Mirys a Cora

Dívala som sa na ňu a čakala som kedy odpovie. A keď odpovedala tak sme mali skoro všetko podobné. "Mne neprídeš ako samotárska." Poviem a pousmejem sa.

Cora se na mě dívala a řekla, že jí nepřipadám jako samotářka "Že ne?" Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Kdybys jen věděla..." Zašeptala jsem s povzdechem, ale usmála se. "Ve společnosti...teda ve větší společnosti, kdy je pozornost obrácená na mě se vážně necítím dobře." Pousmála jsem se omluvně, i když jsem sama nevěděla proč. Byla to však pravda, vždycky mi hrozně vadilo, když jsem byla středem větší společnosti.

Vzdychnem si a prikývnem. "Aha tak to chápem. Ale pri mne sa cítiš dobre že?" Opýtam sa. Bola by som nerada ak by sa pri mne cítila zle alebo niečo také.

"Aha tak to chápem. Ale pri mne sa cítiš dobre že?" Vzdychla si a zeptala se. "Promiň, jestli bych tě tím urazila, ale ty nejsi velká společnost." Pousmála jsem se omluvně a nevinně. "Myslela jsem tím třeba tak pět...a více lidí... Možná stačí už čtyři a nebyla bych moc ve svém živlu." Vysvětlila jsem a pousmála se. Vypadala docela nejistě. Nejspíš nechtěla, abych se cítila nějak špatně, což mě potěšilo. Ale v její společnosti jsme se vážně cítila dobře.

Pousmejem sa a bola som rada že u mňa sa cíti dobre. "Týmto ma neurazíš. Skôr na opak som rada že nie som veľká spoločnosť." Pousmejem sa a potom som to pochopila pri koľkých ľuďoch by sa cítila zle. "Aha tak teraz tomu už chápem."

Cora se pousmála, zřejmě i ona byla ráda, že se v její společnosti cítím dobře. "Týmto ma neurazíš. Skôr na opak som rada že nie som veľká spoločnosť." Řekla s úsměvem a já přikývla. Pousmála jsme se a vypila vodu ve sklence. Ještě řekla, že to teď už chápe a tak se na ní usměji. "No a ty? Máš ráda společnost?" Zeptala jsem se zase zvědavě.

Myknem plecami. "Ako sa to vezme. Závisí od toho ako sa chovajú.." Poviem a potom vypijem čaj a pousmejem sa.

"Ako sa to vezme. Závisí od toho ako sa chovajú.." Pokrčila rameny a odpověděla mi. Po té dopila čaj a usmála se na mě. "Jasně...to je asi pochopitelné." Pousmála jsem se. Pak jsem i já dopila džus a zavolala servírku, abych jí zaplatila náš oběd. Coru jsem pozvala a tak jsem byla rozhodnutá zaplatit za nás za obě a rozhodně jsem z tohoto stanoviska nehodlala ustoupit.

Prikývnem. "To ano." Poviem a potom vytiahnem peňaženku aby som mohla zaplatiť svoje jedlo. Nechcela som aby Mirys platila všetko za mňa.

Přikývla a řekla, že to ano. Usmála jsem se a byla ráda, že na to má stejný názor jako já. Po tom, ale vytáhla peněženku, aby zaplatila svoje jídlo. "Co to děláš? Na oběd jsem tě pozvala." Připomenu jí s úsměvem a zaplatím to i za ní. Servírka si naštěstí pro mě, vzala peníze ode mě, dala mí účet a s úsměvem se s námi rozloučila. "Tak..co teď?" Zeptala jsem se radši po tom, co jsem se rozloučila se servírkou s tím, že má šéfkuchaři vyřídit, že to jídlo bylo báječné.

"Chcem zaplatiť svoje jedlo. Ja viem ale nechcem aby si platila všetko ty." Poviem a než stihnem čokoľvek spraviť tak ona zaplatí. Povzdychnem si. "Koľko som ti dlžná?" Opýtam sa a na jej otázku čo teraz myknem plecami. "Môžeme ísť niekam."

"Chcem zaplatiť svoje jedlo. Ja viem ale nechcem aby si platila všetko ty." Namítla, ale já stihla zaplatit dřív. Pak se mě zeptala kolik mi je dlužná. "Jsi mi dlužná oběd... Někdy jindy třeba." Zavtipkovala jsem s úsměvem a jen nad tím mávla rukou. "Nech to být. Nejsi mi vůbec nic dlužná. Tvá přítomnost při obědě mě potěšila." Usmála jsem se a pak zapřemýšlela. "To asi ano...ale kam?" Zeptala jsem se.

Pousmejem sa. "Dobre teda. Nabudúce pozývam ja." Poviem a bola som jej vďačná že to takto berie. "Ďakujem toto pre mňa moc znamená." Pousmejem sa a potom ma napadne že by sme mohli ísť do lesa. "Čo tak les?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu.

"Les, který je podle místních v noci plný vlkodlaků, ale přes den ne? Nevím, jestli jsou lidé všichni blbý ale..kam by ti vlkodlaci šli? Nebo kde by byli...ale proč ne. Bude zábava, jestli nějaké potkáme." Usmála jsem se a vstala. Nechala jsem servírce na stole ještě dýško, které si odmítala předtím vzít a trochu se protáhla. "Tak jdeme?" usmála jsem se a vyšla ke dveřím ven.

"Tak ja som toto ešte nepočula. A za ten čas čo chodím do lesa som nestretla ani jedného vlkodlaka. Takže podľa mňa sú to len rozprávky ako vystrašiť deti." Pousmejem sa a prikývnem. "Dobre poďme." Poviem a postavím sa. Potom som šla s ňou von z baru a potom rovno k lesu.

Namítla, že tohle o lese ještě neslyšela a že za ten čas, co do lesa chodí ona neviděla ještě ani jednoho vlkodlaka. Takže to podle ní jsou jen báchorky, kterými se straší děti. Ale pak se usmála a přikývla se slovy, dobře jdeme. "Třeba bys mi rovnou mohla ukázat jak se měníš..." Navrhla jsem a jen tak mimochodem to nevinně nadhodila s úsměvem. Vážně by mě zajímalo, jak vypadá jako vlk a jestli má s proměnou problém stejně jako já nebo naopak vůbec ne.

"Dobre. Keď budeme v lese tak ti to ukážem." Poviem natešene a idem rovno do lesa. Ešte nikto nechcel aby som mu ukázala premenu či ano? Rozmýšľala som nad tým či už som sa pred niekym menila.

"Dobre. Keď budeme v lese tak ti to ukážem." Řekla natěšeně, jako by se na to těšila tak moc jako já. Vedla mě rovnou do lesa, i když cestu tam jsem znala a tak jsem s ní srovnala krok a usmála se. "No a ty...nemáš žádné jiné vlkodlaky? Jako...jsi pořád sama?" Zeptala jsme se zamračeně a smutněji. Myslela jsem, že vlkodlaci žijí ve smečkách, nebo alespoň po dvou nebo tak. Bylo mi líto, že je Cora tak sama.

"Nepoznám žiadnych vlkodlakov. Som sama." Poviem smutne a povzdychnem si. Skloním hlavu a pokračujem v ceste.

Odpověděla mi, že nezná žádné vlkodlaky, že je sama. Smutně jsme se na ní koukla. "A znala jsi?" Zeptala jsem se zvědavě, ale již opatrně a pak jsem se pomalu rozhlédla po okolí, když jsem opustily město a mířily přes louku k nedalekému lesu. Cora byla první vlkodlak, kterého jsem poznala, ale táta mi jako malé holčičce dost vyprávěl o všech možných rasách a tak jsem měla v mysli nějak zakořeněné, že vlkodlaci žijí ve smečkách.

"Okrem mojej rodiny a mojej náhradnej matky som nepoznala žiadnych iných vlkodlakov." Povzdychnem si a pokračujem ďalej.

"Okrem mojej rodiny a mojej náhradnej matky som nepoznala žiadnych iných vlkodlakov." Prozradila mi s povzdechem a pokračovala se mnou dál. "Aha..to je mi líto." Zamumlala jsem smutněji, ale pak jsem se pousmála opatrně. "A co za bytosti jsi již poznala?" Zeptala jsem se zase zvědavě. Nevěděla jsem, jestli jí nevadí, že jí zahrnuji tolika otázkami, ale doufala jsem, že by mne zastavila, kdyby jí to bylo nepříjemné.

"Nemusí ti to byť ľúto." Povzdychnem si a potom sa zamyslím čo všetko som už spoznala. "Teba ako zveromága potom mága a anjela."

Namítla, že mi to nemusí být líto, ale mě to bylo líto. To nešlo jen říct, a pocit zmizí. Na chvilku se zase odmlčela a zřejmě se zamyslela nad odpovědí na mou otázku. Když mi odpoví, že viděla mě jako zvěromága a pak mága a anděla, trochu překvapeně na ní kouknu. "Potkala jsi anděla?" Zpozorním hned a v očích se mi zaleskne zaujetí. "Jaký byl? Nebo byla? Povídej mi o něm." Vyzvala jsme ji po cestě k lesu. Anděla jsem ještě nepotkala, ale hrozně jsem chtěla. Snad se mi to jednou poštěstí.

"Ano. Najskôr som tomu neverila ale čím dlhšie som s ním bola a on mi to aj povedal tak som tomu začala veriť." Pousmejem sa a zodvihnem hlavu. "Volá sa Leon a je úžasný. A mám ho moc rada a aj on mňa." Pousmeje sa a spomeniem si že už som ho dlho nevidela a začína mi chýbať. Škoda že som nemala jeho číslo mohla som mu zavolať.