Mirys & Zareth

Ze zad mi neukápla ani kapka. Krev se okamžitě srazila a vytvořia pevný strup. Bolest mě trochu probudila a mohl jsem zase celkem jasně uvažovat. Podrazil jsem jí nohy, natáhl ruku a dýka, kterou svírala mi do ní přilétla. Popadl jsem ji za ramena, vyzvedl na nohy a přitlačil ke zni. Pomalu jsem jí drápy zarýval nad klíční kosti i mezi lopatky. Naklonil jsem se k ní a zašeptal " Řekni mi, jak je možné, že na tebe má magie nepůsobí a mužeš klidně jít."

Nečekala jsem, že mi podkope nohy, což byla chyba protože to udělal. Měla jsem to čekat, ale teď už s tím stejně nic nenadělám. O vteřinku později jsem už před obličejem měla dýku, ale nepoužil ji. Trochu mě to zarazilo, ale zároveň mi tím prozradil, že mě nechce zabít. Něco ode mě chce. Najednou mě popadl za ramena a přitlačil dost surově na zeď. Ale já nevydala ani hlásku a jen bolestí zatínala zuby, a to i když mi do těla začal zarývat svoje drápy. Upírala jsem mu oči do těch jeho, ale nehodlala jsem se jen tak vzdát. Hned jsem mu jeho ruce odtahovala od tebe, tedy chtěla jsem, ale byl dost silný a tak se mi podařilo jen zastavit jeho drápy v postupu hlouběji do mě. Zřejmě si toho nevšímal, protože se naklonil ke mě a šeptem se mě zeptal, jak je možné, že na mě jeho magie nepůsobí. Když odpovím, nechá mě prý jít. Nemohla jsem si pomoct, ale nevěřila jsem mu ani za mák. "Chováš se jako bys mě kvůli tomu chtěl zabít. Proč bych ti měla věřit a říct ti to?" Zasýpala jsem a rychle vykopla nohou. Naštěstí se mi díky tomu podařilo získat pár vteřin, načež jsem se odrazila a kopla ho ještě jednou, abych těch vteřin získala více. Pravda, zanechal mi díky mému počínání docela hluboké škrábance, ale na to jsem už byla zvyklá. Bohužel to stejně neubralo tolik na bolesti, ale i přes to jsem se snažila racionálně uvažovat. Kdybych mu chtěla utéct, tak to v tomhle stavu nesvedu, to jsem věděla. Ale mě vlastně stačilo, dostat se mezi lidi. Tam už se nebude moct projevovat jako ty. Proto jsem rychle vyrazila k nejbližší hospodě, o které jsem věděla a zatínala při tom zuby bolestí.

Tiše jsem zaklel. Když se dala na útěk, pochopil jsem kam míří. Očistil jsem si oblečení od krve a plně se přeměnil na svou lidskou formu. Sice jsem ji teď nemohl odvléct za svým starým známým a odpovědi si prostě vzít, ale mohl jsem to zkusit i jinak. Upravil jsem si rozcuchané vlasy a vydal se za ní tak, abych ji měl stále dobře na dohled.

Vběhla jsem do první hospody, kterou jsem uviděla. Zabouchla jsem za sebou a v tu ránu se na mě upřely všechny oči. Rychle jsem na sebe natáhl kabát někoho, kdo si ho pověsil u dveří a jakoby nic jsem odešla na záchody. Zamkla jsem se tam a rychle si vyčistila rány, aby se mi do nich nedostala infekce, ani nic jiného. Teď ještě vymyslet, jak se ho zbavit. Když jsem si omývala rány, šíleně to pálilo, ale ani tak jsem nevydala ani hlásku. Vypadala jsem hrozně, to jsem nemohla popřít. Rychle jsem se dala tak nějak do pořádku a prohlédla se v zrcadle. No, už to bylo lepší, ale krev na tričku jsem nezamaskovala. Alespoň že jsem zastavila krvácení. Najednou mi došlo, že jsem tu strávilo dost dlouhou dobu, a ten krvežíznivý parchant tu už dávno mohl být. Zapla jsem si tedy kabát tak, aby mi zakrýval rány i krvavé tričko, ale abych se v něm zase neupekla. A hned na to jsem vyrazila zase k baru a objednala si něco k pití, abych utlumila tu hroznou bolest.

Vešel jsem do baru zadním vchodem přičemž mě ve dveřích málem srazil nějaký hnědovlasý mladík s jmenovkou "Nick". Zatvářil se dost překvapeně, nejspíš mi chtěl začít vykládat něco o zákazu vstupu, ale nedořekl to. Udělal jsem ještě krok vpřed a tím do něj prakticky vešel. Nyní jsem měl kompletní kontrolu nad jeho tělem. Okamžitě mě zaplavily jeho vzpomínky a pocit paniky, že se nemůže pohnout, ale to nebylo důležité, proto jsem je nechal odeznít a zamkl do pomyslné krabice. Pomalu jsem zahýbal prsty. V tomto těle jsem na sebe nemohl vzít svoji démonickou podobu, ani pozřít duši, leda bych chtěl hostitele rovnou zabít a to zatím nebylo nutné. Pustil jsem krabici, kterou Nick držel vešel dovnitř. Díky vzpomínkám Nicka jsem přesně věděl kudy jít. Nějaký muž na mě zavolal Nickovo jméno a začal mi vyčítat, že jsem teď na řadě u baru. Zeptal se mě co se stalo s mýma očima. Jediná věc která zůstává a jaké jsou s ní nepříjemnosti. Podle vzpomínek Nicka jsem zjistil, že se jedná o jeho nadřízeného a zároveň dobrého přítele. Musel jsem vzpomínkami strávit více času než jsem čekal. Muž se jmenoval Barry a bál se o mé zdraví. Snažil jsem se mu naznačit, že jsem v pořádku, přesto se rozhodl vyhledat mi pomoc. Přiskočil jsem k němu a Nickyho rukama mu zlomil vaz. Nick se v pomyslné krabici začal zmítat a chtěl opět přebrat kontrolu nad svým tělem, po chvilce se mi ale podařilo vrátit ho do role diváka. Když jsem tělo Barryho nacpal do nejbližšího mrazáku, upravil jsem si kravatu, kterou měl Nick na sobě, narovnal jmenovku a vyrazil za bar. Okamžitě jsem ji uviděl. Měla na sobě cizí bundu. Ani se na mne nepodívala a poručila si pití. Donesl jí co si poručila a zadíval se na ni. " Rád bych řekl slečno... že zdejší gin je mnohem lepší, než ten od vedle." Pokaždé je to zvláštní pocit, mluvit hlasem někoho jiného, ale jeden si po chvíli zvykne. Podíval jsem se na ni a nasadil svůj obvyklý úsměv, který na Nickově tváři působil asi trochu nepřirozeně. Věděl jsem, že mě pozná, nic jiného se ani nedalo čekat. Nevzrušeně jsem pokračoval. "Ale víno je tu taky skvělé, pokud ti mohu doporučit...Hlavně červené."

Číšník mi podal pití a poznamenal, že zdejší gin je mnohem lepší než ten od vedle. Podíval se na mě a tak zvláštně se zatvářil. Jako by se usmál, ale ten úsměv vypadal jaksi zvláštně. A ty jeho oči jsem taky znala. Vypila jsem na ex drink, který jsem si objednala, když v tom mi došlo, odkud ty oči i ten úsměv znám. Vytřeštila jsem na číšníka oči a nechápavě si ho prohlížela. On ale nevzrušeně pokračoval tím, že víno tu mají také skvělé pokud mi může doporučit, hlavně to červené. Nechápala jsem, jak to, že má teď jiné tělo, ale ptát jsem se rozhodně nehodlala. Naprázdno jsem polkla, ale věděla jsem, že nemůžu jen tak zase zdrhnout. Vzbudila bych moc pozornosti lidí a to jsem si zrovna nemohla dovolit. "Nech mě být." Zavrčela jsem na něj a odsunula se od baru. Chtěla jsem si ujasnit co teď udělám, ale to šlo celkem blbě. No, v první řadě bych si měla sehnat nějakej doprovod, se kterým bych se tomu démonovi mohla nějak ztratit.

Když se zvedla, chtěl jsem ji chytit za ruku, abych ji zastavil, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Tušil jsem, co by se mohlo stát. Pustil jsem na chvilinku Nicka ke kormidlu a ten se ho okamžitě chopil s takovou vervou, až mě to zaskočilo. Vytvořil na našem obličeji zoufalý výraz a tiše opakoval. "Pomoz mi...prosím." Když se mi podařilo opět převzít kontrolu, narovnal jsem se nasadil svůj obvyklý přívětivý voličej a řekl. " Chci řict počkej...prosím. V tomhle těle ti stejně nemohu prakticky ublížit. Dovol abych se ti představil...Tentokrát už vážně. Jsem Zareth a chci si jen promluvit." Přistrčil jsem k ní další drink. "Tenhle je v ceně." zazubil jsem se " Dneska tu na ně mají akci."

Zarazila jsem se, když jsem zaslechla tiché zoufalé "pomoz mi...prosím". Otočila jsem se, ale to už se barman opravil. Ale něco tu nebylo v pořádku. Něco tu prostě bylo špatně. Zhluboka jsem se nadechla a vrátila se k baru. Vzala jsem si další drink, který ke mně přistrčil a napila se rovnou. "V tomhle těle?" Zeptala jsem se podezíravě. Ani jsem nevěřila svým uším, když jsem říkala: "Pusť ho a promluvíme si.". Vůbec jsem nevěděla, proč se zastávám kluka, kterého vůbec neznám, ale bylo mi ho líto. Věděla jsem, jaké to je, když někdo musí dělat něco co nechce. Hned na to se mi ale kluk přede mnou představil, teď už vážně, jako Zerath. A jen jsem doufala, že to přežiju.

"Ano, pokud bych ho nechtěl zabít mohu používat jen svou magii." Položil jsem ruku na bar a z konečků prstů mi prosáklo pár kapek krve. Nick se ve svém pomyslném vězení zmítal bolestí. Převáděl jsem na něj veškerou bolest, takže já nic necítil. " Jenže má magie ti stejně neublíží. Je to tak?" Povytáhl jsem obočí. "Kdybych ti chtěl ublížit řekněme...no... jiným způsobem.Musel bych tu schránku nejprve zabít a to mi zatím připadá zbytečné." Trochu jsem se zarazil. " Proč by ti na něm mělo vlastně záležet? I kdybych chtěl, teď ho pustit nemůžu. Obavám se, že by to zbudilo nežádoucí pozornost.A navíc." Široce jsem se usmál. " Ten kluk udělal něco s čím už dál žít nechce. Brzy na to přijdou a on stejně nebude mít důvod žít. Jestli tě to uklidní...jeho zachránit už nemůžeš."

"Neřekla jsem že mi na něm záleží!" Zavrčela jsem ihned, co Zerath dořekl otázku, proč by mi na tom klukovi vlastně záleželo. To co mi Zerath řekl ale potom, mě jen utvrdilo v tom, že je to ještě větší parchant, než jsem si myslela. "A co já s tím." Zavrčela jsem a tvářila se, jako by mě to absolutně nezajímalo. "Ne, magií mi neublížíš ať už se budeš snažit jak chceš. Zkoušeli to už i silnější." Vydechla jsem potichu a obezřetně se ohlédla, abych se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. Toho kluka mi bylo líto, ale jestliže se po tom opravdu zabije sám, tak asi bylo vážně jedno, jestli ho teď bude Zerath týrat dál a nebo přestane. Navíc měl pravdu. Proč mi na něj vůbec záleží? To, že teď trpí částečně jako jsem trpěla kdysi já, nic neznamená - nic!

Zkoumavě jsem si ji prohlédl. "Dokážeš svou moc tedy nějak ovládat? Naučila ses to, nebo se s tím už narodila?" Odmlčel jsem se a přemýšlel.Tahle dívka pro mě mohla být příležitostí na lepší a snadnější využití mé moci. Třeba bych díky ní mohl eliminovat její nežádoucí účiny. Teoreticky by mi mohla její DNA umožnit vstup do hrobky. Nápady na její využití se nepřestávaly valit. Pak mě napadla otázka nejdůležitější. "Je ještě někdo o kom bys věděla, kdo má podobný dar jako ty?" Otázku jsem položil tiše, ale zřetelně. Bude totiž rozhodovat o mnohém.

Zerath se mě zeptal, jestli svou moc umím nějak ovládat nebo jsem se s ní už narodila. "Narodila jsem se s ní. Ani jsem nevěděla, že to je magie já...žila jsem jako člověk do nedávna. Neumím jí moc používat, ale začínám tomu přicházet na kloub. Jednou jsem díky ní odrazila i fyzický útok." Zmínila jsem, ale dál jsem to nerozebírala. Díky Darrenovi jsem teď začala svou moc ovládat. Pomalu, ale jistě jsem jí začala ovládat. Už mě jednou dokonce donutil, abych ji nepoužívala vůbec, ani podvědomě. Tehdy mě využil, ale o tom jsem přemýšlet teď nechtěla. Naštěstí mě vyrušil Zerath svou další otázkou: "Je ještě někdo o kom bys věděla, kdo má podobný dar jako ty?" Zamračila jsem se na něj. Věděla jsem o někom. Ale rozhodně jsem mu o ní nehodlala říct. Stejně o mé matce nic moc nevím a rozhodně ji nebudu vystavovat nebezpečí dalšímu, než čelí teď. "Ne, nikoho jiného s tímhle, podle tebe, darem opravdu neznám." Odpověděla jsem a tvářila se, jako by nic. Jako by mě to vůbec nezajímalo. Ve skutečnosti jsem se ale celkem bála. Co vůbec zamýšlí? Vždyť ho vůbec neznám! No, alespoň že ty rány od něj se mi začaly rychle hojit díky kontraktu, který jsem s Darrenem uzavřela.

Pokýval jsem hlavou " Tvůj dar by mohl být klíčový k záchraně mnoha životů." Podíval jsem se jí do očí. "Představ si, že by můj druh mohl přežít bez zabíjení lidí." Nepatrně jsem se usmál. "Možná bychom mohli žít i celkem normální život. Bez zabíjení a touze po moci." Naklonil jsem se k ní a tiše řekl. "Mohla bys zachránit stovky lidí." Opět jsem se odtáhl a zazubil se na ni. "Tak co? Poslechneš si můj návrh?"

Dívala jsem se na něj a tvářila se stále, jako by mě to vůbec nezajímalo. "Ani nevím co jsi pořádně zač. Nevím, kdo je tvůj druh a ani nevím, proč by mě to mělo zajímat." Odpověděla jsem rázně a zhluboka se nadechla. Vlastně jsem nevěděla, co mu chci říct. Ale moje zvědavost mě zase nenechala jen tak. "O jakém návrhu teď mluvíš? Před chvílí ses mě pokusil zabít! A teď bys pro mě měl návrh? Jsi blázen když si děláš naděje, že ti pomůžu, ale vyslechnout si to můžu." Řekla jsme rozhodnutě a snažila se přesvědčit samu sebe, že jsem se rozhodla správně. Vždyť co mi je po lidech?!

"Já tě nechtěl zabít.Jen chytit...Potřeboval jsem se dozvědět do jaké míry působí tvá síla. Na chvíli jsem se zarazil. "Za ty škrábance se omlouvám...ne vždy se dokáži ovládnout. Když mi to dovolíš...zacelím je..." Vedle v chodbě někdo zakřičel. Museli najít to tělo. Už nemám moc času. "Co se mého návrhu týče, řekněme jen, že se potřebuji dostat na místo, kam se bez tvé pomoci nedostanu. A ačkoli to zní neuvěřitelně, místní mě tam nemají moc rádi." Zasmál jsem se. A jestli mě tam dostaneš, slibuji, že nad svými schopnostmi získáš plnou moc a ještě je posílíš." Nasadil jsem široký úsměv. "To zní dobře ne? A to nepočítám fakt, že díky tomu zachráníš opravdu hodně lidí."

Vyslechla jsme si ho a musela se pobaveně zasmát už po prvních dvou větách. Prý nechtěl zabít! Zavrtěla jsem pobaveně hlavou, ale poslouchala hi dál. Když v tom někdo zakřičel. Ohlédla jsem se za tím zvukem a zamračila se. Jeho další slova mi moc nedávala smysl, ale určitě by mi to vysvětlil víc. Já ale měla podezření, že mi nabízí kontrakt. Nic jiného mě nenapadalo. "Jestli mluvíš o kontraktu s tebou, tak já už jeden uzavřela a další rozhodně uzavřít nehodlám. Stačí jeden bastard." Špitla jsem pevně a rozhodnutě, i když jsem si nebyla jistá, zda o kontraktu mluví. No, snad mi o tom prozradí víc, protože moje zvědavost byla čím dál tím víc hladovější.

Pobaveně jsem se zasmál, když si myslela, že mluvím o kontraktu. "Ty jsi s někým uzavřela dohodu?" Asi musela být hodně zoufalá. "Neboj se, nehodlám s tebou uzavřít kontrakt. Já na tento tip dohod moc nejsem. Mluvím o něčem, co bude asi o něco těžší, ale rozhodně zábavnější a oboustraně výhodnější." Pomalu jsem se zvedl k odchodu. " Musím ještě něco zařídit, pokud tě můj návrh zaujal sejdeme se zítra tady po setmění a já ti povím víc. Teď mě už tlačí čas, ale věřím, že se nevidíme naposledy." Zamířil jsem ke dveřím. Strhl si Kimovu jmenovku a odhodil ji do koše. Poté už jsem vyšel ven, právě začlo svítat. Nejvyšší čas jít.

Pobaveně se zasmál a zvědavě se zeptal, jestli jsem s někým uzavřela dohodu. Ani jsem na to neodpovídala. Věděl že ano, sama jsem to před chvílí řekla. Po chvilce mě ale ujistil, že on o kontraktu rozhodně nemluví. Taky mě lákal na to, že mluví o něčem sice složitějším, ale zábavnějším a o oba výhodnějším. Zamračila jsem se. Přečetla jsem o nadpřirozenu spousty knih, ale teď mě vážně nenapadalo o čem by mohl mluvit. Nic méně mě o tom nenechal moc dlouho přemýšlet. Řekl, že zda mě jeho nabídka zaujala, sejdeme se tu zítra po setmění a on mi poví víc. Taky se při tom zvedl k odchodu s tím, že ho tlačí už čas, ale prý věřil, že se nevidíme naposledy. Pak prostě zamířil ke dveřím a strhl si při tom jmenovku. Potichu jsem zavrčela, ale spíše jen tak pro sebe. Nenáviděla jsem svou zvědavost! Ale už teď jsem věděla, že mi to bude hlodat v hlavě dost dlouho na to, abych sem zítra nepřišla. Chvíli jsem tedy ještě počkala a pak jsem odešla i já. Rány od Zeratha se mi už zahojily díky kontraktu, ale co jsem nečekala bylo to, že už svítalo. Bezva! Vydala jsem se tedy pomalu domů a obezřetně si hlídala, zda mě někdo nesleduje.

Za rohem jsem zničil starou schránku a přeměnil se do své pravé démonické podoby. Vyletěl jsem na sousední budovu a dával hlídal dění pod sebou. Když vyšla Mirys, chvilku jsem ji pozoroval. Dávala si pozor , takže jsem se nemohl moc přiblížit. Ve vedlejší uličce šla nějaká mladá dívka s černými vlasy do pasu. Posedl jsem její tělo které bylo extrémně nepohodlné a nepřizpůsobivé vydal se pomalu za Mirys. Květiny které dívka nesla mi zakrývaly obličej, takže jsem se nemusel bát, že by mne odhalily oči a výraz tváře. Sledoval jsem ji jen pár ulic, pak opět zničil tělo,dostal se na střechu a sledoval kam míří dál.

Procházela jsem uličkami směrem domů, ale vzala jsem to oklikou. Měla jsem pořád takový nepříjemný pocit, jako by mě někdo sledoval a já svým pocitům věřila. Výcvik mě naučil, že se na ně mohu spolehnout stejně jako na intuici. Proto jsem radši zamířila do knihovny než domů. Svítalo a já při světle stejně neusnu, takže bych tu noc stejně nedospala. Bude tedy lepší i užitečnější, když se půjdu podívat do pár knih a zkusím najít něco o tom, o čem to tak Zerath mohl mluvit. Chtěla jsem vědět co mi vlastně nabízí. Vešla jsem tedy do knihovny a mile se usmála na knihovnici, která mě tu už dobře znala. Hned jsem vyběhla schody do prvního patra a od regálu s knihami jsem sledovala dveře, zda nepřijde někdo, kdo mě sledoval. Dělala jsem jako bych si prohlížela knihu a jen koutkem oka sledovala dveře, abych nebyla nápadná hned. Ovšem, jestli přijde někdo kdo mě sleduje, možná u to až tam nenápadné nebude připadat, ale co. To já už budu vědět, kdo mě to sleduje.

Když zašla do knihovny, tiše jsem zaklel. Dostal jsem se na její střechu a usadil se tak abych měl dobrý výhled na vchod. Potřeboval jsem vědět, kde bydlí. Má li nějaké příbuzné, kteří by mohli mít stejné nebo podobné schopnosti jako Mirys. Čekal jsem a nějakou vhodnou osobu, která by šla do knihovny a byla co nejméně nápadná. Nehodlal jsem riskovat, že mi Mirys uteče nějakým východem o kterém nevím. Zatím nikdo nešel, ale to nevadí, brzy se sem dostanou první raní ptáčci Jsem trpělivý...Rád počkám.

Knihovna byla celkem prázdná a tichá. Nikdo nevcházel a tak jsem po deseti minutách vyběhla do druhého patra, kde byly knihy, které jsem hledala. Zkontrolovala jsem dveře, ale stále nikdo nevcházel. Rychle jsem si našla pár knížek a začala je rychle pročítat. Chtěla jsem si je půjčit domů, rozhodně si je nebudu číst tady, když mě někdo sledoval. Ale chtěla jsem vědět, že mám nějakou šanci v nich najít něco užitečného. Pár jsem jich vzala a ty, které jsem uznala za vhodné, jsem odnesla ke knihovnici, aby si je zaznamenala, že si je půjčím. Pak jsme si je vzala a ještě šla mezi regály, protože v tu dobu někdo vešel dovnitř. Hodlala jsem se tedy mezi regály trochu ztratit a pak zmizet. No snad mi to pomůže, uvidíme.

Když ke knihovně zamířilo asi desetileté dítě měl jsem vyhráno. Byl to docela hubený blonďatý kluk a nesl kopu knížek. Snesl jsem se mu za záda a posedl jeho tělo. Ve vzpomínkách jsem pozorně vysledoval jeho chování a obličeje. Když jsem si na tělo trochu zvykl, nadhodil jsem knihy a zamířil dovnitř. Jenže Mirys v hlavní místnosti nebyla. Začal jsem být trochu nervozní. Ještě jednou jsem proběhl přízemí a pak zamířil do prvního patra. Otevřel jsem dveře. Přes knihy které jsem nesl nebylo nic vidět. Proto jsem zamířil k polici a předstíral, že nějakou další hledám. Konečně jsem ji zahlédl jen na okamžik pak se mi ztratila mezi regály. Musela vědět , že ji sleduji.

Prošla jsem ještě pár regálů, ale pak rychlým krokem zamířila ven. Už jsem věděla, že Zerath nemusí mít svou podobu, ale na druhou stranu jsem si nebyla jistá, zda mě sleduje on. Každopádně někdo mě sledoval. Rychle jsme tedy vypadla z knihovny, ale moc daleko jsem nešla. Zaběhla jsem za roh a proběhla ulicí až na konec. Znovu jsem zahla za další roh a  zmizela v kavárně, kde už takhle brzy lidé chodili na snídani. Schovala jsem se na chvíli na záchodě, kde jsem si sepla vlasy do drdolu a zahodila bundu. Tričko bylo stále nasáklé krví, ale když jsem si z něj udělala spíš takovou podprsenku, tak rudá od krve nebyla ani vidět. No, alespoň něco. Za svoje břicho jsem se stydět nemusela a tak jsem zamířila zase zpět do kavárny. Knížky jsem odložila vedle sebe, aby nebyly tak nápadné a usadila se v rohu. Objednala jsem si kávu a dortík. Z dortíku jsme hned ujedla a upila kávy, aby to vypadalo, že tu jsem déle. Ještě jsem sáhla po časopise, který byl na stole a dělala, že si ho zaujatě prohlížím. No, snad to bude stačit na to, aby mě ten pronásledovatel měl za někoho jiného, kdyby přišel až sem. A já se zároveň nasnídám. No není to dobrý plán?

Viděl jsem ji odcházet, držel jsem si značný odstup, ale ztratila se mi v kavárně. Věděl jsem, že tam stále někde je, protože jsem dokázal cítit svou moc, jak se o její neviditelnou barieru tříští. Možná bych na ni nemusel čekat. Třeba bych mohl její příbuzné najít sám než se vrátí domů pokud dokáži rychle vymyslet, jakým způsobem co nejrychleji znásobit svou moc. Obloha se začala zatahovat. To by mohlo docela pomoct. Ve vedlejší zapadlé uličce jsem vystoupil z chlapcova těla, chytil jsem ho drápovitou prackou pod krkem a pozřel jeho duši. Děcká duše je ještě ničím neposkvrněna a nezatěžkána, proto má na nás mnohem větší účinky. Celý jsem se roztřásl musel jsem se na chvilku uklidnit a převzít nad sebou opět kontrolu,. Dnes už jsem zabil dost lidí, jestli budu ještě chvilku pokračovat andělé mě vyčmuchají dřív než se budu moct na tabulky jen podívat.Ovládej se. zavrčel jsem sám k sobě. Když jsem tělo chlapce hodil do vedlejšího kontejneru na obličeji mi dopadly první kapky deště.