Mirys a Fen'lin

Nemusela jsem čekat snad ani vteřinku na jeho reakci. Klopýtl je stromu o který se musel opřít a následně po něm sklouzl na zem a schoval si tvář do dlaní. Než se na mě podíval, ani jsem netušila jak moc mu má slova ublížila. Až když se mi do očí upřely ty jeho, jsem pochopila, jak těžkou ránu jsem mu zasadila. Sama jsem klopýtla, pod tou tíhou. Nechtěla jsme mu tolik ublížit. Ne, chtěla jsem mít rodiče, chtěla jsme otce. A on chtěl mě. Chtěl mi být otcem. Vysvětlil mi, co to znamenalo pro něj a že lituje každý den své přísahy. Vypadal, jako by mu být tady se mnou bralo všechnu energii a on umíral. Ale po chvíli na mě zase zaostřil a prozradil mi zřejmě něco, co jsem neměla slyšet, což jsem poznala z poplašeného pohledu, který na mě nyní upíral. To co mi řekl bylo... Bylo to vysvětlení snad na všechny mé otázky, alespoň pro teď se to tak jevilo. Byla to úleva, vědět, že opravdu chce být se mnou, ale kdyby se zřekl postu Strážce, přišel by i o tu malou útěchu sem tam mě zahlédnout. Zároveň to však byla děsivá představa. Představa toho, že ho zabijí jen kvůli tomu, že porušil jejich pravidla a byl se mnou. Nedostávalo se mi slov. Na tohle prostě nebylo co říct. Přestala jsem bránit slzám, které se mi ihned rozeběhly po tvářích a v tichosti jsem došla až k němu. "P-promiň. Neměla jsem říkat...co jsem řekla." Vysoukala jsem ze sebe, když jsem se opřela o strom vedle něj a stejně jako on před chvílí jsem se svezla po kmeni na zem. Otřela jsem si slzy do rukávu bundy a dál už jen tiše seděla vedle něj. Vedle muže, který si přál být mým otcem stejně jako já, možná i víc.

Stále jsem se na ni díval a uvnitř lehce panikařil, v jejích očích se zaleskne pochopení, což mě ale v tuto chvíli vůbec neuklidnilo. Chtěl jsem něco říct, ale rozejde se ke mně a tak zůstanu potichu sedět na zemi. Omluví se mi a po tvářích jí začnou stékat slzy.
"To já bych se měl omlouvat. Jako otec jsem zcela selhal," zasměji se, ale v mém smíchu nebyla ani špetka humoru, zněl spíše zahořkle, jako bych nenáviděl celý svět a sebe ze všeho nejvíc. Což nebylo zase tak daleko od pravdy. Mirys se v tichosti posadí vedle mě. Ještě nějakou dobu jsem se upřeně díval před sebe a přemýšlel. Dneska jsem porušil tolik pravidel, že už to snad i bylo jedno. Proto se natáhnu k Mirys a posadím si ji do klína, než jí omotám jí ruce kolem pasu. Chvíli jsem byl potichu a užíval si tuhle první chvilku, kdy jsem měl svou dceru u sebe, když nepočítám to, když se narodila. Povzdechnu si a ještě více ji k sobě přitisknu.
"Omlouvám se... " zašeptám jí do vlasů a zavřu oči. Pořád jsem měl na mysli, že bych tady neměl být, neměl bych tohle dělat, ale.. Nemohl jsem se donutit k odchodu.
"Už jen tím, že jsem tady porušuji pravidla, nehledě na to, že jsem ti řekl věci, které by jsi vědět neměla. Možná jsem tím právě ohrozil tvůj život... Já... Omlouvám se.. Neměl jsem, ale... Zasloužíš si alespoň odpovědi a já... Nemohl jsem se donutit odejít, je mi to líto," začnu zmateně mluvit a nakonec raději zmlknu a znovu si povzdechnu. Věděl jsem, že za chvíli budu muset jít, aby to nebylo až tolik podezřelé. Už tak jsem byl pryč až moc dlouho.

Hořce se zasmál, že to on by se měl omlouvat. V čemž měl pravdu. Ano, určitě se mi má za co omlouvat, ale to mě rozhodně neopravňovalo říct to, co jsem řekla. To, čím jsem ho tolik ranilo. Po tom jsme chvíli seděli tiše. A pak si mě najednou přitáhl na klín a objímal mě pevněji a pevněji. Jako by se bál, že to je jen sen. Jako bych se mu měla před očima rozplynout. Ne, vážně jsem si neuměla představit, jaké to pro něj muselo být. Věděla jsem jen to, že to bylo při nejlepší tak hrozné, jako pro mě. Najednou se zase rozpovídal, ale vlastně se mi jen omlouval a vysvětloval mi, proč se mi omlouvá. Mlčky jsem se k němu přitiskla ještě víc. Ale přestala jsem se k němu tisknout v tu chvíli, kdy řekl, že se nemohl donutit k odchodu. "Tys....tys chtěl odejít? Chtěl jsi odejít a ani se mnou nepromluvit...?" Vydechla jsem tentokrát já zraněně. Už jsem si myslela, že se konečně odhodlal porušit pravidla a riskoval krk kvůli mě, ale...on tu vážně nechtěl být. Zvedla jsem se a odešla o dva kroky dál. "Snad...bys měl jít." Zašeptala jsem skoro neslyšně, ale sama jsem to nevnímala. Už jsem si myslela, že tu je pro mě, že se mi pokouší být otcem. A přitom jen co se mi srdce dalo trochu do pořádku, zase ho roztřískal na ještě menší kousky než předtím. Neohlédla jsem se, už ne. Místo toho jsem se sama donutila vykročit zpět k mému domu, abych mu tím snad i ulehčila odchod.

Neran:
Chvíli jsme v tichosti seděli, ale jakmile domluvím, Mirys se ke mně přestane tisknout a zraněně vydechne a zeptá se mě, jestli jsem chtěl odejít, aniž bych s ní promluvil. Udělá se mi knedlík v krku a když poodejde s tím, že bych měl jít, znovu se mi sevře srdce. Okamžitě vyskočím na nohy a když se vydá pryč na chvíli zmrznu na místě.
"Mirys!" vykřiknu a rozběhnu se za ní. Po několika krocích se však zastavím a svěsím hlavu. Tušil jsem, nad čím teď přemýšlí a proč jí tahle skutečnost tolik ranila. Našla mě náhodou a ani by netušila, že ji z dálky hlídám, kdyby nebylo jejího fénixe. Jen si povzdechnu a sleduji, jak míří domů, než se sám otočím a rychle se vydám pryč.
Znovu jsem seděl na jednom z mnoha stromů, které obklopovaly Mirysin dům a čekal jsem, až bude doma sama. Její přítel před zhruba hodinkou někam odešel a já se stále rozhodoval, co udělat. Nakonec si povzdechnu, seskočím ze stromu a s tím, že jsem pravidla už tak porušil dost, se vydám k velkému domu. Chtěl jsem jí vidět a její slova z našeho posledního setkání mi stále zněla v hlavě. Nebyl jsem tady pro ni. Jako otec jsem stál za nic. A i když mě to bude nejspíš stát život, bylo mi to už jedno. Budu to tajit, dokud to půjde a alespoň na chvíli jí budu otcem. S těmito myšlenkami zaklepu na dveře a několikrát přešlápnu, zatímco čekám, než mi otevře.

Odcházela jsme pomalu domů a slyšela jsem, jak volá mé jméno i to, jak za mnou pár kroků běžel, než se zarazil. Vešla jsem domů a Theia proletěla dveřmi. Zavřela jsem a opřela se o dveře. Stálo mě neskutečného přemáhání abych se nezastavila a šla dál. Ale on tu se mnou nechtěl být. Znovu se mi na tváře vyřinuly slzy a já se v bezpečí svého domova rozplakala nanovo. Neran zřejmě odešel, protože pak už nikdo nezaklepal a já ani nešla za Alexem. On alespoň bude mít jednu noc pro sebe s Aelin a já budu mít noc taky pro sebe. Budu sama, jako jsem byla, než jsem přišla do Atrei. Jako jsem nejspíš měla zůstat.

O několik dalších dní později, jsem stále myslela na svého otce. Na to, co mi řekl, jak porušil pravidla a ptala jsem se, jestli mě i dnes sleduje, nebo ho potrestali za porušení pravidel tak hrozně, že už mu nedovolili přijít. Zmocňovala se mě úzkost, strach a... To všechno dohromady. I Alex si určitě všiml, že nejsem ve své kůži, ale musel vyřešit to s tou bestií, která ho využívala jako parazit. Před hodinkou a pár minutami odešel, Aelin byla ve škole a já tak byla zase sama se svými myšlenkami. Postavila jsme na čaj, který jsem si plánovala udělat z čerstvých bylin, aby mi trochu uklidnily mysl, když v tom někdo zaklepal. Tajně jsem se modlila, že se už vrátil Alex, ale ten měl klíčky a tak jsem doufala ve Fena, který by mě rozptýlil svými omluvami, že se tak vytratil a rozloučil se jen vzkazem. Jenže když jsem odemkla a otevřela dveře, stál přede mnou můj otec. Zaraženě jsem se na něj dívala neschopná slova ani pohybu. Jen v hlavě mi stále zněla jeho slova, když se mnou před pár dny poprvé pořádně promluvil.

Neran:
Dveře se otevřou a tak zvednu hlavu a zadívám se na Mirys, která se na mě zaraženě dívala. Nejspíš mě opravdu nečekala. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého a až po chvilce nervózně přešlápnu a prohrábnu si vlasy.
"Můžu dál?" zeptám se tiše a sleduji její reakci. Doufal jsem, že mě odtud nevyhodí, kdyby ano, nejspíš bych se už nikdy neodvážil ji přijít navštívit. A pokud ne... Mohl jsem říct, že se tady pokusím být co nejčastěji, aniž bych vyvolal mezi strážci podezření. Stále jsem si však nebyl jistý, co udělá. Přeci jen jsem jí minule svými slovy dost ublížil a... Nechtěl jsem nad tím ani přemýšlet, pokaždé, když jsem si vzpomněl na to, co mi řekla, se mi sevřelo srdce a vytvořil knedlík v krku.

Chvíli jsme oba mlčeli a jen se na sebe dívali, než se mě zeptal, jestli můžu dál. Chvíli jsem netušila co udělat, ani co říct. Naštěstí mě toho zbavila konvice, která už pískala, jak z ní unikalo čím dál více páry. Rychle jsem se rozeběhla do kuchyně a tam se málem přerazila. Sundala jsem konvici z plotny a roztřesenýma rukama jsem si nalila horkou vodu do hrnku s bylinkami. Chvíli jsem přemýšlela, ale nakonec jsem natáhla ruku pro další hrnek a udělala čaj i otci. "Zamkni za sebou." Řekla jsem směrem ke dveřím. Sice by to Strážce sotva zastavilo, ale když už tu byl, nechtěla jsem, aby nás vyrušil Fen nebo Alex natož malá Aelin, vlastně jsem tu nechtěla nikoho, když tu byl můj otec. Nechala jsem hrnky s čajem na lince a otočila si směrem do chodby, odkud po chvíli přišel otec. Zase se ve mě vzedmula vlna naděje, že by přeci jen chtěl být se mnou a to co řekl při našel posledním setkání bylo jen nějaké nedorozumění. "Asi to furt nechápu. Minule jsi řekl, že tu nechceš být, ale vrátil ses... J-jak to tedy je?" Zeptala jsem se a upřela na něj zoufalé oči, které na něj křičely, že mi má klidně lhát, jen aby mě utěšil a nesebral mi naději.

Neran:
I po mé otázce nic neřekla, ani se nepohnula a jen se na mě zaraženě dívala. Z domu zaslechnu zvuk konvice, ve které vařila voda a zvuk stále sílil. V tu chvíli se Mirys otočí a rozběhne se dovnitř. Zůstanu stát venku jako opařený a začnu nervózně přešlapovat na místě. Začínal jsem tenhle svůj zlozvyk, který jsem poslední dobou dělal stále častěji, nesnášet. Najednou se však ozve hlas mé dcery, chtěla abych zamkl, což pochopím jako pozvánku dovnitř a tak vejdu, zamknu za sebou dveře a rozhlédnu se okolo. Trochu nejistými kroky se vydám dovnitř a jakmile znovu uvidím Mirys, zastavím se. Zeptá se mě, jak to je a upře na mě prosebný pohled, jako by chtěla slyšet, že jsem tady pro ni. Zhluboka se nadechnu a zadívám se do jejích očí, které byly stejné jako ty od Liadel.
"Řekl jsem si, že když už porušuji pravidla, mohl bych je porušovat pořádně... A tak jsem tady... A můžu chodit častěji, pokud budeš chtít. Chci s tebou strávit nějaký čas, poznat tě..." vydechnu a čekám, jak zareaguje.

Zachvěla jsem se jen co to řekl a málem se mi úlevou podlomila kolena. Jen tak tak jsem se udržela na nohou a snažila se nedat to na sobě znát. "Ale...oni...ublíží ti." Namítla jsem, když mi došlo, že tím, že se mi bude snažit být otcem, odsoudí sebe k utrpení a možná i smrti. "Strážci se nesmí stýkat se svými dětmi..." Vydechla jsem větu, kterou mi řekla věštkyně. Bála jsem se, že trest za to je smrt, jinak by to nebylo pravidlo, nebo ano? Při tom jsem se k otci otočila zády a opřela se o linku. Do nosu mi pronikla vůně čaje, která mě trochu uklidnila, ale nijak znatelně bohužel. Zadívala jsem se na dva hrnky před sebou a nakonec jsem je vzala do rukou a znovu se otočila k muži v mém domě. Natáhla jsem k němu jednu ruku s čajem, zatímco druhý hrnek jsem si přitáhla trochu blíž k sobě.
Byla jsem tak ráda, že se mnou chce trávit čas, že mě chce poznat, že mi chce být otcem i když jsem už dospělá. Byl tu a... V tom mě napadlo, proč se o to samé vlastně nepokusila má matka. Radši jsem tu myšlenku vyhnala z hlavy. Určitě to bylo jen proto, že mizel můj otec, kdyby mizeli oba, určitě by na to ostatní strážci přišli a potrestali by je oba. Trochu jsem se roztřásla a zatoužila po silném obětí mého otce, ale nehodlala jsem si ho teď vynucovat. Možná později... Vlastně určitě později.

Neran:
Znatelně se jí po mých slovech ulevilo a tak se pousměji se udělám k ní pár kroků, abych nestál na druhé straně místnosti. Namítne, že mi ublíží a když mi připomene pravidlo strážců, trochu se zašklebím. Otočí se ke mně zády a tak zůstanu ještě chvíli potichu. Přemýšlel jsem, co říct.
"Ano... Neměli by jsme, ale... Mám toho dost. Už mě nebudou držet od rodiny," řeknu nakonec potichu a když se otočí a podá mi jeden čaj, pousměji se a rozejdu se k ní. Hrnek s vonícím, horkým nápojem si od ní vezmu a nadechnu se vůně bylinek. Pousměji se, než mi pohled sklouzne na gauč v obýváku a tak volnou rukou chytnu za ruku Mirys a vydám se k němu. Posadím se a zadívám se na svou dceru. Na tváři se mi objeví úsměv, byl jsem rád, že jsem tady, byl to skvělý pocit, už jen tady být, vidět ji, neskrývat se. Bylo to téměř dokonalé, až na to, že tady nebyla Liadel a hlásek v mé hlavě mi říkal, že na to doplatím. Prozatím jsem ho však ignoroval.
"Jak se má Alex a Aelin?" zeptám se po chvilce ticha s úsměvem.

Tu další vlnu úlevy, která mi zaplavila nitro jsem nedokázala skrýt, stejně jako tu první. Byla jsem ráda, že i jeho to pravidlo tak hrozně štvalo. Chtěl být se mnou, se svou rodinou, čímž mi tedy zase připomněl to, že tu není má matka. Trochu jsem posmutněla, ale to zmizelo, když mě vzal za ruku a odvedl mě do obýváku. Sedl si se mnou na gauč a oba jsme trochu upili čaje, jenže pak se zeptal, jak se má Alex a Aelin. "Jak o-?!" Ani jsem nedořekla otázku, když mi došlo, že ani minule jsem o něm nevěděla, dokud ho Theia neprozradila. Sotva se mi ta vzpomínka vybavila v hlavě, už byla Theia dole a spokojeně se usadila na opěradle mezi námi a natahovala hlavu k mému otci. Zřejmě ho měla opravdu ráda. Pousmála jsem se na ni a pak mi došlo, že se mě vlastně otec ptal, jak se má Alex a Aelin. Povzdechla jsem si,, ale nakonec jsme se stejně zeptala. "Jak o nich víš? Tedy... jak víš kdo jsou? To jsi je zpovídal?" Zeptala jsem se maličko pobaveně, ale vlastně mě to trochu děsilo. Byla to zvláštní představa: otec mě sleduje a zpovídá kohokoli, kdo se kolem mě ochomýtá. Vlastně to bylo trochu vtipné - tedy bylo by, kdyby se mě po celou tu dobu nevyhýbal.

Znovu uvidím v jejích očích úlevu, kterou se snad už ani nesnažila skrývat a poté se nechá odvést ke gauči. Jakmile se zeptám na ty dva, začne otázku, kterou nedokončí, protože jí zřejmě dojde odpověď. Ušklíbnu se a po chvilce ticha se mě přeci jen začne ptát.
"Moc o nich nevím, znám jen jména a vím, že jsou příbuzní, ale nemluvil jsem s nimi," odpovím a povzdechnu si. Netušil jsem o těch dvou ani zdaleka tolik, kolik jsem chtěl, ale s tím se tak nějak počítalo, nemohl jsem se nijak nápadně vměšovat do jejich životů. Snažil jsem se být při co nejvíce událostech v jejím životě, ale ne vždy se to povedlo. Navíc mi trhalo srdce, že jsem tam přímo nemohl být a mohl se jen koukat zpovzdálí, aniž by to věděla. Opět mě přepadne ten špatný pocit a udělá se mi knedlík v krku, snažil jsem se to však nějak zamaskovat a tak se natáhnu pro hrnek čaje a napiji se.
"Pořád jsi mi neodpověděla na otázku," připomenu jí po chvilce pobaveně.

trochu mě uklidnil tím, když mi odpověděl, že zná jen jména a že s nimi nemluvil. Ihned mi došlo, že to by mi nejspíš Alex i Aelin řekli a tak jsem se trochu pobaveně nad svou nejistotou usmála. Z myšlenek mě vytrhl až otec, když si bral čaj a napil se. Napodobila jsem ho, když mi při tom připomněl, že jsem mu neodpověděla. Rozmyslela jsem se, jestli mu říct, že je Alex můj přítel nebo mu jen odpovědět na jeho otázku. Nakonec jsem se ale rozhodla, že využiji toho, že můj otec mi chce být otcem a snaží se dohnat co zameškal. "Můj přítel, Alex, se má asi dobře řekla bych - tedy ne... Aelin je jeho dcera o které nevěděl. Je rád, že ji má a že ji může rozmazlovat, ale...zjistil, že v něm žije bestie, která chce zabít jeho bratra a bojí se... Bojí se, že nám ublíží, takže se snaží zjistit, jak tu bestii v sobě zabít." Vysvětlila jsem stručně a doufala jsem, že to Alexovi nebude vadit. V tu chvíli mi došlo, že jsem mu ještě o tátovi neřekla, ale řeknu mu o něm. Chtěla jsem, aby Alex věděl o všem, jestli bude chtít. Před ním jsem zkrátka nemohla mít tajemství.

Neran:
Odpoví mi, že se její přítel má dobře, poté se ale poopraví a začne mi vysvětlovat jeho situaci. Pomalu přikývnu a starostlivě se na Mirys podívám. Měl jsem o ni strach, když mi sdělila, že její přítel je neovladatelný a moc dobře jsem věděl, že je to démon.
"Bestiální podoba? Ta je u démonů dost vzácná," poznamenám potichu a povzdechnu si, než se znovu pousměji.
"Někdy bych mu rád poděkoval, že je tady pro tebe, že na tebe dává pozor a nejsi sama," pousměji se, ale zároveň mě zabolí u srdce, když si uvědomím, že přesně tohle bych měl dělat já. Ale nemohl jsem. Kvůli pitomé přísaze. Rozmrzele se znovu natáhnu pro hrnek čaje a napiji se, než ho odložím na stůl a zadívám se na svou dceru.
"Hádám, že i ty máš dost otázek..." nadhodím.

Trochu mě překvapilo, že hned věděl o co se jedná a tak jsem jen přikývla. Pak mi ale prozradil, že by mu někdy rád poděkoval za to, že je tu pro mě. Pousmála jsem se, když se mi vybavily všechny ty společné šťastné vzpomínky na Alexe. Trochu jsem zrůžověla ve tvářích a tak jsem se radši napila zase čaje, až jsem vypila polovinu hrnku. Když jsem se zase podívala na otce, bylo vidět, že ho trápí, že tu pro mě nemůže být i on. Povzbudivě jsem se pousmála, i když jsem si přála to samé, co on. 
Napil se a pak prohodil, že i já mám určitě plno otázek. Přikývla jsem a zadívala se do hrnku. "Ano...Já..." Začala jsem, ale najednou jsem nevěděla, jak pokračovat. "Vlastně mě zajímá úplně všechno. Od seznámení tebe s mámou, před to, proč jste mě vůbec chtěli, když jste věděli, že se mnou nebudete až po...Až po otázku proč se mě ona nesnažila kontaktovat? Setkala jsem se s ní jednou díky Darrenovi, ale...to je vše. Pak se už neukázala." Vydechla jsem smutně a po celou tu dobu jsem se dívala do vody v hrnku, kde stále plavaly bylinky.

Neran:
Povzbudivě se na mě pousměje, ale moc mi to nepomohlo, sám se ale donutím k lehkému úsměvu a chvilku na to na mě Mirys vychrlí hned několik otázek. Chvíli se zamyšleně zadívám do svého hrnku a sám se ztratím ve svých vzpomínkách, než se mi na tváři objeví úsměv.
"Setkali jsme se, když se Liadel stala strážkyní. Já jím byl už dlouhou dobu a... Zcela mě uchvátila, zamiloval jsem se a ona mé city opětovala. Přesto jsme nesměli být spolu a... Trvalo velmi dlouho, než jsme se dali dohromady... No, tak bych to nenazval, pořád to bylo zakázané," pousměji se smutně a poté Mirys začnu vykládat celý příběh, než se jí rozhodnu odpovědět na druhou otázku.
"Oba jsme vždycky chtěli dítě, ale věděli jsme, že ho nebudeme moct vychovat... Ani jeden z nás se s tím však nedokázal smířit. Pak... Jsme si přestali dávat pozor a..." povzdechnu si a zadívám se zamyšleně z okna.
"Když ses narodila, nikdy jsem necítil tolik protichůdných pocitů. Byl jsem tak neskutečně šťastný, když jsem tě držel v náručí a zároveň jsem cítil obrovský smutek, protože jsem věděl, že se tě budu muset vzdát," řeknu potichu a vzpomenu si na chvíli, kdy jsem ji musel dát svému bratrovi a odejít. Když jsem viděl výraz Liadel, který se mi vryl do paměti, měl jsem pocit, jako by v tu chvíli část mě zemřela. Ošiji se a chvíli se zadívám do prázdna s mrtvolným výrazem v očích, než se znovu otočím na Mirys.
"Co se týče Liadel... Ví, že jsem tě chodil kontrolovat a kdybychom mizeli oba, bylo by všem jasné, kam chodíme. Navíc... Když tě vidí, je to připomínka toho, že jsme mohli být šťastná rodina, nebýt naší přísahy a strážců. Z hloubi duše je začala nenávidět a pokaždé, když se o tobě někdo byť jen zmínil, nebo jí tě něco připomnělo, vždycky se do sebe uzavřela a týden, nebo déle odmítala s kýmkoliv mluvit," povzdechnu si se smutkem v očích, když si vzpomenu, jak má milovaná trpí.

Vzhlédla jsem k otci, než mi začal vyprávět, jak se s matkou setkali a jak se dali dohromady. Byl to krásný avšak trochu smutný příběh. Zarazilo mě však to, jak dlouho vlastně všechno trvalo. Zvěromágové ale nebyli nesmrtelní, takže by teď má matka měla být buď stará, což není vzhledem k tomu že jsem ji před rokem viděla, nebo mi tu něco nesedělo. Sice jsem od věštkyně zjistila, co se dalo, ale nějaké detaily mi zřejmě unikly. 
To už mi však otec odpovídal na mou druhou otázku. Byla jsem z toho trochu zmatená. Oba mě prý chtěli, ale přitom věděli, jak se budeme všichni trápit. Jen jsem si tiše povzdechla, ale radši jsem do toho nezasahovala a jen sledovala otce, který se mi při tom nedokázal podívat do očí. Ale vzhledem k tomu, co mi tu popisoval, jsem ho plně chápala. Ale být na jejich místě, rozhodně nevím, co bych udělala. V tom se otec ošil a chvíli se díval do zdi s mrtvolným výrazem. Ten pohled mě trochu vyděsil, co všechno si asi musel vytrpět. Pokusila jsem se představit si, že bych měla dítě, které bych sotva mohla jednou za nějaký ten čas jen vidět a pak by se mi na několik let ztratilo... Zachvěla jsem se nad tou představou. Pro ně to muselo být určitě těžší, než pro mě. 
Znovu mě z přemýšlení vytrhne otec a tak rychle zamaskuju utrápený výraz v mé tváři a vyslechnu si, proč mě matka nenavštívila ani jednou, kromě toho jediného setkání. To jsem nechápala. Myslela jsem, že by byla ráda, kdyby alespoň viděla, že se mám dobře, že jsem se s tím vším už smířila. Myslela jsem, že mě má ráda, ne že ji trápím. Ne, tohle bylo opravdu něco, co jsem nechápala. Ale radši jsem se rozhodla to dál už nerozebírat. A místo toho jsem nadhodila další otázku. "A..kolik vám vlastně je?" Zeptala jsem se a dívala se tentokrát při té otázce přímo do očí svého otce.

Neran:
Z přemýšlení mě opět vtrhne až hlas mojí dcery, ptala se, kolik nám je vlastně let a tak se trochu ušklíbnu a zadívám se na ni.
"No.. Jsem o hodně starší než Liadel, o víc jak polovinu... Je mi... Eh..." řeknu a zamyšleně se podívám do stropu, jako bych něco počítal, než se znovu otočím na Mirys a ušklíbnu se.
"Šestnáct-set-sedmdesát?" odpovím trochu nejistě a potom rychle spočítám Liadel.
"A tvojí matce by mělo být...Šest-set-třicet-sedm," usměji se a zadívám se na Mirys, aby mi neuniklo, jak se bude tvářit. Věděl jsem, že to vyvolá další otázku a tak se na ni rozhodnu rovnou odpovědět.
"A dřív než se zeptáš... Ano, strážci jsou nesmrtelní, proto žije tak dlouho," usměji se a pohodlně se opřu v očekávání další otázky.

Otec se na mou otázku trochu ušklíbl a pak se zadíval na strop, než mi odpověděl. Hned mi došlo, že se to pokusil spočítat. Ale jeho odpověď mě dost vyvede z míry. Tedy když odpoví kolik je jemu i mé matce. Překvapeně jsem na něj zamrkala a dopila radši svůj čaj. "No vidíš... Vy jste nesmrtelní, zatímco já smrtelná, tedy nebýt Darrena, tak bych byla." Povzdechla jsem si. Přepadla mě otázka, jaké by to pro ně asi bylo, kdyby prostě zemřela stářím, zatímco oni by byli dál strážci a ani by mě pořádně neznali. Nakonec mi ta představa přišla až moc divná, než abych ji zmínila nahlas. To už mi táta odpovídal na mou další, avšak teď nevyřčenou otázku. Pousmála jsem se, zřejmě čekal, že se zeptám jak je to možné a také bych to udělala, kdyby mi rovnou neodpověděl. 
Pak se pohodlně opřel a vypadalo to, že očekává další otázky, které by mi mohl zodpovědět. Theia té situace vyučila a pohodlně si přelezla k němu na rameno, kde se usadila. "Dáš si něco?" Zeptala jsem se, když mi došlo, že jsem otci ani nic nenabídla, navíc jsem si hodlala dojít pro další šálek čaje. Jenže pak mě přepadla trochu podstatnější otázka. "A jak dlouho se dnes zdržíš?" Zeptala jsem se a skousla si ret.

Neran:
Povzdechne si s tím, že jsme nesmrtelní a oba byla nebýt muže jménem Darren. Lehce nadzvednu obočí, ale přepadne mě špatný pocit, že nechci vědět, co se stalo. Něco jsem tušil ale... Raději jsem se neptal. Raději jsem také nepřemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby stárla, zemřela a já ji ani pořádně nepoznal. Třeba by měla děti, sledoval bych její potomky, vnoučata a nemohl se k nim přiblížit. Raději zavrtím hlavou a přestanu nad tím přemýšlet. Theia se přesune na mé rameno a tak ji začnu hladit, což se jí očividně velmi líbilo. Po chvilce se mě zeptá, jestli si něco dám a tak jen zavrtím hlavou, neměl jsem hlad a po čaji už ani žízeň. Po chvilce však přijde trochu závažnější otázka. Povzdechnu si a zadívám se na své hodinky, než se se smutným výrazem podívám na Mirys.
"Mám tak ještě hodinku a půl, než budu muset jít..." povzdechnu si, v tu chvíli jsem se nedokázal Mirys dívat do očí a tak se podívám na její ruce. Neuniknou mi nejrůznější jizvy, které se táhly po jejích rukou. Některé byly nové, některé roky staré. Skousnu si ret, než se natáhnu a opatrně vezmu její ruku do té své. Dlaní zakryji její jizvy a kolem ruky se mi rozzáří jasné, bílé světlo. Po chvilce ruku odtáhnu a pousměji se, když uvidím, že všechny jizvy zmizely. Beze slova natáhnu ruku k její druhé a tázavě se na Mirys podívám. Mohl jsem odstranit všechny její jizvy, pokud bude chtít.

Otec začal drbat Theiu, která se mu usídlila na rameni a v odpověď na mou otázku zavrtěl hlavou, že nemá hlad. Přikývla jsem tedy a ještě počkala, než mi odpoví i na tu další otázku. Zkontroloval čas a pak smutně řekl, že má nanejvýš tak hodinku a půl. Smutně jsem se na něj dívala, když jsem si všimla, že se dívá na moje ruce. Bylo na nich plno drobných jizviček, ale i trochu větších od toho, jak mi lámaly ruce podle toho, se kterou jsem se měla naučit a kterou jsem používat neměla, nebo od jiných trestů. Ruce ale byly ještě dobrý, na rozdíl od zad, na kterých jsem snad neměla jediný centimetr bez jizvičky. Na nich jsem také měla o hodně větší a ošklivější jizvy. Než jsem se stihla vzpamatovat, měl mou ruku v těch svým už můj otec. Z jeho dlaní šla jasná záře, a kdy mi pak ruku pustil, nebylo ani jediné stopy po jakékoli jizvě. Zadívala jsme se na svou ruku překvapeně a pak na otce, který mi už chtěl vyléčit i druhou ruku. Podala jsem mu ji tedy, aby ulevil svému svědomí i když to neznamenalo, že se tím vymaže i ta neskutečná bolest, která se ozývala při vzniku ran, z kterých nakonec vzešly tyhle jizvy.
"Děkuju." Usmála jsem se na tátu, když mi uzdravil i druhou ruku a zase jsem se mu přesunula na klín. Nechtěla jsem mu ukazovat ty horší jizvy. Jen by si to vyčítal a tu bolest už stejně vymazat nemohl. S tím už prostě nikdo nic nezmohl. A tak jsem ho jen objala a dávala při tom pozor na Theiu. "Nebudu ti říkat, jak jsem k nim přišla. Ne dnes..." Vydechla jsem, když jsem ho objímala, aby se mě na to neptal. Chtěla jsem si užít jeho přítomnost a ne sledovat, jak se trápí něčím, co už nelze změnit.

Neran:
Podá mi i druhou ruku, kterou v mžiku také vyléčím. S úsměvem mi nakonec poděkuje, ale úsměv jsem jí nebyl schopen oplatit. Tomuhle jsem měl zabránit. Věděl jsem, že její vzpomínky nevymažu, nezměním bolest, kterou cítila, ale alespoň tohle jsem pro ni mohl udělat. Věděl jsem, že jí to musí neustále připomínat a... Dívky se většinou jizvami nechlubí. Na tváři se mi objeví jemný úsměv až když se přesune do mého klína, který však ihned zmizí, jakmile ji také obejmu a ucítím jizvy pod její tričkem. Byly hluboké, velké. Udělá se mi knedlík v krku a párkrát zamrkám, abych zahnal slzy. Vydechne, že mi dneska nebude vyprávět, jak k nim přišla a tak jen přikývnu, než opět aktivuji magii a začnu jí jizvy léčit i přes tričko. Nakonec ruce nechám na jejích zádech a léčivou magii pomalu rozšířím po celém jejím těle. Trvalo to takto déle, ale nakonec jsem si byl jistý, že jsem zahojil snad všechno na všech místech. Více ji k sobě přitisknu a zavřu oči.
"A už zase můžeš do plavek..." pokusím se odlehčit situaci, ale nejspíš se mi to moc nepovede, jelikož můj hlas zněl, jako bych neměl daleko k pláči, což byla pravda a tak opět rychle zamrkám a úspěšně je zaženu.

Byla jsme ráda, že se mu otci na tváři usadil malý úsměv. To že mu záhy zmizel, jsme však už neviděla, protože jsem se k němu přitulila. Objal mě a v tu chvíli mi došlo, že musel cítit ty nejhorší jizvy. Trochu jsem se zachvěla, ale pak se mi tělem rozlil chlad. Odtáhla jsem se od jeho hrudi tak, aby na něj viděla, jeho hlas totiž v sobě nesl bolest. Smutně a omluvně jsem se na něj podívala. 
Pokusil se odlehčit situaci tím, že už zase můžu do plavek a tak jsem se pousmála. "Děkuju." Usmála jsem se na něj a zase se k němu přitiskla. "Nemohl jsi za to... Nikdo za to nemohl kromě toho, kdo mi to udělal. A ten je už mrtvý." Zašeptala jsem otci u ucha, když jsem se k němu tiskla a doufala, že si to nebude moc dlouho vyčítat. Ano, asi by tomu zabránil, kdyby mě našel, ale ostatní u to nedovolili. On mě najít chtěl. "Navíc už byly staré...Už je to dávno." Ujistila jsem ho a snažila se ho nějak utišit, jenže jsem nevěděla jak. Já sama jsem o sobě v té době ani nevěděla, že nejsem jen obyčejný člověk. Ale i kdybych to věděla, zvěromágové neměli dar léčení jako andělé. 
A mě tedy nenapadlo nic jiného, než změnit téma úplně. "A víš že si mě jeden Temný anděl spletl s andělem? Učila jsem se létat s křídly jedné z mých proměn." Pousmála jsem se na otce a zase se odtáhla, abych mu viděla do tváře.

Neran:
Poděkuje mi a poté se ke mně znovu přitiskne, povzdechnu si a tak znovu zavřu oči a pokusím se vyčistit si hlavu. Snažila se mě uklidnit, přesvědčit mě, že to není moje chyba, ale moc to nepomohlo. Raději polknu všechny poznámky, které jsem měl na jazyku o tom, že mě nic z toho neomlouvá a měl jsem tomu zabránit. Nakonec však jen pomalu přikývnu a začnu ji hladit po zádech. Po chvilce změní téma s tím, že trénovala létání a temný anděl si ji spletl s andělem. Pousměji se a když ucítím, že se odtáhl, otevřu oči a zadívám se na ni.
"To mi budeš někdy muset ukázat," pousměji se a hned mě napadne další myšlenka.
"Co se takhle proletět? Můžeš mi je ukázat hned," navrhnu.

Věděla jsem, že moje uklidňování moc nepomohlo, ale já nechtěla aby se trápil. Stejně s tím už ani jeden z nás nic neudělá. Pousmála jsem se a doufala, že má poznámka otce přivede na jiné myšlenky. Což se naštěstí i stalo. Prohodí, že mu to budu muset někdy ukázat. A v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem už zvládala vzlétání i přistání a že jsem vůbec uměla létat. Vymlátit se před tátou se mi nechtělo. O to víc ráda jsem byla, když navrhl, že se můžeme proletět teď. Přikývla jsem a usmála se. "V lese o pracovní dny moc lidí není, takže by nás neměl nikdo vidět i když je světlo." Pousmála jsem se a vstala. Rychle jsem odnesla hrnky do dřezu a šla se obout. Přes sebe jsem hodila bundu, která už byla na zádech roztrhaná od křídel, takže nebudu muset ničit jiné oblečení a pak jsem zapískala na Theiu, která by se jinak nechala přinést na rameni mého táty. "A Theia se s námi taky určitě ráda proletí, že?" Usmála jsem se na ni, když ke mě přilétla o chvíli dřív, než přišel táta. Pustila jsem ji ven a sledovala jak odlétá k lesu. Už jsem se o ni nebála tolik. Vypadala dospěle a rozhodně už věděla kde co najde a jak se vrátit domů. "Jaké to bylo, když ses učil létat ty? Andělé...umíte to už od narození nebo se to taky musíte učit?" Zeptala jsem se zamyšleně, když jsem zamkla dům a mezitím jsem si nechala narůst bílá křídla, abych udělala radost tátovi. Tedy...možná že by ho potěšila i má modrá křídla jiné z mých proměn, ale já si chtěla opravdu připadat jako jeho dcera a být mu trochu podobná. Možná to bylo nesmyslné, ale já věděla že mě má moc rád. A že kdyby mohl, kdyby našel způsob jak zrušit přísahu a být se mnou, udělal by to bez váhání. A proto čím víc jsem mu věřila, tím víc jsem nenáviděla ostatní strážce.