Mirys & Zareth

Sledovala jsem Alexe jak odchází od řeky někam zpět do města a pak i do domu. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet a už vůbec ne, co mám dělat. Jedna část mého já byla zvědavá, co se dozví. Ta druhá chtěla utéct a víckrát ho už nespatřit. A já nevěděla, kterou z nich mám poslechnout.

Sáhl jsem pro svou dýku. Z nějakého důvodu jsem ji ovsem nenahmatal. Zaklel jsem. Musel jsem ji nechat v baru na svém míst než jsem si šel přisednout k té proklaté Mirys. Krev zalétla do lahvičky ruce jsem měl zas normální a zamířil jsem k baru. Nemůžu říct že jsem si připadal lépe, ale prostě jsem ji tam nechat nemohl. Vracel jsem se zpět, když v tom jsem před sebou uviděl známou tvář. Než jsem si to stačil uvědomit zavolal jsem na ni a věnoval ji široký úsměv. Až teď mi došlo, že jsem tudy před chvílí procházel. "Mohla mě vidět?" Nebyl jsem moc ostražitý.

Sledovala jsem Alexe zase do baru. Viděla jsem, jak si tam bere dýku. Alespoň jsem věděla o jedné jeho zbrani, na kterou bych si měla dávat bacha. Zamračila jsme se a rozhodla se radši jít domů, když v tom na mě Alex zavolal. Tiše jsem zaklela, ale ihned jsem nasadila široký úsměv. "Alexi...neříkal jsi, že se tu uvidíme možná zítra? A ty tu jsi už teď." Zasmála jsem se a hrála si na opilou holku, která se akorát vracela z baru domů.

"Nechal jsem tu peněženku."zasmál jsem se znovu."kam máš namířeno?" zeptal jsem se s úsměvem.Vypadala, že v baru strávila více času, než jsem si myslel. Nehodlal jsem se zabývat svou předchozí myšlenkou.Cítil jsem se tak spokojeně a silně, že mi to bylo dokonce i jedno.

"Myslela jsem že domů...ale nevim nevim...nějak...si nemůžu vybavit cestu.." Zasmála jsem se opilecky, ale pořád sledovala Alexe, co a jak dělá. "Peněženku? Ty jo...to máš štěstí, že s ní nikdo nezaplatil svůj účet..." Zasmála jsem se.

"Pokud by ti to nevadilo,rád bych tě doprovodil." nadhodil jsem vesele. Opět jsem se na ni soustředil a snažil se vycítit její krev. Všiml jsem si, že mě pozoruje a drží si určitý odstup. Musela mě vidět, momentálně mi ale to nedělalo starosti.

"A kam bys mě doprovodil?" Zasmála jsem se a furt hrála opilou. "Ty víš, kde bydlím?" Zeptala sjem se a uchechtla se. "Věděl, že něco tuším, viděla jsem mu to na tváři a v očích, ale nedala to na sobě znát.

"Ne to opravdu nevím."Přiznal jsem popravdě. "Jestli o doprovod nestojíš, doufám že se ještě někdy uvidíme." trochu mi to ujelo. Potřebuji se trochu lépe ovládat. "Přijdeš zítra?" zeptal jsem se. "A omlouvám se, že jsem tak náhle odešel." zatvářil jsem se provinile. Opět jako bych se viděl sám sebe z jiného úhlu. Trochu nebezpečně jsem se na ni usmál a odhalil tak nepřirozeně špičaté zuby. Přistoupil jsem k ní a zašeptal" Věř mi byla to otázka života a smrti."

"To jsem neřekla, a nevím, jestli se uvidíme zítra. Nevím jestli si něco z dneška budu pamatovat." Zaculila jsem se a pak se zadívala na jeho zuby. Jakmile řekne, že to byla otázka života a smrti jen máchnu rukou a klopýtnu. Musela jsem hrát přesvědčivě, jinak to pozná. "Jak je vidět tak se nejednalo o tebe...co?" Uchechtla jsem se a chytila se za břicho s obličejem, jako by se mi chtělo zvracet. Zakryla jsem si pusu a naprázdno polkla, jako bych to zahnala a zase se usmála.

Pozvedl jsem obočí Lidé jsou odporní pomyslel jsem si. " Jsi si jistá že v tomhle stavu dojdeš domů?" Nebyl jsem pryč z baru zas tak dlouho i kdyby tam byla ona a celou dobu pila, nikdy by nemohla dopadnout takhle. Leda by vypila celý bar. Nijak jsem však do jejího divadélka nezasahoval, přišlo mi to vlastně docela zábavné.

"Jasně že..." Uculila jsem se. "Asi jsem..toho vypila moc víš...já nikdy moc nepila. Vlastně skoro vůbec..." Uculila jsem se a otočila se. Trochu jsem klopýtla, ale pak jsem jako nabrala rovnováhu. "Měj se!" Mávla jsem mu a šla nějakou uličkou pryč.

"V tomhle stavu tě samotnou nemůžu pustit." řekl jsem hlasem, který nepřipouštěl námitky. "Nechci se tě nějak dotknout, ale nevypadáš zrovna zdravě." Vykročil jsem jejím směrem " A teď když máme společnou cestu, mi můžeš vysvětlit, proč si mě sledovala."

Zamračila jsem se na něj, ale stále tak nějak opile. "Nemůžeš pustit?? Vždyť se ani neznáme..." Namítla jsem stejně, i když jeho hlas moc námitky nepřipouštěl. Uculila jsem se znovu a rozhlédla se, jako bych nevěděla kudy. Pro jistotu, neměla jsme z něj dobrý pocit a rozhodně jsem si ho nechtěla zavést domů. "Já tě sledovala? Že o tom nevím." Zasmála jsem se opilecky a zase klopýtla. Šla jsem nějakým směrem, který nevedl ke mě a kam vedl mě teď ani nezajímalo, radši jsem se soustředila na svůj herecký výkon, aby mě neprokoukl.

Pozoroval jsem ji a rozhodl se ignorovat její první otázku. Když se plahočila do uličky, šel jsem pomalu za ní. "Vrátil jsem se za chvilku, ale tys tam nebyla. Ptal jsem se barmana a ten mi řekl, že jsi šla hned za mnou. " Vážně jsem se jí podíval do očí. "Najednou vyjdeš z baru opilá, i když si se v něm nezdržela déle než já."

Koukala jsem na něj, ale ani na chvilku nevypadla ze své role. "Byla jsem tam dýl než ty. Asi si mě s někým spletl protože mě pozval na sklenku jeden kluk...ale byl..ošklivej." Ušklíbla jsem se a zasmála se. "Takže jsem se mu ztratila při tanci." Uchechtla jsem se a znovu klopýtla. "A navíc...byla jsem tam dřív než jsi přitančil..." Zasmála jsem se a rozhlédla se, když jsem došla ke křižovatce. Chvíli jsem dělala, jako že přemýšlím kudy a pak jsem vyšla jednou uličkou doprava, jako bych si vzpomněla, že mám jít tudy.

"Ah...Tak to ses při našem rozhovoru v baru držela ještě dobře." Konstatoval jsem a ušklíbl se. Ani za mák jsem jí nevěřil a nepředstíral jsem, že ano. Byla to snad první upřímná reakce od doby co jsem ji potkal. Když se rozhlížela na křižovatce povytáhl jsem obočí. "Nemůžeš si snad vzpomenou kudy?" Stále se mi nepodařilo ucítit její krev. Ona mi to očividně neobjasní. Ačkoli mě to neuvěřitelně vytáčelo musel jsem počkat. Nebyl nikdo kdo by mi to mohl vysvětlit, alespoň tady ne. Pomalu jsem sáhl pro svou dýku.

"Snažila jsem se." Usmála jsem se sladce, ale opile a šla pomalu klopýtavě dál. Stejně jsem ale z jeho tónu moc dobře věděla, že mi nevěří. Ale ani to mě neodradilo od toho, abych dál hrála opilou. "Nemůžeš si snad vzpomenou kudy?" Zeptal se mě, když jsem jakoby zaváhala. "Trochu se...to se mnou točí." Uculila jsem se a zakopla o něco pohozeného na chodníku. Trochu víc jsem zavrávorala jako by to udělala opilá holka ale pak zase rychle posbírala rovnováhu. "No...dobře, možná jsem se..ztratila?" Škytla jsem a otočila se k němu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak si pro něco sahá a byla jsem připravená rychle vytáhnout svou dýku, ale zatím jsem na sobě nic nedávala znát a čekala, až na jeho reakci.

Když se na mě podívala zasmál jsem se "Na mě se nedívej, já tě můžu doprovodit, ale trefit už musíš sama." Pomalu jsem přejel palcem po stříbrných rytinách na ostří a řízl se. Dýku jsem však nechal stále skrytou. Vlastní krev se mi proplétala mezi prsty, ale stál jsem klidně a vyčkával až se otočí.

Zasmál se a řekl, že mě může doprovodit, ale trefit musím sama. Přikývla jsem a znovu se poobhlédla, kde to jsem. "Vlastně mě nemusíš ani doprovázet." Namítla jsem a uculila se. "Zvládnu to." Dodala jsem a stále byla otočená k němu celem. Nechtělo se mi moc otáčet zády k němu, zvlášť když pro něco sahal a já neviděla pro co. Nedávala jsem na sobě však nic znát a dál tedy hrála opilou a culila se na něj.

"Ano, to vidím." zašklebil jsem se. "Popravdě nemůžu říct, že nejsem zvědavý, kde by ses ráno probudila , ale riskovat to raději nebudem." Tvářil jsem se znuděně, byl jsem však spíš netrpělivý. Pohodil jsem hlavou k rozcestí a zeptal se. "Tak kudy?"

Zašklebil se a řekl, že by ho zajímalo, kde bych se probrala. Vyplázla jsem na něj jazyk a zase se opilecky zaculila. "Já bych se probrala doma, ve svý postýlce." Zavrněla jsem a objala se rukama. Pak se mě však zeptal, kudy a pohodil hlavu k rozcestí. "Myslím, že...no...nejspíš... tudy?" ukázala jsem na cestu vedle sebe. "Ale já to vážně zvládnu." Pousmála jsem se. Ale pak se tedy rozešla tou cestou. Byla jsem však stále ve střehu, protože jsem nevěděla, co od něj čekat.

Když se rozešla řekl jsem " Jdeš špatným směrem." Tiše jsem k ní přiskočil a silně ji udeřil rukojetí do hlavy. Mezitím se kolem mně z krve začal vytvářet úzký temně rudý provaz. Musel jsem si pospíšit dokud je ještě tma a lidé nejsou v ulicích. Jinak by mohly nastat potíže.

Zaslechla jsem, jak na mě volá, že jdu špatným směrem, než jsem se ale stačila otočit ucítila jsem tupou ránu do hlavy. Klopýtla jsem doopravdy a sesunula se k zemi. Sykla jsem při tom bolestí. "Co to děláš?" zamračila jsem se. Naštěstí jsem se stihla alespoň trochu natočit a rána mě neposlala do mdlob. "Tak ta naše malá hra asi končí co?" Zamračila jsem a rychle zase vyskočila na nohy. V hlavě mi zatepala bolest, ale tu jsem teď musela ignorovat. Prohlédla jsem si dýku, kterou držel v ruce a pak tmavě rudého provazu, který se kolem něj vznášel. Tohle jsem už viděla, tedy něco podobného jsem viděla u jednoho upíra. Zamračila jsem se ještě víc.

Roztáhl jsem pusu do širokého úsměvu plného ostrých zubů. " Právě naopak, naše hra teprve začíná." Řekl jsem. Na to se mi nehty protáhli v dlouhé ocelové drápy. Provazy ji celou obtočily, ale když se měly utáhnout, spadly na zem jako voda a pod Mirys zbyla jen krvavá louže.Myslel jsem že zuřivostí vyletím z kůže. Poteče krev Prolétlo mi hlavou. Vrhl jsem se na ní a oháněl se ocelovými drápy. V tu chvíli jsem úplně zapomněl na to ,že se jí snažím jen omráčit.

Překvapeně jsem na něj zírala, ale už jsme viděla co dokáže i jak se pohybuje. Alespoň nějaká výhoda. No možná spíše jen naděje. Hbitě jsem se vyhýbala jeho útokům po té, co provazy spadly a jeho magie na mě nepůsobila. Vrhl se na mě jako nějaké zvíře, co mě chce zabít. Musela jsem být rychlá a uhýbat jeho drápům dost rychle na to, abych neutrpěla ani maličká šrám. Co když by přeci jen mohl ovládat i mou krev? Ale to snad ne. Rychle jsme vytáhla dýku, kterou jsem měla schovanou a když jsem se dalším úhybným manévrem dostala za něj, neváhala jsem ani desetinu vteřinky a zanechala mu na sebe vzpomínku v podobě hlubokého šrámu pod ramenem na paži. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že to je chyba, jestliže dokáže ovládat svou krev, což se mi už potvrdilo.