Mirys & Alexander

Sledoval jsem její reakci která rozhodně stála za to. A už přede mnou zase stála ta střeštěná a veselá Mirys. Bylo to zvláštní jak jiná mi občas přišla. Ale ono taky ne vždy měl dotyčný dobrou náladu, sám jsem to znal u sebe, tehdy jsem taky tak veselý nebýval. Překvapeně zamrkám když se mi s radostným vypísknutím vrhne kolem krku. Jakmile mě obejme, objetí ji opětuji ale ne na dlouho, vzhledem k tomu že mě upozorní že je ples už dneska a že mi musí ušít ten oblek. Ani nevím jak, chytila mě za ruku a vtáhla do obýváku kde mě začala měřit jako časové mířené torpédo. Stačil jsem jenom stát a plnit její pokyny, protože jsem se v tomhle za prvé absolutně nevyznala byla tak energicky nadšená a mě se to líbilo že jsem si to užíval a nechtěl to kazit nějakýma svými řečmi. "Tak to jsem zvědavý protože s tím podnikem jsem to myslel vážně," usměji se a nechám ji dělat svou práci. Upozorní mě na to že boty koupíme po cestě a já se ušklíbnu když se mě zeptá jestli něco nechci vědět, vzhledem k tomu že se ptala pořád a já skoro vůbec. "Ummm, jsi zvěromágem od narození?" vypadne ze mě po chvilce ticha.

Koukla jsem občas do Alexovi tváře, abych se ujistila, že nedělám něco, co by nemohl vystát. I když jsem ho jen měřila zatím. Najednou mě upozorní, že to s tou firmou myslel vážně. Usmála jsem se jako by nic neřekl a ještě ho měřila na pár místech. Navrhla jsem mu, aby se mě tedy zeptal na co chce, jenže už u jeho první otázky jsem se zarazila. "No...emm...já nevím. Zjistila jsem to teprve před půl rokem. Dříve jsem o tom minimálně nevěděla, takže na tuhle otázku odpověď neznám, promiň. No a to slovo, nevím, bude možná odpověď na hodně otázek. Musíš vybírat ty, na které znám odpovědi." Zasmála jsem se a pak Alexe rovnou vzala za ruku a vedla ho ke schodům a pak nahoru do patra. Přeci jen než bych snesla látku a šicí stroj a to všechno... V pokoji jsem měla celkem uklizeno, až na rozdělanou práci, tak snad mu to nebude vadit. Přivedla jsme ho tedy do svého pokoje, kde jsem ho pustila, aby si to mohl prohlédnout i tady a zatím jsem si něco načrtávala křídou na látku.

Už jsem z toho stání začínal rozjímat. Zavřel jsem oči a nechal myšlenky volně plout. Bylo uklidňující mít v hlavě pořádek, jenom své myšlenky, vzpomínky a sny. Nechal jsem se tím klidem tak unést, že mě probralo až její lehké žducnutí, když pokračovala v měření. Na mou otázku však odpověď neznala a tak se jenom pousměji a nechám se odtáhnout do druhého poschodí. Objevily jsme se v ložnici která nejspíše patřila ji? Sám jsem nevěděl a proto jsem nad tím nějak hlouběji nepřemýšlel. "Tak mi o sobě můžeš povyprávět sama," pousměji se a čekám jak bude reagovat na tuhle nabídku. Zároveň jsem také doufal že se něčeho chytí a neřekne mi že neví co bych asi tak mohl vědět. Zajímalo mě všechno jenom jsem nepřicházel na správné otázky a proto bych byl rád, kdyby si položila ty na které odpověď zná a které by mi říci chtěla. Nechám ji vybrat sám, protože já se nerad ptal měl jsem to zaryté a byl to zvyk. Dál jsem ji nechal dělat svou práci a mezitím si alespoň pořádně prohlédl celý pokoj než jsem očima stanul na jejím počínání a sledoval ji u toho.

Počkala jsem, zda mi položí nějakou jinou otázku, ale místo toho mi navrhl, abych mu o sobě pověděla něco já sama. Zamyslela jsem se kde začít. "No tak...má matka zemřela při porodu. Tedy, vlastně nejspíš ne." Zarazila jsem se hned u první věty a zhluboka se nadechla. "No od mého narození se mnou a s mým otcem nežila. Takže mě vychovával jen táta. Byl úžasný, ale vychovával mě s tím, že je magie jen v pohádkách. V mých osmi letech k nám domů vtrhli...jistí muži, který ho zabili." Vydechla jsem posmutněle. "Možná je to dobře, nesnesla bych kdyby věděl, co se ze mě stalo." Zamumlala jsem posmutněle, ale pak jsem se zase pousmála. "No jak jsem řekla, jeho zabili a mě odvedli a dál mne vychovávali...po svém." řekla jsme stručně, protože o tomhle jsem se moc bavit nechtěla. "No a já po šesti letech utekla. Dva roky jsem se snažila setřást a pak jsem skončila tady. No a...tohle místo je zvláštní. Až tady jsem se začala měnit. Poprvé jsem se změnila v pumu, kterou jsem vůbec neovládala a málem jsem sežrala jednoho mága." Zaculila jsem se, protože vzpomínka na to, byla trochu vtipná. "No a pak jsem se proměnila na pumu s Fen'linem. Taky jsem to neovládala a málem ho zabila." Špitla jsem jako by nic radši. "No a pak jsem se to učila ovládat. Dost lidí - tedy bytostí mi v tom pomohlo." Pousmála jsem se. "No a taky jsem zjistila že na mě žádná magie nepůsobí." Pousmála jsem se nevinně. "No vlastně se toho za ten půlrok tady stalo mnohem víc než za celý můj život mimo tohle město." Zasmála jsem se. Stále jsem u toho povídání šila jeho kalhoty, zatím kalhoty. "Pořád se snažím přijít na to, co znamená symbol, který mam na pravé lopatce. Už jsem našla i knihu se stejným symbolem. Je napsaná jen do půlky ale nějakým zvláštním písmem. Jenže já mu rozumím a nevím proč. Nikdy jsem to písmo neviděla." Usmála jsem se na něj tajemně. "No a už jsem ji četla a vypadá to, jako...něco jako kronika? Něco takového. Nějakého rodu nebo, jak to mam říct. Je zvláštní, že je napsaná přesně polovina té knihy." Připustila jsem a pak si přitáhla knoflíky a zip a přišila je do kalhot. "Na, zkus si je." Usmála jsem se, když jsem přišila zip i knoflík a sama jsem se pustila do saka. V tu chvíli mě ale napadlo ještě něco, co jsem mu chtěla říct. "Krátce po tom, cos odešel z města, jsem něco našla!" Vstala jsem a zaběhla ke své knihovničce u postele a vytáhla jsem pár knih. Tedy vypadalo to jako knihy, ale byl to takový úložný boxík, ve kterém byl něco jako kámen. "Hele!" Ukázala jsem mu ho a sama z něj nespouštěla oči. Byl vážně zvláštní. Šedý, ale jako by něco v něm svítilo červeně. A pak jsem zahlédla ty slabé žilky, nebo jak bych to nazvala. "Moment, tohle tam nebylo." Zamračila jsem se a přitáhla si ten kámen, který byl velký asi jako kotě, blíž k obličeji a zkoumala to červené žilkování.

Sledoval jsem ji u prací, jak všechno dávala dohromady a šila, bylo to zajímavé sledovat a vlastně jsem vůbec nechápal co dělá. Ano v tomhle jsem moc nepobíral, jelikož jsem se o šití věcí moc nezajímal jenom jsem fotil pár fotek do katalogu ale to bylo tak všechno. Polovina věcí z toho co jsem měl na sobě se mi ani nelíbila ale peníze za to byly, takže jsem jenom mlčel a nechal ostatní dělat jejich práci. Ale ona u toho vypadala že jí to dokonce baví, hrála si s látkou a já ji bedlivě sledoval a když začala mluvit, tak v tu chvíli měla mou veškerou pozornost. Vyprávěla mi o tom že její matka zemřela při porodu, nebo si to alespoň myslela. Chudák sama u toho vypadala zmatená, ale nedivil jsem se ji. I já sám jsem mohl říci že jsem byl ze své minulosti dost zmatený a spoustu věcí jsem stále nechápal. Poté mluvila o svém otci, kterého zabily, takže v podstatě zůstala sama. Samota nebyla nejlepší a už vůbec ne pro lidi s tak dobrým srdcem. Musela být zmatená a vystrašená. Pokračovala v tom že se jí ujal někdo cizí, poté mluvila o proměnách, zmínila i Fen'lina a pokračovala dál.Pečlivě jsem ji poslouchal do doby než mi vrazila do ruky hotové kalhoty a tak jsem na ni jenom překvapeně zamrkal. "T-to byla rychlost tedy," vykoktám ze sebe a prohlédnu si již hotové kalhoty. Nakonec ze sebe svléknuty staré a odložím je na postel. Natáhnu na sebe její nové a knoflíky u pasu si zapnu. No seděly mi dokonale a taky byly pohodlné. "Wooha, líbí se mi!" vydechnu s úžasem v hlase a potom se na ni mile pousměji. "To s tvými rodiči je mi opravdu líto, ale všechno špatné je nakonec k něčemu dobré, kdyby náš život nebyl psán tak jak se udál, nepotkali bychom tolik životů, které známe dnes. Nezemřít, tak nikdy nenavštívím Atreiu a nepotkám tady tebe, svého bratra a další fajn lidi jejíž existenci bych dříve vůbec neřešil," vydechnu zamyšleně a obrátím se na chvíli k oknu. Vrátím se k tomu jak mluvila o městu a o tom že je to tady zvláštní, já totiž přesně věděl proč a čím je tohle město tak zvláštní, ale byla chyba o tom mluvit. Držel jsem to v sobě a mlčel přestože bych jí to chtěl tolik říci. Tohle město, bylo šílené... Hemžilo se nadpřirozenem kvůli jedné věci a o té jsem se rozhodl mlčet. Kdyby se tyhle informace dostaly k někomu špatnému, tohle město i lidé v něm by byly v ohrožení jaké ještě nezažily a to jsem přece nemohl dopustit. Býval bych tyhle věci raději nevěděl a i když jsem byl tak trochu idiot a hravý pitomec, věděl jsem kde je ta hranice kdy bych mluvit měl a kdy bych si měl některé věci nechat pro sebe. Překvapí mě když ale vyhekne že po mém odchodu něco našla a odběhne ke knihovničce kterou měla u postele. Sleduji ji a s úsměvem čekám co přinese, jenže zůstanu stát pohledem na vejci, které si prohlížela svýma modrýma kukadlama. "T-to je vejce, jenže čí? Kde jsi to našla?" zamrkám překvapeně a sám si ho prohlédnu zblízka. "Takové jsem ještě nikdy v životě neviděl," vydechnu s úžasem. A to jsem toho v životě viděl už opravdu hodně.

Byla jsem ráda, že mě Alex tak bedlivě poslouchá. A pak mi řekl, že mu to s mými rodiči je líto. Pokrčila jsem rameny a pousmála se. "Je to už dávno." Zamumlala jsem jen a když pak pokračoval, tak jsem se jen souhlasně usmála a přikývla. No, když jsem mu podala ty kalhoty tak byl dost překvapený a to se na mě díval. Pousmála jsem se pobaveně nad jeho zaražením a čekala než si je obleče. "Hmm, vypadá to dobře. Možná bych ale ještě trochu zkrátila nohavice, co myslíš?" Prohlížela jsem si ho v těch kalhotách, ale jinak vypadaly, že opravdu sedí.  A jemu se i líbily, což mi řekl a já se musela trochu začervenat. Byla jsem ráda, že se mu líbí. I když to byly jen kalhoty, ale dala jsem si s nimi záležet. 
Když jsem mu pak ale ukázala ten kámen, řekl, že to je vejce. "Vejce? Ne, je to jen zvláštní kámen...nebo ne?" Zeptala jsme se trochu nejistě. "No...našla jsem ho na pozemku jednoho bohatýho muže, vlastně na jeho zahradě." Zamumlala jsem jako by nic a prohlížela si ho. Jenže pak ta skořápka, kterou jsem měla za kámen, začala praskat. Tedy objevila se první drobná prasklinka.

Poznamenala že je to dávno, jenže to nebyla věc za kterou by se mohla schovat a já to moc dobře věděl. "Nezáleží na tom jak jeto dávno, v našich srdcích to zůstává i roky po tom a tyhle události a emoce mají velice v oblibě vyplouvat na povrch v těch nejméně vhodných chvílích," pousměji se a dál sleduji jak si prohlíží kalhoty které jsem si vyzkoušel. Sám jsem se v nich zkusil projít, ale byly opravdu dobré.Poté ale poznamená že by zkrátila nohavice a tak se zamyslím. "Možná o trochu, v tom máš pravdu, abych je nevláčel po zemi, to by byla škoda," podotknu a znovu se obrátím na sovu společnici která si prohlížela to prapodivné vejce. Bylo to zvláštní, cítil jsem z něj magickou energii kterou jsem  nedokázal nikam zařadit. Viděl jsem již mnoho vejcí, ale tohle bylo jiné než kterékoli. Zrovna jsem se nadechoval že ji odpovím, ale v tom se nám za zády objevil něčí hlas: "Alexi, to vejce," byl to hlas který jsem poslední dobou znal dost dobře a když jsem se otočil, stál na zemi hrdý, černý kocour a prohlížel si nás. Sledoval nás svýma zvláštníma očima z nichž v jednom měl bílý, jasný pentagram. Párkrát zamrkal a přistoupil blíže. V uších měl zlatavé náušnice a na první pohled mohl působit jako nějaká egyptská kočka. "Nikdy by mě nenapadlo že ho uvidím na vlastní oči," vydechne a přistoupí blíže k tomu vejci. Sledoval jsem ho a vlastně mi až teď došlo že je tady a že mluví nahlas, ne jenom v mojí hlavě. "Co kdyby jsi také pozdravil? Slušnost ti nic neříká?" vydechnu na něj trochu nasupeně, ale věděl jak to myslím moc dobře a rozhodně se nezdráhal s odpovědí. "S lidskou dívkou mluvit nebudu," vydechne a vejce si pořádně prohlédne. Okamžitě se otočím na Mirys a trochu křečovitě se usměji a promnu si kaštanové vlasy které byly stále navlhlé od sprchy. "Omluv ho, někdy mi přijde až příliš pyšný, nějak mu domluvím," vydechnu trochu unaveně a potom se na něj obrátím. Jenže se na mě díval pohledem kterým mi naznačoval že jsem tohle říkat neměl. "Nejsem pyšný, nechal jsem tvého otce zemřít, hluboko v podsvětí a utekl jsem utekl abych ti mohl předat všechny vědomosti, tohle už nikdy neříkej," sykl otráveně a já se mu rozhodl raději neoponovat. "Mluvit nechceš a přitom před ní říkáš moudra která jsou lidskému vědění zakázána, mohl by jsi s tím prosím přestat Mirys není hrozbou pro podsvětí," vydechnu a sleduji ho, zatímco obrátí svou pozornost k vejci. "Tvá holka mě nezajímá, ale tohle vejce je něco úplně jiného," vydechne ale v tom se naštvu a chytím ho za srst na krku. "N-není to moje holka a teď se laskavě omluv, zajímat by tě měla protože pro mě je sakra důležitá a ty bys to měl vědět ze všech nejvíc když mi lezeš do hlavy!" zavrčím na něj a trochu po jeho větě zčervenám. Chvíli se na mě díval otráveně ale poté se něco v jeho pohledu změnilo a tak upřel pohled na Mirys. Zvažoval jsem jestli ho pustím na zem, ale nemohl jsem si být jistý co z jeho úst vyjde tentokrát a tak jsem ho ještě chvíli držel nad zemí dokud nesklopil uši k hlavě a nezabodl pohled do země. "Omlouvám se, vím že moje způsoby nejsou zrovna zdvořilé ale nikdy si nemůžu být jistý kdo by tu jeho důvěřivou povahu chtěl zradit," odpoví a nakonec ho tedy pustím. Zakroutím akorát hlavou a sleduji ho. Bylo to poprvé co u někoho promluvil bez problému a nehrál si na obyčejnou kočku a dokonce se... omluvil? Asi bych se ho měl poté zeptat co jej trápí. "A co tedy s tím vejcem?" zeptám se po chviličce a zvědavě si prohlédnu svou společnici. Zatímco Sethärr k němu přistoupí blíž a opatrně na něj položí jednu packu. "Přečetl jsem statisíc knih v satanově knihovně, moc dobře si pamatuji tuhle jednu jedinou, zapovězenou.. o magických bytostech. Nikdy se mi ani nesnilo o tom že jej uvidím na vlastní oči a teď vám vážení ukážu něco, na co do smrti nezapomenete," odpoví a v tu chvíli nadzvednu obočí. Přiblíží se k vejci ještě o něco víc a poté na něj zhluboka vydechne. Obláček bílého prášku dopadne na vejce, které se v momentě začne klubat. "Ty lidská dívko... přistup blíž ať tě vidí - ať může svázat svůj život s tebou, neboj se neublíží ti," vydechne a já jenom zvědavě ustoupím a zůstanu na ty dva hledět. Vůbec jsem netušil co se bude dít, ale Sethärr to nejspíše věděl. Jedním jsem si byl ale jistý Mirys by nikdy neohrozil.

Nechala jsem pro teď kalhoty kalhotama a prudce se otočila na kočku, která si sem nakráčela, jako by bylo otevřeno dokořán. "Jak se sem dostal? To umí procházet zdmi?" Zamračila jsem se. Ptala jsem se sice Alexe, ale sledovala jsme při tom stále tu kočku. No jenže když po ní chtěl Alex, aby mě pozdravil, tak odsekl, že se s lidskou dívkou bavit nebude. *Tss! Jako bych byla člověk!* Probodla jsem ho pohledem, ale pak jsem je tedy nechala, aby si to vyříkali. Jenže já tam pořád byla i když z jejich rozhovoru by si jeden myslel, že jsem vzduch. Ale pak začal ten kocour o tom, že jsem Alexova holka. Zrudla jsem až po uši a sklopila pohled. Snažila jsem se uklidnit a doufala, že brzy už nebudu rudá jak rak. No alespoň jsem pochopila, že to vejce není až tak obvyklé. Spíš mi začalo docházet, že je velice vzácné. Jenže, co to bylo za tvora uvnitř? No z přemýšlení o tom, mě vytrhl Alex s tím kocourem. Donutil ho, aby se mi omluvil a tak jsme jen přikývla. "A nejsem lidská holka. Jsem Mirys, taky mě moc těší." Upozornila jsem ho stále trochu dotčeně. Poznal, co je to za vejce a přitom nepoznal, že jsem zvěromág? Ale což, možná to bylo kvůli té mé schopnosti. Nicméně po té omluvě si mě zvědavě prohlédl Alex, ale já jen pokrčila rameny. Opravdu jsme netušila, co to je. Ten kocour přišel blíž k tomu vejci a položil na něj nejdřív packu. Prý nám teď ukáže něco, na co do smrti nezapomeneme. Nechápavě jsem se na něj dívala, ale byla jsem díky tomu čím dál tím zvědavější. Hned po té kocour vydechl nějaký prášek na vejce, které před ním leželo a to se v okamžiku začalo klubat. Byla jsem tak zaujatá tím klubáním, že jsem málem přeslechla kocoura, který mě vybízel, abych přišla blíž. Moje nohy jako by mě neposlouchaly a samy udělaly krok vpřed, čímž jsem se dostala kousek od vejce. Zvědavě jsem koukala na skořápku, která praskala a najednou se kusy rozlétly kolem a na místě, kde původně bylo vejce, teď leželo malé ptáče s peřím povětšinou rudým, ale míst i oranžovým nebo zlatavým. Když konečně otevřelo ty svoje maličké kukadla, no vlastně na jeho rozměry velké zlaté kukadla, projel mnou zvláštní pocit.  Bylo to jako by mé srdce sevřel oheň. Chvíli to pálilo a najednou bylo po všem. Až teď mi došlo, že jsem zadržovala dech a tak jsme se prudce nadechla a chtěla jsem ustoupit, ale místo toho jsem se odpotácela o kus dál, kde jsem spadla na zadek. "to je fénix?" Vydechla jsem s pohledem stále upřeným do těch zlatě žhnoucích očí.

Sledoval jsem dění před sebou a dokonce i Sethärra, byl to dobrý kocour a zažil si toho více, než si vůbec oba dva dokážeme představit. Chtěl jsem se mu ihned omluvit za svůj přístup, ale zůstal jsem stát jako opařený a zvědavýma hnědýma očima jsem pozoroval dění před sebou. Byl jsem překvapený když se z malého vejce vyklubal rudý pták ze kterého jsem chvíli poté rozeznal Fénixe. Překvapeně zamrkám, zatímco Mirys ucouvne a spadne na zadek. Hned jsem byl u ní abych jí pomohl na nohy. Sethärr se pyšně usmíval a prohlížel si stvoření které se probralo k životu. "Ano, Fénix, opravdu překrásné stvoření, máš štěstí. Takového daru se i nejmocnějším za života nedostane," vydechne a tak se na něj znovu překvapeně podívám. "Takže je něco jako ty?" zeptám se po chviličce když se konečně proberu z šoku a přemýšlení. "Dá se to tak říci, ale každý je zvláštní něčím  jiným," odpoví a poté se usměje. Vypadalo to legračně ale tak nějak mě to uklidňovalo. "Ale je nádherný," pousměji se a ani si to neuvědomím a položím Mirys ruku na rameno, jako kdyby se nechumelilo. "Tenhle svět mě nepřestane fascinovat," vydechnu a prohlédnu si zlatavé oči Fénixe který byl před námi. *Strašně se podobáš svému otci, byl tak hrozně zaujatý v maličkostech a byl to dobrý vládce,* ozve se v mojí hlavě, ale to už se jenom pousměji a nechám jeho větu větou.

Já se nemohla probrat z toho šoku. To že existuje magie je jedna věc, ale že existuje i Fénix? Nemohla jsem tomu uvěřit a tak jsem jen seděla a zírala na to malé ptáče. Nepostřehla jsem ani to, že mě Alex postavil na nohy. "C...co..jak....ale to....to..." Zakoktala jsem se a konečně zavrtěla hlavou, abych se z toho šoku konečně dostala, ale to už mi Alex položil ruku na rameno. Vzhlédla jsem k němu nechápavě. "Tys už...viděl fénixe?" Zeptala jsem se a pak se na ptáče zase ohlédla. Vyškrábalo se na tenké nožičky a zaujatě si prohlíželo kocoura, který byl teď k němu nejblíž. Vypadalo dost zvědavě. Ještě aby ne, takový mimčo. "Ale...co vůbec žere? Neměla jsem to brát....vždyť...vůbec nevím jak se o něj postarat. A co když ho někdo uvidí?!" Vyděsila jsem se a začala přecházet po pokoji sem a tam. Nechtěla jsem se ho zbavit, to rozhodně ne! Spíš jsem se opravdu bála, abych mu neublížila. Vždyť o nich nic nevím. A knihy...se můžou plést. Jak se mám postarat o toho překrásného fénixe, když ani nevím, co je pořádně zač? Kousala jsem se do rtu a přemýšlela. Tohle bylo vážně divný a bláznivý. A já to měla v krabici?!

Mirys byla opravdu překvapená a tak jsem se jenom zasmál a sledoval ji. Bylo to bláznivé a šílené, to ano ale jako démona mě tyhle věci nějak extra nepřekvapovaly. Tedy ne že by mě nepřekvapily ale otřepal jsem se z nich poměrně rychle. Zeptala se mě jestli jsem už viděl Fénixe a poté se ohlédla na ptáče. "Na živo jsem ho nikdy neviděl, ale v knihách ano. Ne vlidských knihách," vydechnu a zamyslím se. Poté se zadívám na Sethärra a zamyslím se, zatímco on sledoval dívku a usmíval se od ucha k uchu. "Uklidni se Mirys, rád ti s tím pomůžu," vydechne a v tom mě to trkne. Proto ihned přiskočím blíže a probodnu kocoura vážným pohledem. "Sethärre, nemohl by jsi tu knihu přenést sem? Není lidská, takže je psána někým kdo o Fénixech skutečně ví mnoho a já ji můžu pomocí run přeložit do jazyka kterému rozumí i Mirys," navrhnu a v tom se na mě jeho zvědavé oči upřou. "To je dobrý nápad," vydechne a poté se začne soustředit. Za chvíli se přede mnou objeví magický prášek a do rukou mi padne kniha z podsvětí, kterou jsem už jednou držel v rukách, když jsem byl se Shikim. "Wooha, je pořád stejná jako si ji pamatuji," vydechnu a rozevřu ji dokořán. Obal byl zdobený rubíny na jehož prostředku byl vyrytý Féńix. Knihu opatrně rozevřu a zahlédnu mě dost známý starý démonský jazyk. Opatrně ji položím na stůl, poté nechám zaktivovat runu a písmena... Vypadalo to úžasně, písmena se z knihy doslova vystoupila, začala se nad knížkou míchat jako nějaká dlouhá stonožka a poté se v jiném pořadí skládaly opět na stránky, dokud se kniha neposkládala tak jak jsem si přál. "To bylo zajímavé! Úctyhodný výkon Alexi," vydechne Sethärr a tak se jenom pousměji a ohlédnu se na Mirys. Prohrábnu si nervózně vlasy a poté jí pokynu aby se šla na knížku podívat. "Mělo by tu být všechno co se o nich doposud ví, snad ti bude užitečná," odpovím zamyšleně a přenechám knihu své společnici.

Zarazila jsem se a zadívala se na Alexe. Cítila jsme se trochu provinile, že jsme si ho teď moc nevšímala, ale tohle jsem vážně nečekala. Zhluboka jsem se nadechla a přešla k tomu ptáčeti. Bylo tak maličké. Vzala jsem ho do rukou a zatímco se Alex bavil s tím kocourem, jsem si prohlížela to ptáče. Hřálo mě na rukou a spokojeně se tam uvelebilo. Usmála jsem se a nechala ho spinkat. Musela být unavený z toho, kolik se toho kolem něj dělo. Zvedla jsem pohled tedy zase k Alexovi, který už držel v rukou nějakou knihu a nad ní se míchala písmena. Přešla jsem k nim hned, jak mi pokynul, a sledovala, co to tam dělá. "Díky, vrátím ti ji hned jak si ji pročtu." Slíbila jsem a převzala si tu knihu. V druhé dlani jsem měla schoulené to ptáče. Odložila jsem knihu na stůl a pak se zamyslela. "Ale...kde ho mám nechat aby si neublížilo?" Zamyslela jsem se a koukla na Alexe a pak na toho jeho kocoura, který toho zřejmě o fénixech dost věděl. Tedy, alespoň poznal to vejce. A sám mi nabídl pomoc. "Ani nevím jak se jmenuje..." Zamumlala jsme potichounku.

Pousměji se když se zadívám na Mirys, která byla z Fénixe doslova unesená. Měl jsem radost za ně obě, ale byl jsem na podobné věci zvyklejší takže jsem mohl vypadat trochu nezaujatě. Ne že bych tedy nebyl nadšený, to jsem byl a rozhodně! Poté ho opatrně vezme do ruky a poté poznamená že ani neví jak se jmenuje. "No, jméno by jsi mu měla dát ty sama," usměji se a zhluboka nadechnu. Na malý moment jsem ignoroval svoje myšlenky a zadíval se na Sethäara, který seděl na zemi, ocasem mával ze strany na stranu a sledoval je. Dokonce jsem měl pocit že se usmívá, zvědavýma velkýma očima mrkal a nic neříkal. Vážně mě nepřestane překvapovat... Byl jsem rád že si ode mě Mirys knihu vzala, určitě ji bude v něčem nápomocná tím jsem si byl jistý. Znovu si olíznu suché rty a na moment mě ovine divný pocit, který mě zmátla byl silnější když jsem se tam na ně tak díval. Dokonce jsem se hloupě usmíval, což jsem si tentokrát ani neuvědomoval. Strašně jí to slušelo a to nadšení v jejich očích pro mě bylo jako slastné opojení. Vypadala... spokojeně a to mě nehorázně těšilo.

Položila jsem fénixe na stůl a dívala se na něj. "Bude to Artemis." Špitla jsem a pousmála se na ptáčátko, které brzy usnulo na mém stole. Vzala jsem menší kousek látky a vystlala jím krabici, ve které byla Artemis schovaná jako vejce. Opatrně jsem ji tam uložila a pak se ohlédla na Alexe a Sethäara. "Dojdu mu pro vodu...a nějakou slunečnici bych taky mohla mít. Až půjdeme z plesu musím někde sehnat nějaké zrní nebo co vlastně jí." Povzdechla jsem si a ihned tedy sáhla po knize, kterou mi Alex půjčil. Chvilku jsem v ní listovala než jsem našla to, co mě nyní zajímalo. "Tak nebude třeba. Prý se živí zralým ovocem." Pousmála jsem se trochu pobaveně, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny a rychle odběhla pro nějakou malou mističku s vodou a pár maličkých kousků ovoce. Byla jsem během minutky zase zpět, dala jsme mu jídlo i pití do krabice k Artemis a pak se otočila na Alexe zase. "Tak jo, pořádně se jí budeme kochat až se vrátíme. Ona si odpočine a my si užijeme ples." Pousmála jsem se, i když se mi jí tu vůbec nechtělo nechávat samotnou. Ale jestli chceme přijít na ples včas, měla bych se pustit zase do práce. Proto jsem se vrátila k látce, ze které jsem měla v plánu ušít sako. "Dej mi ty kalhoty, ať ti je můžu trochu zkrátit." Usmála jsem se na Alexe a přitom se trochu začervenala, a proto jsem zase rychle sklopila pohled k saku a zase šila.

"Tak malá bohyně lovu a měsíce?" pousměji se a nakonec ji nechám vzít si všechno potřebné a postarat se o mládě. Zároveň se ale zadívám na Sethaära, když Mirys na chvíli opustí místnost. Koukl mi do očí a hned věděl nad čím přemýšlím. "Myslím že se jí líbíš," vydechne a v tu chvíli bych ho nejraději něčím přetáhl. "Pst! Ne tak nahlas,uslyší tě. Máš to co jsem po tobě chtěl?" vydechnu a sleduji ho. "Mám,určitě se jí to bude líbit," odpoví mi a nakonec se rozplyne jako pára nad hrnec.Chvíli zamyšleně hledím na místo, kde zmizel než se krátce pousměji. "Díky Sethaäre," zašeptám. Když bylo o mládě postaráno, otočila se ke mě s prosbou abych ji podal kalhoty které mi chtěla zkrátit. Abychom to měli hotové a mohli jít na ples. "A co ty,máš už šaty pro sebe?" zeptám se. Mohl jsem jednoduše oblek koupit, ale nechtěl jsem ji kazit radost, když ji to tak baví a proto se usměji a kalhoty ji nakonec podám kdy se převleču zpět do tepláků.

"Ano, moje malá bohyně." Přikývla jsem a pousmála se nad Artemis. "No..možná jsem jí měla dát jméno Theia - bohyně slunce." Zamyslela jsem se ale pak se nad tím usmála. "Jo, to bude asi lepší jméno, takže Theia." Usmála jsem se na Alexe. "Kam zmizel ten tvůj kocour?" Zeptala jsem se po té, co jsem si uvědomila, že tu není, ale při tom jsem dál dodělávala sako k tvému obleku. Po té, co mi podal kalhoty, jsem je rychle zkrátila o pár centimetrů, aby je nevláčel po zemi a následně jsem mu je vrátila. "Hmm bojím se že nestihnu košili, takže tu si vyber mezi těmi, co jsem už zkoušela." Ukázala jsem na tři košile, které jsem spíchla, když jsem se je učila. A nebyly zase tak špatné. Dodělala jsem rychle sako a pokračovala s vestičkou. Nakonec jsem jako překvapení ušila i kravatu a to světle modrou.

Usmál jsem se na její šikovnou práci a ohlédl se ke košilím ze kterých mi dala na výběr. "Theia, tak dobře něco si vyberu," semelu dvě odpovědi do jedné věty a ani si to neuvědomím. Očividně na tom až tak nezaléželo. Olíznu si rty a nakonec si vyberu tu bílou. Zamyšleně si sundám tričko a hrábnu po košili, zvedl jsem ji do vzduchu abych si ji mohl prohlédnout, byl to tak nějak zvyk že jsem úplně zapomněl že je v místnosti i Mirys. Vypadala že mi bude dobrá, délka rukávů se mi zdála v pohodě a tak jsem si ji po chvilce natáhl na sebe abych se o tom přesněji ujistil. "Jo, ta je moc pěkná, líbí se mi," usměji se a otočím na brunetku která došívala poslední věci. "J-jo Sethaär, kdo ví kde zase lítá," zasměji se. No jo, ten kocour má svou vlastní hlavu.

Uchechtla jsem se, když mi odpověděl jednou větou na dvě otázky, ale dál jsem to nekomentovala. Nechala jsem ho aby si vybral, zatímco jsem dodělávala to sako. Když jsem mu ho chtěla podat, byl už Alex bez trička. Zarazila jsem se a koukala na něj se skousnutým rtem. Na chvíli jsem zapomněla, že na něj zírám ale po chvilce jsem si to uvědomila a začervenala se jako rajče. "Tady..." Špitla jsme rychle a podala mu sako, zatímco jsme se radši vrátila k práci na vestičce. Hrozně se mi líbili muži ve vestičkách. Připadali mi hrozně sexy. A proto jsem chtěla ušít jednu i Alexovi. A tak jsem mu ji podala hned, co jsem ji udělala. "Ještě kravatu a je to." Zaculila jsem se na něj v domnění, že nebude komentovat to, jak jsem na něj zírala. No taky mi až nyní došlo, že se ptal, jestli mám něco pro sebe. "Jistě že mám něco pro sebe. Šaty." Zasmála jsem se. "Hned jak jsem je uměla ušít, jsem ušila několikery sobě." Uculila jsme se trochu nevinněji, jako by to byl hřích. No ono jich ale bylo trochu víc než dvoje no. Ale já přesně věděla, které si dnes vezmu na sebe. "Áha, tak to jo. No...tady máš kravatu. Obleč se, chci vidět, jak ti to všechno padne." Pousmála jsem se na Alexe když měl konečně všechno, co jsem mu měla v plánu ušít.

Ta košile byla pohodlná,opravdu a seděla mi, nebyla ani příliš volná ale ani moc útlá, byla přesně taková jakou jsem si ji představoval. Jo, tuhle košili miluju, to jsem mohl říct už teď. Musel jsem se šibalsky ušklíbnout nad pohledem mé společnice ale rozhodl jsem se to pro teď nekomentovat, nechtěl jsem ji rušit od práci, jenže za chvíli měla hotovo a vše mi podala abych si to vyzkoušel. "Dobře," uculím se a nakonec na sebe všechno postupně navleču, nezapomenu ani na kravatu kterou mi podala. "A to jsi kdy stihla?" zasměji se na ni pobaveně a mile.Byla vážně kouzelná a když si okusovala ten svůj rtík, strašně sexy. Mhm, byla sexy i tak, prostě byla prvotním exemplářem ženského sexappealu, že jsem se začínal bát... co když mi ji někdo ukradne? Na plese? Lehce se zamračím ale hned na to se obrátím na Mirys už celý oblečený a párkrát se otočím aby si mě prohlédla ze všech stran. "Takže? Hodnocení?" zakřením se a vypláznu na ni jazyk.

Zasmála jsem se, když se mě zeptal, kdy jsem to stihla a jen pokrčila rameny. "Připadá mi, že jsem to odflákla. Tak šup, ukaž se mi v tom." Vybídla jsme ho znovu a počkala, než se oblékl. "Hmm, vypadá to, že ti to sedne." Přikývla jsem a usmála se. "Jo, děsně jsem to odflákla, ale tobě to hrozně moc sluší." Usmála jsem se, když se mi v tom oblečení ukázal ze všech stran a chtěl po mě hodnocení s vyplazeným jazykem. "Vážně, moc ti to sluší. Jsem ráda, že jsem vybrala tuhle barvu." Usmála jsem se spokojeně. "Taky se to bude celkem hodit k mým šatům." Mrkla jsem na něj a zmizela v malé místnůstce, kterou jsem využívala jako šatnu, hlavně pro hezčí a svátečnější oblečení. Našla jsem bílé šaty s nádechem trochu šedé a trošičku světle modré, které byly bez ramínek a na spodním okraji sukně měli kolem dokola výšivky květů růže. Na tyhle šaty jsem byla opravdu hrdá. Upravila jsem si je, ale zapnout jsem si je nedokázala. To budu muset ještě natrénovat. Jak tragické, že zvládnu kde co, ale zapnout si plesové šaty, to ne. Teď jsem si ale stoupla před zrcadlo a zapletla si vlasy tak, aby mi vzadu na hlavě vzniklo něco, připomínající růži. I tohle jsem se naučila. Tedy naučila mě to jedna holčina. Možná by mě příště naučila i jak si zapnout ty šaty. Ještě jsem sáhla po náušnicích a náhrdelníku a pak se konečně vynořila z šatníku a předvedla se Alexovi, ale bohužel jsem si je při tom musela držet, aby mi nespadly. "Jen...zapnul bys mi je prosím?" Zeptala jsem se ho s červenými tvářemi. No, byl to alespoň způsob, jak mu ukázat své jizvy. Ani by mi nevadilo, kdyby se mě na to zeptal, ale sama bych o tom asi začít nedokázala. Otočila jsem se k němu zády a stáhla si vlasy na stranu, aby mi je mohl zapnout. 

Byl jsem rád že se jí líbilo to vo mi ušila a že to na mě dokonce vypadalo. No jakýby to byl trapas kdybych si oblékl něco tak hezkého a nesedělo mi to? Ale nic takového se nestalo a takjsem sejenom ušklíbl a došel kouknu, ze kterého jsem se zadíval ven. Moje společnice zatím odešla někam do pokoje,nejspíše se nachystat a tak jsem na ni v poklidu čekal., Zatím nebylo kam spěchat, věci měla rychle ušité a já z nich byl stále unesen. Popojdu však ke svým starým kalhotám a vytáhnu z nich přívěsek, na který se na chvíli zadívám. Stále jsem přemýšlel nad tím jestli ji ho dát, možná bych se měl rozhodnout později, přece jen se v něm skrývá obrovská moc a nebyl jsem si jistý jestli to bude fungovat. Nechám ho proto pomocí run zmizet zrovna ve chvíli kdy do místnosti vejde Mir. Můj pohled na ni zůstane stát. Doslova stát, protože to co se mi zjevilo před očima nemohlo být ani z poloviny lidského původu. "Bože ty... jsi dech beroucí, dokonalá..." vypadne z mích úst a zatají se mi dech už při prvním pohledu do jejich očí. A poté jsme zmlkl, ztratil jsem slova, jenom tváře se mi lehce začervenaly stejně tak jako jí. Poprosila mě abych ji zapl šaty a proto jsem přikývl a pomalu k ní přistoupil. Můj pohled ale stanul na jizvách které měla na zádech. Lehce se zamračím ale nic neříkám. Jistě se v nich skrývá hluboký příběh na který jsem se teď neptal, nechtěl jsem kazit chvíli a na vzájemné poznání a porozumění bylo ještě dost času, věřil jsem tomu. "Tak a je to," odpovím s úsměvem a poté ji k sobě za ramena otočím.

Vešla jsem a ukázala se Alexovi, který na mě zůstal koukat jako bych snad byla duch. Po chvíli mě ale "nazval" bohem a řekl, že jsem dech beroucí a dodal i slovíčko dokonalá. Začervenala jsem se ještě o trochu víc. "Děkuju." Vydechla jsem potichu s širokým úsměvem, věnovaným jen jemu. Když jsem ho požádala, aby mi zapl šaty, tak pomalu přistoupil a udělal to. Při tom jsem si všimla, že se mu tváře taky trochu začervenaly. Ale nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že tu nejsem jediná, kdo se červená. Pak si mě za ramena otočil čelem k sobě a já už čekala otázku, kde jsem přišla k těm jizvám. Ale on se na nic neptal. "Děkuju..." Špitla jsem, kdy mi došlo, že jsem mu ani nepoděkovala za to, že mi zapl šaty. Naprázdno jsem polkla a maličko mu upravila kravatu. Pak jsem mu ale vzhlédla do očí a skoro se v nich ztratila. A tak jsem jen mlčela a dívala se, do těch překrásných čokoládových očí.

"Má bohyně," vydechnu s úžasem a znovu se zadívám do těch jejích nebeských očí.Byly opravdu nádherné, ona byla opravdu nádherná a já se musel ošít pod zvláštním pocitem, který zaplavil celé moje tělo. Cítil jsem jak se mi ruce lehce chvějí a tak jsem se k ní natáhl a objal ji tak jakoby byla tím největším pokladem mého života. Jako nějaký nevyčíslitelný drahokam, který jsem se bál rozbít. Poprvé jsem se cítil tak nějak jistě, tím že chci žít a že bych někde rád zůstal. Nebylo to ale hloupé? Byl jsem lehce zmatený ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát. Věděl jsem že kdybych si ji moc nárokoval, byla by v nebezpečí a to mě drželo lehce dál. Měl jsem ale pocit že se vzdálenost mezi námi neustále zmenšuje za což jsem byl neskutečně rád ale přitom jsem se i obával. Záleželo mi na ni a to bylo to, čím jsem si byl naprosto jistý. Budu tak sobecký že ji ohrozím? Na jednu stranu jsem strašně chtěl být... ale na druhou jsem nechtěl aby si ublížila. Podle všeho zažila už hodně bolesti a já si přál jenom aby byla šťastná. Proto ve mě každá vteřina jejího úsměvu probouzela hlubší a hlubší naděje. Úplně jsem se zapomněl a tak ji opatrně pustím a zajedu rukou do jejich nádherných tmavých vlasů. Byly tak jemné, zbožňoval jsem ten dotek a její osobitá vůně pro mě měla matoucí kouzlo.
"Eh, promiň,"vypadlo ze mě a s lehkým smíchem si nervózně upravím kravatu.

Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnulo ještě více krve a při tom mne zaplavilo horko. "Nejsem bohyně.." Zmumlala jsem trochu pobaveně a dívala se mu do očí tak, jako i on mě. Ale chvilku po tom mě objal a držel mě docela dlouho. Jenže mě to vůbec nevadilo. Spokojeně jsem ho objala taky a na chvíli zavřela oči. Byl to nádherný pocit, mít u sebe někoho tak blízko a vědět, že se před ním nemusíte schovávat za masku. Nechala jsem ho, aby mě objímal jak jen dlouho bude chtít. A pustila jsem ho až tehdy, kdy on pustil mě. "neomlouvej se." Zavrtěla jsme hlavou, ale pak jsem ho lehce plácla přes ruce, když si chtěl upravit kravatu, jenže málem zničil to, jak jsem mu kravatu upravila já. "Nech to být, je to...tak jak to má být. Je to perfektní takhle." Zasmála jsem se a a pohledem rychle zkontrolovala Theiu. "Tak můžeme vyrazit?" Zeptala jsem se a olízla si při tom rty, než mi Alex odpoví. "Musíme ti ještě pořídit ty boty." Upozornila jsem ho a přizvedla si šaty, když jsem rovnou mířila ke schodům dolů.

"To máš sice pravdu, ale nemáš k ní daleko," ušklíbnu se když se konečně vzpamatuji. Moje oslovení bohyně se jí nelíbilo ale objetí už bylo vítěznější. Nervózně jsem si chtěl upravit kravatu ale dostal jsem přes prsty s tím že to akorát zkazím, že je to perfektní takhle," vypláznu na ni jazyk a ušklíbnu se. "Aby jste se nezbláznila slečno," pronesu pobaveně a nakonec se na ni mile pousměji. No jo ty boty, připomene mi nevinně a tak přikývnu a obuji si to co zatím mám. "Já jsem připravený," podotknu když se zeptá jestli můžeme vyrazit a rozejdu se za ní ke schodům. Času bylo tak akorát a já doufal že něco seženeme. A potom mi to docvaklo. "Nové polobotky mám i doma," vydechnu do ticha a zamyslím se jestli jsem je opravdu sbalil. Byly po minulé společenské akci na kterou jsem nešel, ale hlavně že jsem si je koupil, jen mi to události prostě nedovolily.