Mirys & Alexander

"Hmm nějaké by tu mohlo být." Zakřenila jsem se, když řekl, že by si dal pivo. Byla jsem už taková, že jsem měla jedno nebo dvě piva v ledničce. Né, že bych ho pila furt, ale sem tam i mě přišlo k chuti a tak jsem zatím jedno vyndala a pak jsem sobě vzala ochucenou vodu citrónem. Donesla jsem to ke stolu  a pivo se sklenkou a s otvírákem jsem položila před Alexe. "Doufám, že piješ tohle. Jiné bohužel nemám." Pousmála jsem se a pak jsem se trochu nejistě posadila. "Proč sis nesedl...?" Zeptala jsem se nervózně, protože jsem nebyla zvyklá, že by na mě u stolu někdo čekal ve stoje. Podala jsem mu jeden z talířků a druhý jsem položila před sebe. Vzala jsem si jednu tortilu a počkala, než se usadí i on. "Doufám, že nám to bude stačit. Dobrou chuť." Usmála jsem se na Alexe a počkala, než si vzal i on tortilu a pak jsem se pustila do té své s chutí.

Když poznamenala že by tam nějaké mělo být, v duchu jsem zadoufal že bude, protože jsem na něj dostal opravdu chuť. Proto když se vrátila se citronovou vodou a s pivem v ruce, jó pivem, zajásal jsem v duchu a spokojeně se usmál,až teprve po tom co se usadila ona, jsem se usadil i já. "Je to zvyk, nikdy si nesedám ke stolu dříve jak dívka, když tedy nemám tu možnost ji podržet židličku," zasměji se a když si vezme tortilu, nabídnu si taky. "Určitě bude, nejsem až takový jedlík," usměji se a podívám se na jídlo které vonělo a vypadalo naprosto úžasně. "A ano, tohle pivo se dám velice rád," dodám po chvilce co mi dojde že jsme zapomněl odpovědět a s chutí se pustím do jídla které nám připravila a že bylo výborné! "Tak...musím uznat... že .. tohle se ti.. mmm...opravdu povedlo," dodám s kouskem jídla v puse a ušklíbnu se. Sám na chvíli odložím tortillu a otevřu si k tomu pivo pomocí otvíráku, který přede mě postavila.

"Ale já nejsem žádná vznešená lady, abys mi přidržel židličku." Zasmála jsme se pobaveně hned po té, co mi odpověděl a také mé tím uklidnil. Vážně jsem se bála, že jsem udělala něco špatně a dost mě to znervózňovalo. Ale takhle jsem se nad tím jen pobaveně ušklíbla. "Vážně ne? Tuším, že jeden démon mi tohle už říkal a pak spořádal téměř všechno co jsem připravila. A že toho nebylo zrovna málo." Uchechtla jsme se pobaveně když mě ujišťoval, že není až takový jedlík. Pravda, tortili byly dost syté, ale já se po nich mohla utlouct, když jsem na ně dostala chuť. A po náročném dni jsem schopná sníst klidně i tři, takže tak. Pustila jsem se s chutí do první a slastně přivřela oči. Opravdu jsem se musela pochválit, nad tím, jak se mi to dnes povedlo. Jenže v tom mi jídlo začal Alex chválit s kousek v puse a vypadal přitom tak vtipně, že jsem se neudržela a po rychlém polknutí, jsem se rozesmála. "Děkuji." Řekla jsem při smíchu a snažila se uklidnit. Naštěstí si pak Alex otevřel pivo a tak jsem se mohla pořádně nadechnout a jen se culit jak pitomá a ne se smát jak naprosto praštěná.

Moje chvála na jídlo nejspíše musela vypadat opravdu legračně, protože to mojí společnici vyhecovalo ke smíchu. Chvíli jsem měl strach že se mi udusí, protože to spolkla tak rychle až jsem se divil. Její smích mě ale vyhecoval k tomu abych se tomu zasmál i já. No a s doznívajícím smíchem jsem se napil piva a snědl i zbytek tortilly a samozřejmě jsem se rozhodl si přidat a proto se natáhnu pro další. "No beru zpět, tohle jídlo bych mohl jíst pořád," zakřením se a pohodlněji usadím na židličce. "No, vím že nejsi žádná dáma, ale slušnost je slušnost," usměji se. "Nebo by jsi byla radši aby ze mě byl sobecký hulvát?" zeptám se se smíchem a znovu se napiji z nahořklého piva, jak dlouho jsem neměl pivo! Už jsem skoro zapomněl jak chutná.

Byla jsem ráda, že se Alex začal smát se mnou a nemyslela si, že se mu směji škodolibě nebo posměšně. No dobře, škodolibé to asi trošku bylo, ale nemyslela jsme to špatně! Ale jak jsem už řekla, naštěstí to zřejmě pochopil a zasmál se se mnou. Pak se napil piva a dojedl tortilu. A pak že nebyl jedlím! Já stihla sníst sotva půlku, zatímco on už si přidával druhou. "To mě těší, že ti chutná. Jedlíku." Zaculila jsem se na něj, když si přidal se slovy, že by tohle jídlo mohl jíst pořád. Sama jsem dojedla druhou půlku své první tortili, zatímco on jedl svou druhou. Naštěstí mě ta jedna bohatě stačila, díky té vydatné snídani, kterou jsem s ním měla v kavárně. A tak jsem si už nepřidala a nechala jsme mu i tu třetí, jestli ji bude chtít. "Ne, to bych určitě nechtěla. Těch je už dost." Přitakala jsem na jeho slova a pobaveně se napila, tedy vypila celou sklenku, své citronové vody.

"Nemůžu za to že vaříš tak dobře, jeden potom neodolá,"odpovím s úsměvem a odsunu pivo trochu stranou. Dojídal jsem další tortillu a ta chuť se mi rozplývala na jazyku.A navíc miloval jsem smaženou cibulku, opravdu a tortillové těsto bylo výborné, od toho normálního dokonce zdravější leč neobvyklé. Ne opravdu na chutě jsem byl vybíravý ale tohle nemělo chybu, tak dobré jídlo bych nedostal ani v restauraci. "Tak pokud nebudeš i tu třetí, tak si ji dám," zakřením se když dopije své pití a podotkne že takových už je dost, přikývnu. "A hlavně v démoní společnosti, najde se už opravdu málo hodných démonů. I když dá se říci že já jsem hodný? Co když to jenom hraji a v jádru jsem tuze zlý a dělám si zálusk na tvou duši?" zakřením se a olíznu si rty které byly lehce nasládlé od cibulky.

Zasmála jsem se, ale přikývla. "Vaření mě většinou baví. A když to někdo ocení, je o to o to větší radost." Mrkla jsem na Alexe po té, co mi, dá se říct, znovu pochválí jídlo, které jsem nám připravila. Byla jsem ráda, že trochu odsunul pivo. Opravdu nerada bych čistila skvrnu od piva. Ne že bych tím chtěla říct, že je Alex nemotora, to ne. Ale každý z nás už určitě tisíc krát něco rozlil. A já chtěla náš společný čas využít úplně jinak než řešením skvrny. "Jen si ji dej." Přikývla jsem, když se mě vlastně zeptal, jestli budu tu poslední tortilu. "V klidu to dojez, já zatím umju nádobí. A ty až dojíš, tak mi povíš o těch tvých runách." Mrkla jsem na něj natěšeně a zvedla jsem se od stolu. Doufala jsem, že zůstane sedět a opravdu si to v klidu dojí. Zatím jsem vzala nádobí a vlastně jsem ho jen dala do myčky, protože toho bylo docela dost a jak už jsme zmínila. Plánovala jsem náš čas využít jinak. Takže jsem rychle nandala nádobí do myčky a ještě než dojedl, tak jsem se vrátila a zatím si u stolu otevřela ten dopis, co mi přišel dnes. Ale to už Alex pokračuje v debatě o hulvátech. A dostal se přes ně k démonům. "No ono hulváti se najdou mezi každou rasou, věř mi." Zaculila jsem se a pak se krátce zasmála. "Tak to bych ti nevěřila i kdybych chtěla." Dodala jsem pobaveně a bezstarostně. V tomhle jsem mu opravdu věřila.

Když mi povolí abych si vzal i tu poslední tortillu, natáhnu se pro ni aby mohla v klidu odnést talíře a už se jimi nemusela zaobírat na později. Také že mě ujistila o tom že zatím umyje nádobí a potom si popovídáme o těch runách. Souhlasně přikývnu a zatímco v klidu dojím výborné jídlo, nechám ji odnést talíře aniž bych ji nějak rušil. Její natěšené mrknutí prozradilo že se opravdu těší až jí něco ukážu, jenže co když si to představovala nějak jinak? Protože ne že by to nebylo nic extra, byla to rozmanitá schopnost ale i tak... Ne, tyhle hloupé myšlenky jsme hodil za hlavu a akorát se nad svou hloupou starostí zasmál. Za chvíli už ale byla zpátky a já měl dojedeno, tak jsem se postavil od stolu a na ex do sebe kopl celé pivo, které jsem odnesl do koše a chvíli jsem pátral kam ho mám dát, než jsem si všiml tříděného odpadu a dal jsem ho mezi barevné sklo do tašky která byla v kuchyňské lince pod umyvadlem. To už ke mě promluvila s tím že se hulváti najdou v každé rase a že mému povídání nevěřila ani kdyby chtěla. Což akorát podloží mé nutkání se zasmát a tak to udělám. "Máš pravdu," ušklíbnu se a když vyhledám příležitost, pořádně se protáhnu od toho sezení mi ztuhlo celé tělo. "Takže co kdybych ti teď vysvětlil ty runy?" usměji se a opustím kuchyňské zákoutí.

Sledovala jsem po očku Alexe, jak dojídá tortilu i to, jak se pak postavil, vypil pivo a odešel vyhodit flašku. Mlčela jsem a nechala ho ať hledá a zkoumá i tam. Zatím jsem si přečetla pozvánku, která byla v obálce, ale když už se Alex vrátil, tak jsem ji zase do obálky schovala a celou obálku odložila na stůl. Zasmál se, ale souhlasil se mnou, že se hulváti najdou už všude. No a pak konečně navrhl, že mi teď vysvětlí ty runy. "Ano!" Vyhrkla jsem ihned nadšeně a doběhla na gauč, na který jsem si nadšeně sedla s jednou nohou pod zadkem a čekala, než se ke mě přidá a začne mi vše vysvětlovat. Je pravda, že jsem o nich už něco četla, ale on je ovládal. Nebo tedy... no to mi vysvětlí. Každopádně ví jak fungují! A slyšet to od někoho, koho jsou tak trochu součástí, je něco úplně jiného než o nich jen číst a přemýšlet nad tím, co v textu je pravda a co je smyšlené.

Opravdu byla natěšená a tak jsem se musel usmát a dohnat ji když se posadila na gauč. Po chviličce přemýšlení jsem se usadil za ní a zatím co mě sledovala modrýma očima, jsem hledal správná slova a pojmenování. "Runy jsou také jiným názvem pro démonické písmo. Někteří ovládají runy hmotné, ty jsou už vyryté do kamenů a vlastník je pouze zaktivuje pomocí magické moci a žádá po nich určitá přání. To jsou možná ty které znáš z knížek, protože některá kameny byly přechovány až do dnešní doby. Těžko ale říci jestli se někde nachází a pokud ano, je už opravdu minimum těch, kteří je dokáží zaktivovat a použít," vydechnu a pousměji se na Mirys která mě bedlivě poslouchala. "V podstatě jsou odkázáni na písmeno, které je na runě naspáno," vydechnu a zamyslím se. "Díky svému původu já sám dokážu psát i číst démonické písmo a proto si můžu pravidla run napsat sám a žádat od nich na oplátku v podstatě cokoli.V lidské podobě udržím maximálně jednu runu aktivní, ale v démoní nanejvýš tři, taková moc má na mé tělo nápor a kdybych nedával pozor, vzala by mi veškerou životní energii a zabila mne," vysvětlím a doufal jsem že mě chápe.

Sledovala jsem Alexe, který se s pousmátím vydal za mnou a usadil se vedle mě. Chvilku bylo ticho jak Alex přemýšlel, nejspíš kde začít. Nechala jsme mu dost času a v klidu čekala. No v natěšeném jakž takž klidu. Konečně mi začal vysvětlovat co jsou to vlastně runy a jak fungují a tak dále. Pozorně jsem ho poslouchala a vše si ukládala do paměti. Trochu jsem nad tím i přemýšlela. "Možná ano, ale také jsem četla o textech napsaných runami." Přikývla jsem souhlasně, ale jinak mu zatím do povídání nezasahovala. Až když mi vysvětlil, že by ho mohly i zabít, tak jsem zase vznesla otázku. "A to tedy nakreslíš - teda napíšeš nějakou runu a chceš prostě... já nevím aby ti narostla křídla?" Říkal přeci, že on po runách může žádat prakticky cokoli. Ale je cokoli opravdu cokoli? Tady si člověk není nikdy jistý. Ale pokud ano, tak by to bylo neuvěřitelně úžasné. "Ukážeš mi jak je kreslíš? Tedy chci říct píšeš." Zeptala jsme se hned po své první otázce a v očích mi tančily jiskřičky.

Usmívala se a já byl rád když sem tam něco prohodila, nějakou tu otázku, vysvětlovalo se po tom o dost lépe a ujasňovaly se neshody. "Ano, texty napsané čistě runami jsou opravdu mocné a vzácné. Je ale nemožné aby plnou sílu textu využil jeden člověk. Nejlépe je na to potřeba více jedinců, protože se mezi ně síla magické moci a tedy její daň rozdělí aby mohla být využita. Můžeš je přečíst ale pokud nejsi dostatečně zkušený, síla run tě může pohltit zevnitř," vysvětlím. "V dávných dobách existovaly kulty mágů které runy hojně využívaly, byly psané v knihách a když odříkali jejich části, byli obohaceni obrovskou magickou mocí o které se jim nikdy nezdálo," vysvětlím a když hlesne jestli bych ji ukázal magické písmo, pousměji se a vyskočím na nohy. Postavím se před ní a zvednu ruku do úrovně mého hrudníku. Zhluboka se nadechnu a začnu se soustředit. Pomocí ukazováčku začnu psát démonickým písmem přání ke své runě. Modrá, až tyrkysová jasná aura se držela ve vzduchu a začala nabírat plného tvaru ve formě písma. "டிராகன் இறக்கள்," objeví se ve vzduchu a na zádech se mi začnou zhmotňovat dračí křídla tvořená černou magií, která začnou nabírat hmotné podoby. "Přesně tak, jak říkáš," pousměji se a párkrát zamáchám křídly abych ji ukázal že to opravdu funguje.

Opět jsem Alexe zaujatě poslouchala, když mi vysvětloval, jak to je s texty napsaných pomocí run. Vlastně mi ale stále nebylo jasné, proč se Runám říká démonické písmo. Každopádně než jsem se stihla zeptat na tuhle otázku, odpovídal mi Alex na tu druhou a to tím, že souhlasně vyskočil z gauče a začal do vzduchu něco psát. Snažila jsem se pochytit obrazce před sebou, ale moc mi to opravdu nešlo. A najednou se mu na zádech zhmotnila křídla. Taková, jaká mají draci, tedy alespoň podle legend. Sama jsem žádného neviděla a tak jsem to nemohla moc posoudit. "To je úžasné!" Zamrkala jsem nevěřícně a roztáhla koutky do širokého úsměvu. "Ale vysvětli mi prosím ještě, proč se runám říká démonické písmo? Teď jsi řekl, že některé texty psané runami využívali i mágové. Takže runy neužívají jen démoni, tak proč zrovna démonické písmo?" Zajímala jsem se dál.

Položila mi velice zajímavou otázku a tak s máchnutím ruky runu zruším a křídla se mi rozplynou. "Protože byly vytvořeny démonem, vůbec první vzniklé runy patřily démonům a nikdo jiný s nimi také neuměl manipulovat. Roky ale ubíhaly a s nimi se učily i jiné rasy které se buď to naučily démonické písmo číst nebo experimentovali a zjistili že se dá psát i v jiných jazycích. Moc run psaná v jiném jazyce sice nebyla už tak velká jako v původní podobě, ale lidé si po staletí našli vlastních způsobů jak runy využívat i jinak než je psát pomocí vlastní životní energie a moci. A jeden z příkladů je právě již předem napsaná runa jejíž kámen je v podstatě něco jako ochranná schránka a nabere do sebe jenom tolik moci, kolik odesílatel zvládne," vysvětlím znovu a trochu nervózně se pousměji. Snad mi bylo rozumět. "Nejsem ale taky kdejaký znalec, zjistil jsem teprve před pár lety že démonické písmo ovládám a když mě ho Tarra učila, no byl jsem malý a moc pozornosti a váhy jsem tomu nevěnoval," podotknu a své společnici se opět zahledím do modravých očí.

"Zajímavé..." Zamumlala jsem uneseně a dívala se stále na Alexe a jeho dračí křídla, která se rozplynula jako se horká voda barví čajem. Bylo to krásné. "Myslela jsem si to." Usmála jsem se, když mi řekl, že první runy vznikly od démonů. "Ale to už je...dlouho že?" Uculila jsem se a zamyslela se nad další otázkou. Nechtěla jsem vypadat moc hloupě, ale... Neudržela jsme jazyk za zuby a zeptala se na další otázku. "Můžu to zkusit já? Naučíš mě to?" Skousla jsem si při tom nejistě ret, ale pousmála se nevině. No co, za zeptání nic nedám, kdybych nemohla tak mi to prostě řekne. Nic se nestane. "Co by se stalo, kdybys napsal runu na člověka?" Zeptala jsem se a zamyslela se nad tím. Jestli kámen sloužil jako schránka, mohlo jako schránka sloužit i něčí tělo? Kdo ví kde ty otázky beru, ale, prostě jsem si nemohla pomoci. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby nějakou runu napsal Alex třeba na mou ruku. 
Trochu jsem se zarazila, když řekl, že ho to učila Tarra. "A kdo je Tarra?" Zeptala jsem se opatrně, abych něco hned nezkazila.

Zeptala se mě zda je to už dlouho a tak jenom přikývnu a pousměji se. "Je to už více jak tisíciletí, řekl bych," pousměji se a sleduji s jakým úžasem sledovala křídla která se rozplynula jako pára nad hrncem. Poté chtěla abych jí to naučil a proto se lehce rozesměji. "Bohužel to tě naučit nemůžu, musela bys oplývat magickou mocí jakou mám i já. Mohu tě naučit runy jenom číst aby jsi jim rozuměla, ale jejich moc ti nedokážu předat," leda tak přes kontrakt, zamyslím se a zhluboka nadechnu. Bylo tu opravdu teplo a bylo to fajn oproti chladu který byl venku. Poté mi ale položila otázku ohledně toho co by se stalo kdybych runu napsal na člověka. "Nic, protože pro tvorbu tohoto písma stále využívám svou plnou moc. Kdežto runy vyryté v kameni akorát potřebovali moc pro aktivaci, vzhledem k tomu že tam runa byla už vyrytá. Toto písmo ale mohu využívat i na ostatní a proto mohu udělat třeba tohle: "பனி உடை," vydechnu a náhle se na ni začnou tvořit překrásné sněhové šaty. (šaty) "V lidské formě dokážu ale pouze maličkosti, ale runy se dají využívat všemožnými způsoby, mohu pomocí nich také určovat pravidla a tak různě...," vysvětlím a zazubím se na ni, bylo to poprvé co jsem se s někým o runách bavil hlouběji a rozšířeněji. A jí to zajímalo...

Na mé otázky se mi od Alexe dostalo odpovědí a za to jsem byla hrozně vděčná. Přikývl, že to bylo už asi víc jak tisíciletí a tak jsem se nad tím jen pousmála. Jen bohové ví, jaká doba to byla pro Alexe, ale pro mne to bylo víc jak desítky životů. "Hmm, tak mě nauč ho číst!" Navrhla jsem nadšeně, když mi vysvětlil, že nic jiného mě naučit nemůže. I číst runy musí být zajímavé! Navíc já se moc ráda učila nové věci. Samozřejmě jak které, ale zrovna tohle - kdo by se to nechtěl naučit? Jenže nad jeho další odpovědí jsem se nechápavě zarazila. "A kdybys prostě použil něčí tělo místo kamene? Aby měl na těle runu jako tetování nebo co a pak stačilo jen ji nějak zaktivovat? Jako ty runy na kamenech." Snažila jsem se vysvětlit, jak to myslím. Protože co mi zatím řekl, tak jsem tohle moc nechápala. Proč by to u kamene šlo, ale u těla ne? 
No každopádně mě od té otázky dokonale rozptýlil, když použil jiné runy. Nadšeně jsem sledovala šaty z vloček, které se na mě tvořily a zazubila se na Alexe. "Takže v démoní podobě bys toho zvládl víc?" Chtěla jsem se radši ujistit, protože mi to už říkal, ale i tohle bylo báječné.

"Nikdy jsem nezkoušel využívat člověka jako schránku, a ani to nehodlám zkoušet kdo ví co by se stalo," vydechnu zaraženě když svou otázku upřesní a lehce se zamračím. Tenhle nápad se mi vůbec nelíbil. "Navíc si myslím že by to nefungovalo protože na rozdíl od kamene tělo je živé a má vlastní vůli, nejspíše by ta moc samotné tělo roztrhala zevnitř. Těžko říci," vydechnu zamyšleně a znovu se zadívám na Mirys. Sněhové šaty ji opravdu slušely a já se musel usmát, byla nádherná a její oči jenom doplňovaly její krásu. Poté se mě ale zeptá zda bych v toho ve své skutečné podobě zvládl více a tak přikývnu. "Ano, to poté dokážu udržet i více run, v boji si tak zejména posilňuji zbraň nebo svou vlastní magii," odpovím a když se mi naskytne příležitost, máchnu rukou a v ruce se mi objeví zlaté kopí se kterým jsem v podsvětí vybojoval už staletí. (kopí)

Zdálo se, že předtím mou otázku opravdu jen špatně pochopil a nyní mi pořádně odpověděl na to, co mě vážně zajímalo. Přikývla jsem zamyšleně. Poznala jsem z toho, jak se na mě díval, že se mu tenhle nápad moc nelíbí a tak jsme se na to dál už neptala. Nechtěla jsem se s ním pohádat, to vůbec ne. Ani kazit takovou chvíli, jako byla právě tahle. A tak jsem byla ráda, že mi odpověděl i na mou další otázku a já se měla čeho chytit, abych se k tamtomu nemusela už vůbec vracet. "tak musí být úžasné." Usmála jsem se nadšeně a na chvilku se zase zahleděla na šaty, které mi vytvořil. Jenže byly ze sněhových vloček, a mě za chvíli začaly studit. Vzhlédla jsme zase ke svému společníkovi, abych ho na to upozornila a poprosila, aby je nechal rozplynout, jako ta křídla před tím, i když jich bude škoda, ale vůbec jsme ze sebe tohle nedostala. Místo toho ze mě vypadlo: "Kdes vzal to kopí? Před chvílí tu žádné nebylo."

Zhluboka jsem se nadechl a doufal že zapomene na předchozí otázku protože jsem to opravdu zkoušet nehodlal. Bylo to nepříjemné téma a když jsem nad nim přemýšlel více a více, tím jsem začínal mít zvláštní pocit a docházelo mi proč jsou runy tak vzácné a málokdo chápe jejich moc. Kdyby každý přemýšlel nad podobnými věcmi, co by se ve světě stalo? Náhle mě vytrhne z přemýšlení když se ozve že to musí být úžasné a poté vyhrkne kde jsem vzal to kopí. Řekla to ale tak zvláštním tónem že jsem vyprskl smíchy a se zakřeněním jsem se ji zahleděl do očí. "Vyvolal jsem ji, je to moje démonická zbraň mám ji u sebe pořád, jenom ji pomocí magie skrývám. Každý démon to umí, tak jako skrýt svou pravou podobu," odpovím a stejně se znovu rozesměji nad způsobem jakým se zeptala, protože mě to opravdu pobavilo. Bylo to takové hravé a drzé.

Koukala jsem na něj nechápavě. Zřejmě se zamyslel a má otázka ho vytrhla z myšlenek zase k mé maličkosti. Vyprskl smíchy a se zakřeněním se na mě díval, ale já se na něj zamračila. "Tak nejsem démon! No tak to prostě nevím." Vyplázla jsem na něj jazyk a protočila oči. Alespoň mi to pořádně vysvětlil. Jenže po tom, co mi to vysvětlil se zase rozesmál. "Jsi jak malej kluk!" Namítla jsem ale už mi to nedalo a i moje koutky se začaly zvedat do úsměvu. Ten jeho smích byl prost nakažlivý. No byla to alespoň vhodná chvíle upozornit ho na ty šaty. "Ehm, pane vševědoucí, ty šaty jsou sice pravdu nádherné, ale je v nich zima víš?" Koukla jsem na něj s uculením, ale zároveň tak, jako by to byla přeci samozřejmost a on to měl dávno vědět.

"Omlouvám se slečno, hned svou chybu napravím, už se to nestane" upozorním ji první a nechám šaty opět zmizet jakoby tam nikdy nebyly a místo nich se zjeví její normální oblečení, které na sobě předtím měla. Poté se ale vrátím k tomu co řekla a pousměji se. "Tak jsem to nemyslel, smál jsem se tomu drzému způsobu jakým jsi to řekla, tedy... tónu hlasu, přišel mi legrační takový jiný než obvykle," podotknu abych ujasnil situaci a potom se ohlédnu po místnosti. "A ano ovládat více run je sice úžasné ale taky příšerně unavující," usměji se na ni a prohlédnu si její vlnité, kaštanově černé vlasy. "Hmm... je ještě něco co bys chtěla vidět nebo vědět?" zeptám se po chvilce koukání na její maličkost a vřele se pousměji. Bylo to fajn, jenom tak tu takhle dovádět a blbnout. A vůbec, byl jsem rád že se zajímá i když se mi zdálo že začíná být lehce otrávená, ale možná to bylo jenom klamné zdání.

teď jsem se uchechtla já, když začal, ze se omlouvá a oslovil mě jako slečnu. Ujistil mě, že se to už víckrát nestane a nechal zmizet ty šaty. Chvíli jsme se bála, že před ním zůstanu nahá, ale to se nestalo naštěstí. To bych se asi samou trapností té situace propadla. No pak mi objasnil, jak to je a proč se smál. Chvíli si mě prohlížel a pak se zeptal: "Hmm... je ještě něco co bys chtěla vidět nebo vědět?" Zamyslela jsem se, ale pak zavrtěla hlavou. "Už mě asi nic moc nenapadá... kromě..." Zvedla jsem intonaci na konci a vyskočila z gauče. Nadšeně jsem proběhla kolem Alexe zpátky ke stolu, kde jsem vzala obálku a vytáhla z ní pozvánku na ples. "Je tu ještě jedna otázečka. " Uculila jsem se na něj a dala mu pozvánku před obličej. "Nešel bys se mnou? Zve mě má zaměstnavatelka. Oblek ti ušiju během pár minut. Mám tu látku." Zaculila jsem se jako neviňátko, ale pak jsem si nervózně skousla ret a čekala, co mi na to odpoví.

Sledoval jsem ji a byl tak nějak rád že ji nenapadla ta jediná věc, kterou bych pravděpodobně neudělal. Tak nějak se mi ulevilo, ale v tom najednou pronesla že už ji nic moc nenapadá ale... se zvýšeným hlasem vletěla do kuchyně a přede mnou zůstalo jenom pusto prázdno. Párkrát jsem zmateně zamrkal než jsem se otočil ke dveřím, ve kterých se za malou chvíli zase objevila. Co... to? Pomyslel jsem si ale nakonec se usmál abych se netvářil jako pitomec. V očekávání jsem přešlápl na místě když vytáhla nějaký papír z obálky a znovu ke mě upřela své nebeské oči. Chtěl jsem ji říci že její oči jsou nádherné jako moře v Barceloně a možná dokonce více, ale místo toho jsem tam jenom stál a hleděl na ni. Měla ještě jednu otázku a já začal být zvědavý jaká asi bude. V tom mi položila papír před obličej a já si jej mohl přečíst. Byla to pozvánka na ples. Když ji znovu schovala do obálky a uculila se na mě, mohl jsem říct jenom jediné a to že se jí nedalo odporovat. "No já nevím,"začnu a zahraji své hluboké zamyšlení jako kdybych už snad něco měl v plánu a po chvilce napětí se ušklíbnu a odpovím: "Půjdu a s tebou rád," přece jenom by to mohla být zábava a společenské tance mi šly. Navíc nechat si ujít příležitost vidět ji v dalších okouzlujících šatech, to jsem rozhodně nechtěl.

Napjatě jsem čekala, jak mi Alex odpoví a když začal tím, že neví, málem jsem ho popadla a zatřásla s ním, aby mi dal jednoznačnou odpověď. To napětí jsem neměla ráda a on si ho při tom užíval! Najednou se ušklíbl a odpověděl, že půjde a se mnou že půjde rád. Nadšeně jsem vypískla, že jsem si to ani neuvědomila a spokojeně zatleskala párkrát. "Děkuju!" Usmála jsem se a s tím jsem se mu vrhla kolem krku a pevně ho objala. "Tak pojď, je to dnes večer. Musím ti ušít ten oblek!" Vyhrkla jsem když mi došlo, že tak moc času nemám. Doběhla jsem si do pokoje pro krejčovský metr a za pár vteřin jsem zase stála u něj. "Tak vidíš, nakonec mě uvidíš při práci. Tak můžeš posoudit, jak moc mi to jde." Zaculila jsem se a odvedla si ho do obýváku, kde jsem měla více místa a rychle jsem si ho přeměřila. Délka rukávů, nohavic, šířka a délka zad atd. "No ale boty neumím, ty koupíme po cestě." Uculila jsem se, jako by nic. "No...ty mě necháváš abych se furt ptala, tak...ty se nechceš na něco zeptat?" Dala jsem mu otázku a zároveň příležitost, aby se zeptal na co jen chtěl, při tom, co jsem pracovala.