce probrat to, jak Ireth co nejdřív požádám o ruku, povzdechnu si a svalím se na gauč.
"Pracuji na tom..." zamumlám a zadívám se na strop.
"Hodlám ji vzít k jezeru, je to její oblíbené místo, možná si uděláme menší piknik při západu slunce..." začnu zamyšleně a potom se zadívám na Mirys.
"Dostanu se k tomu, dobře? Nebuď nedočkavá!" zasměji se a potom se rozhodnu změnit téma.
"Co ty a Alex, už se objevil?" zeptám se jí s úsměvem.

"Ale já nedočkavá jsem." Namítla jsem a zaculila se nevinně, když se Fen svalil na gauč a trochu mi o svých plánech něco řekl. Sedla jsem si tedy k němu a usmála se. Rozhodla jsem se tedy, že ho nebudu dál trápit a tak jsem se chytila toho, když změnil téma. "Jo, on...no dala jsem mu k Vánocům dům, aby se měl kam vracet. Sice teď teda bydlíme oba v obou, ale on má svoje útočiště. No a ukázalo se, že odjel aby dohodl nějaký nábytek, který chtěl vyrobit podle jeho představ. Musel brzy ráno a vrátil se pozdě v noci, jenže pak nějak pro něj musel zase za jet." Usmála jsem se. "Takže kdybys mě teď hledal tady a já tu nebyla, tak jsem s Alexem u něj." Uculila jsem se. "Někdy ti ukážu, který dům to je, třeba až půjdeš dnes domů. Mohla bych tě vyprovodit." Usmála jsem se a mrkla na něj.

Byl jsem rád, že se chytila nového tématu a tak si trochu oddechnu a poslouchám ji. Alex měl teď vlastní dům, kam si zařizoval nábytek. Pousměji se, někdy ho musím jít navštívit, zajímalo by mě, jak si dům vybaví. V tomhle jsem si nebyl moc jistý. Možná to bude něco staromódního, šíleného, obyčejného, nebo moderního, u něj jsem si nemohl být jistý. Když Mirys navrhne, že by mi to mohla dneska ukázat, s úsměvem přikývnu.
"Projít se bude fajn, ale až později," řeknu jí s úsměvem, ještě jsem neplánoval odejít, ale netušil jsem, co dělat. Popravdě se mi toho ani moc nechtělo a tak můj pohled sklouzne na televizi a pousměji se.
"Podíváme se na nějaký film?" zeptám se s úsměvem.

"Jasně, až půjdeš domů." Usmála jsem se a přikývla. Když pak sklouzl pohledem k televizi, hned jsem věděla nad čím přemýšlí. Zřejmě se mu do ničeho nechtělo a mě vlastně nebude vadit, když si oba trochu odpočineme. Přikývla jsem a podala mu ovladač. Sama jsem došla do kuchyně a udělala popcorn a taky jsem přinesla limču. "Tak můžeme. Doufám že jsi vybral něco, co jsem ještě neviděla." Zaculila jsem se a pohodlně se usadila vedle Fena a miskou popcornu mezi námi a limčou pod gaučem. Bylo to příjemné jen tak vypnout a odpočívat, zvlášť spolu s Fenem.

Bylo to už přes měsíc, co jsem viděl, nebo jakkoliv kontaktoval Mirys a věděl jsem, že to už déle odkládat nemůžu. Ta mě přerazí, určitě. Sice to nebyl rok, ale... Slíbil jsem, že to už neudělám. Povzdechnu si a v dálce už uvidím její dům. Trochu přidám do kroku, skousnu si ret a zvednu ruku, abych zaklepal na dveře. Zastavím se na místě, podívám se na nové dveře, které jsem už snad pětkrát vyrazil a nechtěl jsem to udělat znovu, zvláště, když se nic nedělo. Povzdechnu si a nakonec opatrně, lehounce zaklepu na dveře, ale i tak to znělo jako něco mezi klepáním a bušením. Frustrovaně si povzdechnu a prohrábnu si vlasy. Pokud se na mě Mirys vrhne, ani se nebudu moct bránit ze strachu, že jí ublížím...

Zaslechla jsem trochu silnější klepání na dveře. Vlastně jsem nikoho nečekala, kromě toho, že jsem doufala, že se brzy objeví Fen, když jsem ho zase přes měsíc nemohla nikde najít. Bylo krátce po poledni a já zrovna vařila oběd, ale sundala jsem si zástěru a šla zjistit, kdo mi to buší na dveře. Otevřela jsem je a tvář mi zamrzla. Opravdu to byl Fen. A já pocítila stejnou radost a zároveň vztek jako před pár dny, když se konečně ukázal Alex. "TY JEDEN PARCHANTE! Zavrčela jsem na něj, popadla první botu, kterou jsem měla po ruce a mrskla ji po něm. "Vy oba jste stejný volové!" Vykřikla jsem a mrskla po něm další botu, kterou následovala ihned další. "Kdes byl ty?! A koukej ať je to dobrý důvod proč ses zase měsíc neukázal, jinak tě přetrhnu jako hada!" Byla jsem tak rozčilená, že jsem se slabě chvěla a už jsem měla v ruce další boty, který jsem po něm měla v úmyslu házet, dokud mi nevysvětlí, kam zmizel a neomluví se.

Dveře přede mnou se otevřou a podívám se na Mirys, jejíž výraz se v mžiku změní na naštvaný. Uskočím dozadu zrovna ve chvíli, kdy po mně hodí botu s tím, že jsme oba volové. Zašklebím se a zvednu ruce, jako bych se vzdával.
"Mirys, nech-" nedomluvím, protože po měn hodí další botu a tak se vyhnu i té. Chtěla vědět, kde jsem byl a měl jsem mít radši pěkně dobrý důvod. Přemýšlel jsem, kde začít, ale jakmile vezme další botu do ruky, rozhodnu se raději začít mluvit a přemýšlet až potom.
"V nebi! Bývalý snoubenec od Ireth ji unesl a chtěl ji zabít při nějakém rituálu!" vyhrknu rychle a doufám, že po mně Mirys přestane házet boty.

Zamračila jsem se a už jsem po něm chtěla hodit další botu, ale v tom vykřikl, že byl v nebi kvůli Ireth. Zachvěla jsem se a chvíli si promýšlela, co udělám. Ale nakonec jsem po něm mrskla všechny tři boty, které jsem teď svírala v rukou. "A ty jsi takový blbec, žes ani nepřišel požádat o pomoc?! Slíbil jsi mi, že už nezmizíš! Že nezmizíš aniž bys mi o sobě něco řekl!" Vykřikla jsem a mračila se na něj. Vážně jsem nevěděla, co udělat. Byl fakt, že to byl dobrý důvod, ale stále mi mohl říct a mohla jsem mu pomoct. To, že porušil slib i on mě hluboce ranilo. Pevně jsem zavřela oči a zaťala čelist, ale pak jsem svaly povolila a oči zase otevřela. "Pojď dovnitř. A doufej že po tobě nemrknu celý tenhle podělaný dům." Řekla jsem hlasem, který nedovoloval námitky a ustoupila, aby mohl projít dveřmi dovnitř.

Už to vypadalo, že po mně boty přestane házet, ale nakonec je po mně přeci jen mrskne. S povzdechem se jim vyhnu a upřu svůj pohled na Mirys. Zakřičí na mě, proč jsem nepřišel požádat o pomoc a že jsem jí slíbil, že už nezmizím. S povzdechem sklopím hlavu k zemi a zadívám se na špičky svých bot.
"Když jsem se vrátil domů, náš dům byl vzhůru nohama, všude jsem cítil bílou magii a začal jsem panikařit. Sledoval jsem stopu až k jednomu opuštěnému domu, kde mě našel jeden z andělů, co unesl Ireth, ale nesouhlasil s tím, co ostatní dělají. Řekla mi, že máme jen týden na její záchranu. V tu chvíli jsem nepřemýšlel, musel jsem jednat, hned jsme vyrazili. Omlouvám se, zpanikařil jsem a nějak jsem nepřemýšlel nad tím, že budu dlouho pryč. Chtěl jsem ji zpátky," vydechnu a poté zvednu hlavu zrovna ve chvíli, kdy mi řekne, abych šel dovnitř a doufal, aby po mě nehodila celý dům. Pousměji se a projdu kolem Mirys dovnitř. Okamžitě se začnu rozhlížet okolo, vůbec se to tady nezměnilo.

Povzdechla jsem si a zavřela za Fenem dveře. Bylo mi naprosto jedno, že ty boty zůstanou venku. Šla jsem s ním až do kuchyně, kde jsem rychle vypla sporák a dodělala to jídlo. "Já chápu, že v takových situacích zpanikaříš a prostě se pro ni vrhneš, já ti to nezazlívám. Jen...Sakra Fene! Mám v sobě krev i anděla - mohla jsem ti pomoct! Alex taky naznačil, no řekl to dost jasně, že jsi umíral. Kruci vy... Dva kreténi se radši necháte zabít, než abyste přišli za mnou nebo co?!" Zeptala jsem se zoufale a chtěla něčím mrštit. Místo toho jsem způsobila to, že trocha vody ve dřezu vykrystalizovala v tvrdý chladný krystaly ledu. Hned jsem zastínila Fenovi pohled a pustila radši teplou, aby se krystalky roztály. Tohle se mi stalo teď po druhé, ale už jsem naštěstí věděla, že to přijde. Prostě jsem se přestala ovládat.

Dojdeme až do kuchyně, kde se dá Mirys do dodělání rozvařeného jídla a tak ji tiše sleduji. Znovu se začne rozčilovat, že jsme kreténi a proč jsme si k ní nepřišli pro pomoc. Povzdechnu si a posadím se na jednu ze židlí. Tohle jsem zrovna nechtěl ať ví, ale hádám, že to tak bylo lepší... A alespoň jsem jí to nemusel vykládat já.
"Není to tak, že bychom se raději nechali zabít, než požádali o pomoc... Šli jsme na jistotu, věděli jsme, že to pomůže, tedy... Alespoň Sethar to tvrdil. Kdybychom nenašli řešení, nejspíše bychom za tebou později přišli, ale..." odmlčím se a na chvíli se zamyslím.
"Snažím se chránit ty okolo mě a často jim tím spíše ublížím ale... Nechci riskovat životy ostatních. Nechci... Nemůžu přijít o své blízké," řeknu potichu a až po chvilce zvednu hlavu.
"Vím, je to trochu sobecké vystavovat se nebezpečí, nežádat o pomoc a tvrdit, že je to jen pro vaše dobro..." řeknu s povzdechem a prohrábnu si vlasy.

"Tohle ale je hodně sobecké!" Utnula jsem rázně Fena a otočila se k němu. "Víš co by to bylo pro mě, pro Ireth nebo pro kohokoli, kdo tě má rád? Víš co by to pro nás bylo, kdybys opravdu zemřel a my věděli, že jsme tě mohli zachránit, jen kdybychom byli u tebe?!" Naléhala jsem na něj a srdce mi sevřel chlad, který vyvolaly drobné krystalky na mých prstech a dlaních. Zhluboka jsem se nadechla, abych se zase uklidnila. "Byla jsem za věštkyní... Našla jsem ji a uzavřela s ní dohodu." Odvětila jsem jako by to bylo mimo téma, i když vlastně ne tak úplně. "Po té, co jsem se ujistila, že jste v pořádku, jsem se zeptala na sebe. Já... Jistým způsobem jsem jistota, že v mé blízkosti zemře jen ten, komu nepomůžu, ale vybírá si to svou daň. Nicméně i to je mnohem lepší než abyste mě odsunuli stranou a já pak žila s vědomím, že jste nemuseli zemřít. Jen kdybych byla s vámi. Nejsem žádná křehká kytka do háje! Já se o sebe umím postarat!" Namítla jsem nakonec a zatla pěsti, abych rozbila krystalky a ty tak nemohly narůst do větších rozměrů.