Mirys & Zareth

/později/

Před domem jsem opět objevil balíček, se zbraněmi, o které mě připravili v pevnosti. Ještě že mám kontakty všude. I když tentokrát jsem si nebyl jistý od koho to je. Ten dotyčný nechtěl své jméno vyzradit, ale co je mi po tom? Hlavně že mám své věci zase zpět. Pomalu jsem si čepel připevnil k ruce, párkrát jsem jí se zaujetím vytáhl a opět nechal zmizet. Skoro jako pozdravit se se starým známým. Byla to skvělá zbraň, stará ale skvělá. Zamyslel jsem se nad tím jak asi dopadla Mirys. Žije ještě? Kdo ví. Já teď měl jiné starosti. Už jsem tady v tom baráku zavřený skoro měsíc. Ještě chvilku a už z toho vážně budu lézt po zdi. Musel jsem vypadnout. Aspoň na chvíli. Trochu se posilnit a připravit zásoby. Bohužel kolem se stále motalo dost andělů i démonů. Hledal mě teď snad každý. Na začátku to byla legrace, ale teď jsem si připadal, jako štvaná zvěř. Šel jsem do sklepa a pokračoval tajnou chodbou vedoucí do města. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se v malém polorozpadlém domku.

Už to bylo zase nějakou dobu, co jsem Zeratha neviděla. Naposledy to nedopadlo úplně dobře, stejně jako minule. No docela jsem se modlila abych ho už nepotkala. Také proč bych ho měla potkat že? Třeba už ani není ve městě. Na druhou stranu měl pár odpovědí na mé otázky. Teď jen co chci víc. o pro zatím odnesu to oblečení které jsem navrhla, do obchůdku. Dostala jsem zaplaceno jako vždy a rovnou si ty peníze šla uložit do banky. Po té jsem ale měla dost času a sama jsem nevěděla co s ním. A tak jsem se procházela městem, abych si ho lépe zmapovala a nezapomněla, kde co je.

Otevřel jsem jedny dveře v tom rozpadlém domě. Za nimi seděl na židli svázaný muž, v černém obleku. Byl od policie, což byla docela legrační náhoda. Snažil se mě najít, když pojal podezření o tom, že jsem se mohl nachomýtnout u nějaké vraždy. Tmavé vlasy mu padaly do obličeje, z toho jak mu hlava volně vysela na hrudi. Samozřejmě byl v bezvědomí. Rozvázal jsem ho a vypůjčil si jeho tělo. Otevřel jsem dveře staré barabizny, vyšel ven. Na to jsem v kapse nahmatal sluneční brýle. Nikdy jsem nepochopil, proč je u sebe policisté stále nosí, každopádně teď se to hodilo. Venku byl sluneční den a aspoň tu nebude nic, co by mě prozradilo. Nasadil jsem si je, procházel se městem, zatímco jsem hledal novou oběť na doplnění sil. Pokud ale dnes nikoho nenajdu, vadit mi to nebude, hlavní je, že jsem konečně vypadl z baráku, ale jestli se mi podaří ulovit nějakou okřídlenou potvoru, vůbec to nebude na škodu.

Prošla jsem kolem baru a zamířila do ulice, kde by měla být má oblíbená kavárna. Zaplula jsem dovnitř a dopřála si kafe, které mi tu udělali se šlehačkou a skořicí. Zaplatila jsem ho rovnou a šla si s ním sednout do prvního patra ke stolku. Usadila jsem se a koukala ven. Venku už byl vážně znát podzim. Bylo lezavé studené počasí a také bylo znát, že brzy přijde zima. Já zimo moc nemusela, vážně ne. Radši jsem se vyhřívala na sluníčku. Sice dnes svítilo slunce, ale stejně bylo chladno. Upila jsem trochu kafe a pak se pustila do šlehačky.

Někdo do mě na ulici, vrazil. Mezi tím jak se mi omlouval, stihl naznačit, že se mám zastavit za jedním chlápkem z kavárny. Určitě ho prý poznám. Nevěděl jsem sice, kdo to do mě vlastně vrazil, ale předpokládal jsem, že to byla moje spojka. Na nic jsem se ho tedy neptal a pokračoval do kavárny. Cestou jsem přemýšlel, jak mě vlastně mohl tak snadno poznat? Sledoval mě? Nebo to bylo způsobem, jakým se pohybuji? Popravdě jsem z toho byl trochu rozmrzelý, když mě dokázal tak snadno poznat on, možná s tím nebudou mít problém ani andělé. Konečně jsem se dostal do kavárny. Po chvilce jsem zahlédl i svého dalšího spojence. Pod hrnkem měl totiž složený papír. Rozhodně to nebyl žádný ubrousek, prostě psaný dopis, na kterém by měli být souřadnice. Zamířil jsem tedy za ním. Ani nevím proč, ale rozhlédl jsem se kolem a zahlédl jednu známou tvář. Byl jsem tak překvapený, že ji vidím, až jsem z toho přestal dávat pozor na cestu a přerazil se o další židli která byla vysunutá v uličce. Podíval jsem se na toho, za kým jsem měl na mířeno. Tvářil se napůl pobaveně a napůl opovržlivě. Vstal jsem, ale na Mirys se podívat neodvážil, zamířil jsem za tím mužem.

Spokojeně jsem upíjela kávu, zatímco jsem myšlenkami bloumala snad po celém světě. Jenže v tom mě vyrušil rámus. Ohlédla jsem se a zahlédla nějakého policistu, který se přerazil o židli kus ode mě. *Nemá mít ty sluneční brýle, frajírek." Odfrkla jsem si a pokrčila při tom rameny. Zase jsem se vrátila ke své kávě, když se Policista posbíral a šel za někým, s kým měl zřejmě tady v kavárně schůzku.

Vzal jsem si od muže dopis a vytřeštil na něj oči. Je alespoň jedna věc ve které nebude hrát roli? Muž ihned odešel a nechal mě, ať si s věcí poradím jak chci. Chvíli jsem tam jen tak seděl a přemýšlel, jestli mám tohle vůbec za potřebí, poté jsem se ale zvednul a zamířil za Mirys. Když jsem k ní došel zapátral jsem ve vzpomínkách policisty a řekl jí. "Dobrý den, Jsem agent Collins FBI." Na to jsem jí ukázal odznak. "Nerad vám to říkám, ale nejspíš jste se ocitla podle našich svědků u jedné vraždy ve spojitosti s velmi nebezpečnou osobou. Já osobně si to nemyslím, ale zákon praví jasně. Budete muset jít semnou."

Dopila jsem si svoje kafe a už jsem se chystala k odchodu. Jenže v tom jsem zaslechla blížící se kroky. Ohlédla jsem se ve chvíli, kdy na mě začal mluvit ten policista. Tedy agent. Nechala jsem ho domluvit a pak se na něj široce usmála. "Agente Collinsi, pokus mě chcete předvolat k výslechu, máte za povinnosti poslat mi dopis, či mne jinak informovat. Ovšem dnes už mám jiný program a obávám se že s vámi určitě nepůjdu. Mimo toho si nejsem vědoma, že bych byla svědkem, či jinak zapletena, do nějaké vraždy." Oznámila jsem mu s klidem v hlasem a pak vzala hrneček od kávy a s ním se zvedla. "Teď když dovolíte, půjdu zaplatit. Těšilo mne agente." Usmála jsem se na policistu a obešla ho. Ne že bych nebyla svědkem nějaké vraždy, ale rozhodně jsem nebyla svědkem vraždy, které by se mohl dozvědět. Navíc dnes jsem opravdu neměla náladu trčet někde na výslechu, takže jsem odnesla hrnek, zaplatila usměvavému děvčeti za pokladnou a odešla ven.

"To je samozřejmě pravda." Přiznal jsem a chytil ji za rameno, když se snažila odejít. "Jenže já vás nechci předvolávat k výslechu. Vzhledem k vážnosti situace, tedy zatím ne, jste podezřelá a můžeme vás zadržet na celých 48 hodin. Kdybychom měli zločincům hlásit, že se je chystáme zatknout, myslíte si, že bychom někdy nějakého chytili?" Zeptal jsem se jí, ale byla to jen řečnická otázka. Samozřejmě jsem ji hned pustil Nechtěl jsem ji chytit, to byl můj reflex ne jeho."Tak prosím nedělejte problémy a pojďte, slibuji ,že to bude rychle. A nebuďte sobec, myslíte si, že hledat někoho po celém městě je nějaká zábava? Taky už se těším domů, tak šup ať se nezdržujeme.

V duchu jsem zavrčela, když mě ten policista zadržel rukou na rameni. Zhluboka jsem se nadechla a vyslechla si, co mi chce. "Obávám se, že vaše práva sahají, co se mého zadržení týče, na pouhých hodin." Zavrčela jsem už a když mě pustil, zamířila jsem stejně k pokladně, abych za to kafe zaplatila. Ať už mě zatkne nebo ne, nezaplacením bych mu dala jen další důvod proč tam zůstat u nich déle. A to jsem nehodlala. "Zamrzly vám nohy?" Zeptala jsem se když tam stál i po tom, co jsem zaplatila. A jen jsem rychle poslala smsku těm, s kterými jsem se měla sejít, aby na mě nečekali.

Mezitím co Mirys platila, jsem se znovu zamyslel nad dopisem, možná až moc. Když se mě na něco zeptala trochu jsem sebou trhl, její hlas nebyl úplně příjemným návratem do reality. "Omlouvám se. Trochu mě bolí hlava, říkala jste něco?" Zamířil jsem k ní. Byla to Mirys, takže mi nejspíš unikla nějaká kousavá poznámka na mé zamyšlení. "Fajn vyrazíme. Ať je to za námi." Na to jsem ji otevřel dveře od kavárny a nechal ji vyjít před sebou. Stále jsem nechápal, proč v tom všem hrála roli a hlavně jakou, ale tahle otázka bude muset chvíli počkat.

Nechápavě jsem se dívala na policistu, který najednou moc nevnímal a pak se omluvil, že ho bolí hlava a ptal se, jestli jsem něco říkala. Protočila jsem oči a jen zavrtěla hlavou. "Jen, abychom už šli." Namítla jsem a pak jen přikývla na jeho vyzvání a šla ke dveřím. Policista mi je otevřel a nechal mě vyjít ven první. Přitáhla jsem si blíž k sobě kabát a počkala, než mě policista povede. Bohové ví kde mají nějakou budovu. No vlastně jsem to věděla, ale nechala jsem to na něm. Přeci jen nemusí vědět, že vím, kde co je.

Šel jsem kousek před Myris a dával pozor na cestu, samozřejmě jsme nešli na stanici, já ani nevěděl kde je, za to jsem věděl kam ji dovést, ale nebyl jsem sám kdo měl podobný nápad. Zarazil jsem se, když se zpoza rohu před námi vynořilo několik andělů. Okamžitě jsem měnil směr a zatáhl Mirys za sebou. "Jak se zdá nejsem jediný kdo se vás tu snaží najít." Řekl jsem, na to se v další uličce objevilo několik jiných postav. Samozřejmě že to byli další andělé. No to mám ale štěstí... Pomyslel jsem si. "Schovejte se za mě. Tihle s vámi nehodlají jen mluvit. Jsou o vaší vině dost přesvědčení."

Po pár desítek metrů jsem pochopila, že na stanici mě nehodlá odvést. Vůbec jsme nešli tím směrem, a proto mi to bylo divné. "Pardon, jak že se to jmenujete?" Zeptala jsem se, jenže to už mě policista táhl za ruku jiným směrem. Stihla jsem si všimnout jen toho, že uhnul před anděli. "C..co to děláte?" Zamračila jsem se na něj, jenže to už mi vysvětloval, že tihle si nepřišli popovídat.  Řekl, abych se za něj schovala, když jsme narazili na další anděle. Tady je něco v nepořádku. Jenže jsem si nebyla vůbec jistá, jestli nás našli kvůli mně, nebo kvůli tou přede mnou. Člověk to nebyl, ten by o andělech sotva něco věděl. "Tak jo, s pravdou ven, nebo odcházím." Zavrčela jsem mu za zády naštvaně. Bože, já jsem tak pitomá! Proč hned na všechno skočím?

No jasně, že mi bude zrovna teď přidělávat další problémy, to by jinak nebyla ona. V duchu jsem na ni zanadával, ale přiměl se zachovat klidný výraz. "Nejsem jediný, kdo vás hledá slečno, proto musíme jít na stanici jinudy, jinak nás čekají velké komplikace na které rozhodně nemám kvalifikaci." Poznamenal jsem. "Bránit vám v tom sice úplně nemůžu, ale opravdu vám nedoporučuji za nimi jít, jinak by to mohlo být to poslední co uděláte. Tak si prosím dejte říct a pojďte. Musíme tady zahnout vpravo." Vysypal jsem ze sebe rychleji než bych kdy řekl, že jsem toho schopen. Nevěděl jsem sice přesně proč ji hledají, ale měl mezi nimi být i jeden strážce a to nikdy nevěstí nic dobrého. Je to asi týden zpátky, co jsem se o nich prvně doslech a od té doby mám pocit, že jsou snad úplně všude.

"to že odcházím nebylo myšlené že bych šla za nimi. Jen nemusím být u vás. Já se ubráním." Zavrčela jsem naštvaně a zatím s ním šla. Ale dávala jsem si už sakra velký pozor, abych mu jen ta nevěřila a do ničeho nespadla. "Takže? Co jste zač?" Zeptala jsem se ho znovu a z pouzdra na kříži jsem vytáhla malý nožík. "Vážně si nelámu hlavu s ohrožování policisty na životě. Ještě k tomu, když nevěřím, že byste byl policista." Oznámila jsem mu, když jsem mu dala na krk nožík ostřím ke kůži.

Až nepřirozeně rychlím pohybem jsem ji ohnul ruku a vyrazil jí z ní nožík. V duchu jsem se cítil dotčeně z toho, že mě ohrožuje takovou nicotnou zbraní, ale samozřejmě nic neříkal. "Viděla jste odznak, řekl jsem vám své jméno. O vašem incidentu pomlčím protože jste rozrušená a já mám pro to pochopení. Každopádně jestli příště pro vás přijde někdo jiný, pravděpodobně nebude tak vlídný jako já." Povzdechl jsem si. "Nechte mě prostě dělat moji práci dobře? Za chvíli tam budeme, jen se jich musíme zbavit." Fakt jsem na ni neměl teďka náladu, ona prostě musí všechno komplikovat.

Zavrčela jsem na něj a zase si vzala svůj nožík zpět, po té, co jsem se mu vysmekla. "Fajn." Dodala jsem, ale už jsem mu rozhodně nevěřila. Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. "A kam to jdeme? Protože stanici máte o 90 stupňů jiným směrem. Schválně jsem neříkala kterým i když už takhle to bylo jen 50 na 50%. "A proč by za mnou měl vůbec někdo další chodit? Nic špatného jsem neudělala." Opáčila jsem naštvaně.

Vážně už jsem si myslel, že ji na místě uškrtím. Vlastně by mě docela zajímalo, jestli takhle přidělává práci všem nebo mám na to takové štěstí jenom já. "Já vím kde ta stanice je." Řekl jsem už značně podrážděně. Chvíli mi trvalo než jsem dokázal opět nastolit naprosto vyrovnaný výraz. "Jediný kdo si v okruhu dvou set metrů myslí, že jste nevinná, budete asi vy sama." Řekl jsem a ani se nemusel nijak zvlášť přetvařovat, tohle byla pravda. "Tedy nejdřív jsem si to myslel také, ale po vašem jednání si už nejsem jist. Každopádně, musíme jít jinudy, jak jsem řekl, abychom se vyhnuli případným potížím. Opravdu jsem doufal, že už konečně přestane ptát, tohle bylo docela vyčerpávající. Navíc jsem ještě kvůli těm hloupým brýlím neviděl pořádně na cestu, každopádně jsem předpokládal, že kdyby mě Mirys poznala, asi by se jí se mnou úplně jít nechtělo.

Ne, už se mi na tom něco opravdu nezdálo. Bylo tu něco, co bylo špatně, jenže co? No, ať mi pošlou dopis. Já dneska nikam nejdu, rozhodně ne s ním. Už jsem se rozhodla, protože mi na tom něco smrdělo a tak jsem neslyšně zahla za roh a hned jsem co nejrychleji vyšplhala po okapu na střechu. Samozřejmě jsem u toho nevydala ani jeden zvuk, který by mě snad mohl prozradit. Přeci jsem jsem tak byla vycvičená. Vylezla jsem až na střechu a rozeběhla se jiným směrem, než měl namířeno ten policista. Jenže těsně před tím, než jsem skočila na jinou střechu, mě k zemi srazil anděl. Byl to tvrdý a nečekaný náraz. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Ihned jsem byla zase na nohou a prohlížela si ho. Měl tmavé kudrnaté vlasy, temné oči, byl mohutnější vypracované postavy a ze zad mu vyrůstala nádherná bělostná křídla. Znala jsem ho. Věděla jsem, že ano. 
V tu ránu mi to došlo. Byl to jeden z těch strážců, kteří nás málem vyvraždili na tom plese. Ale ne, znala jsem ho i odjinud. Ano, byl to právě on, kdo znal mé jméno a kdo ho vyslovil, když jsme se Zerathem utíkali z té pevnosti, do které jsme se vloupali. Ale ne. Ani tohle není ono. Musela jsem ho znát i odjinud. Ale odkud?

Po chvilce jsem si všiml, že Mirys chybí. "Ale do hajzlu!" Zaklel jsem a vylezl na nejbližší střechu abych se mohl po ní rozhlédnout. Když jsem ji uviděl málem se mi zastavilo srdce. Stál nad ní anděl a ne jen tak ledajaký, byl jsem od nich sice dost daleko, ale i přes to jsem dokázal vycítit jak z něj sálá síla. Chvíli jsem je jen nerozhodně pozoroval, každý sval v těle připravený k útěku. Nebyl to obyčejný anděl, věděl jsem to a taky jsem věděl, že nesmí chytit Mirys. Kvůli tomu jsem také absolvoval tuhle šaškárnu s policistou. Teď jsem stál před docela vážnou volbou. Mohl jsem se pokusit zachránit ji a nebo se odtud nepozorovaně dostat. Konec konců pořád vypadám jako člověk no ne? Už jsem neváhal ani vteřinu a seskočil ze střechy na zem. Pospíchal jsem rychlým krokem zase pryč od toho dění a doufal, že se odtud nějak dostanu. Dělal jsem co bylo v mých silách a opravdu nemůžu za to, že je Mirys tak umíněná. Její chyba, já se kvůli ní chytit nenechám. A ať si jenom zkusí mě najít, roztrhám je na kusy.

"Jste mi povědomý. Odkud se známe?" Zeptala jsem se a snažila se tím nahnat trochu času, abych mohla dál vzpomínat a přemýšlet, odkud bych ho tak mohla znát. Bohužel mě nic nenapadalo. Ale jak v tom případě mohl znát mé jméno? Nemohl! Ne jen tak. Buď mu ho někdo řekl nebo...co já vím? "Co po mě chceš? Vím že jsi strážce a vím, že ses mi už dost představil. Ale jak to, že znáš ty mě? Jak to že znáš mé jméno? Kdo ti ho řekl?" Vysypala jsem na něj hromadu otázek v domnění, že když mu neuteču, alespoň se něco dozvím.

Neran: Prohlédl jsem si dívku od hlavy až k patě. Byla neskutečně podobná matce, jen ty vlasy. Tu temnou barvu zdědila po mně. "Mirys uklidni se." Začal jsem a snažil se být v klidu. Chtěl jsem se k ní chovat jako ke každému jinému, kdo by udělal to co ona. Ale poprvé za svůj život jsem nemohl. Budu muset, to ano, ale zatoužil jsem i po něčem jiném. Totiž být se svou dcerou. "Znáš mě." Odpověděl jsem chladně na její otázku a pak si vyslechl i ty ostatní. "Jsem tu, abys zaplatila za to, cos provedla. Všechny stihne trest. I toho démona." Začal jsem s odpověďmi. "Už nějakou dobu tě sleduju." Odpověděl jsem jednou větou na zbytek jejích otázek. Byla to pravda, ovšem nebyla to vlastně odpověď na její otázky. Ale ona to stejně zřejmě hned nezjistí. *Soustřeď se! Nejsi u své dcery! Jsi u provinilého!* Nakázal jsem si, ale pak jsem to ucítil. Ten démon byl s ní ještě před chvílí. "Najdeme tvého společníka." Oznámil jsem jí a vzal jí za ruku. Párkrát jsem máchl křídly a najednou jsme už letěli nad tím démonem. Snesl jsem se před něj a okamžitě použil lektvar od mága, aby se na hodinu ani nehl. "Mám tě." Zlověstně se usmál. Nemusel si moc dělat hlavu s lidmi. Viděli ho jako člověka o to se už postaral. "Tak...trest si vyslechnete někde ve větším soukromí." Řekl po chvilce a oba je odnesl mimo město takovou rychlostí, že by je sotva někdo viděl.

Pospíchal jsem ulicí, když vtom se nade mnou objevil stín. Nestihl jsem se ani nadechnout a byl jsem nějakým způsobem paralizovaný. Když se mě anděl dotknul, vypadl jsem z mužova těla, které zůstalo leže na zemi. S očima plnýma paniky, jsem hleděl, jak mě prostě vyzvedl do vzduchu už jsme letěli nad městem někam do pryč. Najednou mi to došlo. Blížili jsme se totiž k té pevnosti, ze které mám svoji desku. Tu mi vzít nemohou, pokaždé se vrátí ke mě domů na provizorní oltář, ale co jsem slyšel, umí provádět spoustu jiných věcí o které rozhodně nestojím. Sotva jsem dokázal otočit očima, abych se podíval, kdo je to vedle mě. Pochopitelně to byla Mirys, to nebyla žádná novinka, určitě mu totiž neutekla. Třeba, kdyby se mi podařilo promluvit, můžu se z téhle nepříjemné situace prostě vykecat. Pravda ale byla, že andělé mě rádi nemají a nejsem si jistý, jestli se mě vůbec budou na něco ptát, nebo budu mít možnost se nějak hájit, vždyť já ani nevěděl co se má dít.

Vyděšeně jsem se dívala, jak se krajina pod námi mění až jsme byli dost daleko od města. Srdce v hrudi mi bylo tak rychle, že jsem si už myslela, že exploduje. Ten strach, už jsem- ho zažila. Když jsem poprvé potkala Strážce. Snažila jsme se uklidnit a přesvědčit se, že to nic není. Ale ti se lehce řeklo. Skousla jsem si ret. To, že v policistově těle se ukrýval Zerath, byla teď má poslední starost.