Mirys & Fen'lin

**Po šesti letech od podsvětí**

Počasí: Slunečno, bezvětří
Místo: Centrum města
/ vlivem hry se může měnit
Pořadí: Mirys, Fen

Dnešní den nemohl být krásnější. Po dokonalém dopoledni, díky Alexovi, a úžasném obědě jsem vyrazila do města. Chtěla jsem nechat Alexe s Aelin taky pár hodin o samotě, když právě promovala. Sama jsem z toho byla nadšená. Navíc se toho moc nestalo. Těchto šest let bylo zkrátka úžasných. Jinak se to popsat nedalo. Dokonce i obchod vzkvétal a práce mi šla od ruky. Neustále jsem měla nové nápady, o které byl zájem. Ale... Celých těch dlouhých šest let jsem neviděla Fena. Občas jsem si na něj vzpomněla. Někdy to byly radostné a veselé vzpomínky, jindy zase noční můry. A zrovna dneska, když jsem doručila objednávku svého oblečení do obchodu, jsem ho zahlédla. Nebo se mi to jen zdálo? Ulice byly plné lidí a já jen letmo zahlédla známou tvář, než se mi ztratil v davu. Moje srdce jako by bylo moc rychle a najednou zase nebilo vůbec. *Ne, to nebyl on. Jen se i to zdálo!* Přesvědčila jsem se a donutila se uklidnit. Nahodila jsem tedy zase úsměv a proplétala se davem lidí do nějaké klidnější uličky a nejspíš i pryč z města - nebo do Akademie, to jsem zatím nevěděla.

Potřeboval jsem mluvit s Alexem a z nějakého důvodu se mi nedařilo ho kontaktovat naším obvyklým způsobem. Nakonec se rozhodnu, že jsem v lidském světě pekelně dlouho nebyl a možná bych se tam mohl podívat osobně, když už jsem konečně našel způsob, jak se tam dostat. Otevření průchodu však chtělo větší přípravy a tak jsem chtě nechtě musel požádat jednoho generála o pomoc. Samozřejmě trval na tom, že půjde se mnou dělat mi bodyguarda, aby se mi nic nestalo, jinak mě nepustí, s čímž jsem nakonec musel souhlasit. S povzdechem zapečetím své schopnosti a když otevře portál do lidského světa, projdu jím. Stále byl nestabilní, ale ne natolik, abych zmizel někde v prázdnotě. To však ale znamenalo, že skončím... Někde... Naštěstí to zatím vždy byla Atreia. Rozhlédnu se po naštěstí prázdné uličce a zamířím k Alexovému domu. Cesta vedla přes rušné nádvoří a chvilku mi přišlo, že jsem v davu zahlédl Mirys. Párkrát překvapeně zamrkám, ale když mi dojde, že je to opravdu ona, rychle se začnu prodírat davem lidí směrem k ní.
"Mirys!" zavolám na ni zrovna když zapluje do jedné menší uličky, která k náměstí vedla. Byl jsem kus od ní a nakonec i mě se podaří dostat z davu lidí. Jen se ohlédnu přes rameno a všimnu si té osiny v zadku... Ehm... Mého generála, že se drží o kus dál, aby mi nechal dost prostoru, ale i tak se v lidské podobě obezřetně rozhlížel, zda neuvidí nějaké nebezpečí.

Na chvíli se mi zdálo, že jsem zaslechla své jméno. Zrovna když jsem vyšla z toho davu. Ohlédla jsem se, ale jen tak letmo. Jenže pak jsem si všimla, že se někdo prodírá davem směrem ke mě. Mé instinkty ihned zapracovali a tak jsem zahla za roh, do prázdné uličky a připravila se, na možný střet s někým, kdo si se mnou nebude chtít jen tak popovídat. A když zaslechnu kroky, jak se dostal můj pronásledovatel do té samé uličky, v které jsem nyní byla i já, bleskurychle se otočím připravená se ho jakkoli zbavit, když v tom mi dojde, kdo to proti mě stojí. Fen'lin. Ten Fen, který byl před šesti roky jako můj bratr. A ten samý Fen, který mě dal v podsvětí mučit a rozkázal to tomu masochistickému sadistovi - Eliasovi. Naprázdno jsem polkla a podvědomě jsem se obrnila tím nejsilnějším štítem, jaký jsem dodnes ještě nepoužila. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Byl tu. Po šesti letech... Po tom všem... Byl tu a... Byl jiný. Něco mi říkalo, že tu není kvůli mě ale teď... Když už mě našel... Nevěděla jsem, co dělat. Bála jsem se ho. Bála jsem se, že mě našel jen kvůli tomu, aby mi dopřál tu nejhrůznější a nejkrutější smrt, jakou si ani neumím představit a.... "F-fene...?" Vykoktala jsem a u krok ucouvla, aby mezi námi bylo minimálně pět metrů.

Díval jsem se do prázdné uličky a přemýšlel, jestli jsem se nespletl, když najednou Mirys vyrazí zpoza rohu proti mě. Zůstanu stát na místě a jen sleduji, jak se zasekla v půlce pohybu a v jejích očích se objeví strach. Ustoupím dozadu a s povzdechem svěsím hlavu. Hned si vybavím Alexova slova: Nepřibližuj se k ní. Zavrtím nad tím hlavou a prohrábnu si vlasy. Vzhlédnu, až když zaslechnu své jméno.
"Promiň já jen... Dlouho jsme se neviděli a tak... Jsem se nehlídal... Nedržím tě tady, chápu, že mě nejspíš nechceš vidět a bojíš se. Klidně běž," řeknu jí uklidňujícím hlasem, který jsem používal na Aokiho, když měl noční můru a udělám ještě pár kroků dozadu.
"Omlouvám se," dostanu ze sebe nakonec a zůstanu stát na místě.

Najednou jsem pocítila, jaké to je být složený z několika zvířat. Některé chtěli utéct, jiné mu urvat hlavu z krku, další by mu dopřáli prožít si tím, čím si nechal projít mě. A někteří se mu dokonce chtěli vrhnout kolem krku s vírou, že tamto byla jen má fantazie, že už je v pořádku a že to je zase můj velkej brácha. Znovu jsem naprázdno polkla a nevědomky se roztřásla, ale neutekla jsem. "To... To je všechno co mi řekneš?" Zeptala jsem se váhavě. To, že sám odstoupil, bylo ale jediným důvodem, proč jsem zbaběle neutekla. "Po tom... Po tom, čím jsem si prošla v podsvětí kvůli tobě, po podělaných šesti letech přijdeš a řekneš mi 'promiň já se nehlídal a pochopím, že mě nechceš vidět'?!" Do očí mi vhrkly slzy a já ani nepostřehla při které části se mi zlomil hlas. "JO?! Omlouváš se? A za co se do prdele omlouváš?!" Vykřikla jsem na něj už skoro snad hystericky. Nejspíš ve mě zatím vyhrávala ta část, která si přála mít zpět toho Fena, kterého jsem znala a doufala, že ta stvůra se už nikdy neukáže.

K mému překvapení neuteče, místo toho na mě začne hystericky křičet. Tiše si povzdechnu a znovu si prohrábnu vlasy. Na rozdíl od ní jsem zůstával klidný.
"Není to všechno, co bych ti řekl. Nikam nejdu, to rozhodnutí jsem nechal na tobě, jelikož vidím, že se mě bojíš," řeknu jí klidným hlasem.
"A ano, omlouvám se, Mirys. Nikdo z nás nemohl tušit, co se tam stane. Netušil jsem, že Mephistophelovo šílenství bylo způsobeno magií ani o tom, že jsem vůči ní náchylný také," povzdechnu si a zavrtím hlavou.
"Rád tě znovu vidím," dodám po chvilce.

Zamračila jsem se na něj. "Že jsi k ní náchylný?! Nechal jsi mě mučit! Mě i Alexe! Ani nechci vědět, co se stalo s Ireth nebo Miriam! Tohle se žádným - 'Omlouvám se' - smazat nedá! I když už to je šest let!" Křikla jsem na něj a pocítila, jak mi magie tepe v cévách místo krve. "Málem jsi ho zabil! Několikrát jsi málem zabil Alexe!" Křikla jsem po Fenovi, jako by za to snad mohl. Jako by byl při smyslech když rozhodoval o těch věcech. "Jak jsi jen mohl?! Jak...Jak tu můžeš stát a dívat se mi vůbec do očí! Věřili jsme ti!" Slzy se mi při těch slovech kutálely po tvářích a já si začala teprve pak uvědomovat, co tu na něj křičím. Za co ho tu obviňuji. Jenže jsem si nedokázala pomoct. Až moc osobností se ve mě pralo o konečné slovo. Bezhlavě jsem vykročila k Fenovi a přitom jsem proti němu vyslala Vlnu štítu, která ho doslova odhodila o dvacet metrů dál, na zeď domu. Rychle jsem svou moc zkrotila a ukolébala ji ke spánku. Zhluboka jsem se nadechla a donutila se uklidnit, jak jen to šlo. Což nebylo moc, ale furt lepší než nic. Alespoň mi došlo, že ať už Fen udělal cokoli, v hloubi duše jsem věděla, že to nebyl on. Že by on mě ani Alexovi, ani Ireth ani Miriam neublížil. Nikomu z nás by neublížil a ať se tam stalo cokoli a ublížil nám kdokoli - pořád to byl můj velkej brácha. To se nezměnilo. A já mu teď ublížila. Zcela úmyslně a zcela vědoma si toho, co dělám. Rychle jsem k němu přiběhla a nezajímalo mě, kdo to mohl vidět. Doběla jsem rychle k němu a klekla si vedle něj. "Bože, Fene já....já - moc se omlouvám. Nechtěla jsem - tedy...chtěla, ale ne... Nechtěla jsem ti ublížit já jen - jen...." Snažila jsem se nějak se omluvit a rychle jsem zjišťovala jestli je Fen v pořádku a jestli jsem mu nějak moc neublížila. To jsem ovšem nevěděla, že tu není sám.

Poslouchal jsem ji a jediné, co jsem udělal bylo, že jsem sklopil hlavu a poslouchal ji. Neměla pravdu, nemohl jsem za to. A něco mi říkalo, že i ona to ví. Ale potřebovala to ze sebe dostat. Zatnu ruce v pěst a zaryji si nehty do kůže, chtěl jsem na ni také zařvat, ale neudělám to. Alex by mi nepoděkoval, kdybych jí ještě víc vyděsil. Navíc mi na ní pořád záleželo a tak jsem držel jazyk za zuby. Jediné co udělám, je že naznačím generálovi, aby za žádnou cenu nic nedělal. Viděl jsem totiž, že je připravený mezi nás skočit. Nedokázal jsem ani cítit magii, proto mě zcela překvapí a vyvede z míry, když do mě ohromnou silou a rychlostí narazí neviditelná síla, která mě odmrští dozadu a tvrdě přimáčkne ke zdi domu. Vyrazí mi dech, žebra zaprotestují a ucítím, že některá dokonce praskla. V puse ucítím železnou pachuť krve a když se štít okamžitě stáhne, svezu se podél zdi k zemi. Neviděl jsem dvakrát, spíše čtyřikrát a v hlavě mi hučelo, přesto mávnu na generála, aby se držel dál a až po chvilce si uvědomím, že ke mně přiběhla Mirys a něco mi říkala.
"To je... Dobrý.... Dej mi chvilku," dostanu ze sebe ztěžka a zalapám po dechu, kyslík mi totiž rozhodně chyběl.

"D-dobrý?! To neni dobrý. Co...co se ti stalo? Tedy já vím co jsem udělala ale ty... Necítím z tebe magii, ty... Já - zranila jsem tě!" Zamračila jsem se a rychle jsem přemýšlela co udělat, ale nic mě nenapadalo. Tedy až na jednu věc. Mockrát jsme prsten od Alexe nepoužila, ale tentokrát jsem neměla na výběr, protože sama bych Fenovi nijak nepomohla. Použila jsem ho tedy k alespoň částečnému uzdravení Fena, které zastavilo vnitřní krvácení, narovnalo mu žebra a spravilo plíce. Ale žebra měl stále polámaná a možná i malý otřes mozku, kdo ví takhle na pohled. Jen vím, že jsem na něj udeřila ohromnou silou a on... On se nebránil. Vůbec. A dokonce ani nyní z něj nebyla cítit magie. Ani špetička. "Co se stalo? Co je s tvou magií?" Zeptala jsem se trochu vyděšeně. Ovšem teď už to byl strach o něj. O fena, který mi už nejspíš navždy bude velkým bratrem. O kterého jsem rozhodně nechtěla přijít. Byla jsem tak mimo tím, co jsem udělala, že mě napadlo až nyní se ohlédnout komu to dává znamení. Ale jeho generál stál mezi pár lidmi a tak jsem jsem ho poznala jen díky tomu, jak ostražitě nás sledoval a bylo mu vidět na očích že by mezi nás nejradši skočil a mě zabil.

Opět začne panikařit, ale po chvilce se vzpamatuje a k mému překvapení pomocí prstenu použije runy. Definitivně práce Alexe. Hned se mi uleví a tak se posadím trochu rovněji a protáhnu se. Hned na to se zamračím, pořád jsem nebyl kompletně v pořádku, ale už jsem všechno viděl pouze jednou, což bylo dobré znamení. Otočím se na démona, který Mirys propaloval pohledem a zasyčím na něj.
"Nech nás," řeknu mu a probodnu ho pohledem.
"Ale pane... Je nebezpečná!" začne protestovat, ale když na něj hodím vražedný pohled, povzdechne si a pomocí levitace se vznese do vzduchu a zmizí někde na střeše.
"Víš jak jsem ti říkal, že králové nejsou schopni podsvětí opustit? Trvalo mi to, ale našel jsem způsob, jak to obejít, aniž by mě to zabilo. Kvůli tomu ale musím zapečetit svou magii a většinu svých schopností. Momentálně mám zcela lidské tělo, absolutně necítím magii a... Jak vidíš, lehce se zraním," řeknu a zamračím se, než se pomalu vyškrábu na nohy.

Pořád jsem Fena sjížděla pohledem a hledala jakýkoli náznak, že jsem mu vážně ublížila. Že jsem to zase podělala. Ale Fen se ztěžka posadí a po krátkém vysvětlení se už škrábe na nohy. "Ty runy tě neuzdravily úplně, měl bys sedět a..." Protestovala jsem, ale věděla jsem, že to je paličatý mezek a tak jsem mu nakonec opatrně pomohla na nohy. "A neměl by ses moc hýbat... Vždyť jsme ti zlomila žebra!" Zamračila jsem se na silnici pod námi a povzdechla si. Nešlo to nevnímat, udělala to má magie - bylo to, jako bych mu je lámala já sama. "Ale počkej...ty chceš... Chceš říct že jsi králem podsvětí?" Zeptala jsem se nejistě. Tohle se mi už tolik nelíbilo. Vůbec se mi to nelíbilo. "A tam ten je...Tvůj sluha nebo...ochránce nebo co? A Elias? Ten...tu je s tebou?" Zeptala jsem se hned a když mi hlavou projeli ty hrůzné vzpomínky na Eliase, hned jsem od Fena odstoupila o tři menší kroky a rozhlížela se kolem, abych zahlédla jakýkoli náznak toho, že tu Elias je a mohla jsem zbaběle utéct.

Okamžitě začne protestovat, že mi zlomila žebra, ale i tak mi nakonec pomůže na nohy. Věděla, že jsem tvrdohlavý a ne zrovna ohleduplný co se mého těla týče.
"Vyléčím se, až se vrátím domů," odpovím a na chvíli zavřu oči. Po chvilce se mě však zeptá na několik otázek a začne ode mě couvat dozadu.
"Uklidni se, Mirys. Elias tady není, zůstal v podsvětí. Ten démon byl jeden z generálů, který se rozhodl, že bude osinou v prdeli a půjde mě chránit... Neublíží ti, má to přísně zakázané," poslední část věty řeknu hodně nahlas, aby jí i generál slyšel, než se rozhodnu odpovědět i na poslední otázku.
"A ano, někdo musel převzít trůn po Mephistophelovi, přesvědčili mě, abych to byl já. Nechtěl jsem, ale když jsem zjistil, že nemůžu odejít, rozhodl jsem se přijmout," odpovím klidně

Radší jsem se ještě jednou pečlivě ohlédla, i když Fen tvrdil, že tu Elias není a že mi ten generál neublíží, protože to má přísně zakázané. Jenže... Já se bála. Bála jsem se Eliase. Bála jsme se stínů, ve kterých se schovával a... Zase jsem se zhluboka nadechla a snažila se trochu se uklidnit. *Není tu. Fen řekl, že tu není! A to je pravda! Není tu a ani se tu neobjeví.* Přesvědčovala jsem se v duchu, ale i tak jsem nespouštěla štít proti možným hrozícím nebezpečím. Ale donutila jsem se mluvit co nejklidněji jsem dovedla a přitom jsem si také otřela konečně slzy z tváří. "Nechceš...nechceš mi to všechno říct u horké čokolády? Nebo čaje - kafe?" Navrhla jsem a nejistě se objala rukama, jako by mi snad v tomhle horku byla zima.

Tiše jsem čekal, než se Mirys trochu uklidní a vzpamatuje. Jen přešlápnu na místě a když se konečně trochu uklidní a nabídne mi, že jí to můžu povyprávět ad šálkem horké čokolády, kafe nebo čaje, jen se trochu pousměji a přikývnu.
"Rád," odpovím jednoduše a trochu k ní popojdu.
"Kam chceš jít? Domů, nebo někam do kavárny?" zeptám se jí potichu, jako bych se bál, že jí znovu vyděsím a proto raději ještě nasadím milý úsměv.
"Myslím, že toho máme na vyprávění opravdu hodně," dodám po chvilce a rozejdu se směrem k Mirys domů.

Byla jsem ráda, že přijal mou nabídku. O to víc, že nechal výběr místa na mě. "Půjdeme ke mě a Alexovi, nejspíš to nebude téma na povídání mezi lidmi." Rozhodla jsem tiše a prohlédla si Fenovu hruď, abych posoudila, jak špatně na tom je. Nakonec jsem ho opatrně podepřela a spolu s ním jsem se rozešla k nám. Nebylo to odtud daleko, což bylo dobře, vzhledem k tomu jak moc jsem Fenovi ublížila. Zavedla jsem ho tedy k nám a usadila ho na gauč, kde se mohl pohodlně opřít a trochu ulevit poraněnému téměř lidskému tělu. "Tak povídej, co...co se vlastně stalo? A proč jsi byl pryč takovou dobu?" Zeptala jsem se ho, zatímco jsem poodešla do kuchyně a dala jsem ohřát vodu do rychlovarky. Pak jsem zase zašla zpět za Fenem a snažila se přitom setřást ten hnusný pocit, který mi říkal, že po mě zachvíli skočí a bude mi ubližovat, jen aby tím mohl ublížit Alexovi.

Nakonec vyrazíme k Alexovi a tak jen přikývnu a brzy dorazíme na místo. Byl jsem víc v pořádku, než nejspíš Mirys předpokládala, nebo jsem si to prostě nepřipustil, ale i tak se bez protestů nechám usadit na gauč a počkám si na její první otázku, která i brzy přijde.
"Nějakou dobu trvalo, než všechno v Království začalo fungovat, měl jsem práce až nad hlavu, ale nakonec to nějak šlo... Přišel bych dřív, ale..." začnu vysvětlovat, ale nakonec se odmlčím a povzdechnu si.
"Narodil se mi syn, Aoki. Jenže byl snadným cílem a když jej málem unesli... chtěl jsem aby vyrostl někde, kde bude v bezpečí, kde bude mít bezstarostné dětství a nebude se muset od mala bát o svůj život..." začnu a i po tolika letech znovu ucítím vztek.
"Vytvořil jsem alternativní dimenzi, do které šlo vstoupit, nebo jí opustit jen jednou za rok a to pouze na tři dny. Řeknu ti, stihnout roční práci za tři dny je vážně něco, ale... Aoki byl v bezpečí a na tom hlavně záleží," usměji se.

Udělala jsem nám nakonec kávu a donesla ji k Fenovi do obýváku. Pořád jsem se trochu bála a tak jsem si sedla naproti něj a ne vedle. Jenže to co řekl. Netušila jsem, že Ireth čeká dítě, nebo jsem to vytěsnila z myšlenek po tom mučení. "Syna? Ty..." Zarazila jsem se a nechala si projít hlavou, co mi teď vlastně řekl. A chápala jsem ho. Být na jeho místě, i já bych udělala cokoli, jen abych své dítě ochránila. Jenže pak mi došla další věc. "To chceš říct, že tys těch šest let vnímal jako pouhých 18 dní?" Zeptala jsem se nechápavě a naprosto mě to vyvedlo z míry. "Ale teď už...? A ty Alexovi návštěvy podsvětí? Souviseli s tebou? S tímhle?" Zeptala jsem se zase a zamíchala si u toho kafe, do kterého jsem si přidala mléko i lžičku cukru.

Mirys se zarazí a překvapeně se mě zeptá na Aokiho, jen s úsměvem přikývnu a zadívám se na šálek kávy. Nechám jí chvilku, aby si urovnala myšlenky a brzy se mě začne znovu vyptávat. Nesouhlasně zavrtím hlavou a usrknu si trochu kafe.
"Ne, čas tam plynul jinak, byli jsme tam jen já, Ireth a Aoki... V podstatě... Jeden rok tady byl pro nás tři roky... Takže pro nás uběhlo osmnáct let," vydechnu.
"Ale v "reálném" světě jsme strávili minimální dobu, to je pravda," ušklíbnu se a když mi položí další otázku, ušklíbnu se.
"Tak trochu... Co vím, chodil do podsvětí poslední dva roky, ale... Nikdo, ani já, netušil, že je to on. Dozvěděl jsem se to teprve nedávno," vysvětlím a zadívám se na Mirys, čekajíc další otázku.

"Aha takže...jsi zestárl o 18 let zatímco já jen o 6? To je divný...a nepřirozený." Zamračila jsem se i když náš věkový rozdíl byl už tak dost velký, takže to asi bylo jedno. Jenže Fen byl démon a nyní i král. On jen tak stářím nezemře, zatímco já ano, když zruším kontrakt s Darrenem. Byla to divná představa, ale o tom jsem teď nechtěla přemýšlet. "Aoki...tvůj syn..." Zamyslela jsem se jak to zformulovat, aby to nevyznělo moc hnusně. "...on je také náchylný k tomu šílenství?Jak ses ho vůbec ty zbavil? A jak to žes...že tě to šílenství vůbec popadlo?! Co...co se tehdy doopravdy stalo?" Zeptala jsem se a nyní vypustila myšlenky na Alexe v podsvětí, který tak chodil pravidelně už dost dlouho a mě stále nechtěl říct proč, ale já ho nenutila, už ne.

Jen pokrčím rameny, když mi řekne, že je to nepřirozené. Pořád přemýšlela jako člověk, i když se ve světě magie pohybovala už velmi dlouho. Ale jakmile si prožije své první století... Bude to už brát jinak.
"Stávají se i podivnější věci," odpovím nakonec a když mi položí další otázku, povzdechnu si.
"Je to... Řekněme dědičná schopnost, u které ale není jisté, že se projeví. Mephistopheles měl hodně dětí a pokud vím, zatím jsem jediný..." začnu zamyšleně a znovu se napiji kávy.
"On... To urychlil... Představ si to, jako když tebe ovládne některá z tvých přeměn. Ale silnější, mnohem silnější. Jsi uvězněná ve vlastní mysli, víš, co se děje, ale nemůžeš s tím nic udělat, tvé tělo se hýbe samo od sebe... Poté začneš vidět obrazy, představy... Nejhorší noční můry a nemůžeš s tím nic dělat, jen se stále víc noříš do temnoty. A když už se na chvíli probereš a získáš kontrolu, jediné, na co se zmůžeš je prosit své přátele, aby tě zabili," odpovím potichu a zůstanu chvíli nepřítomně sedět, než se oklepu a naráz vypiji celý hrnek kávy.
"Ireth mě zachránila... Pomocí artefaktu se dostala do mého podvědomí a... Našla mě... Zachránila," vydechnu vděčně, ale stále jsem mluvil velmi potichu.
"

Povzdechla jsem si a omluvně sklopila pohled. Zadívala jsme se do mého šálku kávy, zatímco mi říkal, jaké to bylo. Sama jsem věděla, jaké to nemít nad sebou kontrolu a stávalo se mi to často, až moc často. Alespoň tehdy. Vždyť i já jsem je málem zabila. "Ale...El-ten netvor... On nezešílel... On moc dobře věděl co dělá, že ano?" Zamumlala jsem zamračeně na kávu a měla jsem sto chutí ji vylít. Jenže pak, při vzpomínce na něj, jako bych jeho tvář viděla v té kávě a rychle jsem oči zvedla zase k Fenovi. Tahle odpověď... Možná jsem jí ani nechtěla dostat. Neměla jsem chtít vědět, jak to bylo a radši si nalhávat, že to ani on nechtěl udělat. Že mi nechtěl ublížit, ale musel kvůli nějakému kouzlu. Jenže já to vědět chtěla. Chtěla jsem ho nenávidět. A chtěla jsem ho za to, co mi udělal zabít.

Začne se mě ptát na Eliase, věděl jsem, že tohle bude hodně citlivé téma a tak neodpovím hned a pečlivě začnu vybírat slova.
"On... Připoutal jsem ho k sobě pomocí run, aby nezemřel... Tehdy jsem ty runy... Přepsal. Zotročil ho, sebral mu svobodnou vůli. Všechno co dělal... Bylo na můj příkaz, nemohl to ovlivnit, ani s tím nic dělat..." povzdechnu si a vybavím si Eliase. Strávil jsem s ním opravdu už velmi dlouhou dobu, i on s námi byl celých těch osmnáct let. Ireth ho naučila hodně o emocích a už... Mnohem více připomínal normálního démona.
"Všechno byla má vina," vydechnu po chvilce a odvrátím pohled stranou. Hlavou mi znovu zazní jak Alexova, tak Mirysiné slova, které mi dneska řekla v oné uličce a tak znovu křečovitě zatnu ruce v pěst a zavřu oči.

"Nevím proč ho chceš tolik chránit. Neznám ho - ne tu jeho stránku, kterou bys měl chránit. A ať už jsi ho zotročil nebo ne, on moc dobře věděl, co mi dělá. Ať už jsi mu dal ten příkaz nebo ne, on si to užíval!" Zavrčela jsem nenávistně. "Nebudu se tě ptát kde je, pochybuji, že bys mi to řekl, ať už proto máš jakýkoli důvod nechci aby sis vybíral mezi mnou nebo jím. Tvoje rozhodnutí by se mi nemuselo líbit, ale jestli ho ještě někdy uvidím... Jestli ho uvidím blízko Alexe nebo Aelin - jestli ještě někomu ublíží - zabiju ho!" Sykla jsem nenávistně a zase se ohlédla po stínech, jako by se z nějakého snad měl vynořit a já po něm mohla skočit. "Když mi tam ubližoval, užíval si to, užíval si každý můj výkřik bolesti, ten zk****syn si to všechno užíval. A já pochybuju, že se změnil. I kdyby ho Ireth naučila o emocích všechno. Nezměníme jaký jsme. Ani on ne." Zavrčela jsem s pohrdáním a očima zase upřenýma do těch Fenových. Už jsem z Eliase nechtěla mít strach. Po pěti letech, co jsem na něj nemyslela, se ve mě strach z něj přeměnil. A já byla ohledně Eliase zaslepená nenávistí a pomstychtivostí, že mě ani nenapadlo dát mu druhou šanci.

Poslouchal jsem Mirys a moc dobře jsem věděl, co myslí. Jindy bych to vyvrátil, ale věděl jsem, že něčeho takového byl tehdy Elias také schopný. Vždyť i mě zabil a využil k tomu Alexovo tělo. Ale... Nemohl jsem se za to na něj zlobit. Věděl jsem toho o něm víc než Mirys. Věděl jsem, co je zač, čím si prošel. Nebyl jako my ostatní. Nenarodil se s emocemi. To, že je měl, stejně jako mysl, byl zázrak. Věřil jsem mu, považoval ho za člena rodiny. I po tom všem. Raději na to Mirys nic neřeknu a jen si povzdechnu.
"Změňme téma, Mirys... Jak ses za ty roky měla? Co Aelin? Pořád jsi magnet na problémy?" zeptám se raději. Eliase jsem už rozebírat nechtěl. Nejspíš by to nedopadlo dobře.