Mirys & Zareth

Zahlédla jsem toho chlapce, který byl i v knihovně. Možná že v něm přeci jen Zerath byl. Nic méně to vypadalo, že si mě nevšiml a za chvíli zase odešel. Zadívala jsem se za ním zamračeně. No hlavně že odešel. Já jsem si teď alespoň pořádně vychutnala svůj dortík k snídani stejně jako kafe. A brzy na to jsem zaslechla dopadat kapky deště na okno kavárny. Dojedla jsem a dopila zbytek kafe. No teď se mi nechtělo už vůbec nikam chodit. No co. Vzala jsem knihy, zabalila je do bundy a rozeběhla se domů. Nikoho jsem nikde neviděla a tak jsem už zamířila přímo domů. Stejně u mě doma nikdo není a já tam mam svoje zbraně, takže kdyby si zase někdo vyskakoval, alespoň se budu moct pořádně bránit. A při tom dešti, no řekněme, že jsem doufala, že už ten někdo zalezl a nechá mě na pokoji.

Vyletěl jsem nad mraky. Teď jsem viděl všechno mnohem jasněji. Dokázal jsem vycítit jednotlivé duše lidí pod sebou a skoro na rukou cítil jejich krev. Letěl jsem docela dlouho, netroufnu si to odhadnout. Když v tom jsem si toho všiml. U jedné z bytostí jsem nedokázal vycítit její krev. Snesl jsem se k zemi v postranní uličce a vzal na sebe svou lidskou podobu. Vyšel jsem z uličky a měl ji teď proti sobě.Měl jsem jen okamžik na to zkontrolovat její rysy. Nesmíš ji zabít, už nikoho nesmíš zabít. Byla to žena, něco po 40. s bílými vlasy. Mohla to být matka Mirys? I když jsem byl téměř u ní stále jsem nedokázal s její krví nic udělat. V obličeji si mohly být trochu podobné to už jsem moc nezjišťoval. Rozčílilo mě, že na ní má moc nepůsobí stejně, jako tehdy s Mirys v baru. Jenže tentokrát mě náhlá bezmoc vytočila mnohem víc a já se už neudržel. Když jsem kolem ní prošel, rychle jsem se otočil a praštil ji rukojetí dýky do spánku. Žena mi spadla do náručí. Řízl jsem ji dýkou do ruky a jednu ze svých lahviček, jsem naplnil její krví. Naštěstí jsem neměl žádné publikum, protože začalo celkem slušně pršet a oblohu začaly rozsvěcovat blesky. Nechal jsem ji ležet na chodníku. Tohle přežije. Nebyl jsem si tím sice úplně jistý protože rána byla hluboká a já s uzdravováním jiných bytostí nemám  žádné zkušenosti. I když jsem ji chtěl zabít, už jen pro tu otravnou schopnost musel jsem ji nechat ležet a vydal se za starým známým.

Doběhla jsem domů, kde jsem si dala horkou sprchu. Už jsem neměla ten pocit, jako by mě někdo sledoval. Za to ve sprše se mi zatmělo před očima z ničeho nic a hrozně mě začalo pálit mé znaménko. Už se mi to párkrát stalo, a tak jsem se rychle opřela o zeď a zhluboka dýchala. Musím přijít na to proč se mi to děje! neměla jsem totiž ani páru, proč mě mé znaménko někdy pálí, ale rozhodně na to přijdu. A měla bych co nejdříve, protože z toho mám vždycky špatný pocit. Snažila jsem se tedy uklidnit a přesvědčit se, že se nic neděje. Vylezla jsem ze sprchy a zabalila se do župánku a šla si pročíst ty knihy, které jsem si půjčila. Snad tam najdu pár užitečných informací.

Když jsem došel do starého domu na kraji města byl jsem promoklý až na kost, ale nevadilo mi to. Otevřel jsem dveře a sešel po rozvrzaných schodech. Zatáhl jsem za páku. Chvíli se nic nedělo, ale pak se odklopila malá mřížka a já zahlédl zelené oči. Mřížka se opět zavřela, začaly chrastit nějaké řetízky a pak se dveře konečně otevřely. " Zarethe." zasmál se černovlasý mladík. "S tebou je každý den o poznání horší." Věnoval jsem mu jen jeden krátký pohled. "Taky tě rád vidím." zamumlal jsem a zamířil k jednomu z mnoha stolů. Celá místnost byla jedna velká laboratoř uzpůsobená pro mága jako byl tady Chris. Všude bylo mnoho malých baněk a lahviček. Bylo to jako z jiného století, ve vedlejší místnosti už však vybavení bylo o dost modernějším. Sedl jsem si ke stolu a položil na něj lahvičku s nově získanou krví. "Bude tohle stačit?" zeptal jsem se. Chris si ode mne lahvičku vzal." No... co se množství týče na vstup, je to dost. Jenže potom budeš potřebovat mnohem víc a čerstvou to víš ne?" zeptal se. " Vím a mam ji neboj." řekl jsem " Ty teď zjisti, jestli je to ta, kterou potřebuji."

Začetla jsem se do knížek tak moc, že jsem ani nevnímala bouřku, která se přihnala. Vyrušil mě až hrom, který zněl, jako by byl přímo nad mým domem. Věděla jsem, že jsem v domě v bezpečí, ale ten nepříjemný pocit tu byl stále. Neměla jsem bouřky ráda a bála jsem se jich. Proto jsem si s knihami radši zalezla k televizi a pustila si ji, abych bouřku, která venku panovala, vnímala pokud možno co nejmíň. Naštěstí se to celkem povedlo, protože dávali pořad, který mne zaujal, ale nakonec jsem u toho usnula, ani sama nevím jak.

Nejsem si jistý jak dlouho to mohlo trvat, ale když za mnou konečně Chris přišel, spokojeně se usmíval. "Jo....je to přesně ta, kterou potřebuješ." pak trochu zvážněl "Naše dohoda doufám pořád platí ne? Otráveně jsem mávl rukou. " Jo jasně. radši mi ještě jednou ukaž plán toho podzemí ať neudělám nějakou blbost." Chris mi podal lahvičku a odběhl do vedlejší místnosti. Chvíli se v něčem přehraboval, ale pak se už vrátil s náručí plnou papíru. Rozložil je na stole. Jeden celek byla mapa, popisující nějaký obrovský komplex. Papíry byli značně zašlé a popisky se téměř nedaly přečíst. Chris něco zamumlal a listy se zdály být jako nové. "Takže...tohle je celkem přesný plán, ale několik desítek let starý. Většina věcí by měla vypadat takhle." Na chvilku se odmlčel "Poslední změna o které vím je tady, tady, tady a tady." Chris přes mapu dával nové papíry s odlišným zakreslením komplexu." Přerušil jsem ho tichým zavrčením. " Takže vlastně pořádně nevíme jak to tam vypadá, protože tyhle informace už jsou taky nějaký rok staré...Bezva."

Spala jsem na gauči s puštěnou televizí docela dlouho. Vlastně jsem se vzbudila až o dvě hodinky později. Odložila jsem knihy a televizi vypla. Venku pořád pršelo, ale to mi nevadilo. Hlavně že bouřka byla už pryč. A tak jsem se rozhodla, jít se proběhnout. Vylezla jsem ven a vběhla do lesa, kde jsem se přeměnila na černou kobylku a rozeběhla se do lesa, po kterém jsem se docela dlouhou chvíli proháněla, až jsem byla promoklá na kost. V tomhle těle i to ale vůbec nevadilo.

"Takže pokud na ní nic z toho nebude působit, dokáže přečíst i tu tabulku?" Zeptal jsem se na konec když už jsme asi po čtvrté prošli plány. "Neměla by na ni působit žádná ochranná kouzla. Nejsem si jistý, jestli ji dokáže na místě přečíst, ale můžete ji sem přinést a přepsat to.Dál už si s tím poradím. Jsou tu nějaké knihy podle kterých by se mi to mělo povést přeložit celkem rychle." odpověděl Chris. "Ještě něco s sebou potřebuju?" zeptal jsem se. " Jen svoji dýku.Doufám žes ji neztratil." Zasmál se Chris. "Ne, tu zpropadenou věc mám furt u sebe...Takový blázen nejsem." Zamumlal jsem. "Hlavně si ji nenechej od nikoho vzít." Řekl Chris. "Jednou to stačilo.Stejnou chybu už neudělám, nejsem ničí pes." opáčil jsem hořce

Nakonec jsem se vrátila domů a zjistila, že už je docela pozdě. Oběd jsem zaspala a pak běhala dost dlouho. Doběhla jsem domů, kde jsem se najedla, umyla, oblékla a prohlédla se. Černé džíny a pohodlné tričko fialové barvy. Pak ještě mikina a bunda, abych nebyla hned zase mokrá. V knihách jsem se dočetla něco málo užitečného, ale vůbec nic o tom, co by mohl mít za lubem Zerath. A protože moje zvědavost vyhládla až na stupeň, že odpověď znát musela, tak jsme vyrazila na místo, kde by na mě měl čekat Zerath za chvíli.

Naposledy jsem se podíval na plány místa. Nemohl jsem si je vzít s sebou byly až moc neskladné. Zkontroloval, že mám u sebe jak dýku, tak lahvičku s krví. Chris mi chvíli udělal proslov o tom, že jestli se dneska neovládnu, nebo někoho zabiju, můžeme se jít s plánem leda vycpat, protože si nás všimnou dřív než k nim dojdu.Ještě mi podal nové modré čočky, abych na veřejnosti nevzbudil tolik pozornosti nasadil jsem si je a vydal se směre k baru, kde měla čekat Mirys.

Byla jsem už skoro tam, ale nikde jsem nikoho neviděla. Třeba byl vevnitř, ale tam bude teď plno lidí, když pořád prší. Vešla jsem tedy dovnitř a odložila si bundu na věšák. Nakonec jsem si tam pověsila i mikinu a objednala si nějaký dobrý drink, co jsem našla na lístku. Rozhlédla jsem se, jestli tu náhodou Zerath už není, ale k ničemu mi to nebylo, protože stejně mohl být v jiné podobě. Vypila jsem si ten drink a čekala, jestli se vůbec objeví.

Venku jsem ji neviděl, šel jsem proto do baru.Když jsem tam vešel okamžitě jsem ji uviděl. Všiml jsem si že její záda jsou nejspíš zahojená. Působivé... Proto jsou lidé nejspíš ochotni uzavřít smlouvu. Má mnoho výhod Odložil jsem si, ale ujistil se, že dýku mám pořád u sebe. Přisedl jsem si k ní a věnoval jí široký úsměv. "Takže... Můj návrh tě přece jen zaujal?" Nadhodil jsem vyzývavě místo pozdravu.

Netrvalo to moc dlouho a zaslechla jsem za sebou vyzývavý tón Zeratha, když se ptal, jestli mě tedy jeho návrh zaujal. Ale nelekla jsem se. Slyšela jsem jeho kroky, když ke mě šel i když jsem nevěděla že to je on. Nenechala jsem se překvapit a rozhodně to nedala najevo. "Jsem zvědavá na tvůj návrh, ale ještě jsem ho nepřijala." Upozornila jsem ho a ohlédla se na něj. "Tak si přisedni a povídej." Vyzvala jsem ho a dívala se do jeho očích, které teď byly modré. Zřejmě zabarvené čočky.

Přisedl jsem si k ní. A objednal si ani nevím co. Stejně jsem to neměl v plánu pít. "Ta nejotravnější stvoření na tomhle světě, jsou anděle. Docela mocní a když zabiješ jednoho, seběhne se dalších deset...Trochu jako dotěrný hmyz." začal jsem a nijak neskrýval svůj odpor k nim. "Bohužel je jeden jejich řád, který se před světem snaží schovat docela mocné a užitečné hračky. Syslí si je i když nemají tušení jak je použít." pokračoval jsem trochu vřelejším tonem. "Tím, ale tenhle svět do značné míry trpí. Jako příklad můžeš brát třeba parazitování démonů na lidech." Chvíli jsem se odmlčel. "Ten řád a tajná pevnost je relativně nedaleko odsud, ale celkem těžko jim vysvětlíš, že ti mají vrátit co jim nepatří." Zadíval jsem se na ni. "Pověs měla jsi někdy to štěstí postavit se andělovi? Nebo s ním mluvit? Doufám, že jo ušetřilo by nám to totiž dost času. Potřeboval bych si totiž udělat obrázek kolik o nich víš abych tě mohl když tak na něco připravit... Pokud se tedy teď nehodláš vypařit."

Vyslechla jsem si ho a u toho upíjela další drink, co jsem si objednala. Tenhle už byl bez alkoholu a byl dost sladký. Proto jsme ho pila po troškách. "Hmm, přestaň tu obcházet kolem horké kaše. Ode mě chceš co? Abych se tam vloupala? Něco jim sebrala a přinesla ti to?" Zeptala jsem se přímo a na jeho otázku jsem neodpovídala. Nejdřív jsem chtěla vědě o co vážně jde. Takhle mi toho moc neřekl a já vlastně opravdu nevěděla, co po mně chtěl. No, tak snad mi to řekne. A kdyby snad ne tak co? Prostě zmizím - jak řekl - vypařím se.

Otráveně jsem mávl rukou. "Neblázni, přeci bych tě tam nenechal jít samotnou...A je to docela velký komplex nejspíš by ses tam ztratila a ještě by tě chytli.Ale jejich ochranná kouzla na tebe nebudou působit, takže se budeme moct dostat dovnitř a ven než si toho někdo všimne. Ale jinak jo máš pravdu...potřebuju od tebe pomoct se někam vloupat, když to chceš slyšet takhle..."Trochu jsem ztišil hlas. "Až budem odcházet, můžeš si s sebou vzít cokoli budeš chtít, klidně i zlatý grál,je mi to jedno, jen když mi pomůžeš vzít jednu kamennou tabulku.

Zamračila jsem se na Zeratha, ale nechala ho domluvit. "Na co bys potřeboval kamennou tabulku? Co umí, že jí tak moc chceš?" Zeptala jsem se ihned ostražitě a zamyslela se. "Má to háček. Když půjdeš se mnou...na tebe ty jejich ochranné kouzla fungovat budou." Ujistila jsem ho hned. Přeci jen, pořád jsem neuměla tu moc ovládat. Mě chránila tak nějak sama. Nemusela jsme kvůli tomu dělat nic, ale na něj se má magie nevztahovala. No...ale stejně. Proč bych se vůbec měla někam vloupávat? Sebrali mu to nebo to prostě nezískal možná z nějakého důvodu. Zabíjel lidi a ne zrovna málo za den, co jsem ho sledovala. Tak proč bych mu vůbec měla pomáhat?

"No..."začal jsem opatrně. "Může mě to osvobodit víš? Naděje na normální život.Nebudu muset žít jako parazit." Podíval jsem se na svůj drink. "Máš vůbec představu jaké to je? I kdybych chtěl nemohu s nikým navázat jakýkoli vztah, protože ten dotyčný za pár týdnů umře. A oni tu desku ani neumí přečíst! mají jí tam jen proto, že si myslí , že je nebezpečná i když nemají ponětí jak s ní zacházet." přemýšlel jsem jak jsem byl měsíce zamčený pár set metrů od té tabulky věděl, že tam je a nemohl si ji vzít. "Andělé nejsou ti hodní a roztomilý co sedí na obláčku, brnkají na harfu a zpívají písničky. Jsou to vojáci a i oni dělají chyby, protože se slepě řídí svými pravidly." A neboj,s tím jsem samozřejmě počítal kdysi jsem tam už totiž byl, většina jejich kouzel je jednostranná, tím pádem je můžeš z druhé strany vypnout když se budeš snažit. Stačí trocha soustředění a pustí nás to dovnitř oba." Široce jsem se na ni usmál " A já věřím, že to zvládneš na rozdíl od těch okřídlených potvor."

Zase jsem poslouchala jeho vysvětlení a odpovědi na mé otázky. Co jsem z toho pochopila bylo to, že mu ta tabulka pomůže od života, který vedl teď. Zamyslela jsem se nad tím, co mi vlastně prozradil a co si od toho slibuje. To jestli mi lže je další věc, kterou bych měla vzít v potaz, ale co. "Takže, co přesně ta tabulka umí?" Zeptala jsem se ho a sledovala, jestli mi rovnou odpoví, nebo si to bude vymýšlet za pochodu. Ani jsem se nebála, že by mi jakýkoli byť maličký náznak unikl, přeci jen můj výcvik byl drsný a já musela uspět ve všem, což jsem i udělala. A to se jen tak nezapomíná.

Sáhl jsem po sklence abych měl trochu času na rozmyšlenou a napil se. Bylo to hrozně sladký, málem jsem to vyprskl. Zamračil jsem se na skleničku. "Příště bych se mohl zamyslet nad tím co si objednávám." Zamumlal jsem si pro sebe. Pak jsem se podíval opět na Mirys. Snažil jsem se říct fakta v dost velké míře aby se už neptala dál. " Jediné co ta tabulka umí sama od sebe je osvobodit tvé pravé já. Zbytek jsou jen návody snad ke všemu co tě napadne a týká se to mého druhu. Tahle konkrétní tabulka, se totiž zaobírá jen mým druhem, takže na nikoho jiného fungovat nebude." podíval jsem se na ni dívala se na mě tak urputně, až jsem se musel zasmát. " Co je?" Zeptal jsem se. zajímalo mě, jestli si to vůbec uvědomuje.

Napil se a já v tom viděla gesto, které použil jen proto, aby měl víc času na rozmyšlenou. Pak mi něco ještě řekl a nakonec se zasmál a zeptal se co je. Kopla jsem do se zbytek svého drinku a zamračila se na něj. "Nějak ti nevěří, to je. Jestli chceš mou pomoct, přesvědč mě." Odpověděla jsem prostě a pak se ohlédla ke dveřím. Počkala jsem ještě chvíli, abych zjistila, jestli se mě bude dál snažit přesvědčit nebo to vzdá a odejde. Ale podle toho, co mi řekl mě potřeboval. A protože jsme věděla jen o jediném zvěromágovi, který - vlastně která měla stejnou schopnost jako já, byla jsme si celkem jistá, že se jen tak nevzdá.

Trochu jsem se zarazil. " No to je snad jasné ne? Nikdy nikomu nevěř." Úsměv mi na tváři ztvrdl "po vídal jsem ti tady o konci požírání lidských duší, o naděje na nový začátek pro nás pro všechny, o pokladech a schopnostech o kterých se ti ani nesnilo a můžeš s nimi ochránit všechny na kterých ti záleží, o nakopání několika namyšlených okřídlených zadnic. Vylil jsem ti tady svoje srdce a řekl ti něco co jsem ještě nikomu neřekl..." Zatvářil jsem se dost zoufale. " Co ti mám ještě nabídnout? Jak tě mám asi ještě přesvědčit? Nejsem si jistý jestli to dokážu ještě jinak..." na chvíli jsem se odmlčel " Maximálně tě ještě můžu poprosit jako malý hodný rodinný démon, ale to po mně snad nebudeš chtít ne?..." Měl jsem chuť do něčeho praštit.

Po jeho poslední větě jsem se neubránila pobavenému uchechtnutí. "Jo, to možná jo, ale jak jsi před chvilkou řekl: Nikomu nevěř." Mrkla jsem na něj a pak se zvedla ze židle. "Takže mi dozajista rád ukážeš plány." Oznámila jsem mu, když už jsem si oblékala mikinu, protože jsem dále v téhle hospodě trčet nechtěla. Navíc s sebou nic neměl, tedy nic jako nákresy nebo plány toho komplexu. Takže by mi je měl ukázat někde jinde. Někde kde je vůbec má a já to hodlala využít jako dobrou záminku zjistit, kde bydlí nebo kde prostě teď v městě bych ho mohla najít.

"Cože?" To myslí vážně? " Já ti plány neukážu." začal jsem pomalu. "I kdybych chtěl, Nemám je u sebe. A já ti taky nevěřím, takže je celkem fér, že ty máš schopnosti a já znám cestu. Pokud tě budu chtít podvést, nedostanu to co chci a když ty se rozhodneš, že ty věci lépe využiješ sama, daleko se nedostaneš. To je ta nejférovější nabídka, kterou jsem za celý svůj život někomu dal." Opáčil jsem a taky se oblékl.

"Hmm nevím jestli se mi chce do nějakýho baráku, když ani nevím kde jsou chodby." Řekla jsem mu na rovinu, ale pak se zamyslela. Vlastně měl možná pravdu. Jen se mi nelíbilo, že jakmile tam vlezu, vlastně už nebudu moct jen tak zmizet. No, na druhou stranu jsem vážně doufala, že mi nekecá v tom, že bude moct navázat kontakty a nezabíjet při tom lidi i jiné bytosti. "Takže, kde se sejdeme? Mám v plánu se na to pořádně vyspat. A jestli mě budeš sledovat domů, rozhodně se mnou na tu akci nepočítej. Doufám, že tomu rozumíš." Řekla jsem varoně a celkem přesvědčivě výhružným tónem hlasu.