Mirys a Fen'lin

Zahloubaně jsem se na Fena podívala a zavrtěla hlavou. "Stalo se touž před pár měsíci, ale ne tak dávno. Je to...divný." Povzdechla jsem si ale pak jen zavrtěla hlavou. "To je jedno. Co se změnilo u tebe? U vás s Ireth?" Zeptala jsem se, když jsem zase nasadila úsměv a vzala oba špinavé talíře. "Chceš ještě?" Zeptala jsme se, než jsem se zvedla, ale pak jsem s talíři v rukou šla do kuchyně. Buď abych mu přidala, nebo abych je umyla. Potřebovala jsem něco dělat, abych si nepřipadala jako úplně nemožná a nemohoucí. Toho jsem se ještě nezbavila. Tohohle zlozvyku. Trochu jsem se bála zůstávat v posteli a odpočívat déle, než bylo potřeba.

Odpoví, že se to stalo už před pár měsíci a e je to divné. Povzdechnu si a jen bezradně pokrčím rameni. Vůbec nic mě nenapadalo.
"Odpověď bude asi někde ve hvězdách," zamručím s povzdechem, ale jakmile se zmíní o Ireth, na tváři se mi objeví široký, šťastný úsměv.
"Věci se začínají vracet do normálu a za to jsme rádi. Je fajn si užívat obyčejný, skoro až lidský život. Potřebovali jsme trochu klidu po tom všem chaosu v podsvětí, stalo se toho tam... Hodně," povzdechnu si, ale na tváři mám stále jemný úsměv. Když se mě Mirys zeptá, jestli chci ještě zavrtím hlavou a nechám ji jít nádobí umýt. Sice jsem nechtěl, ať namáhá rameno a sama sebe, ale taky jsem věděl, že nesnáší ležení a pocit bezmoci.

"Hmm takže hodně?" Chytila jsem se toho ihned a zaculila se. Rychle jsem umyla nádobí a přišla zpátky k Fenovi a sedla si vedle něj. "Co všechno se tam stalo? A vynech ty nudný části kdy vás málem zabili." Uculila jsem se samozřejmě jsem to nemyslela vážně, ale jen jsem vtipkovala. "Chci říct, že mě zajímají jen ty části kde se stalo něco mezi vámi." Uculila jsem se a nedočkavě jsem seděla vedle něj. "Bydlíte pořád spolu že jo? Nestalo se tam mezi vámi nic...špatného ne? -Eh, to je blbost když se tak blbě culíš!" Zasmála jsem se pobaveně a prohlížela si jeho široký spokojený úsměv. Byla jsem za něj ráda. Zasloužil si někoho, kdo ho bude milovat a půjde s ním na konec světa. V tomhle případě tedy do podsvětí.

Zasměji se jejímu vtipu a poté počkám, až se vrátí. Chtěla vědět, co se mezi námi stalo v podsvětí. Zamyšleně se zadívám na strop, přemýšlel jsem, kde vůbec začít a co všechno bych Mirys měl říct, aby o mě nezačala mít ještě větší strach, než teď.
"Když jsem se dostal do spárů mého otce, myslel jsem, že tam také zemřu... Dny mi tam přišly nekonečné, temné, obklopovala mě jenom smrt. Jak to říct? Byla mým jediným světélkem naděje, nevím, jestli bych to zvládl, kdybych ji neměl. Už jsem kvůli ní jsem to nemohl vzdát a pak se přede mnou najednou objevila. Myslel jsem si, že je to jen má představa, že už blázním... Pak to bylo... Zvláštní. Vypnula své emoce, aby to v podsvětí lépe zvládala a nechtěla, aby se vrátily. To se změnilo až po jednom boji, nikdy jsem ji ještě neviděl tak zranitelnou, vždycky byla silná, hrdě se postavila všemu, co na ni život hodil a dost jsem se o ní ten večer dozvěděl," řeknu a poté se na chvíli odmlčím.
"Hrozně žárlila snad na všechny démonky tam, dokonce i na Nearru," pousměji se a nevěřícně nad tím zavrtím hlavou. Měl jsem oči jen pro ni, za nic na světe bych ji nevyměnil.
"Um, ten rok v podsvětí byl jeden velký zmatek, ale nevím, co ti ještě říct," pousměji se, ale tak nějak jsem se začal smiřovat s tím, že ze mně dříve či později vytáhne všechno, co se tam stalo.

Opřela jsem se bokem o opěradlo gauče a podložila si hlavu dlaní. Zvědavě a pozorně jsem ho poslouchala a nedovolila si vynechat nic z toho, co mi vyprávěl. O to víc mě však na konci ubíjelo, že vlastně nevím, co přesně tam dělal. Bylo to svým způsobem děsivé, ale zároveň úžasné a dobrodružné. Ano, dobrodružné až moc. Povzdechla jsem si na oko zamilovaně, abych ho napodobila a uculila. "Takže vás to sblížilo." Zakončila jsem to a ignorovala tím jeho poslední otázku. "Alespoň jedna světlá stránka. Radši o tom 'výletu' už nechci vědět víc, jinak nevím, co udělám." Zasmála jsem se a omluvně se na něj usmála. "Ale už tam nechoď...prosím..." Zašeptala jsem starostlivě i když jsem se tomu chtěla vyhnout. Nedokázala jsem to. Byl to už můj bráška a já se o něj nemohla nestarat.

"Ano,sblížilo," odpovím s úsměvem. Byla to pravda, i když bych se raději s Ireth sbližoval jiným způsobem, než riskováním našich životů. Trochu se zaraduji, když Mirys řekne, že o tom nechce radši nic víc vědět, jinak netuší, co by udělala. Jen přikývnu a když mě poprosí, abych tak už nechodil, opět přikývnu.
"Už se tam vracet nechci, věř mi. Můj dluh je vyrovnaný a už mě tam nikdo nedostane," povzdechnu si, ale sám jsem věděl, že to není až tak pravda. Kdybych se dozvěděl, že je má sestra u otce, musel bych tam jít. Byla by to sebevražda, ale... Nenechal bych ji tam. To stejné platilo za situace, že by se tam vydal Alex. Nenecha bych ho ve štychu, kdyby potřeboval pomoc, nebo se mu tam něco stalo.
"Ty mi ale slib to stejné, že tam sama nepůjdeš," řeknu jí a upřu na ni svůj pohled.

Opravdu se mi ulevilo, když mi to slíbil a tak jsem se k němu zase přitulila a objala ho. Přitom jsem mu zabořila hlavu do zdravého ramene a spokojeně vydechla. Jenže když mě pak požádal, abych mu slíbila to samé, nervózně jsem se ošila. "Toooo ale...jáá nemůůůžu... Nemůžu ti to slíbit..." Zamumlala jsem mu do ramene a povzdechla si. "Je to...složitý?" Zkusila jsem a nevinně k němu vzhlédla. "Ale budu se snažit tam nechodit samotná... To ti slibuji." Dodala jsem, jako bych mu slíbila vlastně to, co chtěl a lípla mu pusu na tvář. "Teď se o tom nebudeme bavit ano? Prostě...Prostě tam nepůjdeme." Dodala jsem rychle, aby to Fen nerozmazával i když jsem měla pocit, že on bude mít tu potřebu rozmazat to. V tu chvíli mě však něco napadlo. "Znáš ty povídačky o věštkyni? Co kdyby ona věděla jak Alexovi pomoct?" Ano, tohle mě napadlo protože jsem myslela na to, že bych do podsvětí klidně šla a klidně i sama, kdyby mu to mělo vrátit jeho podstatu.

Zamračím se, jakmile řekne, že mi to slíbit nemůže. Podívám se na ni přísným pohledem a nic, co pak řekne mě neuklidní. Nadechnu se, abych něco řekl, nakonec ale zavřu oči, vydechnu všechen vzduch a zamumlám něco o nezodpovědných zvěromázích, než to nechám nakonec plavat. Najednou mi Mirys začne vyprávět o nějaké věštkyni, což upoutá mou pozornost a tak se trochu narovnám a zapátrám v paměti.
"Bohužel o ni nic nevím... Ale řekni mi o ní něco, možná to pomůže..." odpovím a znovu se zamyslím nad tím, jak Alexovi vrátit schopnosti.
"Ale možná bychom to měli řešit s Alexem. Možná už na něco přišel a proto je teď pryč, nebo ani naši pomoc chtít nebude... Umí být vážně tvrdohlavý..." řeknu zamyšleně a zadívám se z okna.

Nemohla jsem skrýt maličký pobavený úsměv, když Fen mumlal něco o tom, že jsem nezodpovědná, nebo možná všeobecně o zvěromázích, ale naštěstí se chytl rychle a nechal to plavat. Chytil se tématu: Věštkyně. To bylo stejně mnohem zajímavější. Otevřela jsem pusu, abych mu vyklopila, co jsem o ní náhodou zjistila, ale Fen pokračoval. Jenže z toho co mi řekl se mi ještě více sevřelo srdce. *Co když je teď sám v podsvětí? Jako člověk.* Vyděšeně jsem vytřeštila oči, ale rychle jsem se snažila uklidnit. *to by přeci neudělal. Neodešel by sám tak na rychlo.*  Zamračila jsem se na Fena vedle sebe. "Jako uklidňující osoba stojíš za prd, víš to?" Zamračila jsem se i když jsem to tak samozřejmě nemyslela. Ale přivedl mě tou svou větou na pokraj zoufalství z toho, že nevím, kde je Alex a co s ním je. Zhluboka jsme se nadechla, abych se ještě jednou a pořádně uklidnila.

Mirys se zatváří tak trochu zoufale a já toho hned zalituji. Hned na to mi řekne, že jako uklidňující osoba stojím za prd. Ušklíbnu se a zavrtím nad tím hlavou.
"Neboj se, Alex je sice nezodpovědný idiot, ale do podsvětí by bez svých schopností nešel," řeknu, tohle byla chvíli i má obava, ale nakonec jsem ji zahnal. Tohle by Alex neudělal. Ano, často dělal kraviny, ale až takovou? Nakonec se rozhodnu změnit téma.
"Co jsi mi chtěla říct o té věštkyni?" zeptám se.

Povzdechla jsem si a dívala se na Fena. "Jsi pako." Dodala jsem, ale pak se usmála a přitulila se k němu i tak. "Moje bráškovatý pako..." Upřesnila jsem a dívala se na něj. Radši jsem nad Alexem takhle už dál nepřemýšlela. Chtěla jsem jen vědět, že je v pořádku nebo myslet na něco úplně jiného. 
V tu chvíli mě ale Fen přeci jen popostrčil jiným směrem. "Aha - ehm jo no.." Zapátrala jsem v paměti, co jsem mu to o ní chtěla říct. "Třeba by měla nějaké odpovědi i na moje otázky." Začala jsem a pak se zhluboka nadechla. "Slyšela jsem o ní mluvit v poslední době celkem dost lidí a tak jsem hledala. Ale moc mi to nedává smysl. Když jsem někoho zaslechla jak se o ní baví, mluvil jako by žila i teď, ale kdekoli najdu zmínku o téhle věštkyni, která má sídlit někde u tohoto města, najdu spíš legendy a pověsti. Povídky, které nejspíš nejsou úplně důvěryhodné. Ale mluví o ní, že žila už dávno, což by znamenalo, že je starší než my všichni dohromady." Zamumlala jsem.

Chvilku přemýšlela, potom mi ale přeci jen něco řekne o věštkyni s tím, že z toho byla zmatená. Chvíli se nad tím zamyslím, než se zadívám na Mirys, která se ke mně tulila a tak ji přehodím ruku kolem rameno. Dával jsem si však pozor na její zranění.
"Je to možné... Sice bych tipoval, že bude čarodějnicí, ale to neznamená, že nemůže být nesmrtelná. Kdysi bývaly čarodějky prý mnohem mocnější, ale hlavně ve středověku jich hodně ubylo... Nebo mohla, stejně jako ty, uzavřít kontrakt s démonem. Stárnutí se už ani tebe netýká," odpovím a poté se zamyšleně podívám z okna.
"Pokud ale žije někde blízko Atreii... Možná půjde ji najít, ale chtělo by to něco konkrétnějšího, Atreia je velké město a lesy kolem jsou ještě rozsáhlejší, než by se mohlo zdát."

"Tak daleko nejsem." Přiznala jsem nakonec a povzdechla si. "Nikde se nepíše nic určitýho. Nic co by nám jasně říkalo, kde začít hledat. Spíš naopak je popisována jako náladová žena. O to hůř ji půjde najít." Zamumlala jsem smutně, ale navzdory tomu, co jsem řekla, jsem se k Fenovi spokojeně přitulila, když mě takhle objal. Byla to žena, která mi mohla dát tolik odpovědí! Ale sama byla obalená tolika záhadami. "Snažila jsem se najít i jiné způsoby, jak se dozvědět odpovědi, ale jediná další uskutečnitelná by byla najít Strážce. A po tom, jaké s nimi já i Alex máme zkušenosti... Pochybuju, že by nás nechali pak žít." Zamumlala jsem zamračeně a bezmocně.

Pomalu přikývnu a nakonec si i já sám povzdechnu. Věštkyně... Znělo to zajímavě a když budu hledat Miriam, mohl bych u toho zkusit najít i tu věštkyni. I mně by mohla hledání usnadnit.
"Zkusím se po ní také podívat, dám ti vědět, pokud něco najdu," řeknu a při zmínce o strážcích se zamračím. Potom, co provedli Alexovi a Mirys jsem si o nich udělal opravdu hezký obrázek. Jestli se k nim ještě někdy přiblíží, budou mít co dělat se mnou. Z krku se mi vydere tiché zavrčení a Mirys k sobě trochu víc přitisknu. Raději se však opět rozhodnu změnit téma.
"Potkala jsi někoho zajímavého? Občas mám pocit, že v Atreii je víc nadpřirozených bytostí než lidí," zasměji se.

Trochu pobaveně jsem sledovala Fenovu reakci už jen na slovo Strážci. Ale nekomentovala jsem to. Bylo příjemné vědět, že se o mě někdo stará, i když jen jako o sestřičku. "Hmm..." Zamručela jsem jen spokojeně a přitulila se k němu, když si mě sám přitiskl k sobě. Ale následně zase změnil téma. Skoro jako by běžel maraton, jen je normálně, ale změnou témat. 
"Hmm jo taky už jsem nabyla toho dojmu. Narazila jsem na Anděla, padlého nebo temného to nevím, neptala jsme se. Ale měl dost pifku na normální anděli a já trénovala létání a částečnou proměnu zároveň. Spletl si mě s Andělem a chtěl mě zabít. No ale já ho zmákla docela dobře. Alespoň k něčemu se ten výcvik hodí. A věř tomu nebo ne, teď ho učím, ráno. aby byl lepší bojovník, ale moje podmínka byla, že to smí využít jen v obraně." Dodala jsem skoro hned.

Mirys spokojeně zamručí, čemuž se tiše zasměji a pohladím ji po vlasech. Poté mi začne vykládat o anděli, temném, nebo padlém. Lehce se zamručím a znovu trochu zavrčím.
"Holubi v tomhle městě mi fakt nechybí," zamumlám spíše pro sebe, ale dostatečně nahlas, aby mě slyšela. S mnoha padlými, nebo temnými anděli jsem se však nesetkal a ještě jsem pořádně netušil, co si o nich myslet. Přeci jen... Anděli již nebyli, ale i tak... Možná by bylo zajímavé se s nějakým setkat, rozhodně by mě zajímalo, jaký má názor na ty okřídlené potvory s bílými křídly.

Pousmála jsem se když zavrčel a po té, co dodal, že mu holubi v tomhle městě nechybí, jsem se musela rozesmát. To jinak nešlo. "Holubi? Proč je vlastně nemáš rád?" Zeptala jsem se dívala se na něj. "Víš že je možná, že jsem z poloviny taky anděl? Tedy holub podle tebe." Dodala jsem a uculila se na něj. Dokonce jsem si nechala narůst i bílá křídla, abych ho poškádlila. Ale sotva dosáhly svých rozměrů zase mi začali zarůstat do zad a já zase trochu pobledla. "Dobře...ukázku si nechám na jindy." Vydechla jsem trochu zmámeně a znovu vyčerpaně. Naštěstí v přeměnách, i těch částečných, jsem se trénovala poslední dobou hodně a nesebralo mi to tolik energie.

Začne se smát mojí 'přezdívce' pro anděli a zeptá se, proč je vlastně nemám rád. Když však řekne, že je z poloviny anděl a ukáže svá bílá křídla, chvilku na ni jen nechápavě hledím, než mi dojde, že to nejspíš nebudou andělská křídla, ale částečná přeměna zvěromága. Hned na to však řekne, že ukázku nechám na jindy.
"Ano, možná až nebudeš na dně s magií. Máš novou zvířecí podobu? Tuhle jsem ještě neviděl, znám jen pantera a koně," pousměji se. Bude mi to muset někdy ukázat. Udělala velké pokroky.
"A k těm andělům... Nenávidím je, hrají si na něco, co nejsou. Povyšují se nad ostatní a dělají si co chtějí ve jménu 'vyššího dobra,' které v mnoha případech způsobí více bolesti a utrpení. Chvástají se tím, že jsou dobrosrdeční, féroví, pomáhají, mají soucit a čistá srdce. Tyto ideály však nedodržují. Krmí své mladé bojovníky bláboly, díky kterým se vrhají doslova do náruče smrti. Nikdy jsem neublížil nevinným, nikdy jsem nenapadl anděla a přesto mám na rukou krev mnoha z nich, protože už jen to, že existuji, je pro ně hřích. Hřích, který musí zmizet z tohoto světa."

Mírně jsem se pousmála a přikývla. "Vlastně mám dvě nové proměny." Zašeptala jsem a natáhla se pro sklenku. Vypila jsem celý její obsah a zase ji odložila. "Zajíčka s křídly, je to hrozně roztomilá proměna a pak něco, co neumím popsat." Zašeptala jsem. Samozřejmě jsem už své proměny - všechny - zkoumala před zrcadlem. Jen co jsem se uměla pořádně měnit a udělala si místo, abych nic při tom nerozbila. Cítila jsem, jak se mi oči zase pomalu zavírají, ale nutila jsem se nechat je otevřené. 
Vyslechla jsem si, co mi řekl o tom, jak vidí anděli a hodně se při tom snažila, aby to nemělo vliv na můj pohled na ně. Ano, už jsem jich viděla hodně. Za poslední rok o hodně víc, než příslušníků jakékoliv jiné rasy. "Hmm...určitě všichni nejsou takový." Zamumlala jsem a vzhlédla Fenovi do očí. "O vás démonech se zase říká že jste bojechtivý zrůdy. A taky to není pravda. Tedy určitě ne o tobě a Alexovi a asi ani o Darrenovi." Zmínila jsem.

Sdělí mi, že má dvě nové proměny a popravdě jsem je chtěl vidět. Budu si akorát muset počkat, až se zotaví a doplní se jí magie, o kterou včera přišla.
"Budeš mi je muset někdy ukázat," pousměji se a poté se zamyslím nad tím, co řekla o andělech a démonech.
"Ano, jsme. Je to naše podstata, kterou nemůžeme popřít. Někteří z nás se ale umí ovládat lépe, než jiní. Ale sám jsem se přesvědčil, že ať se snažíme jakkoliv, bestie v nás se nezbavíme," odpovím s povzdechem.
"Chtěl bych věřit, že stále existují i dobří andělé, jak říkáš, ale stále více o tom pochybuji," řeknu nakonec zamyšleně.

"Ukážu." Přikývla jsem a usmála se. "Myslím, že se ti budou líbit." Zaculila jsem se na Fena a v hlavě už se mi promítaly scénky, jak by to mohlo vypadat, až se mu ukážu v podobách, o kterých se teď dozvěděl. 
To, že mi pak jen odsouhlasil, co jsem o démonech řekla, mě dost překvapilo. Ale byla to pravda, takhle je všichni vidí. Ale mě se tyhle skupinové názory nikdy nelíbily. "Hmm, ale ty ani Alex se tak nechováte. Tohle odsuzování se mi nelíbí. Tedy to škatulkování. Ty jsi démon - jsi takový a takový. Ty jsi anděl - jsi úplně opačný... To je jako když ve středověku ještě stále byly ženy méněcenné než muži. Je to naprostá blbost!" Zamračila jsem se. Vážně jsem s tímhle nesouhlasila. Jeho zatím poslední větu jsem chápala. Na druhou stranu jedním z andělů je nejspíš i můj otec. Jestli je to pravda. Také se zdá že mí rodiče jsou Strážci, o kterých se také neříká nic moc hezkého. Zřejmě jsem opravdu osud napsaný a měla se stát zabijákem. O to víc se mi to však hnusilo.

Mirys mi slíbí, že mi své nové podoby ukáže. Byl jsem vážně zvědavý, ale budu si muset počkat, až jí bude líp. Poté však začne mluvit o andělech, démonech a zastaralých stereotypech. Jen si povzdechnu, měla pravdu, ale kdysi jsme takoví opravdu byli. Až staletí, nebo tisíciletí to změnily. Ale někde uvnitř jsme stále byli stejní.
"To nezměníš... Ačkoliv bych si přál mír, je nedosažitelný. Jsme až moc odlišní a zároveň tak stejní," povzdechnu si a zavřu oči.
"Nechme to být..." řeknu nakonec po chvíli ticha, zatímco zakloním hlavu a nechám zavřené oči. Jediné co jsem si přál byl klidný život, který se mi ale zatím vyhýbal obloukem. Měl jsem už dost bojů, ničení a smrti.

Fen měl pravdu. Bohužel měl ve všem pravdu. "Někdy si představuju, jaký to bude, až se lidé dozví o tom všem. Jestli by vypukla hromadná panika nebo vzpoura. Nevím tedy proti čemu, ale bylo by to zajímavé. Bylo by to děsivé, ale i zajímavé." Zašeptala jsem a pousmála se. "Máš pravdu, necháme to být. Měli bychom si najít nějaké veselejší téma." Upozorním ho a uculím se nevinně. Jenže mě žádné takové nenapadalo. Zazívala jsem, a pak se protáhla. "Co budeme dneska dělat?" Nadhodila jsem otázku, která byla vcelku zásadní. Ale ještě zásadnější byla ta, kterou jsem nevyřkla. Jestli tu vůbec dneska ještě zůstane.

Mirys nadhodí zajímavou myšlenku, co by se stalo, kdyby se lidé dozvěděli o nadpřirozenu.
"Panika, rozhodně panika. Lidé by přestali věřit svým blízkým, přátelům. Představ si, že si najednou nemůžeš být u nikoho jistý, co je zač. Je to upír? Vlkodlak? Démon? Je nebezpečný? Lidé by se začali vraždit navzájem kvůli nevědomosti, báli by se vycházet z domů... Nadpřirozené bytosti by se nemusely skrývat a rozdělily by se na dva tábory. Jedni by chtěli lidem vládnout, shlížet na ně, zotročit si je. Druzí s nimi žít. Válce bychom se nevyhnuli," vydechnu zamyšleně a poté nad tím pokrčím rameny.
"To si alespoň myslím, ale kdo ví?" pousměji se a když řekne, že neví, na co změnit téma a zeptá se, co budeme dneska dělat, trochu si povzdechnu.
"No... Večer bych se chtěl určitě vrátit domů, ale ještě předtím chci něco udělat a potřeboval bych tvou pomoc," řeknu a tajemně se usměji.

"Co když ne? To nemůžeš vědět. Tedy panika by nastala, ale.. Třeba by to bylo jinak. Co kdyby lidé začali o to víc lovit nadpřirozené? Co kdyby se ukázali jako schopnější, než za které je démoni, andělé a ti ostatní mají?" Namítla jsem. Ano, asi to bylo trochu snílkovské, ale co když to tak bude? Každopádně tak jako tak by došlo na vraždění. *Ale co kdyby se ani tenhle scénář neodehrál? Co kdyby ta panika nenastala?* -No, kéž by, ale tou se asi nedá vyhnout. Zavrtěla jsem hlavou, abych tyhle myšlenky už vyhala z hlasy a zase se na Fena pousmála. Tak nějak jsem tušila, že bude chtít dneska už za Ireth. A já bych ráda, kdyby se objevil Alex. To, co však nadhodí Fen po tom mě trochu zarazí. Ale jeho tajemný úsměv podnítí mou zvědavost. "Ale, copak?" Usmála jsem se natěšeně.