Mirys a Fen'lin

Přikývla jsem i když ne zcela ochotně. Nechala jsem Fena,aby si klíče prohlédl, ale věděla jsem, že jsou pravé. Ostatně jsem to ostatně už zkoušela. Vyslechnu si Fena a pak si k němu sednu, jak chtěl. "Ale...Se mnou se ti nic nestane, Víš přeci že a mě žádná magie nepůsobí. Naučila jsem se to...rozšířit." Vysvětlila jsem. "No a ten blbec, se kterým mám kontrakt mi v tom vlastně docela dost pomohl." Pousmála jsem se. "Je to jako štít...stačí si ho představit, vidět, co ostatní nevidí a pak ho můžu přenášet na jiné bytosti i rozšířit. Ne že bych to vydržela dlouho, ale...Nějakou dobu ano." Pousmála jsem se. Tohle byla jedna z mála věcí na kterou jsem byla opravdu hrdá. Protože jsem to dokázala díky tvrdé práci a tréninkům. No jako vždy.

Sedne si vedle mě a začne mi vykládat o své schopnosti. Usměji se, byl jsem na ni hrdý, že ji dokázala tak rychle ovládnout.
"To jsem rád, v podsvětí se to bude hodit, hlavně na ochranu Alexe. Vím, že ho tam nejspíš nechceš pustit, když je člověk, ale... Kdybychom přišli bez něj, nemůžu zaručit, že nás Zrádkyně Lilith nepopraví, nebo rovnou nevyhodí. Což taky nejde říct o jejích poddaných... Pokud si neotevřeme portál rovnou k ní do pokoje, nejspíš budou problémy..." zamyslím se a povzdechnu si. Vážně plánuji další výlet do podsvětí s mým podruhé-mrtvým bratrem a s Mirys. Jen zavrtím hlavou a povzdechnu si. To bude něco...

"No vždyť já myslela rovnou k ní. Jestli víš jak vypadají její komnaty." Vysvětlila jsem a koukala na Fena. Měl určitě pravdu, že jít do podsvětí a procházet kolem kohokoli bude riskantní. Já ale doufala, že se dostaneme rovnou k ní. Nejlépe kdyby byla sama, ale to se nám asi nepovede. "Vůbec tam nechci pouštět tebe nebo Alexe. Nejradši bych tam šla sama..." Zamračila jsem se smutně a položila i hlavu na Fenovo rameno. "Jak vůbec vypadá podsvětí...tedy jako u té..Lilith?" Zeptala jsem se trochu nejistě. Přeci jen jsem o podsvětí nevěděla skoro nic, jen to co jsem se dozvěděla od Fena nebo Alexe. Ne že by toho bylo nějak příliš málo, ale zase to nebyl detailní popis.

Jen chápavě přikývnu a prohrábnu si vlasy, taky se mi tam nechtělo, jestli však Alex touží po navrácení jeho schopností, tak právě tam jsou naše největší šance. Znovu si povzdechnu a když se o mě Mirys opře, dám jí ruku kolem ramen. Zeptá se mě, jak vypadá podsvětí a tak se chvíli zamyslím nad tím, jak nejlépe odpovědět.
"Rozhodně se liší od toho, jak si lidé představují peklo... Není to tam samá láva, oheň a nevím co všechno, i když tam pár takových míst se sopkami a vším možným je... Jsou tam ale také lesy, které jsou sice bez listí a vypadají mrtvě, ale přesto rostou. Pouště, někde sníh a led... Řekl bych, že se to tolik neliší od lidského světa, jen je tam všechno... Mrtvé. Také tam je dost malých vesniček či větších města samozřejmě pět obrovských hlavních měst s hradem či zámkem od vládců podsvětí," řeknu jí a pousměji se.

Spokojeně jsem se k Fenovi opatrně přitiskla a vyslechla si, jak vypadá podsvětí i když mě vlastně zajímal jen ten zámek u Lilith. "A Lilithin zámek? Jak vypadá uvnitř? A její komnaty?" Ptala jsem se Fena dál. A pevně jsem doufala v to, aby to věděl, protože kdyby to šlo, třeba bych si po té to místo dokázala představit a mohla bych tam třeba zkusit zajít sama. Přeci jen, když tam budu jen já zaručí mi to, že se nikomu jinému nic nestane. A vlastně budu i štít soustředit pouze na sebe, takže budu mít vlastně větší šance. Na druhou stranu to Alex a Fen jsou ti, kteří se tam narodili a vědí, co a jak tam funguje. Co a jak říct, aby mi věřili a tak. Povzdechla jsem si. Byla to vážně zapeklitá věc, ale pokud tam budu moct jít sama, tak půjdu. Nehodlám je vystavovat nebezpečí. Ne když to není nutné.

Začne se mě vyptávat na zámek od Lilith, zamyslím se a zkusím si vybavit, jak to tam vypadalo.
"Byl obrovský, ale to jsou všechny... Um, nevím? Moc jsem si to tam neprohlížel, byl jsem trochu mimo z toho všeho, co se stalo a pořád jsem nevěřil, že nás nezabije, nebo spíš nenechá zabít... Navíc, myslím, že nás chtěla zbít polovina jejího království jen za to, že se dva chlapi ocitli vedle jejich královny," řeknu a obrátím oči v sloup, než si povzdechnu a zadívám se na Mirys.
"A jestli byť jen trochu přemýšlíš, že tam půjdeš sama, tak na to rychle zapomeň," řeknu jí důrazně a probodnu ji pohledem. Nehodlám jí tam nechat jít samotnou, na to ať zapomene! Démoni neradi uvidí mezi svými "člověka." Navíc kdyby se nedostala přímo do paláce, měla by velké problémy a... I kdyby ano, možná by jí zabili dřív, než by cokoliv řekla.

Fenův popis mi zatím nebyl moc co platný, protože mi vlastně neřekl nic moc užitečného. Tedy nepopsal mi jak to tam vypadá, abych si to mohla nějak představit. Za to však prokoukl moje úmysly. Zamračila jsem se na něj hned. "Bylo by to tak lepší. Mě nic udělat nemůžou. Navíc když tam budu sama, budu mít jen jeden štít a to mi bude brát méně energie než štít pro nás tři." Povzdechla jsem si a zamračila se znovu. "Navíc ty ses nedávno málem nevrátil. A to Alex je člověk, já ne. Mám kontrakt s démonem a navíc jsem zvěromág. To už jsi zapomněl? Zase tak moc bezbranná nejsem." Dodala jsem a instinktivně jsem se podívala směrem ke své tajné místnůstce, kde jsem měla plno zbraní. Pak jsem se ale pohledem vrátila k Fenovi a skousla si ret. "Mám o vás strach. Nechci vás tam pouštět..." Přiznala jsem smutně.

Poslouchal jsem její argumenty, proč by bylo lepší, aby tam šla sama a celou dobu ji pozorně sleduji. Ano, nebyla bezbranná, ale kde brala jistotu, že se jí nic nestane? Že ji hned nezabijí a že se vrátí? Kdyby se dostala rovnou k Lilith a řekla, že jde o Alexe, nic by se jí pravděpodobně nestalo, ale... Šance že se trefí přímo k ní je malá. Povzdechnu si a zavrtím hlavou, než se na ni podívám s tvrdohlavým výrazem.
"My tě tam taky nechceme samotnou pustit, možná bych to víc promyslel, promluv si s Alexem, dořešte podrobnosti... Nemůžu tě zastavit, jen tě prosím, aby jsi nejednala zbrkle," řeknu nakonec.

Vyslechla jsem si ho a nakonec jsem si jen tiše povzdechla. "Já nejednám zbrkle. Tedy nejsem ta z nás dvou, kdo jedná zbrkleji. Pamatuješ jak jsi zabil jistého muže, který mě vlastně vychoval? To jsi jednal zbrkle ty." Obrátila jsem to hned proti němu, ale pak se nevinně usmála. Vlastně tehdy to byla hlavně má chyba, vůbec mě neměli najít, ale já byla tak zabraná do svého štěstí, že jsem si toho nevšimla. Zavrtěla jsem radši hlavou, abych na to teď už nemyslela a schoulila jsem se u toho k Fenovi. "Vážně nemáš hlad? Nebo žízeň?" Zeptala jsem se ho radši znovu, přičemž jsem se tulila k jeho vyhřátému tělu. Nebyla mi zima, ale myšlenky na mého mistra...no měli na mě účinek. Zadívala jsem se mu do očí. Ani nevím, jak jsem tu tak dlouho bez něj vydržela. Byl pryč tak dlouho a já... Nenudila jsem se, ale až teď mi došlo, jak moc mi chyběl. "Přespíš dneska?" Zeptala jsem se pak opatrně a sledovala jeho bystré oči zalité krví. Vlastně jsem tušila, že půjde za Ireth, ale... Tajně jsem doufala, že se zdrží.

Obrátí proti mě incident s jejím mistrem, už jen při myšlence na toho odporného chlapa se mi z hrdla vydere zlostné zavrčení a zatnu ruku v pěst.
"To nebyla zbrklost, to byl vztek," řeknu potichu a zlost z mého hlasu doslova sršela. Miloval jsem svoji rodinu, chránil jsem ji a Mirys pro mě byla sestrou. Každý, kdo ublíží mojí rodině bude pykat a přát si, aby se nikdy nenarodil. Zhluboka se nadechnu a to, že se ke mně Mirys přitulila mě uklidní. Vypadala zranitelně a tak kolem ní ochranářsky omotám ruce a přitáhnu ji k sobě.
"Už je pryč, sestřičko. Nenechám nikoho, aby ti ublížil," zamumlám jí do vlasů a jsem rád, že změnila téma a zeptala se, jestli dneska přespím.
"Hmm," zamručím zamyšleně a podívám se na strop. Mohl bych zůstat, přece jen jsem Mirys dlouho neviděl...
"Dobře, zůstanu. Ale ještě nejsem moc unavený, co se takhle projít po městě?" navrhnu a pousměji se.

Maličko jsem se pousmála, když se hájil, že to nebyla zbrklost ale vztek. Tak jako tak ho zabil a to celkem rychle. A hnusně. Ale na to jsem opravdu myslet nechtěla. Radši jsem se soustředila na něj. Na mou otázku, zda si opravdu něco nedá mi neodpověděl, za to mě ochranářsky objal a přivinul k sobě. Zalilo mě teplo sršící z jeho tělo a bylo mi vážně příjemně. Takhle bych mohla na gauči prosedět i dny. S démonem, který mě bere za svou mladší sestřičku a oproti jemu, jsem byla furt mimino. Slíbil, že nenechá nikoho, aby mi ublížil a mé myšlenky odběhly ke scénáři, ve kterém se rozcházím s Alexem dost hnusně, ale ve výsledku bychom si ublížili navzájem. No a jak by to bylo tam? Radši jsem párkrát zamrkala a vyhnala tu myšlenku daleko do kouta mého nejvzdálenějšího vědomí. Málem jsem při tom zamyšlení přeslechla jeho odpověď na mou otázku a následující jeho otázku. Ale naštěstí jsem ani jedno nepřeslechla. Pokrčím rameny jako by nic a pak tedy přikývnu. "Proč ne. Mohli bychom zajít nakoupit něco k snídani, abychom kvůli tomu nemuseli ráno do města." Navrhla jsem a s pousmátím jsem se mírně odtáhla a šla se kouknout do kuchyně, co všechno bych měla koupit.

Přikývnu na její návrh a poté ji následuji do kuchyně, zůstanu však stát ve dveřích a jen ji pozoruji, jak zkoumá stav jejích potravin.
"Myslím, že budeš potřebovat trochu větší nákup, než jen snídani," ušklíbnu se, když si všimnu poloprázdné ledničky a jakmile Mirys skončí svou inspekci, rozejdu se pro svůj kabát, který si obleču a počkám u dveří. Venku přeci jen byla zima a kupa sněhu.
"Pořádně se obleč, ať mi po cestě nezmrzneš," ušklíbnu se, přeci jen byl večer a teplota klesala. Mně to nejspíš vadit nebude, ale Mirys nebyla odolná proti elementům tak jako já. Otevřu jí dveře a jakmile za námi zamkne, vydáme se do směrem do města.

Pohled do poloprázdné ledničky mě zklame jako vždy. Nemám ráda velké nákupy. O to víc nemám ráda nákupy jídla. Poslední dobou platí pravidlo: čím větší nákup, tím víc nezdravých potravin. A to mě štve. Fen si toho taky všiml a já si jen povzdechla a ze skříňky jsem vytáhla tři větší taky, které obvykle nosím na nákup. Pak jsem přešla na chodbu za Fenem a stejně jako on, jsem se i já oblékla. V tohle roční období jsem mu vážně záviděla, že nevnímá tolik teplotu, protože tam venku byla hrozná zima. A já zimu dvakrát nemusela. Na druhou stranu sníh byl super. Ještě jsem popadla peněženku a už jsem zamířila spolu s Fenem ven. Zamkla jsem za námi a pak se rozešla těsně vedle něj k městu. Venku už byla tma, ale to mi nevadilo. Nikdy jsem se tmy nebála a dnes jsem vedle sebe měla navíc Fena. Spíš mi nebyl příjemný ten vítr a sníh, kterým jsme se museli prodírat i když jsem odhrabala cestičku. Ale zima byla v plném proudu a dokonce i teď sněžilo. Nebyla to tedy žádná vánice, ale pár vloček opustilo nebe a snášelo se pomalu k zemi. 
"Co vlastně teď v práci? Nevyhodili tě když jsi tam najednou zmizel?" Zeptala jsem se docela zaujatě. Opravdu jsem nechtěla, aby ho vyhodili. I když asi peníze nepotřebuje tolik, ale měla jsem pocit, že ho ta práce baví a kdyby ho vyhodili... No snad ne.

Následoval jsem Mirys ven a začneme se prodírat sněhem směrem k městu. Naštěstí jsme za chvilku byli na odhrnutém chodníku, po kterém se šlo mnohem lépe. Držel jsem se blízko Mirys, abych ji mohl zachytit, kdyby uklouzla. Zeptá se mě na práci, na kterou jsem za ten rok pomalu zapomněl a ušklíbnu se.
"Rhea za mě našla náhradu, když jsem jí řekl, kam jdu, ale taky říkala, že mi místo pohlídá, takže se můžu vrátit kdykoliv budu chtít... Po tom všem, co se stalo si ale dám pauzu, budu si užívat klidu a trochu si pročistím hlavu," odpovím s úsměvem. Navíc teď budu mít i více času na to, abych hledal svou sestřičku, možná konečně najdu nějakou stopu. Zajdeme do jedné z vedlejších ulic, která byla zkratkou k obchodu, když mi najednou něco kápne za krk. Zastavím se a lehce se toho místa dotknu. Podívám se na svou ruku, na které byla lepkavá tekutina smíchaná s krví a podívám se nahoru. Ze střechy na mě zíraly dvě rudé, zářivé oči, které se po nás ihned vrhly. Naštěstí rychle zareaguji a podaří se mi Mirys strhnou na stranu a oba dopadneme do měkkého sněhu.

Cestu nás osvětloval úplněk a byl nádherný. Šla jsem vedle Fena, který šel až nápadně blízko, jako by se chtěl ujistit, že neuklouznu a že mi není zima. Pousmála jsem se, ale nekomentovala to. Přeci jen jsem sama byla ráda, že tu je. Že je blízko mě a působí jako ochranářský bráška. Vyslechla jsem si jeho odpověď na mou otázku ohledně práce a pousmála se. "To jsem ráda. Zasloužíš si odpočinek a ten bar je...no poděs kam se podíváš." Zaculila jsem se nevinně a pokrčila rameny trochu omluvně. Vím, že jeho ta práce nejspíš bavila, ale pravdou bylo, že tam chodilo hodně nadpřirozených bytostí. Upíři, vlkodlaci... Co jsem tak zjistila tak i démoni i temní nebo padlí andělé nebyli vyjímkou. Zahli jsme do vedlejší ulice, ale po pár krocích se Fen zarazil. Nechápavě jsem se na něj otočila a sledovala, jak si sáhl za krk a když se na ruku podíval, bylo na nich něco, co se z mého pohledu zdálo jako sliny s krví nejspíš. Zmateně jsem zamrkala, ale pak jsem stočila pohled vzhůru, stejně jako Fen. Ihned jsem poznala, že mě ty oči budou provázet pěkně dlouho. Byli jako krev, syté, rudé a krvežíznivé. Než jsem stihla cokoli udělat, už nás Fen strhl k zemi. Vyjekla jsem, ale dopadla jsem do měkkého sněhu vedle něj. Ihned jsem natáhla ruce mezi nás a místem, kde jsem si myslela, že netvor je. V pouličním světle se jedinkrát zaleskl mnou vyvolaný štít, ale pak zůstal skryt, jako vždy, před jakýmkoli zrakem. Jenže toho netvora jsem neviděla. Rozhlédla jsem se a pak jsem ty ohavné oči zahlédla ve stínu za popelnicí nedaleko od nás. Až nyní jsem si uvědomila, jak prudce mi buší srdce. Rychle jsem ještě v sedě ve sněhu nasměrovala ruce k netvorovi a vytřeštěně jsem ho sledovala. "Co to k sakru je?!" Vyjekla jsme když se mi konečně dostalo slov, ale neodvážila jsem se odtrhnout pohled od toho netvora.

Dopadneme do měkkého sněhu, ale okamžitě se vyhoupnu na nohy do podřepu. Očima jsem zkoumal okolí, až si všimnu těch rudých očí, tvor se schovával ve stínu budov, ale jeho oči ho prozrazovaly. Mirys měla natažené ruce směrem k němu a vyjekla, co to sakra je. neodpovím, místo toho vyvolám svou zbraň a postavím se na nohy. Stále jsem však byl trochu přikrčený, připravený bojovat a chránit Mirys. Tvor začne naštvaně vrčet a poté se pomalu rozejde k nám. Sledoval jsem, jak pomalu vystupuje ze stínů. Cenil na nás ostré, dlouhé zuby, na hlavě měl silné, zahnuté rohy a jeho záda pokrývala srst. Tvorovo tělo bylo svalnaté a byl jsem si celkem jistý, že pro něj nebude těžké chodit po dvou. Už jen na čtyřech byl stejně velký jako já. Zavrčím a v mžiku se změním do své démonické podoby.
"Můj tip? Něco z podsvětí, co tu nemá co dělat," odpovím Mirys tiše a když se po nás ten tvor vrhne, skočím mu do cesty, abych ochránil Mirys. Měl však více síly a tak mě přišpendlí k zemi. Snažil se mě kousnout a tak ho oběma rukama chytím za rohy a držím si ho dál od těla.

Tvor začal postupně vycházet ze svého úkrytu ve stínu a já zatajila dech, při pohledu, který mi pomalu odhaloval toho netvora. Celé jeho tělo bylo jako hrouda svalů. V tlamě měl velké ostré zuby a na hlavě velké zahnuté rohy. Byl opravdu hnusný a hrůzu nahánějící. "Fene..." Vydechla jsem vyděšeně, když jsem si koutkem oka všimla, že vyvolal zbraň a postavil se. Sdělil mi, svou domněnku, která nejspíš byla oprávněná, ale než jsem stihla cokoli namítnout nebo udělat, už se vrhli proti sobě. "To ne!" Vyjekla jsem, ale už pozdě. Vyskočila jsem okamžitě na nohy, ale to už byl Fen přišpendlený na zemi pod tou bestií. rozeběhla jsem se k nim a představovala si, jak se štít ode mě vzdaluje. Jak je dál a dál ode mě i když já běžím blíž k nim. A když jsem byla dost blízko, můj štít odhodil toho netvora, přesně jak jsem si představovala. Neletěl do výšky, ale donutilo ho to udělat pár kotoulů dál a já cítila, jak jeho silné tělo narazilo do mého štítu. Na co jsem však nepomyslela bylo to, že neumím vytvořit štít před netvorem, který by nenarazil do Fena a tak za netvorem následoval i Fen. Zarazila jsme se a tiše, velmi sprostě zaklela. Stáhla jsme svůj štít. "Fene! musíš být u mě!" Křikla jsem na něj a běžela jsem zase k němu i když tentokráte bez štítu, abych zase neublížila i Fenovi.

Držel jsem bestii dál od svého těla a snažil se pod něj podsunout nohy, abych ho mohl ze sebe skopnout. Najednou však do mě narazí jakási neviditelná síla a odsune mě i bestii stranou. Vyskočím okamžitě na nohy a odhrnu si černé vlasy z obličeje. Teď by se mi vážně hodily moje křídla, pomyslím si a tiše zavrčím. Koutkem oka jsem viděl Mirys, jak ke mně běží a zakřičí, že se musím držet u ní. Přiskočím tedy blíž a zároveň se vyhnu tlapě bestie, kterou se po mně ohnal. Skloním hlavu a zadívám se na Mirys.
"Udržíš ho svým štítem?" zeptám se a znovu se zaměřím na toho tvora.
"Nemůžeme ho tady nechat pobíhat, zabije všechno, co se mu postaví do cesty a lidi proti němu nebudou mít šanci," řeknu jí a znovu se přikrčím, abych proti démonovi mohl kdykoliv vyrazit.

Ani neumím vyslovit, jak se mi ulevilo ve chvíli, kdy mě Fen'lin poslechl a přiskočil ke mě. Zachytila jsem se ho za předloktí, abych se ujistila, že je u mě, v bezpečí mého štítu - sakra ten štít! Rychle jsem zvedla ruku proti netvorovi a instinktivně udělala to co Fen před tím. Stoupla jsme si mezi něj a tu bestii. Štít jsem vytvořila sotva vteřinku, než se do něj opřela ta zrůda, která o něm neměla páru a najednou zmateně čučela na neviditelnou stěnu, která ji od nás oddělovala. "Já...udržím ho jen od nás, zatím...asi. Ale možná... Možná můžu zkusit uzavřít jeho v kopuli, jako bych chtěla chránit jeho." Zamyslela jsem se v panice, ale držela jsem si klidnou, chladnou mysl. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, ale zkusit to můžu. Už jsem se začala soustředit na kopuli kolem něj, když do mého štítu zaryl ostré drápy delší, než můj ukazováček. Vyjekla jsem náhlou bolestí. Nebyla jsem ještě v magii tak zaběhlá a teď mi to přišlo, jako by zaryl ty ohavné drápy do mé kůže. Rychle jsme zatnula zuby i čelisti. "To je dobrý...! Zvládnu to!" Sykla jsem k Fenovi. Byla jsme si jistá, že po tom výkřiku ho bude chtít zabít co nejrychleji, už jen abych se já vyhla té bolesti. Ale přes ni bylo ještě těžší soustředit se na kopuli, která by ho měla udržet na místě jako v kleci, ale snažila jsem se.

Mirys se postaví přede mně ve chvíli, co se na nás ta potvora vrhne. Chtěl jsem Mirys strhnout stranou, ale vzpomenu si na její štít a donutím se zůstat na místě. Bestie narazí do štítu a zůstane zmateně koukat před sebe. Mirys to chtěla uzavřít v kopuli za svého štítu, ale když vyjekne bolestí poté, co na její štít ten tvor zaútočí, zavrtím hlavou.
"To nedělej, bude ještě zuřivější, když ho chytíš, ublíží ti skrz tvůj štít, navíc ho dlouho nevydržíš," řeknu jí a všimnu si, že už bestii začala obklopovat štítem, který se občas zaleskl ve světle lamp. Na nic nečekám a bestii přeskočím, chtěla na mě zaútočit, místo toho ale narazí čumákem do boku štítu. Odrazím se kopyty od země a vyskočím ji na záda. Zaryji jí drápy hluboko do těla, až bestie zařve bolestí a začne sebou škubat. Štít ji zabraňoval v pohybu dopředu a tak se pokusí postavit na zadní, jakmile však narazí hlavou do vrchu štítu, přepadne dozadu a mě se jen tak tak podaří seskočit, aby mě nezalehla.

Nevnímala jsem Fenovi námitky. Neměla jsem jinou možnost, když ji chceme zabít. Mohla by nám lehce pláchnout s tím jak je i přes svou velikost rychlá. Musela jsme ho uzavřít do co nejtěsnější kopule. A nakonec se mi to i povedlo. Teď už je jen na Fenovi, aby ji nějak zabil. A na mě, abych mu ve štítu udělala díry, aby se k ní vůbec dostal. Přeci jen teď by měla být právě ona chránění před čímkoli. Ale mne to stálo hodně energie. Přesto jsem sledovala každý Fenův pohyb a odhadovala, kam dopadne on nebo jeho zbraň, abych jen tam vytvořila díru ve štítu. Aby jeho ta bestie neohrozila, nebo jen minimálně. Ale bestie se samozřejmě bránila a narážela do štítu ze všech stran. Když se převrátila na záda začala se mi už podlamovat kolena. "Její krk!" Zavolala jsem na Fena, který sice jen tak tak unikl zalehnutí, ale musel toho využít, dokud byl ten netvor na zádech. Protože já už ho dlouho neudržím. Vytvořila jsem díru, která tak umožnila dostat se ke krku netvora a při tom jsem znovu zavrávorala, ale snažila jsem se dělat, jako by nic, aby se mnou Fen nerozptyloval a už to zabil, ať už to je co chce.

Převalím se stranou a okamžitě opět vyskočím na nohy. Bestie stále ležela na zádech a když Mirys zakřičí, abych jí šel po krku, udělám tak. Mířil jsem svými drápy přímo na krk bestie, ale v poslední chvíli točí hlavu do strany a tak zasáhnu její pevné rohy. Zavrčím a nohou jí přimáčknu hlavu k zemi, aby s ní již nemohla pohnout a napřáhnu se k dalšímu úderu. Než to však stihnu, bestie mě chytí za nohu a svou obrovskou silou mě odhodí stranou. Tvrdě narazím do štítu a zalapám po dechu. Pokusím se dostat pryč z jejího dosahu, což se mi povede jen díky Mirys, která rychle zareaguje a přesune štít přede mě. Bestie narazí do štítu a hned na to do něj začne zuřivě bušit.
"Mirys! Zruš ten štít, takhle akorát přijdeš o veškerou energii!" zakřičím na ni a znovu zaútočím na tu bestii.

Už už jsem si myslela, že bude rychle po všem, ale ta bestie se Fenovu útoku vyhla. Ztěžka jsem vydechla a zatla čelisti, až to bolelo. Snažila jsem se nevnímat třes, který se mě pomalu zmocňoval. *Ale jak to? Jako to, že jsem tuhle měla tolik energie a teď nemám skoro žádnou? Jak to?!* Ptala jsem se sama sebe a byla na sebe naštvaná, že jsem netrénovala víc. Posledních pár vteřin se mi mohlo před očima, ale já byla jako v transu a najednou jsem před sebou viděla obraz, jak se Fen snaží dostat z dosahu té bestie. Ihned přesunu štít před něj a opět bestii uvězním v kopuli, která ji uvěznila na kruhovém prostoru o průměru tak tři metry. Vlastně na šířku tak zabírala prostor celé uličky. A jak jsem samozřejmě již čekala, se teď bestie se zlostí a zuřivostí pustila do mého štítu. Cítila jsem každý její úder, každý náraz jejího těla do štítu, každý zarytí jejich nechutně ostrých drápů. "Musíš ji zabít..musíš...rychle." Vydechla jsem, když jsem se sotva držela na nohou, jak se mnou cloumala magie, jako bych já byla tím štítem a do mě narážela ta bestie svou ohromnou silou. Naprázdno jsem polkla a zatla ruce před sebou v pěst. "Můžu...můžu přesunout štít na tebe. Neublíží ti, ale bude moct utéct. Udržím...udržím to co nejdéle, ale nebude...nebude to na dlouho." Vydechla jsem a doufala, že mě Fen slyšel. Protože v tu chvíli jsem povolila štít, do kterého zuřivě útočila ta bestie a místo toho jsem se soustředila na Fena, aby byl on potažený mým štítem jako další kůží, který pohltí všechny údery a rány. Ale jen bohové vědí, jak dlouho ho udržím. Snad dost na to, aby ji zabil. A snad štít vydrží i nárazy, které by díky tomu Fena neměly nikam odhodit.

Mirys se blížila svému limitu a já to moc dobře věděl. Starostlivě se na ni podívám, hned na to se však vrhnu proti bestii, kolem které již nebyl štít.
"Zruš ten štít, zvládnu to!" zavolám na Mirys, měl jsem o ni strach. Drápnu bestii přes bok a uskočím stranou, byla čím dál naštvanější a zprudka na mě útočila. Párkrát mě zasáhne, vždy však jen do štítu a tak se mi nic nestane. Když si ale představím, co to dělá s Mirys, byl bych radši, kdybych ten štít neměl. Tiše zavrčím a znovu na tu věc zaútočím, podaří se mi ji několikrát zranit, až zavrávorá a chvíli to vypadá, že spadne na zem, jenže se najednou vrhne proti Mirys a tak jí skočím do cesty. I přes štít mě náraz srazí na zem, ačkoliv to vůbec nebolelo, když se mi ale stvůra zakousne do ramene, trvá asi jen vteřinku, než štít povolí a ucítím prudkou bolest v rameni. Tiše zasyčím podsunu pod ni nohy a kopyty ji silně kopnu do břicha. Podaří se mi ji odstrčit a okamžitě vyskočím na nohy. Znovu se na mě vrhala a vypadalo to, že s každou ránou, co jsem ji zasadil, byl čím dál rozzuřenější. Díky jejímu obrovskému tělu bylo s mými drápy těžké ji zasáhnout některý z orgánů a její kůže také nebyla zrovna nejtenčí. Naštvaně zavrčím a ochranářsky se postavím před Mirys. Nehodlal jsem ji pustit ani o krok dál a tak když se na mě vrhne, vyrazím i já proti ní.

Rozkročila jsem se, abych ustála alespoň nějaké nárazy, když se však ta bestie otočí na mě, před očima mi proběhne snad celý život. Než jsme se nadála, zastoupil jí cestu Fen, ale toho to i s mým štítem srazilo k zemi a mě to odmrštilo asi pět metrů daleko a při tom jsem si dost natloukla, ale nebylo to nic proti tomu, když jsem v rameni cítila zahryznutí těmi tesáky ostrými jako jehly. Už jsem to dál nevydržela a s výkřikem jsem povolila. To však znamenalo, že štít, který ochraňoval Fena byl ten tam. Bolest, která mě do teď svírala byla ta tam, ale místo mě ji teď pociťoval Fen a to naplno. Zvedla jsem hlavu a s bolestným pohledem jsem sledovala, jak do něj bestie zabořila tesáky, než ji odkopl. Po tváři mi seběhla slza, ale já si jí nevšímala a vložila jsem zbytky své energie na to, abych před Fenem utvořila znovu štít. Musela jsem mu nějak pomoct. Ta zrůda se zdála, že to je pro ni jen popichování a my přitom byli rádi, že už nás neroztrhala.