Mirys & Alexander

Dívala jsem se kolem nás, tedy snažila se o to, ale neustála jsem obracela hlavu k zemi. Sama nevím proč. Výšek jsem se nebála. Ale to teď bylo jedno. "Říkáš ještě hodně? Tak povídej." Zaculila jsem se a byla ráda, že se už bavíme o něčem jiném. Po tom se ale Alex začal snášet k zemi. Bylo to tak úžasné. Vlastně to doteď vypadalo, jako bychom pluly nad mořem, tvořeným stromy a teď se ponořili do jeho hlubin. Opravdu se mi to moc líbilo. Už jsi prožil o dost delší život než já, tak co všechno umíš?" zeptala jsem se ho znovu, když mě pustil. Postavila jsem se na nohy a trochu klopýtla, ale rychle jsem nabrala rovnováhu. Nebyla jsem zvyklá, že by mě někdo nesl v náručí tak dlouho.

Pousměji se když konečně přistaneme a zapřemýšlím nad tím co vlastně umím. Vyhrkl jsem to jenom tak aniž bych nad tím více přemýšlel, ale nakonec se pousměji a srovnám krok se svou společnicí odhodlaný ji něco povědět. "Umím bojovat s kopím, také bruslit na ledě, stavět íglů, jezdit na koni. Také se umím dobře přetvařovat, lhát a spoustu věcí ať už příjemných nebo nepříjemných,"usměji se a přeskočím jeden ze spadlých kmenů stromu. "Také jsem se naučil společenské tance a když se tak rozpomínám, umím kovat i zbraně, střílet z luku, vařit... je toho po vícero," odpovím a když v dálce zahlédnu jasně modravé světlo, vítězně se pousměji.

Šla jsme celkem pomalu než se mnou srovnal krok. To jsem se už nechala vést, ale šla jsem rychleji. Po chvilce přemýšlení, mi začal vyjmenovávat co všechno umí a já se musela zasmát. "Takhle jsem to nemyslela..." Uculila jsem se pobaveně a přelezla spadlý kmen, který on přeskočil. "Ale to že umíš jezdit na koni se ti se mnou bude hodit. Zpátky totiž jdeme v mém stylu." Mrkla jsem na něj a uculila se spokojeně. Ale to už před námi bylo vidět modravé světlo, nad kterým se Alex vítězně usmál a tak jsem se usmála i já a zamířila k němu blíž. Vážně jsem byla zvědavá, co mi tu Alex chce ukázat. Bylo to dost daleko. Nikdy před tím jsem tu nebyla. Takže jsem neměla ani ponětí, co by to mohlo být. A to jen umocňovalo mou touhu to zjistit.

Přišli jsme blíž k tomu modrému světlu. Zastavila jsem se pár centimetrů od té 'stěny'. Dívala jsem se na ní nevěřícně a pak k ní natáhla ruku a jemně se jí dotkla. Trochu to zašimralo a zavlnila se jako voda. Oči se mi rozzářily nadšením a tak jsem prošla a rozhlédla se po modravém lese. Bylo to tu prostě nádherné. A to nejen tím, že to vypadalo, jako by tu nikdo nikdy nebyl. "Kde to jsme?" Zeptala jsem se trochu nepřítomně a rozhlédla se po okolí. Nebylo to úplně jiné než obyčejný les a přesto se to s ním nedalo srovnávat. Byl to prostě ráj, a to moc krásný.Cítila jsem jak se mi v žilách probouzí magie. Jako by doteď spala a najednou jí moc tohoto místa začala probouzet. Zachvěla jsem se trochu, ale nepřikládala tomu přílišnou váhu a moc jsem to tedy nevnímala.

Sledoval jsem Mirys jak se prohlíží okolí i samotný les. Bylo to tu obrovské a oba dva jsme vypadali jako malé mouchy lapené v kleci. Ty obrovské modré kmeny, zářivé listy na stromech větší než moje maličkost samotná. Za prozkoumání to tu rozhodně stálo a ani já tu spoustu míst ještě neobjevil. Když se mě zeptala kde to jsme, pousmál jsem se a pomalu se rozešel dál. "Říká se tomu Modrý les," vydechnu zaujatě a ohlédnu se jestli jde má společnice za mnou. "Je tady velké množství magie, toho sis určitě všimla, že tenhle les není jenom tak obyčejný. Mám podezření že je tohle místo spjaté s něčím mocným, aura v okolí mi trochu připomíná věc, kterou jsem měl možnost jednou v životě vidět, sice ne na vlastní oči, ale měl. Říká se jí posvátná zbraň... Podle legendy patřila mocnému anděli jménem Sabrael, byl mocnou svatou bytostí a ctil pravidla více než cokoli. Jednou se ale své zbraně zřekl a uschovával ji po staletí v chrámu, který byl postaven na jeho počest. Někteří andělé ale věřili, že se ve zbrani stále skrývá část jeho obrovské moci a chtěli ji jenom pro sebe. Tak se o stovky let později jeden z andělů pokusil zbraň ukrást. Nebyl však zbraně hoden, nebyl její pán a tak se vykládá, že se samotná zbraň propadla z nebes... Nikdo však tisíciletí netušil kam. Sabrael se ji vydal hledat, protože ta mocná zbraň by mohla ve světě způsobit chaos, stále si totiž pamatoval, jak mocnou magickou mocí vládne. Tvrdí se, že je v meči ukryto tisíce duší, které Sabrael zachránil od propadnutí do temnot ale sám netuším kde je pravda," vydechnu a lehce se pousměji.
"Možná to tak není, ale mám pocit, jakoby měla být někde tady, jako by tohle všechno bylo výsledkem její obrovské moci, proto ta dimenze, posvátné zbraně do tohoto světa totiž nepatří..."

Zadívala jsem se na Alexe a šla pomalu za ním. Ale nemohla jsem odtrhnout oči od toho všeho kolem. Bylo to tu prostě úžasné. A když mi začal vyprávět, jen jsem potichounku šla vedle něj a poslouchala ho. "Miluju legendy, pověsti a tak. Jsou to slova, v nichž je kouzlo." Usmála jsem se a rozhlédla se znovu. "J..já myslím, že tu je něco. Něco co sem možná nepatří, a možná to má být právě tady." Usmála jsem se a pak natáhla ruku k jednomu kameni. "Je...je to tu báječné, ale prozraď mi, jak jsi to tu našel?" Vyptávala jsem se dál a přitom začala lézt na jeden z těch velkých kamenů, abych se mohla pořádně porozhlédnout. Chtěla jsem tu z toho vidět víc, než co jsem zatím mohla. A ta touha mě celou pohltila.

"Tak to máme dokonce společné, také mám rád mýty, báje a pověsti," pousměji se a na chvíli se zamyslím. Vlastně bych ji chtěl vzít na jedno konkrétní místo, byla to jeskyně, přenádherná jeskyně která v sobě nesla jisté kouzlo. Usmíval jsem se od ucha k uchu a přemýšlel, než se ozvala má společnice a položila mi zajímavou otázku nad kterou jsem se musel zamyslet. "To ty vzpomínky," vydechnu a na chvíli se podívám někam mimo. "Těžko se to vysvětluje," vydechnu a poté se trochu zmateně pousměji. Na moment jsem se zdál ztracený, ale po chviličce se můj starý výraz vrátil. "Chtěl jsem ti ukázat jedno nádherné místo které jsem tady objevil, budeš nadšená - já byl," podotknu s úsměvem a dříve než zaprotestuje ji chytnu kolem pasu a znovu se s ní vznesu. Teď bylo však výhled o něco úžasnější než předtím. Už jenom protože všechno kolem nás bylo tak obrovské...

"Hmm, možná toho máme i více společného." Usmála jsem se nadšeně na Alexe, který se po mé otázce zamyslel nad odpovědí. "To nevadí, třeba bych to pochopila." Zkusila jsem to ještě jednou. Vážně mě velice zajímalo jak to tu našel. Ani já jsem nic takového nenašla a to jsem cestovala docela dost. "Jedno místo? Já myslela že mi chceš ukázat tohle." Nechápala jsem trochu a otočila se k němu čelem po tom, co jsem vylezla na ten kámen, jenže to už byl u mě a držel mě kolem pasu. Prudce jsem se nadechla, ale nevyjekla jsem překvapením. Nejistě jsem se usmála, ale přirozeně šťastný úsměv nakonec vyměnil ten nervózní, a tak jsem se Alexe jen pevně chytila kolem krku a rozhlížela se. "Jaké místo?" Vyzvídala jsem nadšeně, jenže pak jsem už zřetelně ucítila, jak se mi pod kůží roztahuje magie, která chce ven. "Alexi...něco je špatně. Já...Já...Musíš mě pustit." Zarazila jsem se, když jsem si všimla, že se mi zrychluje tep i dech. Naprázdno jsem polkla a pustila se Alexe. Bála jsem se, že mu ublížím. Přeci jen něco takového jsem nikdy nezažila. Nikdy jsem nezažila, že by si má magie dělala co chce, a to se právě teď dělo. Odtrhla jsem se od něj a hned padala k zemi. Neuměla jsem levitovat jako on a navíc jsem ani nevěděla co se děje. Ale než jsem dopadla na zem, proměnila jsem se v záblesku bílomodrého světla ve Vitae, ve svého patrona, a na zem jsem už dopadla jako bílé, trochu namodralé stvoření.

Sledoval jsem ji a zdála se mi chvíli nějaká jiná, vyplašená. Lehce se zamračím. Cítil jsem jak z ní sálá jakýsi prapodivný druh magie a několikrát jsem nechápavě zamrkal. Jenže zároveň jsme také ucítil jakýsi nepříjemný pocit, který prolétl celým mým tělem. Že by to byla... Bílá magie?! Vím že ji tady v okolí bylo dost a každý doušek mi ubíral na síle ale překvapilo mě že nějaká taková moc prostupuje zrovna od ní. Zamračím se ještě více, když sebou zaškube a řekne že bych ji měl pustit. To jsem neměl v plánu, jenže to udělala dříve než jsem stačil jakkoli zareagovat. Úplně jsem vypustil naší předchozí konverzaci a vrhl se za ní. "Mirys!!" vyhrknu vyděšeně. Nebyli jsme sice tak vysoko aby se zabila ale i tak kdyby spadla špatně, mohla by si něco polámat! A ještě k tomu mojí vinou! Jenže když se dívka s kaštanovými vlasy přiblíží k zemi, oslepí mě na moment prudká modrá záře a když jsem se podíval na místo kde měla dopadnout, stálo tam místo ní nějaké modro-bílé stvoření. Ani jsem pořádně nedokázal říci jaké, ale cítil jsem z něj magii, nebo z ní? Pomalu jsem se vznesl dolů, až jsem se nohama dotkl pevné země a zastavil se kousek před ní.
"Mirys?" řeknu trochu váhavě a poté se zamračím.

Dopad byl dost tvrdý i když ne smrtelný. Cítila jsem jak se mi změnilo tělo, kosti i svaly. Ale vůbec jsem nevěděla v co jsem se to proměnila. S námahou jsem se postavila na nohy - na všechny čtyři. To byla první změna, kterou jsem mohla zaregistrovat. Další byla ta, že mám ocas a křídla, obojí se mi při dopadu trochu zkroutilo, ale naštěstí jsem neměla nic z toho zlomené, jen bolavé. Podívala jsem se na své tlapy a zjistila, že barva mé srsti je bílá a konečky chloupků jsou namodralé. Nastavila jsem uši k jedinému, co tu vydávalo nyní zvuk, tedy k Alexovi. A tím pohybem uší jsem zjistila, že se mi o něco na hlavě otírají. Jako bych snad měla rohy nebo co. Alex vyslovil mé jméno a díval se na mě tak podivně. Mračil se, jako by snad viděl nějakého netvora. *Co se děje? Proč jsem se proměnila, aniž bych chtěla?* Pokoušela jsem se ho zeptat, ale můj hlas zněl jen v mé hlavě. Nebyla jsem zvyklá na tohle tělo, ani na jeho hlasivky a proto jsem pořádně nedokázala ani promluvit a tak jsem se na něj jen vyděšeně dívala.

Chvíli jsem přemýšlel a stále se na ni zmateně díval. Můj pohled mohl být možná lehce nepřítomný, ale když jsem ten šok z jejího pádu tak nějak rozdýchal, ne jenom že jsem si chtěl nafackovat kvůli tomu že si mohla ublížit, ale také kvůli tomu že jsem ji nedokázal chytit. Pohled po chvilce uvolním ale nepřestanu ji stále pozorovat. Vypadalo to že je sama zmatená, prohlížela se a potom na mě upřela své vyděšené oči. Mlčela a nic neříkala, tak jsem mlčel a nic neříkal s ní. Ztratil jsem slova a kromě výčitek v mé hlavě jsem se snažil přijít na to, co se vůbec mohlo stát a proč přede mnou stojí v téhle podobě. Zhluboka se nadechnu vzduchu v okolí ale raději jsem zůstával na místě abych něco nepokazil ještě víc. V hlavě se mi bila jedna myšlenka s druhou a přesto jsem se ani nehnul. bylo to zvláštní... cítil jsem z ní silnou magii která mě mrazila na zádech a má veškerá démoní maličkost mi říkala abych se nepřibližoval, jenže já se i tak přiblížil.

Sledovala jsem Alexe, jako jediný záchranný bod v tom všem. Teprve teď jsem si uvědomila, že vlastně ani neví, že jsem zvěromág. Skrčila jsem se k zemi a dívala se na něj stále vyděšenýma očima. *Ne, NE! Teď se musím uklidnit. Uklidni se Mir! -je to jen další z tvých proměn. Nic víc.* Ale něco v mé hlavě mi odporovalo, že tohle není jen tak nějaká proměna. Že v tom něco víc je. Pohroužila jsem se do svých myšlenek, že mě z nich probral až Alexův pohyb, když přikročil ke mně. Trochu se mi ulevilo, že se nebojí. Že se nebojí ke mě přistoupit. Natáhla jsem k němu krk i hlavu a dotkla se tak čumákem jeho ruky. Nechtěla jsem, aby se mě bál. Nechtěla jsem aby utekl. Ta představa mě děsila ještě víc než by měla.

Nemohl jsem najít správná slova a bál jsem se že jakoukoli otázkou něco pokazím. Prohlížel jsem si ji čokoládovýma očima a přemýšlel. Vypadala zmatená a já si teď mohl být jistý že není leda tak obyčejná. Ne že bych si to kdy myslel, pro mě byla speciální i jiným způsobem, tohle ale opět zažehlo mou zvědavost a další dojem, který jsem z ní měl. Vypadala roztomile a trochu mi připomínala stavbou těla draka. Chvíli jsem ji zkoumal pohledem a když ke mě přišla a dotkla se mé ruky, můj pohled se proměnil ve fascinaci. Neudržel jsem se a položil jsem ji ruku na hlavu. Konečky prstů jsem ji přejel po velkých rozích které na konci zářily jasně modravou barvou. Ta srst byla tak hebká! "Určitě by jsi mi to vysvětlila kdyby jsi mohla," pousměji se a celou si ji pořádně a hezky z blízka prohlédnu.

Sledovala jsem Alexe očima bez duhovek či zornic a čekala, co udělá. V první chvíli jsem se bála, že ucukne rukou nebo tak. Ale to neudělal. Naopak mi položil ruku na hlavu a pak mě konečky prstů pohladil po rozích. Odlehčeně jsem sledovala pocity, které se mu odrážely v očích a úlevou se skoro rozpadla. Hodně to pro mě znamenalo, to že neutekl. Otřela jsem se hlavou o jeho ruku a pak si lehla. Vůbec jsem nevěděla co dělat? Ještě nikdy jsem se neproměnila za takových okolností a bála jsem se, že tak, jak se měním normálně do lidské podoby, to v tomto případě nepůjde. Nic méně za zkoušku jsem nic nedala. Jenže mé obavy se vyplnily a já zůstala v tomhle těle.

Přemýšlel jsem nad tím co se asi mohlo stát. Ale ať jsem se snažil jakkoli, nedokázal jsem na to přijít. Teď jsem nevěděl co a jak, nebo spíše jak jí pomoci. Chtěl jsem ji vzít na jedno z nejhezčích míst co jsem tady objevil ale teď to nějak postrádalo kouzlo a smysl. Můj plán musel jít stranou a hravé povyražení vystřídal pocit tíhy a viny z posledních pár minut. I přes ty hnusné pocity které se ve mě mísily jako vlny moře, jsem se stále usmíval abych svou společnici nevystresoval ještě více. A když jsem opravdu chtěl, nikdo nic nepoznal. "Je něco jak ti můžu pomoct? Nemůžeš se proměnit zpátky? Nebo co se děje?" zeptám se a hned poté mi dojde že to vyznělo hloupě a že vlastně o tom nic nevím. Byl jsem bytostí temnoty a i když jsem žil v souladu s lidmi, tak jsem jim stále nerozuměl. Byl jsem ale jimi fascinován více než démony, protože svou lstivostí dokázali trumfnout nejednoho z nás. Věřili by jste že existuje člověk který trumfne succubu v tom v čem jsou vrozeně oni dokonalí? Je to překvapující... Teď jsem se ale s pozorností obracel k Mirys a opět se mi v hlavě přehrála vzpomínka, na ten dopad. Na chvíli se mi v očích zaleskne strach, ale nebyl ledajaký. Byl to strach který nasvědčoval tomu že ji mám zatraceně rád a že mám o ni strach.

Dívala jsem se na něj a byla jsem vážně ráda, že se mě nebál. Ani se nemračil nic. Nedal na sobě nic znát a usmíval se opět jako vždy. Zlehka jsem se mu otřela hlavou o ruku a sedla si. Když se konečně odhodlal a promluvil, ptal se mě, jestli mi může nějak pomoci. A pak se zeptal, jestli se nemůžu proměnit. Zavrtěla jsem posmutněle hlavou, ale pak mi to došlo. Chtěl mi přeci něco ukázat. A já to teď tak zkazila. Jenže v téhle podobě jsem měla křídla přeci! Párkrát jsem zamrkala a pak upřela své oči do Alexových a roztáhla je. Chtěla jsem ho ujistit, že jsem v pořádku a že se o mě nemusí bát a tak jsem hravě naklonila hlavou a párkrát zavrtěla mohutným ocasem. Pokusila jsem se v téhle podobě o úsměv a následně máchla křídly, abych mu naznačila, že můžeme pokračovat k tomu místu. No, snad se při létání úplně nezabiju. Přeci jen jsem zkoušela létat jen jednou a jen chvíli.

Já uměl lépe mluvit jak cokoli jiného, proto jsem byl dost nervózní z toho že se proměnila a nekomunikovala se mnou slovně. Na pocity jsem si připadal hloupí a stupidní, nebyl jsem si jistý a nechtěl jsem něco pokazit, nebo pochopit špatně. A proto jsem taky zmlknul a nic neříkal když se mi snažila něco naznačit. Možná že můžeme pokračovat? A bude to ono? Nebyl jsem si teď jistý jestli jít chci. Nakonec jsem nad tím přestal přemýšlet a nakonec přikývl. Možná to nebude tak hrozné jak to vypadalo v mojí hlavě. Chtěl jsem ji poprvé ukázat svou skutečnou podobu, ale teď jsem zapochyboval. Místo toho se plány změnily a já se dozvěděl že není až tak lidská jak jsem si myslel. Na chvíli zavřu oči a když je otevřu, zaslechnu mávnutí křídel, jen tiché a letmé. Že by se chystala letět? No ono místo ji můžu ukázat i tak,na tom už stejně nějak nezáleželo. Na chvíli se zamyslím kudy je asi tak nejlepší a nejjednodušší cesta a když se trochu rozpomenu, dám ruce od těla a vznesu se pár metrů nad zem. Nakonec se v očekávání zadívám na Mirys.

Pozorně jsem ho sledovala a proto mi neušlo, když zaváhal. V očích se mu leskla nervozita i když se to zřejmě pokoušel skrýt. Připadala jsem si kvůli tomu hrozně provinile. Kéž bych mu to dokázala vysvětlit, ale...to zřejmě bude chtít čas než budu umět mluvit i v tomhle těle. Bylo tak hrozně líto že jsem pokazila jeho plány. Budu mu to muset vynahradit. Chtěl mi udělat radost. Ukázat mi něco. A já to nakonec takhle pokazím. Ani jsem si to neuvědomila a potichounku jsem kníkla. To kníknutí bylo něco mezi psím a kočičím. Ale to už byl Alex ve vzduchu a dost daleko aby to neslyšel, protože to byl opravdu sotva slyšitelný zvuk. To, že se Alex vznesl do vzduchu, jsem brala, jako že můžeme pokračovat i přesto, jak jsem to pokazila. A tak jsem párkrát silně máchla křídly a trochu nemotorně Alexe následovala.

Na moment jsem se ohlédl za sebe někam do dálky a spustil oči ze své společnice. Trvalo to jenom chvíli co jsem obracel pohled k nebi, než jsem se podíval zpátky na společnici, co zrovna vzlétla. Párkrát zamyšleně zamrkám a neunikne mi že lítání není zrovna jejím koníčkem nebo to tak alespoň vypadalo, teď jsem možná chápal proč byla předtím tak vystrašená. S úsměvem na rtech jsem přilétl blíže k ní a když jsem byl naproti, natáhl jsem ruku se kterou jsem ji pohladil po jemné srsti a usmál se. "Neboj se, kdyby něco, podepřu tě. Budu na tebe dávat pozor, už tě..." vydechnu a potom se zarazím. Můj pohled na chvíli přeskočí ale hned se vzpamatuji a s úsměvem dokončím větu: "nenechám spadnout," dopovím a ohlédnu se k lesu. Nakonec se opatrně rozletím dál. "Vidíš tam tu obrovskou skálu? Máme namířeno do malé praskliny, která je tam nahoře, nejde moc dobře vidět je tak trochu schovaná, ale je to jediný vstup který jsem dovnitř zatím našel," vysvětlím a olíznu si rty které mi oschly od větru, poté chvíli čekám až se Mirys dá do pohybu a neustále si ji hlídal. "Někdy bych ti mohl dávat lekce létání," zasměji se když uvidím jak pracně s tím bojuje.

No vážně se nedalo říct, že bych létala nějak bravurně. Vlastně jsem teď mohla připomínat ptáče, které se učí létat. A šťastná jsem z toho nebyla. Ale učila jsem se rychle. Jenže ne až tak rychle, aby mi stačil jeden trénink. Byl to nezvyk a pro svaly obrovská zátěž. Budu ráda, když doletím tam, kam jsme měli namířeno, což mi Alex ukázal a vysvětlil. Taky mi slíbil, že mě už nenechá spadnout. A při tom mi došlo, že si můj pád vyčítá. Pocit viny ještě více narostl. On za to přeci nemohl. On mě držel, to já ho odstrčila. Rychle jsem mu tedy opřela hlavu o ruku a lehce mu ji olízla. No snad tohle gesto pochopí, a kdyby ne, tak mu to všechno vysvětlím, až budu ve své lidské podobě. Nakonec tedy přikývnu, když mi dovysvětlí kam a kudy letíme, a pobaveně přikývnu, když mi po té nabídne, že by mi mohl dávat lekce létání. Jenže jeho létání bylo něco jiného než to mé. Ale to mi teď bylo jedno. Trochu jsem zavrávorala a cítila, jak rychle mě létání oslabuje a tak jsem radši rychle zamířila do praskliny ve stěně, ale i tak jsme se držela u Alexe.

Pomalu jsme se blížili,dával jsem si ale pozor na Mirys a to jak daleko se ode mě drží. Ne že bych ji nevěřil, ale nevěřil jsem spíše jejímu způsobu létání. To mi dost připomnělo když jsem využíval magii run k vytvoření křídel, když jsem nevěřil své levitaci. Bylo to vtipné a taky mi to moc nešlo. Jenže Tarra mě všechno naučila a časem už to šlo úplně sama. Levitace pro mě nakonec byla pohodlnějším řešením, při kterém jsem se neunavil. Poté mě však lehce šťouchne do ruky a olízne mi ji. S úsměvem nadzvednu obočí a zkontroluji ji. Nevím co mělo tohle gesto znamenat, ale nějak jsem se tím nezaobíral když jsme zahlédl že se pomalu blížíme. I já jim byl tím místem vždy očarovaný a proto jsem se po chvilce spolu s ní snesl do otvoru v jedné skalce, která vedla pod zem.
"Něco ti ukážu, myslím že z toho budeš nadšená," vypísknu vesele a poté se menším průchodem dostanu až k otevřené jeskyni, která byla hned mnoha věcmi zvláštní a jednou z nich byla hned jasná, čistá a průzračná voda a druhou mnoho zářivých krystalků na stěnách jeskyně, které nádherně zářily a osvětlovali to tmavé, tajemné prostředí.

Sledovala jsem Alexe a neohrabaně přistála tam co on. Alespoň jsem tam doletěla a neslítla už. Sotva jsem si srovnala křídla na zádech, už mi Alex říkal, že mi tu něco ukáže a že si myslí, že z toho budu nadšená. No po tom, co mi ukázal tohle všechno, jsem mu vážně věřila i když jen těžko jsem si představovala něco ještě lepšího. No, než jsem uviděla jeskyni, do které mě zavedl. Doširoka jsem otevřela oči a všechno si to tu svými nyní zvířecími smysli prohlížela. Bylo to tak krásné, že jsem neměla slov. A vlastně mi to i vyrazilo dech. Všechny ty světélkující krystaly ve skále, které vypadaly jako hvězdy, kterých se dá dotknout. A tak průzračná hladina vody. Nevěděla jsem co dřív. Pořádně jsem si to tu prohlédla a při tom jsem si sedla vedle Alexe a mírně se o něj opřela. Bylo to tak nádherné, že to nešlo ani popsat. Na tohle jednoduše slova nestačila.

I když jsem tohle místo viděl podruhé, přesto jsem z něj byl stále unesený. Usmíval jsem se od ucha k uchu a prohlížel si to tady. Zhluboka se nadechnu příjemného ovzduší, které nás obklopovalo a zastavím se kousek od čiré vody. Sám jsem tak nějak pohlcoval krásu okolí a kochal se rozhledem který nám byl umožněn. Kde jinde najít tak krásné místo? Cítil jsem jak se o mě opřela a tak jsem ji položil ruku na krk a podrbal ji. Bylo to zvláštní a to ticho kolem nás... tohle místo bylo stále lidmi i ostatními nedotčeno a to se mi opravdu líbilo. Celý les byl takovou velkou záhadou. Zaostřil jsem na krystalky na skále a pousmál se, poté mě něco napadlo. Opatrně se vzdálím a vzlétnu. Dostanu se nad čirou vodu a snesu se tak nízko, abych se špičkami bot dotýkal hladiny vody. Vypadalo to jako bych chodil po vodě pokaždé co jsem udělal krok blíže zpět k ní a proto se na Mirys pobaveně uculím.

Rozhlížela jsem se a kochala se tou krásou dokud jsem neucítila, jak se Alex vzdálil. Jakmile to udělal, tak jsem se dívala jen na něj. Byla jsme ráda, že se zase usmívá. Ten jeho úsměv byl prostě k nezaplacení. Byl tak krásný, že by se snad mohl rovnat i tomuhle místu. Nechápala jsem, jak to dokáže, ale uměl to. A pak vzlétl a hned na to se snesl nad vodou tak, že to vypadalo, jako by po ní chodil. A přicházel pomalu ke mě. Nadšeně jsem vyskočila na všechny čtyři a chtěla jsem to zkusit taky. Chtěla jsme to umět taky. Jenže jsem to neuměla. Jen co jsem položila první packu do vody, pochopila jsem, že to Alex dělá pomocí levitace. Ale hrozně mě to štvalo. Tedy on si to užíval zřejmě a za to jsem byla ráda. Ale vypadalo to tak zábavně, tak úžasně, že jsem si celým srdcem přála být ve své lidské podobě, aby mě mohl vzít k sobě. A zřejmě jsem tak moc toužila být v jeho obětí, až jsem se konečně zase proměnila. Trochu jsem při proměně klopýtla a následkem nerovného povrchu jsem spadla na zadek. Ale byla jsem to zase já. Mé lidské já.