Mirys & Alexander

Podkopla mi nohy s tím že Raven, tedy já... jak komicky mi to znělo - zemřel. S povzdechem se poskládám na nohy a probodnu ji pohledem. Znovu se mě zeptala kdo jsem, načež si jenom povzdechnu a odstoupím dál od budovy.
"Nevím jak ti to vysvětlit, ani nevím jestli to nějak jde vysvětlit, ale musí," povzdechnu si a položím prsty na čelo. Zamyslel jsem se, jak bych ji to mohl dokázat? Ani to mě nenapadalo, na proměnu jsem měl sice dostatek sil, ale vzhledem k tomu že bych potom musel najít a urgentně pozřít nějaké lidské duše, se mi měnit moc nechtělo.
"Jak ti to mám dokázat? A proměnu po mě nechtěj, pak bys mi musela pomoci najít lidské duše které bych mohl sníst jinak zemřu, což už po druhé opravdu nemám v plánu," zasyčím na ni a nakonec se uklidním a akorát se tomu všemu zasměji.

Zase se postavil a probodl mě vražedným pohledem. Ustoupila jsem o krok a prohlédla si ho znovu. Pak se mě však zeptal, co má udělat, aby mi to dokázal a že proměnu po něm nemám chtít. Zarazila jsem se a sledovala ho. "Fen'lin mi vyprávěl o tom, jak jsi zemřel. Řekni mi to...a to, jak jsi tedy přežil." Vyzvala jsem ho stále zamračeně. Pořád mi na tom něco nesedělo, ale co kdyby říkal pravdu? Co když to je opravdu Raven. "A proč si teď říkáš Alexander?" Zeptala jsme se hned na to. Nějak se mi to prostě nelíbilo. Nechtělo se mi tomu uvěřit.

"Zabili mě v boji..." vydechnu a na chvíli se odmlčím. Můj pohled vystřelí k nebi, na kterou se na chvíli zadívám, " ..byla to ta nejhnusnější a nejkrvavější válka, ve které jsem kdy měl vůbec tu možnost bojovat po jeho boku," odpovím a potom skloním pohled k Mirys, kterou si prohlédnu.
"Ve vzduchu byl cítit smrad spálených těl a krve, která se mi rozlévala pod nohama," zavzpomínám a všechno se mi to doslova přehraje před očima. "V boji jsme se rozdělili, byl jsem unavený z dlouhého boje který nedohlížel konce a když se zdálo že je konečně po něm, ze západu se vynořila záložní jednotka nepřítele. Byl jsem na ni sám, Fenl'in byl pravděpodobně někde na jihu. Zůstal jsem tam stát jako jediný... všechny mé spojence pobily v boji, který jsem přežil, ale ty ostatní už jsem... zastavit nedokázal," odpovím ji a potom se nakonec opřu o stěnu budovy. Položím si ruku na čelo a zavřu oči. "Moje vzpomínky jsou od smrti sice pomíchané, ale ještě na tom nejsem tak špatně abych neznal své jméno, mé skutečné jméno je Alexander. Raven je jméno, které mi dal Mephistopheles a já... už nejsem v jeho službách," dopovím a doufám že jsem zněl dost věrohodně a i kdyby ne, koneckonců nesešlo na tom.

Zatajila jsem dech a pečlivě ho poslouchala. Vskutku to do Fenova příběhu zapadalo. Dívala jsem se mu do obličeje a čekala, jestli mi vyzradí i to, jak je tedy možné, že je naživu. Místo toho mi ovšem vysvětlil, jak je to s jeho jménem. Sklonila jsem hlavu k zemi a nenacházela slova. Fen si své jméno nepamatoval, jak to že Raven - tedy Alexander ano? Je to snad spojené s tím, že je naživu?
Znovu jsem k němu vzhlédla. "Jak to, že jsi tedy na živu? A jak to, žes ho tam nechal?! Proč jsi ho nenašel dřív?!" Zamračila jsme se zase. Když mi o tom říkal Fen... Věděla jsem, že ho to poznamenalo na celý život. Tak proč mu Alex tajil, že žije?

Pečlivě mě poslouchala, byl jsem trochu zmatený a tyhle pocity mě ... štvaly. Byl jsme věčně optimistický a hravý, veselý a máloco mě dokázala rozhodit, ale tohle. Nelíbilo se mi to, nechtěl jsem se tak cítit. Sťal jsem ruku z čela a otevřel oči, sklápěla pohled k zemi a promluvila.  Vyprskla na mě jak je možné že jsem na živu a proč jsem tam Fen'liho nechal.
"Nenechal jsem ho tam! Nikdy bych tam svého bratra nenechal!" doslova na ni zavrčím a řeknu to hlasem, který nezněl tak úplně lidsky. V očích se mi zaleskne a já raději odstoupím o několik kroků dál od ní. Otočím se jiným směrem a zahledím se do dálky, rozhodím ruce v naštvaném gestu a stisknu zuby pevně k sobě.
"Myslíš si že všechno víš? Myslíš si že jsem ho nehledal?! Jak se opovažuješ!" zavrčím na ni a odstoupím raději ještě o něco dál, nechtěl bych ji ublížit ale nevážila svá slova a to mi ubližovalo, štvalo mě to, vytáčelo. Chtěla vědět jak jsem to přežil, jenže já sám nevěděl jak to vysvětlit.
"Víš jaké to je probudit se pod zemí, cítit nutkání se nadechnout, mít hlínu až v krku, škrábat se přes tuhou hlínu až na povrch a zjistit že uběhlo skoro tisíciletí od doby, co jsi naposledy vydechla?! Podsvětí bylo úplně jiné a po Fen'linovi se slehla zem. Jak jsem ho měl hledat mezi tisíci démony, když si ho málokdo pamatoval a pro většinu byl dávno mrtvý?" zavrčím na ni a poté zesmutním, párkrát máchnu rukama a vznesu se do vzduchu. Pořád jsem si pamatoval jak ovládat levitaci a teď jsem byl rozhozený, rozmrzelý a naštvaný.
"Byl jsem sám ztracený, zmatený, zarazili mi meč do srdce, tak jak mi můžeš vyčítat že jsem ho tam nechal? Jako kdybych snad chtěl," vydechnu a nakonec se snesu k zemi, otočím na patě a rozběhnu se pryč dříve, než se mi v očích zalesknou slzy a pár jich spadne někam za mě. Bylo to těžké.

Poslouchala jsem ho se zatajeným dechem. Měl pravdu. Nevěděla jsme o tom vůbec nic, jen to co mi řekl Fen. Zalitovala jsem svých slov a omluvně se na něj podívala. Naprázdno jsem polkla a sledovala, ak se vznesl kus nad zem. "J..já... Omlouvám se Alexi..." Vydechla jsem zrovna ve chvíli, kdy se otočil a rozeběhl se pryč. Nevěděla jsem, jestli ho nechat jít, ale... Ne, nemohla jsem. Rychle jsem se za ním rozeběhla a chytila ho za předloktí. "Alexi..." Zašeptala jsem smutně a omluvně. Donutila jsem ho zastavit a nenapadlo mě nic jiného, než ho obejmout. Tak jsem to prostě udělala a přitiskla se hrudí na jeho záda. "Neměla jsem to říkat." Zašeptala jsem znovu omluvně.

Rozběhl jsem se a ani jsem netušil kam. Chtěl jsem prostě pryč od ní, ale překazila mi to, když mě dohnala a chytila za předloktí. Chtěl jsem ním prudce škubnout a utíkat dál, ale omluvně zašeptala moje jméno a než jsem se nadál, přitiskla se mi na záda a objala mě se slovy, že to neměla říkat.
"Ne, to neměla," vydechnu naprázdno a stisknu víčka pevně k sobě. Stejně tak i pěsti, ale nakonec se přece jenom uvolním a zůstanu stát uvězněn v jejím objetí. Nic jsem neříkal, ztratil jsem slova a poprvé v životě jsem opravdu nevěděl co říci.

Objímala jsem ho ještě dost dlouho. Cítila jsem, jak je napnutý i to, jak se pak uvolnil trochu. Objala jsem ho pevněji a bolestně si povzdechla. "Promiň mi..." Zašeptala jsem potichu a chvíli nechala panovat ticho. "Chceš ho teď zase vidět, že ano?" Zašeptala jsem. "Teď, když je tak blízko." Dodala jsem a povolila trochu svůj stisk, ale stále jsem ho objímala. Ani jsem si neuměla představit, jaké to pro něj musí být. Jaké to bylo... Jaké to je teď.

"Nevím co bych mu řekl, jak bych se omluvil, vždyť ani nevím jak je možné že jsem to přežil," vydechnu a cítil jsem jak mě stále objímá i přesto, že povolila stisk. Už jsem nechtěl utéct, nebo už na tom tolik nezáleželo.
"Pamatuji si temnou oblohu podsvětí a tu obrovskou lítost, že se s nim nestačím ani rozloučit. Kam se na tyhle pocity hrabala bolest a strach ze smrti," vydechnu a nakonec se z jejího objetí vyprostím a otočím se k ní čelem. V očích se mi leskly slzy a já se je snažil potlačit, jenže tomu nezabráním a pár z nich se mi přece jenom skutálí po tváři.

Pustila jsem ho, když se z mého sevření chtěl tentokrát vyprostit a dívala se mu do očí, ve kterých se zaleskly slzy. Chápala jsem tu jeho bolest, nebo se alespoň snažila ji pochopit. Byli jako bratři, jako rodina... Zabolelo mě u srdce. Než jsem se seznámila s Fenem, nevěděla jsem, co to je. Nepamatovala jsem si to. Jen pár útržků z časů, kdy jsem byla s otcem a pak tolik let, co jsem neměla žádnou rodinu. Dívala jsem se mu hluboko do očí a opatrně k němu natáhla ruku, když se mu pár slz skutálelo po tváři. Zlehka jsem je setřela a maličko se pousmála. "Nesejde na tom, co mu řekneš. Chybíš mu." Zašeptala jsem a naprázdno polkla. Možná mě teď Fen opustí, když zjistí, že je jeho bratr na živu... Už mě nebude potřebovat. Ale to je jedno.

Nesejde na tom co mu řeknu, chyběl jsem mu. Lehce zakroutím hlavou a zamyslím se. Možná měla pravdu, Fenny mi opravdu chyběl, ale i tak jsem stále nevěděl co dělat. Ještě po soutěži jsem byl připravený opustit město a teď, nevím... Opravdu jsem netušil co bude.
"Jedno vím, nechci se mu znovu plést do života," vydechnu a když ke mě natáhne ruku, lehce sebou škubnu, ale hned na to si ji změřím přísným pohledem. Setřela mi slzy z tváře a tak jsem se uklidnil, mohl jsem ji vůbec věřit? Nepřišla mi jako zlá osoba. S povzdechem se rozhlédnu okolo, nic mě teď nijak moc nezajímalo. Ani soutěž, ani to že na nás každý civí jako na debily, bylo mi to fuk.

Bolestně jsem trochu ustoupila, když řekl, že mu nehodlá plést do života. "Jestli to vidíš takhle...tak bys asi neměl. Vzpomíná na tebe jako na toho, kdo se stále smál. Jako na kluka, kterého nikdy neopustila dobrá nálada." Špitla jsem smutně a stáhla ruku k sobě. "On tě chce mít zpátky." Zašeptala jsem smutně a stejně jako Alex, jsem ignorovala pohledy lidí. "Pořád po něm pátrají... Hledají ho a chtějí ho buď zabít nebo odvést." Zašeptala jsem ale pak se odvrátila. "Z jeho vyprávění jsem myslela, že bys ho nikdy nenechal samotného. A teď...když víš kde ho hledat..." Vydechla jsem, ale nedokončila tu myšlenku. Vůbec se mi nelíbila a nemusela být ani pravdivá. Pravda ovšem byla, že když ho dvakrát napadli, co jsem u toho byla, nemohl se pořádně bránit a nemohl se spoléhat na nikoho kromě sebe. Byla jsem pro něj prostě přítěží při tom. Kdyby měl zase Alexe... Věřila jsem, že by se ho už žádný démon ani nedotkl. Ani jednoho z nich.

"Ale já jsem veselý, energický kretén, jak mi s oblibou předhazuje pod nos, jen... některé věci se v lidském světě komplikují," odpovím když odstoupí a sjede mě smutným pohledem. Poznamenala že mě chce mít zpátky a že ho stále hledají. Chtějí ho buď živého nebo mrtvého, očividně jim na tom moc nezáleželo. Jak jsem znal Mephistophella, nedá si pokoj dokud ho nenajde.
"Nikdy mu neřeknu jak moc mi chyběl a jak rád ho vidím... on... smál by se mi!" vydechnu a zamyslím se nad tím jeho obličejem kdybych mu to vyvalil. No vůbec! Měla pravdu, nechtěl jsem ho tu nechat, znovu už ne. Lehce znovu posmutním a zakroutím hlavou.
"Pochybuji že by mu slaboch jako já pomohl, mezi námi byl vždy ten schopnější," vydechnu upřímně a zadívám se na dívku kousek přede mnou.

Zavrtěla jsem hlavou jen co dořekl poslední větu. "Taky to byl on, komu jsi kryl záda. Jsi jeho bratr. On tě prostě potřebuje!" Namítla jsem už trochu zostra. "Chce tě mít zpátky. Čeho se bojíš? Proč...proč za ní nejdeš? Tohle nejsou důvody. Jsou to jenom výmluvy." Namítla jsem a trochu svých slov hned zalitovala. Ale tentokrát jsem věřila v jejich pravdivost. Kdyby ho chtěl vidět, nezáleželo by mu na ničem jiném. Tak proč váhá? Posmutně jsem a ohlédla se. "Mám strach, jestli ho už nechytili, když ho nemůžu najít." Zašeptala jsem potichu.

Sledoval jsem ji, namítla že taky jsem mu kryl záda, když jsem byl v jeho přítomnosti. To byla pravda, vždycky jsem byl zvyklý být po jeho boku, bojovat mu vedle ramen jako bratr, společně s ním jsme... zabili už mnoho nepřátel, ať už to bylo usmažením v blízkosti řeky nebo za zuřivého deště. S povzdechem sklopím pohled k zemi a zaposlouchám se do jejich slov. Byly to opravdu jenom moje výmluvy?
"Nechytili ho, Fena tak snadno nedostanou," vydechnu a na chvíli zavřu oči, tím jsem si byl jistý. Opravdu jsem váhal? Zdráhal se? "Když jsem poprvé vešel do baru kde pracoval, asi jsem ho rozhodil - utekl dříve než jsem se ho stačil zeptat jakto že zná mé jméno, netušil jsem že je to on," vydechnu a zatřepu hlavou. Poté se ohlédnu na Mirys a lehce se pousměji. Co to se mnou je?

"Nemůžeš ho tu nechat..." Zašeptala jsem zamračeně a koukala na něj. Viděla jsem jeho zamyšlený výraz. Určitě o tom všem teď přemýšlel. Pak řekl, že Fena nechytili. Že ho je tak nedostanou. Byl silný, to je pravda. Ale...minule stačilo, aby nás ten démon napadl, když byl prokletý do své dětské podoby. Měla jsem o něj prostě strach. "J..Já ti nedovolím, abys ho tu nechal." Zašeptala jsem nakonec odhodlaně a dívala se mu do očí.

"Kdybych byl pevně rozhodnutý odejít, nedokázala by jsi mě zastavit," vydechnu a změřím si ji přísným pohledem. Ano nezastavila by mě, když jsem si něco umanul, bylo po mém.
"...jenže tvoje roztomilé oči a odhodlání se mi líbí, takže si to ještě rozmyslím. Promluvím si s Fenlim a uvidím, ano?" vydechnu nakonec a pousměji se vesele a trochu povzbudivě. Prozatím jsem se nikam nechystal.
"Takže? Znáš Fenna dobře?" zakřením se a zvědavě nadzvednu obočí. Už dlouho jsem neměl možnost se s někým pobavit o mém bratrovi, takže jsem byl nadšený že toho tahle dívčina byla schopná.

"Na to máme odlišný názor..." Pousmála jsem se, když řekl, že bych ho nezastavila, kdyby byl pevně rozhodnutý. Ale ak pokračoval, že prý se mu líbí moje roztomilé oči a odhodlání. Taky mi slíbil, že si s Fenem promluví a uvidí. Usmála jsem se na něj vítězně a zase ho poslouchala, když se mě zeptal, jestli znám Fena dobře. "No...pár dnů už se známe no..." Pousmála jsem se a chvíli přemýšlela. "Vím toho o něm dost, vzhledem k tomu, že mi vyprávěl celý svůj život." Pousmála jsem se nevinně. "Tedy...ne úplně do detailů, ale víš jak to myslím, že?" Usmála jsem se a pak se rozhlédla kolem. "Neměl by ses teď ale vrátit na tu soutěž?" Zeptala jsem se pak když mi došlo, odkud jsme vlastně odešli.

Musel jsem se zakřenit, když poznamenala že Fenna zná nějakých pár dnů, ale rozhodl jsem se protentokrát mlčet a neříkat na to žádnou blbou poznámku. Šlo to těžko, ale nakonec jsem se opravdu rozhodl mlčet. Svěřila se mi s tím, že ji Fen vyprávěl celý jeho život, tedy dozajista ne do detailů, ale už i jenom to byl úspěch.
"Překvapuje mě, že byl schopný někomu o svém životě říci, pamatuji si ho trošku jinak," zasměji se a okamžitě se mi vybaví ta jeho neustále vážná kamenná tvář, což mě donutí k úšklebku. Vybavil jsem si pár vzpomínek z minulosti, když jsem ho učil trénovat svůj element nebo pár našich zážitků, bylo to... fajn. Podsvětí bylo pořád plné něčeho.
"Ani se mi tam nechce vracet, jsem už od rána nějaký rozhozený," zasměji se a nakonec se rozhodnu že tam prostě nepůjdu a rozejdu se někam městem. Ani jsem netušil kam vlastně mířím, nějak mě to nedeptalo.

"No...tak mě to řekl. Byla...to asi zvláštní situace, když mi to vyprávěl." Připustila jsem a pak na něj trochu zmateně koukala, když se nechtěl vrátit. nakonec jsem ale jen přikývla a sledovala ho, jak odchází nějak pryč. "Počkej, vždyť to tu sotva znáš." Zaculila jsem se a doběhla ho. "Kolik je tobě?" Zeptala jsem se zvědavě. Když Fenovi bylo necelé tisíciletí, mohla jsem jen odhadovat jak starý je Alex, ale vlastně...typovala jsem mu spíš méně. "Fen mi říkal, že ses i ve válkách furt smál...je to pravda?" Ptala jsem se dál, ale nemohla jsem si pomoct. Bylo to tak zvláštní. Mít vedle sebe někoho, komu může být přes 500 let a přitom nevypadal zase o tolik starší než já. A co všechno prožil...Kde všude byl?

Poznamenala že jí to Fenn řekl za asi zvláštních okolností a vzhledem k tomu že už se dál nevyjadřovala, jsem se ani neptal. Jindy bych se nad tím pozastavil a něco řekl, ale byl jsme na to unavený, Ne fyzicky ale psychicky. Cítil jsem se plný energie, ale na poslední týden bylo těch informací až moc a to nemluvím o chvílích kdy mám v hlavě úplně cizí vzpomínky ze života... Rozhodl jsem se o tom ale mlčet, pochyboval jsem, že by mi někdo poradil co to má co odčinění se mnou, ale od smrti jsem je cítil silněji a v tomhle městě byly o to silnější a častější. Trochu zmateně se na mě koukala, až mě to donutilo nadzvednout obočí a zamyslet se co jí asi tak překvapilo. Jak jsem tak pokračoval bezhlavě bůh ví kam, doběhla mě s tím že to tu sotva znám, což mě donutí se zasmát.
"Nikdy neřeším kam jdu, někam mě nohy přece zavedou," odpovím a když se mě zeptá kolik mi je, zamyslím se. "Zemřel jsem mladý, myslím že mi tehdy mohlo být kolem 280," vydechnu a zamyslím se. Asi to tak nějak sedělo, nevím zda se ty roky co jsem ležel pod hlínou daly počítat, ale znamenalo by to že bych byl opravdu starý.
"Ještě nejsem takový stařec jako Fen," zakřením se a olíznu si suché rty. Každopádně když poznamená že ji Fenlin vyprávěl, že jsem se i ve válkách smál, na chvíli jsem si jich pár vybavil.
"Kdyby jsi viděla věčně tu jeho kamennou, vážnou a soustředěnou tvář, dohnalo by tě to k pláči," zakřením se a potom přikývnu. "Ano i ve válkách jsem se smál, soutěžil s Fennem o tom kdo jich sejme víc a užíval jsem si to, blbých komentářů jsem nikdy neměl málo, to uznám," zasměji se tomu a můj úsměv na tváři zůstane.

Poslouchala jsem ho a musela se smát. Ne že bych si ho z Fenova vyprávění takhle představovala, ale nebyla jsem daleko od pravdy. Řekl, že ho nohy vždycky někam zavedou. To měl pravdu, taky ho však mohli dostat do malérů, kdyby se vydal nesprávnými uličkami. Šla jsem tedy s ním, bůh-ví kam a čekala na odpovědi, kterých se mi brzy dostalo. "A jak dlouho jsi...no zase na živu?" Zeptala jsem se. Vážně jsem se vůbec nedivila, že byl o tolik mladší než Fen a najednou mě přepadla myšlenka, jestli takovýhle bude, až bude starý tisíciletí jako Fen teď. Ale nakonec jsem se neubránila poznámce: "280 let...pfff to nic není! To jsi ještě mladý stařeček viď?" Zasmála jsem se.
"Proč by mě to dohnalo k pláči?" Zeptala jsem se zvědavě na jeho poslední poznámku a dívala se na něj s úsměvem na tváři. Jak jsem si jen mohla myslet, že chce Fena odvést? Taková hloupost!

Ona mě vážně poslouchala, byl jsme z toho nadšený. Většinou mě každý po chvilce ignoroval, ne že by mi to vadilo ale smířil jsem se s tím vždy tak rychle. S úsměvem jsme kráčeli bůh ví kam a já byl za společnost rád, zvláště když se to všechno trochu urovnalo do správných kolejí.
"Přesně tak, neopustí mě humor ani kdyby mi bylo třikrát tolik," zazubím se a mám chuť se jenom tak rozběhnout, proto se zamyslím a ohlédnu na Mirys. "Běháš ráda? Já běh totiž miluji," přiznám se a mohlo na mě jít vidět že bych se každou chvíli s radostí rozběhl. Když se mě zeptala jak dlouho jsem na živu, zamyslím se.
"Řekl bych že nějakých těch 230 let už to bude, ale s jistotou ti to neřeknu," odpovím a prohrábnu si rukou neposlušné vlasy. Když se mě ale zeptala proč by jí to dohnalo k pláči, pousměji se.
"Protože nikdy nerozuměl mým vtipům a občas to bylo frustrující, ale měla jsi vidět jako to stálo za to, když mu zacukaly koutky," zakřením se a byl jsem opravdu rád za společně strávené chvíle zrovna s nim. "Jsme takové zaryté protiklady, já byl věčně optimistický, hravý a veselý za každé příležitosti, zatímco Fen byl chladný, své emoce dával takřka kdy najevo a vlastně ani netušil co je to ta pravá zábava," zakřením se a párkrát zatleskám do rytmu, který mi zněl v hlavě. Měl jsem dobrou náladu a rád bych ji taky nějak využil.

Jak jsem ho tak poslouchala a pozorovala musela jsem se zasmát. Byl jako malý neposedný dítě. Nevěděl co dřív a energie z něj jen sršela. "No...ano, asi běhám celkem ráda." Přiznala jsem a zase ho poslouchala. "Hmm takže přes 500 let dohromady máš určitě." zmínila jsem a zaculila se.
Vysvětlil mi, co by mě u něj dohnalo k pláči. Věřila jsem, že takový byl, ale teď se usmíval mnohem častěji a já si nedokázala představit, že by se Fen tvářil v jednom kuse tak chladně. "No víš..teď se na jeho tváři objevuje úsměv celkem často, řekla bych." Usmála jsem se a pak se rozhlédla. "Jo a...omlouvám se...za tam to. No..za to všechno." Řekla jsem po chvíli šeptem a omluvným tónem. Ale hned na to jsem se zase usmála.

Obeznámila mě s tím jaký je teď Fenlin a že je na jeho tváři úsměv mnohem častěji. Na jednu stranu jsem byl opravdu rád a na tu druhou jsem se musel na chvíli zamyslet.
"Právě proto přemýšlím, že už mě není potřeba," pousměji se a své nadšení se pokusím zmírnit. Pokud už nepřipomíná démona tak moc jako dříve, je to jenom dobře, možná si konečně uvědomil že není jenom zbraň, ale taky někdo na kom ostatním záleží. Když se usmála a porozhlédla,na chvíli jsem využil příležitosti a zamračil se. Hned na to když promluví se ale opět usměji.
"Nevracej se k tomu," hlesnu rychle a pohřbím všechny ty pocity hluboko do sebe, nebudu se o tom teď bavit.