Mirys & Alexander

Zarazila jsem se, když Alex řekl, že ho možná proto už nebude potřeba. "To si nemyslím." Namítla jsem hned zase s úsměvem. "On tě bude potřebovat vždycky." Dodala jsem a pak přikývla, když rychle hlesl, abych se k tomu co bylo už nevracela. "Tohle by sis měl promyslet ještě...navíc jsi mi slíbil, že s ním promluvíš." Vyplázla jsme na něj jazyk a zaculila se. "Takže se ani neopovažuj přemýšlet nad tím, že bys jen tak zdrhnul." Uculila jsem se na něj jako dítě a šťouchla ho lehce loktem do boku. "Jasný?" Zasmála jsem se.

Zarazila se a pronesla další protest, nesouhlasila se mnou a myslela si něco jiného. S povzdechem pohodím rameny a natáhnu se k ní abych ji mohl rozcuchat, což taky v momentě její nepozornosti udělám. Pronese že mě bude potřebovat vždycky, nad čímž se zamyslím.
"Nemyslím si, uběhlo snad tisíciletí a je v pořádku, vidíš... postará se o sebe sám," zakřením se a vypláznu na ni jazyk. Poznamená že bych se nad tím měl ještě zamyslet a že jsem ji slíbil, že si s nim promluvím a abych nemyslet ani na to že zdrhnu. Když do mě lehce strčí loktem, ušklíbnu se, chytím ji s lehkostí za ruku a vyhoupnu si ji do náruče, přičemž se na ni zašklebím a rozběhnu se ulicí.
"Ha, utíkat? To není můj styl, z boje nikdy neutíkám dokud nepadnu," zakřením se a podepřu ji pouze jednou rukou, zatímco tou druhou ji ťuknu do čela. Potom ji ale zase pevně chytím a rozběhnu se bůh ví kam, nezáleželo na tom, nebo ano?

Pohodil rameny, zřejmě se se mnou nechtěl moc přít. Vítězně jsem se usmála, ale v ten moment, kdy jsem nedávala pozor, mě rozcuchal. "Hej! Proč vás kluky to tak baví?!" Zasmála jsem se nad tím a rychle si vlasy alespoň trochu urovnala tím, že jsme si je prohrábla.
Zakření se na mě a řekne, že si Fen poradil i bez něj a že se o sebe postará sám. Pak na mě vyplázne jazyk a já se hned zasměju. "To že se o sebe postará sám neznamená, že tě nepotřebuje." namítla jsem hned ale to už mě chytil za ruku a najednou jsem už byla v jeho náručí. Zašklebí se při tom na mě a rozeběhne se se mnou někam ulicí. Na chvilku jsem se bála a přitiskla se k němu radši, aby mě neupustil. Přeci jen by to hodně bolelo.
"Ha, utíkat? To není můj styl, z boje nikdy neutíkám dokud nepadnu," Zakření se na mě a chvíli mě drží za běhu jen jednou rukou. Druhou mi ťukne do čela a potom mě zase chytí oběma rukama. Zasmála jsem se nad jeho poznámkou a přitiskla se k němu blíž. "Ty seš vážně pako." Zaculila jsem se a když mě teď oběma rukama držel, tak jsme ho pro změnu rozcuchala já.

Když jsem ji rozcuchala, poznamenala proč nás to kluky tak baví, nad čímž se jenom zakřením a ušklíbnu.
"Protože vy holky máte vždycky tak roztomilé reakce plné nesouhlasu," zazubím se a prohlédnu si ji, byla roztomilá, opravdu i to jak se ke mě přitiskla kvůli jistotě abych ji nepustil na zem. Sledoval jsem ji i to jak si upravila vlasy. "To ti moc nepomohlo," zakřením se na ni a pousměji se. Měl jsem dobrou náladu, opravdu i když jsme se tak nějak pořád bavili o Fenovi, už je to že můj bratr byl v pořádku pro mě bylo neskutečně dobrou zprávou samo o sobě.
"Jak tak koukám, má kolem sebe spolehlivé a hodné lidi," usměji se a jsem za to opravdu rád. Že už ho nevídám jako toho věčně osamoceného démona, ztraceného hluboko v sobě. Opravdu se změnil a já věřil, že mu ta změna jenom prospěla. Poté mě ale rozcuchá a obeznámí mě s tím, že jsem pako.
"Pokud jenom pako, pak je to ještě dobrý," zasměji se a raději se zadívám na cestu, nerad bych sebou sekl, ale na to jsem byl až moc opatrný. Za chvíli jsem před sebou zahlédl velký kopec, tak jsem se do něj s chutí rozběhl a zastavil se až na jeho vrcholku. Byli jsme někde za hranicí města, z dálky šly vidět budovy za námi, ale já se spíše ohlédl do lesa a otočil se směrem, kde byla obrovská louka.
"Je tady krásně," usměji se. "ne tedy jako v Barceloně ve Španělsku, ale je tady krásně," zakřením se a stále ji držím v náručí. Stisk však povolím, takže kdyby chtěla na své nohy, položil bych ji.

*Tss...tak roztomilé reakce plné nesouhlasu?* Zopakovala jsme si v hlavě jeho odpověď a zasmála se nad ní. Doběhl se mnou až na vrchol nějakého kopce na městem řekl, že tu je krásně. Prý ne tak krásně jako v Barceloně, ale krásně. "Hmm a jaké to je v Barceloně, pane pako?" Zeptala jsem se a cítila, jak povolil trochu stisk. Teď bych klidě už mohla na svoje nohy, ale mě z nějakého neznámého důvodu nechtělo. I tak jsem ale povolila stisk rukama a rozhodla se téhle situace využít. "No jinak...ty máš taky roztomilé reakce..." Zamumlala jsem a hned mu zase pořádně rozcuchala vlasy, ale dala jsme si opravdu záležet, tentokrát. Podívala jsem se na své mistrovské dílo a začala se smát jako pominutá.

Zasměji se když mě ohlásí za pana pako a zeptá se mě jaké to je tedy v Barceloně. Spokojeně se ušklíbnu a pozvednu koutky v blaženém úsměvu.
"Střed středomoří, čistá nádhera. Jenom tak posedávat na pláži a kochat se západem slunce nebo si užívat prostředí. Města tam celkově žijí barvami, není to tak potemnělé jako tady, živá hudba, kam se podíváš všude jenom veselo, hloučky tancujících lidí do zvuku pouliční hudby, je to tam nádherné," pousměji se a už teď vím že bych ji to tam chtěl někdy ukázat. Pousmál jsem se nad tou představou jak bych ji posadil na vodní surfing. Sledoval jsem ji a poslouchal, hlesla něco o roztomilých reakcích a že je mám také, chvíli jsem nechápal a tak jsem lehce nadzvedl obočí, to už se ale její ruce dotýkaly mých vlasů a cuchaly je do všech stran. Chvíli jsem přes některé, co mi spadly dotváře nic neviděl, než jsem si je odfoukl z obličeje abych se na ni mohl podívat. Zkroutil jsem obličej do uražené grimasy, ale ta mi moc dlouho nevydržela vzhledem k tomu že jsem se stejně tak jako ona začal smát. Smála se jako pominutá a to se mi líbilo, byla veselá a očividně i hravá, musel jsem se ušklíbnout.
"Tak ty takhle jo?" zasměji se a rozběhnu se dolů z kopce, přitom ji opatrně držím u sebe.
"Ve Španělsku jsem se cítil tak spokojeně, že jsem tam začal i svou krátkou hudební kariéru, kterou mám spíše jako koníček," zasměji se a párkrát se dole zatočím i spolu s ní. Nakonec se pomalu vydám na louku, přece tu nebudu postávat jako sloup.

Začal mi vyprávět o tom, jaké to je v Barceloně. Zasnila jsem se na chvíli a představovala si, jak to tam asi může vypadat podle toho, co mi říkat. Bylo by to tam opravdu krásné. Muselo být.
Ale teď jsem si chtěla užívat ty chvíle smíchu s ním tady. Rozcuchala jsme mu pořádně vlasy a dívala se pobaveně a smála se, když jsem viděla, jak přes pár pramínků nevidí. Musel si je odfouknout z tváře. Smála jsem se a pobaveně ho sledovala. Chvíli vypadal uraženě, ale skoro hned se začal smát se mnou.
"Tak ty takhle jo?" Zasmál se a rozeběhl se se mnou z kopce dolů na louku. Trochu překvapeně jsem vyjekla a přitiskla se k němu blíž. Přeci jen mě držel, ale tak opatrně, že jsem se bála, že mu vypadnu. Když zastavil dole na louce, řekl mi o začátku své hudební kariéry ve Španělsku. Zasmál se a párkrát se se mnou zatočil. "Hmm takže mi něco zazpíváš?" Uculila jsem se a vyklouzla mu z náručí. Zůstala jsem ale u něj a vzala ho za ruce, jako bych s ním chtěla začít tancovat. Usmála jsem se a místo toho, abych s ním normálně šla dál, jsem s ním začala tancovat a vedla ho, což muselo vypadat vtipně, protože jsme byla o trochu menší než on, ale mě to nevadilo a jen jsem se u toho smála.

Musel jsem se zazubit tomu, když překvapeně vyjekla jakmile jsem se s ní rozběhl dolů. Jist chápu, mohlo to být krapet nepříjemné jak jsem běžel, s pocitem že každou chvíli zakopnu, ale nestalo se tak. Držel jsem ji opatrně a pevně tak, aby mi nespadla.
"No zazpívám, to si jet rozmyslí, nějak pořád nevím jestli si to zasloužíš," zakřením se a vypláznu n ni jazyk. Mirys se nakonec postaví na vlastní nohy a to mě donutí se pouze pousmát. Což mě však překvapí bylo to, když mě chytila za ruce a začala mě vést v tanečních krocích. Ušklíbnu se a pevněji ji chytím za ruce a začnu spolu s ní tancovat. Tanec byla jedna z mých oblíbených věc a ml jsem opravdu hodně času abych se ho naučil, když pominu to, že k hudbě a celkově v Barceloně to bylo tak nějak dané. Usmívala se u toho a za to jsem byl rád, bylo fajn vidět někoho tak energického jako byla ona, nějakým způsobem mě to těšilo a užíval jsem si to.
"Víš, že úsměv ti sluší?" zasměji se a nakonec ji chytím za jednu ruku a udělám s ní jednu delší otočku a poté ji znovu chytím za obě ruce a pokračuji v krocích dál. Zprvu mě vedla, ale poté jsem si převzal vůdčí roli já.

Na mou otázku, jestli mi zazpívá, odpověděl, že neví, jestli si to zasloužím. "Tss, já? a že bych si to nezasloužila?" Nasadila jsem na pár vteřin uražený výraz, ale hned se zase začala smát. V tanci se ke mě přidal a brzy si přebral vůdčí roli, což se mi moc nelíbilo a chvíli jsem ho nechtěla nechat vést, ale nakonec jsem se mu v tanci podvolila a nechala ho vést. Zmíní, jestli vím, že mi sluší úsměv. Zářivě se tedy na něj usměji a odpovím: "Neznám nikoho, komu by neslušel. A ten tvůj má ještě k tomu nějaké kouzlo!" Jako bych ho tím obviňovala, ale usmívala se u toho. Chytil mě za jednu ruku a udělal se mnou jednu delší otočku. Po té mě zase chytil za obě ruce a tančili jsme dál. "Hmm...s hudbou by to bylo lepší nemyslíš? Zazpívej něco...Prosím." Udělala jsem na něj při tanci psí prosebný očka, ale nepřestávala v tanci

"S hudbou by to bylo určitě lepší, ale né, nebudu zpívat," zakřením se a pousměji nad našim počínáním. Tancovali jsme společně a já zase nabíral svou energii, která mi chvíli chyběla. Udělala na mě psí prosebná očka a pořád se na mě tak nějak koukala. Zakřením se a nakonec zazpívám pár tónů písně, co jsem sám napsal. Po chviličce zmlknu a nakonec Mirys pustím.
"Po delší době je mi zase fajn," vydechnu spokojeně a opodál sebou plesknu do trávy. Zadívám se při tom na modrou oblohu a zamyslím se. Pořád se mi nelíbila situace v podsvětí a z některých věcí jsem byl nervózní třeba z toho že po mém bratrovi prahne Mephistopheles. Zpráva že jsem mrtvý se k němu musela dostat, o tom jsem nepochyboval a proto to pro mě bylo značnou výhodou, pro bratra však nikoli... S povzdechem se posadím do trávy a zahledím na les, který se tyči v dálce.
"Někdy si říkám, že jsem mohl udělat mnohem víc, kdybych nebyl takový idiot," zašeptám k Mirys, i když ani nevím, jestli mě poslouchala. Spíše jsem to hlesl sám pro sebe.

Přiznal, že by to bylo s hudbou lepší, ale nechtěl zpívat. Já na něj však udělala psí očka, nad nimiž se slitovat a zazpíval alespoň kousek písničky, kterou jsem sice neznala, ale líbila se mi. Pak zase přestal a pustil mě. Usmála jsem se a rozhlédla se. Bylo tu opravdu krásně. Najednou zaslechnu jak si Alex lehl do trávy a tak se posadím kousek od něj. Prý mu bylo zase po dlouhé době fajn. Nadšeně jsem se usmála. "To jsem ráda." Zaculila jsem se a zhluboka vdechla vůni lučních květin.
Za pár minut zaslechnu zase Alexův hlas. Říkal si, že toho mohl udělat víc, kdyby nebyl takový idiot. Podívala jsem se na něj a zavrtěla hlavou. "Ty nejsi idiot." Namítla jsem a lehce do něj strčila, když seděl. Jen tak z legrace.

Promluvila a obeznámila mě s tím že idiot nejsem, zároveň také cítím jak do mě strčila a to mě donutí se krátce na to zakřenit. S hlubokým nádechem se nakonec posadím abych se mohl podívat po okolí a poté i po mé společnici.
"No, máš pravdu, nejsem idiot, ale kretén. Z nějakého důvodu to ke mě prostě patří," dodám po chviličce a poté se pousměji. Nějakou dobu jsem si prohlížel její kaštanové vlasy, než jsem obrátil svou pozornost ke zdejším lesům. S dalším hlubokým nádechem se zamyslím nad posledními událostmi v tomto městě. Bylo to... všechno zvláštní a já chvilku netušil, co mám dělat. Navíc jsem začínal mít hodně divné, smíšené pocity z lidí, které jsem tady poznal a možná jsem uvažoval nad tím, že se v tomhle měst zdržím. Teď když jsem tu měl bratra a vůbec, přátelé.
"Přemýšlím že tu nějakou dobu zůstanu, navíc jsem se dozvěděl že má bratr přítelkyni, musím ho pohlídat aby se mi příliš nezamiloval," zakřením se a hned na to se hlasitě rozesměji. "Ne, jsem za to rád, vidět ho takhle je.. mnohem příjemnější než na bojišti," vydechnu a s úsměvem se zadívám do modrých očí mé společnice.

Dívala jsem se na Alexe celou dobu, co se rozhlížel i když si prohlížel mé vlasy nebo se mi nakonec díval do očí. Podle něj jsem měla pravdu s tím, že není idiot, ale hned na to o sobě řekl, že je kretén. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. "Ne to taky ne...možná jsi trochu...blbej, ale bez nás blbejch by nebyla sranda." Řekla jsem a zaculila se na něj. Po chvíli přemýšlení řekl, že tady v městě možná zůstane déle, což mě potěšilo a rozzářily se mi při tom oči. Milovala jsem lidi jako on, kteří rozdávají dobrou náladu a smích. Taky řekl, že se dozvěděl o Fenovi přítelkyni a že ho musí ohlídat. Zasmála jsem se ale přikývla. "To bys měl." Culila jsem se pobaveně při představě Alexe, jak se snaží ohlídat Fena. No jo no, moc jsem si to neuměla představit. Ale Alex po chvilce pokračoval, že je rád a že je mnohem příjemnější vidět Fena takhle než na bojišti. Přikývla jsem s úsměvem, ale mé myšlenky hned putovaly zase pryč a v mé hlavě se zrodil obraz jak takové boje v podsvětí mohly vypadat. No, moc pěkný obrázek to opravdu nebyl. Proto jsem radši rychle změnila téma hovoru. "No, a co ty? Co když si tě tu nějaká slečna taky omotá kolem prstu jako Ireth Fena?" Zaculila jsem se. Fen mi už o Ireth řekl, trochu mi ji i popsal, ale ještě nikdy jsem ji neviděla, ale byla jsem ráda, že si Fen někoho takhle našel. Vlastně bych se s ní chtěla taky seznámit, přeci jen šlo o Fena, který mi prostě přirostl k srdci a dobrovolně zaujal místo jako můj starší bratr, kterého jsem nikdy neměla.

Nad její poznámkou jsem se musel pozastavit a s hlasitým smíchem se na ni zadívám. No to tedy měla pravdu, bez nás blbejch by tu na světě byla nuda.
"Někdo to těm chytrým musí komplikovat, říkáš?" zakřením se s jistou otázkou, na kterou jsem ani nepotřeboval znát odpověď, jelikož už jsem ji věděl. S úsměvem jsem se k ní znovu obrátil, když mi položila otázku ohledně toho, co když si někdo získá moje srdce a obmotá si mě kolem prstu. Se smíchem si ji prohlédnu, zda-li to myslí vážně a dle všeho ano.
"Tak o tom jsem vždycky silně pochyboval. Kdo by ustál takovou dávku hyperaktivity a špatného humoru v jednom?" zakřením se a s doznívajícím smíchem se zamyslím nad tím, co řekla. Ne opravdu, málokdo by mě dokázal vystát a z nějakého důvodu mojí loajalitě žádná nevěřila, ostatně jako všem mým slovům. Možná jsem se v tom humoru občas ztratil, že měly pocit, že neberu nic vážně.

Alex se rozesmál hlasitě což donutilo k úsměvu i mě. Pak se na mě otočil s otázkou: "Někdo to těm chytrým musí komplikovat, říkáš?" A zakřenil se tomu. Zaculila jsem se a hned přikývla, jako by to bylo samozřejmostí. "Jistě že, vždyť by se unudili k smrti bez nás blbejch." zaculila jsem se na svého společníka a vyplázla na něj hravě jazyk. Položila jsem mu další otázku, ale vypadalo to nejdřív, jako by si nebyl jistá, jestli to myslím vážně. Ale já to myslela vážně, což zřejmě pochopil, ale ani tak se nezamyslel nad odpovědí a už vysvětloval, proč je to silně nepravděpodobné. Jen jsem nad tím mávla rukou. "Někdo se najde!" Zaculila jsem se na něj. On se na mě ale křenil já se tomu musela zasmát. "Holky se rády smějou, určitě si tě nějaká najde." Ujistila jsem ho s úsměvem a tentokrát jsem si do trávy lehla já a dívala se na nebe nad sebou, po kterém se jen tak pomalu vláčely bílé mráčky. 

S úsměvem jsem ji poslouchal a sledoval jak se rozvalila do trávy. Pozorovala oblohu a tak jsem k ní zvedl pohled po chvilce i já. V zelené trávě se mi sedělo celkem dost pohodlně a užíval jsem si ten klid, který kolem nás byl. Přemýšlel jsem nad její větou, nad tím že se holky rády smějí, no ne všechny. U démonů smích nebyl až tak obyčejný, tedy ten hravý, spíše takový ten sadistický a krvelačný, který jsem zase nemusel já.
"Pochybuji, pořád nezapomínám na svůj původ," přece jenom jsem byl démon, nesmrtelný démon který nestárl. Hledat si nějakou smrtelnici, nevím... Teda ještě tu byla možnost vzdát se svých schopností a nesmrtelnosti, jen nevím jak by se na to tvářil bratr a zbytek... ehm rodiny.
"Nevím jestli nějakou chci, znamenalo by to ji zatáhnout do života, kde by byla nucena neustále bojovat o svůj život," vydechnu nakonec a vyskočím na obě nohy abych se mohl protáhnout.

Alex chvíli mlčel a tak se kolem nás vznášel příjemný klid, ale mě to mlčení nebylo moc příjemné. Bylo to skoro jako bych byla sama i když tu byl se mnou on. Naštěstí po chvíli zase promluvil, přičemž se mi trochu ulevilo od toho ticha. Pohlédla jsem na něj a vyslechla si ho. Trochu jsem se nad tím zamyslela. "Proč by musela bojovat o svůj život? Navíc, to že jsi démon..nic neznamená. Jen to že oproti ní budeš nesmrtelný, ale i to se dá celkem snadno vyřešit. Ne, že by na to všechny přistoupily, ale co ty víš. Kontrakt, kdy bys po ní nechtěl, aby skákala jak ty pískáš by nemusel být tak špatný. Dal bys jí tím nesmrtelnost a mohl být šťastný taky." Pousmála jsem se na něj. "A o její život bych se tolik nebála. Určitě bys ji ochránil, no ne?" Zaculila jsem se a hravě na Alexe mrkla.

Přemýšlel jsem a sledoval okolí. Když jsem nemluvil a ona také ne, bylo v okolí ž docela nepříjemné ticho. Slyšel jsem jenom zpěv cvrčků v trávě a člověk měl pocit, jakoby tu byl sám. Rychle se z toho ale oklepu a vrátím se myšlenkami k Mirys. Zeptala se mě, proč by musela bojovat o svůj život a poznamenala že můj démonský původ nic neznamená. To jsem si dříve taky myslel, ale... S povzdechem se znovu protáhnu a dál ji poslouchám. Mluvila o kontaktu, který jsem se smrtelníci mohl uzavřít.
"Nemůžu s nikým uzavřít kontrakt," vydechnu a zadívám se na ni, hravě se usmívala a culila, no já už teď tak nadšený nebyl, ale stále jsem se udržoval v dobré náladě.

Když jsem řekla, že by s ní mohl uzavřít kontrak, namítl, že to nemůže a už se netvářil tak vesele jako před chvílí. Zadívala jsem se na něj nechápavě. "Proč nemůžeš? Jsi démon ne?" Zeptala jsem se smutněji, ale zároveň zvědavě. No, vážně už nevypadal tak vesele, což mě mrzelo. Zřejmě jsem narazila na špatné téma. A rozhodně jsem ho nechtěla nutit k tomu, aby si se mnou povídal o něčem, o čem by nechtěl mluvit. "Jestli chceš...nemusíme se o tom bavit. Můžeme..změnit téma." Navrhla jsem, abych ho ujistila v to, že mi vážně nemusí odpovídat. I když co bych zapírala? odpověď mě vážně zajímala.

Zeptá se mě proč nemohu uzavřít kontakt s nějakou smrtelnicí. Potom dodá poznámku o tom, že se nemusíme na tohle téma bavit, jenže mě to nevadilo. Okamžitě zakroutím hlavou, tím to nebylo. Jenom jsem neměl náladu na vtipkování a když se jednalo o vážná témata, nebyla vhodná. Tohle... bylo u mě od návštěvy podsvětí celkem normální. S povzdechem se ji zadívám do očí a nakonec si prohlédnu její kaštanové vlasy.
"Protože by ji druh mé magické moci zabil, i na mé tělo má obrovský nápor. Moje magie není stavěna pro lidské bytosti, pochybuji že existuje schránka schopná takovou sílu ustát," zasměji se a rozhodnu se ji o svých problémech nic neříkat. Občas jsem byl na pokraji šílenství, když mě živoucí vzpomínky mého otce utloukaly zaživa. Hledal jsem s Fen'linem způsob jak tyhle vzpomínky zapečetit, bylo jich tolik. Přes dva tisíce let chodících, živoucích činů a hříchů, rozhodnutí, které učinil. A já je všechny mohl vidět, jeho nepřátelé, přátelé i rodinu... boje, to všechno. S povzdechem se lehce pousměji, doufal jsme že ten způsob najdu dřív, než mě to zabije.

Alex zavrtěl hlavou, že tím to není a vysvětlil mi, proč to nejde. Vyslechla jsem si ho a chápavě přikývla. "to je mi líto, ale... co když najdeš způsob jak jí propůjčit jen svou nesmrtelnost? A své schopnosti před ní uzamknout? Určitě by to nějak šlo." Pousmála jsem se s jiskřičkou naděje v očích. "A taky... to že by mohla být smrtelná neznamená, že to hned bude člověk. Vezmi si mě, jsem zvěromág a přesto smrtelná. Nebo se ti možná poštěstí a najdeš si někoho nesmrtelného." Dodala jsem a vstala také, abych byla očima tak nějak na jeho úrovni. Pousmála jsem se na něj a zamyslela se. "No...tak tohle už necháme být ne? Radši mi řekni, co máš v plánu přímo teď." Pousmála jsem se a prohlížela si při tom jeho očích, které mi přišly, jako by měly přesně tu barvu mezi oříškovou a čokoládovou.

Probrala jsem se brzy ráno, jako vždy. A také celé mé ráno probíhalo jako obvykle - hygiena, trénink, hygiena, snídaně. V noci se mi zase zdálo o dni, který jsem strávila s Alexem, démonem, a přesto se mi dost rychle zalíbil. Znervózňovalo mě, jak snadno si někoho připustím k tělu. A jak snadné by bylo zhroutit se kvůli tomu. Ale já už na starý život, výcvik, mistra a pravidla nechtěla ani pomyslet. Líbilo se mi mít přátele a tak jsem se rozhodla, že od sebe nebudu nikoho odhánět. Tedy pokud sama nebudu chtít. Už to byl celý měsíc, co jsem ho nikde ani nezahlédla. A i když jsem si to nechtěla připustit, už několikrát jsem ho sama úmyslně hledala, ale bez úspěchu. Zřejmě nebyl v městě, což mě mrzelo. Líbil se mi ten jeho úsměv a optimismus. Nic méně dnes jsem měla v plánu procházet se městem a hledat inspiraci pro svou novou práci. A tak jsem se oblékla do legín, trička, mikiny a slabé bundy. Přeci jen už přicházela zima.

Prudce sebou škubnu když se ozve hlasité zaskřípání brzdících kol. Nepříjemné zacukání mě probudilo ze spánku zrovna když hlásili konečnou stanici. Trochu strnule vyskočím na obě nohy a na malý moment mě zradí rovnováha z ještě chvilkové rozespalosti. Okamžitě se protáhnu až mi zakřupe v zádech a natáhnu se pro tašku s věcmi kterou si hodím přes rameno, kytaru s popruhem na záda. Bez dalšího zdržení se vydám uličkou z vlaku ven. Chvíli mi trvalo než jsem se vymotal z nádraží, ale nakonec jsem našel cestu i směr, který mě měl zavést k hotelu. Znovu jsem si zaujatě prohlížel Atreiu ale přišlo mi, že se skoro nic nezměnilo. Rozhodl jsem se, že budu trávit více času sám, byl jsem na to přece zvyklý a Fen'lin měl svůj život. Já ho měl koneckonců taky a mimo to, potřeboval jsem pár nových informací strávit a na chvíli vypnout. Abych něco bral vážně, to bych nebyl přece já! S hlubokým nádechem jsem se rozhlédl zda nejede nějaké auto abych mohl přejít. Po cestě jsem si broukal svou oblíbenou písničku. Přišlo mi jako kdybych byl pryč jenom pár dní, ale on už to byl asi měsíc, kdo ví zda budou mít v hotelu volno, zapomněl jsem se objednat. Tedy... já bych se býval objednal, ale po cestě se mi vybil telefon. Klasika, člověk tu věc skoro ani nepoužívá a ona funguje jenom když jí dotyčný nepotřebuje. Úplně jsem se zabral do myšlenek a mohlo se zdát že mám na moment nepřítomný výraz. Stále jsem trochu přemýšlel nad tím, zda jsem neměl zůstat od města dál. Vyřešilo by se ale něco kdybych utekl? Ne, to nebyl můj styl ani způsob. Dneska nebylo až tak škaredé počasí, ale cítil jsem lehký chlad na kůži. Kdo ví jestli to bylo tím nebo oním, to mi bylo ale tak nějak jedno. Párkrát zamrkám abych si více přivykl na ostré, ranní světlo a zatočím do jedné z klidnějších ulic města.

Procházela jsem zrovna ulicí poblíž hotelu a zabrala se natolik do vzpomínek a myšlenek, že jsem až zapomněla vnímat svět kolem. To se mi stávalo jen vzácně, ale dnes se to prostě stalo. A nebýt mladíka, do kterého jsem vrazila, bůhví, jestli bych se z toho "probrala". Párkrát jsem zamrkala, abych se opravdu z toho probrala a zadívala se na muže, kterého jsem srazila na zem. "Bohové moji, hrozně se omlouvám. Nechtěla jsem vás srazit. Já...zamyslela jsem se a zapomněla vnímat okolí. Hrozně se omlouvám! Neudělala jsem vám něco?" Zeptala jsem se a hned si klekla a sbírala věci toho muže, mezi nimiž byla i kytara. Snad jsem ji nezničila. Podala jsem ji tomu mladíkovi a v tu chvíli jsem myslela, že snad blázním. Ty jeho oči hnědé barvy, něco mezi oříškovou a čokoládovou... Znala jsem je! A věděla jsem přesně odkud. Byl to Alex!

Šel jsem tak rychle až jsem si nevšiml dívky přede mnou. Těžko říci kdo do koho narazil první ale vtáhlo mě to do reality jako nikdy. Párkrát zamrkám ale to už skončím na zemi. Kytara byla někde přede mnou a taška za mnou, ani jsem netušil jak. Zhluboka se nadechnu a zadívám se na dívku, která se mi omlouvala. Jasně modré oči se na mě lítostně upřely a přeci se v nich zalesklo i něco jiného. Kaštanové vlasy se odlepily od tmavé mikiny když se dívka ohnula pro kytaru, pro kterou jsem se zrovna natahoval.
"Jsem si jistý že s tím bohové nemají co do činění," vydechnu a obdaruji dívku skromným úsměvem. Kytaru si od ni vezmu a konečně se postavím na nohy. Tašku si přisunu blíže k nohám a znovu se obrátím na dívku, kterou jsem velice dobře znal. "Delší dobu jsme se neviděli Mirys," s úsměvem prolétnu její neposlušné a přesto půvabné vlasy a nevynechám ani její oblečení. Jako vždy jí to slušelo, zato já se moc nečinil. Svolným tričkem, mikinou a nějakými riflemi co jsem vyhrabal bůhví kde. Vážně bych si měl zají nakoupit něco na sebe.