Mirys a Fen'lin

Pousmála jsem se na otcovy obavy. Přišlo mi to už tak samozřejmé, podobné, jako když se o mě bál Alex a přesto jiné. Bylo to zajímavé. Usmála jsem se nad tím a umyla oba talíře. Nechala jsem všechno nádobí odkapat a pak šla za tátou do obýváku a svalila jsem se vedle něj. "Bolí to moc?" Zeptala jsem se, když zasyčel bolestí a utrápeně jsem si ho prohlédla. Vůbec se mi nelíbilo, že ho to stále bolí, i když to bylo normální. Radši bych, kdyby se mohl vyléčit stejně lehce, jako vyléčil mé jizvy. Takhle zůstanou ty jizvy jemu a já mu nemůžu nijak pomoci. Smutně jsem se na něj podívala a pak si lehla s hlavou do tátova klínu. "Nejsi unavený? Ani by mě to nepřekvapilo. Já se furt cítím, jako bych ze sebe vyždímala všechnu magii." Pousmála jsem se a brala to samozřejmě s nadsázkou, ale ne moc velkou.

Neran:
Zeptá se mě, jestli mě rány na zádech bolí, zavrtím nesouhlasně hlavou, sice to nebyla až tak úplně pravda, ale nechtěl jsem, aby si dělala starosti a tak jí věnuji široký úsměv.
"Zahojí se to za pár dní, není to nic hrozného, měl jsem horší rány," pousměji se a ve chvíli, kdy si lehne do mého klína a zeptá se, jestli jsem unavený, začnu zívat a přikývnu.
"Cítím se, jako by mě srazil autobus," zasměji se, než se trochu protáhnu a zakřupe mi v zádech.
"Nejspíš si půjdu lehnout do postele. Který pokoj si můžu zabrat?" zeptám se a jakmile mi ukáže pokoj, zalehnu do postele a Mirys také řeknu, aby si odpočinula. Tiše jsem doufal, že si lehne vedle mě.

O pár dní později
Cítil jsem se už mnohem lépe a začal jsem si zvykat na obyčejný lidský život. Stále jsem si však nezašel pro věci a přišlo mi, že už je ani moc nepotřebuji po jednom nákupu s Mirys. A úřední dokumenty by se mi stejně nejspíš hodily nové. Stále jsem však chtěl kontaktovat Liadel a všechno už bylo nachystané. Vytvořil jsem falešné zprávy o zvěromágovi, žijícím v lese, který dělal problémy. Bylo to dost na to, aby Liadel poslali, ale nic závažného, aby šlo strážců více, nebo aby se kdokoliv zajímal, jak danou osobu Liadel potrestá. Ještě jsem strážce nechal zjistit falešné informace, kde by se měl zvěromág dneska nacházet a věděl jsem, že Liadel přijde. A právě byl nejvyšší čas vyrazit. Už jsem byl oblečený a nachystaný, ale stále jsem měl trochu času, proto se rozhodnu najít Mirys, což se mi i po chvilce podaří.
"Jdu na setkání s Liadel, mělo by to být bezpečné... Chceš jít taky?" zeptám se.

Sice nesouhlasně zavrtěl hlavou, jako by ho to vůbec nebolelo, ale já věděla, že to není pravda. Pak tedy jen dodá, že se to za pár dní zahojí a že už měl i horší rány. "To je možné, ale teď jsi už jen člověk..." Připomněla jsem mu smutně a povzdechla si. Na mou otázku, jestli je unavený zazívá a pak mi poví, že se cítí jako by ho srazil autobus. Zasmála jsem se tomu a zvedla se, aby se mohl zvednout i on. Ukázala jsem mu pokoj, ve kterém už spal a který jsem mu hodlala celý přenechat, když teď Alexe měl svůj dům, ve kterém jsme teď spíš byli. A když dodal, že bych si měla odpočinou i já, tak jen přikývnu a pousměji se. Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli nemám odejít k sobě, ale nakonec jsem si vlezla pod peřinku k tátovi a schoulila se k němu a usnula. 

O pár dnů později, když už se všechno tak nějak uklidnilo, tátovi rány se zahojily a Alexův rituál se blížil, mi otec navrhl, abych s ním šla na setkání s matkou. Jenže já si vůbec nebyla jistá, co bych udělala, co bych měla udělat a jestli ji chci vůbec vidět. Nechala otce zemřít a nebyla u něj. Ani jednou se mi neukázala, jako by o mě neměla zájem a... Ne, to bych nezvládla. Zavrtěla jsem proto hlavou a otočila se k otci zády. "Slíbila jsem Alexovi, že mu půdu pomoct." Vymluvila jsem se rychle, i když jsem nevěděla, jestli dneska Alex někam půjde, ale pomoc jsem mu slíbila, to byla pravda - pomoc s celým tím chystáním a vším.

Neran:
Mirys moji nabídku odmítne a tak si povzdechnu a zadívám se na její záda.
"Nebudu tě nutit," řeknu jen a sám se otočím zády.
"Netuším, kdy se vrátím, ale neboj, budu opatrný. Užij si to s Alexem," pousměji se, než se rozejdu ke vchodovým dveřím, které odemknu a poté se vydám na cestu. Bylo to celkem daleko, v lese na druhé straně města. Schválně jsem Liadel navedl k jedné opuštěné chatce, na kterou jsem před pár měsíci narazil a o které jsem věděl, že není obydlená. Navíc to bylo dost daleko od Mirys, takže mi to vyhovovalo. Jenže... Co jsem nečekal bylo, že mi cesta zabere tak dlouho. Pořád jsem nebyl zvyklý na lidský způsob cestování, dřív jsem doletěl, kam jsem chtěl pomocí mých křídel, ale teď? Šel jsem pěšky a i když jsem využil autobusů, stále mi to trvalo déle, než jsem čekal. Chtěl jsem tam být dřív, ale teď už jsem měl celkem zpoždění a tak jsem doufal, že mou lásku zastihnu.

Liadel: 
Doneslo se k nám, že nějaký zvěromág dělá problémy. Byl sám a mladý proto jsme se rozhodli, že půjdu sama. Stejně to byla jen má práce, tohle ano. Po cestě na místo, kde se měl údajně skrývat, jsem se rozmýšlela, co vlastně udělám. Bylo to teprve pár dní od toho, co jsem viděla mrtvého Nerana ležet vedle naší dcery, která vypadala také jako bez života. Nemohla jsem se na ně dívat. Přišla jsme pozdě a nebyla jsem s Neranem v jeho posledních chvilkách. To si budu vyčítat až nadosmrti. Jenže jak šli dny, připadal mi svět horší a horší. Byl najednou jako bez barev, bez smíchu...bez lásky, mé lásky. Neuběhlo tolik dní, abych mohla zkontrolovat Mirys a tak jsem nevěděla, co se s ní děje. Ale jestli je alespoň z části jako já, určitě ji to dost vzalo. 
Jenže to už jsem byla u staré opuštěné chatky. Zamračila jsem se na ni a nakonec jsem vešla. Byla jsem potichu a pozorně se dívala všude kolem, jenže by mi bylo jedno, kdyby mě teď někdo zabil a nejspíše bych se ani nebránila. Bohužel chatka byla prázdná a nebylo tu moc stop, které by naznačovaly, že by tu snad měl někdo bydlet. Tak jsem zase vyšla ven a chatku obhlédla i z venku.

Konečně se dostanu na malé prostranství, na kterém stála chatka a už z dálky uvidím Liadel, která se rozhlížela okolo. Původně jsem se k ní chtěl nějak připlížit a pořádně ji překvapit, v momentě kdy ji však uvidím mě všechno přejde a jen se mi na tváři objeví obrovský úsměv.
"Liadel!" zavolám na ni nadšeně a rozběhnu se k ní. Poté však začnu zpomalovat a zastavím se asi na dva metry od mé lásky. Sledoval jsem ji a až teď jsem si uvědomil, jak moc velké mám štěstí, že jsem naživu, že ji můžu zase vidět, sevřít v objetí, políbit. V tu chvíli jsem se na nic nezmohl. Jen jsem stál a díval se na dokonalou ženu přede mnou. Až po chvilce se proberu a rychle překonám zbývající vzdálenost mezi námi, než ji pevně sevřu v objetí.
"Bože... Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím," vydechnu lehce roztřeseným hlasem.

Liadel: 
Rozhlížela jsem se po okolí, když v tom někdo zavolal mé jméno. Ten hlas jsem až moc dobře znala, ale nebylo to možné. Nebylo možné, aby patřil mé lásce. Nerana zabili a já ho viděla ležet mrtvého v posteli mé dcery. Ztuhle jsem se otočila za tím hlasem a srdce mi pár úderů vynechalo, než se vzpamatovalo a začalo mi bušit do hrudi, jako by chtělo ven, za Neranem. Vytřeštěně jsem se na něj dívala, ale nedostávalo se mi slov. Byl to on... Vážně to byl on a byl živý a zdravý. Neran - má láska. Ne, to nemohl být přeci on! A přesto... tu teď přede mnou stál. Zastavil se na dva metry ode mě a vypadalo to, že se i on zarazil a znejistěl - možná? Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy. Otevřela jsem ústa, abych řekla, že to není možné, ale nedostávalo se mi slov. Hlasivky mi vypověděly službu a tak jsem jen strnule stála a prohlížela si svého milovaného, který měl být mrtvý. 
Po pár vteřinkách překonal i ty dva metry a sevřel mě v pevném obětí, které jen dokázalo, že není mrtvý a já nesním. Jeho teplo, mne pohladilo po kůži, jeho drsné ruce jsem cítila na zádech, svalnaté tělo, jak se tiskne k mému a jeho hlas u svého ouška. Zavřela jsem zlehka oči a také ho už konečně pevně objala, ale hlas se mi stále nedostával. Proto jsem jen potichu vzlykala a mačkala ho v silném obětí.

Neran:
Ani jsem si nedokázal představit, co se odehrávalo Liadel v hlavě, když mě viděla, jakmile ji však sevřu v pevném obětí, začne tiše vzlykat a natiskne se na mě, jako by na tom záležel její život. Začnu ji hladit po zádech, abych ji utišil a nakonec ji i opatrně zvednu do náruče. Pomaličku se vydám k nejbližšímu stromu, pod který si sednu a opatrně se opřu o něj zády, zatímco Liadel si posadím do klína a znovu pevně obejmu. Přitáhnu si ji k sobě tak, aby měla hlavu na mém hrudníku a mohla slyšet tlukot mého srdce. Ještě chvíli tak setrvám, než se lehce nakloním a přitáhnu si ji do dlouhého polibku. Znovu jsem si mohl vychutnat její sladké rty, ale otravný hlásek v mé hlavě se ptal, jak dlouho? Kolik chvilek spolu budeme moct strávit, aniž by to strážci věděli? Jak často se uvidíme? Bude v nebezpečí, po tom co jsem udělal? Raději zaženu všechny myšlenky a začnu se soustředit jen na tuto chvíli, tento moment. Byla tady se mnou a jen na tom záleželo. Konečně se odtáhnu od jejích rtů a zadívám se do jejích uslzených očí, než jí slzy začnu opatrně stírat z obličeje.

Tiše jsem si přála, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Ale Neran mě najednou vzal do náruče a přenesl pod strom, kde jsme si sedli, tedy on si sedl a mě si posadil na klín. Znovu si mě přitáhl do obětí a já tak měla hlavu na jeho hrudi a slyšela jeho srdce jak silně bije. Položila jsem mu na hruď dlaň, vedle své tváře a zavřela oči. Byla jsem tak šťastná, i když jsem stále nechápala, jak je to možné. Byl tu...se mnou a živý. Už ho nikdy neopustím. Svět bez něj byl jako z popela, zatímco s ním všechno nádherně plálo. Což jsem si uvědomila, když vyhledal mé rty a dlouze a vášnivě mě políbil. Chtěla jsem si ten polibek vychutnat déle a doplnit ho dalšími, ale Neran se pomaličku odtáhl a zadíval se mi do očí. Po chvilce mi i  setřel slzy a mě se v tu chvíli konečně vrátil hlas. "Lásko...ale...ale jak? Máš být...-jaktože nejsi?" Nechápala jsem.

Neran:
Zeptá se mě na otázku, kterou jsem čekal už od samého začátku a tak se ušklíbnu a přitáhnu si ji blíž.
"Co říct? Máme skvělou a mocnou dceru," zasměji se, ale věděl jsem, že toto vysvětlení rozhodně stačit nebude a tak se nadechnu, abych to Liadel dopověděl.
"Mirys má schopnost, že může někoho přivést zpátky k životu, pokud jeho tělo není moc zničené, nebo vychladlé... Dotyčný se však stane člověkem... Takhle i oživila svého přítele, Alexe, když zemřel tehdy na plese," vydechnu a nakonec neodolám a znovu si mou bělovlasou krásku přitáhnu do dalšího polibku. Už jsem ji nikdy nechtěl pustit z mé náruče. Věděl jsem však, že budu muset. Nakonec se od Liadel odtáhnu, abych jí dal vůbec prostor něco říct. Stále jsem ji však s úsměvem pozoroval a byl jsem neskutečně šťastný, že ji mám u sebe.

Vyslechla jsem si Neranovo nadšené vysvětlení, jenže to co mi řekl... Přesto, že díky tomu dokázala oživit i mou velkou lásku, neměla jsme z toho takovou radost jako Neran. Nechala jsem ho, aby mne políbil a ten polibek jsem si vychutnala, ale pak jsem se rozhodla že mu to řeknu. "Naše dcera... Víš co to znamená? Jestli se to někdo dozví, bude z ní lovná zvěř!" Přemýšlela jsem o tom, jak je možné, že má zrovna tuhle schopnost, když se sama narodila mrtvá, ale na to jsem se ptát Nerana nemohla. On nevěděl, že byla nejdříve mrtvá a až pak se cosi...stalo a ona obživla. Zatímco získala schopnost rozdávat život. Jenže teď jsem to věděla já a...jestli se o tom jakkoli zmíním před strážci, budou ji lovit i oni. "Musíš ji chránit... Musíš... Musíš ji domluvit aby tu schopnost nepoužívala, dokud to nebude nejnutnější. Nesmí oživit příliš mnoho bytostí. Strážci se o tom nesmí dozvědět - nikdo se o tom nesmí dozvědět!" Vyhrkla jsem vyplašeně a pak si povzdechla a přitáhla si Nerana blíž k sobě a následně ho i políbila. Věděla jsem, že nemáme moc času, brzy se budu muset vrátit a tak.. Když jsem mu to už řekla, chtěla jsem si užít ten nádherný pocit, že žije. I když jen jako člověk.

Neran:
Viděl jsem, že Liadel z této informace není vůbec nadšená, okamžitě začne vyplašeně mluvit o tom, co by se mohlo stát. Jaká nebezpečí by Mirys čekaly, kdyby se to někdo dozvěděl. Tiše si povzdechnu a sotva se nadechnu, abych něco řekl, Liadel mě umlčí polibkem. Usměji se a začnu jí polibky oplácet, než se odtáhnu a chvíli přemýšlím, o čem jsem chtěl mluvit.
"Neboj se Liadel. Dám na ni pozor, strážci se to nedozví. Plně si uvědomuji, co by to mohlo znamenat, kdyby se to někdo dozvěděl, ale má přátele, kteří ji ochrání. Nevím, kolik toho zvládnu jako člověk, ale postarám se o ni..." vydechnu a poté mi zacukají koutky, když si uvědomím, kolik démonů se pohybuje v okolí naší dcery.
"Bože, je vážně magnet na problémy a démony," vydechnu po chvilce a přitáhnu si Liadel blíž k sobě.

Liadel: 
Překvapeně jsem zamrkala, když mi řekl že je vážně magnet na problémy a démony, po té, co mě také ujistil, že se o ni opravdu postará. Tomu jsem moc nerozuměla. Věděla jsem, že ji nějak našel Darren a už to se mi nelíbilo. Ale...znamenalo to, že se kolem ní pohybuje víc démonů? "Jaký démoni?!" Zeptala jsem se a zachvěla se při pomyšlení, jak to mohlo vypadat v podsvětí, když Satan zemřel a podsvětí se rozdělilo do několika království. Kdyby se o ní a jejích schopnostech dozvěděli démoni, ti co se prohlašovali za krále a královny... Ani jsem nechtěla myslet na to, jak by ji oni chtěli využívat. Ne, do podsvětí ji nepustím! Radši jsem nad tím přestala přemýšlet. Ona si určitě poradí a Neran jí pomůže a ona... Bude žít dál tady, spíše jako člověk a bude to. Všechno bude v pořádku - ujišťovala jsem se. A tak jsem se nakonec i pousmála a začala rty své lásky zasypávat polibky, abych si ho užila, než za pár minut budu muset jít.

Neran:
Poplašeně a překvapeně se mě zeptá, jací démoni, lehce se zamračím, také se mi to nelíbilo. No, jediný, kdo se mi nelíbil je Darren, Alex... Z vyprávění zněl jako fajn chlap, kterému můžu svěřit svou dceru a ten třetí... Toho jsem nepotkal ani neviděl, ale z vyprávění Mirys mi to občas znělo, jak by ani démon nebyl. Vlastně ani Alex nezněl moc jako démon, ale... Mnoho z nich jsem neznal. Ano, bojoval jsem se stovkami démonů, kteří mě chtěli zabít, kvůli toho, že jsem anděl, ale to, že nějakého znám jsem opravdu mohl říct jen o strážcích démoního původu. A ti se nepočítali jako klasičtí démoni. Už jen kvůli přísahy.
"Darren mi dělá největší starosti, mají spolu kontrakt, ale... Její přítel Alex, je také démon a nemyslím si, že by jí chtěl nějak ublížit, Mirys ho bere opravdu jako rodinu, stejně jako toho třetího démona, který ji považuje za svou sestru... Myslím, že jí maximálně hrozí něco od toho kreténa, ale dohlédnu na něj, neboj," řeknu s povzdechem, ale poté zesmutním. Věděl jsem, že by měla už jít, aby neměla problémy. Ale nechtělo se mi ji pustit z mojí náruče!

Liadel:
Začne mi vykládat, jací démoni se kolem naší dcery ochomýtají a já nebyla nadšená ani z jednoho. Už jen kvůli tomu, že to byli démoni. Navíc jsem žádného z nich, kromě Darrena, neviděla a neznala. A Darren byl hajzl od začátku, co jsem ho znala. On věděl co chce a vždycky toho dosáhl, což mě nanejvíc štvalo, ale jestli s ním má Mirys kontrakt, asi ho brzy zabiju. Zamračila jsem se a s povzdechem nakonec zavrtěla hlavou. "Nejradši bych, aby se kolem ní nemotal žádný démon." 
Přiznala jsem a znovu si povzdechla. "Budu muset jít lásko. Zase...se uvidíme. Víš kde trávím noc." Zašeptala jsem s odkazem na náš skrytý malý byteček a pak už jsem Nerana naposledy políbila a vstala. Musela jsem odejít. Už to bylo moc dlouho a Strážci budou mít podezření i když řeknu, že... No, co jim vlastně řeknu? To budu muset ještě promyslet cestou. "Dávej na sebe pozor. Už nejsi anděl...A na Mirys také prosím." Zašeptala jsem a s těmito slovy se s mou láskou rozloučila a odešla.

Neran:
Odpoví, že by byla nejradši, kdyby se kolem ní nemotal žádný démon, povzdechnu si, ale pokrčím rameny. Ze začátku se mi to taky nezamlouvalo, ale věděl jsem, že je Mirys s ním šťastná a dokud jí neublíží... Neměl jsem s tím problém. Nakonec se však se mnou začne loučit a tak si smutně povzdechnu a taky se postavím na nohy.
"Dej na sebe pozor," zašeptám, než ji naposledy políbím a když se zmíní o tom, že vím, kde tráví noc, ušklíbnu se.
"Neboj, někdy se určitě objevím," zasměji se a poté sleduji, jak mizí mezi stromy. Prohrábnu si vlasy, než se vydám opačným směrem. Domů.

Cesta zpátky mi trvala snad ještě déle, než cesta sem. Nakonec se však dostanu bezpečně domů, odemknu si a zamířím rovnou do kuchyně, kde si napustím sklenici vody.