Mirys a Fen'lin

Něco se přede mnou zaleskne a tak vyskočím plnou silou do vzduchu, zatímco bestie narazí čumákem do štítu. Podaří se mi přeskočit štít a dopadnou jí na záda. Začnu do ní zarývat stále dokola své drápy, až jí rozdrásám snad celá záda. Bestie řvala bolestí, poté se však postaví na zadní, zaryje mi své vlastní drápy do rukou a hodí se mnou vší silou o stěnu. Prudce do ní narazím a na chvíli se mi zatmí před očima. Bestie byla dost zraněná, ale také naštvaná. Místo toho, aby se však vrhla po mně, znovu se rozběhne k Mirys. Zavrčím a ucítím, jak se mé tělo opět mění. Už mi ta bestie nepřišla tak velká. Rozběhnu se za ní a kousek od Mirys se mi ji podaří přimáčknout k zemi svým tělem. Zakousnu se jí do ramene kousek od krku a prudce trhnu. Uskočím stranou a postavím se před Mirys. Stále jsem vrčel, cenil své ostré tesáky, ze kterých stékala krev bestie a švihal jsem dlouhým ocasem ze strany na stranu. Měl jsem lehce skloněnou hlavu a tak mi černo-červená srst spadala do očí. Zaryji drápy na předních nohou do země a poté se prudce odrazím kopyty od země. Hrudníkem narazím do bestie, ale tentokrát jsem měl mnohem větší sílu. Zapřeme se do sebe a po chvilce přetlačování se mi ji podaří povalit na záda a zakousnout se jí do krku. Párkrát škubnu hlavou, než ji pustím a podívám se na její bezvládné tělo. Zaslechnu za sebou nějaký hluk, a tak se prudce otočím, skočím ke zdroji hluku a chňapnu po něm zuby. Brzy si však uvědomím, že to byla Mirys a tak ustoupím o krok dozadu a skloním hlavu k zemi.

Před očima se mi obrazy začaly rozoštřovat, ale když se Fen proměnil do podoby jakéhosi psa, ještě jsem to poznala. Detailně jsem si ho však nemohla prohlédnout. Příliš rychle jsem vyčerpala energii. Zavřela jsem ztěžklá víčka, ale chvění země, jak se do sebe pouštěli, jsem nemohla nevnímat. Přinula jsme se bojovat s mdlobou a nepoddat se jí. Bylo to neuvěřitelně těžký boj, ale už jen abych se ujistila, že to Fen přežil, musela jsem. A najednou bylo ticho. Donutila jsem se otevřít oči a zvednout hlavu. Musela jsme se opřít rukou. Fen byl v pořádku, to mě utěšilo dost na to, abych znovu zavřela oči. A to jsem zřejmě dělat neměla. Poslední nápovědou, co se děje, bylo jen drobné chvění země, jak se ke mě řídil Fen v bestiální podobě a najednou po mě chňapl. Naštěstí mě zachytil jen za rameno, i tak to šíleně bolelo. "Fene! To jsme já!" Vykřikla jsem bolestně. Trochu se mi ulevilo, když mě pustil a moje rány se díky kontraktu začaly uzdravovat rychleji než člověku, ale i tak to bolelo. Ztěžka jsme oddechovala a s těží se držela při vědomí, ale oči už jsem neotevřela.

Tiše zakňučím, když si uvědomím, že jsem se zakousl do jejího ramena a nesměle přešlápnu na místě. Má kontrola pokulhávala a občas jsem si neuvědomil, co dělám. Zavřu oči, abych se přeměnil do své lidské podoby, ale nic se nedělo. Frustrovaně zavrčím a asi po minutě to vzdám a lehnu si před Mirys na zem. Lehce do ní šťouchnu čumákem a pokusím se jí naznačit, aby mi vylezla na záda. Chtěl jsem ji vzít domů, problém však byl, že sám si ji na záda nedám a nechat ji tu mrznout, dokud se mi nepodaří změnit, se mi nechtělo. Znovu do ní šťouchnu čumákem a zakňučím, potřeboval jsem, aby sesbírala poslední zbytky energie. Sám jsem ale viděl, jak moc je unavená a tak si nakonec lehnu těsně k ní, abych ji zahřál svým tělem a rozhodnu se počkat, dokud se nebude cítit lépe a nebude se moct hýbat, nebo dokud se mi nepodaří přeměnit.

Zaslechla jsem Fenovo zakňučení a znělo podivně až moc jako psí. Chtělo se mi tomu zasmát, ale nevzmohla jsem se ani na chabé pousmátí. O to víc mě ubíjelo, když zakňučel znovu po té, co do mě čumákem zlehka strčil. Cítila jsme se hrozně, že mu nedokážu ani říct, jak moc jsem slabá. Že už nemám energii na nic. Že se bojím, že teď jen usnu a už se neproberu - ne! To rozhodně neudělám. Ale ani jsem se nedokázala zvednout, natož se na něj vyškrábat. Naštěstí pro mě, do mě šťouchl už jen jednou, než si to zřejmě uvědomil a lehl si vedle mě. Vzmohla jsem se k velmi chabému pokusu o přitulení se k jeho teplé tmavé srsti. A pak jsem už jen trochu úlevně vydechla. Byla jsem mu vděčná, že si lehl tak blízko, protože ze země přímo sálal chlad. Trochu jsem se bála že napomůže k tomu, abych se propadla do bezvědomí, ale díky Fenově teplu se tak nestalo. A tak jsem vedle něj ještě půl hodiny ležela, než se mi začala vracet po trošičkách síla, kterou jsem ze začátku využila jen tak, abych se nořila co nejvíc do jeho teplé srsti a zlehka ho jednou rukou v té sametově hedvábné srsti hladila.

Měl jsem o ni vážně starost a proklínal se za to, že nemůžu nic udělat. Ani pro pomoc jsem nemohl jít! Co by si lidé pomysleli, kdyby viděli metr a půl vysokého vlka s rohy a kopyty, jak běhá po ulici? Mirys se ke mně trošičku přitulí a tak kolem ní omotám ocas a ještě víc se na ni namáčknu. Trpělivě jsem ležel vedle ní na sněhu, Mirys se začala v průběhu půlhodinky trochu hýbat a poté mě dokonce začne hladit po srsti. Znovu se bez úspěchu pokusím proměnit a frustrovaně zavrčím. Ještě dám Mirys pár minut odpočinku, než do ní opět strčím čumákem a upřu na ni svůj pohled. Musím ji dostat domů do tepla. Natáhnu čumák a opatrně uchopím její rukáv do tlamy a lehce zatáhnu. Doufal jsem, že už nashromáždila dost sil na to, aby se mi vyškrábala na záda.

Trochu jsem ucukla, když Fen zavrčel. Netušila jsem proč a neměla jsem ani sílu přemýšlet nad tím. Vlastně jsem byla ráda, že jsem ráda. Následovalo však zase postrčení jeho čumákem a pak se mi snažil naznačit, že na něj mám vylézt. Trochu jsem zapochybovala, že na tom budu už tak dobře, abych se na něj vyšplhala. Byl obrovský! Ale přesto jsem se pokusila. Vlastně teď ležel a nebyl tedy tak vysoký, jako když byl na nohou. Došlo mi, že se třesu jak zimou, tak i chybějící silou a energii, ale zachytila jsem se ho pevně za srst na hřbetě a v duchu se mu snad tisíckrát omlouvala za to, jak ho za ni tahám, abych se na něj vyšplhala. Nutno říct, že mi to trvalo hrozně dlouho a musela jsem ho tahat za srst snad pět dlouhých minut, než jsem se mu dostala na hřbet, tam jsem však zase povolila vyčerpaně všechny svaly a už se komíhala v oparu dotěrných mdlob.

Trpělivě jsem ležel vedle ní a nevnímal veškeré tahání za srst. Naopak jsem se jí hlavou snažil postrčit, ale tohle tělo bylo tak omezené! Nakonec se mi však vydrápe na záda a tak opatrně vstanu, aby mi nespadla. Vydám se směrem do jejího domu, kam se také za chvíli dostanu. Tlapou jsem se snažil otevřít dveře, které bylo bohužel zavřené a tak mi nezbývalo nic jiného, než je vyrazit z pantů. Trochu se přikrčím, abych prošel dveřmi a poté zamířím rovnou do ložnice Mirys. Měl jsem pocit, že mi už v půlce cesty upadla do mdlob, ale věděl jsem, že odtud to už zvládnu. Lehnu si na postel a opatrně shodím Mirys ze svých zad, než přes ní pomocí zubů přetáhnu peřinu a opět si lehnu co nejblíž k ní, abych ji zahřál. Nakonec zavřu oči a rozhodnu se si taky trochu odpočinout, než se Mirys probudí. Sotva usnu, proměním se zpátky do své démonické podoby.

Cítila jsem, jak se mírně pohupuju v rytmu Fenovi chůze. Bylo to zvláštní, ale já to sotva zvládla obdivovat nebo nějak nad tím přemýšlet. Ani nevím, jak dlouho nám ta cesta zabrala, jen jsem byla ráda, že šel tak opatrně, abych mu nesklouzla a nemusela se na něj vydrápat znovu. Nakonec jsem zaslechla, jak vyrazil dveře, ale bylo to podivně vzdálené, jako by se to stalo daleko ode mě. A pak už si pamatuji jen chladné pohlazení povlečení a teplo těla vedle mě, ale dál už nic. Dál už jen bezednou tmu, ve které jsem se propadla do hlubokého spánku, mdlob nebo bezvědomí. 
Následovalo až ráno, i když ne tak brzké, na jaké jsem si zvykla. Obvykle jsem vstávala i ve čtyři, ale dnes ne. Dnes jsem spala do osmi, než jsem konečně pootevřela oči a začala trochu pomalu vnímat.

Jakmile vedle sebe ucítím pohyb, okamžitě se probudím a posadím na posteli. Párkrát zamrkám a podívám se na své ruce. Konečně jsem se proměnil. S úsměvem se změním do své lidské podoby a poté se starostlivě podívám na Mirys vedle mě.
"Jak ti je?" zeptám se potichu a vyhrabu se z postele. Přejdu na její stranu a dřepnu si k ní.
"Mám ti něco donést? Nějaké jídlo? Vodu? Musíš být hladová," řeknu a pohladím ji po vlasech, než si povzdechnu a podívám se na její rameno.
"Omlouvám se, neumím to ovládat," zašeptám smutně a podívám se stranou.

Chvíli jsem jen tak zírala do stropu, než jsem ucítila pohyb vedle sebe. Chvíli trvalo, než jsem začala vnímat, co Fen vedle mě říká, ale už jsme se dokázala nenuceně pousmát. "Jsem v pohodě...ale voda by bodla...a nějaké..ovoce?" Zamumlala jsem ochraptělým hlasem a při tom zvuku jsem si vzpomněla, na své včerejší výkřiky. Trhla jsem sebou při vzpomínce na to všechno a zavřela na chvíli oči. Tušila jsem, že si to Fen bude vyčítat a tak jsem se to pokusila odlehčit i když mě slova škrábala v krku. "Jak to, že máš v démonické i té druhé podobě černé vlasy nebo srst, ale v lidské je máš bílý?" Zeptala jsem se a uculila se na něj. Byla jsem ráda, že jsem vůbec na něco přišla, ale tohle mě stejně zajímalo a myslím, že to dokonale odlehčilo nyní situaci. A zatímco jsem čekala na odpověď, jsem se vyškrábala do polosedu. Ucítila jsem bolest v rameni, do kterého mě Fen kousl, ale zatla jsme čelist, abych na sobě jinak nedala znát bolest a po té, když jsem zase uvolnila svaly, jsem se na něj zase usmála.

Až po chvilce začne vnímat a to ještě prohloubí moji starost o ni. Lehce se zamračím a když mě požádá o vodu a ovoce, postavím se zase na nohy. Dřív než však stihnu odejít, zeptá se mě na moje bílé vlasy. Pousměji se nad tou otázkou a jen zavrtím hlavou.
"Kdo ví? Mám to tak odjakživa. Ale máš pravdu, je to divné, stejně jako to, že tyhle značky mám jen v lidské a bestiální podobě," zasměji se a jsem opravdu rád, že se pokusila odlehčit situaci. Když však uvidím, jak ji rána po mém kousnutí bolí, znovu se zamračím.
"Dojdu ti pro tu vodu," řeknu potichu a vydám se do kuchyně, kde napustím studenou vodu do skleničky a vezmu několik druhů ovoce, které nakrájím do misky a vydám se zpátky za Mirys.

Pousmála jsem se nad jeho odpovědí a přikývla. Bylo to vážně zvláštní a zajímalo by mě, jak je to možné. Ale kdo ví. Já se přeci taky měnila do zvířat s jinou srstí než černou. I když v podobě koně jsem měla černou srst, v podobě pumy také a v podobě zajíce s křídly jsem měla většinu srsti bílou, ale černá tam byla taky. Jen v té poslední podobě jsem se černé naprosto vyhla. Radši jsem nad tím moc nepřemýšlela, protože mě z toho začínala trochu bolet hlava. Asi jsem ji neměla hned zatěžovat tak hloupými úvahami. Ale co? Nemohla jsem si pomoct. Pousmála jsem se tedy, když se Fen vrátil. "Díky.." Zamumlala jsem ochraptěle a vzala si od něj nejdříve vodu. Napila jsem se a vypila ji celou. Prázdnou sklenku jsem pak odložila a natáhla jsme se pro ovoce, který mi Fen nakrájené přinesl. Ale místo misky jsem sáhla po jeho ruce a přitahovala jsem si ho slabě. Bohužel jsem se nedokázala donutit používat ruku, do jejíhož ramene mě Fen kousl. To bohužel stále pobolívalo. Ale já se na něj usmívala prosebně, aby si lehl vedle mě a já se mohla ke svému bráškovi přitulit zase, stejně jako v noci.

Poděkuje mi a tak přikývnu a když mě slabě zatáhne za ruku, nakloním se k ní a nakonec si vedle ní s povzdechem lehnu.
"Jak ti je?" zeptám se potichu, jednu ruku ji přehodím kolem ramen a začnu ji jemně hladit po vlasech. Cítil jsem vinu za její zranění, byla to moje chyba, ještě jsem se plně neuměl ovládat, což šlo vidět už jen u toho, když jsem se nemohl proměnit zpátky.
"Promiň s bestiální podobou nemám moc zkušeností... Poprvé jsem se proměnil, když mi bylo zhruba tak jak tobě a od té doby nic až poslední rok jsem se znovu proměnil a od té doby... Nevím, je to... Zvláštní... Touží to po krvi a je těžké to ovládat. Jako bych to nebyl já. Neměl jsem to dělat v tvojí přítomnosti," omluvím se a zadívám se na strom místnosti, jako bych na něm něco hledal.

Vzala jsem si do úst kousek měkkého sladké manga. Poslouchala jsem ho a smutně si povzdechla. Rozhodně jsem nebyla nadšená z toho, že si to tolik vyčítá. Hned jsem se k němu přitiskla blíž a když jsem konečně polkla mango, tak jsem se k němu naklonila a políbila ho na tvář. "Pšš, už nic neříkej. Kdyby ses neproměnil, neměla bych teď sice na rameni otisk tvých zubů, ale byla bych mrtvá." Namítla jsem a stočila se k němu do bezpečí a tepla. "Jsem v pořádku. Jen o jizvu ve tvaru zubů víc..." Pokrčila jsem rameny, ale to zraněné se přihlásilo o slovo dost hlasitě. Stejně jsem se k Fenovi ještě víc přitiskla a dala si do pusy další kousek ovoce, tentokrát jablka.

Ucítím její rty na své tváří a tak pootočím hlavu, abych na ni viděl, nechtěla, abych si to vyčítal, že by byla mrtvá, kdybych to neudělal a že to bude jen jedna jizva. Trochu se zašklebím, ale poté si povzdechnu.
"Jo, taky mi jich pár v podsvětí přibylo, " zamumlám spíš pro sebe. Mně jizvy netrápily, ale u Mirys to bylo jiné. A já ji právě jednu ošklivou přidělal. Nakonec se rozhodnu nechat to být, ale nakonec mě přeci jen něco napadne.
"Můžu ti to nějak vynahradit?" pousměji se a tázavě se na ni podívám. Možná potom se zbavím toho pocitu viny, který jsem měl.

"Všimla jsem si." Povzdechla jsem si ztrápeně. Rozhodně se mi nelíbilo, že měl na těle víc jizev než předtím i když jemu vyblednou a nakonec to bude, jako by je tam nikdy neměl. Ale to teď mohlo i u mě. Dokud nezruším kontrakt s Darrenem. Když se mne však najednou Fen zeptá, jestli mi to může nějak vynahradit, dokonale mě tím zaskočí. Překvapeně na něj zamrkám a pak se zasměju. "No... Mohl bys rychle skočit na ten nákup, až za chvíli zase usnu." Přiznala jsme po krátkém zamyšlením. Rozhodně jsem mu to totiž nedávala za vinu. Ale nakoupit jsem opravdu už potřebovala a včera jsme tam vlastně ani nedošli. Na tož, abych tam s tím ramenem zašla teď a nesla těžký nákup zpátky zase sem.

Moje nabídka ji očividně zaskočila, ale nakonec se rozhodne, že bych mohl skočit na ten nákup, až usne. Pousměji se a přikývnu, rozhodnu se však zůstat vedle ní, dokud se jí nepodaří usnout. Poté ještě chvilku sedím vedle ní, než se vydám do města, kde nakoupím hromadu jídla. Asi za hodinku jsem byl zpátky a tak se dám do vybalování a uklízení nákupu, což mi zabere nějakou dobu, než se v kuchyni zorientuji, ale nakonec jsem rád, že se v ní teď už dobře vyznám. Proto se taky rozhodnu udělat Mirys něco k obědu a po chvilce přemýšlení se rozhodnu udělat zapečené špagety. Bylo to jednoduché jídlo, které jsem zvládal dokonce i já a to nejdůležitější - bylo dobré. Dám se do práce a když se špagety konečně zapékaly v troubě, vydám se zkontrolovat Mirys.

Usnula jsem skoro hned po té, co jsem snědla ještě pár kousků ovoce. Byla jsem stále unavená a u Fena jsem se cítila v bezpečí. Navíc když tak krásně hřál. Zavrněla jsem spokojeně a tulila se k němu zatímco jsem zase usínala. 
Ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probrala, bylo to právě kvůli tomu, že jsem zaslechla, jak Fen vešel do domu. Pomalu jsme se protáhla a a pak opatrně vstala. Chvíli mi to stále trvalo, ale zabalila jsem se nakonec do deky a šla potichounku a pomalu za ním do kuchyně, kam zmizel. Opřela jsem se o rám dveří a dívala se, jak vybaluje poslední jídlo, co koupil. Bylo zvláštní vidět ho takhle, jako by tu bydlel už od narození. A pak se zřejmě rozhodl jít za mnou, ale já už stále naproti němu ve dveřích. "Ahoj..." Usmála jsem se nevinně a pousmála se.

Otočím se a můj pohled spadne na Mirys, která stála ve dveřích. Pousměji se a zastavím se kousek od ní.
"Dobré ráno, myslel jsem, že budeš ještě odpočívat," ušklíbnu se a poté ji lehce chytím za ruku a rozejdu se ke gauči, na který ji posadím a poté ji donesu sklenici džusu.
"Měla bys ještě odpočívat, vyplýtvala jsi včera veškerou magii a bude ještě trvat, než se zcela obnoví," řeknu jí potichu a trochu se protáhnu. Díky Mirys jsem neměl skoro žádná zranění. Až na to rameno, které se ale rychle hojilo a rána nebyla až tak hluboká.
"Dělám zapečené špagety na oběd, doufám, že se dáš," informuji ji ještě nakonec a pohodlně se i já usadím na gauč.

"Ráno? Vždyť je odpoledne." Uculila jsem se na něj zabalená v dece. "Je mi fajn, nejsem nemohoucí. A nenávidím, když mám jen ležet v posteli. Je to otravný - jako bych měla useknutý nohy." Namítla jsem, ale nechala se od Fena odvést na gauč. Vzala jsem si od něj i džus a hned jsem vypila celou sklenku. "Jo, ale pokud vím, tak chození a pohybování nemá na starost magie a proto bych se měla hýbat i když se mi ještě plně neobnovila, ne?" Namítla jsem a uculila se na něj jako by se nic nedělo. Když ale začal mluvit o jídle, ucítila jsem, jak obrovský mam hlad. "Anooo mňamííí!" Uculila jsem se nevinně. "Díky, ale..no díky." Usmála jsem se a zase se zvedla z gauče, tentokrát bez deky a došla si ještě dolít sklenku do kuchyně. Vypila jsem druhou, ale následně i třetí sklenku džusu a se čtvrtou se vrátila do obýváku. "Mam hlad jako vlk." Uculila jsem se na Fena a zase se svalila na gauč.

Uculí se, že je odpoledne a ne ráno. Jen pokrčím rameny a pousměji se. Hned na to začne protestovat, že není nemohoucí a že pohyb nemá co dělat s čerpáním magie. Jen zvednu ruce do vzduchu a s povzdechem zavrtím hlavou. Mirys vážně nezůstane ani o chvíli déle odpočívat, než musí. Myšlenka na jídlo ji ale očividně povzbudila a tak se jen usměji a když zaslechnu cinknutí trouby, které signalizovalo, že je jídlo hotové, vyskočím na nohy, vytáhnu plech se špagetami z trouby a jídlo naservíruji na dva talíře, než se vrátím ke gauči a jeden z talířů podám Mirys.
"Dobrou chuť," pousměji se a sám se pustím do jídla. Ani jsem si neuvědomil, jaký mám hlad.
"Jak se má vůbec Raven? Kde je teď?" zeptám se jí a místo Alexového jména použiji ze zvyku jeho přezdívku.

Zaslechla jsem cinknutí trouby, ale nechala jsem, aby tam šel jen Fen a přinesl nám oběma jídlo. Přeci jen jsem byla stále vyčerpaná, i když jsem si to nechtělo moc přiznat. Usadila jsem se na gauč a s poděkováním jsem si od něj převzala jídlo. "Díky, voní to báječně." Přiznala jsem a hned se do toho s chutí pustila. "Hmm no, když je se mnou tak se furt culí, ale to asi dělá normálně." Připustila jsem a nevinně se uculila. "Vlastně nevím, kde je teď..." Dodala jsem trochu smutněji, ale stále jsem se snažila usmívat. "Ale jestli se brzy neukáže, tak ho půjdu sama najít." Dodala jsem. Vlastně mi až teď došlo, že na noc zřejmě nepřišel. Ano, měl vlastní dům teď, ale stejně jsem doufala, že se mnou bude trávit víc času.

Pustíme se do jídla a Mirys mi po chvilce odpoví, že se Alex pořád culí, ale že to nejspíš dělá normálně. Ušklíbnu se a po chvilce přikývnu. Jeho idiotský úsměv nejde jen tak zapomenout. Potom ale přizná, že netuší, kde je a že jestli se neukáže, tak ho půjde hledat.
"Určitě se brzy objeví a pokud ne, bude to mít velmi dobrý důvod. Ale vrátí se, neboj," pousměji se a rychle začnu přemýšlet nad něčím, čím bych mohl změnit téma.
"Zjistila jsi za tu dobu něco víc o tom tvém znamínku na lopatce?" zeptám se zvědavě a po chvilce odložím prázdný talíř na stůl. Měl jsem zřejmě opravdu větší hald, než jsem čekal.

Ani mě nepřekvapilo, že mě Fen ujistil, že bude Alex v pohodě a že se brzy zase ukáže. Nepochybovala jsme o tom, ale nyní na mě dolehla plná váha toho, jak jsme si na jeho optimistickou společnost zvykla. Až moc zvykla a teď jsem se bála, že jsem něco mezi námi pokazila. Povzdechla jsem si potichu, ale hned jsem to zamaskovala jídlem. Pousmála jsem se nevinně a dojedla také, než jsem se chytila nového tématu, který Fen nadhodil. "O moc víc ne. Ta kniha...ta kterou jsme našli v knihovně. Vypadá to, že je to něco jako kronika nějakého rodu." Zamumlala jsem a zamyslela se. "Je to...pořád záhada." Dokončila jsem jako by nic a rozhlédla se. "Ale včera večer... Víš, když jsi tu nebyl, už jsem magii používala. A víc než včera. Měla jsem na to sílu, a včera jsme ji najednou neměla." Zamumlala jsem s pohledem nepřítomným, jak jsem nad tím přemýšlela.

Odpoví mi, že se o moc víc dozvěděla a ani kniha, kterou jsme našli jí nebyla moc k užitku. Byla to prý kronika nějakého rodu a tak její znamínko zůstávalo stále záhadou. Nakonec změní téma ohledně její magie s tím, že jí využívala mnohem více před tím, než jsem přišel a poté jí měla mnohem méně. Zamračím se a zamyšleně se podívám přímo před sebe. Bylo to divné, magie by měla mít pořád stejně, nebo by měla narůstat, pokud ji často používá. Mizet by neměla.
"To je zvláštní... Jsi si jistá, že se ti celá obnovila a že jsi už předtím část nevyužila, proto jsi jí neměla tolik?" zeptám se, byla to má druhá teorie, ale měl jsem ještě jednu.
"Nebo to možná souvisí s Darrenem a vaším kontraktem, ale nejsem si jistý. O kontraktech toho sám moc nevím, nikdy jsem ho uzavřít nechtěl," povzdechnu si.