Mirys a Fen'lin

Vyslechla jsem si návod k tomu, jak přistát a přikývla. Tohle nemohlo být tak těžké jako vzlétání z místa. *Tohle zvládnu - musím!* Problesklo mi hlavou a pak jsem sledovala, jak přistává Fen. Ne, jako před tím to ani tentokrát nevypadalo nijak složitě ani těžce. Začala jsem tedy snižovat výšku, ale nabrala jsme při tom trochu rychlost a tak jsem se snažila natočit křídla tak, aby mě co nejvíc zbrzdila, jenže jsem to trochu přehnala a najednou jsem zůstala na místě, ale ne moc dlouho. Brzy jsem spadla tvrdě na zem. Ale na druhou stranu to byla výška jen dva až tři metry od mých chodidel, takže se nic velkého nestalo. Povzdechla jsem si. Bylo to tak snadné a já to stejně zvorala. "Nelíbí se mi, že mi to nejde." Zamumlala jsem k Fenovi a s jeho pomocí se vydrápala zase na nohy.

Všechno vypadalo dobře, dokud nezapřela křídla moc proti větru, což jí v podstatě zastavilo na místě, než spadla na zem na zadek. Ušklíbnu se a pomůžu jí na nohy. Mumlala něco o tom, že se jí nelíbí, že jí to nejde.
"Žádný učený z nebe nespadl, zatímco ty budeš z nebe ze začátku padat často," ušklíbnu se, chytím ji opatrně za ruku a vydám se k domu.
"Sedni si na zem a roztáhni křídla," řeknu jí, jakmile jsme kousek od domu a ukážu na zelenou trávu kousek od nás. Jakmile tak udělá, sednu si za ní a zadívám se na namodralá peříčka. Po chvilce zkoumání se ušklíbnu a zavrtím hlavou.
"Není divu, že ti to nejde," řeknu a začnu jí peří opatrně upravovat a narovnávat.
"Tohle je problém u křídel, která jsou tvořená peřím. Jakmile spadneš, nebo propadneš korunami stromů, můžou se zpřeházet, zamotat do sebe, nebo vytvořit malé mezery. Tak či tak ti to naruší ve vzduchu rovnováhu, nebo nevyvinou takovou sílu," vysvětlím, zatímco jí upravím jedno křídla a hned se vrhnu na druhé.
"Musíš je často kontrolovat... Tak a je to, teď by to mělo být lepší, zkusíme to znovu?" zeptám se, přejedu rukou po měkoučkých křídlech a vyskočím na nohy.

"Vtipný." Vyplázla jsem na Fena jazyk, když prohodil že budu padat z nebe často. Ale neubráním se úsměvu, který mi ten vtip vykouzlil na rtech. Měl pravdu, ale já padala dost často už teď, takže mě to zase tolik neštvalo. Došli jsme kousek od domu a já si sedla a roztáhla křídla, jak Fen chtěl. Začal mě zahrnovat instrukcemi a vysvětloval mi, proč mi to tolik nejde. Jenže jakmile se dotkne mého křídla trochu ucuknu, ale pak jsem se vážně snažila je držet na místě. Jenže ono to tak hrozně lechtalo. Nevydržela jsem ani jedno křídlo a už jsem s ním ucukávala a smála se jako pominutá. "Nééé už né! to lechtá! Už néééé" Smála jsem se a snažila se zůstat v klidu, jenže to moc nešlo. Takže druhé křídlo bylo peklo pro nás oba, ale nakonec Fen zvládl srovnat všechny peříčka. Ale pak mě po něm pohladil a to vyvolalo další vlnu smíchu a prudké uškubnutí. "Nechceš se napít, když už jsme tady?" Zeptala jsem se, když jsem se zvedla taky a snažila se přestat smát. Dokonce mě z toho bolelo břicho a to pořádně. "Už máš zakázáno sahat mi na křídla." Upozornila jsem ho a stáhla si obě co nejblíže k tělu.

Když jsem začal upravovat její křídla, hned jsem věděl, že něco není v pořádku. Co se však děje mi dojde až když se Mirys začne smát. Byla lechtivá. Povzdechnu si a co nejrychleji dokončím práci, ale i tak mi druhé křídlo trvalo mnohem déle a bylo to utrpení pro nás oba. Jakmile skončím, odfrknu si a protáhnu si záda. Mirys se mě zeptá, jestli se nechci napít a tak přikývnu a následuji ji do domu. Ještě mi sdělí, že na křídla jí už nemám sahat.
"Už ani nechci," zasměji se a poté zamířím rovnou k ledničce, odkud vylovím pomerančový džus a naliji ho do dvou skleniček. Hned na to mě něco napadne a tak se zazubím, pustím vodu z kohoutku, ale dřív než dopadne do dřezu ji nechám vznést se do vzduchu. Jakmile jí bylo dost, zastavím proud vody a tu ve vzduchu rozdělím na několik kostiček, které nechám vznášet se před Mirys.
"Trochu ledu, prosím!" zasměji se a připravím se na to, že brzy budu muset kostičky ledu zachytit, jelikož led ve vzduchu neudržím.

Zasmála jsem se když si Fen odfrkl, že už mi na křídla ani sahat nechce. Ale pak jsme se rozhodli jít teda dovnitř a napít se. Šla jsem kousek před ním, ale u ledničky byl první, zatímco já jsem připravila dvě skleničky. Nalil nám džus a pak pustil vodu, kterou přiměl poletovat přede mnou. Nechápavě jsem se na něj zamračila a ucouvla. Chtěla jsme pronést, že až tolik zchladit nepotřebuju, ale Fen mi hned podá vysvětlení stylem: "Trochu ledu, prosím!", a hned na to se zasměje. Neubráním se a taky se pobaveně uchechtnu, než jsem nechala vodu vykrystalizovat v led, ale při krystalizaci jsem si představovala jiné tvary a ty jiné tvary to nakonec i nabralo. Vy tu krychličky, kužely, hranoly a kuličky. Uculila jsem se na Fena nevinně a pokrčila rameny. "Kostky jsou nudný." Řekla jsem prostě, ale sama jsem si vzala své pití jen s dvěma kousky ledu a vypila džus hned až do dna.

Sledoval jsem, jak voda vykrystalizovala v led různého tvaru a poté je hned rychle chytím. Pobaveně se podívám na Mirys, která hned na to řekne, že kostky jsou nudné a dva kousky ledu si ode mě vezme. Pousměji se a zbytek hodím do vlastního pití, které po chvilce vypiji a odložím stranou.
"Připravená jít znovu trénovat a posílit tvá křídla?" zasměji se a jakmile souhlasí, vydáme se ven.
"Je toho ještě hodně, co tě můžu naučit, různé triky, kousky... Ale nejtěžší je naučit se vnímat vítr kolem tebe, to jak proudí, mění se. Časem se naučíš, jak přesně dát křídla, pokud chceš jen zpomalit, nebo naopak nabrat co největší rychlost... Bohužel ti to nemůžu vysvětlit, musíš na to přijít sama. Bude to trvat, ale potom si budeš připadat, jako by ti nebe přímo patřilo," zasměji se, odrazím se od země a brzy jsem pár metrů nad zemí, kde se otočím a zadívám se na Mirys. Doufal jsem, že to pro ni teď bude snazší.

Napili jsme se a pak se vydali zase trénovat. Tenhle trénink mě hodně bavil, ale byla jsem si jistá, že se večer ani nehnu a budu spát jako nemluvně. I tak jsem odhodlaně vyšla z domu a když mi řekne, co všechno mě ještě čeká, jen na něj koukám a pak se trochu pobaveně zasměju. "To je ještě daleká budoucnost." Zaculila jsem se A z hlubokým nádechem jsem se rozeběhla a po chvilce roztáhla křídla a vznesla se nahoru postupně. S rozeběhem to opravdu nebylo tak těžké jako z místa, když jsem ještě neměla tak silná křídla. Opatrně jsem to stočila a zamířila za Fenem a až když jsem letěla rovně, tak jsem si zase nechala vyrůst ocas. Nechtěla jsem hned skončit na zemi. "Já budu ráda, když se zatím naučím pořádně vzlétnout, letět a přistát a to ostatní jsou pak už jen detaily." Uculila jsem se. Věděla jsem, že to ostatní už půjde snáze, vždycky to tak bylo. U všech tréninků, u všech výcviků byly začátky ty vůbec nejtěžší a pak to šlo snáze. A to mi dodávalo sílu.

Sdělí mi, že to všechno je ještě daleká budoucnost a poté se vznese do vzduchu. Sledoval jsem ji a když to stočí ke mně, usměji se. Chtěl se ze začátku hlavně naučit vzlétnout, letět a přistát, což... Bylo rozumné.
"Tak se do toho dáme, řekni, až budeš moc unavená. Ze začátku budeme létat jen nad loukou a často přistávat, ať si to zkusíš co nejvíckrát a potom můžeme letět někam dál," pousměji se a poté ji následuji.
"Pokud budeš padat, nevyvolávej štít, chytím tě, neboj," řeknu jí ještě a poté ji následuji. Stále jsem jí hlídal, ale zároveň jsem byl dostatečně blízko, abych jí v případě nutnosti mohl chytit.

"Dobře." Souhlasila jsem ve zkratce se vším, co navrhl a pak jsem se začala snášet zase k zemi. Tentokrát jsem nebrzdila vůbec. Prostě jsem plachtila a čekala, až zpomalím dostatečně na to, abych nespadla jak švestka, až se dotknu nohama země. Tohle přistání tak tedy vypadalo o mnoho lépe, než to první, tedy ze začátku. Jakmile jsem se dotkla nohama země uběhla jsem pár kroků, abych se zpomalila, ale nohy se mi zamotaly a já ležela obličejem přímo k zemi. "Tohle bude ještě dlouhý den." Zamumlala jsem do studené trávy pode mnou a začala se sbírat. Znovu jsem se rozeběhla a znovu vzlétla. Následoval krátký let a zase přistání. A takhle se to opakovalo dál a dál. A zatímco vzlétání mi šlo lépe a lépe, přistání většinou končila tak, že jsem dopadla na zem, ale celým tělem.  Jednou jsem si nepřipravila nohy dost brzy, podruhé zase moc brzy. Věřím tomu, že Fen se královsky bavil, ale já to zkoušela dál a dál, dokud mi to pomalu ale jistě začínalo jít.

Létal jsem nad Mirys a užíval si vítr ve vlasech a představení, které se na zemi odehrávalo. Bylo vážně legrační sledovat ji, jak se snaží létat. Tedy spíše přistávat. Odlepení se od země a samotný let jí už celkem šel, ale při přistání většinou skončila obličejem na zemi. Celou dobu jsem létal nad ní, s lehkostí se vznášel ve vzduchu, kde mě držely má velká křídla. Mirys se však nevzdávala a tak jsem se královsky bavil skoro až do večera. Když se slunce začne pomalu schovávat za obzor, přistanu na zemi a dojdu k Mirys, která před chvílí přistála, tentokrát dokonce na nohách a nespadla.
"Co se takhle proletět trochu dál od domu a pro dnešek to potom zabalit? Musíš být unavená..." navrhnu a pousměji se. Popravdě udělala velké pokroky a byl jsem za to na ni hrdý.

Slunce se pomalu sklánělo k zemi a když jsem poprvé přistála pořádně, najednou se za mnou objevil Fen. Byla jsem šťastná, že se mi to konečně povedlo, že jsem si ani nevšimla kde a jak přistál. A možná to bylo i dobře, protože bych byla jen naštvaná, jak mu to jde hladce. Jeho návrh zněl ale přímo úžasně a tak spokojeně přikývnu a otřu si čelo o předloktí. "Jo, to zní fajn." Vydechla jsem a nasadila úsměv, který zakryl jak moc unavená jsem byla. Slovo unavená to opravdu nevystihovalo. Křídla jsem měla v jednom ohni,  bolel mě každý sval, že jsme si až teď uvědomila, kolik jich vlastně v těle mám a do toho se mi udělalo dost modřin na to, aby mě tělo bolelo ještě víc, jakmile jsem o některou byť jen lehce zavadila. Kdyby tu nebyl Fen, asi bych trénovala ještě dokud nezajde slunce a pak se zřítila do postele a spala až do dalšího večera. Vlastně ne, spala bych sotva do osmi, možná ani to ne. Radši jsem se zaměřila na poslední let, který mě deska čeká. Rozeběhla jsem se a vznesla se, což mi teď už působilo taky obtíže kvůli bolestivým a unaveným křídlům, ale zvládla jsem se dostat do vzduchu, aniž by to bylo nějak moc vidět. Počkala jsem, až mě Fen dožene a rozhodně jsem nedělala ani jeden pohyb navíc. "Kam chceš letět?" Zeptala jsem se ho, když jsem ho zahlédla vedle sebe a snažila jsem se myslet na chladný vítr, který mi alespoň trošičku ulevoval od bolesti.

Zadívám se na zpocenou a zadýchanou Mirys a chvilku si myslím, že to nepřijme. Viděl jsem jí na očích, jak je unavená, i když se to snažila zakrýt úsměvem. Chvilku se na ni zkoumavě dívám, než si povzdechnu a rozhodnu se, že je moc tvrdohlavá na to, abych jí to rozmlouval, ještě když jsem to já sám navrhl.
"Fajn, tak pojďme," řeknu, ale to už běžela pryč a brzy byla ve vzduchu. Bylo to trochu těžkopádné, ale ve vzduchu se snad udrží a až budeme přistávat, můžu ji s tím pomoct. S povzdechem se odrazím od země, párkrát máchnu křídly a dorazím k Mirys, která na mě čekala a hned se zeptá, kam chci letět. Zadívám se na ni, byla unavená a na viditelných místech na těle jsem si všiml, že se jí začínaly vybarvovat modřiny. A vsadil bych se, že nejsou jediné.
"Když tě tak vidím, tak nikam daleko," ušklíbnu se a zadívám se na zapadající slunce, které zbarvovalo okolní krajinu do oranžova.
"Myslím, že kamkoliv v tuto dobu poletíme, tam to bude nádherné," zasměji se, než vyrazím pomalým tempem přímo za nosem.

"Ale já to zvládnu!" Namítla jsem, když ke mě Fen dorazil se slovy, že když mě tak vidí, tak nepoletíme nikam daleko. Nakonec ale usoudil, že kamkoliv se teď vydáme, bude to krásná podívaná a pak pomalu vyrazil za nosem. Usmála jsem se a trochu přidala, abych s ním držela krok. "Díváš se na mě, jako bych snad nevydržela závěrečný let. Od toho tu jsi ty ne? Kdybych to nevydržela, tak mě chytíš. A odneseš mě domů." Uculila jsem se na něj a přelétla těsně nad něj a letěla jsem nad ním i dál. Při tom jsem natáhla ruku a zlehka ho pohladila po křídlech. Měl je blanitá, naprosto jiná než já a přesto krásná. "Jsi taky lechtivý na křídlech?" Zeptala jsem se ho radši i když už jsem se ho před tím dotkla a možná jsem si i trochu přála, aby byl. 
Ale pak jsem si vzpomněla, co jsem mu chtěla říct a zároveň se ho zeptat. "Alex má dceru...věděl jsi o tom?" Zeptala jsem se ho a snažila se znít neutrálně, ale ta skutečnost mě svým způsobem zraňovala vždy, když jsem si na to vzpomněla.

Namítne, že to zvládne a následuje mě. Plachtili jsme nad krajinou zalitou zapadajícím sluncem a nemohl jsem jinak než si užívat ten výhled. Mirys začne mluvit o tom, že kdyby to nezvládala, tak ji snad zachytím a že od toho tady jsem. Zasměji se a po chvilce přikývnu.
"Neboj se, chytím tě, nenechám tě spadnou, pokud teda kolem sebe nebudeš mít štít... Od toho starší bratři jsou," zasměji se a když se lehce dotkne mých křídel, trochu překvapeně s nimi ucuknu.
"Ano, trochu, na některých místech, ale ve vzduchu to nezkoušej. Myslím, že by ses rozplácla spíše ty, než já," pousměji se a když z ní po chvíli ticha vypadne, jestli jsem věděl, že má Alex dceru, zůstanu chvíli potichu hledět před sebe. Najednou se na ni prudce otočím s překvapeným výrazem. Samozřejmě okamžitě ve vzduchu ztratím stabilitu a tak se přetočím a začnu padat k zemi. Ještě asi dvakrát se přetočím, než roztáhnu křídla, zabrzdím můj pád a zamířím zpátky za Mirys.
"Cože?!" vyjeknu překvapeně a zůstanu na ni hledět. To... Přeslechl jsem se? Jak může... Proč mi nic... Kdy... Jak... Cože?

Přizná, že na některých místech na křídlech opravdu je lechtivý a tak jsem se dostala do pokušení, vyzkoušet kde. Ale vzápětí mě varoval, abych to ve vzduchu nezkoušela, že bych se rozplácla na zemi spíše já než on. Zasmála jsem se pobaveně a stáhla ruce zase k sobě. Jenže když jsem mu řekla o Alexový dceři rozhodilo ho to natolik, že málem spadl. Zamračila jsem se, když to vypral a vyletěl zpátky ke mě. "No jak vidím, tak ti už nic neřeknu. Málem ses zabil, takže až budeme nohama pevně na zemi." Oznámila jsem mu. Přeci jen ho nenechám, aby se kvůli tomu zabil. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Myslela jsem... Tedy ano, věděla jsem, že přede mnou určitě někoho měl, ale nenapadlo mě, že měl dítě. No naštěstí pro mě, o ní ani on nevěděl. Moc dlouho jsem to mlčení před Fenem nevydržela, za což jsem na sebe byla naštvaná, ale byla jsem připravená ochránit ho svým štítem, kdyby padal zase. "No jo...Předevčírem k nám přišla. Alex o ní taky nevěděl. Možná kvůli tomu, že je Nephalem. Takže se o tom nesmí nikdo dozvědět, pokud je pravda to, co udělají rodičům Nephalemů." Vydechla jsem a skousla si ret. Opravdu jsem se bála, že kdyby se to někdo dozvěděl, zabil by Alexe hroznou smrtí, kterou si radši ani nechci představovat. Byla jsem z toho dost mimo, že jsem si ani nevšimla, že se mi křídla svírala v křeči. Ale když mi v nich začalo bolestivě škubat dostala jsem se rychle pod Fena. "Musím na zem..." Řekla jsem mu jen rychle a začala slétávat níž a níž, ale škubání v křídlech nepřestávalo, takže přistání bylo těžké a tvrdé.

Oznámí mi, že už mi nic neřekne, protože jsem se málem zabil. Párkrát zamrkám, než se zamračím a zabodnu do ní svůj pohled.
"No tak, Mirys! Nemůžeš mi zničehonic říct něco takového a potom mi to nevysvětlit!" napůl řeknu, napůl zavrčím a dál ji sleduji. Po chvilce to však naštěstí nevydrží a začne mi o tom vyprávět. Tiše zaúpím a schovám si obličej do dlaní.
"A já myslel, že už mě ničím nepřekvapí," zamumlám spíše pro sebe a když po chvilce ticha zaslechnu Mirys, která chtěl okamžitě na zem, následuji ji. Tvrdě přistane na zemi a tak jsem hned u ní a starostlivě se na ni podívám.
"Jsi v pořádku?" zeptám se a pomůžu jí na nohy, než se vrátím k předchozímu tématu.
"Jen on může spát s... andělem," zaskučím a opřu se čelem o blízký strom. No, upřu bylo slabé slovo, spíš vrazím hlavou do stromu. O tomhle si s ním budu muset ještě promluvit...
"Ví o ní někdo? Jsou v nebezpečí?" zeptám se po chvilce ticha.

Dopadla jsem a udělala pár kotoulů, což trochu zbrzdilo můj pád, než jsem se rozplácla na zádech na zemi. Povzdechla jsem si a Fenovou pomocí vstala. "Jsem v pohodě, jen...křeče. Dneska bylo létání už dost - zjevně." Povzdechla jsem si a začala si upravovat křídla, než jsem je srovnala na zádech a dívala se, jak Fen vrazil hlavou do stromu. Nechápavě jsem na něj párkrát zamrkala. "Mohl...už nespí pamatuješ? Chodíme spolu, spí se mnou." Zavrčela jsem majetnicky. Už jen pouhá myšlenka, že by si ho teď nárokoval někdo jiný než já mě rozčilovala. I to, že se o něj budu muset dělit s tou holkou mě rozčilovalo. Ne tolik, ale trochu ano. "Já nevím. Nebyla jsem tam, když přišla. Ale asi o ní nikdo neví. Doufám." Povzdechla jsem si. "No v Alexově domu jsou v bezpečí alespoň před magií." Zamumlala jsem a dívala se dál na Fena.
"Tak pojď, ať mi můžeš zpravit ty dveře než bude tma." Pokusila jsem se změnit téma a pousmála se. Oba jsme to netušili a oba nás to zaskočilo. Alespoň to mě uklidňovalo. Nebyla jsem totiž jediná, která o tom neměla ani páru.

Stále jsem stál s hlavou opřenou o kmen stromu a zavřenýma očima. Můj mozek nějak nebyl schopný pobrat to, že můj nezodpovědný bratr má dítě. No, i když poslední dobou mi přišel... Dospělejší, takže by to mohlo být v pořádku... Co si to sakra namlouvám. Mirys najednou zavrčí, že s anděli už nespí, ale spí s ní. Tohle... Jsem nepotřeboval vědět. Znovu vrazím hlavou do stromu, abych z mysli vyhnal tu představu a tentokrát to už strom neudrží a vyvrátí se. Uskočím dozadu, i když padal na přesně opačnou stranu a chvíli se dívám do prázdna, než se otočím na Mirys. Bylo to logické, chodili spolu, ale i tak... Oba jsem pokládal za své sourozence... No, raději nad tím nepřemýšlet. Mirys se pokusí změnit téma, za což jsem jí byl vděčný a tak se k ní rozejdu. Tichem se najednou ozve výstřel z pušky, ihned se zastavím a zamrznu na místě. Za normálních okolností bych se nejspíše začal rozhlížet, hledat nebezpečí. V tom mi ale zabránila ostrá bolest v břiše. Místo toho po chvilce skočím po Mirys a strhnu jí k zemi zrovna ve chvíli, kdy se ozve další výstřel a ze stromu nad námi odletí kousek kůry.

Zaleskne se kolem nás štít a tak se trochu uklidním a nechám se převrátit na záda. Nakonec si ale sednu opřený o strom a rozhlédnu se kolem sebe. Mirys mi vytáhne tričko víc nahoru a zadívá se na ránu, moc dobře jsem věděl, že kulka je v mém těle a když Mirys řekne, že ji musí vytáhnout, zašklebím se, ale nakonec jen přikývnu. Začne se mi šťourat prsty v ráně a tak občas zasyčím bolestí, jinak však zůstanu zcela v klidu. Snažil jsem se nemyslet na bolest a abych pravdu řekl, zažil jsem horší, i když tohle bylo na stupnici celkem vysoko. Jakmile konečně vyloví náboj z mého těla, oddechnu si a ucítím na ráně tlak a hned poté mě Mirys začne uklidňovat.
"Mirys, uklidni se, z nás dvou to potřebuješ spíše ty... Za chvíli to přestane krvácet, za pár dní se to zahojí," pokusím se jí uklidnit teď já, i když jsem se necítil nejlépe. Na chvíli zavřu oči, než se zapřu o strom a vyškrábu se na nohy.
"Co s nimi? Utečeme, nebo je zabijeme?" zeptám se potichu.

Zamračila jsem se, když mi Fen oznámil, že se mám uklidnit já, že to já z nás dvou potřebuju víc. Vyplázla jsem na něj jazyk a povzdechla si. "Co to děláš? Neměl by ses moc hýbat." Zamračila jsem se na Fena, ale pak se ohlédla. Ještě stále se neukázali a byli dobře maskovaní. My jsme byli po větru, takže jsem je ani necítila. "Kdo to je? Někdo po tobě jde?" Zeptala jsem se nechápavě a snažila se je zahlédnout. "Tuším, že pro výcvik letu jsme si nevzala moc zbraní. Ale neuteču před nějakým bastardem, který tě střelil." Zavrčela jsem naštvaně a vytáhla si dýku, ze skrytého pouzdra na kříži. Odešla jsem kus dál od Fena, abych ho mohla nechat za novým štítem a sama jsem hodila dýku po jednom, kterému se zaleskla zbraň. Trefila jsem ho do ramene. No, alespoň teď Fen pozná, jaké to je, když ví, že mi jde o život a nemůže s tím nic dělat. Protože ho já nepustím. Uvěznila jsem ho za štítem, který ho bude chránit a sama jsem vyběhla za tím, kterého jsem trefila. Za běhu jsem se změnila v pumu a jen co jsem se k němu dostala, už jsem ho trhala na kusy, než se doplazil ke zbrani, ale vzduchem bylo slyšet další zbraně, které po nás obou střílely. Pokusila jsem se vytvořit štít i pro sebe, ale ten byl slabší.

Zamračí se ně mě, že bych se neměl moc hýbat, nijak na to nereaguji a místo toho se rozhlížím okolo. Přidržoval jsem se stromu a hledal jsem naše nepřátele. Mirys se mě zeptá, co jsou zač a jestli po mně někdo jde.
"Po mně jde někdo pořád... Ale nikdo z mých nepřátel by nepoužil střelné zbraně. Tohle jsou lidé," zavrčím a když Mirys řekne, že neuteče před někým, kdo mě postřelil, přikývnu a na mých rukou se objeví drápy. Mirys se rozběhne proti jednomu z nich a když chci zaútočit na někoho jiného, narazím do neviditelné stěny. Tiše zavrčím a dotknu se štítu, který... Byl kolem mě.
"Mirys! Pusť mě ven!" zařvu na ni, ale to už jako puma trhala jednoho z lovců. Sledoval jsem ji a po chvilce si všimnu lovce, který se jí plížil za záda s nožem v ruce.
"Mirys! Za tebou!" zařvu a vrazím pěstí do štítu. Muž po ní skočil, nestihne to... Musím ho nějak zastavit. Z vlhké lesní půdy se najednou zvedne velké množství vody, které prudce narazí do muže a odhodí ho zpátky. Párkrát zamrkám, tohle byla má magie, ale nebyl jsem vůbec zvyklý na její sílu. Kolik úsilí mě stálo naučit se jí alespoň trochu ovládat! A Xaphanové to měli tak jednoduché!

"Ani mě nehne!" Zavrčela jsem na Fena, zatímco jsem se proměnila zpátky do lidské podoby a otřela si krev ze rtů. Byla nechutná. Rychle jsem sáhla po pistoli a své dýce. To už Fen vykřikl varování, že je další za mnou. A zřejmě uhodil do štítu, což jsem cítila. Trochu jsem sebou cukla, ale než jsem se ohlédla, muž už odletěl pod náporem vody. Pohlédla jsem překvapeně na Fena a zamračila se. "Jsi užitečný i když jsi zavřený, tak buď užitečný a přestaň do toho bušit. Bolí to a od tebe dost! Takhle mi nepomůžeš." Zavrčela jsem na něj a pak se vyšplhala rychle na strom, načež po mě zase začali střílet. Štít kolem mě to sotva zvládl. A mě znovu docházely síly. Schovala jsme svou dýku a připravila si pistoli. Když po mě stříleli, alespoň se tím odhalili a já je mohla jednoho po druhém postřílet. Ani jednou jsem neminula, ale odstřelovala jsem je pomalu a bylo jich dost.
Po páté střele mi došly v pistoli náboje a tak jsem jí odhodila a rozhodla se použít jinou svou schopnost. Alespoň uvidíme, co zvládnu. Natáhla jsem ruku k jednomu, který se odvážil blíž a mířil mi teď přímo mezi oči Trhla jsem rukou k sobě a ze země vystřelil krystal jako bodec a projel mu hrudí. Oddechla jsem si, že jeho výstřel zasáhl strom a pak jsem se rozhlížela po dalších, ale najednou zavládlo ticho. Přesto jsem si byla jistá, že jich bylo víc.

Nechtěla mě pustit a věděl jsem, že mlácením do štítu jí jen ublížím, nebo vyvedu z rovnováhy a zraní se sama. Tiše zavrčím a zabodnu do ní svůj naštvaný pohled, než se znovu opřu o kmen stromu a svezu se po něm do sedu. Zavřu oči a začnu se soustředit na okolí. Slyšel jsem několik výstřelů a poté bylo ticho. Vnímal jsem vodu všude kolem sebe, kapky na listech stromů z včerejšího nočního deště. Vlhkou zem, vodu, která se držela v lesním podrostu... Začnu se na to všechno soustředit a aktivuji svou magii. Poslouchal jsem, snažil jsem se zaslechnout nějakého lovce a když kus od sebe zaslechnu zapraskání větvičky, nechám vodu proudit směrem k němu. Zaslechnu tichý výkřik a poté někdo silně narazí do kmene stromu. Neměl jsem ho jak zabít, ale teď, když Mirys věděla, kde je, mohla se o něj postarat a já mezitím hledal ty další.

Ohlédla jsem se ihned po výkřiku, který odhalil útočníka díky Fenovi. Mrštila jsem po něm dýku, která se zabodla přímo do jeho čela. Slezla jsem ze stromu a došla si pro dýku. No pohled na něj byl ošklivý, a tak jsem radši jen vytáhla dýku a zamířila rychle pryč. Schovala jsem dýku a zase se proměnila do podoby pumy. Schovala jsem se ve stínu a čekala, než Fen našel dalšího a takto jsme je společně jednoho za druhým dostali. Když už jsem si byla jistá, že jsme zase sami, proměnila jsem se do lidské podoby a snažila se popadnout dech. Jednou rukou jsem si zakryla bodnou ránu v boku a zrušila štít kolem Fena. "Jak jsi na tom? Krvácí to ještě?" Zeptala jsem se ho, když jsem šla k němu dost zdřevěněle. Řekněme, že pro dnešek jsem toho měla vážně dost. Ale ještě zbývalo dostat se domů. A já přesně věděla jak. Zadívala jsem se na Fena nadšeně a tajemně zároveň. Pak jsem se proměnila v černého koně a lehla si, aby mohl nasednout. Stejně jsem ho jednou chtěla svést.