Mirys a Fen'lin

Otec si mě zase přitáhl blíž k sobě a znovu mě uklidňoval. Slíbil, že to zvládne ať se stane cokoli., že to bude dobré a že potřebuje abych se uklidnila. Chvíli měl ruce na mých tvářích, abych se mu dívala do očí, ale pak si mě přitáhl blíž k sobě a já velice ochotně položila hlavu na jeho hruď a poslouchala pravidelný pomalý rytmus jeho srdce. Nechápala jsem to. Jak může být tak klidný když je docela dost možné, že to ostatní zjistí. Jak jen mohl být tak klidný? Trochu mě to vyděsilo, ale nehodlala jsem ani pomyslet na to, že by mě ve skutečnosti neměl rád. Tak to prostě nebylo. Miloval mě a zvládne to. Už mě tu nenechá samotnou, jen zbytečně vyšiluju. Jenže já nemohla jinak. Nešlo to. Nakonec jsem ho poslechla a párkrát se zhluboka nadechla. Trochu to pomohlo, ale víc než to mi pomohlo, když začal pobrukovat melodii ukolébavky. Byla mi tak známá a přesto cizí. Vyvolávala ve mě podobné pocity, jako když jsem poprvé viděla svého otce a věděla, kým je. Jako bych ji znala...
"Jak dlouho...jak dlouho jsi mě držel, než jsi mě svěřil tomu muži? A proč zrovna jemu? Znal jsi ho?" Zeptala jsem se, když jsem se konečně uklidnila dost na to, abych zase trochu jasněji myslela a hned jsem samozřejmě potřebovala změnit téma, abych do té paniky nespadla znovu hlavou napřed.

Neran:
Stále jsem broukal ukolébavku a cítil, že se Mirys pomaličku uklidňuje. Hladil jsem ji po zádech a užíval si tenhle nikým nerušený moment. Moc se mi jich nedostávalo, ale každý jsem si naplno vychutnával. Teď mě ale pořád kousala myšlenka, že pokud něco neudělám, může být poslední. Tohle mi strážci tolerovat nebudou a pokud zjistí, že tolik porušuji pravidla, budu rád, když mi jen zakážou za ní chodit a hlídat mě. Ztěžka polknu, ale zůstanu klidný. Měl jsem strach o Mirys, ale nepotřebovali jsme, abychom panikařili oba dva a tak dál broukám ukolébavku, dokud mě nepřeruší otázkou. Přestanu broukat a zamyšleně se na ni podívám.
"Nevím... Přišlo mi to jako chvilička, v jednu chvíli jsem tě držel a hned na to..." nedokončím větu a jen se zamyšleně podívám na nebe.
"Gerratovi jsem tě svěřil, protože jsem věděl, že se o tebe postará, byl to můj bratr, vyrostli jsme spolu... Nikomu jinému než rodině bych tě nesvěřil," povzdechnu si.

Dívala jsem se na otce s otázkou vepsanou i v očích, zatímco jsem čekala, až mi odpoví na otázku, pokud tedy vůbec. Vzhlédl k nebi, jak to často dělával a pak mi začal odpovídat. Řekl, že jemu to přišla jako chvilička, což mi vlastně moc neřeklo, ale i tak to byla lepší odpověď než žádná. A po chvilce odpověděl i na ty mé další otázky. Až teď jsem tak zjistila, že mě vychovával strýc. A oni ho zabili. Smutně jsem se dívala do tátových očí temných jako noc. "Musí ti chybět..." Vydechla jsem smutně a přitulila jsem se k němu ještě víc. 
"Kdo vlastně vymyslel moje jméno? Jak jste na něj přišli?" Ptala jsem se radši dál a doufala, že tak narazím na trochu veselejší téma, které by se teď určitě hodilo. Sama jsem potřebovala zahltit mozek informacemi, abych nepřemýšlela nad tím, co všechno by se mohlo stát - nad těmi nejhoršími scénáři. A tak nakonec se nakonec i tátovi přiznám. "Když teď nejsi se mnou...vždycky mám strach, žes za mnou nepřišel protože na to ostatní přišli."

Neran:
Tiše poznamená, že mi musí chybět a tak s povzdechem přikývnu. Ano chyběl mi, znal jsem ho celý život a když jsem se dozvěděl o jeho smrti... Raději zavrtím hlavou a přestanu nad tím přemýšlet. Mirys mi naštěstí položí další otázku a tak se pousměji při vzpomínce na její narození.
"V den, kdy ses narodila byl úplněk a bylo to přesně o půlnoci... Nevíme proč, ale sotva ses poprvé nadechla, na chvíli tě obklopila stříbřitá záře, jako by tě vyhledával sám měsíc. S jménem to potom bylo jednoduché. Artemis byla bohyně měsíce a lovu, má mnoho jmen, například v římské mytologii je to Diana, ale v jiných, méně známých kulturách to byla Mirys," pousměji se.
"A s příjmením byla dohoda, že pokud budeš anděl, dostaneš jej po mně, pokud zvěromág, zdědíš jej po Liadel," dodám po chvilce.

Viděla jsem ten smutek, který tam i po tolika letech zůstal. Zřejmě pro něj bratr hodně znamenal a mě o to víc mrzelo, že musel zemřít. Zastával neskutečně dobře svou roli otce, kterou vlastně ještě neměl dostat. Ale postaral se o mě výborně a bránil mě do posledního dechu. Což mi přišlo o to horší. Neměl zemřít. Nezasloužil si to. Ale v tomhle světě lidé nedostávají, co si zaslouží. 
Naštěstí jsem nad tím nestihla moc přemýšlet, protože mi táta začal blíž vyprávět, jak jsem se narodila a kde vzali mé jméno. Bylo to zvláštní. To spojení mezi mnou a měsícem, o kterém jsem sice už věděla od věštkyně... Stejně mi to přišlo zvláštní. Myslela jsem, že tohle se stát nemůže. Ale zřejmě jsem byla na omylu. Jenže v tom případě mi vyskakovala v hlavě otázka: Proč já? Ale tu jsem otci nehodlala položit. Radši jsem se jen usmála a stulila se mu na klíně do klubíčka.
"Chtěl jsi abych byla anděl?" Zeptala jsem se potichu a dívala se přitom do jeho očí. Moc se mi líbily, když v nich jiskřilo. Bylo to, jako by se v nich leskly ty tisíce hvězd, které jsem po nocích sledovala. "A přál jsi si holčičku nebo chlapce?" Vyptávala jsem se ho dál na otázky, které mi leželi v hlavě tak dlouho, ale až nyní jsem měla možnost na ně dostat odpovědi. "A víš o mém znaménku nebo ne? A žijí tvoji rodiče? Mám prarodiče? Jsou to oba andělé? A od mé matky zvěromágové?"

Neran:
Chvíli jsme v tichosti seděli, než na mě Mirys vybalí spoustu otázek. Zasměji se a zavrtím nad tím hlavou.
"Zpomal Mirys," zasměji se, tušil jsem, že chce přijít na jiné myšlenky, ale s takovou mě ani nenechala odpovědět!
"Bylo mi jedno, jestli budeš anděl, nebo zvěromág, hlavně jsem chtěl, aby jsi byla zdravá. Já i Liadel jsme si přáli holčičku... Chtěl jsem tě rozmazlovat, ale bohužel jsem neměl to štěstí," povzdechnu si smutně a na vteřinku se zase mrtvolně zadívám před sebe, než zamrkám a znovu se usměji.
"Ano, Liadel mi o něm řekla. V nebi jsem dlouho nebyl, neví, jestli mí rodiče ještě žijí... Vlastně jsem je neviděl, co jsem strážce... Když složíš přísahu, musíš se vzdát své rodiny... Ale ano, oba mí rodiče byli andělé. Ale příbuzní tvojí matky jsou všichni již po smrti... Zvěromágové nejsou nesmrtelní," pousměji se smutně a pokusím se jí všechny otázky zodpověděť. U žádné jsem se však nepozastavoval moc dlouho, buď byla až příliš bolestná, nebo k ní již nebylo co říct.

Otec se na mě zasmál a uklidnil mě. Chtěl abych zpomalila, což jsem chápala. Vybalila jsem na něj tolik otázek, že jsem je už zapomněla. Chtěla jsem ale přijít na jiné myšlenky a lepší způsob mě nenapadal. Ale můj táta to zvládl. Začal mi pomalu odpovídat na jednu otázku po druhé. Jenže je zodpověděl docela rychle. A to o mých prarodičích mě zase tolik nepotěšilo. Povzdechla jsem si smutně, ale hned se pousmála a začala vymýšlet další otázky. "A ty...miloval jsi i někoho jiného? Myslím před tím než jsi potkal mamku. Měli jste na sebe někdy vůbec pořádně čas? Vždyť strážci nemají moc volna ne?" Zamyslela jsem se nad tím a pak se trochu odtáhla, abych se mohla narovnat, ale narazila jsem trochu do otcových křídel, která měl stále obalená kolem nás. 
Vzpomněla jsme si, jak mi říkal, že je na křídlech hrozně lechtivý a schválně jsem ho proto pohladila a nevinně se uculila, když jsem se pohledem zase vrátila k němu. "Vyprávěj mi o vás. O tobě a mamce...prosím." Zašeptala jsem a dívala se na ty malé hvězdičky v jeho tmavých očích.

Neran:
Zpráva o prarodičích jí moc nepotěšila, ale nakonec se znovu usměje a položí mi další otázky, tentokrát o mně a Liadel. Na tváři se mi objeví úsměv a usadím se trochu pohodlněji. Tedy tak pohodlně, jak jen to na zemi šlo.
"Ano, Liadel byla a je moje první láska... S časem to... Bývalo lepší, i horší... Strážci moc času nemají, ale často něco řešíme i ve dvou, či více lidech a tak jsme hodně spolupracovali a využívali ten čas i pro sebe," odpovím s úsměvem, ale když mě pohladí po křídle, překvapeně vyjeknu a rychle je odtáhnu od jejího těla. Začnou mi cukat koutky, ale jakmile mi položí otázku a přestane mě lechtat, znovu ji do nich zabalím, aby mi nezmrzla. Chvíli zamyšleně mlčím, než jí začnu vykládat o Liadel, o našich zážitcích, dobrodružstvích, práci... O zlém i o tom dobrém. Povídali jsme si dlouho do noci a až nad ránem, kdy mi Mirys usne v náručí se s unaveným a starostlivým výrazem na tváři postavím na nohy, protáhnu si ztuhlá křídla a zamířím k Mirys domů, kde ji uložím do postele, napíšu krátký vzkaz s tím, že se nejspíš pár dní neukážu, ať ale nemá strach a vydám se zase zpátky. Strážci budou určitě chtít nějaké odpovědi.

Nevinně jsem se culila, když otec vyjekl, ale pak mu také zacukaly koutky rtů do úsměvu a tak jsem se zazubila a počkala, až mi odpoví. Hned mi začal vykládat o tom, jak byli spolu s mou matkou, někdy více a někdy méně. Vyprávěl mi o jejich společných zážitcích - o vtipných, smutných, veselých i divných. Vyprávěl mi zkrátka snad všechno, na co si vzpomněl. V té chvíli mi začalo připadat, že je ještě starší, než mi říkal. Ale nepřerušovala jsem ho. Občas jsem se tedy na něco doptala, ale jinak jsem ho jen poslouchala a poslouchala a poslouchala. Byl to skvělý vypravěč. Takový, kterého si přeje každé dítě, aby mu mohl číst pohádky nebo si je vymýšlet před spaním. A vlastně i mě nakonec, po dlouhých hodinách povídání si, přepadla únava a tak jsem při jeho vyprávění usnula schoulená na jeho klíně a zabalená v jeho křídlech, aby mi nebyla zima.

Neran:
Hned na druhý den, co jsem se vrátil od Mirys jsem věděl, že strážci něco tuší. Všem jsem se snažil vyhýbat a pro jistotu i Liadel, i když mi to trhalo srdce. Stejně jako to, co jsem hodlal udělat. Měl jsem plán, jak se zbavit přísahy, ale nikdo se to nesměl dozvědět. Věděl jsem, že bych měl být potrestán za to, že se stýkám s dcerou a za to, že jsem ji nepotrestal a tak jsem den předtím, než si pro mě ostatní přišli, zmizel. Věděl jsem, jak strážci pracují a přemýšlí, takže ze začátku nebyl vůbec problém se jim vyhnout. Ze začátku... Kdybych to zvládal i nadále, nejspíš bych se právě nenacházel ve vězení, v malé, kamenné a temné cele. Ležel jsem na břichu na chladné dlažbě s přivřenýma očima. Celé tělo mě nehorázně bolelo ze všech těch ran, které jsem schytal při útěku. Musela mně najít zrovna ta nejhorší dvojice - Tonny a Naeil. Strážci už věděli, že jsem zlomil přísahu, naštěstí zatím nezjistili jak. Před strážci, kteří mě našli se mi podařilo zahrát divadýlko o mé bezmocnosti a dělal jsem, co jsem mohl, abych ignoroval ostrou, někdy až paralyzující bolest na zádech. Doufal jsem, že budu mít od nich po zrušení přísahy pokoj, budu moct být s Mirys a budeme rodina, jenže... Mělo mě napadnout, že mě nenechají jen tak jít a zítra mě čekal soud. Stále jsem měl jiskřičku naděje, že se mi je podaří přesvědčit, ale... Měl bych být spíše realista a budu rád, když mě zabijí rychle. Chvíli začnu přemýšlet nad tím, že se posadím a ještě třeba zkusím něco vymyslet, ale sotva se zapřu rukama o zem, projede mi celým tělem ostrá bolest, která byla největší na zádech. Nejspíš nebyl dobrý nápad namáhat mé tělo, které bylo plné modřin, podlitin, šrámů a menších ran. Nebylo to nic až tak vážného, ale vypadal jsem hrozně a bolelo to jako čert. Zašklebím se a nakonec si dám jen ruce pod hlavu, než zavřu oči s tím, že si trochu odpočinu.

Liadel: 
Už pár týdnů jsem sledovala, že se Neran choval jinak. Často mizel, tedy jen tak, aby si toho ostatní hned nevšimli, ale já si toho všimla. Znala jsem ho až moc dobře, milovala jsem ho. A hned mi došlo za kým utíká. Nedokázala jsem se s ním bavit po té, co přicházel od naší dcery a tak jsem pracovala víc, abych neměla volný čas. Naštěstí jsme měla dost práce, nemohla bych se mu ani podívat do očí. Zatímco on se snažil být s naší dcerou, já to nedokázala. Celých osmnáct let jsem se s tím vyrovnávala a nalhávala si, že ji zabili, když zabili i Neranova bratra. Jenže teď... Když ji zase začal navštěvovat....
Nemohla jsem na to myslet. Bolelo to až moc, ta bolest byla nesnesitelná, rvala mě na kusy. A já to nezvládala. Jenže pak se to i Neranovi vymklo z rukou. Zaslechla jsem tři strážce, kteří si toho všimli, jak se domlouvají, že ho potrestají a dokonce došlo i na návrh, najít místo něj nového strážce, což pro Nerana znamenalo smrt. Chtěla jsem ho varovat, ale on už byl pryč. Bodlo mě u srdce, jako by mi do něj někdo vrazil zubatou dýku. Děsila mě představa, že už ho sebrali, ale tak to nebylo, protože den na to, když ho nenašel ani nikdo jiný ze strážců, se přiřítili ke mně a začali se vyptávat kde je.
Odmítla jsem jejich nařčení, že jsem mu snad pomohla utéct, aby ho oni nenašli a připomněla jsem jim, že i já jsem jedna z nich a rozhodně nejsem slabší než oni. A tak mi sice neochotně, ale věřili. A já se tedy mohla jen modlit ke všem bohům, aby mi mého Nerana opatrovali. Jenže jeho útěk a porušování pravidel mělo za následek také to, že ostatní hlídali více mě a to co dělám já. Takže jsem neměla nejmenší šanci ho sama najít, aniž bych je za ním nezavedla. A proto jsem to ani nezkoušela. 
Jenže i oni byli strážci. A Neran nebyl nejstarší z nich, i když si vedl bravurně, když jim utíkal. Nakonec ho však stejně dopadli. To už jsme všichni cítili, že zlomil přísahu. Jenže nikdo nevěděl jak. Ani já. Já jen cítila, že se mi vzdaluje. 
Konečně se mi podařilo ostatní zmást a sama jsem se přikradla do vězení. Neslyšně jsem našlapovala po studené kamenné podlaze, až jsem došla do stínu, ze kterého jsem viděla na Nerana, jak leží v cele, opatřené všemožnou magií, aby z ní nebylo úniku. Zabolelo mě u srdce - vidět ho takhle zřízeného... Bylo to těžší než jsem si myslela. Nebyla jsem tam, když ho našli a nemohla jsem mu pomoct. A zítra ho čeká soud, který nemůže dopadnout jinak, než že bude odsouzen ke smrti. 
Pokusil se sednout si a zapřel se o ruce, ale z celého jeho těla sálala bolest tak silně, že jsem ji cítila místo něj. "Nerane..." Vydechla jsem zoufale a konečně jsem vystoupila ze stínu a klekla si před mříže cely. "Cos to udělal? Proč...? Proč jsi jen... Věděl jsi jak to dopadne a přesto jsi..." Nedokázala jsem to ani vyslovit. To že navštěvoval naši dceru i když věděl jak to skončí. Že mě tím vlastně dobrovolně opustí a ji také... Kdyby ty jeho návštěvy zůstaly jen u pozorování, nikdy by se to nestalo! A já teď cítila obrovský rozpor ve svém nitru. Něco, co milovalo Nerana víc než cokoli, mi říkalo, že nebýt naší dcery, byl by v pořádku. Na druhou stranu ve mě bylo i něco, co milovalo naši dceru. A to mi říkalo, že bych na jeho místě měla být sama. Teprve před pár hodinami mi došlo, jak mohl zrušit přísahu a zůstat na živu. Pro něj to byla jediná možnost a pro mnohé anděli by to znamenalo nasadit si závaží, které vás upoutá k zemi. Protáhla jsem ruku mřížemi a dotkla se ramene svého milovaného anděla. Tedy teď už padlého anděla, zatímco se mi po tvářích valily slzy.

Neran:
Zaslechnu tichý hlas mé milované a tak překvapeně zvednu hlavu a zadívám se do očí Liadel. Mísilo se ve mě hned několik pocitů, nakonec však převládne radost a úleva z toho, že ji vidím v pořádku. I když ostatní neměli jediný důvod jí ublížit.
"Liadel," vydechnu i já, ale zatím se nepokouším nijak pohnout, jen se nadzvednu na loktech a zadívám se na ni. Začne se mě ptát, proč jsem to udělal, i když jsem věděl, co se stane. Věděl jsem, že jsem jí tím ublížil, bylo to, jako bych ji opouštěl, ale tak to nebylo. Stále jsem ji miloval, ale... nemohl jsem si pomoct. Mirys byla naše dcera a já jen nemohl stát opodál, když jí hrozilo nebezpečí. Už jsem se nemohl jen z dálky dívat, jak žije svůj život a my nejsme jeho součástí. Dotkne se mého ramene a něco v jejích očích mi řekne, že ví, co jsem udělal. Chtěl jsem ji nějak utěšit, ale nemohl jsem ji ani kvůli mřížím vzít do náruče. Po chvilce se však posadím, doškrábu se ke mřížím, o které se opřu a protáhnu jimi ruku, abych ji mohl pohladit po tváři.
"Omlouvám se, lásko, ale... Chtěli ji zabít, nemohl jsem sedět opodál a jen se dívat. Tolik jsem ji celé léta toužil poznat a když mě objevila... Už jsem se nemohl držet dál... Omlouvám se, ale něco jsem musel zkusit. Doufal jsem, že mi to nějak projde, domluvím se se Strážci, ale... Byl jsem až moc naivní... Je mi to líto," zašeptám omluvně, ale můj hlas byl zároveň klidný. Udělal jsem, co jsem musel, zachránil svou dceru, žil jsem dlouhý život po boku lásky mého života a smrt mě už dávno neděsila. Již dávno jsem se s ní smířil.

Vydechl mé jméno a já v jeho hlase zaslechla ostrou bolest, kterou se snažil zamaskovat. Pokusila jsem se zastavit slzy, ale nešlo to. Doškrábal se až k mřížím, o které se v sedě opřel a protáhl jimi ruku, aby mě pohladil po tváři. Vysvětlil mi, že už nemohl sedět opodál, nemohl se už jen dívat. Chápala jsem ho, ale zároveň jsme ho za to chtěla praštit. "Jsi neustále naivní..." Vydechla jsem smutně, ale nemyslela jsem to jako výtku. Bylo to něco, co jsem na něm milovala. Ale já na něm vlastně milovala všechno. "Jenže...co ona teď? Zlomíš jí srdce, když se už nikdy neuvidíš a i kdyby mě pustili, abych jí řekla, že jsi zemřel, nebo by jí to řekl někdo jiný...stejně bys jí zlomil srdce. Stejně jako mě." Zašeptala jsem ublíženě a položila mu ruku na hruď, na srdce a druhou jsem si přidržela tu jeho. Pokusila jsem se podpořit zbytky jeho magie, která ho pomalu opouštěla, aby mu zahojila ještě alespoň něco z těch všech ran. Bylo to pro mě mučení, vidět ho takhle. "Zítra...já pro tebe už nebudu moct nic udělat. Nebudu tě moct ani hájit, to víš... Řekli by, že už nemůžu být ani já Strážkyně a popravili by mě hned po tobě... Nemůžu.... Nemůžu tady nechat naši dceru samotnou. I když s ní nebudu, budu na ni tajně dohlížet...slibuji." Vydechla jsem smutně a přitáhla si jeho tvář k mřížím, abych ho mohla ještě políbit, ale těsně než se naše rty dotkly, zacinkaly o krok za mnou klíče. Trhla jsme sebou a vzhlédla do tváře Harlow. Ulevilo se mi, že to není žádný Strážce z mužské části, ale i tak jsem byla jako na trní. Jenže Strážci o mě a Neranovi věděli už dlouho. Takže museli vědět, že sem přijdu. Hralow dostala na starost udržet vězení zamčené, ale byla to stále žena. A ona mě snad chápala nejvíce. Otevřela mi tedy, abych mohla za Neranem a následně za mnou zase zamkla. Z klíče od vězení udělala dva pomocí magie a jeden mi podala. Byla silná a chytrá, takže jsem ani neuvažovala nad tím, že bych klíč zkusila dát Neranovi aby utekl. Určitě ho Harlow začarovala tak, abych ho mohla použít jen já. Tiše jsem jí poděkovala a když odešla za roh, už jsem klečela u Nerana a objímala ho pevně, ale šetrně.

Neran:
Díval jsem se do jejích krásných očí a čekal, co mi řekne. Poznamená, že jsem stále naivní, ale od ní to vůbec nevyznělo jako špatná vlastnost. Pousměji se, ale úsměv mi dlouho nevydrží. Liadel se na mě dívala smutnýma očima a po chvíli začne mluvit o Mirys a o tom, že tímto oběma zlomím srdce.
"Mirys... To zvládne," zašeptám se smutkem v hlase, ale zároveň s jistotou. Měla kolem sebe rodinu, přátele, kteří tu pro ni budou a byli, když my jsme nemohli. Zlomí ji to srdce, ale je to silná dívka a časem.. Časem se přes to dostane. Liadel mi v tuto chvíli dělala větší starosti. Tak špatně snášela odloučení od Mirys a teď... Sevře se mi srdce strachem o mou milovanou. Byla silná, ale ztratila už příliš mnoho. Trochu se mi však uleví, když slíbí, že se o ni postará, to bylo pro mě nejdůležitější. Navíc jsem si byl moc dobře vědom, že mi nebude moct nijak pomoci.
"Já vím, lásko," řeknu s povzdechem a nakloním se k ní blíž, abych si ukradl polibek, ale těsně předtím, než se dotknu jejích sladkých rtů se ozve zacinkání klíčů. Ztuhnu a odtáhnu se, můj pohled spočine na Harlow. Čekal jsem, co udělá, ale když za mnou pustí Liadel a dá ji klíč, věnuji jí vděčný úsměv. Jakmile nám zmizí z dohledu, okamžitě k sobě mou lásku přitisknu a vyhledám její rty, abych ji konečně mohl políbit.
"Miluji tě," zašeptám mezi polibky a až po chvilce si uvědomím, že mi po tváři steklo pár slz. Překvapeně zamrkám, než si Liadel přitáhnu ještě blíže, pevně sevřu víčka a zabořím hlavu do jejích vlasů.
"Omlouvám se... Nakonec jsem nenašel způsob, jak bychom mohli být všichni spolu jako rodina," dostanu ze sebe ztěžka a svůj stisk ještě zesílím

Liadel: 
Neran se mě pokoušel ujistit, že to Mirys zvládne, ale já si tak jistá nebyla. "Nerane...dal jsi jí otce, kterého jí teď vezmou... To jen tak nepřekoná." Namítla jsem zamračeně a smutně. Rvalo mi to srdce, ale o své dceři jsem zhola nic nevěděla. Ale jestli byla alespoň trochu po mně, tak to určitě jen tak nesnese. A já... Sotva. Miluju ho nejvíc na celém světě, a teď mi ho vezmou. 
Harlow mě pustila dovnitř a pak odešla a Neran si mě hned přitáhl k sobě. Velice ochotně jsem se k němu přitiskla a objala ho. Nic jsem nenamítala ani když mě políbil a naopak jsem mu polibek dlouze a vášnivě oplatila. "Lásko... Nemůžu...já.. nemůžu je nechat aby mi tě vzali. Co si tu bez tebe počnu?" Vydechla jsem zoufale a v tak silném smutku jsem si ani nevšimla, že mi po tvářích tečou slzy. Bolestně jsem zasténala, když mi Neran mezi polibky zašeptal, že mě miluje. Cítila jsme se, jako by mi vyrval srdce, které zemře zítra s ním. Nemohla jsem a nechtěla jsem být ve světě bez něj. Bez mého milovaného anděla. "Lásko..." Zašeptala jsem smutně, když mi zabořil tvář do vlasů. A po chvíli mi ticha se mi začal omlouvat. A já tak začala plakat nanovo. "Neomlouvej se....ne.. Takový způsob není, neměl jsi co najít." Vydechla jsem smutně, ale byla jsem realistka, ne snílek jako on. Cítila jsem jak po té větě zesílil stisk a tak jsem ho zesílila šetrně i já. Přeci jen on byl samá modřina, podlitina či šrám... "Kéž bychom si to mohli vyměnit. Přála bych si to...jsi pro Mirys důležitý...mě ani nezná...potřebuje tě." Vydechla jsem zoufale. Byla jsem zoufalá. Tak moc zoufalá z toho, že tenhle svět ztratí jiskru, kterou jsem milovala... Anděla, mého vždy spravedlivého anděla.

Neran:
Zaslechnu nejistotu v jejím hlase, ale... Já věděl, že to zvládne, Liadel měla ale pravdu. Osmnáct let nás neznala a teď... Možná... Možná jsem neměl. Neměl jsem být sobecký, měl jsme to vydržet a... Ne, pak by mě ani neznala a já ji, nelitoval jsem toho. Stálo mi to za to. Liadel začnou stékat po tvářích slzy, poté co řekne, že je nemůže nechat aby mě jí vzali. Smutně se pousměji a pohladím ji po tváři, než jí začnu stírat slzy.
"Liadel... Ne, to nesmíš. zabijí tě taky a ty... Musíš žít... Prosím," vydechnu. Jakmile se k ní přitisknu a začnu se omlouvat, přeruší mě s tím, že takový způsob nebyl, že jsem ho ani najít nemohl. Přál jsem si, aby to bylo jinak. Na chvíli si představím mě, Liadel a Mirys, jako šťastnou rodinu, společně. Na chvíli se v té představě ztratím, než mě dožene realita. Zabolí mě u srdce a z hrdla se mi vydere zavzlykání. Chtěl jsem být pro mou lásku silný, ale... Nešlo to, nechtěl jsem ji opustit, způsobit jí utrpení. Jakmile však řekne, že si to přeje vyměnit, odtáhnu se od ní a s lehkým zamračením se jí podívám do očí.
"Ne, to ani neříkej... A co není, může být, Liadel... Miluje tě, stejně jako mě, pokud za ní půjdeš... Přijme tě," vydechnu a znovu ji k sobě přitáhnu a políbím na rty. Po chvilce však zaslechnu tiché kroky. Vzhlédnu a uvidím Harlow, která se na nás dívala se smutným výrazem v očích.
"Liadel..." osloví ji a hned mi bylo jasné, že bude muset jít.
"Buď silná, lásko," zašeptám ji do ucha, než ji s těžkým srdcem pustím.

Liadel: 
Věděla jsem, že se Neran snaží být silný, už jen kvůli mně. Vždycky takový byl - obětavý. Opravdu jsem si nedokázala představit svět bez něj, život bez něj. Mé představy byly zahalené temnotou a věčným utrpením. Nikdy už nebudu tak šťastná jako s ním. Nikdy už nebudu nikoho tolik milovat. Se mnou ale nesouhlasil. Chtěl abych žila, aby mě nezabili tak jako jeho. Tvrdil, že mě Mirys přijme, že mě miluje tak jako jeho, ale... Kdybych udělala to co on, dopadlo by to stejně i se mnou nakonec. Dala bych naší dceři matku a záhy by ji znovu ztratila. To bych jí nedokázala udělat. Ne, to ne. Musí přeci existovat jiný způsob... Ale sama jsem moc dobře věděla že není. 
Když však prohlásím, že bych si přála vyměnit se s ním, odtáhne si mě od sebe a lehce se zamračí s pohledem upřeným do mých očí. S tímhle rozhodně nesouhlasil. A kdyby to tak bylo, věděla jsem, že by si to nadosmrti vyčítal, tak jako si to budu nadosmrti vyčítat já. 
Zase jsem se k němu přitiskla a snažila se ukrást ještě pár polibků, než budu muset jít, ale nakonec i já zaslechnu kroky Harlow. Ani jsem se na ní nepodívala, když zastavila před mřížemi. "Nerane..." Vydechla jsem smutně a naposledy ho políbila. "Moc tě miluju...a vždycky budu." Vydechla jsem a snažila se udržet hlas silný, už jen kvůli němu. Naposledy jsem ho objala, při čemž mi zašeptal do ouška, abych byla silná. Na to jsem mu přikývla a pak vstala. "Mirys ti určitě je vděčná za těch pár okamžiků, které jsi jí dopřál." Zašeptala jsem, než jsem si odemkla a prošla dveřmi. Harlow za mnou sama zamkla i když bych to udělala i já. Musela jsem. Ale už jsem musela jít. Věděla jsem, že to jen prodlužuju a že nikdy nebudu dost připravená odejít. Dost připravená opustit lásku mého života. Stiskla jsem si prsten, který mi kdysi Neran daroval a po posledním pohledu do očích, které si budu navždy pamatovat, jsem odešla z vězení.

Neran:
Sledoval jsem, jak Liadel odchází a ještě dlouho pozoroval chodbu, ve které mi zmizela, než se znovu schoulím na podlahu a pokusím se usnout. Bezesná noc uběhne až příliš rychle a vzbudí mě až rachot dveří. Ospale se posadím a podívám se na Harlow, která se na mě dívala zvláštním pohledem.
"Je čas," vydechne a tak se s povzdechem postavím a následuji ji dlouhými chodbami do velké místnosti, ve které stáli všichni strážci. Na tvářích měli různé výrazy, ale jediný, koho jsem si všímal byla Liadel. Věnuji ji jemný úsměv, než se na chvíli zaměřím na strážce, kteří začali mluvit o mém trestu. Poslouchal jsem je jen na půl, díval jsem se celou dobu na Liadel a až ke konci, kdy bylo jasné, jak to dopadne začnu dávat pozor a sleduji dění kolem. Bylo téměř rozhodnuto, že dnes zemřu.
"Jak jsi zlomil přísahu?" zeptá se jeden ze strážců a bylo vidět, že to všechny zajímá.
"Proč bych vám to měl říkat?" odvětím a přejedu všechny přítomné pohledem.
"Je to mezera v přísaze, kterou je potřeba vyplnit, sám to víš, je to břímě, které někdo nést musí," odpoví mi. Zadívám se na ně s prázdným pohledem.
"Co z toho budu mít?" zeptám se a založím ruce na prsou.
"Co bys tak mohl chtít, verdikt nezměníme," odpoví mi pohrdavě.
"Rozloučit se s dcerou," řeknu okamžitě. Nevypadalo to, že by je to překvapilo a po krátké diskuzi se všichni otočí na Harlow, která ke mně přijde a začne odříkávat nějaké zaklínadlo. Poté mě chytí za ruku, na kterou se mi začne vypalovat jakýsi černý znak. Zasyčím bolestí a zadívám se na to znamení.
"Máš čtyři hodiny, bude to z tebe postupně vysávat životní sílu. Teď však splň tvoji stranu dohody," řekne mi a odstoupí. Ušklíbnu se, než si začnu rozepínat už tak dost potrhanou košili, kterou si sundám a otočím se k nim zády. Dvě rány po odřezaných křídel byly pořád čerstvé, ale již nekrvácely. Pekelně však stále bolely. Zaslechnu za sebou pár zalapání po dechu, než se znovu obleču a otočím.
"Myslím, že víc k tomu říkat nemusím," ušklíbnu se.

Liadel:
Celou noc jsem nespala. Místo toho jsem se snažila vymyslet cokoli, co by mohlo Neranovi pomoct. Jenže mě nic nenapadlo. Nešlo to. A tak jsem následující den vešla do síně, kde se vznese rozsudek nad mým milovaným, jako tělo bez života, jako prázdná skořápka, jako by měli zabít mne a ne jeho. Usadila jsem se na své místo a společně s ostatními čekala, než Harlow Nerana přivede. Jen pro tentokrát jsem jim hodlala ukázat, jak moc pro mě Neran znamená. A pak... nadosmrti u mě neuvidí jediný cit kromě zášti, zloby a nenávisti.
Přála jsem si, aby mohl zmizet a my ho už nikdy nenašli, ale to se nestalo, a tak o pár chvil později přišla Harlow i s Neranem. Jeho oči se ihned upřely do mých, jako by nic jiného neexistovalo. A já zatoužila být silnější kvůli svému milovanému. Do dění kolem jsem se moc nezapojila. Stejně bylo už předem rozhodnuto. Donutila jsem se k mírnému úsměvu, který jsem věnovala Neranovi a čekala, než bude vše u konce.
Jak se však záhy ukázalo, Neran se dokázal naposledy vzepřít. Toužil se rozloučit s naší dcerou, což mu naštěstí pro ostatní, celkem bez odporu schválili, pod podmínkou, že jim řekne jak zlomil přísahu. Nasadila jsem kamenný výraz, aby nikdo neodhalil, že já to už vím. Ale byli tak hloupí, že mi ani nevěnovali pohled, kromě Harlow. Jenže ta měla pochopení a mlčela.
Neranovi se tedy mělo splnit jeho poslední přání, předtím než pomalu a bolestivě zemře. A já u toho nebudu. Nebudu při tom s ním, nebudu moct být ani poblíž. Nebudu moct být u toho, až bude umírat a nebude mi dovoleno být mu oporou. V tu chvíli jsem je nenáviděla tak moc, že kdyby nenávist zabíjela, byli by ve vteřině mrtví. Proto jsem mu věnovala poslední bolestně zamilovaný pohled, který říkal, že v srdci s ním budu až do konce, a následně jsem se zvedla a odešla ze síně někam, kde budu ty čtyři hodiny, které mému nejdražšímu zbývaly, o samotě - tedy do jeho pokoje, kde jsem se zamkla.

Strážci mi sdělí, že mohu jít, ale jejich slova jsem až tolik nevnímal, upíral jsem pohled na Liadel, která se bez jediného slova otočila a odešla. Chvíli se zamyslím nad tím, jestli jít za ní, ale... Nejspíš chtěla být sama. Zadívám se na značku na mé ruce a zatoužím, aby se mnou v mých posledních chvilkách mohly být obě dvě. Jenže to bych očividně chtěl moc. Už teď jsem cítil, jak ze mě značka pomalu vysává život. S povzdechem se otočím a rychlým krokem se vydám za Mirys. Vůbec jsem netušil, co jí mám říct. Musela znát pravdu, ale... Věděl jsem, že jí zlomím srdce.
Cesta přes město mi trvala mnohem déle, než obvykle, neměl jsem svá křídla a vypadal jsem, jako bych se zapletl do nějaké hospodské bitky, takže se na mě lidé otáčeli, někteří na mě pokřikovali a jiní se ptali, jestli nepotřebuji do nemocnice. Všechny jsem ignoroval, ale nakonec jsem za hodinu konečně stanul před domem Mirys. Povzdechnu si, než se vydám ke dveřím, na které zaklepu a poté se zády opřu o vedlejší stěnu. Byl jsem unavený a působení značky se čím dál více projevovalo. Jasně... Čtyři hodiny. Možná, kdybych nebyl oslabený, s takovou mám už jen tak hodinu...

Zrovna jsem vařila oběd a u toho jsem krmila Theou ovocem, když někdo zaklepal. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem slyšela dobře, protože při vaření bylo dost hluku, ale nakonec jsem se rozhodla, že když se podívám, nic neztratím. Došla jsem tedy ke dveřím a otevřela je. Pohled mi padl hned na otce, který vypadal, jako by byl po hospodský rvačce. Vytřeštila jsem na něj překvapeně a vyděšeně oči a beze slov mu ustoupila ze dveří, aby mohl projít dovnitř. "Kdo tě tak zřídil?" Zeptala jsem se, když se mi konečně zase vrátil hlas. Otce jsem odvedla do obýváku a hned jsem běžela do koupelny pro desinfekci na ty odřeniny a rány. Jenže mimo ti měl snad celé tělo pokryté modřinami a podlitinami. "Proč se nevyléčíš pomocí magie? Co se děje?" Zeptala jsem se, když jsem se za ním vrátila a ihned se dala do čištění ran, které jsem viděla. Theia taky přiletěla a hned si mu sedla na rameno a přitulila se k němu. Zřejmě si ho opravdu moc oblíbila a teď vypadala sklese a smutně. Vůbec jsem netušila proc takhle vypadá a začínala jsem se děsit možných odpovědí na mé otázky.

Neran:
Dveře se po chvilce otevřou a objeví se v nich překvapená Mirys. Podívá se na všechny mé rány a ihned mi ustoupí stranou. Sotva jsem ji však viděl, vytvoří se mi knedlík v krku. Jak jí to mám sakra říct? Přišel jsem se rozloučit, ale co říct? Pravdu, že umírám? Lhát, že musím odejít a už se neuvidíme? Ne, ne... Lhát nemohu. Zeptá se mě, kdo mě tak zřídil a tak jen svěsím hlavu a mlčky se nechám dostrkat ke gauči. Brzy za mnou přiletí Theia, která si mě nejspíš oblíbila a přitulí se ke mně. Mirys byla brzy zpátky s desinfekcí a dalšími otázkami. Nebyl jsem však schopný jí odpovědět, jen jsem mlčel a jakmile mi začne čistit rány, chytím ji za ruku a přitáhnu si ji k sobě. Bylo mi jedno, že mé tělo protestovalo a řvalo bolestí. Pevně ji k sobě přitisknu a zabořím hlavu do jejích vlasů. Až teď si uvědomím, že se lehce třesu.
"Mirys..." zašeptám a ztěžka polknu, pořád jsem netušil, jak jí to mám vysvětlit.
"Dneska se vidíme naposledy," dostanu ze sebe nakonec a trochu se odtáhnu, abych viděl její výraz. Neuvědomím si to a opřu se zády o gauč, kvůli čemu okamžitě zasyčím bolestí a pevně sevřu víčka.

Ustaraně jsem si tátu prohlížela. Vypadal zvláštně a ani mi neodpověděl na mé otázky. Místo toho mě chytil za ruku, když jsem mu začala čistit rány a přitáhl si mě k sobě. Pevně mě objal, a tak jsem mohla znatelně cítit, jak se třese i to, jak po vyslovení mého jména ztěžka naprázdno polkl. A pak mi oznámil, že tu je dnes naposledy a po té se ode mě trochu odtáhl. Opřel se zády o gauč a mně neunikl jeho bolestný výraz, ani jeho zasyčení, které nejspíše taky způsobila bolest. Určitě měl ošklivé rány i na zádech. Jenže - co to řekl? Dnes je tu naposledy? Nemohla jsem jasně myslet. Nemohla jsem snad vůbec myslet a tak jsem vypouštěla z úst jednu otázku za druhou: "J-jak to myslíš? Oni to vědí? To Strážci ti tohle udělali? Protože ses se mnou vídal? Protože jsi mě nepotrestal? Proč tu jsi dnes naposledy? Jak to sakra myslíš? Nemůžeš mě přeci znovu opustit! To nejde! Ne...!" Upřela jsem mu do očí zoufalý výraz. Ta bolest, která se mi rozlila tělem při pomyšlení, že bych měla o svého otce zase přijít, teď když ho znám, byla nepopsatelná. A já z ní vinila Strážce.

Neran:
S výrazem čisté paniky mě zasype hned několika otázkami. Panika i bolest byly jasně znát z jejího hlasu a když se zadívám na její zoufalý výraz, bodne mě u srdce. Měl jsem... Měl jsem se držet dál! Neměl jsem za ní raději vůbec chodit! Měl jsem prostě zmizet. Neunikne mi ani vztek, se kterým se ptala na strážce, musí je opravdu nenávidět a... Nedivil jsem se jí.
"Já... Pokusil jsem se zrušit přísahu a... Vyšlo to, jenže mě nenechali být... Hádám, že jsem byl až moc naivní, když jsem si myslel, že zrušením přísahy se vymaním z jejích spárů," zasměji se hořce a v očích mě začnou pálit slzy. Povzdechnu si, než k sobě Mirys zase trochu víc přitisknu a pomaličku se opřu o gauč. Opíral jsem se však jen spodní části zad, aby mě nebolely rány po křídlech.
"Omlouvám se, Mirys... Tohle jsem nechtěl, nechci tě znovu opustit," dostanu ze sebe po chvilce a jen zázrakem mi slzy nezačnou stékat po tvářích. Ne, chtěl jsem se rozloučit s dcerou a odejít s úsměvem na rtech.

Pomalu mi začal odpovídat alespoň na některé mé otázky. Řekl, že se pokusil úspěšně zrušit přísahu, ale že byl naivní a myslel, že ho nechají být, což se zřejmě nestalo. Hořce se při tom zasmál a bylo poznat, že do humoru má daleko, tak jako já. Zase si mne trochu přitiskl blíž a opatrně se opřel o gauč. 
Po chvilce se mi začal omlouvat, že tohle nechtěl. A já věděla, že to opravdu nechtěl. Kdo by to taky chtěl? Jeho oči se zalily slzami a stejně tak i ty mé. Jenže já se rozplakala, zatímco táta se držel. "Řekni jak ti můžu pomoc? Zvládneme to nějak....nějak to zvládneme - slibuji! Pomůžu ti." Zašeptala jsem a v panice mě ani nenapadlo pomyslet na to, jak jsem oživila Alexe. Zkrátka jsem při tom nedokázala rozumně uvažovat. Chtěla jsem jen pomoct otci, který nevypadal nejlépe. "Co ti udělali? Oni tě... zabijí tě?" Zeptala jsem se na nejhorší možnost, která mě napadla, které jsem se děsila a pevně doufala - modlila se - aby mi tuhle domněnku táta vyvrátil.