Mirys a Fen'lin

Neran:
Můj návrh jí očividně udělá radost, ihned souhlasila, vyskočila na nohy a šla se obléct. Pousměji se a ještě chvíli zůstanu sedět s fénixem na gauči, než na ni zapíská s tím, že se určitě také ráda proletí. Pousměji se a vydám se za nimi a začnu se obouvat. Mirys se mě zeptá na moje začátky v létání a jestli to umíme už od mala. Zacukají mi koutky a zavrtím hlavou.
"Po pravdě? Ze začátku jsem byl více na zemi, než na nohou, natož ve vzduchu," zasměji se a vyjdeme před dům.
"Máme křídla sice od narození, ale ze začátku jsou malá, slabá... A když konečně zesílí, musíme se to naučit a to někdy trvá dost dlouho," pousměji se a zadívám se na namomodralá Mirysina křídla, která opravdu připomínala andělská. Usměji se a na zádech se mi objeví má obrovská, sněhové bílá křídla.
"Můžeme?" zeptám se s úsměvem, než prudce máchnu křídly a vznesu se do vzduchu.

Vlastně jsem nakonec byla ráda, že ani můj otec neuměl ze začátku létat o nic víc než já, jen on se to naučil dřív. Uchechtla jsem se při představě, že jeho začátky byly docela dost podobné těm mým. Neudržela jsem to, prostě jsem se musela uchechtnout. Představa silného muže s obrovskými mohutnými křídly, strážce, který teď stál přede mnou jako můj otec, jak se válí po zemi a nejde mu vzlétnout, stejně jako to nešlo mě... Pády a pocuchaná křídla - to všechno mi na tváři vykouzlilo pobavený úsměv. Nakonec se zeptal, jestli můžeme a vzlétl pomocí jednoho máchnutí křídel do výšky. Jeho křídla byla o dost větší než ta moje a to jsem je já rozhodně neměla malé. Také se oproti těm jeho zdála má křídla stále dost slabá, takže mi úsměv z tváře zmizel dost rychle. Přála jsem si, abych dokázala vzlétnout jako on, ale na tom budu muset ještě zapracovat. A tak mi teď nezbývalo nic jiného, než se rozeběhnout a vzlétnout za běhu. Už jsem nemusela nabírat tak velkou rychlost, aby se mi snadno vzlétlo, ale takových třicet - čtyřicet metrů to stále bylo. 
A když jsem se konečně dostala do vzduchu, zamířila jsem rovnou nad les a ohlédla se za otcem, jestli letí za mnou. Vlastně jsem se moc dlouho neudržela na jednom místě a bylo pro mě snazší nechat se unášet větry. Navíc to on měl silnější křídla, takže by neměl mít problém se mnou držet krok. Spíše to pro něj asi bude pomalý nudný let, ale to mi bylo jedno. *Je tu kvůli mně.* Opakovala jsem si a zase se usmála. Když v tom mě napadla další otázka. "Tvá křídla...jsou taky lechtivá?" Zeptala jsem se ho rovnou a pobaveně mi zajiskřilo v očích při té představě.

Neran:
Sledoval jsem, jak se Mirys rozběhla a po chvilce se vznesla do vzduchu a zamířila nad les. Pyšně se usměji a po chvilce ji doženu.
"Jak dlouho se učíš létat? Jde ti to skvěle!" pochválím ji s úsměvem a poté srovnám tempo, abych letěl kousek od ní, zároveň jsem si však dával pozor, ať nenarazím křídly do těch jejích. Znovu si uvědomím, kolik věcí jsem neviděl, jak se učí a bodne mě u srdce, pokusím se to však zamaskovat úsměvem a Mirys mě rozptýlí otázkou, jestli jsou má křídla lechtivá. Ušklíbnu se a přikývnu, hned na to se mi vybaví jedna vzpomínka.
"Ani nevíš jak... Není to zase tak dávno.... No, asi sto let kdy se někomu, už ani nevím, kdo to byl, podařilo mě při letu shodit z oblohy... Hodil po mně magickou bolu, která se mi omotala kolem křídel a proletěl jsem několika korunami stromů a křovím... Nemusím snad říkat, kolik větviček a listí se mi dostalo do peří a... Liadel se nabídla, že je vytáhne... Myslím, že to bylo utrpení pro nás pro oba a ještě nikdy neměla takovou chuť mě zaškrtit," zasměji se při té vzpomínce a otočím hlavu, abych viděl na Mirys.

Otci netrvalo snad ani dvě vteřinky a už mě dohnal. Letěl blízko, ale opatrně, aby mi nebránil, ani mým křídlům. Hned mě pochválil, že mi to jde skvěle a tak jsem se hrdě usmála a odpověděla mu: "No už je to asi měsíc. Možná ne celý. Učím se když mám čas a vlastně ne sama. Naučil mě to Alexův bratr, který...vlastně bere i mě jako jeho sestru." Pousmála jsem se nevinně a doufala, že to nevyznělo tak pitomě, jak se mi to zdálo. Ale neunikl mi osten bolesti, který se zaleskl otci v očích. Ale hned ho zamaskoval úsměvem. "Třeba bys mě mohl ty naučit jak rozšířit moje schopnosti." Nadhodila jsem a doufala, že jsem se trefila a že není zklamaný nad něčím jiným. 
Ale to už mi odpověděl, že i jeho křídla jsou neskutečně lechtivá a vyprávěl mi, jak ho shodily z oblohy a jak mu pak má matka vyndavala z křídel větvičky a lístečky a jak mu musela rovnat peří. Bezpochyby to pro oba muselo být tak čtyřikrát horší, než když to samé musel udělat Fen s mými křídly. A při téhle vzpomínce a představě táty s mamkou jsem smích už prostě neudržela a vyprskla jsem smíchy dost hlasitě. Dokonce jsem se přestala soustředit na let a jako bych klopýtla v letu, ale brzy jsem zase nabrala rovnováhu a stabilitu, ale smála jsem se dál.
Jenže to už mě napadaly další a další otázky. Jedna, kterou jsem si radši chtěla ujistit byla vlastně dost... No ani jsme se na ní nemusela ptát, ale já chtěla mít jistotu. "Já asi..pravé sourozence nemám, co?" Prohodila jsem nevinně a doufala, že tím neublížím tátovi ještě víc. Ale...už jsem taková - zvědavá. A odpovědi prostě potřebuji.

Neran:
Jakmile mi řekne, že se učí ani ne měsíc, překvapeně se na ni podívám a dál poslouchám vyprávění o tom, kdo ji učil. Lehce nadzvednu obočí, když se zmíní o bratrovi od Alexe, o kterém jsem nevěděl.
"Jsi jako magnet na démony," poznamenám a zacukají mi koutky. Tohle byl snad třetí, nebo jich možná bylo víc?
"Ale jsem překvapený, že tak krátce... Umíš létat opravdu skvěle! Můj první měsíc létání jsem stále ryl bradou o zem," zasměji se a na tváři se mi opět objeví pyšný úsměv. Jakmile však navrhne, že jí můžu pomoci rozšířit její schopnosti, vděčně se pousměji a přikývnu.
"Moc rád," vydechnu a jsem jí tak moc vděčný, že mě ve svém životě chce i po tom všem, co se stalo. Moje historka ji rozesměje a když uvidím, že ztrácí rovnováhu, vyletím nad ni, abych jí mohl v nejhorším zachytit, ale napadala a tak se zase přesunu vedle ní. Stále se smála, ale po chvilce jí to přejde a zeptá se, jestli náhodou nemá další sourozence. Zavrtím hlavou a zamyšleně se podívám před sebe. Nemohl bych mít další děti, nezvládl bych to... Nemohl bych se znovu dívat, jak vyrůstají bez nás a nemoct s nimi mluvit. Povzdechnu si a raději začnu přemýšlet nad něčím jiným.
"Nepoletíme trochu výš?" zeptám se a jakmile přikývne, začnu nabírat výšku a zamířím k bílým mráčkům.

Usmál se a popíchl mě, že jsem jak magnet na démony. A to ani nevěděl o všech. "No...jo. Ono už Alexova rodina, do které patří určitě i rodina jeho bratra Fena, zahrnuje dost démonů." Pokrčila jsem nevinně rameny a usmála se. "Ale jsou...na mě moc hodní, jsou to mí přátelé a asi už i má rodina." Pousmála jsem se, než mi došlo, co jsem řekla a hned se omluvně podívám na otce. Oni sice byly má rodina, ale otce a matku mi nikdo nikdy nenahradil a já to vlastně ani nechtěla. A teď jsem za to byla ráda. Teď jsem už otce měla, i když jen na dvě hodiny za pár dnů. "Jsem ráda, že se má rodina teď rozrostla. I o tebe." Zkusila jsem napravit, co jsem pokazila a doufala, že mi to nebude mít za zlé. Plácla jsme to tak bez rozmyslu a teď...
Radši jsem se chytila tématu létání a začátky. "No jo..víš já... Naučila jsem se trénovat až do poslední kapky energie. Ale prvních pár dní jsem na tom nebyla jinak. Pořád jsem byla na zemi a dvakrát jsem udělala spoušť v lese, když jsem nechtěně a nemotorně přistála. Jednou to byl kráter a pár zlámaných větví, protože jsme padala rovně dolů, podruhé jsem těch větví vzala víc, když jsem padala šikmo. " Uculila jsem se. Ne že bych na to byla hrdá, to vůbec ne, ale bylo to vtipný. Hlavně kvůli tomu, že té druhé spoušti jsme se mohla vyhnout, kdybych se neobklopila štítem Fen by mě chytil a nic by se nestalo. 
Také mě neuvěřitelně potěšilo, když přijal mou nabídku aby mě učil i on. Bylo to jako další potvrzení, že mi už ze života jen tak nezmizí a to bylo přesně to, co jsem od něj chtěla. Jakmile jsme se rozesmála, objevil se na rtech úsměv i mému otci, ale když jsem trochu zavrávorala, hned byl nade mnou. Bylo jen vidět, že on je v létání opravdu mistr, zatímco já byla sotva začátečník, ale to mi nevadilo. Vlastně jsem se učila ráda, když to přinášelo výsledky. 
Nakonec mu ale zmizí úsměv ze rtů stejně jako mě. Zavrtěl hlavou, že opravdu další děti neměli, což chápu. Bylo pro něj dost těžké dívat se na mě, jak vyrůstám bez něj a po osmnácti letech to už nevydržel. Kdyby měl další děti, určitě  by se už nezvládl jen se na ně dívat, jak rostou a dospívají. A vlastně jsem tak nějak byla i ráda, že ho mám tedy jen pro sebe. A nemám žádného sourozence, který by mi bral čas s mým otcem, kterého jsem už tak měla málo. 
Po chvilce mlčení se zeptá, jestli nepoletíme výš a tak nadšeně přikývnu a stejně jako on začnu i já nabírat výšku i když mě to šlo hůř a pomaleji, než tátovi. Ale to mu zdá se nevadilo. Letěl pomalu, abych mu stačila a on mohl být stále u mě. Za pár chvil jsme už proplouvali bílými mráčky, které se dnes líně povalovali po obloze. Natáhla jsem ruku a pohladila jeden z nich. Byly ještě hebčí než nejjemnější hedvábí. "Když jsme schovaní v mracích, lidé nás nevidí že? Můžeme letět tedy i nad městem?" Zeptala jsem se zamyšleně, i když jsem vlastně neměla důvod letět nad městem, krom jediného. Vidět to krásné město z oblohy, vidět ho celé v jednom pohledu.

Odpoví, že ano, že rodina jejích přátel zahrnuje dost démonů, což bylo rozhodně logické, poznamená, že jsou na ni moc hodní a stali se její rodinou. Pousměji se a neunikne mi její provinilý výraz, který mi věnuje. Tázavě se na ni zadívám a když rychle řekne, že je ráda, že se její rodina rozrostla i o mě, smutně se pousměji.
"Nic špatného jsi neřekla, Mirys. Jsem rád, že máš rodinu, místo kam patříš. My ti ho dát nemohli a tak jsem opravdu rád, že jsi našla rodinu jinde, i když nejste pokrevní příbuzní... Můžu se jen snažit, abych se také stal její součástí," řeknu a pokusím se jí tím uklidnit, když však změní téma, už se k tomu nevracím a začne mi vykládat o svém tréninku létání.
"Každý někdy začínal," pousměji se a poté už zamíříme k bílým mráčkům. Udržoval jsem pomalé tempo a držel se blízko mé dcery a brzy jsme byli u bílých, načechraných obláčků. Sledoval jsem, jak se k nimi natahuje a když se mě zeptá, jestli můžeme nad město, přikývnu.
"I kdyby nás lidé viděli, nemají šanci poznat, co jsme zač. Ale i tak se drž co nejblíže mrakům," odpovím a poté změním směr směrem k městu, nad kterým jsme se za chvíli ocitli a tak jsem si ho mohl prohlédnout v plné kráse z ptačí perspektivy.

Docela mě překvapilo,že se na mě nezlobil a že je rád, že jsem si našla rodinu, když mi jí oni být nemohli. Dost se mi ulevilo, že se na mě nezlobí i že se mou rodinou chce stát. Bylo to přesně to, po čem jsme toužila. A můj otec byl snad ještě lepší, než jsem si ho vysnila. K dalšímu tématu jen prohodil, že každý někdy začínal a tak jsem se usmála a přikývla. Bylo mi s ním příjemně. A já jen litovala, že jsem s ním nemohla vyrůstat, že přišel o možnost vychovat mě. Ale kdo ví, třeba bych teď byla úplně jiný člověk, než jsem a třeba bych ani nepotkala Alexe. Takže nakonec... To byl nejspíš osud, že jsem se opravdu narodila a že jsem musela vyrůstat tak, jak jsem vyrůstala. A rozhodně bych to už neměnila. Rozhodně bych nebyla schopná chtít vyměnit své rodiče za Alexe, ne, když vím, co mám. 
Otec mi nakonec přisvědčil, že můžeme i nad město a doplnil, že i kdyby si nás lidé všimli, nepoznali by nás. V tu chvíli mi došlo, že pro ně budeme jako ptáci, navíc proti slunci se lidé neradi dívají. Usmála jsem se a zamířila s otcem tedy nad město. Chtěl abych i tak zůstala mezi obláčky, což jsem rozhodně měla v plánu. Tedy částečně. Rozhodně jsem chtěla vidět město, proto jsem vůbec sem chtěla letět, ale jinak jsem zůstávala schovaná v obláčcích. A musím uznat, že město z pohledu ptáků bylo ještě víc ohromující, než když jsem jím procházela.

Sledoval jsem město pod námi a jednou za čas jsem kontroloval Mirys. Opravdu jsem nechtěl, aby mi spadla z takové výšky, i když se ve vzduchu držela moc dobře. Vždycky jsem miloval létání a kdo by taky ne. Létání znamenalo svobodu a když jsem byl tak vysoko nad zemí, všechny problémy, starosti, přísaha a strážci se mi zdály tak vzdálené, nepodstatné. Věděl jsem však, že se budeme muset vrátit zpátky na zem, zpátky do reality. Můj čas s Mirys se chýlil ke konci a opět se budu muset vrátit, aniž bych tušil, kdy se sem zase dostanu. Ještě jednou přelétnu pohledem celé město, než se otočím na Mirys a rozhodnu se jí naučit pár triků, které by se jí někdy mohly hodit. Zbytek času strávíme děláním hloupostí ve vzduchu, smáním se a vyprávěním nejrůznějších příběhů. Hodina však uběhne až příliš rychle a tak začnu pomalu mířit zpátky k Mirys domů a nakonec přistanu před jejím domem a nechám svá křídla zmizet.
"Budu už muset jít..." poznamenám a už jen z mého tónu šlo poznat, že se mi vůbec nechce. Ale musel jsem, aby na to nepřišli ostatní. Měl jsem stále své povinnosti, které jsem musel plnit.

Užívala jsem si to všechno - pohled na to krásné město, nespoutaný vítr ve vlasech a ze všeho nejvíc přítomnost svého otce. Bylo to jako pohádka, jako splněný sen. Už jen aby se seznámil s Alexem a aby byl Alex v pořádku. Mohlo to být přesně jako v pohádce. Jenže jsem věděla, že otec nikdy nebude moct zůstat moc dlouho. Ale snažil se a tak se budu snažit i já. 
Nakonec, když jsme se oba dost pokochali pohledem na město, jsme zamířili zase k lesu a už cestou mi otec ukázal pár triků. Byla to zábava. Hned jsem si je zkoušela a táti mi říkal v čem dělá chyby že to není takové jak to dělá on. Z toho se ale nakonec vyklubalo to, že jsme blby ve vzduchu jako bezstarostní teenageři a to dost dlouho. Smáli jsme se, blbli, pošťuchovali a vyprávěli si příběhy. Ani jsem si neuvědomila, že se vracíme ke mě, dokud jsme nepřistáli před mým domem. Málem jsem přistála hlavou napřed, protože jsem zabrzdila moc prudce, ale doklopýtala jsem to a udržela se na nohou. Bylo vidět, že se stále mám co učit. A pak mi došlo, že náš společný čas vypršel. 
Stejně jako můj otec, jsem i já nechala zmizet svá křídla a smutně se na něj dívala, když řekl, že bude muset jít. Jeho postoj, tón hlasu, oči... Všechno mi říkalo, že nechce odejít a já na tom nebyla jinak. Nejradši bych ho objala a prostě už nepustila a tak jsem to po vteřině rozmýšlení i udělala. "Nechci abys šel. Nechci..." Vydechla jsem smutně a tiskla se k otci ještě víc. "Kdy mě zase navštívíš?" Povzdechla jsem si smutně a upřela na něj prosebný pohled.

Neran:
Zmizí jí úsměv z tváře a po chvilce ke mně přijde a pevně mě obejme. Povzdechnu si a pevně ji k sobě přitisknu. Vydechne, že nechce, abych odešel a tak jí ještě více stisknu.
"Já vím, holčičko moje... taky nechci jít," zašeptám jí do vlasů a stále ji pevně držím. Po chvilce se trochu odtáhne, aby na mě viděla a s povzdechem se zeptá, kdy ji zase navštívím.
"Co nejdřív to půjde, uvidím, kolik budu mít práce, ale zkusím to stihnout co nejdřív," odpovím a zkusím ji tím trochu uklidnit. Nakonec jí dám pusu na čelo a pustím ji z mého objetí. Otočím se k ní zády a rozběhnu se do lesa. Neotáčel jsem se, odchod by pak byl ještě těžší, než byl už teď a... Nemohl jsem se už zdržovat. Pitomí strážci, pitomá přísaha! Co bych dal za její zrušení! Naštvaně zavrčím a ještě více zrychlím. Potřeboval jsem se uklidnit, vyčistit si hlavu. A rychlý sprint lesem se zdál jako dobrý nápad.

Přitáhl si mě do obětí a tiskl si mě k sobě stejně pevně, jak jsem se k němu já sama tiskla. Zašeptá, že ani on nechce jít. Ale musel a oba jsme to věděli. Ještě mi slíbil, že se zase ukáže, co nejdřív to půjde. Jenže to neznamenalo nic. Mohl to být den stejně jako týden či dokonce měsíc. "Dávej na sebe pozor." Prosila jsem ho, než mě pustil z obětí a rozeběhl se do lesa. Viděla jsem mu na očích, že je pro něj loučení stejně těžké jako pro mě a zřejmě proto tolik pospíchal. Skousla jsem si ret a dívala se za nim, než se mi ztratil mezi stromy v lese. Tajně jsem zadoufala, že k další jeho návštěvě nezbývá více než týden a pak jsem se sama vrátila domů. Tam jsem se tedy jen rychle převlékla a zamířila k Alexovi, který snad už bude doma. Hrozně moc jsem mu toužila říct o otci a seznámit je.

Neran:
Od první návštěvy se mi Mirys podařilo navštívit ještě třikrát, většinou ob den, ale teď jsem ji už čtyři dny neviděl a ani jsem za ní jít nemohl. Měl jsem moc práce a musel spolupracovat s dalšími strážci, takže by to bylo velmi podezřelé. A navíc jsem už i tak velmi riskovat. Povzdechnu si a rozhodnu se zkontrolovat anděli, kteří hlídali skrýš magickými předměty. Za pár minut jsem byl na místě a ztracen ve vlastních myšlenkách vejdu dovnitř. Zaslechnu útržky nějakého rozhovoru a tak se zaposlouchám. Mluvili o tom, že příbuzní andělů se šli někomu pomstít. Zaposlouchám se ještě více a polijeme mě studený pot, když si uvědomím, o kom mluví. Mluvili o Mirys. Netušili, kde je démon, který byl s ní, ale ji našli. Tiše zanadávám, než se otočím na patě a jako smyslů zbavený se rozběhnu k Mirys domů. Musel jsem jí vidět, ujistit se, že je v pořádku. Varovat ji. Pokud už nejdu pozdě... Ne, na to jsem myslet nechtěl, nesmí být, bude v pořádku. Stihnu to. S těmito myšlenkami si nechám ze zad vyrůst křídla a co nejrychleji se vznesu do vzduchu a zamířím k Mirys domů. Bohužel to bylo přes celé město.

Už čtyřikrát za poslední dva týdny mě otec navštívil. Vždycky bylo příjemné s ním trávit čas, ať už jsme si povídali, létali nebo se mi snažil radit jak lépe ovládat své schopnost a rozšiřovat je. Jenže já si na jeho společnost dost zvykla. Vždycky se objevil, když byl Alex někde pryč a Aelin ve škole. Ale teď se už čtyři dny neukázal. Občas mě přepadla panika, že se mu něco stalo, že ostatní přišli na to, že mě navštěvuje a potrestali ho nebo ho dokonce zabili. Tohle byla stálá obava, které jsem se nemohla zbavit. A tak jsem se snažila nemít čas nad tím přemýšlet. Zrovna nyní jsem se akorát vracela z nákupu. Uklidila jsem ho u Alexe doma, ale pak jsem šla k sobě. Theiu jsem do města moc brát nechtěla, ani jí se tam nechtělo a tak jsem za ní chodila a nosila jí ovoce. Nebyla stále sama, byla jsem s ní a sem tam se mnou i do města šla, ale jen zřídka. Došla jsem k sobě domů a zapískala na ni. Rozhodla jsem se, že půjdeme nejdřív na procházku, proletět se a pak se najíme. Vylétla jako střela a hned radostně zapískala. Ráda jsem ji viděla takhle. Nechala jsem si narůst křídla a vzlétla jsem za ní. Chvíli jsme spolu letěli nad lesem a pak jsme se začaly vracet. Obě jsme měly hlad. 
Jenže jen co jsem se dotkla nohama země, zaslechla jsem rány z mého domu. Zamračila jsem se na něj a pozorně se zadívala. V oknech jsem někoho zahlédla, ale jen co on zahlédl mě, zavolal na ostatní a najednou se vyhrnuli z mého domu andělé. Bylo jich něco málo přes tucet a vypadali jako zlostí bez sebe. "C-co chcete?" Zeptala jsem se zamračeně, jenže to už mi všechno vysvětlovali. Jak se přišli pomstít za své bratry, které jsem s tím démonem zabila. Bodlo mě u srdce a v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Nechtěla jsem jim ublížit, navíc jsem u sebe neměla snad ani jedinou zbraň. Otočila jsme se a doufala, že jim třeba uletím a schovám se někde, kde na mě nepřijdou. Ale oni byli rychlejší a brzy mě začali dohánět.

Neran:
Letěl jsem, co nejrychleji to šlo, musel jsem se tam dostat včas, tentokrát jsem selhat nesměl. Už z dálky uvidím Mirys a za ní snad tucet andělů, kteří ji pomalu ale jistě doháněli. Většina z nich už měla zhmotněný svatý grál a připravovali se ji sundat z oblohy. Zavrčím a můj vlastní svatý grál se mi zhmotní v ruce. Naberu plnou rychlost a vteřinku předtím, než nejbližší anděl zasáhne Mirys proletím kolem ní jako střela a zablokuji jeho ránu, zatímco s úderem vypustím velké množství bílé magie a odhodím je dozadu. Nechtěl jsem je zranit, jen dostat od Mirys a donutit zastavit, což se mi také povede. Začnu máchat křídly, abych se udržel na místě a byl jsem přesně mezi nimi a Mirys.
"Vypadá to, že se vměšujete do mé práce," řeknu jim klidným hlasem, ale stále jsem v ruce silně svíral svůj grál.
"Zabila naše bratry! Je naším právem se pomstít," začnou protestovat propálím je pohledem a ani o píď se nehnu z místa.
"Nepleťte se do naší práce, jinak to pro vás bude mít následky," zavrčím na ně nazpátek a máchnu jejich směrem svou zbraní.

Věděla jsem, že brzy mi budou na dosah a tak jsem se radši zaštítila svou magií, ale ani ta mě zřejmě dlouho neochrání před tolika anděli. Ohlédla jsem se v očekáván rány, ale ta nepřišla. Místo toho jsem zahlédla bílá křídla a černé vlasy, které jsem si snad už nemohla splést. Byl tu můj táta a zastavil je. Ze srdce mi spadl těžký kámen strachu. Zastavila jsem a zůstala na místě, což jsem si ani neuvědomovala. Jenže má křídla byla stále slabší a tak jsem pomalu začala klesat. Ale pomalu. A tak jsem měla ještě chvíli času, kdy jsem byla na jejich úrovni a mohla poslouchat jejich hovor. Naprázdno jsem polkla. Měli pravdu, měla bych zaplatit za to, co jsem jim udělala. Ale...Víc jich zabil Zareth. Jenže to jim bylo jedno. Obvinili mě, protože démona asi nenašli tak snadno jako mě. Do očí se mi vehnaly slzy, které jsem neudržela. Až když to táta pronesl, mi došlo, že to on mě má za to potrestat. Je strážce ať už jsem jeho dcera nebo ne. Musí mě potrestat. Takhle už pravidla porušovat nesmí. Začala jsem pomalu klesat, až jsem zase stála nohama pevně na zemi, ale už jsem neutíkala. Otci bych stejně neutekla a jim sotva. Jen jsem se bála co bude teď. Jestli mě otec potrestá nebo bude riskovat, že ho zabijí ostatní.

Neran:
Věděl jsem, že je Mirys stále za mými zády a nehodlal jsem ostatní k ní ani trochu přiblížit. Nemohl jsem. Musel jsem ji ochránit, jinak bych se už sám sobě nikdy nedokázal podívat do očí. A jí také ne.
"Vypadni odtud Nerane, tohle je mezi námi! Proč tady vůbec jsi? Doteď ses o to nezajímal?" začne na mě řvát jeden z nich, který na sebe očividně vzal roli vůdce.
"Nezapomeň, že se vloupali ke strážcům, je to naše věc, ne vaše a trvalo dlouho, než jsme se shodli na trestu, který jsem přišel vykonat," odpovím jim klidně a poté jeden z nich zařve, že Mirys utíká. Otočím se, nebyla za mnou, ale stále už na zemi pod námi. Neutíkala, jen se neudržela ve vzduchu tak jako my. Andělé se na ni opět vrhnou, ale byl jsem mnohem rychlejší než oni a tak jsem v mžiku stál před Mirys a zablokoval další ránu.
"Jak jsem řekl, tohle je záležitost strážců. Vypadněte, nebo ponesete následky i vy," zavrčím na ně, ale nevypadalo to, že chtějí odejít, dokud něco neudělám. Zatnu zuby a otočím se na Mirys, než jí jedinou, dobře mířenou ránou za zátylek omráčím a dřív než spadne na zem, ji chytím a zvednu do náruče.
"Pokud mě omluvíte, mám nějakou práci," řeknu jim, než vzlétnu do vzduchu. Následovali mě, zřejmě chtěli vidět, co udělám a tak naberu plnou rychlost a brzy se jim ztratím. Zastavím až o pár hodin později uprostřed hlubokého lesa. Zadýchaný si sednu na zem opřený o strom a Mirys si položím do klína. Přehodím přes ni i obě křídla, aby ji nebyla zima a rozhodnu se počkat, než se probere.

Naprázdno jsem polkla a jen co jsem si uvědomila o čem se to baví, už jeden z andělů křičel, že utíkám. Vyděšeně jsem ustoupila o krok dozadu. Všichni se na mě zase vrhli, ale můj otec byl rychlejší a zase je zastavil. Byla jsem dost vyděšená. Byla jsem tu sama, až na otce, který se však netvářil, že by tu byl proto, aby mě trestu ušetřil, ale kvůli tomu, aby ho sám vykonal. Tiše jsme se modlila aby to byla jen přetvářka před nimi a při tom mi po tvářích začali stékat slzy. Možná bych se jim měla omlouvat, ale...nedostávalo se mi slov. Navíc žádné "omlouvám se" jim jejich bratry nevrátí. Zamyslela jsem se nad tím, že mě prbrala až rána od otce. No probrala... Vlastně mě poslala do bezvědomí. 

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale když jsem se probrala, ležela jsem opřená o otce na jeho klíně kdesi v hlubokým a hustým lese. On sám byl zadýchaný a zpocený. Vypadal dost unaveně. A kolem nás omotal svá křídla. Venku stále byla zima, ale takhle v té naší malé bublině bylo teplo. Až po chvíli jsem dokázala konečně zaostřit a po té se mi vybavilo, co se vlastně stalo. "Tatí...?" Zamumlala jsem ochraptělým hlasem. Chtěla jsem se ujistit, že je on v pořádku, ale tělo mi přišlo ztěžklé, jak si neuvědomilo, že jsme vzhůru a nestihlo se vzpamatovat.

Neran:
Stále jsem se snažil popadnout dech a po těle mi stékaly kapičky potu. Mirys však byla v bezpečí a to bylo to hlavní. Ani si nevšimnu, že se Mirys probrala, dokud mě neosloví. Otočím se na ni a zůstanu na ni překvapeně hledět. Tohle... Bylo poprvé co mi řekla 'tati' na tváři se mi objeví šťastný úsměv, než se rozesměji a přitulím ji k sobě.
"Mirys..." vydechnu dojatě a na chvíli zavřu oči. Ani nejspíš netušila, jak velkou mi to udělalo radost. Po chvilce se trochu odtáhnu a zadívám se na ni. Na tváři mi stále hrál úsměv, který nejspíš jen tak nezmizí. Po chvilce však zvážním.
"Jsem tak rád, že jsem to stihl... Ale musím ještě něco vymyslet... Chtějí abych tě potrestal a dokud se tak nestane, nebudeš mít klid," vydechnu a zamyšleně se zadívám na nebe, které prosvítalo skrz koruny stromů.

Zadívala jsem se na tátu, který se na mě překvapeně podíval a pak se s mým jménem na rtech šťastně zasmál. Chvíli jsme ho nechápavě sledovala, než mi došlo, proč je tak šťastný. Pousmála jsem se a trochu se k němu přitiskla, jenže tělo mě stále moc neposlouchalo. Byla jsem ztuhlá a hlava mi pořád ještě třeštila, ale věděla jsem, že to udělat musel. Navíc teď mi bylo všechno jedno. Jeho smích byl nakažlivý a já ho vlastně poprvé viděla radovat se až takhle. Do teď jsem ho vlastně neoslovila ani jménem natož abych mu říkala tati. Ale byla jsem ráda, že je alespoň na malou chvíli šťastný. 
Jenže to netrvalo dlouho a zase zvážněl. I já byla ráda, že to stihl, protože sama bych si s nimi asi moc dlouho neporadila, ne když jsem u sebe neměla nic a... Theia. Vzhlédla jsem k nebi, ale ona tu nebyla. Ztratila se mi a já se teď bála, aby se nedostala do spárů těm holubům, jak Fen rád říkal andělům. Ale mohla jsem teď jen doufat a tak jsem se zase zadívala na tátu. Věděla jsem, že ho tahle celá situace trápí. A i já se dost bála a to jak možnosti, že jim bude lhát a oni ho možná odhalí, tak i možnosti, že mě vážně potrestá. Skousla jsem si ret a trhaně se nadechla. "No ale ty...." Začala jsem, ale zarazila se a nevěděla jak dál. "Ale já si to zasloužím..." Vydechla jsem nakonec smutně a zabořila tvář do otcovi hrudi.

Začne se smát se mnou, ale naše radost byla krátkodobá. Přemýšlel jsem, co dělat. Nemohl jsem Mirys potrestat. Nemohl. Pokud to zjistí, raději ať dostanu trest já, vezmu to na sebe, jako svou chybu. Ale už nikoho nenechám, aby jí ublížil. Přitisknu ji k sobě zrovna ve chvíli, kdy začne mluvit a zaboří hlavu do mého hrudníku. Povzdechnu si a začnu ji konejšivě hladit po zádech.
"Co se stalo, stalo se. Nehodlám tě potrestat, Mirys... Už nikoho nenechám, aby ti ublížil," zašeptám a dám jí pusu do vlasů. Rozhodl jsem se. Nijak ji trestat nebudu a pokud to strážci zjistí, vezmu to na sebe. Možná jí pak nějakou dobu neuvidím, ale byl jsem ochotný přijmout jakýkoliv trest, jen aby jí se nic nestalo. Musím ji ochránit. Povzdechnu si a teď když jsme byli v bezpečí, měl jsem jí u sebe a bylo rozhodnuto, se konečně uklidním a moje srdce začne tlouct normálním rytmem.
"Bude to dobré," zašeptám znovu.

Cítila jsem, jak mě otec konejšivě hladil po zádech, zatímco já se celá rozechvěla. "Tatí...Ale... Takhle ublíží tobě." Namítla jsem, když mi sdělil, že už odmítá dovolit, aby mi kdokoli ublížil. Bylo mi tedy jasné, že ani on mi nedá žádný trest, což i řekl, a tím vystavoval riziku sebe. "Tatí...když to neuděláš a dozví se to ostatní Strážci... Co ti udělají? Nechci...nechci aby ti ublížili!" Vydechla jsem roztřeseně a jen tak tak držela slzy na krajíčku. Teď pro mě bylo nepředstavitelný, že jsem se před chvíli smála. 
"Co když tě už nikdy neuvidím? To nejde...To mi nemůžeš udělat. Už ne..." Namítla jsem zoufale a prudce k němu vzhlédla, abych mu viděla do očí. Už jsem si nedokázala představit, že by mě nenavštěvoval. Byl to ten nejlepší táta na světě a myšlenka na to, že bych ho zase ztratila... Ne to prostě nešlo! "Já to zvládnu...musíš mě potrestat. Zvládnu to jen prosím... Nenechávej mě už samotnou, děsí mě to víc než trest za moje i Zarethovi činy." Prosila jsem ho dál a jak ustupovala ztuhlost svalů tak jsem ho objímala pevněji a pevněji.

Neran:
Ucítím, že se začala třást a tak ji k sobě ještě víc přitisknu. Začne protestovat, rozmlouvat mi to, prosit, abych ji potrestal, protože je to lepší, než kdyby mě už nikdy neviděla. Udělá se mi knedlík v krku a celou dobu jsem nebyl schopný ji přerušit, nebo cokoliv říct, jen ji k sobě víc přitisknu ve snaze ji uklidnit.
"Nemůžu Mirys... Nemohl bych ti ublížit holčičko moje... Neboj se, něco vymyslím, nepřijdou na to, bude to dobré. Už tě nenechám samotnou, slibuji. Nic mi neudělají, jsem strážce dlouho, vymyslím způsob, jak to udělat, aby si mysleli, že jsem své povinnosti splnil, neboj se," začnu jí šeptat do vlasů. I já měl však obavy a svými slovy jsem snažil přesvědčit jak ji, tak sebe. Naštěstí moje obavy nešly na mém hlase znát.

Sice jsem protestovala, ale otec si stál na svém a při tom mě uklidňoval. "Ale...tatí co když...co kdyby přece jen..." Začala jsem nanovo a musela rychle zamrkat, abych zahnala slzy. "Slibuješ...? Slibuješ, že už mě nenecháš samotnou?" Zeptala jsem se i když to nešlo brát zrovna doslovně. Rozhodně jsem sama nebyla ale šlo o to, že jsem právě získala tátu - toho nejlepšího tátu, věděla jsem to. A už jsem o něj prostě nechtěla přijít. Nemohla jsem, nešlo to. "Tatí prosím. Teprve nedávno jsem získala otce... Nemůžeš mi ho teď brát nemůžeš...to nejde." Protestovala jsem zoufalá v panice, že by se z té mé pohádky stala noční můra. Neuměla jsem si ani představit, jaké to je pro něj, ale tentokrát jsem cítila, jako bych na tom byla z nás dvou hůř já. "Tatí...C..co by se stalo kdyby ses prostě nevrátil? Co by se stalo kdybys už odmítl...Kdybys chtěl být se mnou? Oni by... Zabili by tě?" Zeptala jsem se zoufale a při tom jsem dočista propadla panice. Znala jsem odpověď na tuhle otázku a přesto jsem doufala, že to tak není. Že to je jen zastrašovací historka. Musela být.¨Srdce mi najednou bilo jako o závod, bolestivě, jako by mi snad chtělo vyskočit z hrudi. Když jsem měla z něčeho strach při dospívání, donutili mě postavit se mu a překonat ho. Nyní jsem však pochopila, že můj někdejší strach z bouřek nebo z čehokoli jiného byl nic, v porovnání s hrůzou, která mě zachvátila teď. Při představě, že bych otce už nikdy neviděla nebo by ho dokonce zabili.

Neran:
Moje uklidňování vůbec nepomohlo,zase začne panikařit, prosit mě, ptát se, co by se stalo. Vypadalo to, že bude mít za chvilku záchvat paniky a tak ji k sobě ještě víc přitisknu a přitáhnu i víc křídla k jejímu tělu.
"Mirys... Mirys, uklidni se, je to dobré, nikam nejdu," řeknu ji klidným, sebejistým hlasem a donutím ji, aby se mi dívala do očí.
"Jsem strážcem už dlouho, všechny znám moc dobře, vím, jak přemýšlejí. Neboj se, zvládnu to. Ať se stane cokoliv, ano? Teď ale potřebuji, aby ses uklidnila, dobře? Zkus se párkrát zhluboka nadechnout," řeknu jí a poté ji přivinu k sobě tak, aby slyšela tep mého srdce.
"Je to v pořádku, nic se nestane," zamumlám znovu a poté si začnu tiše pobrukovat melodii nějaké ukolébavky v marné snaze ji uklidnit.