Mirys & Zareth

Brzy jsem našla další tajné dveře opatřené několika ochrannými kouzly. Vytáhla jsem tři klíče, které jsem před chvíli sebrala a jeden z nich, s maličkou ozdobnou růží a s lístky. Nikde tam nebyla ale klíčová dírka. Když jsem ale klíč ke zdi přiblížila, klíčová dírka se objevila jako mávnutím kouzelného proutku. Odemkla jsem dveře a klíče zase schovala. Prošla jsem jimi a rozhlédla se. V této chodbě panovala tma, tma tak temná, že by ji někdo mohl krájet. Zhluboka jsem se nadechla a udělala čtyři váhavé kroky, když jsem byla už celá tmou pohlcená. Další krok a následoval pád. Podlaha prostě zmizela a místo toho jsem se vezla jako po klouzačce bůh ví kam. Zadržela jsme výkřik tím, že jsem zatnula zuby, ale prokousla jsem si při tom ret. Chtěla jsme nějak zabrzdit, ale ani jsem neviděla na své ruce, natož na nohy. A najednou jsem tvrdě dopadla na zem. Rozhlédla jsem se po okolí. Byla jsem v nějaké místnosti. I zde panovala tma, ale ne tak hustá jako v tunelu, který mě sem dostal. Párkrát jsem zamrkala než si mé oči přivykly a pak jsem pochopila. Vyla jsem v jedné z cel, ale nikdo žalář nehlídal. Opět jsme vytáhla klíč s růží a odemkla jsem mříže, které v sobě měli bílou magii andělů. O pár cel vedle jsem viděla i uvolněný kámen a ta jediná cela byla otevřená. Zamračila jsem se a schovala se do stínu, když jsem něco zaslechla, ale nikdo nepřišel. Prohlédla jsem si tedy znovu tu celu a pak cestu, která vedla někam pryč a vypadalo to, jako by po podlaze někoho táhli. *Lepší než nic.* Usoudila jsem a vydala se tedy podél těch šmouh, až jsem zahlédla jak z jiných dveří někdo odchází. Naštěstí si mě nevšiml, což bylo až trestuhodné, protože jsme se jen přitiskla na stenu která nebyla ani černá jako mé oblečení, ale jen šedá Nakoukla jsem do místnosti, ze které ten anděl odešel a spatřila tam podivně šedé tělo připevněné ke stěnám snad všemi možnými způsoby. Vešla jsem tedy a došla až k němu. Jistě že to byl Zerath. Ale přišla jsem právě když upadal do bezvědomí. To jsem si tedy  myslela. Znovu jsem vytáhla klíček s růží a až teď mi došlo, že pasoval už do dvou klíčových dírek. Zkusila jsem ho tedy i nyní a k mému překvapení se dveře jeho cely odemkly. Nevěděla jsem sice, jestli se mi v hlavě zrodil dobrý plán, ale když jsme si ho prohlédla, usoudila jsem, že v první řadě musím odstranit všechny ty trubičky co mu vystupovaly ze zad a tak jsem se do toho pustila a co nejopatrněji jsem mu je utáhla a zacpávala rány, aby nekrváce svou černou košilí. Stejně jsem pod ní  měla ještě tričko.

Ačkoli vše co se dělo kolem mě, se zdálo jako velmi živý sen, měl jsem pocit, že je něco jinak. Jako bych to už někdy viděl, nebo možná zažil. Byl jsem v těle mladého chlapce, seděl na zemi ve sklepě. Ruce svázané za zády a odpornou pachuť krve v ústech. Naproti seděla tmavovlasá dívka s vážným výrazem ve tváři.  "Nějak to trvá..." poznamenala. Věděl jsem, že se jmenuje Sombra a byla mi tady dole ve sklepení jedinou oporou. "Neboj se." Zasmála se při pohledu na mě, v obličeji jsem musel být jak křída. "Já se nebojím!" řekl jsem co nejpřesvědčivěji. "Jen nechápu co jim tak trvá...Myslíš....Myslíš že nás tu nechají?" Zeptal jsem se opatrně. Sombra se na mě podívala a usmála se. Určitě už zaplatili výkupné, jen se snaží ověřit pár věcí. Jen ještě vydrž." Promnul jsem si zápěstí do krve sedřené od pout. V tom dveře vyrazili nějací ozbrojení muži. Sombra se tvářila zděšeně, ale tihle jsou přeci od nás. Znám je. Jeden z nich ji začal rozvazovat, další zamířil ke mne. Než však stihl dojít ozval se výstřel a přede mě spadla jen jeho mrtvola s prostřeleno hlavou. Vykřikl jsem, když se jeho tělo zhroutilo na zem. Uviděl jsem malý záblesk a vzápětí se ocitl úplně jinde. Celé tělo mě bolelo. Pomalu jsem otevřel oči, přede mnou stála tmavovlasá dívka, ale nebyla to ta ze snu. Chvíli mi trvalo než jsem se dokázal zorientovat. Odezněl i pocit tísně a nahradila ho bolest a opravdu velká zloba. Podíval jsem se na Mirys. Je v pořádku. Prolétlo mi hlavou. Když mi ze zad vytáhla další hadičku tiše jsem přes roubík něco zanadával. Cukl jsem sebou." Nešahej na mě!" Chtěl jsem se na ni obořit, ale přes roubík se ozvalo jen chrčení.

Zaslechla jsem tiché mumlání a když jsem se podívala na Zerathovu tvář, zjistila jsem, že už je při vědomí i když jsem nevěděla, jak přesně na tom je. "Dostaneme se pryč...Neboj... Musíme jenom rychle zmizet, tak buď zticha." Špitla jsem a klíčkem s růží jsem začala odemykat pouta. Nejdříve jsem odemkla pouta na jeho zápěstích. Po té na kotnících a až jako poslední jsem mu odemkla ocelový obojek, který byl připevněn ke dvěma stěnám. Radši jsem ho podepřela i když pod jeho vahou jsem tiše zaklela. "Tak jo...musíš se vzchopit... Jinak nás za chvíli zabijou dřív než se rozkoukáš." sdělila jsem mu a až po tom jsem mu sundala roubík. Doufala jsem, že se uzdraví rychle dost na to, by byl schopný utíkat, protože jinak tu dozajista chcípnem jako nějaké krysy. A takhle jsem já rozhodně zemřít nehodlala. "Doufám že víš kudy se dostaneme pryč, jinak tě zabiju osobně." Zavrčela jsem na něj rovnou. Protože nebýt jeho vůbec bych tu nebyla.

Jen jsem čekal a poslouchal ji dokud mě nerozvázala. Její slova mi přišla nebezpečně povědomá a ačkoli jsem se chtěl na ni obořit, nijak jsem to neřešil. Konec konců jsem stále nemohl mluvit. Když mi sundala obojek nohy mi vypověděli službu a já se zhroutil na zem. Po chviličce mi ale tělem projela magie. Byl jsem volný. Okamžitě jsem si zacelil rány na zádech i když mě to stálo dost energie. To poslední co jsem chtěl, bylo vykrvácet. Opřel jsem se o sněnu a vyhrabal se na nohy. "Než vyjdeme potřebuju něco slyšet." zašeptal jsem. "Vede sem jen jedna cesta...Řekl bych, že mi chceš asi něco ukázat."

Povytáhla jsme obočí a sledovala démona před sebou. "Ne to nechci." Odbyla jsem ho a rozhlédla se kolem. "Jestli sem vede jen jedna cesta, tak to znamená, že se musíme vrátit tou kterou jsme sem přišli. Tak se seber a jdeme." Zavrčela jsem na něj přísně, ale nic jiného jsem teď ani dělat nemohla. "Dáš se dohromady až nebudeme někde, kde nás zabijí jen co nás uvidí bez pout." Dodala jsem a rovnou jsem vykročila ke dveřím, kterým jsem se sem i dostala. Sice jsem nevěděla kam jít pak, ale to zjistím, až budeme někde mimo cely. Také jsem teď nevěděla co od Zeratha čekat i když byl dost zesláblý, pořád jsme měla něco, co chtěl on. Ale nedávala jsme to na sobě znát a pro všechny případy jsem si tedy vytvořila ze své magie štít, který zabrání i zbraním a nejen magii. I když jsem pochybovala, že by Zerathovi andělé nějaké zbraně nechali.

"Hmm...." Zamumlal jsem jako bych ji vůbec nevnímal. "Jako první potřebuju svoji dýku..." Až najdu toho anděla a vezmu si ji. Najdeme desku. Potom, teprve potom..."Zasmál jsem se. " tě zavedu ven." Zamířil jsem za ní. Cestou se mi podařilo změnit do mé pravé podoby. Už nikdy mě nikdo neuvězní v obyčejné tělesné schránce. Cestou jsem se trochu zotavil, zastavil jsem se až u díry ve stropě kterou sem nejspíš spadla. Bylo mi jasné, že sama nahoru asi nevyletí, pokud se nedokáže proměnit na něco okřídleného. "Tak co?" Zavrčel jsem vyzývavě o dost hlubším hlasem tak lidsky jak jen mi to má současná podoba umožnila. "Rozumělas tomu co jsem řekl, nebo si nahoru vyletíš sama?"

Zavrčela jsem na něj když jsme stáli pod tou dírou kterou jsme sem spadla. "Tudy to ale nepůjde. Musíme najít jinou cestu, která se napojuje na tu chodbu." Zamumlala jsem pak a vytáhla desku, kterou zřejmě chtěl mít. "Doufám že je ona, protože pro nic jinýho nejdu." Řekla jsem a pak jsme si ji zase schovala, ale tak, aby ani on nevěděl, kde přesně ji mám. "A tudy jít nemůžeme." Zopakovala jsem a vydala se chodbou, která jako jediná vedla od cel pryč. "Takže já mizím." Dodala jsem varovně a rozešla se neslyšně chodbou a jen doufala, že nás tam nikdo neuvidí hned.

Když jsem uviděl desku, musel jsem se usmát. "No vida." Poklepal jsem na jednu ze stěn a následně do ní zatlačil. Stěna se zasunula a objevily se dveře. "Lhal jsem.Samozřejmě že to není jen jedna. Bylo by dost nepraktické aby vězeňské oddělení mělo jen jednu cestu. Tam kudy jdeš je taky jedna, ale celkem běžně ji využívají. Tady nejspíš na nikoho nenarazíme a vede tam kam potřebujeme." Pokynul jsem jí rukou. "Dámy první. Nerad bych zase skončil někde v díře jen proto, že mě nemůžeš upozornit" Poznamenal jsem i když jsem předpokládal, že to neudělala schválně. Už jsem se cítil mnohem lépe, ale stále jsem nemohl používat svou magii jinak bych pravděpodobně znovu upadl do bezvědomí." Tu desku si zatím můžeš nechat...Stejně teď nemám kam ji dát, ale až bude potřeba budeš muset dělat přesně co ti řeknu a to bez otázek."

Pohlédla jsem na něj a došla zase k němu. Vycenila jsem na něj při tom zuby a zavrčela: "Na tvojí dýku kašlu a žádnou ze svých zbraní ti nedám." Nic dalšího jsem neříkala a místo toho jsem vkročila do temné chodby. "Doufám, že víš co děláš. Protože já ti svou krev nedám a tu lahvičku tamté už nemám." Upozornila jsem ho pak a procházela pomalu temnou chodbou s rukou položenou na jedné stěně. "A ještě si rozmyslím, jestli ti jí vůbec dám zmetku." Ucedila jsem, načež jsem se soustředila jen na chodbu, kterou jsme procházeli.

Otráveně jsem se na ni podíval. "S tímhle přístupem se daleko nedostanem." Poznamenal jsem a vykročil za ní. Budeš se muset naučit mi trochu víc důvěřovat. Kdybych tu dýku nepotřeboval tak ji nebudu hledat. Opravdu mi k ničemu nebude, jestli umřeš, spíš naopak, takže nemám důvod tě zabíjet." Konečně se před námi objevila zbrojírna. "Andělé vše pečlivě schovávají, nechtějí aby se mocnější zbraně a předměty dostaly někomu do rukou. O to méně někomu jako jsem já nebo ty." Hlídkoval u ní jen jeden anděl. Řízl jsem se drápem do ruky a nechal jen malou kapku ve vzduchu, zbytek jsem okamžitě zacelil. Než se na nás anděl stihl otočit projela mu hlavou jako kulka a on padl k zemi. Přistoupil jsem ke dveřím. "Tak dělej." Pobídl jsem ji. "Vezmi kouzelný klíček a otevři dveře."

Jen jsem výhružně zavrčela. "Mou důvěru není tak snadné si získat, démone." Odbyla jsem ho a pak ho nechala, aby zabil toho anděla. V duchu jsem odříkala modlitbu zatímco jsme vytáhla klíček a odemkla dveře. Vešla jsem dovnitř a porozhlédla se. "Tak dělej. Chci už být mimo tuhle andělskou smrtící past." Řekla jsem nevzrušeně ale to jen proto, abych nedala najevo, jak moc chci už zmizet. Když jsem teď ale stále v ruce svírala klíč, který zatím odemkl všechny zámky, zahlédla jsem i další klíčovou dírku. "Tudy zřejmě odejdeme..." Zamumlala jsem si pro sebe a přešla ke klíčové dírce, kterou jsem odemkla dveře.

Podíval jsem se na její obličej. Vypadala docela roztomile. "Říkáš mi démone, jako by to měla být nadávka." Poznamenal jsem jen jako bych nevnímal nic z toho co řekla předtím. Vešel jsem dovnitř a našel svoji dýku. Byla hned u kraje, jen tak pohozená, jako úplně obyčejná zbraň. Pro mě však měla cenu mnohem vyšší nebyla to jen památka, ale také klíč ke svobodě. Ostatní zbraně jsem nechal kde byly a šel za Mirys. Už po pár metrech jsme došli na rozcestí. Zamířil jsem vpravo, brzy jsme se ocitli v obrovské místnosti nebo spíše jeskyni. Pod námi se rýsovala obrovská propas, vedl přes ní úzký kamenný most. V půli cesty však končil a objevil se až na konci jeskyně. Povytáhl jsem obočí. "Nějaký nápad jak se dostat na druhou stranu bez toho abys musela věřit parchantskýmu démonovi?"

Pozvedla jsem jedno obočí a prohlédla si ho. "Na to abych ti začala nadávat jsem tě ještě dost neocenila. Zatím jsem se kvůli tobě dostala jen do pěkných sra*ek." Zavrčela jsme na něj výhružně a pak jsem se tedy vydala chodbou pryč. Když Zerath zamířil vpravo, nechala jsme ho jít připravená ho kdykoli zachytit, aby zase nikam nespadl. Po tom jsem však uviděla ten most a zavrčela. "Přeletíš ho se mnou a nespadneš do bezvědomí?" Zeptala jsem se a varovně si ho prohlížela. Nelíbilo se mi ani v nejmenším, že bych mu měla věřit a nechat ho, aby mě přenesl přes tu propast.

Pobaveně jsem se na ni díval. Když se mě zeptala jestli to dokážu přeletět. Věnoval jsem jí široký úsměv plný špičatých zubů. "Já nevím...Věříš mi?" Nečekal jsem na až mi odpoví. Prostě jsem jí popadl do náruče. Normálně by mi asi přišla směšně lehká, ale teď jsem měl pocit, že váží aspoň třicet tun. Trochu jsem zavrávoral, než se mi znovu podařilo najít rovnováhu. Přistoupil jsem ke kraji a s mocným mácháním křídel jsme se zvedali víš směrem ke druhé straně jeskyně. Snad úplně každý sval v těle se mi napínal k prasknutí a před očima jsem měl jen několik rozmazaných šmouh, ale musel jsem ještě chvíli vydržet. Kolem nás proletěla nás proletěla koule z bílé energie. Na druhé straně stálo několik andělů. Jejich obrysy se mi slévaly dohromady ale řekl bych tak pět nebo šest. Všichni vzlétli a blížili se k nám přes propast. Nám chyběl už jen malý kousek, jenže jsem nebyl zrovna ve stavu kdy bych se mohl nějak účinně vyhýbat jejich magii. Už stačilo jen přistát. Jedna z energetických koulí mě trefila do levého křídla. Cítil jsem se jakoby mě někdo polil kyselinou, ale tím jsem se teď nemohl zabývat. Přitiskl jsem si Mirys ještě víc k sobě, křídly jsem nás oba obalil aby náraz nebyl tak tvrdý a volným pádem spadl na kraj římsy, která vedla dál do jeskyně. Opatrně jsem zase polámaná křídla rozvinul a zkontroloval jestli je Mirys v pořádku. Vypadala sice trochu otřeseně ale jinak snad celá. Postrčil jsem ji směrem k jeskyni. "Druhé dveře vlevo, pospěš si!" Zasípal jsem a po další ráně tentokrát do zad jsem se konečně vyhrabal na nohy a co nejrychleji ji následoval. Křídla jsem nějak táhl za sebou a při ohlédnutí zjistil, že andělé jsou blíž než je zdrávo. "Oni do té místnosti nemůžou, tam budeme zatím v bezpečí."

Stačilo mi slyšet první dvě slova - já nevím. Pak se mě ale zeptal, jestli mu věřím, načež jsem hned vrtěla hlavou, že ne. Rozhodně jsem mu nevěřila a ani jsem nevěděla, jestli bych ho nechala aby mě přenesl,jenže jsem neměla na výběr. Popadl mě do náruče a už jsme leželi do vzduchu. Objala jsme ho kolem krku a natiskla se, ve strachu z pádu, na něj. Díky tomu jak mě držel v náručí jsem měla dobrý výhled na anděli, kteří se k nám blížili. První rána a já ucítila, jak Zerath zavrávoral. Rychle jsem svou magii použila na ochranu jeho a dalších pár zásahů magie mě ani jemu nic neudělaly. Skoro jsem ani nedýchala a to hlavně, když jsem viděla tu propast pod námi. Zachvěla jsem se, ale pak se ovládla. A pak přišlo přistání, velmi tvrdé přistání. Slyšela jsem i jak Zerathovy křupalo v křídlech. Ale já magii v sobě ještě neovládala natolik, abych ho mohla uchránit před tím dopadem. Rychle jsem vstala a pomohla na nohy i jemu. "Tak vstávej a pojď.." Vyštěkla jsem na něj a sama jsem šla až za ním. Věděla jsme, že jejich magie mi neudělá, ale už jsem neměla dost sil na to, chránit i jeho. A tak jsem ho tlačila před sebou. Už jsme byli u dveří a tak jsem je rychle odemkla a strčila Zeratha dovnitř. Sama jsem se obalila štítem proti jejich zbraním i magii a tak mi neublížili ani jejich meče natož dýky. Hned jsem tedy vkročila dovnitř za Zerathem a dveře okamžitě zavřela.

Místnost byla celá z mramoru uprostřed byl pult na knihu a vedle něj nějaké podivné lehátko s pouty, na zemi byly všude malé kanálky a vše se zdálo nějak propojené. Jen co Mirys za námi zavřela dveře sesunul jsem se podél zdi k zemi a opřel si o ni hlavu. Jen co jsem trochu popadl dech, pokusil jsem se jí to vysvětlit. "Takže...Máme asi tak půl hodiny, než se sem dostanou. Tohle je pro ně něco jako zakázaná komnata. Ať se děje cokoli nesmějí sem bez svolení nejvyšších, pod trestem vyhnanství. Naštěstí pro nás, nejvyšší nebývají zrovna nablízku. Dřív se tu prováděli nejrůznější rituály, a teď sem nikdo nesmí už jen proto aby se v tom někdo nerozhodl pokračovat. Taky je to tu jako jediné prostoupené temnou magii, takže sem nikdo dobrovolně nevleze."

Zachvěla jsem se když na mě dolehla magie tohoto místa. Zamračeně jsem si místnost prohlédla a pak se pohledem zastavila na Zerathovi. Vyslechla jsme si ho a zvažovala, co bychom měli udělat teď. "Tak jo...tu magii cítím." Vydechla jsem a pak se porozhlédla po místnosti pečlivěji. "Co budeme dělat teď?" Zeptala jsem se když jsem na první ani druhý pohled neviděla žádné další dveře, kudy bychom nepozorovaně odešli. "Jsi v pohodě?" Zeptala jsme se nakonec a přišla k němu blíž. "No...létat asi nějakou chvíli nebudeš." Zamumlala jsem při pohledu na jeho křídla a zamračila se. "A moje podoby jsou nám taky k ničemu." Zamumlala jsem si jen pro sebe.

"Jo ta magie je docela silná... to by nám snad mohlo trochu pomoct." Když se mě zeptala jestli jsem v pořádku zavrčel jsem na ni. " Jo... jsem nestarej se..." Pravda to samozřejmě nebyla, už jsem neměl ani dost sil na to, si tak nějak zacelit nová zranění, většinou to však byly popáleniny a to stejně léčit nedokážu. Co se křídel týče, ani jsem nad tím nechtěl přemýšlet. "No jeden nápad co dál bych měl." Začal jsem "Ale ten se ti určitě nebude líbit." Řekl jsem skoro opatrně.

Vycenila jsem na něj zuby šelmy když na mě zavrčel. "Přestaň s tím vrčením nebo tu chcípneš jako pes!" Varovala jsem ho a pak se rozhlédla. To o mi řekl pak se mi už nyní nezamlouvalo. A to mi ani neřekl o co jde. "Achjo...tak řekneš mi to? Nebo usoudíš, že s tím nebudu souhlasit a prostě to zavrhneš i když to je možná jediná možnost, jak se odtud dostat?" Zeptala jsem se a zkřížila ruce na hrudi. A musela jsme uznat, že se mi vlastně celkem líbí, jak přede mnou seděl opřený o zeď neschopný se pomalu ani zvednout.

Na její první poznámku jsem jen výhružně odpověděl. "Dotkni se mě a zabiju tě." Na chvíli jsem se odmlčel. " Proč se na mě tak blbě díváš?" Zeptal jsem se, když jsem vyděl její spokojený výraz". Dobře tohle je teď asi zbytečné řešit, tak rovnou k věci. "Takže...Vidíš to divný mramorový lehátko s pouty? Fajn potřebuju aby sis tam lehla. Z nějakého důvodu tu vše funguje převážně na tvou DNA. Jsi tu něco jako klíč. Něco by ě mělo říznout nevim kam nevim odkud, asi to bude dost bolet. Kdyby si na to lehl někdo jiný tak umře. Tvoje krev poteče přes ty drážky k pultu až jí tam bude dost zprovozní to desku, kterou máš u sebe a budu jí moct použít. Ta by nám měla umožnit se odsud dostat." Povytáhl jsem obočí. "Tak...jak se ti to líbí?"

Vyslechla jsem si jeho plán a povytáhla obočí. Děláš si srandu že jo?" Řekla jsme dost pobaveným hlasem a pak nasadila vážný výraz. "Myslím že mám lepší nápad." Řekla jsme prostě a o pár kroků ustoupila. Vytáhla jsem všechny tři klíče, které jsem andělům vzala tak, aby na ně Zerath neviděl. Ten s růží jsem uklidila a prohlédla si zbylé dva. V tuhle chvíli jsem doufala, že pohádky a legendy, které jsem četla o nadpřirozenu jsou pravdivé. Schovala jsem i druhý klíč a nechala si v ruce jen ten se zeleným okem a maličkým řetězem. "Doufám, že se těšíš domů." Promluvila jsem potichu a silně stiskla klíč v ruce. Přešla jsem zase ke dveřím blízko Zeratha a zasunula klíč do zámku, který se ihned na to změnil v zámek od brány do pekla. "Tím domovem myslím to nejhorší peklo, kde ses narodil." Doplnila jsem a odemkla. Brána před námi neměla teď nic společného se dveřmi, které tam byly ještě před chvílí. "Tak dělej...zvedej se." Přikázala jsem mu a pokynula rukou, aby vešel první. "Až po tobě." Řekla jsem, aby šel první a čekala, než projde.

Když se dveře otevřely, nevěřil jsem vlastním očím. "Jsi magor. Snažíš se utéct z tvrze andělů přes peklo, horší nápad jsem ještě neslyšel." Na chvíli jsem se odmlčel. "Fajn...Je tu ale jeden problém. Všichni si myslí, že jsem mrtvý, bylo by fajn, kdyby to tak i zůstalo." Natáhl jsem k Myris ruku. "Dej mi tu tabulku, ať se můžu vyléčit. Jinak se asi daleko nedostanu a nechce se mi být roztrhanej těma magorama, co tam dole žijou." Teď už by bylo vážně na čase. Rány se nehojily a čerstvá krev prosakovala skrz. Neměl jsem sílu ji zastavit, před očima se mi dělali mžitky a hlava se mi točila tak, že jsem měl pocit, jakoby se měla rozskočit.

Moc se mi nechtělo dávat mu tu tabulku, ale mrtvej mi k ničemu nebude. Vytáhla jsem ji teda, podala mu ji, ale na nic dalšího jsem nečekala a strčila ho do dveří. Hned za ním jsem prošla branou i já. Klíč jsem si samozřejmě vzala s sebou a tak se za námi brána do podsvětí zamkla než se k nám stihli dostat andělé. A my se ocitli v podsvětí. Klíč jsem radši ihned uklidila a rozhlédla se kolem sebe. Ihned jsem pochopila proč se tolika démonům zalíbil lidský svět. Bylo to tu podivné... Všechno bylo zahaleno jakousi rouškou tmy a to by měl být den. "Kde to jsme? A víš jak se dostat zpátky do lidského světa? Přesněji někam kde nebude nikdo, kdo by nás mohl chtít zabít?" Zeptala jsem se ihned Zeratha a zamračila se na něj. Nebýt něj tak tu fakt nejsem a nic jiného mě teď moc nezajímalo.

Vzal jsem si od Mirys tabulku. Když jsme se dostali do podsvětí přejel jsem po ní drápem, až kov o kámen strašně zaskřípal. Potřel jsem desku svojí krví a rytiny na ní se rudě rozzářily. V křídlech mi začalo praskat, jak se vše vracelo na své místo. Tiše jsem u toho sípal, ale účinek byl skvělý. Všechny rány na mém těle se zacelily. Spokojeně jsem si křídla protáhl a párkrát s nimi zamával ve vzduchu. Konečně jsem na ni upřel svůj pohled, rukou naznačil aby mě následovala. Za chvilku jsme došli ke stěně ze které vycházela podivná zelená mlha. V některých místech se dokonce zdálo, že jsou v ní uvězněné tváře. "Tady čekají duše na svůj trest. Je to něco, jako čekací listina na mučení a zároveň cesta ven. " Za námi zněli výkřiky. Určitě už věděli, že jsme tady. Když se Mirys za přicházejícím zvukem otočila, popadl jsem jí za ramena a obrovskou silou jí mrštil proti zdi na kterou se přilepila jako moucha na mucholapku. "Už nemám moc času, takže to zkrátím." Mluvil jsem zatímco jí skála stále více pohlcovala do sebe. "Chceš-li odejít, musíš něco dát. Nejlépe něčí duši. Jasně můžeš se i domluvit, ale já to neplánuju a tebe tady asi nikdo poslouchat nebude." Kolem mě se objevily temně rudé plameny, které se rozlezly i na mě, ale nepálily, bylo to jako schovat se pod deku. "Ty jsi má jízdenka odsud. Díky Mirys." Naposledy jsem se na ni usmál. Poprvé opravdově. Byl to spíš takový posměšný úšklebek plný špičatých zubů. Na to se plameny ohromně zvětšily a zmizely až když jsem se objevil ve vypáleném kruhu, na mýtině u vodopádu. Přeměnil jsem se do své lidské podoby a vyrazil směrem k městu.

Pozorně jsem sledovala Zeratha jak použil desku k tomu aby se vyléčil. Bylo zajímavé sledovat, jak se rány stahují a zanikají, jak se křídla rovnají a zacelují. Ale pak mě od toho pohledu vyrušily výkřiky. Byli jsme v podsvětí a já se víc bála toho, co tu je, než Zeratha. Zřejmě jsem ho podcenila, když o pár vteřin později už mi svíral rameno a zanedlouho mě odhodil na zeď, plnou tváří. "Co to děláš?!" Vyjekla jsem na Zeratha a cítila, jak mi srdce divoce buší, jako by mi z hrudi chtělo utéct. Pokusila jsem se odtrhnout ruku od zdi, ale ta mě místo toho jen rychleji pohlcovala. "Nemůžeš darovat duši, která ti nepatří!" Zavrčela jsem na toho démonickýho parchanta, ale to už ho poltily plameny a mě zeď. Ani jsem se nestihla pořádně nadechnout, ale cítila jsem jak se vzpouzí jiná magie. Magie která mi nyní patřila, ale má nebyla. A hned na to, jako by se ve mě probudil někdo nový. Jako by si mě někdo volal ke mě - a já myslela, že to je smrt. Víc si ale nepamatuji. 
Až to, jak jsem otevřela oči na jakési ztracené mýtince v lese, ozářená měsícem ve své plné kráse úplňku. A kdyby byl někdo na nebi, viděl by, že tato mýtinka je přímo uprostřed lesa. Já to ale nevěděla. Posadila jsem se a všimla si, že se mi vlasy zbarvily do bělostné barvy hvězdného svitu. Připadala jsem si podivně zmámená a tak jsem doufala, že to jen v mém snu, stejně jako to co se stalo v podsvětí.