Mirys & Alexander

"Kam ses vypařil Alexi?" Vyhrkla jsem na něj hned, co mě oslovil mým jménem a zmínil, že jsme se delší dobu neviděli. To měl rozhodně pravdu. Přesněji měsíc jsme se neviděli. Ale to už nechme být. Hlavně že jsem ho zase viděla. Takže jsem váhala jen vteřinku, než jsem ho objala kolem krku místo pozdravu a pak pustila a o krůček odstoupila. Také jsem ho přejela pohledem, jako on mě a neušlo mi, že na rozdíl ode mě si opravdu nedává moc záležet na tom, v čem půjde ven. Ne že by mě na tom nějak extra záleželo, ale přeci jen teď pracuji jako návrhářka. "Vypadáš..pořád stejně." Uculila jsem se na něj, ale nemyslela jsem to špatně. Ta radostná jiskřička v jeho očích nezmizela a za to jsem byla rozhodně ráda. Bez ní už by to nebyl on. "Kam jdeš?" Zeptala jsem se po chvíli, kdy mi konečně došlo, že má s sebou i velkou tašku. To by mohlo znamenat, že se hodlá zdržet, což bych rozhodně ocenila.

Chvíli jsem strnule postával a prohlížel jsi ji. Skoro jako kdybych se chtěl ujistit že tady skutečně je a že nemám jenom další ze svých otcových přeludů. Když znovu promluvila a místo dalších slov mě objala okolo krku, její hřejivý dotek na mých zádech mě probral k životu a ujistil mě o skutečnosti. "Potřeboval jsem na chvíli vypadnout z města, urovnat si pár věcí v hlavě a trochu se odreagovat," vysvětlím narychlo a když mě sjede pohledem, trochu mi zacukají koutky při poznámce že jsem se vůbec nezměnil. "Ehheh, můj šatník je teď omezený, ale vážně jsem měl v plánu se zajít nakoupit, zrovna jsem o tom přemýšlel, volné věci mi až tak nesedí," zakřením se a prohrábnu si rukou vlasy. "A teď jestli dovolíš," vydechnu s krokem vpřed a obmotám ruce kolem jejího pasu. Pevně ji sevřu v objetí ale přesto něžně abych ji nijak neublížil. "Rád tě zase vidím," poznamenám, než ji konečně pustím. Její otázka o tom kam jdu byla přímá a tak ukážu na hotel který cestou musela minout, tedy pokud přišla z té strany. "No, pokud by jsi měla čas a nic nenamítala... co tak pozvání na raní kávu do kavárny?" zeptám se na rovinu a znovu si upravím tašku na rameni aby mi nezavázela. Povídat si na ulici nebylo špatné, ale ocenil bych trochu teplé kávy a společnosti po tom dlouhém výletě vlakem. Náhoda, ale přeci krásná že jsem na ni narazil, utkvěla mi v paměti od doby co jsme si naposledy více povídali.

Narychlo mi řekl, proč odjel, ale stále mi vrtalo hlavou proč bez rozloučení. Každopádně teď jsem to nehodlala zjišťovat, to počká. Při mé zmínce o tom, že se nezměnil mu zacukaly koutky, což jen povzbudilo můj úsměv na tváři. "Jo, to máš pravdu. No..s tím oblečením ti můžu pomoct a taky pomůžu. Ne že by ti to neslušelo ale... No řekněme, že po mém zásahu budeš vypadat ještě líp." Uculila jsem se nevinně a pak se na něj chvilku nechápavě koukala. Když totiž řekl: "A teď jestli dovolíš", už jsem se začala bát, že ho jen otravuju a on chce odejít. Proto mě dost překvapilo, příjemně překvapilo, když ke mě přikročil a objal mě kolem pasu. Proto jsem ho také znovu objala ale o dost pevněji než předtím. Ale nechala jsem ho, aby mě pustil kdy on bude chtít. "I já tebe...trochu jsem se bála." Přiznala jsem a zadívala se mu při tom do těch jeho hnědých očí. Hned po té mi ale ukázal kam chtěl jít, což mě mohlo napadnout a vlastně možná i napadlo. Ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. "Hmm, to bych moc ráda." Odpověděla jsem na jeho pozvání, ale pak se krátce ohlédla k hotelu. "Pomůžu ti nejdříve se ubytovat a pak můžeme na tu kávu." Navrhla jsem a hned popadla jeho tašku abych ho nenechala nést všechno. Ale chvilku jsem počkala, jestli mu tohle pořadí vyhovuje.

"Po tvém zásahu říkáš?" zasměji se a potom přikývnu. "Budu poctěn," dodám po chvilce přemýšlení a když mě i ona pevně obejme, neprotestuji. No ještě aby! "Když jsme byl pryč nějak jsem nehleděl na to co mám na sobě, vím vypadám... hrozně, to ten osamocený měsíc," zakřením se a když bafne mou tašku a přijme pozvání do kavárny, zaprotestuji. "Tak na to zapomeň, tašku beru já," vydechnu a vezmu si ji zpátky. "Ty se mi postarej o mou drahocennou kytaru, ta je cennější!" zasměji se a nakonec si to s ní tedy vyměním a doufal jsem že bez jakýchkoli protestů. Nebude přece tahat moje těžké věci, jsem chlap takže by bylo neslušné nechat dívku aby nesla těžké věci. Pomalu jsem tedy s její společností vykročil k hotelu. "Bála jsi se? Čeho?" zeptám se aby konverzace nestála a srovnám s ní krok.

"ano po mém zásahu. Přeci si nemyslíš že tě nechám, aby sis koupil jen tak něco." Zasmála jsem se pobaveně a prohlédla si ho znovu. "No jestli s tebou tohle udělá měsíc o samotě tak to je ještě dobrý." Namítla jsem, ale kdy zaprotestuje on tak jen s povzdechem mu přenechám tašku a převezmu od něj kytaru. "No...to bych možná radši nesla tu tašku. Představa že ti zničím tak drahocennou věc mě moc neuklidňuje." Zaculila jsem se, ale držela ji pevně. Nakonec jsem s ním tedy vykročila k hotelu a letmo se na něj podívala. "Já sama nevím. Bála jsem se že někoho budeš tak otravovat, že tě zabije jen aby neměl na krku takovýho otravu." Zavtipkovala jsem a nevinně se na něj uculila, jako bych právě vůbec nic neřekla.

"Neuklidňuje? Máš být poctěna že ti svěřím tak drahocennou věc!" zakřením v odpověď a nakonec otevřu dveře do hotelu když k němu konečně dorazíme. "Dobře, výběr nějakých věcí na tobě tedy nechám ale když dovolíš spodní prádlo si koupím sám," znovu neudržím úšklebek a se smíchem pokračuji v naší společné cestě. Nakonec dojdeme až k recepci akdyž mi ohlásí že mají poslední volné místo, tiše zajásám a objednám se na měsíc. Když dostanu klíče od pokoje, otočím se na svou společnici a obdaruji ji usměvavým pohledem. Jakmile dojdeme ke dveřím, klíč zapluje do zámku jako nůž do másla a s cvaknutím zámku oba vstoupíme dovnitř. Spokojeně odložím tašku někam do rohu a potom se otočím na Mirys. "Tak otravu? To si zapamatuji!" zakřením se a poté se pousměji. "Neboj se, už nemám v plánu umírat, " jednou mi to stačilo. To už ale nahlas neřeknu, nechtěl jsem se vracet ke špatným věcem i když... po ní přišlo spoustu nových a i celkem krásně přijatelných. Teď jsem chtěl trávit čas přítomností, užívat si ji a žít. "Jak jsi se vůbec za tu dobu měla ty?" zeptám se po chvilce a když odloží kytaru, vytáhnu z tašky pití a napiji se.

"Jasně, jasně to jsem. Ale nerada bych ti ji zničila. Víš jaká jsem...no někdy nemehlo." Uculila jsem se i já a dívala se na něj pobaveně. Pak jsem prošla dovnitř, do hotelu a rozesmála se tak, že se na mě všichni otočili, když pronesl, že si spodní prádlo koupí sám když dovolím. Trochu jsem se začervenala, když jsem si všimla všech těch pohledů a zhluboka se nadechla. "Ano, to dovolím." Špitla jsem stále rozesmátě. Pak jsem ale Alexe nechala, aby si to vyřídil. Kdyby u mě nebydlel teď Darren tak bych mu nabídla i pokoj u mě, ale bohužel. Počkala jsem tedy a pak šla za Alexem k jeho pokoji. Vešla jsem potichu za ním a odložila mu kytaru na křeslo, aby měla pohodlí jeho cennější věc. "Jo, to věřím. Určitě mi to nějak jemně vrátíš, že?" Zaculila jsem se na něj. "No ještě aby jo!" Řekla jsem trochu úlevně a pousmála se. Ale v jeho očích jsem postřehla jistou změnu. Ale pochopila jsem že o tom nechce mluvit a tak jsem pro jednou držela jazyk za zuby. "No...jak to popsat..." Zapřemýšlela jsem, když se mě Alex zeptal, jak jsem se měla já. Trochu nejistě se pousměji a pokračuji: "Sama jsem určitě nebyla, i když některou společnost už víckrát nevyhledám. Bylo to takové...dobrodružné." Pokývla jsem hlavou a prohlédla si zatím pokoj.

Mé uši si stále pamatovaly ten její zvonivý smích, který mi zpříjemnil náladu a to o dost. "každý z nás je někdy nemehlo. Víš vůbec kolik sklenic jsem rozbil při tréninku?" zasměji se a nakonec otevřu okno abych do místnosti propustil trochu čerstvého vzduch a vůbec nechal větrat. No co, zima mi stejně nebyla a onemocnění jsem se opravdu nebál. S úsměvem přikývnu když mi dovolí koupit si vlastní spodní prádlo a potom odložím vodu na stůl a znovu se ohlédnu na ni. "Taky jsi se vůbec nezměnila," poznamenám a chvíli mlčím abych ji nechal dostatek prostoru vyjádřit se k mé otázce. Ihned po ní jsem se chtěl zeptat na pár věcí, ale rozhodl jsem se to nechat až na kavárnu. Bude to rozhodně příjemnější povídat si pod párou horké, voňavé kávy nebo čaje? To jsem ještě nevěděl. "Ah, doufám že mi povíš více v kavárně... nebo někam spěcháš? Já mám totiž času dost," pousměji se a v tichosti vyčkám na její odpověď zatímco se natáhnu do tašky pro peněženku, kterou si zastrčím do zadní kapsy. "Tak můžeme vyrazit," obeznámím Mirys a sám se pomalu vydám zpátky ke dveřím.

"No to nevím, ale příště si drinky objednám jen u tebe." Zaculila jsem se a sledovala Alexe, jak otevřel okno. Po tváři mě pohladil příjemný chladný vánek a já se spokojeně zhluboka nadechla. "Hmm no to doufám. Já se už změnila dost před naším setkáním. To na chvíli vydrží." Pousmála jsem se a nedala na sobě znát žádné emoce z toho, co to ve mě vyvolávalo. Ty vzpomínky na to, jaká jsem byla při výcviku. Radši jsem zavrtěla hlavou abych je vážně odehnala a zase se podívala na Alexe. Zrovna sahal pro peněženku. Zamyslela jsem se nad jeho otázkou. No vlastně nad odpovědí. Přemýšlela jsem jestli náhodou nemám dneska udělat něco důležitého, ale na nic jsem nepřišla. "Nene, nikam nespěchám zřejmě. Takže když mě zveš na kávu a máš tolik času...tak tě zvu já na oběd. Ale ke mě domů." Usmála jsem se a jen potichu doufala, že tam nebude Darren. Vážně jsem o jeho společnost dnes nestála i když mě učil jak ovládnout svou moc, o které jsem zatím věděla tak zoufale málo. Nakonec jsem ale přikývla a vyrazila spolu s Alexem ven z hotelu.

"A já ti je velice rád namíchám," pousměji se a sleduji její uculení kterým mě obdařila. Její spokojený a hluboký nádech mě donutil udělat to samé. A když mi odpověděla, obrátil jsem k ní opět svou pozornost. "Doufám že na déle než chvíli, mám opravdu rád současnou Mirys," uculím se tentokrát pro změnu já a když vyjdeme ven z hotelu, zamyslím se. Bylo zvláštní jak se lidé dokázali měnit. Když si vezmu to jaký býval Fen'lin a jaký je teď. Povah bylo mnoho a vždy se vlivem události nějak měnily, málokdo zůstal stejný. To už jsem ani nemyslel na starosti, věci a události které dotyčné donutily ke změně. Sám jsem vědě že život mohl být někdy opravdu těžký a nelítostný. Na její pozvání přikývnu a protřu si oči,jelikož mě začaly trochu pálit při odrazu světla na bílé stěně. Když sejdeme dolů, znovu podržím dveře od hotelu a jakmilekonečně vylezeme, rozhlédnu se okolo abych se ujistil o směru kterým máme jít. Když jsem jej konečně našel, pomalu jsem se vydal oním směrem. "Ne, díky za společnost opravdu," pousměji se po chvilce co jsem mlčel.

"To tě tedy beru za slovo." Upozornila jsem ho a s úsměvem jsem ho následovala až ven, před hotel. "K bývalé Mirys se už nevrátím, neboj. Ta by se ti vážně nelíbila - tedy myslím." Ujistila jsem ho s úsměvem a potlačila znovu vzpomínky. Tentokrát to šlo opravdu lehce, protože jsem se pověsila na to, že řekl, že mě má rád. Najednou mě pohltil pocit tepla a já se trochu začervenala, i když nebyl moc důvod. Byla jsem ráda, že mé pozvání přijal tak rychle. Vlastně jsem ani nevěděla, co bych dneska kromě tréninku dělala. Vyšli jsme ven a Alex si protřel oči. "V pohodě? Jestli jsi unavený, klidně si běž lehnout." Špitla jsem se špetkou ustaranosti. Ale pak mi poděkoval za společnost a já se trochu pobaveně usmála. "To je to nejmenší, vážně." Řekla jsem a šla vedle něj do kavárny.

Vykračovali jsme si to poměrně lehkým krokem, vždyť stejně nebylo kam spěchat a hnát se mi už vůbec nechtělo. Navíc každá minuta navíc v přítomnosti této milé a krásné slečny byla vítaná. Zeptal bych se na starou Mirys, ale nějak jsem vycítil že to není vhodné a vůbec, nechtěl jsem kazit dobrou náladu která mezi námi panovala. NA moment nás ovinul chladný vítr, který se v mžiku ztratil někde za námi. "Nene, nejsem unavený. Jenom mě podráždilo to světlo," odpovím na její otázku a nakonec ruce svěsím podlé těla. "Jak to teď vůbec máš s bydlením? A prací?" zeptám se a když poznamená že její společnost je to nejmenší, rozhodnu se nesouhlasit. "Řekl bych spíše to nejcennější, právě mi totiž věnuješ kus svého času ze života," uculím se na ni a na chvíli zavřu oči, cítil jsem se opravdu uvolněně a byl jsem za to rád. Podsvětní starosti jsem mohl dát stranou a žít zase normálně.

Byla jsem ráda, že se Alex nikam nežene, přeci jen čas s ním byl příjemně stráveným. Ale ten chlad...no opravdu jsem zimu moc nemusela. A když nás tedy ovanul chladný vánek, trochu jsem se zachvěla. "ach tak, tak to jo." Usmála jsem se tedy a přikývla. Pak se mě začal ptát, aby konverzace nestála. Pousmála jsem se a hned tedy odpověděla: "Mám svůj dům. Bydlím tam od té doby, co jsem se rozhodla tady v Atreie zůstat. A práci jsem nedávno změnila. Teď navrhuju oblečení, šperky...a někdy i něco dalšího. Když jsou nápady." Nechtěla jsem přímo říkat, že mě někdy napadne i návrh na zbraň. Hned na to mi ale oponoval, že společnost je to nejcennější, co bych mu mohla dát. "Hmm, to máš asi pravdu, dobře. Ale stejně tak dáváš část svého života i ty mně." Vysvětlila jsem, jak to beru a pak se ohlédla. "Vážně mě ten čas s tebou těší, ale je mi zima...pojď už zalézt někam do té teploučké kavárny." Upřela jsme na něj pobavený, prosebný pohled a objala se rukama. Vážně mi začínala být zima. A zimu jsem opravdu neměla ráda.

"Výhoda nesmrtelnosti," odpovím a hned se zarazím. "Nebo nevýhoda? Teď těžko říci..." vydechnu a na chvíli se nad touhle otázkou zastavím. Už jsem párkrát uvažoval nad tím že bych se vzdal svých schopností a stal se obyčejným člověkem. U nás Xaphanů to bylo možné. Pokud jsme nepožírali duše, slábli s námi i schopnosti a když se Xaphan dostal na pokraj smrti z vyhladovění zcela vymizely. Byl to ale trýznivý proces který málo kdo zvládl a nezešílel nebo se rovnou nezabil. Už jednou jsem se tomuhle stavu přiblížil, to jsem ale neměl nic, kvůli komu nebo čemu bych tu chtěl zůstat. Když mi Mirys začne vyprávět o bydlení a o práci, znovu k ní obrátím pozornost. "Tak návrhářka jo?" pousměji se a znovu si prohlédnu jak je oblečená, opravdu ji to slušelo. Ale to i vždycky předtím. "Jak jsi se k takové práci vůbec dostala?" zvídavě se na ni uculím. Když poznamená že je jí zima, sundám si mikinu a hodím ji na hlavu. Měl jsem teď sice triko s krátkým rukávem ale nějak mě to netrápilo. "Tak ti půjčím svůj kus nemódního hadru ve kterém ti ale bude teplo," zazubím se na její prosebný pohled a pohnutku o tom abychom už někam zalezli. "Neboj, ještě chvíli a budeme tam," dodám a po cestě si párkrát protáhnu ztuhlé ruce.

"No to je dobrá otázka. Určitě to má spousty výhod i nevýhod." Přikývla jsem a když jsem viděla, že se nad tou otázkou sám pozastavil, udělala jsem totéž i já. Když jsem mu ale odpověděla, zase přesunul pozornost ke mě. Usmála jsem se přikývla. "Ano, návrhářka." Usmála jsem se zamyslela se. "No, vlastně sama moc nevím. Byla to taková náhoda spíš. Něco jsem kreslila - návrhy. No a jednou mě napadlo vážně si něco ušít. Tak jsem to zkusila a vážně mě to bavilo. Tak jsem šla do maloobchodu a trochu pokecala s majitelkou. No a už mam práci a ona o něco zajímavější a originálnější oblečení na prodej." Převyprávěla jsem mu stručně, jak k tomu vlastně došlo a pak se rozhlédla kolem nás. Když v tom mi ale na hlavě přistála Alexova mikina. "Hele!" Zasmála jsem se a zabalila se do ní. "Ale co ty? Vážně ti není zima?" Zeptala jsem se trochu provinile. Nechtěla jsem, aby kvůli mě zmrzl. Natož, když říkal, že to je už jen kousek.

"Spíše více nevýhod," oznámím po chvilce přemýšlení a rozhodnu se toto téma opustit. Těšil jsem se do kavárny, taky na to že si sednu s úžasnou společností a vůbec, rád jsem si povídal s někým, s kým mi bylo fajn. A Mirys? Byla úžasnou společností. Když mi vysvětlí jak se dostala k návrhářství, donutí mě to k lehkému úsměvu. "Myslím že ti tahle práce sedí, navíc máš dobrý vkus a sekne ti to," zakřením se a když se na mě provinile podívá, akorát na ni vypláznu jazyk a zazubím se, vesele jako vždy. "Neboj se, já ti neumrznu," odpovím. Už to byla nějaká chvíle co jsme pospolu šli a už jsem z dálky zahlédl výlohu kavárny, do které jsem rád chodil. Jakmile jsme byli u ní,podržím dveře své společnici a usadíme se ve druhém patře, ze kterého byl úžasný výhled na celé náměstí. Když přijde obsluha, nechám nám donést dvě mena a jedno z nich podám Mirys. "Pozval jsem tě, takže si vyber co chceš, platím."

"To si nemyslím." Namítla jsem, když pronesl, že to má spíše ty nevýhody. Nesouhlasila jsem s ním, ale o tom jsem se s ním nechtěla dohadovat. A že by to s ním bylo na dlouhé dohadování. "Díky." Usmála jsem se a tváře mi přitom pokryl nach. "ale prozraď mi...cos ten měsíc dělal ty? Jestli to tedy není zakázané téma. Kdyby ano, tak co máš v plánu dělat tady? Myslím jako za práci." Objasnila jsem hned a zkoumavě se mu dívala do očí. Byla jsem vážně hodně zvědavá, ostatně jako vždy. Po chvilce ale pronesl, že se nemám bát, že mi neumrzne a hned na to na mě vyplázl jazyk. Zasmála jsem se pohaveně a s přikývnutím jsem s ním šla tedy dál, abychom brzy dorazili ke kavárně. Podržel mi dveře jako pravý gentleman a tak jsem proklouzla dovnitř a hned jsem se s ním vydala po schodech do druhého patra ke stolu u okna. Ihned jsem využila toho výhledu a prohlédla si náměstí při sundavání nejdříve Alexovi a pak i své mikiny, abych se tu neupekla. Přeci jen kavárna byla příjemně vyhřátá. Brzy přišla obsluha a podala nám menu a Alex mi nezapomněl připomenout, že mě pozval a že si mam vybrat, co chci. Pobaveně jsem se na něj usmála, ale pak prolétla menu očima a vybrala si zelený čaj s citrónem a kousek jablečného koláče.

Konečně jsme se usadili a když si moje společnice vybrala zelený čaj a kousek ovocného koláče, rozhodl jsem se pro to samé a ještě nám k tomu doobjednal horkou bílou čokoládu na chuť. Po procházce v tom chladném počasí jsem něco na mls uznal za vhodné a proč si tedy nedopřát? Spokojeně odložím menu a rozhodnu se vrátit k naší předchozí konverzaci, kdy mi Mirys pokládala otázku. "Chtěl jsem být o samotě, urovnat si myšlenky a vzpomínky v hlavě. No, potom mě navštívila satanova kočka a klidu byl konec," odpovím zcela vážně a potom se rozesměji. Zhluboka se nadechnu s pohledem na náměstí města. "Práci teď nemám a ani nehledám, peněz mám dost ze soutěží takže si teď ani žádnou nehledám, kromě toho nejsem na nic nijak náročný," dodám zamyšleně. "Chci říct, nemám zase nějaké extra výdaje abych nevyžil nebo si nemohl dovolit nějaký byt, dům... ani nevím," objasním a ohlédnu se zpátky do kavárny. Bylo tu příjemně teplo, navíc to tu vypadalo vcelku vymazleně. "Navíc není ani důvod se nějak někde usazovat, byt, dům... to už je jasné rozhodnutí a závazek," no a já ho tak nějak neměl.

Usmála jsem se mile na servírku, která odešla, aby nám mohla připravit a přinést naši objednávku. Pak jsem svou pozornost zase upřela na Alexe, který si nakonec objednal to samé co já, plus bílou čokoládu. A pak mi konečně odpověděl na mou otázku. Zaujatě jsem ho poslouchala a přikyvovala dokud se nedostal k té části o ďáblově kočce. "Cože to?" Zeptala jsem se trochu zaraženě, protože o ničem takovém jsem opravdu nevěděla ani neslyšela. Nejdřív jsem byla tedy zaražená, ale když se rozesmál, dala jsem se do smíchu i já v domnění, že si ze mě jen vystřelil. Následně mi odpověděl i na další část mé otázky, což mě také velice zajímalo. "Aha, no tak...si můžeš koupit nějaký podnik? Který ti bude vynášet a pak už se o peníze nebudeš muset starat vůbec." Navrhla jsem s pokrčením ramen a uculila se. Konec konců, až si já vydělám dost, tak jsem přesně tohle měla v plánu.

"Koupit si nějaký podnik?" zamyšleně nadzvednu obočí a zamumlám si tuhle otázku spíše pod nos. No nápad to nebyl špatný, ale mě by byl podnik k ničemu. Své album už jsem v zahraničí vydal a prozatím jsem ve zpěvu nehodlal pokračovat, navíc mé myšlenky byly tu a tam. No a soutěže? Musel bych pořád někam odjíždět a teď... sám jsem nevěděl jestli bych měl nebo ne. Přece jenom, něco mě v tomhle městě pořád drželo, možná ta jeho proklatá historie? Zhluboka se nadechnu a chvíli se zamyslím. Na moment vypustím přítomnost mé společnice, než se opět vrátím do reality. "A co kdybych koupil podnik a sponzoroval tvou práci? Můžeš mi ukázat jak šikovná jsi, čemuž věřím. Koupit místnost, objednat látky a pracovní potřeby už by nebyl problém. Mohla by sis otevřít časem třeba módní salónek," navrhnu nadšeně a v tu chvíli nám zrovna servírka donese naši objednávku. Poděkuji a přihrnu druhý šálek horké čokolády k Mirys. '"Co myslíš?"

Zaujatě jsem sledovala Alexe, jak se zamyslel a jak se mu v očích odráží jeho nevyřčené slova. Bylo zajímavé, vidět zrovna jeho tak zahloubaného. Jenže pak se z ničeho nic vrátil myslí na zem a najednou vyhrkl tu bláznivinu. "Cože?" Koukla jsem na něj a zasmála se. "Ale no tak. Připouštím, bylo by to kouzelné, ale to by se ti nevyplatilo. Podívej na mě. Jak by se ti mohlo vyplatit investovat do jedné holky?" Zasmála jsem se a pak i já poděkovala servírce. Usmála jsem se na Alexe, když ke mě přisunul druhý hrnek plný bílé čokolády. *Jak jen ten parchant ví, že miluju bílou čokoládu?* Pobaveně jsem se na něj zamračila, ale pak se zasmála a ihned se napila, ale snažila jsem se při tom působit klidně. Následně jsem hrnek odložila a olízla si vrní ret. "Hmmm, no dobře. Možná...ale jen možná bych do toho šla. Když se ti potvrdí, že se to vyplatí nám oběma. Tedy mě by se to vyplatila určitě o tom není pochyb, ale tobě..." Řekla jsem a myslela to vážně i když jsem se usmívala.

Smála se a usmívala, což bylo dobré znamení nebo jsem v to alespoň doufal. Potom poznamenala že investovat do jedné dívky se mi nevyplatí, v čemž se ale pletla. "Omyl, malé podniky mají většinou delší životnost, než ty které začnou stavět na počtu a masivní pracovní síle," podotknu a sám si vezmu hrnek horké čokolády, ze které se napiji hned po chvíli, co se napije ona sama. "Jak si přejete slečno, nejprve mi ukážete svůj talent a potom se tedy rozhodneme," zasměji se a natáhnu pro kousek koláče, do kterého se s chutí zakousnu a že byl opravdu výborný. "Mirys, omlouvám se že jsem zmizel bez rozloučení a nedal o sobě vědět," vydechnu zcela vážně, ale nakonec jen mírně pozvednu koutky v lehký úsměv a zadívám se do nebeských očí mé společnice. *Někdo jako ty, by se neměl přátelit s lidmi,* rozezní se mi hlavou a v tu chvíli se jen zhluboka nadechnu a obrátím pohled z okna ven. "A ty by jsi měl první zaklepat než vstoupíš," vydechnu trochu podrážděně a vůbec si neuvědomím že jsem to řekl nahlas.

"Hmm, dobrá, tento návrh přijímám. Možná bych ti mohla spíchnout něco před obědem. Ale to tě budu potřebovat u sebe. Usmála jsem se na něj tedy, když mi navrhl, že se rozhodneme po tom, co mu ukážu svůj talent. Né že bych v tom byla nějak hodně dobrá, ale bavilo mě to. Bavilo mě navrhovat. V šití jsem  nevynikala tolik jako v navrhování, ale mé schopnosti v tomhle ohledu byly dostačující, abych se vyrovnala začínajícím návrhářům. Bez těch schopností bych asi vážně navrhovat nemohla. Jenže pak se stalo něco, co jsem opravdu nečekala. Z Alexovi tváře zmizel úsměv a zcela vážně se mi omluvil, že odešel bez rozloučení. I mně opadl úsměv ze rtů a zhluboka jsem se nadechla. "No...stalo se. Doufám, že se příště rozloučíš...a dáš vědět. Že se poučíš. Protože jestli ne, tak si tě najdu a omlátim ti něco o hlavu, aby ses vzpamatoval." Usmála jsem se zase, abych zahnala smutné nebo jinak nepříjemné téma. Jenže v tom se Alex zarazil a promluvil. Jeho slova jsem absolutně nechápala, i když jsem pochopila, že nepatří mně. "Kdopak tu je s námi? Co? Ke komu to mluvíš?" Zeptala jsem se nechápavě, ale podívala se stejným směrem jako Alex.

Stále jsem upíral svůj zrak z okna a zaměřil se na náměstí. "Támhleta kočka," poznamenám lehce otráveně a zabodnu oči do malého, černého fleku uprostřed chodníku na náměstí, kousek od fontány. Zíral na mě upřenýma očima a nakonec je zabodl do mé společnice. V tu chvíli jsem si uvědomil že jsem to celou dobu říkal nahlas. "Jej, promiň... neuvědomil jsem si svá slova," zasměji se trochu rozpačitě a nakonec se mi na tvář opět vrátí úsměv. "Dobrá, příště máš svolení mě něčím přetáhnout, ale pánvičkou prosím už ne," dodám s úšklebkem a znovu se napiji z horké čokolády. "Jmenuje se Sethá'ärr, když jsem odjel z města abych si urovnal myšlenky a na chvíli si odpočinul od aury tohoto města, narazil na mě v jedné menší vesničce, pověsil se na mě a od té doby mě pronásleduje," vysvětlím ve zkratce, když se mi znovu ozve v hlavě s výhrůžkou že ještě jednou o něm ceknu, aniž by si to přál, urazí se. "On umí mluvit, ke slovům ho ale už tak snadno nedonutíš," vydechnu zamyšleně ale potom se vrátím opět do dobré nálady. Nenechám si ji přece zkazit nějakým kocourem.

Upřu tedy pohled na tu kočku u fontány, když mi o ní řekne a zkoumavě se na ni dívám, ale nemohla jsem si ji tak dobře prohlédnout. Přeci jen byla dost malá a dost daleko na to, abych na ni pořádně viděla. Jenže to už Alexovi zřejmě došlo, že mluví nahlas a to asi nechtěl, což mi řekne jeho rozpačitý úsměv. Následně mi odpoví, že ho příště tedy můžu něčím přetáhnout, ale prý už ne pánvičkou. "Tss! Teď to vyznělo, jako bych tě už já někdy přetáhla!" Upozorním ho, ale zasměji se tomu. "Kdo tě přetáhl pánvičkou?" Zeptala jsem se zvědavě a oči mi přitom jiskřily. Přeci jen jsem teď byla opravdu jako dítě, ale co. Stejně mi do dospělosti ještě pár měsíců zbývá. Po chvilce mi Alex prozradil, jak se vlastně s kocourem setkal. Tedy jen v rychlosti a stručně, ale mně to stačilo. Snědla jsem u toho kousek koláče a pak přikývla. "A proč se na tebe pověsil?" Položila jsme mu další zvědavou otázku.