Mirys & Zareth

Byla tak spokojená sama se sebou a zaslepená vlastním pocitem vítězstvím, který jsem jí trochu neochotně dopřával. Byl to hrozný pocit, ale musel jsem ji v tom nechat, jinak by ji došlo, že je něco v nepořádku. Sám jsem si vytvořil kličku, která mi dovolila se z toho snadno dostat. Naši dohodu jsem ale chtěl dodržovat, alespoň dokud se toho Mirys nepokusí zneužít. Svým způsobem tedy bylo možné, že celá tahle věc proběhne naprosto klidně. Stiskl jsem její ruku a pozorně ji hleděl do očí. Všechny ostatní by byť jen tenhle kontakt dávno zabil. Proto jsem hledal v jejích očích náznak nemoci nebo nevolnosti. "Fajn...přijímám." Otřásl se mnou zvláštní pocit,který se objevil stejně rychle, jako zmizel. Pustil jsem Mirys a zeptal se. "Dáš mi tu dýku?...prosím?" Vypravil jsem ze sebe trochu neochotně a usadil se na její gauč, jakoby se teď vůbec nic nestalo. Rána na ruce se mi zacelila, jediné co mi tam zbylo, byla trocha Mirysiny krve, kterou jsem nemohl ovládat.

Hleděla jsem Zarethovi do očí stejně zpříma jako on mě. Jakmile se naše krev spojila a mi si potřásli rukama, zaplavila mě vlna pocitu, který jsem nedokázala popsat. Nejspíš to byla smísenina hodně pocitů, ale co na tom teď. Pustili jsme se a Zareth mě o dýku požádal. Byla to první prosba, kterou jsem od něj slyšela tak, že ve mě probouzela pocit zadostiučinění. Hodila jsem mu tedy lhostejně dýku, kterých mám ještě plno, nebo alespoň jí podobné. A když si sedl na gauč, usadila jsem se já na křeslo naproti němu. Už jsem přijala kontrakt a tak jsem věděla, že rána po téhle dohodě zmizí stejně rychle jako při uzavření kontraktu. A tak se i stalo. A na dlani mi po ráně zbyla jen Zarethova krev. Jeho krev zacelila mou ránu a má tu jeho. Takže to bylo přeci jen trochu jiné než kontrakt.
"Takže...." Začala jsem a prohlédla si Zaretha od hlavy k patě. "Chceš začít rovnou? Teď hned?" Zeptala jsem se ho s jedním povytaženým obočím.

Spojeně jsem si od ní dýku vzal a uklidil ji.K tomu jsem se ujistil, že to bylo naposledy, co jsem se někoho o něco prosil. Vše se zdálo v pořádku. Jak u mě tak u Mirys, protože se tak nějak neudusila vlastní krví. Mirys na mě civěla, jako by mě viděla poprvé v životě a já tomu nevěnoval pozornost. Jen jsem pokrčil rameny a odpověděl na její otázku. "No jasně...ohrom mě. Rád bych to měl za sebou. Tak jak to dokážu ovládat?" Ušklíbl jsem se na ni. Tohle bylo tak strašně nepřirozené. Uvědomil jsem si, že musím být opravdu hodně zoufalý, když jsem s žádostí o pomoc přišel právě sem. Bytost, která mě nesnášela víc než ona, bych už ve světě asi nenašel.

Zasmála jsem se při jeho mylné představě, že to bude chtít jen pár hodin, a bude dokonale svou moc ovládat. Tedy alespoň to vyznělo tak, že si to právě takhle představoval, ale to by musel být ještě naivnější, než jsem si myslela. "Tak fajn, dneska ti věnuju hodinu." Oznámila jsem mu s pohledem upřeným do jeho očí. "Představ si sám sebe jako několik pokladnic ukrytých v sobě. Největší má v sobě menší, ta zase menší a tak dále bla bla bla. To chápeš. Ty můžeš odemknut ale i zamknout kteroukoli z nich. Tvé schopnosti pramení z té nejmenší, kterou skrýváš nejhlouběji, ale postupně si odemkla další a další pokladnice, až se dostala do té největší a proudí ven i z ní. Musíš svou schopnost uzamknout v sobě, vědět kde je a ovládat ji. Ovládat její vůli stejně jako tu tvou." Začala jsem s vysvětlováním a pak se napila ze sklenky vody, která byla na stolku a čekala, co mi na tohle řekne Zareth.

Hned jak začala vysvětlovat, došlo mi, že to byl celé špatný nápad. Co to sakra mele? Svraštil jsem obočí, ale nechal ji v tichosti domluvit. Nechápavě jsem na ni hleděl. "Fajn dejme tomu ,že si sám sebe představim jako složeného z více částí. Jak si mám ale představit, kde je ta nejmenší, která ukrývá zdroj, když sám nemám ponětí, kde to je?" Zarazil jsem se. S tímhle přístupem bych to asi daleko nedotáhl, proto jsem se to prostě rozhodl vyzkoušet, co mi říká. Soustředil jsem se a tak nějak s představil to, co po mě chtěla. "No představovat si můžu, co chci , jenže to tak trochu nic neřeší." Dodal jsem otráveně po pár minutách snažení. I když jsem dokázal ve svém nitru prakticky nahmatat jednotlivé části své moci, takhle konkrétní byla jiná. Trochu jako prokletí, zkrátka pasivní věc, která se prostě bez ohledu na to jestli chci nebo ne. Přesto, že to byla ta první se kterou jsem se setkal, když jsem se prvně probudil a tudíš by mi měla být nejbližší. Jenže já ani nevěděl, kde ji hledat. "Další nápad?" Zeptal jsem se už docela důkladně rozladěný ze svého neúspěchu.

Sledovala jsem, jak se Zareth soustředí a jak se snaží. Ale moc mu to nešlo. "Musíš pramen své moci najít. Nikdo ti neřekne, kde hledat. A je možný, že pár dnů ti to moc nepůjde. Každý den nepřináší ovoce. Nicméně s tímhle tvým přístupem jsi nemusel ani chodit ani žádat o pomoc. Nemůžu to udělat za tebe, prostě se budeš muset snažit a snažit a snažit. Je jen na tobě jak dlouho to potrvá, to všechno." Sdělila jsem mu a pak se zamyslela, jak jinak ho navést na správnou cestu. "Dobře...tak zavři oči, hledej sám v sobě tu moc, hledej magii. Ta magie je tvá, narodil ses s ní, můžeš ji dát jakýkoli tvar. Účinek sice nezměníš, ale...Co já vím, můžeš jí dát tvar klubíčka příze. Jakmile už nebudeš chtít nebo potřebovat tahat za vlákno magie, prostě ho přestřihneš a schováš. Najdi svou magii a ukaž jí, že to ty ovládáš jí a ne ona tebe." Mluvila jsem na něj dál a pak mu nechala prostor na zkoušení a hledání.

Neřekl jsem vůbec nic, jen jsem ji sledoval s rozmrzelým výrazem ve stáři a raději nekomentoval to, o čem mluvila. Nakonec jsem si dal říct a trochu váhavě zavřel oči. "Tak se do toho dáme." Zamumlal jsem ještě. Nejprve jsem nedokázal vidět nic jiného něž tmu, ale jakmile jsem začal hledat, nemusel jsem si ani moc představovat a viděl jsem, co bylo třeba. Stál jsem před obrovskou červenou pulzující a zářící koulí, o dost větší než jsem já sám. Věděl jsem, že se zkládá z mnoha vrstev, jenže já se budu muset dostat do samého středu. Tekutina, která se pohybovala po té kouli, nápadně připomínala krev. Soustředil jsem se jak to jen šlo a pohybem ruky donutil krev doslova se vypařit. Jako další vrstva byla podivná černofialová hmota, nebyl jsem si úplně jistý, jak dlouho mi trvalo v nornormálním světě, než jsem ji donutil ustoupit, ale mě se to zdálo, jako skoro hodina. Oči mi pod zavřenýma víčkama zběsile tikaly a na rukou se mi začaly tvořit popáleniny od temné energie, kterou jsem ještě tak úplně neměl pod palcem. Sice jsem cítil, jak se mi ruce pálí, ale k Mirys jsem se zatím nevrátil.Konečně temnota zmizela a koule opět změnila barvu. Tohle místo bylo nesmírně zvláštní, protože narozdíl od normálních představ, to co se stalo tady mě provázelo i v mém vlastním životě. Přišlo mi to jako uměle vytvořené, jen už jsem si nebyl tak jistý jestli mnou.

Sledovala jsem Zaretha, jak mě rozmrzele poslechl a začal se konečně pořádně soustředit a snažit se. Nechala jsem ho tedy a byla zticha, dokud se mu na rukou nezačali vytvářet popáleniny. "Zarethe?" Oslovila jsem ho, ale zatím jsem nic jiného nedělala. Nelíbilo se mi to, ale věděla jsem, že tu bolest, kterou mu popáleniny způsobují, musí cítit. Musí o tom vědět. Ale nepřestával. Nechala jsem ho tedy, ať pokračuje. Stejně jsem si nebyla jistá, jestli bych mu dokázala v pokračování zabránit.

Odněkud jsem uslyšel hlas Mirys, jak na mě volá. "Ještě ne..." zamumlal jsem pro sebe a pokusil se vzít moc do svých rukou. Přede mnou se nesouměrně pohyboval a problikával aether další vrstva téhle koule. Vábil mě a šeptal příjemným hlasem, abych ho uvolnil a podíval se co dokáže. Já jsem se jen potřeboval dostat dál, nesnášel jsem tuhle schopnost, její použití ještě nikdy nedopadlo dobře. Dal jsem ruku před sebe a donutil ho o kousek couvnout. Na ruce se mi objevily praskliny, které rudě zářily stejně jako aether přede mnou a mé oči, když jsem se je pokusil ovládnout. Přibližoval jsem se rukou ke kouli a aether před ní ustupoval až odhalil další vrstvu. Stříbrná, na dotek chladná ocelová vrstva s rytinu draka, táhnoucího se po jejím obvodu. Sotva jsem se ji dotkl a aether kolem se během vteřiny změnil na střepy směřující ke mě. Čísi ženský hlas zakřičel. "Vypadni." Má lidská podoba stejně nebyla dost odolná, aby mohla tolik energie unést o moc déle. Praskliny se z ruky roztáhly až ke krku, z očí mi začala vytékat krev a já neměl jinou možnost, než místo opustit. Probudil jsem se v reálném světě. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomil, co tu vlastně dělám a komu patří tvář přede mnou. Mirys. "Byl jsem blízko, určitě." Vypravil jsem ze sebe a ještě na okamžik zavřel oči, abych si trochu odpočinul.

Nedokázala jsem ignorovat moc, kterou jsme ze Zaretha najednou cítila .Všechna ta magie... Nebylo jí moc, ale byla silná. A něco mi říkalo, že se v ní skrývá víc, než se na první pohled zdá. Bylo mi jasné, že si na poprvé nedává vůbec pozor a zachází až příliš daleko. Ale kdo ví, mohl to možná zvládnout? Nakonec ale otevře oči a chvíli vypadá zmateně, jako by nevěděl ani kdo sám on je. Ale brzy se mu v očích zaleskne pochopení, jak si vzpomněl. Tiše hlesl, že byl určitě blízko. "No jistě. Blízko své vlastní zkáze." Přikývla jsem. "Tvoje odhodlání je obrovské a zatemňuje ti zdravý rozum. Na poprvé sis nevedl špatně, jen neopatrně. Nezapomeň, že tě to může zabít stejně lehce, jako bys ty mohl rozmáčknout mouchu." Upozornila jsem ho, i když mi bylo jasné, že nad tím jen mávne rukou. "Druhá lekce bude zítra. A nezapomeň na tvou část dohody. Musíš najít věštkyni." Mrkla jsem na něj a pak jsem se zvedla a odešla do kuchyně udělat si něco k obědu.

Vztekle jsem zatnul stále ještě krvácející ruce v pěst. Nepotřeboval jsem slyšet řeči o svém odhodlání, ale vidět nějaký výsledek, posun ve svém úsilí. Mirys si možná myslela, že tohle byl první pokus, jenže já na to místo chodil už tolik let. Přímo zoufale jsem potřeboval uspět a mizerný pocit, že se nemůžu dostat dál mě šíleně trýznil. Snažil jsem se uklidnit sám sebe tím, že dnes jsem se dostal přes další vrstvu a jistě se blížil ke svému cíli. Tedy tím jsem se alespoň snažil uklidnit. Svoji pozornost jsem opět upřel na Mirys, když se zmínila o dohodě. "Jistě...ta dohoda." Dnes jsem měl na práci ještě spoustu dalších věcí, ale abych pravdu řekl, na tu věštkyni jsem byl opravdu zvědavý. Když Mirys zmizela v kuchyni, usoudil jsem, že mi k ní už nejspíš žádné užitečné informace neposkytne a zvedl se k odchodu. Ve dveřích jsem se zarazil a vzpomněl si na jednu věc. Kdo byla ta druhá žena, kterou jsem slyšel v hlavě? Mirys určitě ne. Proto jsem zakryl napětí ve svém hlase a houkl na ni. "Kdo tu ještě byl? Jen abych věděl, na koho si dát pozor?" Ušklíbl jsem se a upřel zkoumavý pohled na zvonek u dveří. Zajímalo mě, jak ta věc funguje. Sice ke mě nikdo nechodí, ale třeba bych si mohl pořídit taky takovou.

Málem jsem měla to štěstí, že by Zareth jen tak odešel a vrátil se zítra, ale jen málem. Ve dveřích se zastavil a ještě se zeptal, kdo tu ještě byl. Zarazila jsem se a prudce se na něj ohlédla. "Někoho jsi slyšel?" Zeptala jsem se a trochu se zamračila. Nikdo tu nebyl, takže to, že slyšel něčí hlas jsem považovala spíš za špatné znamení. O to víc mě ale zajímalo, co slyšel. Co mu ten hlas mohl říkat. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se ho na to zeptat přímo, nebo ne. Nakonec jsem usoudila, že mi to stejně asi neřekne, přesto jsem se zeptala: "Co jsi slyšel? Co ti ten hlas říkal?" Přešla jsem z kuchyně k němu do chodby a sledovala pozorně každou jeho reakci.

Když se Mirys objevila v chodbě, skoro jsem myslel, že do mě vyzírá díru. Pěkně vyvedlo z míry, když řekla, že tu nikdo nebyl, ale neměl jsem náladu to s ní nijak zvlášť probírat. Čím méně jsem o tom věděl, tím mě to štvalo víc. Slyšel jsem to přeci ve své hlavě, musím vědět, kdo to je nebo co chce. Abych zakryl svůj neklid otočil jsem se na Mirys a se svým klasickým úšklebkem pobaveně nadhodil. "Jsem tu snad na pozorování? Já jen jestli ti mám snad uhnout, abys měla dobrý výhled na tu věc, kterou se snažíš vidět, protože nechci, abys do mě vypálila díru." Svoji pozornost jsem opět upřel na to malá zařízení u dveří. "Už si nevzpomenu, co ten hlas řekl a nevím kdo to je, ale jsem si jistý, že kdyby to bylo důležité, pamatoval bych si to. Nechme to být." Po těch slovech jsem se otočil a zamířil pryč. Už jen proto, abych zakryl svůj zamyšlený výraz, který vypovídal o naprostém opaku toho, co jsem právě řekl.

Zamračila jsem se na něj lehce, ale jinak jsem si jeho slova moc nebrala. Ale to, že si nepamatoval, co ten hlas chtěl, mě znepokojovalo. Nesouhlasila jsem s tím, že kdyby to bylo důležité pamatoval by si to. Cokoli, co slyšel mohlo být důležité. Ale jak bylo vidět, nechtěl se o tom bavit. Tak ať si to taky sám vyřeší. Nechala jsem ho tedy odejít a sama jsem šla zase do kuchyně, udělat si něco k jídlu. Ale oknem v kuchyni jsem sledovala, jak Zareth odchází do města. Pořád mi na tom něco nesedělo.

Sotva jsem se dostal před dům Mirys začalo mě nepříjemně pálit drobné znamení na ruce, které jsem si odnesl ještě z podzemní andělské pevnosti, ale zatím ho skrýval pod dlouhým rukávem. Rukáv jsem si vyhrnul a s překvapením zjistil, že znamení modře světélkuje. Věděl jsem před čím mě varuje a proto se poněkud nervozně rozhlédl, jestli neuvidím nějakou neplánovanou návštěvu. Zatím se vše zdálo v pořádku, ale já nechtěl své štěstí dlouho pokoušet.Rychlým krokem jsem tedy zamířil do vedlejší ulice, kde už za starými dveřmi nebylo těžké najít vstup do chodeb, které vedly pod celým městem, jako obrovská pavučina. Netrvalo dlouho a za pomocí tohoto systému jsem se ocitl před svým domem. Otevřel jsem obrovské dvoukřídlé dveře a vyběhl po rozvrzaných schodech do svého pokoje. Tento dům dřív býval jistě přímo velkolepý, ale teď z něj byla spíše chátrající památka plná vlhkosti a studených stěn. Naštěstí pro mě je však skrytá před zraky téměř každé bytosti. Sedl jsem si na židli a mávl ve vzduchu rukou, ve které se mi téměř okamžitě objevila démonská deska. Položil jsem ji před sebe na stůl a vytáhl Mirysinu dýku, kterou mi tak ochotně nechala.