Mirys a Fen'lin

Zasměji se, když Mirys odsouhlasí to, že bych je konečně měl představit a zkritizuje mou schopnost někoho popsat. Zadívám se na nebe a na chvíli se zamyslím.
"Je těžké ji popsat, protože ať řeknu cokoliv, nevystihnu ji tak, jak bych chtěl. V mých očích je to to nejkrásnější stvoření na světě. Budeš si muset počkat, až se setkáte, ale neboj, určitě si tě oblíbí. Je vážně skvělá, je s ní zábava, i když si legraci dělá občas ze mě, nebo mě škádlí," zasměji se a podívám se Mirys do očí.
"Mám pocit, že mi celý život něco scházelo, aniž bych o tom sám věděl. Kousek mě, mé duše. Když jsem ji našel, bylo to, jako bych byl poprvé kompletní, jako bych našel to, co mi scházelo. Svět se stal mnohem lepším místem, než byl předtím a to jen díky tomu, že mi do života vstoupila jedna jediná osoba. Už si život bez ní nedokáži představit a upřímně? Bez ní bych tady opravdu nebyl," vydechnu a poté se tiše zasměji.
"Nějak jsem se moc rozpovídal," řeknu a prohrábnu si vlasy. Až teď si všimnu, že Theia roztopila růži z ledu a dívala se, jako by chtěla další hračku.
"Až doma, Theio, sníh ovládat neumím a stojí hodně magie ho rozpustit," řeknu jí a pohladím ji po hlavě.

Poslouchala jsem, jak Fen snad až zasněně mluvil o Ireth. Bylo to krásné poslouchat, ale zároveň to bylo i... No ano, žárlila jsem na ní, tak nějak. Tohle mi nikdo nikdy do očí neřekl a bylo znělo to, jako by o lásce jen nemluvil, ale prožíval něco neskutečného, nepopsatelného, něco, co jiní ani neví, že právě to je skutečná láska. Sklopila jsem pohled a chvíli se dívala jen na své ruce. Bylo mi líto, že mi tohle ještě nikdo neřekl. *Co dělám špatně? Nebo snad už nedělám? Řekl by mi Alex něco takového? A já jemu?* Problesklo mi hlavou a najednou jsem se zarazila. Jistěže bych mu to měla říct. Vždyť i on mě změnil život, nehledě na to, že mi ho zřejmě minimálně jednou zachránil. Pousmála jsem se a snažila si namluvit, že i Alex mě tohle jednou řekne. *Ale pro teď, to nechám plavat.* Slíbila jsem si a pousmála se zase na Fena. Jenže on se už díval na Theiu. Ohlédla jsem se tedy taky za ní a pobaveně se zasmála. "Je to stále mládě... Možná bych jí měla koupit nějakou hračku, ale vůbec mě nenapadá jakou." Zasmála jsem se pobaveně a dívala se na ní, jak Fena nechává, aby ji hladil.

Všimnu si směsice pocitů ve výrazu Mirys a pobaveně se na ni podívám.
"Neboj, jednou ti někdo něco takového taky řekne... A můj idiotský bratr umí být dost velký romantik, když chce," zasměji se a dále hladím fénixe, očividně si to velmi užívala a dokonce nakloní hlavu na stranu, abych ji mohl lépe podrbat přesně na místě kde chtěla.
"Navíc vztahy vyžadují čas, sice se může stát, že s někým strávíš jen chvíli, ale už víš, že bez něj není život kompletní, ale i tak váš vztah potřebuje čas, aby se utužil, zesílil. To se nestane přes noc, ale buď s tím idiotem trpělivá," zasměji se a poté se zamyslím nad vhodnou hračkou pro fénixe.
"Něco nehořlavého? I když možná bude opatrná... Co třeba nějakého plyšáka, ten by se jí mohl líbit," navrhnu a poté se zadívám na Mirys.
"Není ti už zima? Je celkem chladno a my tady jen tak sedíme..." zeptám se starostlivě.

Hned jsem se začervenala, když si Fen všiml, nad čím nejspíš přemýšlím a trefil se naprosto přesně. "Já vím..." Zamumlala jsem jen, jako by se nic nedělo a pousmála se. "Jsem mladá..a netrpělivá. Ale Alexe mám opravdu ráda. Tak moc ráda, jako nikoho předtím." Přiznala jsem a nevinně se na Fena pousmála. "Ale nebýt tebe, tak ho neznám." Zaculila jsem se a snažila se zbavit té horkosti v obličeji. 
Najednou Fen řekne, že bych měla zkusit plyšáka, tedy navrhne ho. Zasměju se a kouknu na Theiu. "Už mi dva mé oblíbené zničila. Jednoho spálila, i když nejspíš omylem, ale druhého vykuchala a rozcupovala, viď? Ďáblíku." Zasmála jsem se a taky jí pošimrala pod krčkem. "Ale napadlo mě něco gumovýho. To by nemusel hned zničit ani zapálit." Zmínila jsem a trochu se protáhla. To další, co řekl Fen mě napadlo, až když to řekl. "Jo, vlastně mi je už dost velká zima." Přiznala jsem a zvedla se. Nebylo divu, jeho kabát už byl promáčený jak jsme na něm seděli a měli ho na sněhu. "Určitě ti u mě doma uschne." Pousmála jsem se omluvně a koukla na Theiu, která hned vzlétla a čekala na nás přede dveřmi.

Zasměji se při představě, jak malý fénix cupuje a kuchá plyšáka. Musel jsem tedy souhlasit s Mirysiným nápadem na gumovou hračku.
"A když gumová hračka nevydrží, kup jí něco z oceli, to snad vydrží," zasměji se a když Mirys řekne, že jí je zima, vstanu ze země a seberu i kabát, který byl celý promočený.
"A kdyby nestihl uschnout, nevadí, mám ho jen aby se na mě lidé divně nekoukali, kdybych se procházel v takové zimě jen v mikině," pousměji se a vydám se i s Mirys za Theiou, která seděla u dveří a jakmile je otevřu, vletí dovnitř a rovnou na gauč.
"Převleč se z těch mokrých věcí a já nám zatím uvařím čaj," řeknu Mirys a vydám se do kuchyně.

"Jo...Jenže kdyby chtěla cupovat ocelovou hračku tak zničí něco jiného." Zasmála jsem se pobaveně, po té, co Fen navrhl ocelovou hračku. Byla to vtipná představa, ale po pravdě jsem doufala, že příští hračky hned neroztrhá.
 "No dobře, ale on stihne uschnout." Namítla jsem na Fenovu poznámku o kabátu a usmála se. Vyrazila jsem hned s ním zase ke mě domů a vešla jako poslední a radši za sebou zamkla. Klíčky jsem nechala v zámku a zula se. "Dobře, děkuju. Jestli chceš, klidně si můžeš dát horkou sprchu, nebo se převléct. Určitě tu něco na tebe najdu." Navrhla jsem mu a sundala si svůj kabát a pověsila ho. Ten Fenův jsem si ale vzala a odnesla ho na topení do koupelny,protože tak bylo větší a pověsila jsem ho tam, aby uschnul, jak jsem slíbila. Pak jsem rychle vyběhla nahoru a převlékla se do suchého a teplého oblečení. Po tom jsem se zase vrátila dolů a šla rovnou za Fenem.

Vydám se do kuchyně a naliji vodu do rychlovarné konvice, než zaslechnu Mirysinu nabídku na sprchu. Podívám se na své mokré oblečení a chvilku se zamyslím nad tím, že ho vysuším pomocí mé schopnosti ovládat vodu, ale nakonec mě představa horké sprchy donutí přijmout nabídku Mirys.
"Uvařím ty čaje a zajdu si dát sprchu," řeknu zrovna ve chvíli, kdy voda dovaří a tak ji naliji do konvice. Počkám pár minut, než se čaj vyluhuje a poté se vydám do sprchy v dolním patře. Rychle se osprchuji a poté i zbývající mokré oblečení pověsím na topení a začnu si sušit vlasy. Zadívám se do zrcadla a trochu se zamračím, tohle jsem nedomyslel... Nejnovější jizvy ještě nestihly zmizet a táhly se po celém mém těle, nejhorší však byly na zádech v místě, kdy kdysi bývala má křídla. S povzdechem si ručník přehodím přes záda, abych to nejhorší zakryl a jen v černých trenkách vyjdu z koupelny.
"Našla jsi teda pro mě nějaké věci, nebo mám počkat, až uschnou ty staré?" zavolám na Mirys trochu nervózně a skousnu si ret.

"Dobře." Usmála jsem se, když Fen přijal mou nabídku na sprchu. Já si ji ovšem dopřeji až za pár hodin, po tréninku a spánku. Teď jsem se jen rychle převlékla do teplého a šla zpět. Fen tou dobou už byl v koupelně. Slyšela jsem vodu a zároveň na lince už byly připravené čaje. Našla jsem k nim i sušenky a postupně to odnesla ke stolku do obýváku, abychom se mohli usadit na gauč a povídat si tam. Když jsem tam donesla oba hrnky a následně i sušenky, čekala tam i Theia, jako by snad měla slíbené jídlo. Povzdechla jsem si, ale pak jsem jí přinesla celé jablko, aby si s tím trochu lámala hlavu a neměla to tak lehké jako když jí dávám nakrájené kousky. Nechala jsem jí na jedné polovině stolku a doufala, že se nedostane až k čajům a nevylije je. Nejen, že by to pro nás znamenalo, udělat si nový, ale mohla by se opařit. Tedy, pokud to vůbec jde. Opravdu bych si tu knihu měla pročíst víc. 
V tu chvíli už na mě volal Fen. *Sakra!* "Promiň, já...určitě něco mám minutku." Zavolala jsme zpět a rychle pro něco doběhla, protože jsem samozřejmě zapomněla. Vzala jsem nějaké tričko a kalhoty, které by mu mohli být. A pak jsem se vrátila a donesla mu je ke koupelně. Nechtěla jsem na něj moc zírat, ale.. Když jsem ho viděla mezi dveřmi koupelny... Ty jeho jizvy... 
Sama moc dobře vím, jak to bolí, když k jakékoli přijdete a tohle mi rvalo srdce. Ale mlčela jsem a jen se dívala na jeho hruď plnou nových jizev.

Mirys se mi omluví a okamžitě se rozběhne pro věci. Jen nad tím pobaveně zavrtím hlavou a zůstanu stát ve dveřích s ručníkem na zádech. jedním ramenem se opřu o trám a trpělivě čekám, než se Mirys vrátí. Mezitím sleduji Theiu, jak se snaží sníst jablko, ale nemohla do něj pořádně zobnout, jelikož se jí vždycky odkutálelo trochu stranou. Mirys se vrátí a neunikne mi, že se dívá na můj hrudník pokrytý jizvami. Tiše si povzdechnu a vezmu si od ní věci.
"To nic není, Mirys," řeknu jí konejšivým hlasem a popojdu k ní blíž.
"Za pár let zmizí a nebudou po nich skoro už žádné známky. Vyblednou, ztratí se, ale život jde dál," ušklíbnu se a poté se k ní otočím zády, abych se mohl v koupelně obléct.

Smutně jsem se dívala na jeho hruď pokrytou utrpením v podobě jizev, bolestí a pro někoho i hrůzou. Zhluboka jsem se nadechla, když Fen přišel blíž a vzhlédla jsem mu do očí. "Je to, jako bys přišel od mistra, který mě vychoval." Vydechla jsem se slzami na krajíčku. "Jenže tys k nim přišel hůř..." Dodala jsem pak potichu a zlehka ho po hrudi pohladila, ale sotva jsem se ho dotkla konečky prstů, už jsem ruku stáhla k sobě. Skousla jsem si ret a omluvně se na něj dívala. "Kéž bys k nim vůbec nepřišel..." Zašeptala jsem, ale pak jsem ho už nechala, aby se šel obléct a sama jsem šla do obýváku, abych Theie podržela jablko a ona mohla začít trochu jíst. Přeci jen jsem chtěla, aby se najedla, jen jsem taky chtěla, aby to neměla snadné, což rozhodně neměla, když jí jablko pořád někam utíkalo. Podržela jsem jí ho tedy chvilku, ale hned mě napodobila a chytila si ho jedním spárem sama. Byla učenlivá. Pousmála jsem se a upila trochu čaje.

Jakmile se zmíní o mistrovi, z hrdla se mi vydere zavrčení, ale ihned toho nechám a jen ji položím ruku na rameno.
"Spíš od otce," zamumlám potichu a neunikne mi, že má slzy na krajíčku, zhluboka se nadechnu a pohladím ji po tváři.
"Neplač, Mirys, nic to není, jsem v pořádku a na živu, to je to hlavní," pousměji se a poté zalezu do koupelny, abych se mohl obléct. Rychle na sebe natáhnu věci a vrátím se na gauč. Theia už držela jablko v jednom pařátu a šlo jí to mnohem lépe. Pousměji se a posadím se vedle Mirys na gauč, chvíli sleduji fénixe, než si vezmu svůj čaj a napiji se horké tekutiny.
"Zmeškal jsem ještě něco zajímavého?" zeptám se Mirys s úsměvem a pohodlněji se usadím.

Počkala jsem, než se Fen vrátí a když se usadil, tak jsem se k němu trochu přitulila. "Tvůj otec je blázen." Zašeptala jsem potichu a koukala přitom na Theiu. "Ne...nepřišel jsi o nic." Zašeptala jsem pak a upila zase čaje. "Proč ti to udělal?" Zeptala jsem se smutně a zlehka Fena pohladila přes tričko po jizvách. Připadalo mi to ještě horší, než kdyby mu to udělal někdo cizí. Vždyť vlastní otec... Zarazila jsem se. *Co já vím? Nikdy jsem svého pravého otce neviděla.* To mě přivedlo na další myšlenku. "Říkal jsi, že víš kdo jsou Strážci?" Zeptala jsem se ho a konečně se otočila k němu a dívala se mu do očí. "Mám pocit, že jeden z nich je můj otec..." Zamumlala jsem nakonec s rozporuplnými pocity.

Přitulí se ke mně a tak jí dám ruku kolem ramen a stejně jako ona se zadívám na Theiu.
"Ani nevíš, jak jsi blízko. Jen těžko si představit, že ten šílenec býval kdysi jedním z nejváženějších, nejspolehlivějších a nejschopnějších démonů... Přijde mi, že s každým dnem stále víc propadá šílenství... Je jen otázkou času, než kvůli nějaké blbosti rozpoutá válku, ale tentokrát v ní bojovat nehodlám," vydechnu a jsem rád, že jsem o nic dalšího zajímavého nepřišel. Jakmile se mě zeptá, proč to udělal, jen zavrtím hlavou.
"Ne on sám, ale na jeho příkaz... On by se někým jako mnou neobtěžoval. A důvod? Jednoduchý, informace," pousměji se a pokrčím přitom rameny, než se překvapeně podívám na Mirys, poté, co mi sdělí, že si myslí, že jeden z nich je její otec.
"Promiň, Mirys, vím kdo jsou a znám příběhy o nich, ale nic víc," odpovím a s povzdechem zavrtím hlavou.

Vyslechla jsem si ho a smutně zavrtěla hlavou. "Ne...Já a určitě ani Ireth tě tam už nepustíme. Ať si bojují, ale tebe do toho už nemají co tahat." Řekla jsem rázně a zamračeně. Vůbec se mi nelíbila představa, že bys měl bojovat v další válce. Vždyť nikde není psáno že se z ní vrátíš. Ne, to rozhodně ne. O to radši jsem byla, žes to říkal i ty sám. Protože byli i takoví blázni, kteří by bojovat chtěli. 
Když mu však řeknu o svém otci, tedy o tom co si myslím, s povzdechem mi odpoví, že to mi potvrdit nemůže. "Ale já ani nechci abys to věděl jen... Proč se mě zřekl? Proč mě nevychval? Proč jsem sedmnáct let žila ve lži, že můj otec zemřel? Proč se ke mě otec ani matka nehlásí? Jsou živí...A jeden z nich strážce. On mě...on mě potrestal! A to jsem jeho dcera. Poprvé mě viděl, ale...ale nepozdravil." Zamyslela jsem se smutně a sklopila pohled k čaji z něhož jsem se po chvíli napila.

"To jsem si celkem jistý," odpovím a ušklíbnu se. Ireth mě tam rozhodně nepustí a i kdyby ano, chtěla by jít se mnou, což jsem po předchozích zkušenostech nehodlal riskovat. Už jsem ji nikdy nechtěl vidět tak na dně, zlomenou, vystrašenou. Zachvěji se při té vzpomínce a poté se vrátím do reality, když mi Mirys začne vyprávět o svém údajném otci. Lehce se zamračím a dám jí ruku kolem ramen.
"Ví o tobě vůbec? Co se přesně stalo? Co je zač? Jsi si jistá, že je to on?" zasypu ji otázkami a poté se zadívám do prázdna.
"Nemůžu ti říct jeho důvody, ale svět je mnohem komplikovanější a krutější, než si dokážeme představit... Nechci je nijak obhajovat, to ne, ale... Možná k tomu mají velmi dobrý důvod," řeknu a povzdechnu si. I tak jsem byl naštvaný na její rodiče, ať měli sebelepší důvody, proč jí nechali samotnou. Kdyby ne, nedostala by se k mistrovi a nemusela by si tím vším projít sama...

Zabrala jsem se do svých otázek natolik, že jsem málem nevnímala Fenovi odpovědi. Naštěstí pro mě, mě dokázal probrat z toho transu. Sledovala jsem ho když mi odpovídal a povzdechla si. "To je jedno...asi. Možná to ani není pravda, ale... Co když je? Jeto hrozná představa, víš jako...jako otázka, co jsem provedla tak hrozného, že se mě oba zřekli?" Dostala jsem nakonec ze sebe otázku, která mě vlastně trápila nejvíc. I když bylo možné, že se mi jen něco zdálo a můj otec je mrtvý, ale matka nebyla. A proto, možná, se mi tak často vkrádaly do snů noční můry s možnostmi, co jsem mohla udělat tak hrozného, že by mne ani jeden z rodičů nechtěl. 
Jenže pak se nabízela další otázka, a to proč si mě tedy vzal ten muž, který nakonec zemřel?
Naprázdno jsem polkla a zadívala se Fenovi do očí. "Já...já to radši nechci vědět." Špitla jsem a stulila se k němu. "Pojďme si radši povídat o něčem...hezčím?" Zaprosila jsem. Ano, to já jsem o tom začala, ale neměla jsem. Doufala jsem, že mě Fen pochopí a už mě nad tím nenechá přemýšlet. No a možná i proto jsem plácla tu největší pitomost, na kterou jsem se mohla zeptat. "Když budete mít vy dva, ty a Ireth dítě, bude to upír nebo démon?"

"Mirys..." vydechnu, když mi řekne to, co jí trápí.
"Nic jsi neprovedla, byla jsi ještě dítě, nic jsi neprovedla... Neznám jejich důvody, ale ať byli jakékoliv, udělali velkou chybu, protože přišli o skvělou dceru," odpovím, ale poté nad tímto tématem přestanu myslet, když řekne, abychom změnili téma na něco hezčího. Zamyslím se, nad čím bychom mohli mluvit, když však vysloví svou otázku, znovu mi zaskočí a párkrát si odkašlu, než se na ni vyjeveně podívám.
"N-nevím?" zakoktám, než se nad tím pořádně zamyslím a zadívám se někam do prázdna. Představím si před sebou maličké, bělovlasé děťátko s Irethinýma očima a zazubím se.
"To opravdu ale nevím... Myslím, že šance jsou ale vyvážené, ale popravdě mi je to úplně jedno," zasměji se.
"Nebo by to byl nějaký hybrid? Démon, který může pít krev a je po ní ještě silnější... Podědit upíří rychlost, Aurinskou sílu, upíří magii, Aurinskou odolnost..." trochu se zamračím a zavrtím hlavou.
"Když to tak říkám, zní mi to jako stroj na zabíjení, který by chtěla většina králů v podsvětí," zavrčím a už jen ta představa se mi příčila.

Fen se mě snažil uklidnit, a což jsem mu byla opravdu vděčná, ale o to víc, že mě podpořil v tom, nad tím nepřemýšlet. Zaskočí mu hned jak se ho zeptám na dítě a tak se musím zasmát. Ale ten jeho výraz po tom, no...co na to říct? Prostě zasněnec. "Když to podáš takhle, tak to opravdu zní jako stroj na zabíjení, ale... Mohl by toho třeba i spoustu měnit." Pousmála jsem se. "Ale to je jedno...Vy jste nad dítětem nepřemýšleli? Ještě vůbec nikdy?" Zeptala jsem se ho pak. "I když je fakt, že vy jste nesmrtelní, můžete si počkat jak dlouho chcete..." Přikývla jsem a zamyslela se nad tím. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli náhodou nejsem taky nesmrtelná, když jsem uzavřela ten kontrak. Ani nevím, proč jsem to dělala vůbec, vždyť o tom nic nevím, jen to, co mi ten blbec řekl." Zavrtěla jsem rychle hlavou. Dneska jsem vážně skákala jak blecha z jednoho tématu na jiný.

Zamyslím se nad tím, co řekla a nakonec pomalu pomalu přikývnu.
"Možná, ale je co změnit? Není to tak, že by mezi démony a upíry panovala nějaká nenávist... Obě rasy jsou rasami 'temnoty.' Jediné co bych tak mohl říct je to, že dost démonů podceňuje upíry a dívá se na ně jako na podřadnou rasu, která by nám měla sloužit, když prvního upíra stvořil právě náš druh..." vysvětlím, sám jsem to tak ale neviděl.Viděl jsem na vlastní oči, jak upíři umí bojovat a zasévat strach do řad démonů. Tedy konkrétně má upírka...
"Ne, zatím jsme o tom nemluvili, ale... No, jak jsi řekla, máme dost času, ale možná to téma někdy nadhodím," ušklíbnu se, než se na ni zadívám.
"Vlastně ty s Alexem máš taky neomezené množství času, když jsi uzavřela kontrakt s tím blbcem... Moment... Alex je vlastně...." začnu a poté ihned zmlknu a odkašlu si. Já toho idiota vážně zabiju!
"No... Kde vlastně teď pracuješ?" pokusím se změnit téma.

S nadšeným přikývnutím jsem přikývla Fenovi, když řekl, že to téma třeba někdy nadhodí. Bylo by hezký vidět jejich děťátko. A třeba jim s ním někdy pomoct... No ale to už předbíhám. Co když to už třeba ani nebudu? Jenže pak Fen začne o mě s Alexem. Trochu jsem se zarazila a zasmála se. "To předbíháš docela dost. Vlastně se známe...no dobře tak ten...půlrok? Ale tak daleko spolu ještě nejsme ani zdaleka." Zasmála jsem se pobaveně, jenže pak mi připomene, že Fen není nesmrtelný. Sice mi prozradil, že já ano, ale... Jaký to má smysl? Momentálně žádný. 
"Ale když jsi to nadhodil. Nevíš jak by se to dalo zpravit? Něco...nějaké kouzlo, které by to dokázalo vrátit?" Zeptala jsem se smutněji a skousla si ret. Slíbila jsem Alexovi, že mu pomůžu, že přijdu na to, jak mu vrátit to, čím byl. To, kým ve skutečnosti má být.

Bohužel se chytne tématu, které jsem nadhodil, ale nebylo to nakonec tak strašné. Jen poznamená, že je to ještě daleko, že jsou spolu jen půl roku a tak daleko se nedostali. Jen přikývnu a poté se zamyslím.
"Možná... Nikdy jsem neslyšel tom, že by někdo změnil člověka v démona, ale když jím byl, možná to bude snazší... I tak by něco takového vyžadovalo obrovské množství magie... Moc toho nevím, možná by ale Alex mohl navštívit svou drahou matku a zeptat se jí na to?" řeknu a při slově 'matka' se zašklebím.
"Akorát by to vyžadovalo jít do podsvětí..." dodám po chvilce a oklepu se. Kdyby to bylo pro Alexe... Asi bych se tam i přes svůj veškerý odpor vrátil, nenechal bych ho jít sám, když je člověk a taky jsem byl jediný, kdo by ho tam mohl vzít... Ale i tak se mi představa návratu nelíbila...

Vytřeštila jsem na Fena oči. "Jako že bych ho měla pustit do podsvětí?" Zeptala jsem se vyděšeně. "Jako člověka? -Nikdy!" Zamítla jsem to hned a cítila, jak se mi při té představě úplně zježily chloupky na rukou. "Ne...to ne. Vy dva jste spolu v podsvětí byli a on už tam jednou zemřel. Teď je z něj člověk, navíc to vypadá, že je tam pořád hodně démonů, kteří by vás oba chtěli zabít. Jak tě vůbec mohlo napadnout něco takového? Tohle přece.... Přece musí být i jiná možnost než jít do podsvětí. Nemůže se jeho matka uráčit a přijít sem?" Zeptala jsem se vyděšeně i když jsem věděla, že to je blbost a povzdechla si. Promnula jsem si obličej a zakňučela. "Ne...ne to ne." Špitla jsem smutně. "Musí..musí být jiný způsob." Zamumlala jsem znovu.

Začne protestovat, nechtěla tam pustit ani jednoho z nás s tím, že Alex tam už jednou umřel a já málem taky, naštěstí ale netušila, jak moc jsem jí byl blízko.
"Alex umřel i tady... Nikde to pro něj není bezpečné... A nic není v bezpečí před ním," zamumlám spíše pro sebe a povzdechnu si.
"Jeho matka je tak silná, že nemůže opustit podsvětí, i když by to pro něj nejspíš udělala. Ale i kdyby mohla, netuším, komu by předala vládu nad podsvětím. Pokud vím, Alex je jediný syn královny Lilith..." odpovím zamyšleně a povzdechnu si.
"Zkusím najít jiný způsob... Možná se mi ji podaří kontaktovat, aniž bych tam musel jít," zamručím.

"To tak... A najdou tě ty nesprávný a zabijou." Povzdechla jsem si smutně a bezmocně. "Je to jako past. Jako past kdy sáhneš po jednom a svalí se na tebe hora." Zamumlala jsem smutně a sklopila pohled. Jenže v tom mi došlo, že i já vlastně už v podsvětí byla. A málem jsem tam i zůstala. "Ale...co kdybych otevřela dveře přímo k ní? Nešli bychom vůbec přes celé podsvětí, jen bychom prošli dveřmi k ní..." Zamumlala jsem a odběhla rychle. Z úkrytu ve svém oblečení jsem vytáhla tři klíče a přinesla je za Fenem. "Jednou jsem už do podsvětí prošla. Ale zase hned ven. Tak mě napadá...Kdybys otevřel dveře do podsvětí ty, pomocí vzpomínek přímo k Alexově matce...Mohli bychom všichni tři projít a pak zase...Zpět?" Zeptala jsem se ho s nadějí v hlase a ukázala mu klíč od podsvětí, který jsem ukradla od andělů a možná od svého otce.

Mirys vypadala zamyšleně a po chvilce jí něco napadne. Odběhne a tak na ni trpělivě čekám, než se vrátí. Hned byla zpět a ukáže mi klíč do podsvětí. Překvapeně se na ni podívám a raději se ani neptám, kde ho vzala.
"To by možná šlo," řeknu a natáhnu ruku, abych si od Mirys mohl klíče vzít a zblízka je prozkoumat. Zadívám se na ně a prohlédnu si je ze všech stran, než je Mirys vrátím.
"Ale chci to ještě probrat s Alexem... A taky se s tím idiotem vidět... Navíc bych počkal minimálně pár dní, než se mi zcela zahojí žebra... Jeden nikdy neví a to království je plné šílených ženských," poslední část věty zamumlám spíše pro sebe a poté naznačím Mirys, aby si zase sedla. Tohle by mohlo vyjít....