Mirys & Zareth

Neran: Odnesl jsem je dál od města, blíž k chrámu, kde jsme střežili různá tajemství a artefakty. Tak jsem je pustil na zem a prohlédl si je. "Vraždili jste anděli. Kdyby ne, nemohl bych nad vámi vznést rozsudek, ale takhle... Zřejmě vás čekají rozsudky dva." Oznámil jsem jim a kolem dokola, kolem nás, jsem vztyčil stěnu, která vypadala jako krev. "Projděte a zemřete." Dodal jsem tak chladným hlasem, až jsem sám nevěděl, kde se to ve mě vzalo a to bylo hodně co říct. Upřel jsem pohled na démona. Opravdu rád bych ho zabil. Neuměl se chovat. Ne že by byl tolik nápadný, ale zabil už hodně lidí. Vlastně hodně jakýchkoli bytostí, včetně těch z mé rasy. V ruce jsem si zhmotnil dýku z bílé magie a nelítostně mu ji hodil přímo do lebky.  Ne, že by ho to zabilo, ale způsobovalo mu to bolest, kterou cítil každý, kterého zabil. Vlastně možná i trochu větší. díval jsem se na to jak trpí a cítil jak se naplňuje spravedlnost. "Myslel sis že utečeš. Nemůžu tě odsoudit k trestu smrti, to může jen Strážce tvé rasy, ale věř mi. i ten má proto dost důvodů." Pronesl jsem k démonovi se škodolibým úsměvem. 
Následně jsem se otočil k Mirys, ke své dceři. Teď jsem nesměl zaváhat. A taky nezaváhal. V ruce jsem si opět vytvořil dýky, jen tentokráte byly dvě. Mrštil jsem je po ní, než by se snad stihla nadechnout. Stalo se naprosto to samé, co Zerathovi. Jen se jí dýky zabořily  do obou plic. "Vraždíš a přitom nevíš koho. Necháš sebou manipulovat někým, koho neznáš a vraždíš pro něj. To díky tobě se dostal do chrámu a to díky tobě má démonickou desku. Mimo to, sis od nás vzala něco pro sebe. "I tebe čeká druhý rozsudek, který vznese tvá..." Zarazil jsem se ihned. "Strážce tvé rasy." Dokončil jsem rychle a s kamennou tváří jsem se díval, jak má dcera trpí. Zabolelo to u srdce, ale spravedlnost si žádá své.

Když nás pustil na zem, postavil jsem se na nohy. Ještě nikdy jsem se s takhle mocnou bytostí nesetkal, ale to muselo jít stranou. Po tom co kolem nás postavil zeď z nějaké hmoty podobné krvi jsem se rozesmál. "Ale prosím tě, pane spravedlnost. Tohle zkoušíte na mě?" Jenže než jsem se byť jen pokusil ovládnout, tu krvavou hmotu, zabodla se mi do tváře dýka a ne jen tak ledajaká. S výkřikem jsem se opět zhroutil k zemi. Myslel jsem, že mi vybuchne hlava a ne jen to tahle věc musela být nějak spojena s magii, možná jeho grál. Celé tělo jsem měl v jednom ohni, ale na konec se mi podařilo dýku zachytit a opatrně vytáhnout. Celé ruce mi spálila, ale aspoň už odezněl zbytek. "A kdo jsi abys rozhodoval o tom co je správné? Rád bych ti vysvětlil hned několik věcí, kvůli kterým si myslím, že se mýlíš ty otravná opelichaná stvůro!" Zasyčel jsem na něj a opět se zvedl na nohy. Tentokrát, jsem byl k útoku připraven. Ujistil jsem se, že má dýka je mimo jeho dosah, nejspíš o ní ani nevěděl a já ji měl v botě, takže si jí ani nevšimne, ale musel jsem přiznat, že to byla jedna z věcí která mi dělala starosti. Pohlédl jsem na Mirys a zbavil těch zbraní i ji. Na to jsem ji vytáhl na nohy. Nemohla umřít, ne teď a ne tady, nebyl jsem si sice jistý, co s námi ten magor zamýšlí, ale nic pěkného to asi nebude. Připravil jsem se tedy k boji.

S děsem v očích jsem sledovala, jak anděl hodil Dýku po Zerathovi i to, jak se on zhroutil k zemi v bolestech, které si jen těžko dokážu představit. Na to se Anděl otočil na mě. Jak že se to jmenoval? Neran? Připravila jsem se, že i po mě hodí něco podobného a taky že ano. Chtěl jsem to ustát, ale nešlo to. V životě jsem si vytrpěla už hodně bolesti, ale k téhle se to ani nepřiblížilo. Padla jsem na zem, jako bych neměla žádný výcvik a křičela jsem bolestí. Brečela jsem bolestí. Jaká tedy musela být bolest Zeratha? Ale to už najednou bolest ustala. Zvedla jsem víčka a přes slzy zahlédla Zeratha. Vůbec jsem netušila proč mi pomáhá. Jediné, co mě napadalo bylo, že mě k něčemu potřebuje. Vytáhl mě na nohy, ale já je stejně nevnímala. Jen jsem se sama sebe ptala, proč nefungovala má schopnost tentokrát. Ta dýka byla z magie, hned co je Zerath vytáhl se všechny tři rozplynuly. A já jsem přeci imunní vůči cizí magii, nebo ne?
Jenže pak, jako by se mi rozsvítilo. Najednou jsem měla před očima trochu rozmazaný obraz, ale byl to Neran s ženou, která mi byla velice podobná, až na její bílé vlasy. "T...ty...jak dlouho znáš mé jméno?" Zeptala jsem se a v tu chvíli, jako by neexistovalo nic jiného. Bylo mi fuk i to, že mě chtěl mučit tou bolestí. Byla jen tahle otázka. A ta, kdo doopravdy je.

Neran: Sledoval jsem je oba, jak se na zemi svíjí v bolestech. Zerath si dýku z hlavy za chvíli vyndal. Ani mě to nepřekvapovalo. "Zabijíš, ale nejsi schopný čelit stejné bolesti kterou rozséváš." Oznámil jsem mu chladně a hmotu nechal, aby nás uzavřela do kopule. "Není to krev, nemůžeš ji ovládat. Nejsi silnější než já, nemusíš se ani snažit. K tomu všemu, jsem vám řekl, že vás nezabiju, i když si to možná zasluhujete." Dodal jsem s tvrdým pohledem, upřeným do Zerathových očí. On ovšem pomohl i Mirys. Zdálo se, že se jí díky bolesti vynořily její staré vzpomínky. Vzpomínala si na mě. 
Neuhnul jsem pohledem a dál tam jako socha bez emocí stál a přesvědčoval sám sebe, že to tak bude lepší. "Znal jsem ho ještě než ses narodila." Odpověděl jsem jí a využil ten moment pro to, abych po Zerathovi hodil další dýku. Tentokrát se zarazila do břicha, ale jakoby se v něm rozpustila. Bolest přetrvávala a ještě trvat bude, ale on ji nemohl vyndat. "Bohyně Hébe jedná skrze nás, to je odpověď na tvou otázku." Odpověděl jsem Zerathovi. "Tohle je varování. Když se nezměníte, přijdou jiní strážci. Přijde nás víc a rozhodneme, zda si zasloužíte svůj život." Oznámil jsem jim a s posledním pohledem na svou dceru, jsem je nechal být a odletěl hodně rychle a hodně daleko.

S pohrdavým výrazem na tváři jsem si ho vyslechl a nemohl uvěřit svým uším. Tedy věděl jsem, že andělé jsou zabednění idioti, ale to že je to s nimi až takhle vážné, jsem tedy vážně netušil. "Co to meleš ty magore?" Zeptal jsem se nechápavě. Opravdu mě vytočil. Není snad v popisu tvé práce zastávat se bytostí, jako jsme my?" Jenže to mi po hrudi mrštil další dýku. Snažil jsem se ji odrazit ale marně. Když se mi zabodla do hrudi opět jsem se s hlasitým výkřikem sesunul k zemi. Chytil jsem ji do obou rukou, jenže ona se mezi mými prsty jakoby rozpustila. Jenže bolest nepolevovala, ba naopak. Ležel jsem v naprosté agonii na zemi neschopen se pohnout a zahlédl, jak se anděl vzdaluje. Doufal jsem, že až odejde, přejde s ním i ona bolest.

Vytřeštila jsem na něj oči. Tohle není možné. Jen můj otec s matkou věděli, jak se budu jmenovat, no ne? Vždyť to oni vymýšleli jméno! Jenže můj otec byl mrtvý, zabili mi ho před očima. A matku jsem údajně zabila při porodu. Jenže to mi už vyvrátil démon, který ležel vedle mě nyní v agónii. "NE! Počkej!" Vykřikla jsem, jenže to už byl anděl ve vzduchu a odlétal. Nejspíš mě sotva slyšel. Zamračila jsem se a pak se konečně ohlédla na Zeratha. Klekla jsem si k němu. "Víš...možná jsi mi neměl pomáhat. Možná jsi měl zdrhnout, jako předtím ve městě. No...a vlastně kvůli tomu bych ti teď nepomohla i kdybych mohla." Vysvětlila jsem mu to stručně a pak se postavila zase na nohy a rozhodla se, že ho tu nechám trpět. Zrovna on si to určitě zasloužil.

Sotva jsem Mirys vnímal, ale jejím slovům nepřikládal žádný smysl. Konečně bolest odezněla, celý svět se se mnou stále točil, naštěstí se vše vracelo zase do normálu. "Děláš mi radost." Řekl jsem když jsem se zvedal na nohy. "Skoro tě ani nemusím kazit a děláš pokroky správným směrem." Oprášil jsem si oblečení, jakoby se tu vůbec nic nestalo. "Až na to, že pořát musíš přidělávat nějaké problémy. Víš kdyby jsi mi ve městě dala šanci tě odvést nic z toho by se nemuselo stát, jenže ty prostě nedokážeš přijmout fakt, že bych někdy mohl udělat něco správného." Zašklebil jsem se na ni a snažil se tak navrátit do starých kolejí i když pravda byla, že můj obličej byl stále v křeči a kůže nabrala popelavě šedou barvu. Přišlo mi jako bych vstal z mrtvých, je vůbec možné takovýhle práh bolesti vydržet? No očividně ano a nebo to byla další magie.

"Jsi tak vtipný až se nemůžu ani smát." Zmínila jsem při protočení očí po té, co mi Zerath řekl. "Jo..kdybys mě odvedl určitě by se nic nestalo, mi si pokecaly a pak šli domů. Jsi vtipný. Tak bychom si neprošli touhle bolestí - jo počkej, co když by sis jí neprošel jen ty? Ach, to bys mi přeci ty nikdy neudělal. Ty přeci myslíš jen na správné věci viď? Posíláš peníze na charitu, ujímáš se nemocných sirotků, platíš jim školu, pomáháš seniorům utřít si zadky... To ne, jak jen jsem se v tobě mohla tak splést. Počkat, jak jen se můžu v tobě tak plést?" Dala jsem si ruku před pusu jako bych toho snad doopravdy litovala. Ale pak jsem se zase otočila k Zerathovi zády a šla dál. Měla jsem teď rozhodně důležitější starosti než byl on.

"Přesně to si o mě myslí většina bytostí." Řekl jsem a při poslouchání jejího výkladu jsem nadzvedl obočí. "Vlastně ano, prostě jsem tě chtěl odtamtud dostat. Takže bychom spolu ani nemuseli promluvit." Bylo mi fuk co si o tom bude myslet, byla to pravda. Neměl jsem dovolit, aby umřela. "Já řekl správné rozhodnutí, ne dělat někomu poskoka." Řekl jsem naprosto klidně. Na chvíli jsem se odmlčel. "Sice nevím jak toho strážce zabít, což ani nechci, protože by to nejspíš byla ta poslední věc, kterou bych udělal. Nicméně ho můžeme vyřadit ze hry a mít od nich nadobro pokoj. Nemysli si, že se nevrátí." Na chvíli jsem se zamyslel. " Vlastně se už očividně znáte že jo? No nechci se tě nějak dotknout, ale vypadá to, že váš vztah se nevyvíjí moc dobře." Došel jsem kousek k ní. "Tek co vyslechneš mě aspoň?" Zeptal jsem se. Tuhle celou situaci jsem zvládl na jedničku, dokonce jsem se jí ani nevysmíval. Pravda, byl jsem až nápadně hodný...ale co, třeba mi ještě naposledy pomůže.

"Když jsem tě naposledy vyslechla...bylo to pro mě jen horší." Oznámila jsem mu. "Nevím, jestli se známe. Nic méně se strážci zřejmě nevychází dobře nikdo. A je mi jedno, jestli se vrátí. Hodlám se na to připravit. Sama. Jo a kdybys nevěděl co to znamená, je to bez tebe či kohokoli jiného." Řekla jsem na férovku a už chtěla odejít, ale vyslechla jsme si ho a nechala ho přijít blíž, ale jen tak, abych měla vše pod kontrolou. "Fajn, máš asi půl minuty, pak odcházím." Zavrčela jsem na konec, protože mi došlo, že jinak mu tu klapačku nezavřu. On je snad otravnější než já a to jsme si už myslela, že to nejde.

"Ale no tak, užili jsme si spoustu zábavy no ne? A vytáhla si mě z té nechutné kobky, to od tebe bylo pěkné." Radši jsem to dál nerozváděl, i když jsem stále zůstával touhle vzpomínkou docela ohromen. "Nedávno, po tom co jsem přišel na to, že po mě strážci jdou, jsem se snažil zjistit jak na ně. Mám jednu velice starou knihu s jejímž překladem mi pomáhal určitý mág. Bohužel jisté okolnosti mě o něj připravili." Vzpomněl jsem si na děs v jeho očích, když přečetl poslední část. Snažil se s knihou zmizet, ale já ho našel. Bohužel jsem teď neměl, jak u knihy dokončit překlad, protože mág byl mrtvý "Ne jen, že se díky tomu dokážeme před strážci skrýt. Je to doslova návod k tomu, jak s nimi vyjednávat a využít několika drobných nedokonalostí v jejich přísaze i zákonech a zprostit se tak viny." Pokrčil jsem rameny. Samozřejmě jsem jí ještě neřekl co bych od ní potřeboval, ale pokud měl ten posel pravdu. Rozšířily se mi zorničky. Asi jsem věděl odkud toho anděla zná. Bylo to tak jasné a všechno to do sebe perfektně zapadalo. Proto je klíčem pokaždé její krev a proto otevře i to, co mohou jen andělé. V tu chvíli jsem úplně zapomněl, že vedle mě stojí a poodešel kousek dál. Zkontroloval jsem každý detail příběhu a vše do sebe zapadalo. Nakonec jsem se na ni otočil. "Myslím, že už vím, odkud tě ten anděl zná."

To co mi Zerath řekl bylo lákavé. Být chráněn před někým tak silným, kdo by to nechtěl? Hlavně když vás chtěj zabít nebo mučit. Neřekla jsem ani slovo po dobu, co on mluvil. Jen jsem ho poslouchala a přemýšlela. "Hmm a ode mě bys potřeboval co?" Zeptala jsem se na rovinu. Určitě by mi o tom neříkal jen tak z dobrosrdečnosti. Ne, takový on určitě nebyl. Kdyby mě nepotřeboval, určitě by si to nechal pro sebe a nevadilo by mu, kdyby mě zabili. Jenže pak mi řekl, že nejspíš ví, odkud mě ten oděl zná. *Možná to ví a možná to jen tuší. Já mám svou teorii, ale on to určitě nemůže vědět s jistotou. Takže tomu nebudu přikládat žádnou váhu.* Rozhodla jsem se a dělala, jako by tu větu ani neřekl.

Byl jsem svoji teorii naprosto ohromen. Samozřejmě jsem si musel ještě všechno ověřit a zrovna mě napadl docela dobrý způsob jak. Nevěděl jsem sice, jestli mám být zhnusený nebo se radovat, nejspíš obojí. Každopádně jsem musel Mirys dát nějaké vysvětlení na její otázku, proto jsem se rozhodl, říct jí pravdu. Tedy aspoň část. "Já vím, že už to začíná být skoro zvyk, ale potřebuji tvoji krev a malou pomoc. Nic víc, tentokrát by nás to nemělo stát nic hrozného a ani nebudeme muset riskovat." Řekl jsem bez zbytečností kolem. "Jo a ještě je to skvělá příležitost na urovnání vzájemných vztahů no ne?" Zasmál jsem se nakonec. "No tak co říkáš, oni přeci nemají právo na to, nám říkat, co je špatné a co ne. Na jejich rukou bude víc krve než na těch našich dohromady."

Opět jsem si ho vyslechla a pak se otočila zády. "A já myslela, že už mě znáš dost na to, abys věděl, co ti na to odpovím. Něco málo jsem si o nich zjistila. A přemýšlela jsem nad tím. Kdyby tu oni nebyli, nebyli by tu pomalu ani žádní lidé. Takže nejspíš ano, mají právo o tom rozhodovat." Namítla jsem a s tím vykročila pryč od něj. "Svojí krev ti už nedám a pomoc ode mě už taky nečekej. Zahráváš si s něčím, co neumíš ovládnout. Stejně jako s tou deskou. Bude jen dobře, kdybys ji zničil." Dodala jsem, ale pak se už ztratila na kraji města, mezi domy.

Abych pravdu řekl její reakce mě celkem zaskočila. Ne to, že mi nechtěla pomoct, ale to jak se bavila o tom všem. "Lidé jsou nejmladší a nejslabší rasa tohohle světa, opravdu by jsme o moc nepřišli kdyby vymizeli." Prohodil jsem a mávl ve vzduchu rukou. "Navíc se pleteš, deska je užitečná, díky ní teď čerpám energii od všech démonů, kteří chodí po světě a zatím se mi docela daří. Jo a už bych ani nemusel žít na lidských duších, když mám úplně jiný zdroj energie. Bohužel pro lidi to znamená, že je najednou o využití méně." Vysvětlil jsem spokojeně, jakoby mě snad její nezájem vůbec nezajímal. Poté jsem opět zvážněl."Kolik bytostí kvůli tobě bude muset ještě umřít?" Zeptal jsem se. Ale byla to jen řečnická otázka. Nijak jsem ji nesledoval a vydal se vlastním směrem, potřeboval jsem si sehnat náhradu, bude to sice o něco těžší, nic méně nemohl jsem teď Mirys jen tak napadnout, protože jsem potřeboval, aby mi pomoct chtěla dobrovolně a to by potom nejspíš nešlo. Musel jsem tedy nějak chytit anděla, ještě jsem sice nevěděl jak na to, ale krev jejich, nebo toho na něž magie nepůsobí je klíčem. Zamířil jsem proto směrem k městu.

Už jsem mu vůbec neodpovídala. Vlastně jsem ho sotva slyšela, ale nevnímala. *Ne, kvůli mě nikdo neumírá. Nikoho nezabíjím. A kdyby se už konečně i on uklidil někam do popelnice, tak by nikdo neumřel ani kvůli němu.* Zamračila jsem se a vešla do ulic. Myslela jsem na to, i když jsem nechtěla. Nemohla jsem se zbavit toho děsnýho pocitu, že Zerath teď udělá nějakou blbost. Navíc nechtěla jsem mu pomoct, a sama jsem věděla, že to znamená, že by se mě mohl pokusit nutit. A proto jsem si teď dávala velký pozor.

Vzal jsem si vše potřebné a zamířil tam, kde bych s trochou štěstí mohl narazit na osamoceného anděla. Byla to sice jen domněnka, ale třeba se pár z nich pohybovalo kolem pevnosti, do které jsme se s Mirys vkradli. Možná kolem drží nějakou hlídku. Tiše jsem se blížil k tomu místu a brzy se potvrdilo to, co jsem si myslel. Prve jsme nejspíš měli ohromné štěstí, že jsme na žádného nenarazili. S hlubokým nádechem jsem se zaměřil na jeho krev, na takovou dálku jsem to pěkně dlouho nezkoušel, ale co se dá dělat. Chtěl jsem mu zamezit přístup krve do mozku, ale podařilo se mi ji jen lehce ovlivnit. Anděl se začal trochu kymácet, nejspíše měl dost problémy vnímat své okolí a udržet rovnováhu. Zaregistroval mě až příliš pozdě. Díky jeho velice zpomaleným reflexům, jsem se bez problému vyhnul slabému záblesku jeho magie a pomohl mu do bezvědomí silnou ranou do hlavy. Teď jsem se potřeboval rychle dostat pryč než to zjistí někdo jiný, ale jak mám asi tak nenápadně odnést anděla?

Netušila jsem kam mířím, ani jsem moc nevnímala kudy jdu. Potřebovala jsem si pročistit hlavu a na chvíli na nic nemyslet. Ale to se mi moc nedařilo. Lépe řečeno vůbec. Hlavou mi proudilo tolik myšlenek, že by na papíře utvořili nejméně deset mnohastránkových spisů. Rozbolela mě z toho hlava. A tak jsem zamířila do baru. Dala jsem si pár drinků a zase odešla, ale ani to moc nepomáhalo. Napadlo mě tedy jen jedno, co by mi mohlo pomoct. Vrátila jsem se domů a ve svém pokoji si lehla na postel. Theia přiletěla téměř okamžitě a postavila se ke mě. Brzy si ke mě i lehla a já jí spokojeně hladila po zlatavém peří. Byla už plně vzrostlá a nádherná. A její přítomnost na mou mysl působila jako hojivý balzám.

Změnil jsem se do své pravé podoby a usekl drápatou prackou anděli křídla. Stále ještě byl v bezvědomí, takže nevydal ani hlásku. Roztáhl jsem křídla a vyletěl s ním mezi mraky. Jakmile jsme byly dost vysoko, změnil jsem směr a zamířil nad jezero. Když jsem se nad ním společně s andělem ocitl, nechal jsem ho procitnout. Po té co otevřel oči, prořízl vzduch jeho žalostný výkřik. "Víš co chci slyšet, že je to tak?" Anděl se na mě podíval se slzami a nenávistí v očích. "Já toho vím docela dost, ale pro netvory beze cti nemám slov." Věnoval jsem mu úsměv plný špičatých zubů. Zabořil jsem mu drápy do břicha a nechal ho padat níž a níž. Anděl vypadal smířeně, ale byl příliš mladý, na to aby se jen tak vzdal života. Proto, když se začínal blížit k vodní hladině, začal křičet a máchal zoufale krvavými pahýly. "Řekni to a já tě chytím, slibuju." Anděl se už blížil k vodní hladině a tak zakřičel. "Řeka začíná od pramene." Řekl. Přikývl jsem a roztáhl těsně nad hladinou svá křídla. Anděl se na hladině rozmázl, jako kus hadru a já zamířil k pevnině. Každopádně mi tímhle moc nepomohl. Možná se mi ale podaří najít to co potřebuji v knihovně, nebo ve své knize.

Spolu s Theiou vedle sebe jsem brzy usnula. A spala jsem dokud jsem ze sebe nedostala všechno, co mě unavovalo. Takže zhruba tři hodiny. Pak jsem se probrala a šla nám oběma udělat jídlo. Theie jsem dala celé mango. Měla ho moc ráda, tak ať se s ním popere. Co kdybych u ní nebyla a nemohla jí ho nakrájet? Musí se naučit jak se najít i beze mě. Sama jsem si vzala salát ze včerejška a šla si s Theiou sednou na gauč. Jí jsem dala mango na tácek na stůl a pobaveně při jídle sledovala, jak se do něj dostává, ale povedlo se jí to a najedla se i ona. Pecku manga ohlodala jak jen mohla, aby se najedla co nejvíc. Byla hrozně nenažraná, ale roztomilá.

Už to bylo několik hodin. co jsem v knize hledal odpovědi na andělovu nápovědu, ale stále nic. Vyčerpaně jsem knihu zavřel a unaveně si mnul spánky. Podíval jsem se za stůl, za kterým leželo tělo jednoho mága. Znal jsem ho už docela dlouho, nejspíš až moc, protože to byla právě moje přítomnost, která ho před hodinou donutila udusit se vlastní krví. Tohle bylo vážně k ničemu. Kdybych věčně nemusel hledat sám, netrvalo by to ani z poloviny tak dlouho, bohužel přátelství ani známosti neměli dlouhého trvání. Hodil jsem přes černé triko tmavou kostkovanou košili, knihu vzal do ruky a vyrazil do města. Sice jsem nevěděl, jak Mirys najít, ale zato vím jak. Nechal jsem svoji magii aby se dotkla zdraví co nejvíce lidí a jejich duší. Jediné na co stačilo počkat, bylo to až se některá z nich začne bránit. Cestou jsem šel kolem květinářství. Já kytky nikdy rád neměl, ale vzpomněl jsem si, co říkal jeden kluk druhému v baru. "Jestli je na tebe nasraná, kup jí kytku." Pokrčil jsem rameny. Třeba to bude i fungovat kdo ví? Nikdy jsem nepotřeboval si nikoho usmiřovat a tak jsem v tom opravdu neměl praxi. Trochu váhavě jsem zamířil do obchodu a bez nějakých okolků se zeptal. "Kterou z těch květin si nejlépe usmířím ženu?" Prodavačka se na mě trochu překvapeně podívala. Ale pak se usmála a přívětivě řekla. "To samozřejmě záleží na tom, jaké má nejraději pane, tak mi to řekněte a já vám ji nějak pěkně ozdobím." Rozhodil jsem ruce do stran. "Jak to mam asi tak vědět?" Začínala mi docházet trpělivost a ona si toho očividně všimla. Rychle zvedla do vzduchu kytici, kterou zrovna připravovala. "Bílé růže a lilie. To by snad mohlo pomoci." Trochu podezřívavě jsem si prohlédl prodavačku i květiny. Nakonec jsem si od ní puget vzal a zaplatil za něj až nechutně velkou sumu. Nenáviděl jsem tyhle hloupé lidské zvyky. Procházel jsem dál město a konečně ucítil ten odpor, proti vlastní síle. Tady musela být. Nechal jsem si narůst jeden dráp a párkrát s ním zašátral v zámku. S tichým cvaknutím se dveře otevřely. Neslyšně jsem vešel dovnitř a dveře se za mnou zavřely. Až pak mi došlo, co mi Ytia říkala o klepání. Snad si na takové titěrnosti Mirys tak moc nepotrpí.

Najedla jsem se a lehla si na gauči. Theia se ke mě brzy přidala a tiše si ustlala na mé hrudi. Usmála jsem se spokojeně a začala ji hladit. Nebyla nejmenší už, ale stále byla mladá. Bylo to stále mládě dalo by se říct. Nezkušené a... asi by venku sama nepřežila. To mě děsilo nejvíc. Jak by vůbec mohla přežít? Vždyť by ji zahlédl první člověk, démon nebo kdokoli a uhnal by ji. Dělalo mi to rozhodně velké starosti. Budu ji muset nějak...vycvičit. Trénovat s ní, aby na mě nebyla závislá. Vždyť jsem si ji ani nemohla přivlastňovat. Ale byla nádherná. Až moc nádherná. 
Zabrala jsem se do svých úvah tak hluboko, že jsem si ani nevšimla, že Theia usnula a ve spánku se proměnila tak, že vypadala jako obyčejný malý ptáček. Z úvah mě probralo až tiché cvaknutí, které narušilo nehybné ticho v domě. Všimla jsem si Theii, ale pochybovala jsem, že ten zvu udělala ona. Opatrně jsem ji odložila na gauč vedle sebe a uzavřela ji do ochranné kuličky pomocí své magie, aby se jí nic nestalo. Hned na to jsem sáhla po dýce. Pravda, Darren a Alex už mají klíče, ale ti by mě hned pozdravili, nebo by už byli v obýváku. Zamračila jsem se a ohlédla se do chodby. "Vím, že jsi tu." Zavolala jsem a zamračeně čekala, kdo vyjde na světlo s rukou připravenou na jílci maličké dýky.

Pozorně jsem si prohlédl tu část domu na kterou jsem viděl. Vypadalo to tu docela útulně, žádné kamenné stěny, jako u mě a žádné sklepy. Nahlédl jsem tím směrem, odkud jsem slyšel mluvit Mirys. Takže jsem ji našel. No vida. "No jistě, že o mě víš, vždyť se ani nesnažím skrývat." Řekl jsem nevzrušeně a pomalu zamířil za jejím hlasem. "Něco pro tebe mám a popravdě, byl bych ti vděčný, kdybys sis pospíšila, protože mě už nebaví tady s tím šermovat." Řekl jsem a při tom probodl kytku vražedným pohledem. Byl jsem tak nějak připravený, že po mě asi něco hodí. Tohle jsem nikdy úplně nechápal, přišlo mi to spíš už jako tradice. Naposledy to byla lampa. Opatrně jsem tedy zpoza kytky nahlédl do pokoje, jako by mě mohla ochránit.

Zarazila jsem se ve chvíli, když se z chodby vynořila kytice plná bílých květů a za nimi na mě vykukoval Zareth. Nechápavě jsem na ten obraz před sebou zamrkala. "Na co máš tu kytku?" Zeptala jsem se rovnou. Vážně mi nepřišlo, že bychom byli přátelé, natož tak dobří, aby mi nosil kytku jen tak. Takže zase něco chtěl. "Jak jsi mě našel? Co tu chceš? Myslím, že ani jeden už toho druhého nepotřebuje. Tedy jestli po mě zase něco chceš, doufala jsem, že ti dojde jak se k tomu postavím a že ti odmítnu pomoc ať už vymyslíš cokoli - tak co?" Zeptala jsme se rovnou, přímo a bez obalu. Stejně před Zarethem nemělo cenu hrát si na dobrosrdečnou, která musí bohužel odmítnout.

Opatrně jsem k se k ní přiblížil, dost obezřetně na to, abych se mohl vyhnout případnému náletu, jakýchkoli předmětů a snažil se vzpomenout na to, jak to bylo. Ještě před chvilkou jsem to věděl. Vytáhl jsem tedy z kapsy kus papíru a přečetl, co jsem si napsal. "Květina na usmířenou ode mě pro tebe." Na to jsem jí kytku strčil do ruky a pozorně se jí podíval do očí. Hledal jsem nějaký úsměv nebo důkaz toho, že to funguje. Ona se ale zatím zdála být jen překvapená. Rozmrzele jsem svraštil čelo. "Už?" Zeptal jsem se stále ji pozoroval. Na tohle nemám trpělivost. Řekli mi přeci, že to zabírá, tak proč mi ještě nepadla kolem krku? Hloupé lidské rituály. Zklamaně jsem si sedl vedle na gauč, ale mé zklamání vystřídal vztek, když jsem došel k závěru, že mi ten muž lhal. Za tohle zaplatí. Slíbil jsem si. Podepřel jsem si rukou bradu. "Řekli mi, že to má fungovat." Zavrčel jsem spíš sám k sobě a obrátil pozornost zase na zaraženou Mirys. "Našel jsem tě, protože jsem sakra dobrý stopař, chci se tě zeptat na pár věcí, potřebuju tvoji pomoc, protože si myslím, že bys to mohla dokázat a nehnu se odtud, dokut mi nepomůžeš." Uvelebil jsem se na gauči ještě trochu pohodlněji. "No a když mi pomůžeš, slibuju, že už se nikdy neuvidíme."