Mirys & Zareth

Při její poslední větě jsem se musel zasmát. "Neboj, nikam tě sledovat nebudu." Ujistil jsem ji, i když jsem nevěděl jak moc přesvědčivě to znělo. Neměl jsem to v plánu. "Sejdeme na kraji města u vyhlídky nad jezerem. A je mi jedno kdy, mohu vyrazit kdykoli, takže si řekni a já tam budu." Zamyslel jsem se " Nemělo by to být nutné, ale pro jistotu si s sebou vezmi nějakou lepší zbraň." Zaplatil jsem za nás za oa a čekal na odpověď.

Oblékla jsem se zamyslela se, kdy tedy vyrazíme. Řekl, že si mám vybrat a tak jsem se na chvilku zamyslela. "No tak zítra v pět ráno." To už bude světlo, ale většina bude ještě spát. Určitě to je pro nás dobrý čas. Já se na to pořádně vyspím a on... To je mi vlastně jedno. Mě zajímalo jenom jediný. Aby mi nekecal o tý destičce co chce ukrást. Vlastně jsem se až teď pozastavila nad tím, že jsem ještě nikdy žádného anděla neviděla. Ale to je jedno. Alespoň ho teď uvidím. "Měj se." Řekla jsem ještě, než jsem si zapla bundu a přetáhla přes hlavu kapuci. Pak jsem už vyrazila ven kde ještě trochu poprchávalo, ale už to nebylo tak hrozné jako když jsem šla sem.

"To zní rozumně." Pokýval jsem hlavou " Tak tedy v pět." Nijak jsem na její pozdrav nereagoval a šel svou cestou. Neměl jsem více méně nic na práci. Vše co jsem potřeboval na cestu, už mám. Vydal jsem se proto k jednomu ze svých provizorních bydlení abych se nenachomýtl u nějaké nechtěné vraždy. Byl to docela velký, ale trochu zchátralý dům po jedné z mých obětí, kterou nikdo nehledal. Měl malou zanedbanou a zarostlou zahradu, dokonce i se starou studnou. Do teď jsem od domu neměl klíče. Nechal jsem jeden ze svých prstů přejít v kovový dráp, trochu s ním zapátral v zámku a dveře se otevřely.

Kývla jsem jenom a pak už odcházela. Vrátila jsem ty knihy, které jsem si půjčila zase zpět do knihovny a pak šla pomalu domů. Cestu jsem využila k přemýšlení, co asi budu potřebovat a co si nesmím zapomenout. Nakonec jsem ale už odemykala dveře. Naštěstí to už jsem měla více méně rozmyšleno co si vezmu a co kde schovám. Proto hned, jakmile jsem vešla dovnitř, jsem si vše připravila a pak se ještě šla trochu najíst. Udělala jsem si jen něco rychlého k jídlu a u něj zase přemýšlela, jestli jsem na něco nezapomněla.

Celý dům byl i zevnitř pořádně zchátralý, až na dvě velké místnosti, které využívám.Převlékl jsem se do tmavého , ale trochu lehčího oblečení. Sedl jsem si do velkého křesla pod obrazem na kterém trojice psů štvala srnu. Smál jsem se do tmy vedlejší místnosti. Vyšlo mi to, teď už jen neudělat žádnou chybu na cestě a začne legrace. Po tom co jsem si trochu odpočinul, zamířil jsem do skříně a prohlédl si svou sbírku zbraní. Chvíli mi trvalo než jsem si vybral, ale nakonec jsem sáhl po dlouhém úzkém rapíru ,který byl pokryt nějakými symboly o kterých jsem neměl ani ponětí, co můžou znamenat. Byl to můj suvenýr z poslední návštěvy toho místa. A na ty okřídlené mrchy platí líp, než kde co.

Brzy jsem se rozhodla zalehnout a pořádně si odpočinout. Přeci jen jsem chtěla mít hodně síly. Tak jsem zalehla do postele a usnula skoro hned.
Ráno jsem se probudila už ve čtyři. Měla jsem tedy dost času, abych všechno stihla. Vysprchovala jsem se, oblékla se, šla se najíst a skryla si v oblečení všechno, co jsem si včera připravila. Ještě jsem si všechno zkontrolovala a pak jsem už vyšla na sraz, kde jsem měla být za dvacet minut. Dokonce jsem na určené místo přišla ještě o pět minut dřív.

Brzy ráno jsem chystal vyrazit. Vzal jsem si dlouhý černý kabát pod který se dalo skrýt mnoho zbraní a otevřel dveře. K mému překvapení na prahu ležel balíček bez jakéhokoli popisu. Vzal jsem ho dovnitř a otevřel. Byly v něm podivné ,dost staře vyhlížející zbraně. Dvě prohnuté,široké a ozubené čepele černé barvy s odlesky krvavě rudé, mely po své délce nějaké červené klikyháky připomínající ty, které byly na mém rapíru. zbraně se daly připevnit na předloktí několika koženými popruhy. Dále v krabici byly chrániče na předloktí stejné barvy, které měly uprostřed podivnou drážku. Nasadil jsem zbraně do drážek a připevnil řemeny na předloktí. Jeden úzký řemínek vedl až k zápěstí, kde se větvil na další dva menší. Uprostřed dlaně jsem měl drobný plíšek a z něj pokračovaly k ukazováčku a prsteníčku kolem kterých byly obmotané. Když jsem plíšek zatnul jsem ruce v pěst a tím plíšek zmáčkl. Čepel se zablyštěla ve světle lampy a celá jako s tichým švitořením změnila celou svoji strukturu. vypadala jako by byla tvořena drobnými šupinkami. S tichým šeptáním se šupinky stáhly skulinou pod chrániče a vytvořily tam druhou ještě pevnější vrstvu. Musela v tom být nějaká magie, jinak tahle věc fungovat nemohla. Pod chrániči mě na okamžik něco zaštípalo. Nevěnoval jsem tomu pozornost, hodil přes sebe plášť a vyrazil na místo setkání. Mirys už čekala na místě, nejspíš jsem měl trochu zpoždění.

Rozhlížela jsem se kolem, ale nikdo nepřicházel. Ani pět minut po domluveném čase nikdo nepřicházel. Byla jsem už trochu rozmrzelá z toho, že tu jak debil na někoho čekám o kom vlastně skoro nic nevím. O dalších pět minut později, když jsem se už chystala odejít, se objevil konečně Zerath. "Hádám, že později to nešlo." Neodpustila jsme si podrážděnou narážku a promnula si zápěstí a prsty. "Tak jdeme." Dodala jsem radši, aby se dlouze nevykecával o tom, proč přišel o deset minut později, než jsem se dohodli. Přeci jen mě to vůbec nezajímalo.

"Taky tě rád vidím." ušklíbl jsem se na její kousavou poznámku. Zamířil jsem k malé skále, která byla o par set metru dal. Skala byla cela zarostla nějakou popínavou rostlinou. Ztrhl jsem ji tak abych před sebou viděl tak dva metry šedého kamene. "Před tebou by měl být tenhle obrazec." Podal jsem jí kus papíru na kterém bylo nakreslené velké oko se spirálou vedoucí od spodního víčka. " Já to nevidím. Je to chráněno nějakým kouzlem. Takže to bude na tobě." Zasmál jsem se a hodil jí lahvičku s krví, kterou jsem sebral od té ženy ve městě a měla by měla fungovat stejně jako její. "Tímhle musíš obtáhnout symbol. Pokud to uděláš správně, měl by se rozsvítit. Pak jen stačí, abys dala ruku na panenku a dveře se otevřou."

Šla jsem mlčky za Zerathem a při tom jsem přemýšlela do čeho se to zase zaplétám. *Mám to vůbec zapotřebí? Co když se to zvrtne? Ne! NE - na podobné věci mě vycvičili.* Zahnala jsem radši myšlenky, to už jsme naštěstí zastavili před nějakou skálou. Zhluboka jsem se nadechla a vyslechla si, co po mě Zerath chtěl. "Nic nevidím." Namítla jsem když domluvil, ale pak mi to došlo. Zoinu pravou podobu vidím jen když se jí dotknu. Chytila jsem lahvičku s rudou tekutinou, zřejmě krví, a po té jsem přistoupila blíž ke skále a zlehka se jí dotkla bříšky prstů. Přede mnou se objevil znak velký asi jako talíř. Zamračila jsem se, ale pak jsem namočila prst v krvi a začala pečlivě obtahovat onen znak. "Koho je ta krev?" Zeptala jsem se zatímco jsem pomocí oné krve obtahovala znak na skále.

Když Mirys prohlásila, že nic nevidí nervózně jsem přešlápl. Konečně věděla jak na to. Zůsta jsem stát plný očekávání jestli se dveře otevřou. Muselo to vyjít. Měl jsem všechno co to vyžadovalo. Mirys se mě zeptala komu patří ta krev v lahvičce, na to jsem jen pokrčil rameny a prohlásil. "Nikdo důležitý řekl bych a I kdyby tohle si zasluzi jakoukoli oběť." Na chvíli jsem se odmlčel." Žádná v porovnání s tím, co nás dole čeká nebude dostatenčná... V tomhle mi mužeš věřit." Skoro nedočkavě jsem pohodil hlavou směrem ke skále a popohnal ji. "Tak rychle...Čeká nás ještě spousta práce."

Jen jsem s povzdechem zakoulela očima, když mi odpověděl jen to, že ta krev je někoho nedůležitého. Jen jsem po tají doufala, že toho člověka hned nezabil. A když jsem ho potom zaslechla, jak říká: "...v tomhle mi můžeš věřit", začala jsem se smát. "Tak aby bylo jasno..." Začala jsem, když znamení obtáhla kromě jedné malé části a pak pokračovala se zrakem upřeným na něj: "...To že ti pomáhám neznamená, že ti věřím - to za prvé. Za druhé, jestli mi lžeš a ta deska není k tomu cos říkal, stáhnu z tebe kůži za živa a pak tě vykuchám tak, že se z toho ani ty jako démon nedostaneš živý." Na chvilku jsem se odmlčela a porozhléda se kolem, abych se ujistila, že nás opravdu nikdo nesleduje. "Doufám, že ti to je jasné." Dodala jsem, než obtáhla poslední kousek a položila jsem ruku na panenku, jak mi Zerath řekl. Symbol se rozzářil mdlou ledově modrou září. Nejdříve jsem chtěla ustoupit, ale jako bych přimrzla na místě a nemohla se pohnout, dokud se před námi neotevřely tajné dveře.

Se znuděným pohledem jsem si vyslechl její proslov a pak se zasmál. " Jsi dobrá...To se mi líbí...Ale není vždycky všechno tak jak to vypadá...Teda většinou." Ušklíbl jsem se. Konečně se dveře otevřely."Počkej...Ještě než tam vlezeme, vem si tohle." Řekl jsem a podal jí rapír. "Předpokládám, že máš vlastní, ale tahle věcička je specialně vytvořená na likvidaci těch okřídlených opic. Jakýkoli sebemenší šrám je dokáže rozeřrat zevnitř, díky množství temné energie, která se jím dostane do těla... Vem si to..." Nakoukl jsem do chodby. Na první pohled vypadala obyčejně, ale dobře jsem věděl, kam vede. "Tady budeš muset jít první, je tu několik skytých pastí. Vše je chráněné kouzlem, takže o nich budeš vědět jen ty, proto mi to musíš říct." ušklíbl jsem se " Nerad bych tu nechal, nohu nebo něco horšího. Asi by se ti nechtělo mě celou cestou táhnout za sebou."

Nehorázně mě štvalo, že si myslel, že bych svým řečem nedostála. Ovšem opak byl pravdou. Nepochybovala jsem o tom, že bych své výhrůžky splnila do posledního písmene. Ovšem i v tom, že ji nebere vážně, byla vlastně výhoda. Už už jsem chtěla vkročit do zašedlé chodby, když mě zastavil. Otráveně jsem se na něj otočila a vyslechla ho. "Výborně. Takže nebudeš moct ani odejít beze mě." Pousmála jsem se vítězně a rapír si od něj vzala. "Hele...žádného anděla zatím neznám, takže žádného nezabiju. Pokud se mě nebude pokoušet zabít. Co se tebe týče je mi jedno jestli z tebe udělají fašírku." Řekla jsem upřímně a pak pomalu vkročila dovnitř. Zdálo se, že je to opravdu jen prázdná chodba a to, co o ní řekl Zerath byly jen plané řeči, ale už po pěti metrech jsem pocítila, že je něco jinak. "Já ale nevidím jejich ochranná kouzla." Vydechla jsem a pak jsem natáhla ruku před sebe. Trochu to štíplo a tak jsem ruku zase stáhla. "Tudy ne..." Zamumlala jsem spíš pro sebe a pak jsem se rozhlédla. Chodba vedla jen jedním směrem, co tedy bylo vidět. Ale já věděla, že tudy jít nemůžeme. Bůh ví, co by to udělalo Zerathovi, ale mě to jen štíplo. Otočila jsme se tedy do prava a sáhla na zeď. Nic. Jen zeď. Zkusila jsem tedy tu na opačné straně chodby a ruka mi volně zdí prošla. "Tak jdeme." Špitla jsem opět spíše pro sebe a prošla zdí jako by to nic nebylo.

Sladce jsem se na ni usmál "Ani ty nemůžeš odejít beze mne.Tudy se ven už nedostaneme, zavře se to za námi a nenubude jak se dostat ven." Vykročil jsem za ní a ještě řekl. "Nebudou se ptát co tu děláme, víš není to místo zrovna pro turysty a protože jdeš se mnou asi tě poslouchat nebudou." Když se jí podařilo odhalit past věděl jsem, že máme vyhráno. Vydal jsem se za ní. Podlaha byla najednou pokryta dlažsicemi bílé barvy a strop byl několik metrů vysoko I chodba se hodně rozšířila. Jakobychom se ocitli na úplně jiném místě. U dalšího rozcesti postávali dva andělé. I když zatím vidět nebyli, jejich tichý rozhovor se nesl celou chodbou. Sice nás neviděli, ale k tomu nechybělo mnoho stačil krok nebo dva za roh. Naznačil jsem Mirys aby zůstala kde je a sám jsem se neslyšně vydal za hlasy. Jen jsem doufal, že cestou nenarazím na nějakou past. Potichu jsem uvolnil víčko jedné z lahviček, ze které vylétl pramen krve. Zatím jen kroužila kolem mě jako rudá stuha, ale nemohl jsem vyčkávat dlouho, za okamžik mou přítomnost vycítí.

Dost jsem znejistila, když mi Zerath oznámil, že cestou, kterou jsme se dostali dovnitř se ovšem nedostaneme ven. Nedala jsem to na sobě ale znát, jako bych to celou dobu věděla. Chtěla jsem mu něco rázně odpovědět, ale to už jsem zaslechla tichý rozhovor dvou mužských hlasů. Zerath mi pokynul abych počkala, než za rohem zřejmě zabije ty dva. Museli to být andělé. Nikdo jiný by tu být neměl ne? Neposlechla jsem Zeratha A pokradmu jsem se přesunula blíž k rohu. Toužila jsem je vidět tak moc, že mi bylo jedno jestli mě uvidí a Zerath bude mít méně času nebo ne. Pohlédla jsem na ně a prohlédla si je od hlavy k patě a pak jejich křídla. Ty krásně bělostná křídla.

Když si Mirys začala se zatajeným dechem začala prohlížet ty bytosti musel jsem jednat. Neslyšně jsem vytáhl svoji dýku a paštil ji ze zadu do hlavy tak, že jsem ji musel chytit,aby neudělala pádem na zem takový randál. Oba andělé se na nás otočili. Krev, která do teď kolem mě jen kroužila se rozdělila na několik dalších tenčích pramenů. Prvnímu z anďelů probodla na několika místech křidla a v podově úzkých oštěpů ho přikovala ke skále. Druhý švihl ve vzduchu rukou. V tom okamžiku mě zasáhla prudká bolest a kolem mě se objevily bílé světelné mříže. Musel jsem ho rychle vyřadit ze hry. Ačkoli jeho krev nebyla prokletá musel jsem s ní nějak pracovat. Klec která byla kolem mě zmizela a anďel se chytil za hlavu jak se mu tam hrnulo stále víc vlastní krve. Na předloktí se mi s tichym zašvitořením objevily staré čepele. Přiskočil jsem k němu, vyzvedl jsem ho do vzduchu a škrábl ho s ní po tváři. Od drobné ranky se pod jeho kůží objevovali černé čáry, jak se mu jed dostával do těla. Fascinovaně jsem to sledoval. "Neuvěřitelné" zašeptal jsem. Následoval tichý vzdech když jsem mu čepelí probodl břicho. Objevila se slabá záře a tělo dopadlo na podlahu.Zamířil jsem k jeho druhovy, který byl stále přikován ke zdi a vyjeveně sledoval tělo. Čepel zasvištěla a zmizela. Došel jsem k němu a jakoby nic pronesl. "Mám na tebe pár otázek."

Prohlížela jsem si anděli ale náhle jsem ucítila tupou bolest na zátylku. Pak už jen černo a vzdalující se hlasy a zvuky. Naštěstí Zerath netrefil úplně to správné místo a tak jsem se po nějaké době, jejíž délku jsem nedokázala odhadnout, otevřela oči a s bolestným syknutím jsem se zvedla. Ten parchant mě omráčil! Vykročila jsem směrem k němu a viděla, jak stojí před jedním andělem, zatímco druhý ležel opodál mrtvý. Vytáhla jsem tenkou jehlici ze skrýše pod mým oblečením a mrštila ji po Zeratově rameni. Věděla, že se nestihne před jehlicí ustoupil i kdyby ji mrskla na srdce, ale nechtěla ho zabít. Ne dokud se odtud nedostane. "Udělej to ještě jednou a najdu si cestu ven i bez tvé pomoci." Zavrčela na něj zatímco si prohlížela toho anděla, který ještě žil.

Zasyčel jsem tiše nějakou nadávku, když se mi jehla zapíchla do ramene.Vytáhl jsem si ji. Značná část byla od mé krve a tak bylo snazší ji ovládat. Jehla mě nejdřív oblétla a rozletěla se přímo na Mirys zastavila asi jen centimetr od jejho oka. "Ještě jednou a nestihu zastavit." Když jsem to dořekl jehla spadla na zem. "Náš nový přítel nám zrovna potvrdil směr."Obrátil jsem se na anděla. "Pustím tě jak jsem slíbil a pak tě nechám být." Čepel na mé ruce se poskládala a já anděla jedním pohybem uvolnil. Přesněji řečeno, usekl jsem mu poničená křídla. Anděl klečel ve vlastní krvi zatímco jeho kůže černala a po tváři mu stékala jediná slza. Kdybych je tak nenáviděl nejspíš bych je musel obdivovat.

Chytila jsem jehlu ve stejný moment co se zastavila před mým okem a pak jsem ji uklidila zase zpět do krytu pod svým oblečením. I když mě těšilo, že nám anděl před námi potvrdil směr, cítila jsem nepříjemně nesouhlasný pocit. Jako by se ode mě něco oddělovalo. Jako by mi něco říkala, že s tím co se tady děje nechci mít nic společného. Když ovšem Zerath uřízl anděli křídla a ten se zhroutil na zem. Zachvěla jsem se při tom pohledu. Jeho oči se upřely do mých a já cítila podivnou váhu. Klekla jsem si k němu a na čelo mi prsty načertla jakýsi znak, znamení. Něco jsem k němu potichu zašeptala v cizím jazyku. Bylo mi jedno, co tomu řekne Zerath. To samé jsem udělala i u mrtvého anděla a pak jsem se zvedla a šla dál.

Nevšímal jsem si Mirys, ať tam s nima dělala cokoli. Možná šlo o nějaký druh modlitby za jejich duše ,nebo tak něco. Počkal jsem na ni, aby mohla odhalit případné pasti a šel za ní. Po chvilce jsem litoval, že nejdu přímo v jejích stopách. Jedna z dlaždic na kterou jsem šlápl, se mi pod nohou lehce pohnula."Sakra" stihl jsem jen říct. Celá země se zatřásla, když se ostatní dlaždice zřìtily do snad bezedné díry četně té, na které jsem stál. Než jsem se mohl pád pokusit zbrzdit přišel náraz. Tlumeně jsem zaskučel. Než jsem se stihl vyhrabat z hromady spadaného kamení objevila se nademnou čtvercová síť z bíle energie. Zaklel jsem a rychle se podívaal po Mirys, jestli nespada taky. Nikde jsem ji ale nezahlédl, ikdyž to neznamenalo, že není za nějakou hromadou kamení , nebo hůř, pod nějakou. Ten pád by nemusela přežít. Rychle jsem se rozhlédl. Byla to slepá ulice. "Hey Mirys!" Zavolal jsem a doufal, že se mi ozve ze zhora. Nemohl jsem nahoru vyletět kvuli té síti a její původci na sebe nenechali dlouho čekat. Přispěchalo asi dvacet anďelů a nezdálo se že by měli zrovna náladu si povídat. Ve světle se zaleskly mé čepele. Čekal jsem jen co se mide dít.

Procházela jsme chodbou dál a ničeho jsem si nevšimla i když mi něco říkalo kam mam šlapat. Myslela jsem že to je jen intuice, ale zřejmě nebyla. To jsem pochopila, když za mnou zaklel Zerath a chvíli na to se zřítil. Past sahala až k místu kde jsem stála já, naštěstí ne dál a tak jsem se stihla zachytit o kraj a vytáhla se co nejrychleji nahoru. *No...a teď to bude o hubu.* Prolétlo mi hlavou než jsem zaslechla Zeratha, jak volá mé jméno. "Jsem v pohodě a narozdíl od tebe se neválím tam dole. Tak polez, dělej." Zavolala jsem na něj než se objevili andělé. Zatajila jsem dech a sledovala je jak se přibližují. "No tak dělej!" Vykřikla jsme na Zeratha a podívala se dolů. Po stěně by mohl vyšplhat kdyby měl dýky nebo tak něco. A on uměl ovládat krev, jak jsem pochopila, takže by se za mnou určitě dostal. Jen ta síť z bílé energie. Skousla jsem si ret a zadívala se na ně. "Nechtě nás odnést co hledáme." Vyzvala jsem je pevným hlasem, ale to se všichni rozesmáli. "Tak fajn... vezmeme si to sami." Vydechla jsem a má slova byla sotva víc než šepot. Pár vteřin na to jsem po nich ale už mrštila všechny jehlice uschované v jednom mém chrániči předloktí. Sice se pár prvních vylo, ale ti v dalších řadách za nimi už tak rychle nezareagovali. Šest z nich padlo mrtvých k zemi a dalších šest mělo jehlice zabodlé v těle, ale neusmrtilo je to. Dokud tedy nevykrvácí.

Když jsem zjistil, že je Mirys v bezpečí a první andělé padli k zemi, neváhal jsem už ani vteřinu. Vzduchem svištěla magie a nejrůznější zbraně. Kolem sebe jsem si vytvořil štít z vlastní krve abych měl chráněná záda a nemusel se tím zatěžovat. Vrhl jsem se na ně a jednoho po druhém trhal je zbraněmi i drápy na kusy. Čím více jsem jich pobil tím lépe jsem se cítil a tím více jsem toužil po jejich krvi. Ten pocit nepatřil přímo mě. Byl něčím umocněn. Netušil jsem co to bylo a momentálně ani neměl čas se tím zabývat. Po chvilce jsem se přestal zcela ovládat. Svět kolem se změnil v jedno velké krvavé divadlo a já nadšeně hrál svou roli. Několik andělů se stáhlo dál do chodby a čekalo na své posily. "Na horu se přes tu síť nedostanu." Zavolal na Mirys. " Ale nějak tě najdu, jen mi dej trochu času." Musel jsem pobít ty ostatní v chodbě. Nebo jsem možná jen chtěl, ale rozběhl jsem se k nim. Tím začal další tanec. Když jsem jednoho z andělů chytl pod krkem a chtěl mu o skálu rozbít lebku, ozvalo se tiché cvaknutí. Stačil jsem se jen podívat na svou ruku, kterou jsem ho držel. Byl na ní úzký stříbrný náramek s ďáblovou pastí. Všechna moje síla mě rázem opustila a byl jsem spoután v obyčejném lidském těle bez svých schopností. "No to si snad děláte srandu." Než jsem stihl anděla zabít a náramek si sundat, objevili se další. Kolem mého krku se objevilo nějaké laso ze zlaté energie, pak přišel záblesk a probudil jsem se až na tvrdé zemi jedné z cel tohohle obrovského komplexu hluboko pod zemí. Ruce jsem měl spoutané pouty s ďáblovou pastí přivázané řetězy k velkému kameni. Pozorně jsem si celu prohlížel zatímco jsem uvažoval, co se asi stalo s Mirys.

Celou tu dobu jsem ho sledovala jak se s nimi bije. Bylo vidět hned od začátku, že by se bil až do konce, kdyby se něco nezměnilo. Až teď mi docházel význam jeho slov. Nevěděla jsme sice, co ten náramek udělal, ale pochopila jsem, že teď se od tamtud nedostane určitě. A já nemohla skočit dolů. Nemohla jsem nic. Kdybych alespoň trochu ovládala svou magii. Ne. On se o sebe snad postará. Musela jsem si připomenout že to je démon a možná si to zaslouží - copak já vím? Rozeběhla jsem se chodbou dál a úspěšně jsem se vyhýbala pastím. Ale musela jsem běžet dál. Andělům by bylo jedno kdo jsem. Záleželo by jim jen na tom, že jsem přišla s ním a zabila pár z nich. Běžela jsem neslyšně chodbou dál a dál, dokud jsem nenarazila na její konec. Tedy zatím na konec. Rychle jsem se snažila přijít na to, co a jak, abych otevřela nějaké další dveře nebo objevila něco, co mě posune dál. Brzy jsem našla nějakou šifru, ale bylo tak jednoduché ji vyřešit, že jsem si myslela, že to napsalo nějaké dítě. Vešla jsem do místnosti, která se přede mnou ukázala a za sebou jsem už slyšela zakřičení nějakých andělů. Ne andělů, ale anděla. Otočila jsem se k němu čelem a rychle se snažila najít, jak dveře zase zavřít. On se ale zarazil a chvíli to vypadalo, že ani nedýchá. "Mirys...?" Vydechl potichu mé jméno a já se zarazila a zamračila se na něj. Ale něž jsem se stihla zeptat jak se dozvěděl mé jméno, už se přede mnou tajné dveře uzavřely. Rychle jsem se ohlédla a snažila se přijít na to, jak  se odtud teď dostat. V místnosti panovalo světlo dost jasné na to, abych viděla kam šlapu a co se v místnosti nachází. Bylo tu tolik předmětů, ze kterých sálala magie. Popadla jsem tři klíče, už jen kvůli tomu, že mi něco říkalo, že je budu potřebovat a pak jsem našla i destičku, o níž mluvil Zerath. Vše jsem si schovala pod oblečení tak, aby mi nic z toho nevypadlo a zároveň aby mi to nebránilo v pohybu a hned na to jsem se vydala hledat cestu pryč. Snad Zeratha najdu.

Podařilo se mi ze stěny v cele vyrvat malý kámen a pokusil se jím poškodit symbol na poutech. Než se mi to ale podařilo, objevil se ve dveřích strážný. Plivl jsem mu k nohám. " Proč prostě nemůžete vysedávat na obláčcích a hrát na harfy, jak se to od vás očekává?" Přišel oslnivý záblesk a já se probudil s obrovskými bolestmi, v předělané cele. Přes pusu jsem měl nějaký zvláštní kovový roubík a kolem krku obojek z pevné oceli se symbolem ďáblovi pasti. Z každé strany vedla z obojku tyč , přidělaná ke stěně. Ruce jsem měl něčím svázané za zády. Dokonce mi vzali i oblečení, jen nějaké staré roztrhané kalhoty mi zůstali. Moje kůže měla nepřirozeně šedou barvu, připomínající popel s několika tmavými fleky. Vytřeštil jsem na to oči a pokusil se pouty pohnout. Anděl který stál před světelnými mřížemi se rozhodl, mi vše představit. "V zádech máš několik hadiček, některé tě zbavují krve, jiné tě oslabují pomocí naší magie. Jsou přidělané ke stěně a mohou být použity na výrobu různých artefaktů. Ber to jako možné spasení. Tvá existence možná bude prospěšná." Na chvíli se odmlčel. " Budeme tě udržovat na pokraji smrti do tvého posledního soudu, abys náhodou neměl nutkání utíkat,až nám dáš všechny důležité informace, samozřejmě zemřeš." Na to odešel. Byl jsem hrozně vyčerpaný, ale pokusil jsem se co nejvíce uvolnit, abych mohl vyklouznout z pout a sledoval, jak se na mé kůži tvoří další tmavé skvrny. Než se mi cokoli povedlo, zatmělo se mi před očima a já se propadl do něčeho spánku podobného.