Mirys & Alexander

Musel jsem se zasmát tomu když poznamenala že to vyznělo blbě, vlastně jako kdyby mě přetáhla pánvičkou ona sama. S doznívajícím smíchem vezmu do ruky hrnek s čajem a napiji se abych do těla dostal pár teplých tekutin. "Ne, to ne ale tu čest už jsem jednou měl od Ireth," odpovím když se mě zeptá a znovu se na chvíli zahledím z okna. Sethá'ärr, už tam nebyl a já to uvítal. Ještě chvíli jsem ji sledoval jak se usmívá, nějak mě to uklidňovalo. Najednou bylo všechno zase o něco lehčí. "Máš v sobě zvláštní kouzlo," usměji se na ni a opět ukousnu z koláče, nechtěl jsem ho nechat stát a když se na mě tak díval, jakoby říkal: sněz mě! Sněz mě! Byla to příjemná chvilka, navíc času jsme měli dle všeho oba dost, tedy zrovna já jim ani nemrhal. "Byl to prý otcův kocour, tvrdí že je jeho životní povinností mi sloužit," odpovím a poslední slovo doslova vyprsknu smíchy.

"Od Ireth? Ty ses s ní setkal? Jaká je? Fen mi ji nikdy nepředstavil... Tedy zatím no. Ale..proč tě vlastně přetáhla pánvičkou?" Zasmála jsem se a pobaveně ho sledovala. Byla pravda, že jsem Ireth neznala. Stejně jako Fen jsem si myslela, že by to nebylo moc klidné představení. Ale vlastně mě zajímalo, s kým, někdo mě tak blízký, bydlí a žije. No jo... Já a ta má zvědavost. Nejspíš bych se měla trochu krotit, ale já věděla, že před Alexem nemusím. Což bylo zvláštně osvobozující. Když jsem se ale znovu podívala z okna ven, kočka už tam nebyla. Zadívala jsme se tedy zase na Alexe a kousla si koláče zrovna ve chvíli, kdy mi řekl, že mám v sobě nějaké kouzlo. Trochu jsem se zakuckala, ale pak jsem sousto rychle spolkla a napila se čaje, abych se uklidnila. Pak jsem se mohla normálně zasmát, i když jsem při tom trochu zčervenala. No jo..právě jsem se před ním málem udusila a to blbym koláčem! Cítila jsem se trochu trapně. Ale co už. "No jo...člověk nejsem, mám v sobě určitou magii. Ale myslela jsem, že to už víš. Stejně jako já vím, že jsi démon." Řekla jsem trochu zaraženěji, ale stále s úsměvem. Naštěstí mi pak Alex řekl zase něco o tom kocourovi a tak jsem se mohla upnout na to a zapomenout na to, že jsem se tu málem udusila koláčem. "Aha...takže tvýho otce? A kdo je tvůj otec?" Nedala mi zvědavost pokoj a já se prostě musela zeptat.

"Naše setkání nebylo nějak... No, netuším jaká je... Fenl'in mě pozval k němu domů, ani se nezmínil o tom že to není jeho dům a tak jsem přišel. Klíče byly v zámku a myslel jsem si že je tam nechal on. Byl to velký dům a tak jsem si ho prohlížel. Podařilo se mi dojít do kuchyně a ona tam stála u plotny a vařila. Nejspíše si myslela že jdu po ní nebo Fen'linovi a než jsem se nadál, žhavá pánvička mi přistála na obličeji, nic víc si nepamatuji," odpovím a při té vzpomínce si promnu čelo."Tedy až na to že jsem se probral a nebyla moc nadšená že mě vidí, byl to pro mě šok vidět vůbec Fen'lina... ehm šťastného? Ale jsem za to rád, zaslouží si to," dopovím jak to vlastně bylo a vůbec co všechno vím. Poté se ale vrátí k mé poznámce o kouzlu a zacuká se, čímž se začne dusit koláčem. Okamžitě se na ni starostlivě podívám, nechtěl jsem aby se mi tu udusila koláčem, ale nakonec vyprsknu smíchy když řekne že není člověk a rozesměji se až tak, že mi z očí vyhrknout slzy. Pokusím se však rychle uklidnit, ale tak snadné to nebylo. "M-myslel jsem to jako slovní obrat," vydechnu už trochu klidněji. Poté mi ale položí další otázku, při které se na chvíli zarazím. Natáhnu se pro hrnek čokolády a doslova ji do sebe naliji. "Můj otec..." začnu a potom se zaseknu. Pohled stočím k ulici která najednou zela prázdnotou. " Nikdy jsem ho nepoznal, zemřel krátce předtím než jsem se narodil. Je to tak už dvoutisíciletí zpátky. Vaši lidé ho znají pod pojmem... Satana, vládce podsvětí," vysvětlím. Ano bylo to zamotané... ale pravdu už jsem znal a snažil se s ní nějak smířit. Kdo by řekl že jsem syn bývalého vládce podsvětí? A kdyby se Mephistopheles dozvěděl že existuji, vypěnil by. Jenže... mě šarvátky podsvětí nezajímaly a nárok na trůn bych odmítl okamžitě. Touhu vládnout jsem po rodičích nějak nezdědil a zotročit si lidstvo jsem opravdu nehodlal... žilo se mi mezi nimi dobře.

"Áhááá. No jo, tak to by mě vážně nenapadlo, že to bylo takhle." Připustila jsem s tichým smíchem při té představě, když mi to dopoví. No a pak jsme se dusila tím koláčem a když jsem se už nedusila, tak se Alex rozesmál natolik, že z toho začal brečet, což bylo velice nakažlivé a tak jsem se tomu smála spolu s ním. "Já vím, žes to tak myslel, jen... Je to od tebe milé." Dokončila jsem trochu neobratně větu hned, jakmile jsme se donutila přestat se smát jako pominutá. Jenže při mé další otázce... Hned jakmile jsem viděla, že se Alex zarazil a pak do sebe doslova kopl zbytek čokolády, jsem pochopila, že jsem se na to ptát neměla. "To je v pořádku. Nemusíš mi o tom říkat." Pousmála jsem se povzbudivě. Nerada jsem ho viděla takhle. Sama jsem z toho byla smutná. A vážně jsem nechtěla, aby takový smíšek jako on, přišel o radost kvůli mé pitomé otázce. Ale on mi to pak řekl. "Víš...já... já zase nepoznala matku. Tedy neznala jsem ji 17 let. A žila jsem v přesvědčení, že zemřela při mém porodu. Tak mi to řekl otec. Jenže pak jsem ji...no potkala. Na pár chvil. Řekla mi, že se se mnou nesmí stýkat." Špitla jsem, aby si Alex nepřipadal zranitelný. "Ale...to jaké máme rodiče neznamená že budeme stejní. Navíc..troufnu si říct, že kdybys byl po svém otci, mluvilo by se o Satanovi jako o největším smíškovi v celé galaxii." Pousmála jsem se v naději, že mu tím vykouzlím úsměv na tváři. No..a jen se modlila, abych mu tím ještě víc neublížila.

Usmál jsem se na ni když se snažila napravit mé zaskočení. "Ne, je to v pořádku nedělá mi problém o tom mluvit nebo tak, jen většinou neudělá dojem když někomu řekneš že jsi syn Satana," zakřením se a jsem rád, že se mi tím koláčem vážně neudusila. Ještě bych ji musel dávat dýchání z úst do úst i když to naopak nebyla zase tak špatná představa. Okamžitě jsem si za to nafackoval a lehce mi zacukaly koutky. Mirys mi povyprávěla o tom že nepoznala vlastní matku, žila v domnění že zemřela a poté ji potkala... Snažila se zahnat tu divnou atmosféru a chvíli mi přišlo jakoby se snažila zachránit situaci. "Můj otec byl praštěný... polovina podsvětí nechápala jak někdo jako on vůbec zvládá držet celé podsvětí pohromadě. Matka říká že se mu hrozně podobám," zasměji se. "V celém podsvětí je tohle téma tabu a je zakázáno se o tom jenom zmiňovat," dodám a při vzpomínce když jsem viděl svého otce spolu s Mephistophelem tančit na lidskou hudbu naprosto zlití, měl jsem co dělat abych se zase nezačal smát. "Je mi líto že se nemůžeš stýkat s matkou, proč vlastně? Pokud nevadí že se ptám. Neodpovídej pokud nechceš," poznamenám s úsměvem a znovu dám do sebe sousto koláče.

Vážně se mi ulevilo, když mě ujistil, že mu nedělá problém se o tom bavit. Vážně jsem se toho bála a ztratit přátelství s někým jako je on jen kvůli špatné otázce... To bych si rozhodně nikdy neodpustila. Opravdu. V tom si ale Alex dal pár facek  já na něj jen nechápavě koukala. "Co to bylo?" Zaculila jsem se. Ale po chvíli začal vyprávět o jeho otci. Tedy trošku. Pousmála jsem se při tom a přikývla. "No ale ty... nikdo o tobě neví ne? Tedy jako, že jsi jeho syn. Nebo...proč je vlastně tak tabu o tom mluvit?" Zeptala jsem se trochu zamyšleně i když jsem si nebyla jistá, že situaci v podsvětí jen tak pochopím. Ale co, to se brzy dozvím snad. No a pak přišla ta otázka, kterou jsem tak trochu čekala, když jsem mu řekla o své matce. "J..já pořádně nevím. Pochopila jsem to tak, že pracuje v nějakém společenství, které trestá ty, kteří ukazují lidem, že je něco jako nadpřirozeno. A zřejmě kvůli té práci mě nemůže vídat." Špitla jsem, ale pak se pousmála a dojedla koláč a dopila čajík. Takže už mi zbyla jen polovina hrnku s čokoládou.

Moje profackování přitáhlo pozornost brunetky sedící přede mnou. "Já ti ani nevím," zasměji se a neunikne mi ani její uculení. Tváře mi při tom pohledu lehce zčervenají a na moment odvrátím pohled někam stranou. Vysvětlí mi jak to je s matkou nebo se o to sama pokusila. I když nejspíše také přesně neznala ten důvod.
"Ach, o nějakém takovém společenství jsme slyšel, nic o nich ale nevím jelikož jsem se o to nezajímal. Tušil jsem že se dřív nebo později nějaká taková společnost objeví, protože někdo na tu rovnováhu dohlížet musí," vydechnu zamyšleně a s úsměvem se zadívám na Mirys. Chvíli jsem jenom mlčel a přemýšlel jak formovat odpověď na její otázku abych to vysvětlil jednoduše a neřekl při tom nějakou hloupost.
"Ne neví, kdyby ano, byl by to problém. Moje magická moc kterou jsem sdělil po otci přitahuje pozornost všech mocných bytostí v podsvětí, proto bych se tam neměl vůbec zdržovat. Satan je mrtvý a na jeho místo nastoupil jeho bývalý a věrný přítel Mephistopheles, který za ty roky zešílel a stal se závislým tyranem na moci," odpovím a přesto se rozhodnu ve zkratce pokračovat: "Kdyby zjistil že někdo oplývá Satanovou mocí a ba hůř že právoplatný dědic trůnu v podsvětí vůbec existuje, myslel by že ho ohrožuji a rozhodl by se mě třeba i za cenu tisíce životů eliminovat a to já nehodlám podstoupit. Vládnout podsvětí mě neláká a poklidný život mi vyhovuje. Ve válce jsem bojoval staletí a mé staré já tam zemřelo, už nejsem Mephistophelův pes, už se nechci vrátit do jeho armády a vůbec, kdyby věděl co jsem zač, nedovolil by mi to," dopovím a nakonec se jenom pousměji. "Ale dost o mně, pověz mi taky něco o sobě," s úsměvem tiše povím.

"Jo to asi jo. Jen...no to nic." Usmála jsem se zářivě. Vážně jsem se o tom moc nechtěla bavit. Stejně pořádně nebylo o čem. Takže jsem na jeho slova jen přikývla a pak se na něj dívala maličko překvapeně, když se trochu začervenal. Pak mi ale začal popisovat, jak se věci vlastně mají. Zaujatě jsem mu naslouchala a upíjela u toho pomalu horkou bílou čokoládu. "Páni, to bys měl vlastně dost zajímavý život jak to tak vypadá." Zaculila jsem se mírně. "Ale...že jsem tak zvědavá - jakou magií oplýváš? Že bys byl pro něj takovou hrozbou?" Zeptala jsem se ještě, protože to bylo rozhodně zajímavější než má minulost a tak. Byla jsem sice rozhodnutá mu o ní říct, ale... Až v soukromí. "No o mě... O mě si popovídáme až u mě. Až ti budu dělat oblečení." Mrkla jsem a něj a pak dopila čokoládu a nevinně se usmála.

Opět mě udeřil její zářivý úsměv a já se jim nechal okouzlit. Poznamenala mi že bych měl dost zajímavý život a já se musel usmát. "To nejspíše ano, ale nebyl by to život který bych si zrovna přál," podotknu a na chvíli zavřu oči. Zaposlouchám se do jejich slov, byla mi ochotná o sobě něco říci, ale až u ni doma v soukromí a tak jsem souhlasil. Zeptala se mě přitom také na otázku, přesněji na moji magickou moc. "Ovládám démonické písmo, runy." zašeptám potichu. Naštěstí to Mephistopheles nevěděl, ale dokázal by vycítit mou magickou moc, jelikož byla stejná jako ta otcova a v podsvětí jste ji prostě neskryli. "Nu, už jsem zvědavý na to tvé oblečení," pousměji se a přitáhnu si čaj blíže k sobě, položím na něj ruce a napiji se.

"No neznám nikoho, kdo by si takový život přál." Připustila jsem a usmála se. Byla jsem ráda, že se usmívá, když se usmívám já. Jeho úsměv byl přeci jen krásný a uhrančivý. Najednou mi došlo, že jsem ten měsíc bez něj neměla moc důvodů se usmívat. O to víc jsem byla ráda, že se vrátil. Také jsem byla ráda, že souhlasil a nenaléhal na mě, abych mu to řekla už teď. "Runy? Ty umíš psát runy?" Vytřeštila jsem na něj oči zářivě. O tom jsem četla také a hodně. Dost mě to zaujalo a čím víc jsem četla, tím víc jsem se je chtěla naučit číst. Pokud se tomu tak dá říkat. "Ukážeš mi to?" Zeptala jsem se a udělala na Alexe psí oči. Vážně jsem doufala, že mi to ukáže. Přeci jen, tohle jen tak někdo neumí. Magické runy neumí používat asi nikdo jiný! Tohle jsem si prostě nemohla nechat ujít. To prostě nešlo. Ale pak zmínil že už je na to mé oblečení zvědavý a já musela připustit, že jsem se trochu bála, abych to před ním nepokazila.

"Já takových znám dost, ty jenž jim v životě záleží ze všeho nejvíce na moci," podotknu a překvapeně párkrát zamrkám, když najednou zářivě vytřeští oči a radostně vypískne o runách a o tom jestli je umím ovládat. Chvíli na ni strnule hledím, protože se ji rozzářily oči jako malému dítěti a bylo jasně vidět že jí to zaujalo. "Nooooo, ano umím ale nepředbíhej, každý si pod pojmem run představí něco jiného," zasměji se abych trošku objasnil situaci a dojedl i poslední kousek koláče. Také jsem dopil teplý čaj který stihl za tu dobu vychladnout a tak nějak jsem vše odsunul stranou aby se nic nerozbilo a servírka si vše mohla odnést. "Dobře, ukážu ti to a taky bych tě rád vzal na jedno místo, které je v Atrei schováno. Nebo spíše kousek za ní. Místo které by se ti mohlo líbit, plné magie," hlesnu a olíznu si rty, které jsem měl lehce od čokolády.

"No i já znala pár...ale ne moc lidí, kteří taky prahly po moci." Připustila jsem trochu nepřítomně, ale pak jsem zavrtěla hlavou a nemyslela na to. Nechtěla jsem si kazit náladu. Jakmile jsem ale nadšením celá sršela, trochu se zarazil a strnule se na mne díval. Jako bych snad byla mimozemšťan. "tak mi to ukaž!" Navrhla jsem ještě nadšeněji pokud to bylo vůbec možné. Ale Alex dojedl koláč a dopil čaj, jako bych tu málem nevyletěla z kůže nadšením a radostí. Pak odsunul nádobí, aby si ho mohla servírka pohodlně vzít a odnést. Nakonec ale konečně souhlasí, že mi to ukáže a taky dodá, že by mi rád ukázal nějaké schované místo plné magie. "Tak jo! Dobře. Tak jdeme! Pojď!" Vstala jsem tak prudce že se židle málem převrhla, ale já to skoro nevnímala. Prostě jsem byla nedočkavá.

V poklidu jsem všechno nachystal k odchodu, jenže to už moje společnice vyskočila ze židle, div že nepřevrhla celý stůl na mě! Překvapeně vytřeštím oči a pobaveně se zasměji. "Nebuď tak nedočkavá, neuteče ti to," zakřením se a nakonec ji opět hodím mikinu a zajdu k baru zaplatit naše objednávky. Když už mám tedy zaplaceno, vrátím se zpátky za svou společnicí, která sršela nedočkavostí. "Víš co to chce? Zhluboka se nadechnout, zamyslet se, dostat do plic trochu vzduchu a uklidnit se," pousměji se a nakonec ji pomůžu i do druhé mikiny. Oba se nakonec rozloučíme a vyjdeme pomalu z kavárny. Raději jsem se o tom místě ještě nezmiňoval,prvně jsem čekal jak bude reagovat má společnice. No a musel jsem se uculit nad tím jak je roztomile nedočkavá. Koutky mi vystřelily vzhůru a možná jsem teď vypadal opravdu spokojeně.

Nevinně jsem se usmála a oblékla si svou mikinu a hned na ni i jeho. "Když já se ale bojím, že uteče!" Namítla jsem a zaculila se na něj, jako by nic. Pak jsem následovala Alexe, který zaplatit za to, co jsme si objednali a pak se vrátil ke mě a dal mi podrobný návod, jak se uklidnit. Zkusila jsem to, ale v tuhle chvíli mi to moc nepomohlo. "Hmm ne, nefunguje to. Asi tam máš někde chybu." Zasmála jsem se a vyšla pomalu ven, po té, co mi pomohl do jeho mikiny a také po tom, co jsme se oba rozloučili. "Tak, kudy půjdeme? Jak je to daleko?" Vyptávala jsme se hned a nedočkavě se na něj culila. Bylo na něm vidět, že si mou nedočkavost vážně užívá. "Hele! Já vím že jsi nesmrtelný ty malý provokatére! Ale já nejsem. Nejsem ani dospělá, takže dělej!" Zasmála jsem se pobaveně, ale nemohla jsme si to odpustit.

Sledoval jsem ji a ani moje rada o uklidnění moc nepomohla. Naopak se rozesměji když poznamená že to nefunguje a že tam mám někde chybu. Po chvilce se uklidním a s úsměvem akorát zakroutím hlavou a olíznu si suché rty. Nakonec jsme se pomalu rozešli, pozoroval jsem ji i to, jak dokonce nasadila rychlé tempo. "Nekřič tak, nebo na nás budou všichni divně koukat, tedy ne že by mi to vadilo ale bavit se o nesmrtelnosti není zrovna běžné denní téma," zakřením se a poté zadívám směrem kterým bychom měli jít. "Je to docela daleko za městem, hluboko v lese. Ale když tak spěcháš..." vydechnu a zamyslím se. Nakonec ji rychle ťapnu za ruku a rozběhnu se spolu s ní uličkou co nejrychleji ke kraji města ven k přírodě. Můžeme ho přece obletět! Ve městě by to bylo riskantní, tam by nás někdo mohl vidět a to jsem riskovat nehodlal.

Byla jsem ráda, že se tomu zasmál i on. Konec konců, kdybych byla na jeho místě, smála bych se taky. "A no jo..." Zamumlala jsem jen, jako by mi to bylo jedno a pobaveně jsem protočila oči. Ale pak jsem nasadila zase ten nevinný úsměv andílka. "Cože? Daleko? Říkal jsi, že je to kousek za městem!" Zavářila jsem se uraženě, ale hned se pak zasmála zase. Ale pak se zamyslel s tím, že když tak spěchám, ale větu nedokončil. Místo toho mě čapl za ruku a rozeběhl se se mnou ulicemi města pryč. "Hej!" Zasmála jsem se, ale pevně se ho držela a snažila se s ním udržet krok. Naštěstí jsem byla tak nedočkavá, že jsem vážně běžela, jak nejrychleji jsem uměla.

Musel jsem se na chvíli pozastavit nad tím jak moc se měnila její osobnost když byla na něco hrozně natěšená, odsekávala mi a chvílemi mi přišla jako malá, praštěná puberťačka. Bylo to, legrační a dost mi připomínala mne samotného když jsem se poprvé ocitl na zemi a zjistil že žít mezi lidmi není tak špatné. S úsměvem jsem ji táhl za ruku ale dával jsem si pozor abych ji neublížil a aby nespadla. Byl jsem připravený ji chytit kdyby náhodou. Cestou jsme minuli několik lidí, kteří se na nás udiveně dívali, ale mě to nezajímalo, usmíval jsem se od ucha k uchu a prostě jsem běžel jako smyslů zbavený, natěšený a zcela odreagovaný. Bavil jsem se a to hlavně díky ní. Možná jsme teď vypadali jako dva blázni, ale komu to vadilo? Jednoduše by se dalo říci že vypadám jako blázen cosi užívá života dokud může. A nějakou tu nesmrtelnost jsem tu a tam pro teď hodil za hlavu.
"Jsi vážně praštěná, víš o tom?" zakřením se a když před námi zahlédnu poslední uličku, prudce zabočím a neřeknu ji o tom ani slovo. Když naběhne na rovinku, zatímco já zabrzdím... okamžitě ji chytím za pas a vyhoupnu si ji do náruče. Nečekám a pevně ji chytím, rozběhnu se dál. Se zakřeněním vyběhnu z ulice a dám se po chodníku z města pryč. Od města se ale raději vzdálím přes jednu polní cestičku, která vedla k lesu a když jsme z dohledu cizích očí, rozhodnu se zastavit, na zem j však nepouštím.

Koukala jsem na Alexe, který mě trochu táhl za sebou, ale musela jsem se smát. Bylo mi do smíchu a nevěděla jsem proč. Proč jsem se jen smála radostí bez sebe. Vážně jsem byla ráda, že se vrátil. A taky že mi ukáže ty runy. Hrozně jsem se na to těšila a asi jsem se chovala jako malá rozmazlená holka, ale to mi teď bylo jedno. Všechno mi bylo jedno. A pak jsme zahnuli do poslední uličky na kraji města jenže tam se Alex zastavil. "No a co? Bez nás šílenců by tu na světě byla nuda." Pokrčila jsem rameny a zaculila se na něj. "Potřebuješ minutku?" Zeptala jsem se, když tedy zastavil a sama jsem se snažila nabrat dech, než mě zase potáhne dál, ale to se nestalo. Chytil mě do náruče a dál běžel se mnou v náručí. "Co to děláš? Jsem těžká!" Zamračila jsem se trochu nesouhlasně. Přeci jsem na těle měla dost vypracovaných svalů, takže jsem byla těší než obyčejný vychrtlý holky. Jenže Alex běžel dál a zastavil se až mimo dohled očí ostatních. Ale nepustil mě. "No tak...já to dojdu." Usmála jsem se.

Užíval jsem si její nesouhlas a když poznamenala že je těžká, chytil jsem výbuch smíchu. "Zapomínáš že pro mě jsi jako peříčko," zakřením se a vypláznu na ni jazyk. Znovu jsem se ohlédl jestli nás nikdo nesleduje a nakonec se zhluboka nadechnu, když se ujistím že tu nikdo není. "Je to daleko a chceš tam být hned, tak mlč a drž se," zasměji se a když se znovu ohlédnu s ujištěním že tady nikdo není, odrazím se od země, vyskočím a vznesu se do vzduchu. Vybral jsem si cestu mírně nad stromy ale ne příliš vysoko aby nás nebylo vidět a abychom nestrhli pozornost a mohli se případně mezi korunami stromů skrýt. Ach ano, levitace byla úžasná a pro rychlé cestování se hodila. Využíval jsem ji ale jenom když byla nutnost nebo vhodná příležitost a ta teď byla. "Doufám že nemáš strach z výšek," zasměji se a nakonec pokračuji v cestě. Nechával jsem za námi zbytek lesa a přemýšlel kudy to bude nejrychlejší.

Při jeho zmínce o tom, že jsem pro něj jako peříčko jsem nesouhlasně mlaskla. Ale nejspíš měl pravdu. A pak se k tomu zakřenil a vyplázl na mě jazyk. "Asi ti ho brzo ukousnu." Varovala jsem ho pobaveně. Když pokračoval, že to je daleko a já tam chci být hned, a že bych měla mlčet a pevně se držet, tak jsem opravdu nechápala, co má v plánu. Tedy napadlo mě, že se změní do démoní podoby, ve které by třeba měl křídla, ale opravdu jsem nečekala, že se jen tak prostě vznese. Křečovitě jsem se ho chytila a tiskla se na něj. "Co to je?!" Vytřeštila jsem oči a koukala pod sebe. "Jak to že umíš létat aniž bys měl křídla?!" Zeptala jsem se ho a vážně se bála, že se každou chvílí zřítíme. Vůbec mi nedávalo smysl, jak to je možný.

Nad její poznámkou o tom že mi ho ukousne se zakřením. "Aby to náhodou nebylo naopak," usměji se a dával jsem pozor na cestu a abych nás náhodou nezavedl někam jinam a nezabloudil. Najednou se mě ale Mir křečovitě chytila a přitiskla se ke mě. Překvapeně zamrkám a na moment zastavím. Chtěl jsem se zeptat co se děje, ale najednou vytřeští oči s otázkou co to je a začne koukat pod sebe. Její další otázka mi všechno vysvětlí a já se jenom pousměji a pro její vlastní jistotu ji pevněji chytím. "Když tolik čteš, to jsi nikdy nenarazila na levitaci?" zasměji se a nakonec se rozletím dál když zjistím že je všechno v pořádku. Zrovna jsme přelétávali nad přechodem lesa do druhého a já si byl zase jistá že se blížíme.

"Nene, naopak to nebude." Zaculila jsem se jako by nic. Trochu nechápal, moje chování. Vlastně víc než trochu. Koukala jsem na něj zamračeně. "Jasně, že jsem o levitaci četla, ale nikde nebylo napsaný, že pomocí levitace můžeš zvednout i sám sebe nebo někoho jiného! Vždycky tam mluvěj o věcech." Mračila jsem se a držela se ho pevně. I on mě chytil pevněji, ale já se stejně moc dobře necítila. Sama jsem se už v jedné své podobě snažila létat a to pomocí křídel. A vůbec mi to nešlo. Jenže teď letíme a ani jeden z nás nemá křídla. To bylo...divnější. Ale on se zdál být vysmátý jako obvykle. No ale ne vždy se mu všechno povedla, takže jsem měla důvod pro obavy. A to oprávněný.

"Dobře, dobře, nechávám se poddat," zasměji se když mě s uculením ujistí o tom, že to naopak nebude. Znovu mě ujistila o tom že o levitaci četla, ale v trochu jiném podání než jsem si myslel. Překvapeně se na ni podívám a nakonec se zahledím pod nás. "Aha, to jsem netušil. Každopádně levitovat umím už odmalička, každý Xaphan levitaci ovládá. Tahle levitace funguje jenom na naše vlastní tělo, ne že bych uměl zvedat jiné předměty, to ne. V podstatě držím tvou pravou váhu a jediný co tu levituje je moje vlastní tělo," vysvětlím ve zkratce a doufal jsem že mě pochopila a že to nevyznělo tak chaoticky jak jsem si myslel že to vyznělo. Všiml jsem si že už tak vysmátá není a že má asi strach, možná nedůvěru ve mě že ji pustím nebo se něco stane? Trochu mě to zamrzelo, ale nedal jsem to na sobě znát, občas jsem byl kopyto, to byla pravda ale když se jednalo o lidi které jsem měl rád, nedovolil bych si něco udělat špatně. "Opravdu tě nepustím a nespadneme, nemusíš se bát. Zkus mi taky trochu věřit. Vím že démonům se věří těžko, ale já jsem ten který nekouše, už to ani neumím," pousměji se pyšně a nakonec trochu přidám. Minuli jsme další část lesa a mohli jsme vidět i kousky slunce, které se schovávají za mraky. A že jich nad námi bylo docela dost.

Alex se trochu zamyslela a pak mi vysvětlil, jakou že to levitaci ovládá on, stejně jako všichni ostatní Xaphané. Přikývla jsem. o té už jsem vážně nečetla, takže mi nezbývalo nic jiného než mu věřit. Ne že bych s tím měla problém. Jen jsem neměla důvěru v schopnosti, které jsem neznala. V, pro mě, nové schopnosti. A Pak po chvíli Alex zmínil, že se nemusím bát. Ujistil mě, že mě nepustí ani nespadneme a Pak dodal, že bych mu mohla trochu věřit. Zase jsem se pousmála a ještě víc když pokračoval, že on je ten démon, který nekouše, který už to ani neumí. Uchechtla jsem se pobaveně a trochu povolila stisk, aby nebyl tak křečovitý. "Já ti ale věřím. Nebojím se tebe, jen... no prostě...je to pro mě nový a...ani jsem to neviděla. Doteď jsem nevěděla, že to umíš." Vysvětlila jsem a najednou se cítila trochu trapně. Skousla jsem si ret a radši se zadívala na slunce, aby Alex neviděl, jak rudnu.

Sledoval jsem oblohu a zároveň kontroloval cestu. Usmíval se od ucha k uchu, držel ji v náruči a snažil se letět co nejpříjemněji aby se cítila bezpečně. Nechtěl jsem ji nějak vyděsit nebo vystrašit. Výška to byla, to rozhodně ale nikdy bych ji nepustil tím jsem si byl naprosto jistý. Trochu se uvolnila a s pobavením uvolnila stisk,což mě potěšilo. Samozřejmě se mohla držet jak chtěla jenom aby se cítila bezpečně, na tom mi záleželo. Něco mi ale říkalo, že bude ráda až když přistane pevně nohama na zemi. Její reakce byly roztomilé a obzvláště ta když mě ujistila o tom že mi věří a nemá pouze důvěru ve schopnosti které nezná a nikdy neviděla. "To chápu," pousměji se a olíznu si suché rty když odkloní hlavu stranou a zadívá se někam do dálky. "Je ještě spoustu věcí o kterých nevíš že je umím," pousměji se a když skloním zrak abych se na ni podíval, zase si kousala ret. Donutilo mě to k dalšímu úsměvu a už jsem z dálky spatřil les, do kterého jsme měli namířeno. Proto se pomalu začnu snášet níže k zemi, až nakonec přistaneme. Až teď se ji rozhodnu pustit a pomalu se vydám hlouběji do lesa, který prozatím vypadal jako každý jiný a ničím se ani nelišil.