Mirys a Fen'lin

Byl jsem zrovna uprostřed tréninku, když na mě mé instinkty přímo zařvou. Aniž bych si to uvědomil, prudce se otočím a chytím maličký kamínek do ruky. Překvapeně se rozhlédnu, automaticky jsem hledal útočníka, ale potom mi dojde taková maličkost. Který debil by útočil na démona kamínkem? Takže to musela být Mirys, okamžitě se uklidním a když mě hravě vyzve k tomu, abych s ní trénoval, lehce se zamračím. Nechtěl jsem jí ublížit a s Alexovou schopností, by se to stát mohlo. Na druhou stranu by to byl dobrý trénink v tom, jak se držet zpátky a lépe limitovat moji sílu. Chvíli ji pozoruji a když uvidím její tvrdohlavý výraz, povzdechnu si a změním se do lidské podoby.
"Fajn..." řeknu nakonec a zruším runu pro 'sílu' kterou jsem na ní dneska použil a přepíšu ji na runu pro 'odolnost.' Věděl jsem, že má svůj štít, ale... Nechtěl jsem to riskovat. Alex by mě zabil. Dám jednu nohu více za sebe a trochu se přikrčím, nehodlal jsem používat své drápy, ale nebyly tolik odlišné od pěstí, takže si poradím. Hodlal jsem je použít jen v případě, že by Mirys odněkud vylovila zbraň.
"Tak se ukaž," usměji se.

Vypadalo to, že mou nabídku chtěl nejdříve jednoznačně zamítnout, ale nakonec se proměnil do lidské podoby a ucedil: Fajn. Takže jsem se spokojeně usmála a sledovala ho. Chtěl mi zase nějako pomoci runou, ale tentokrát jsem si pomoci nenechala. Chtěla jsem vědět, jak moc dobrej je a jak moc jsem od něj já daleko. Věděla jsem, že ni tou runou chtěl pomoci, ale věděla jsem že to zvládnu. A kdybych už nemohla, prostě mu řeknu a bude to dobré. 
Zaujal pozici a usmál se na mě se slovy, abych se ukázala. Zaculila jsem se a vteřinku se rozmýšlela, jak zaútočit. Přišla jsem o trochu blíž, přeci jen nás dělila dost velká vzdálenost, pro boj na pěsti, což tenhle asi bude. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se. Pak jsem přiskočila až těsně k němu a vykopla pravou nohou do jeho boku. Zároveň jsem Levou rukou udeřila do přední strany jeho pravého ramene a snažila se zkusit předvídat, co udělá on. Jenže jsem ho nikdy neviděla bojovat takhle - v lidské podobě s člověkem. Takže jsem netušila. Ale pro mě to byl alespoň dobrý trénink. Každopádně mé údery vykryl, ale sám žádné zatím nezasadil. Brala jsem to tedy tak, že mám útočit já. A to jsem také dělala. Sázela jsem mu jednu ránu za druhou a já se rozhodně nezdráhala a používala jsem všechnu sílu, co jsem měla a i tu, kterou jsem mohla využít jako sílu setrvačnosti. Své útoky jsem rovnou zrychlila, jak jen jsem uměla. A potěšilo mě, že jsem pár úderů zasadila, které nevykryl. Ale mohlo to být sotva 1 z 10 a to mě štvalo. Proto jsem se snažila ještě víc. Vážně jsem ho nechtěla nudit.

Chvíli se rozmýšlela, než přijde trochu blíž a nakonec přiskočí až ke mně. Sledoval jsem každý její pohyb, jakýkoliv náznak toho, že zaútočí a jak. Vykopne proti mě pravou nohou, zatímco levou se pokusí udeřit do mého ramene. Její nohu zablokuji, zatímco pěsti se vyhnu a poté se začnu vyhýbat, nebo blokovat i další a další rány, které přicházely. Sledoval jsem to, jak se pohybuje, zvykal jsem si na rychlý rytmus jejích útoků. Hledal jsem skulinky v její obraně a po chvilce, kdy se jen bráním, musím hned uznat, že je dobrá. Její útoky byly spíše rychlé, než že by za nimi byla velká síla, ale to k ní přesně sedělo. I tak měla však více síly než většina lidí. Vyhnu se další pěsti, ale dalším kopnutím mě zasáhne do boku. Nedám to však nijak znát a okamžitě zase naberu rovnováhu, kterou jsem na zlomek vteřiny ztratil, než se dám opět do analýzy jejího stylu boje. Měla skvělou techniku, údery prováděla s jistotou někoho, kdo je zopakoval tisíckrát a dovedl k dokonalosti. Dál jsem se bránil a sem tam schytal dalších pár zásahů. Zatím jsem však čekal, až najdu skulinku v její obraně. Jakmile ji uvidím, chytím Mirys za zápěstí ruky, kterou se mě snažila zasáhnout, lehkým trhnutím ji vyvedu z rovnováhy a zasáhnu loktem do břicha dost silně na to, abych ji srazil k zemi, ale ne abych ji vyrazil dech, nebo něco zlomil. Hned na to však odskočím o kus dál.

Byla jsem nadšená tím, že jsem ho dokázala párkrát udeřit a přestala jsem si všímat toho, co dělá Fen. najednou mě chytil za zápěstí, když jsem ho chtěla udeřit pěstí a trhl. Následovala rána jeho loktem a tvrdý dopad na zem. Ale to jsme věděla už když mě chytil za zápěstí a stihla jsme si tak promyslet, co udělám dál. Byl rychlý, ale já se mu už při pádu snažila podrazit nohy, abych nebyla sama na zemi, ale uskočil. Hned jsem se vyhoupla zpátky na nohy a v další vteřině jsem byla zase u něj. Všimla jsem si, že moc nepoužívá nohy, tedy ne tak, jak by se použít daly. A tak jsem se o trochu víc zaměřila na ně. Co jsem se ale teď opravdu snažila udělat bylo to, že jsem se mu snažila poplést hlavu. Naznačila jsem úder do boku, ale zasáhla jsem do stehna. Snažila jsem se velice dobře maskovat své údery a to tím, že jsem si rozmyslela kam ho zasáhnu až těsně před tím, než jsme ho opravdu zasáhla. Pár prvních ran se mi podařilo ho zmást. Věděla jsem, že když budu dost rychlá, třeba bych ho i dostala na zem, ale to už věděl, že mým náznakům úderů nemůže věřit a má výhoda byla ta tam ještě dřív, než jsem ji získala.

Poté, co se okamžitě posbírá ze země a znovu zaútočí, úplně změní strategii. Bojovala úplně jinak než do teď, takže musela uhádnout, že jsem si již částečně zvykl na to, jak bojuje. Chvíli zapřemýšlím nad tím, jaké by to bylo bojovat proti ní naplno, ale hned na to se opět musím soustředit na boj. Hned si všimnu, že mnohem více útočí na moje nohy a snaží se mě dostat na zem proto se přizpůsobím a začnu se mnohem více pohybovat. Její náznaky a měnění útoků byly ale už horší. Nedokázal jsem rozeznat co jen naznačuje a co bude pravý útok, dostanu pár ran, ale jakmile se začnu více soustředit na její pohyby, začne se mi i více dařit ji blokovat. Ještě zablokuji pár úderů, než se rozhodnu, že hraní skončilo a začnu útočit i já. Hned pošlu jejím směrem několik po sobě jdoucích úderů, ale zároveň nijak nepolevuji na své obraně. Věděl jsem, že protiútok může přijít kdykoliv a nehodlal jsem se nechat nachytat.

Brzy začal rozeznávat nebo tušit, které útoky ho zasáhnou a které jsou jen maskováním pro jiné. Byla to škoda, ale já ani tak nepolevovala a rozhodla jsem se co chvilku měnit strategii. Tak, aby v ní nebyl žádný systém - tedy snad. Ale to už začal útočit i Fen. Prvním pár ran bylo zřejmě mírnějších, protože jsem se jim dokázala vyhnout. V duchu jsem krátce zajásala nad tím, že jsem s ním alespoň prozatím udržela krok deset minut a byla za tu dobu jen jednou na zemi. Jenže teď už to tak snadné nebude, to jsem věděla. Zhluboka jsem se nadechla při vyhýbání se další jeho ráně, ale spojila jsem to rovnou s úderem. Samozřejmě ho lehce vykryl, ale já se dalším pohybem dostala za jeho záda a měla jedinou šanci poslat ho k zemi, kterou jsem využila. Udeřila jsem jednou rukou mezi lopatky, druhou do kříže a jednou nohou jsem mu podrazila nohy. Pro tuto chvíli jsme si byli kvit. Jenže tohle byla zřejmě jediná příležitost poslat ho k zemi, kterou mi hodlal dát. Věděla jsem, že kdyby to byl pravý boj, rozhodně by mě nenechal dostat se mu za záda a teď už mi to určitě taky nedovolí. Počkala jsem, než se sebere, ale při tom jsem očekávala útok a byla připravená, jak jen jsem mohla být. Při tom jsem si nechala narůst dlouhý bílý ocas, abych měla zase něco, čím ho budu trochu rozptylovat.

Trénink s Mirys mě začínal bavit a na tváři se mi objeví nenápadný úsměv, který jsem si však v opravdovém boji nikdy nemohl dovolit. Ještě si vyměníme pár ran, než se mi Mirys v jednom protiútoku dostane za záda. Udeří mě rukou mezi lopatky a do kříže, což mě vyvede z rovnováhy a tak se předkloním a udělám krok dopředu, to už mě však kopne zezadu do nohou. Podlomí se mi kolena a začnu padat na záda. Přitisknu bradu na hrudník a na zemi se schoulím do klubíčka, jako bych chtěl udělat kotoul dozadu. Jakmile se mé ruce, které jsem měl u hlavy, dotknou země, prudce se do nich zapřu, na malou vteřinu udělám z 'kotoulu vzad' stojku, než vyskočím na nohy, okamžitě se otočím na Mirys a rozběhnu se proti ní s napřaženou pěstí. Koutkem oka zahlédnu bílo-modrý ocas. Další věc, na kterou si budu muset dávat pozor, ale také něco, na co jsem byl zvyklý. Mnoho démonů mělo ocasy, které využívali v boji a k tomu někdy ještě rohy či křídla. Znovu na Mirys zaútočím, ale tentokrát jsem se nedržel zpátky. Tedy alespoň co se techniky a rychlosti týče. Plnou sílu jsem použít opravdu nechtěl.

Sledovala jsem ho, jak se ve vteřině - nebo dvou dostal zase na nohy a už běžel proti mě. Nehýbala jsem se do posledního okamžiku, kdy jsem se ráně vyhla a pak jsem rychle uskočila, abych unikla dalším. Ocasem jsem mu při tom zavadila o kotníky v dalším pokusu dostat ho na zem, což mi však tentokráte neprojde. Fen vypadal, že pomalu pouští zábrany. Alespoň co se rychlosti úderů a techniky týkalo. Takže jsem se zaměřila na to, abych se vyhla všem jeho úderům nebo je vykryla. Ze začátku se mi to i dařilo. Přeci jen se silou se stále brzdil a já moc dobře věděla proč. Zároveň jsem si však tělo potáhla štítem, aby mi neublížil i kdyby trochu ujel. To se stát mohlo a já rozhodně netoužila po tom, aby si pak vyčítal, že jsem v nemocnici se zlomenými kostmi. Brzy jsem začala schytávat rány. Několikrát jsem dopadla na zemi, ale stejně jako on, jsem se bleskurychle zvedala a znovu a znovu útočila, vyhýbala se jeho útokům nebo je vykrývala, rozptylovala jsem ho ocasem a snažila se zůstat co nejvíc na nohou. Plus když jsem viděla příležitost, tak jsem zaútočila. Ale rozhodně to bylo něco jiného než u mistra, kde jsem poslední půlrok hravě zmydlila kohokoli, kdo si to se mnou chtěl vyříkat v boji.

Stále se mnou hravě držela krok, za což jsem byl opravdu rád. Byla velmi dobrý soupeř a bylo fajn bojovat, aniž bych se spoléhal na svoji sílu. Bylo to něco nového, něco, v čem jsem se mohl zlepšit. A pomoci i Mirys s tréninkem, aby se o sebe uměla ještě lépe postarat. Zasadím jí další ránu a až teď si všimnu, že moje rány nikdy nedopadnou na její tělo, ale na něco hladkého kousíček od její kůže. Používala štít. Byl jsem rád, že jí nemůžu ublížit a tak ještě trošičku více popustím uzdu svojí síle. Přeci jen jsem ji nechtěl urazit tím, že se budu držet zpátky až moc. Jakmile opět ucítím její hebký ocas na svých nohou, které se mi snažila podrazit, využiji toho a ocas jí přišlápnu, než ji donutím udělat krok dozadu, což ale kvůli ocasu nemohla a tak jí akorát vyvedu z rovnováhy a zasadím ji ránu do boku, než uskočím dozadu s usměji se.
"Ocas je velkou výhodou, když víš, jak jej používat, ale může se stát i slabinou, pokud si nedáš pozor," řeknu jí, než se opět přikrčím a vyrazím proti ní. Bavil jsem se a jen tak jsem přestat nehodlal.

sykla jsem bolestí, když mi šlápl na ocas, i když vlastně jen na štít. Stále jsme to cítila a bylo to otravné jako štípnutí. Přimhouřila jsme na něj naštvaně oči. "Najdi si svůj ocas jo?" Zasmála jsem se, když mi dal radu a já nad ní chvilku zapřemýšlela. To je ono! Byl démon a využíval své síly - tedy ne úplně, své rychlosti a všeho, čeho se naučil v podsvětí. Takže já mohla použít všechno, co jsem se naučila do teď. Vrhla jsem se na něj, vyskočila, že ho udeřím ze vzduchu, ale v tu chvíli jsme se proměnila v pumu a hravě jsem ho přeskočila úplně. Než jsem dopadla, zase jsem byla v lidské podobě a už jsem mu zasazovala rány. Při dalším okamžiku jsem se proměnila v koně a vykopnutím se ho snažila zase zasáhnout. Ale následně jsem se zase proměnila v sice maličkého zajíce, ale s křídly. V téhle podobě jsem se mohla lépe dostat blíže k němu a v tu chvíli jsem se zase proměnila do lidské podoby a snažila se ho znovu a znovu udeřit a přitom se vyhnout jeho útokům. Bylo to skvělé! Spojit trénink fyzický s magickým a cvičit se ve všem.

Zaleskne se jí v očích a zatváří se, jako by ji právě něco napadlo. Hned jsem byl na pozoru, protože takový pohled jsem viděl již mnohokrát. Vyrazí proti mě, vyskočí a když se připravím ji zablokovat, změní se v pumu a přeletí mi přes hlavu. Okamžitě se otočím a zablokuji její rány, než se musím vyhnout koňským kopytům. Uskočím dozadu, to už však ke mně letěl maličký králík, který se ve vteřině změnil na člověka. Spojila magii s výcvikem, kterého se jí dostalo a... Byla dobrá, vážně dobrá. Hned přidala mnoho různých útoků a nikdy jsem nevěděl, kdy a na co se přemění. Byla to výzva a to se mi líbilo. Usměji se, budu se muset přizpůsobit. Když se přemění na koně, využiji její neobratnosti, když se změní na pumu, začnu uskakovat jejím drápům, aby mě nezasáhla. Když se změní v králíka, nechám ji přiblížit se a jakmile se začne měnit, okamžitě zaútočím. Když se změní v pumu a skočí po mně, místo vyhýbání, jak jsem to dělal doteď, se vrhnu proti ní, narazíme do sebe a díky své větší síle strhnu Mirys sebou a přišpendlím ji k zemi. Ležela na boku, zatímco jsem jí oběma rukama držel přední tlapy a kolenem jsem jí tlačil na zadní nohu, aby se nemohla překulit a podrápat mě. I na ostré zuby jsem si dával pozor a stále jsem jí svou démonickou silou držel na zemi.
"Hádám, že tohle je moje výhra," pousměji se.

Pokračovali jsme v tréninku dál a oba nás to bavilo. I když jsem to byla já kdo schytával rány, i když jen do štítu a také jsem to byla já koho nyní Fen přišpendlil k zemi v podobě pumy. Prohlásil, že hádá, že to je jeho výhra. Zase jsme na něj hravě přimhouřila oči a přímo jsem na něj skrz mě křičela: Myslíš?
Ne, že by to bylo snadné, ale rozhodně jsem nechtěla skončit takhle. To jsem mu dopřát nehodlala. A tak jsem se proměnila v člověka a vyslala svůj štít proti němu tak, že ho odhodil. Okamžila jsem byla zase na nohou a tentokráte jsme to byla já, kdo přišpendlil Fena k zemi, jakmile dopadl a to pomocí štítu. Věděla jsem, že by to dlouho nevydrželo a tak jsme se jen vítězoslavně a zadýchaně zaculila a štít po pár vteřinách pustila. Nechala jsme ho zmizet a dívala se na Fena. "Myslím, že mám pro dnešek dost. Ne, že by mě to přestalo bavit, ale... Po včerejšku mě pořád všechno bolí a navíc... Už teď vypadáme tak, že do žádný restaurace jít nemůžeme. A už mám hlad." Uculila jsem se na něj nevinně. Vlastně to všechno byla pravda. Plus navíc jsem věděla, že takhle bychom se tu kočkovali ještě dlouho. A navíc oba jsme v tomhle byli stejní. Nevěděli jsme kdy přestat. Kdybych pokračovala, nevěděla bych to ani já. Teď to byl jakýsi zákmit chvilkového vítězství, který mi řekl: v nejlepším přestat.

Přimhouří oči a její pohled mi dost jasně řekne, že se nevzdala. V tu chvíli mě neviditelná síla vymrští do vzduchu a dopadnu na záda o kus dál. Tohle jsem vážně nečekal. Dřív, než se stačím zvednout, připlácne mě štítem k zemi a když už chci shromáždit temnou magii, abych ho rozbil, sám zmizí a Mirys mi řekne, že má pro dnešek dost. Přikývnu, postavím se na nohy a trochu opráším. Měla pravdu, takhle do restaurace nemůžeme.
"Kde se chceš teda najíst? Nebo se jdeme umýt?" zasměji se a můj pohled sklouzne k jezeru. Měl jsem obrovskou chuť do něj skočit a trochu se ochladit. Byl jsem z celého tréninku zpocený a koupel by opravdu bodla. Nakonec jen pokrčím rameny, sundám si boty, tričko a kalhoty a jen v černých trenkách skočím do vody.

Zasmála jsem se, když nadhodil otázku, kde se tedy chci najít, nebo umýt a sklouzl pohledem k jezeru. Věděla jsem, že jemu to neuškodí, ale já byla stále v nitru člověk. A i když bych se ráda zchladila, mohlo by to pro mne znamenat zápal plic, když venku ještě stále odeznívá zima. Takže jsem se na něj jen pobaveně dívala, jak plave v jezeře. "Víš, že je to pořád to samé jezero, kde tě před rokem něco málem snědlo jako jednohubku?" Prohodila jsem, když jsem si vzpomněla na naši první návštěvu jezera. No - hezká vzpomínka to vskutku nebyla. 
"Můžeme zajít ke mě. To ani nikoho nebudeme pohoršovat, tedy teď už jen já, svým vzhledem a tebe by si ve městě prohlíželi jako blázna, kdybys tam nakráčel mokrý od hlavy až k patě." Usoudila jsem a nechala si zatím narůst křídla. "Tak pojď. U mě doma taky teče voda." Zasmála jsem se, ale počkala jsem, až vyleze.

Spokojeně jsem pomalu plaval v jezeře a užíval si studenou vodu. Mirys se ke mně nepřidá a mně až po chvilce dojde, že by nejspíš zmrzla. Jakmile poznamená, že je to to stejné jezero, kde mě před rokem něco málem sežralo, zadívám se směrem do středu jezera a na tváři se mi objeví úšklebek.
"A víš že mám pořád chuť si s tím zabojovat?" zasměji se, poté když však navrhne, aby jsme šli k ní ze sebe udělat zase lidi a pobídne mě, ať už jdu, změním se ve vodě do své démonické podoby, silně máchnu křídly a dostanu se až ke břehu. Vylezu z vody, otřepu se, posbírám svoje věci a kývnu na Mirys, že můžeme letět. Ještě rychle nakreslím runu pro sílu, kterou na ni použiji a poté se už vznesu do vzduchu a zamířím k ní domů.

Chtěla jsem něco namítnout, aby na to, že si s tím zabojuje, hned zapomněl. Ale naštěstí se proměnil do démonické podoby a pak se dostal pomocí jednoho machnutí křídel ke břehu, sebral věci a řekl že můžeme letět. Ale neoblékl se. Přeměřila jsem si ho pohledem, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny a vzlétla po tom, co na mě pužil runu. "Já bych to zvládla." Namítla jsem ale nebranila se mu. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale přišla jsem si jalo bych byla slabá.
Vzlétla jsem a rovnou zamířila k nám. Tentokráte jsem neblbla, ale za to jsem letěla opravdu co nejrychleji. Chtěla jsem vědět jak rychle dokážu letět. A musela jsem uznat, že s tou runou jsem letěla opravdu hodně rychle. Tak rychle, až jsem nevychytala přistání a udělala jsem pár kotoulů než jsem konečně zastavila pár metrů za mým domem.

Sdělí mi, že by to zvládla, čímž jsem si byl jistý, ale... Nemusela se hned unavit více, než je třeba. Jen nad tím tedy pokrčím rameny a poté už vzletíme do vzduchu. Mirys očividně chtěla zkusit, jak rychle dokáže letět a tak se celou dobu s úsměvem držím kousek za ní a když se pokusí přistát a skončí to doslova katastrofálně, rozesměji se a hned na to sám přistanu. Než se však dotknu země, prudce roztáhnu křídla a zabrzdím, abych neskončil stejně jako ona.
"Se čtyřma nohama ti to vážně jde líp," zasměji se a pomůžu jí na nohy, než se společně vydáme k domu. Už tak nějak automaticky zamířím do koupelny v přízemí a vím, že Mirys půjde mezitím do té druhé v prvním patře. Dám si krátkou sprchu, než v ruce vyperu své oblečení a pomocí magie z něj odstraním veškerou vodu, než se obleču a zamířím do kuchyně. Měl jsem žízeň a tak si napustím sklenici vody a rozhodnu se počkat na Mirys.

Ležela jsem rozpláclá na zemi, když přistál i Fen a smál se, že mi to se čtyřmi nohami jde fakt líp. Protočila jsem oči a s jeho pomocí se zvedla. Promnula jsem si krk, který mě dost bolel od toho přistání. "Vtipný. Víš, vlastně bych chtěla vidět tvoje začátky." Zasmála jsem se a vyplázla na něj jazyk. Ale byla to pravda. Vlastně jsem chtěla vidět začínajícího Fena. I když on se s křídly narodil. Třeba jsem byla tak hrozná opravdu jen já. Kdo ví? Vešla jsem spolu s ním domů a tak jako on, jsem ihned zamířila do koupelny. On do té pro hosty já do své v prvním patře. Vysprchovala jsem se, oblečení dala do koše na prádlo a šla se obléct do čistého. Pak jsem zase seběhla dolů a zamířila do kuchyně. "Takže... Naobědváme se teda tady a nebo chceš jít do restaurace?" Zeptala jsem se Fena, kterého jsem v kuchyni samozřejmě našla.

Stál jsem v kuchyni a až teď jsem se zamyslel nad tím, jak mi šlo létání, když jsem začínal. Zamyšleně se zadívám do stropu a při těch vzpomínkách... Se lehce otřepu. Měli jsme jinou výuku a styl učení... Definitivně. Ani si nevšimnu Mirys, která přijde do kuchyně a zeptá se, jestli budeme jíst u ní, nebo venku. Zamyšleně se na ni podívám a poté na ledničku.
"Záleží, jestli se ti chce vařit... Určitě bych ti pomohl, ale hlavní šéfkuchař by jsi byla ty," usměji se. Měl jsem její jídla opravdu rád, takže by mi vůbec nevadilo jíst u ní. Zároveň jsem jí však nechtěl nutit do vaření, pokud nebude chtít.

Fen se na mě podíval a pak na mou ledničku. Připadalo mi v tu chvíli, jako by se díval skrz zavřené dveře a zvažoval, co je v ní k jídlu a co bych mohla uvařit. Ale pak rozhodl, že to je na mě. Pousmála jsem se a ledničku otevřela, abych se dovnitř opravdu podívala. "No...řekněme, že dneska nemám na vaření náladu jak to tak vidím." Oznámila jsem mu, když jsem usoudila, že jídlo by bylo za dlouho a já měla už opravdu hlad. "Půjdeme ven, dobře?" Zeptala jsem se radši. "Příště ti uvařím cokoli si řekneš a budu k tomu mít ingredience." Slíbila jsem mu a pak se šla pořádně obléct a obout, a následně jsem čekala na Fena v chodbě u dveří ven.

Mirys se zadívá do ledničky a nakonec řekne, že dneska budeme jíst venku. Pousměji se a pokrčím rameny, než se vydám za Mirys do chodby a začnu se obouvat. Slib, že mi příště uvaří cokoliv budu chtít jsem bral vážně a už teď jsem se těšil, jen si ještě budu muset promyslet, co vůbec budu chtít. Taková příležitost je jen jednou za čas. Usměji se a poté společně s Mirys vyjdeme před dům.
"Kam chceš jít?" zeptám se a zamířím k městu. Ani já sám netušil, na co bych měl chuť a tak výběr restaurace nechám na Mirys. Přeci jen jich nejspíš bude znát mnohem více než já.

Vyšli jsme před dům a jakmile jsem zamkla, rovnou jsme se vydali k městu. Výběr restaurace nechal Fen na mě. Zamyslela jsme se nad tím a chvíli jsme tak šli mlčky. "Vlastně bych si dala něco nezdravého jako hranolky a asi smažený sýr nebo kuřecí maso. Jo!" Rozplývala jsme se nad představou jídla, na které jsem měla chuť, až mi hlasitě zakručelo v žaludku. Zasmála jsem se a chytila se za břicho. "Jo, vlastně jak ti už prozradil můj žaludek, sním cokoli, co bude brzy hotové." Zasmála jsem se a zrychlila krok, abychom byly v restauraci co nejdříve. Zároveň jsem to od Fena brala jako svolení vybrat restauraci. Zamířila jsem tedy k nejbližší restauraci, kde nevařili žádné blafy a hned jsem vešla dovnitř, našla nám stůl a pohodlně se usadila.

Chvíli mlčela, ale najednou se jí rozzáří oči a sdělí mi, že má chuť na něco nezdravého. Zasměji se tomu a jen ji ochotně následuji. Ještě mi sdělí, že vlastně má chuť na cokoliv rychle připraveného a tak přikývnu a mně samotnému zakručí v žaludku.
"Na tom se shodneme," řeknu jí s úsměvem a také přidám do kroku, abych Mirys stačil. Jakmile se usadíme v restauraci, chvíli počkáme, než nám přinesou menu a tak si ho hned začnu pročítat. Vůbec jsme netušil, na co mám chuť, ale nakonec menu odložím s tím, že si dám prostě smažený sýr s hranolkami. Hned na to se zadívám na Mirys, nějak mě v tuhle chvíli nenapadlo, o čem mluvit.

Brzy nám číšník přinesl menu a tak jsem si zkontrolovala, že mají smažený sýr i hranolky a rovnou jsem mu svou objednávku oznámila spolu s přáním tonika. Fen vypadal dost nerozhodně, ale nakonec si objednal to samé co já, jen pití jiné. Číšník se na nás mile usmál a zase byl ten tam. "Takže..." Uculila jsem se na Fena a konečně si sundala bundu. "Kdy tě představíme Aelin?" Zeptala jsem se a uculila se. "Myslím, že když se teď trochu otrkala, měla by poznat i hodného strýčka, aby věděla za kým jít kdyby se cokoli stalo a nemohla by jít za mnou ani za Alexem. Co myslíš?" Koukla jsem na něj trochu nervózně, ale zároveň jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že i Fenovi se Aelin zalíbí stejně jako on jí a všechno bude v pohodě. "Nechtěla jsem to na ní ani na tebe házet moc brzy, ale... Vypadá to, že je ráda, že Alexe našla a se mnou se snad taky brzy pořádně spřátelí. Každopádně bych ráda aby se oklepala i před tebou. Přeci jen jí třeba budete s Ireth sem tam hlídat...co?" Teď už jsem ho jen tak provokovala i když sem tam by možná Aelin mohli pohlídat, když ji tedy Alex pustí z náruče. Protože ten si ji oblíbil okamžitě. Ale chápala jsem to. Aelin snad nikdo nemohl nemít rád. Na druhou stranu já ji zase tak dlouho neznala.

Sledoval jsem Mirys a sotva se uculí vím, že má hned nějaké téma. Sundá si ještě bundu, než se mě začne ptát, kdy se chci setkat s Aelin. Zamyšleně se na ni zadívám a poslouchám, jak navrhuje, že by jsme ji s Ireth mohli i někdy hlídat. Pomalu, zamyšleně přikývnu a zadívám se někam do prázdna.
"Někdy určitě... Rozhodně plánuji Alexe někdy navštívit a rovnou nás může představit. Nejspíš by ale měl být u toho... Nechci ji hned vyděsit," pousměji se a představa, že hlídám Aelin.. Byla zajímavá. Zatím jsem si ji představoval jakou malou verzi Alexe a ta představa... No, podle všeho dům Mirys i Alexe zatím stojí, takže nepodědila jen po svém otci.
"A klidně ji občas můžeme pohlídat, tedy... Pokud bude chtít..." řeknu potichu. Měl jsem špatný pocit, že se jí nebudu líbit, nebo jí budu rovnou děsit. V podsvětí se mě většinou děti bály, už jen kvůli mému vzhledu a chování. Jen má sestřička byla výjimka, ale k ní... Jsem se choval jinak, nebál jsem se ukázat emoce.