Mirys a Fen'lin

Moje slova jí opět rozčílí a tak sklopí hlavu a zadívám se do stolu. Začne mluvit o tom, že se od věštkyně mnoho dozvěděla a že nezemřeme, pokud bude na blízku. Ovšem má to sovu cenu. Vzpomenu si na to, co říkal Alex a dám si dvě a dvě dohromady. Mirys dokáže oživovat zemřelé, ale ti se poté stanou lidmi. Byla to skvělá schopnost. Taková, za kterou by mnozí byli ochotní zemřít, jen aby ji měli. A někteří by možná zemřeli a chtěli se nechat přivést zpátky, jen aby byli zase lidmi. Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy.
"O té své schopnosti nikomu neříkej," zamumlám starostlivě, ale neopovážím se zvednou hlavu, abych se na ni podíval.

"Nejsem hloupá." odsekla jsem a nandala si jídlo. Po krátkém zauvažování jsem nandala i Fenovi a šla za ním. Pořád s mírným vztekem jsem mu položila s bouchnutím talíř na stůl a sama jsem si sedla vedle něj se svým jídlem. "Já se o sebe umím postarat." Dodala jsem zamračeně a sledovala ho. "Tak jo...je řada na tobě. Povídej." Vyzvala jsem ho a zatím jsem se pustila do jídla. Doufala jsem, že mu dojde, že chci vědět co přesně se stalo, tedy přesněji, než mi to do teď řekl. Rozhodně jsem nehodlala čekat jestli se mi to vůbec uráčí říct. Porušil svůj slib, bylo jen spravedlivé, aby mi o tom alespoň řekl.

Odsekne, že není hloupá, což jsem věděl a tak si jen povzdechnu a když mě vybídne, abych povídal, chvíli mlčím, než si rezignovaně povzdechnu a začnu raději od začátku.
"Jak jsem řekl, unesli Ireth a setkal jsem se s dívkou, andělem, jménem Casselia. Vzala mě do nebe a společně jsme se snažili zachránit Ireth a její přátele, kteří byli podvedeni Reiem, Irethiným bývalým snoubencem. Nestihli jsme to však včas, rituál začal. Měl kompletně zničit tělo i duši Ireth. Já.... Byl jsem moc pomalý... Přišla o ruku, tedy o všechno maso, šlachy a žíly na jedné ruce. Zůstala jí jen holá kostra, která pomocí magie držela při sobě," povzdechnu si a provinile si prohrábnu vlasy.
"Když jsem ji dostával pryč ze středu toho rituálního místa, bylo tak tolik bílé magie, že ve mě zůstala i když jsme se vrátili na zem. Myslel jsem, že se jí zbavím, místo toho ale začala růst. Ze začátku to ničemu nevadilo, ale i tak jsem se jí snažil zbavit. Ireth jsem o tom nic neřekl, dozvěděla se, až jsem zkolaboval v koupelně a od té doby se snažila najít způsob, jak mi zachránit život. Já už ani nedokázal vylézt z domu... Jeden den se tak objevil Alex, umíral, protože měl moc temné a já, protože mi chyběla. Sethar navrhl, že můžeme uzavřít kontrakt, ale mezi dvěma démony je to složitější a tak jsme museli na speciální rituální místo v podsvětí. Uzavřeli jsme kontrakt a to nám zachránilo život," dopovím a zadívám se na Mirys. Nevynechal jsem něco? Vlastně ano!
"A krom toho jsem požádal Ireth o ruku a dorostla mi křídla," dodám rychle a usměji se.

Mlčela jsem a snažila se v klidu jíst, jenže to co mi popisoval bylo dost nechutný. No, dnes asi naštěstí, jsem měla silný žaludek a udržela se. Ale představa, že by někdo nějak dokázal odstranit kůži, maso i šlachy byla dost... odporná. Napila jsem se vody, když domluvil a snažila se myslet jasně, když v tom dodal, že požádal Ireth o ruku a dorostla mu křídla. Sice ty dvě poslední informace byly skvělé, ale teď jsem na něj jen vrhla naštvaná pohled. "Do nebe už beze mě nejdeš! A do podsvětí už taky ani nepáchneš! Neopustíš tenhle blbej svět, aniž bys mi cokoli řekl - jasný?!" Zamračila jsem se přísně. Pak jsem se odtáhla od stolu a opřela se do židle. 
Super, oni umírali a přitom kdybych byla s nimi mohla jsem jim pomoct. Ano, sice bych pomohla jen jednom a v tuhle konkrétní situaci by to možná bylo špatně, ale určitě by našel jiný způsob, jak to vyřešit. Jenže oni nepřišli, ani jeden nepřišel. Protřela jsem si obličej a chtěla tím zamaskovat zoufalství a pocit odstrčení, který bych určitě neskryla. Nakonec jsem si povzdechla a přistrčila sklenici s vodou blíž k Fenovi. Než se ale napil, tak ve sklenici byly krystaly ledu místo vody. Ale nic jsem k tomu neřekla.

Znovu na mě vrhne naštvaný pohled s tím, že už bez jejího vědomí neopustím tenhle blbej svět.
"Ano, madam," řeknu s povzdechem. Do podsvětí jsem jít neplánoval a do nebe po poslední zkušenosti už také ne. Zamyšleně se podívám na svou levou ruku, na které jsem měl stále vyryté znaky andělským písmem. Moje propustka do nebe. Ale o amulet jsem přišel a... Bez něj bych tam přežil asi tak... Hodinu, záleželo by na tom, kde přesně. S povzdechem se podívám na skleničku, kterou přede mě Mirys naštvaně položí a zadívám se na krystalky ledu v ní. Párkrát zamrkám a přitáhnu si skleničku blíž. Cítil jsem z vody lehký náznak magie, někdo ji na led přeměnil a to hodně nedávno. Kromě mě tady byla už jen Mirys. Začnu se soustředit na krystalky, snažil jsem se je rozpustit, což se také téměř okamžitě stane. Párkrát zamrkám, myslel jsem, že to s mojí magií bude trvat mnohem déle. Vlastně... Kontrakt. Ušklíbnu se, když se zadívám na vodu ve sklenici a místo toho, abych ji vypil nechám ji vznést se do vzduchu.
"Mirys? Nějaká nová schopnost?" zeptám se s šibalským úsměvem, než vodu pošlu směrem k ní.

Sledovala jsem Fena, jak zkoumá krystalky a následně je zase mění na vodu. Po chvilce ticha nechal vodu ze sklenky vznést a poslal ji pomalu ke mě, při čemž se zeptal, jestli mám novou schopnost. Lehce přikývnu a zase pomůžu vodě ke krystalizaci. Netrvalo to dlouho a tentokrát jsem ji rovnou zkusila formulovat do tvaru vybroušených drahokamů. Bylo až směšné, jak mi to jde lehce. Stačila myšlenka a stalo se to. U ostatních mých schopností to tak lehké nebylo a já se musela tát, jestli to je díky věštkyni, nebo něčemu jinému. Každopádně se ledové drahokamy neudrželi ve vzduchu tak lehce a začali klesat. O to jsem se už nestarala. "Byla jsem u věštkyně." Řekla jsem, jako by to tím mělo všechno vysvětlovat.

Sledoval jsem, jak se voda změnila na krystaly ledu, které začnou padat k zemi. Led jsem ovládat nedokázal, takže jsem je nemohl udržet ve vzduchu. Dopadnou na zem a tak vstanu, posbírám je a hodím do dřezu. U toho si rovnou napustím sklenici vody a napiji se. Mirys mi řekne, že byla u věštkyně a podá to tónem, jako by to všechno vysvětlovalo. Jen si povzdechnu a zavrtím nad tím hlavou.
"Umíš to dobře ovládat," řeknu jí a pousměji se, než odložím sklenici stranou a opřu se o kuchyňskou linku. Já sám se měl co učit, abych se naučil ovládat Alexovu magii.
"Jak se má Alex? Také jsi po něm začala házet boty?" zeptám se a lehce se pousměji.

Dívala jsem se, jak krystaly dopadly na zem a rozbily se. Fen po chvilce vstal a sesbíral je. "Díky, to jsi nemusel." Pousmála jsem se a dívala se za ním. Odložil je do dřezu a pak si natočil vodu a napil se. Měla jsem chuť nechal všechnu vodu vykrystalizovat v led aby se nenapil, ale nakonec jsem to neudělala. A když podotkne, že to ovládám dobře zase se mi na tváři usadí spokojený úsměv. "Jo, tohle jde samo, nevím proč, ale je to lehké. Stačí jen na to myslet." Odpověděla jsem a na jeho další otázku jsem jen pobaveně zavrtěla hlavou. "Můžeš být rád, jemu jsem dala na krk dýku." Oznámila jsem mu i když jsem nepokračovala dál, kdy mi ji Alex lehce vyrazil a uzemnil mě, než si uvědomil, že to jsem já a ne nikdo, kdo by mu chtěl vážně ublížit.

Odpoví, že tuhle schopnost jí jde ovládat samo a tak se na ni s tichou závistí podívám. Já měl na krku hned několik schopností, které jsem neovládal a znepříjemňovaly mi život. S povzdechem zakroutím hlavou a když mi sdělí, že jsem dopadl dobře, že Alexovi dala dýku ke krku, zasměji se té představě.
"Ten musel být nadšený," ušklíbnu se a zadívám se ven z okna. Byl jsem tak rád, že události poslední doby byly za mnou. Všechno bylo zase v pořádku a já si mohl užívat života naplno. S povzdechem se otočím na Mirys a věnuji jí ještě jeden mluvný pohled. Až teď mi v plné míře začalo docházet, jak moc jsem jí ublížil a... Proklínal jsem se za to. Nakonec k ní opatrně přistoupím a opatrně ji obejmu. Moc jsem jí však k sobě netiskl, s tím jsem si ještě moc nevěřil.

"Byl..." Přikývla jsem pobaveně a v duchu si tu scénku zase přehrála. Ten den byl divný a ten večer, když přišel domů... Najednou se ke mě fen otočil a přišel blíž, až mě objal. Trochu se mi ulevilo. Vlastně ze mě spadly všechny pocity, jen radost, štěstí a úleva se mě v tuhle chvíli dál drželi. Pevně jsem se k němu přitiskla a zmáčkla ho v obětí. "Jsem ráda, že jsi v pořádku..." Vydechla jsem s hlavou zabořenou do jeho hrudi. "A..jestli ti teď dorostla křídla...Třeba bys mě mohl naučit jak vzlétat a přistávat." Nadhodila jsem, abych se už vážně nevracela k tomu, že porušil svůj slib. Teď byl tady a hlavní bylo, že byl v pořádku - živý a zdravý. A tak jsem se tím zatím nechala uchlácholit.

Pevně mě k sobě přitiskne, což bylo něco, co já nehodlal riskovat a tak je jen opatrně pohladím po zádech a když nadšeně navrhne, že když mám zpátky křídla, můžu jí pomoct naučit se vzlétnout a přistát. Zasměji se, pustím ji a kousek poodstoupím.
"Tak dobře, taky mám co trénovat, pojďme na to," řeknu nadšeně a okamžitě se rozejdu ke dveřím, které otevřu tak prudce, až mi zůstanou v ruce. Chvíli na ně zůstanu hledět, než je opatrně položím stranou a otočím se na Mirys s provinilým pohledem.
"Promiň, já nechtěl! Pak to spravím!" řeknu rychle a vyběhnu z domu, než po mě třeba začne zase házet boty.

Vlastně jsem netušila, že bude tak nadšený z toho, že by mě měl trénovat. Takže mě to dost překvapilo, ale asi mě chtěl potěšit a cítil se provinile, takže mi to hned odkýval. Ale nehodlala jsem to radši řešit a šla jsem za ním. Když jsem viděla, jak mu dveře zůstaly v ruce zamračila jsem se. "Hele...já vím, že se ti asi líbí ničit mi dveře..." Začala jsem, ale to už mě přerušil s tím, že on nechtěl a že to pak opraví. Povzdechla jsem si a zasmála se. "Měl bys mi asi nakoupit dveře do zásoby." Zasmála jsem se a šla za ním pobaveně, když přidal. Zřejmě se bál, abych po něm zase něco nehodila. Došla jsem ho a zatím si nechala narůst křídla. "Tak jo, začni. Nějaké rady?" Uculila jsem se a protáhla si trochu ztuhlá křídla.

Naštěstí se žádné házení bot ani nic jiného nekonalo, jenom poznamená, že si mi musí líbit ničit její dveře a tak s úsměvem pokrčím rameny a jakmile to navrhne, opravdu začnu přemýšlet o tom, že jí je nakoupím a uskladním v jedné z prázdných místností v době.
"Jsou jen vyražené, nové nepotřebuješ, to zvládnu zpravit," ujistím ji s úsměvem a když se jí objeví křídla a zeptá se na nějaké rady, pousměji se a na chvíli zavřu oči. Soustředil jsem se a snažil se vybavit si, jak vypadají runy pro vytvoření křídel. Po chvilce si vzpomenu a tak vyslovím patřičná slova démonickou řečí a rukou do vzduchu nakreslím patřičnou runu. Po chvilce se mi na zádech objeví runová křídla a tak se spokojeně usměji. Kdybych používal vlastní, bylo by to moc jednoduché a já se opravdu snažil naučit se používat nové schopnosti.
"Takže... Ze začátku je nejjednodušší při vzlétání nabrat rychlost. Zkus se rozběhnout a až budeš sprintovat plnou rychlostí, vyskoč do vzduchu a máchni co největší silou křídly. Nezapomeň je při běhu mít co nejvíce přitisknuté k tělu, aby tě nebrzdily a jakmile je roztáhneš, musíš to udělat rychle a ve správném úhlu. Jakmile budeš ve vzduchu, musíš s nimi máchnout ještě několikrát po sobě a to hodně rychle, dokud nenabereš i výšku. Nesnaž se je mít plně roztáhnuté, to tě jen zpomalí," řeknu a nejdřív ji ukáži, jak by měla mít správně nahnutá křídla a poté, do jaké míry je rozevřít, aby neztrácela rychlost.
"Jakmile budeš ve vzduchu řeknu ti o přistávání," zazubím se.

"No ale to je asi jen otázka času, než je zase zničíš." Vyplázla jsem na něj jazyk a zasmála se. Ale po chvilce mi začal radit co a jak. A tak jsem ho jen pozorně poslouchala a snažila se představit si to. "To půjde." Pousmála jsem se pak, ale trochu jsem se zarazila. "Co když nebudu mít možnost rozeběhnout se?" Zeptala jsem se a rozhlédla se. Já měla dům mimo město, takže kolem byly louky a až dál byl les. Takže tady jsem se rozeběhnout mohla, ale co kdybych byla někde, kde se nerozeběhnu? To jsem sice zkoušela, vzlétnout z místa, ale bylo to těžké a šlo mi to jen opravdu obtížně. Rozhodla jsem se počkat, než mi na tohle odpoví a až pak zkusit vzlétnout z rozeběhu, ale už teď jsem doufala, že to bude lehčí, než vzlétat z místa.

Zasměje se mi s tím, že je jen otázkou času, než se to stane znovu. Vypláznu na ni také jazyk, ale poté se už dám do vysvětlování. Byl jsem rád, že mě pozorně poslouchá, ale hned na to se zeptá, co má dělat, když se nebude moct rozběhnout. Pousměji se, nejspíš to nezkusí, dokud jí neřeknu i tohle.
"Z místa je to trochu jiné, dostaneme se k tomu, až to zvládneš s rozběhem, ale vysvětlit ti to můžu hned," zasměji se a poté mocně máchnu křídly a vznesu se do vzduchu. Začnu jimi máchat v pravidelném rytmu, abych se udržel asi dva metry nad zemí a zadívám se na Mirys pode mnou.
"Je to skoro to samé, ale těžší, musíš mít vytrénovaná křídla, aby jsi s nimi dokázala vytvořit dostatečně velký poryv vzduchu, který tě vynese dostatečně vysoko na to, aby jsi se tam pak už i udržela," řeknu jí a zadívám se na runová křídla. Nebylo to ono, jako když je vytvořil Alex a měly daleko do mých křídel, ale mně to zatím stačilo. Byl to přeci trénink.
"V podstatě máchneš s nimi plnou silou a poté opakuješ přesně to, co jsem ti popsal poté, co se za běhu odrazíš od země," zasměji se a poté přistanu na zemi a pobídnu ji, aby to zkusila.

"Aha...tak dobře." Přikývla jsem a zamyslela se nad tím. No, rozhodně jsem ještě neměla křídla tak silná jak bych si je přála mít. Ale nevypadalo to složitě. Bohužel pro mě, zdání často klame. "A tvá křídla... Já myslela, že máš...no...Netušila jsem, že myslíš taková, ale jsou působivá." Usmála jsem se na něj. Vážně jsem myslela, že má normální křídla, že mu nějak dorostla. Ale nechtěla jsem mu to nějak připomínat, to opravdu ne. No radši jsem se o tom už nebavila a rozeběhla se od domu pryč. Přitáhla jsem křídla těsně k tělu a pak mě napadlo, je zase schovat, než vyskočím. Ale nakonec jsem si to rozmyslela. Na zkoušení budu mít dost času přeci. Když už jsem si myslela, že jsem rozeběhlá dost, vyskočila jsem a rychle začala mávat křídly. I když to bylo snazší, můj první pokus o taková vzlet nejspíš působil nemotorně a možná i vtipně, ale dostala jsem se do vzduchu a to bylo hlavní. Jenže jsem se ani nezvládla udržet na jednom místě a tak jsem letěla zpátky, ale jen jsem proletěla kolem Fena a letěla dál se spokojeným zapištěním.

Nakonec chápavě přikývne ale po chvilce se zatváří trochu zmateně. Nadzvednu obočí a čekám, co z ní vypadne, začne mluvit o mých křídlech a tak se pousměji nad její starostí a ještě chvíli ji v tom nechám, než se jí rozhodnu říct, jak to je. Jenže to už se rozběhne směrem k domu, udělá přesně to, co jsem jí řekl a vznese se do vzduchu. Spokojeně se pousměji, byla vážně šikovná. Čekal jsem, že se napoprvé rozplácne na zemi, ale ona bez problému vzlétla. Pyšně se usměji, když kolem mě se zapištěním proletí, než nechám runová křídla zmizet a změním se do své démonické podoby. Roztáhnu svá křídla, který vůbec neztratila na síle od doby, co jsem je neměl, prudce s nimi máchnu a také se vznesu do vzduchu. Zamířím přímo k Mirys a za chvilku ji doženu.
"Nečekal jsem, že ti to půjde tak snadno. Upřímně jsem myslel, že tě budu sbírat ze země," pousměji se a naznačím ji, aby letěla nad les.
"A ano, svá křídla mám zpátky, chtěl jsem jen procvičit magii a tak jsem vyvolal ta runová," zasměji se šťastně. Byl jsem tak rád, že je mám zpátky.
"Zvládneš si za letu přivolat i ocas od toho tvora? Pomůže ti řídit směr," řeknu jí po chvilce zkoumání stylu jejího letu.

Proletěla jsem kolem Fena a letěla dál, ale nesnažila jsem se letět nějak rychle, byla jsem ráda, že letím tak nějak tam, kam chci. Ale za nedlouho jsme si uvědomila, že to není problém, protože mě Fen dohnal raz dva. Usmála jsem se na něj a natáhla ruce podél křídel. Teď už byl ve své démonické podobě a měl svá křídla. Sdělil mi, že nečekal, že mi to půjde tak snadno, což mě ani neudivovalo, vzhledem k tomu, jak dopadlo mých prvních asi dvacet pokusů o vzlet. "No víš, já to zkoušela už předtím, proto jsem se nerozplácla." Uculila jsem se na něj s vysvětlením a zamířím k lesu, kam mi naznačil, že mám letět. Tedy přesněji nad les.
 Pak mi vysvětlil on, že se chtěl jen procvičit v magii a šťastně se zasmál. Hřálo mě u srdce, že je zase šťastnej jako blecha. A bylo to nakažlivé, takže jsem se zasmála taky. Jenže sotva jsem to dořekla, už se ptal, jestli si dokážu přivolat i ocas. "No já nevím, asi ano." Zamyslela jsem se a nakonec jsem to tedy zkusila. Měl pravdu. Vážně se mi s ocasem lépe řídilo let, jenže jsem na to vůbec nebyla zvyklá a najednou jsem mířila šikmo k zemi a nabírala jsem rychlost. V panice jsem nechala zmizet jak ocas, tak i křídla a zaměřila se jen na svůj štít, abych se nezabila při tom, jak jsem vrážela do stromů a větví. A dva slabší stromy jsem dokonce porazila úplně, než jsem dopadla na zem. I přes štít to docela bolelo a byla jsem zadýchaná. Zamračila jsem se na tu spoušť, kterou jsem za sebou nechala a povzdechla si. Alespoň jsem tentokrát neudělala takový kráter do země, ale jen jsem ji povrchově rozryla na asi pěti metrech, než mě další silnější strom úplně zastavil. Létat nad lesem pro mě nekončilo moc dobře, jak se zdálo.

Prozradí mi, že to trénovala už předtím a jen díky tomu teď neležela na zemi. Chápavě se usměji a když řekne, že si možná ocas dokáže přivolat, přikývnu a sleduji ji. Za pár chvil se jí opravdu objeví a její let se hned zdál stabilnější. Spokojeně se usměji, když najednou začne ztrácet výšku a nabírat rychlost. Okamžitě zamířím k zemi přímo za ní. Měl jsem křídla přitažená k tělu, abych měl co nejmenší odpor vzduchu a brzy jsem ji měl na dosah ruky. Natáhnu k ní obě ruce, abych jí zachytil ještě dříve, než bude mezi stromy, ale narazím rukama do štítu a tiše zavrčím.
"Mirys!" vykřiknu, ale to už byla mezi stromy. Prudce roztáhnu křídla do plných rozměrů, což mě velmi zpomalí a poté se vyhnu stromům a přistanu kousek od Mirys, která ležela rozpláclá na zemi.
"Mirys! Jsi v pořádku?! Málem jsem tě chytil, ale měla jsi kolem sebe šít," řeknu starostlivě a podívám se na tu spoušť okolo. Mirys naštěstí vypadala v pořádku a tak jí opatrně pomůžu na nohy, zatímco hledám jakýkoliv náznak zranění, nebo zlomené kosti.

Fen byl hned u mě a vypadal naštvaný, že jsem si kolem sebe vytvořila štít a on mě tak nemohl chytit. Nevinně jsem se na něj zaculila. "Jsem v pohodě." Pomohl mi na nohy a tak jsem si protáhla krk a záda. "Jen je mi líto, co jsem způsobila. Nevěděla jsem, že jsi tak blízko, promiň." Povzdechla jsem si s pohledem upřeným na ty polámané stromy. "Myslím, že bych se měla lesům vyhýbat, alespoň dokud nezvládnu přistát jinak než...katastroficky." Zaculila jsem se. Sice mě všechno bolelo a určitě budu mít nějaké pohmožděniny, ale jinak jsem byla v pořádku. Zhluboka jsem se nadechla a ohlédla se k Fenovi. "Jdeme znovu?" Zeptala jsem se ho nadšeně i když mě bolel celý člověk. Ten pocit při letu se nedal k ničemu přirovnat. Bylo to úžasný! A já chtěla rozhodně znovu! Jen se budu vyhýbat lesu, a bude to v pohodě.

Jen si povzdechnu a prohrábnu si vlasy, vypadala v pořádku a to bylo to hlavní. Ještě mě ujistí, že je v pohodě a zeptá se, jestli jdeme znovu. S povzdechem přikývnu a zakroutím hlavou nad tím, že se víc stará o přírodu než o to, že se jí mohlo něco stát.
"Fajn, pojďme, ale v lese musíš vzlétnout z místa a letět přímo nahoru," řeknu jí a zadívám se na modrou oblohu nad námi. Díky Mirysinému pádu jsme tady měli celkem dost místa, takže to nebude ani nebezpečné.
"Pokud budeš někdy potřeboval vzlétnout z opravdu hustého lesa, letět jen tak nahoru může být nebezpečné. Zkus vždycky vyšplhat na nějaký blízký, vysoký strom a vzlétni z jeho koruny. Křídla ti pomůžou při šplhání," řeknu jí, poté se však prudce odrazím kopyty od země, máchnu křídly a vznesu se nad koruny stromů, kde počkám na Mirys.
"Poté raději zamíříme nad louky," zavolám na ni a sleduji, jak se popere se vzlétnutím z místa.

Vzhlédla jsem nahoru. Stromy byly tak vysoké a já byla ráda, když jsem z místa vzlétla pět - deset metrů. Počkala jsem, než Fen vzlétne a pak si povzdechla. No, že by mi křídla měla pomoct při šplhání se mi moc nezdálo, byla tak slabá, zatím. A neměla ani žádné úchyty. Navíc jsem byla zvyklá lézt po stromech jako člověk a teď asi budu muset taky. Ale nejsem taková, že bych to hned vzdala a tak jsem si nechala narůst křídla a zkoušela jsem vzlétnout. Ale vždy jsem se dostala jen do poloviny stromů, než jsem i přes máchání křídly začala postupně zase klesat. Bolelo to, jako bych uběhla maraton sprintem. Ale zkoušela jsem to dál. Po pátém pokusu jsem vzlétla co nejvýš a než jsem začala klesat, tak jsem se zachytila větve, na kterou jsem se přitáhla. Byla tak nějak dost silná, abych se od ní mohla zkusit odrazit a letět výš. Ale musela jsem chvilku počkat a až pak jsem to zkusila. Pomohlo to, vzlétla jsem o dalších pět metrů výš a už jsem byla u korun stromů, když mi zase docházely síly a tak jsem se zachytila kmenu u koruny. "Proč to není tak lehké, jak to vypadá?" Zeptala jsem se Fena, abych získala pár chvil a popadla dech. Zároveň jsem si zase nechala narůst ocas, abych to s ním zkusila znovu.

Sledoval jsem její marné pokusy vzlétnou s úsměvem na rtech. Její technika byla dobrá, ale křídla moc slabá na to, aby zvládla silné a rychlé poryvy větru, které se do nich opíraly pokaždé co s nimi máchla. Nakonec jí napadne chytit se větve a později kmene stromu. Zeptá se mě, proč to není tak lehké, jak to vypadá. Zasměji se sletím níž a chytím se kmene vedlejšího stromu, který se pod nárazem mého těla začne kolébat ze strany na stranu, než se ustálí trochu nakřivo.
"Je to jednoduché, jakmile si na to zvykneš a tvá křídla zesílí. Musíš je trénovat, ale moc to nepřeháněj. Mně to také ze začátku nešlo. Dlouho jsem měl křídla na zádech jen tak pro nic za nic, dokud jsem nevyrostli a ony se mnou," zasměji se a zadívám se na nebe.
"Už to skoro máš, vrátíme se k domu, zkusíme přistání a dáme si přestávku, než to zkusíme znovu, chci se ještě na něco podívat," usměji se a ještě než vzlétnu podívám se na její ocas.
"A s ocasem moc nemáchej, jen tě vyvede z rovnováhy. Snaž se ho držet rovně za sebou. Postupem času zjistíš, jak pomocí něj vyrovnávat let a dělat různé triky," zasměji se, než se odrazím a vznesu se do vzduchu.

Musela jsem se zasmál, když Fen slétl a chytil se kmene protějšího stromu, který se pod ním okamžitě začal kolébat. Vypadalo to vtipně. Ale vyslechla jsem si ho v klidu a přikyvovala. "No zas tak dnadné se mi to nezdá." Namítla jsem ale zaculila se. Třeba bych mohla udělat to co on, nechat si křídla i když je nebudu potřebovat. To jsem moc nedělala, nepřišlo mi to tak přirozené, ale třeba by mi to pomohlo. Když mi sdělil náš plán přikývla jsem i když jsem pro větší pauzu nebyla zrovna dvakrát nadšená. Bohové vědí, že jsem ráda trénovala do vyčerpání - byla jsem na to zvyklá, ale on je tady učitel. A já ho teď budu poslouchat. Pak mi poradí co s ocasem a tak se zase zaculím a pak už jsem vzlétla za ním. Naštěstí teď už stačilo jen párkrát opravdu silně máchnout křídly a pak už jsem je mohla jen natáhnout a plachtit. Nemusela jsem s nimi dál máchat, což bylo úlevou i když držet je roztažené neznamenalo povolit svaly. Letěla jsem za Fenem, pryč od lesa a byla jsem za to ráda. Bůh ví, jak by mé další přistání vypadalo. "A jak teda mam přistát? Jednou se mi povedlo celkem slušně přistát s Alexem na střeše." Uculila jsem se přitom jako vítěz.

Namítne, že zase tak snadné se jí to nezdá, což u mě vyvolá další vlnu smíchu. Poté však už sleduji, jak se vznesla do vzduchu a tak se oba rozletíme zpátky k domu. Párkrát máchnu křídly, abych nebral rychlost a poté plachtím vedle ní zpátky k domu. Zeptá se mě, jak přistát a tak se tiše zamyslím nad tím, jak jí to nejlépe popsat.
"Zkusíme nejlehčí způsob. Budeme plachtit do té doby, dokud nebudeme dostatečně nízko nad zemí a poletíme pomalu. Jakmile budeš chtít přistát, dáš pod sebe nohy, jako by ses chtěla postavit na zem, ale zůstaneš trošku předkloněná. Křídla trochu ohni, aby do nich naráželo co nejvíce vzduchu a pokud začneš ztrácet rovnováhu, trochu s nimi máchni. Jakmile se nohama dotkneš země, nesnaž se hned zabrzdit. Místo toho nech křídla lehce roztažená a udělej klidně pár kroků dopředu," řeknu jí a poté zamířím lehce k zemi, abych snížil naši výšku, ale zároveň nenabíral moc rychlost.
"Postupem času budeš moct zastavovat z větší rychlosti a přímo na místě. Počkám dole," pousměji se a poté zamířím přímo k zemi, abych ji mohl sledovat a nestarat se o to, zda já sám nepadám dolů.