Mirys a Cora

Šla jsem pomalu k muzeu a rozhlížela se, jestli někde po cestě náhodou neuvidím Coru. Ale říkala, že neví kde to je. Trochu jsem se bála, že tam přijdu a ona tam nebude. Ani bych se nedivila. Vždyť říkala, že jí to nezajímá a moc nebaví. Zřejmě se budu muset smířit s tím, že dneska do muzea půjdu sama. Prošla jsem kolem nemocnice a pak jsem míjela i školu. Muzeum bylo už blízko, ale já šla stále pomalu a smutně. Zahlédla jsem už budova muzea a rozhlédla se. Najednou jsem zahlédla blonďaté vlasy a myslela, že to je Cora, ale nebyla. Šla jsem k němu tedy blíž a už ani nemyslela, že ji tu najdu, ale byla tu! "Coro!" Zavolala jsme na ni nadšeně, jakmile jsme ji zahlédla a zamávala na ni.

Stála som tam a sledovala som ľudí čo sem chodili. Ani neviem ako dlho som tam stála keď v tom som počula ako na mňa niekto volá. Pozriem sa za hlasom a uvidím Mirys ako ide ku mne. Pousmejem sa a vedela som že sem pôjde. „Ahoj.“ Pozdravila som ju a zamávala som jej tiež. Chvíľu som tam len tak stála a dívala sa na ňu. Až po pár minútach som prehovorila. „Prepáč že som ťa nepočkala doma ale doma som sa nudila a chcela som sa ísť prejsť. A tak som sa šla prejsť a ani neviem ako som sa sem dostala. Lenže nemám tvoje číslo. Ak by som ho mala tak by som ti dala vedieť aby si ku mne nechodila že sa stretneme tu ale nemám ho.“ Povzdychnem si a ani neviem prečo sme nevymenili číslo ale to je jedno nie je to predsa dôležité mať číslo. Ale zas ak by som mala číslo tak by to bolo lepšie ale teraz to nechám tak.

Cora mě také pozdravila a také mi zamávala. Došla jsem až k ní a ona se mi skoro hned omluvila. Prý jí byla doma nuda a chtěla se jít projít a najednou se ocitla tady. Pousmála jsme se a mávla nad tím rukou. "Hlavně, že jsme se našly. Jdeme teda dovnitř?" Usmála jsem se a pomalu vyšla. "A mé číslo nemáš a ani mít nebudeš bohužel. Já totiž telefon nemám." Špitla jsem omluvně a koukla na ní. "Ani nevím proč...prostě ho..nepotřebuji." Pousmála jsem se na ni omluvně a zaplatila za nás obě vstupné. "Tak co? Jsi alespoň trochu zvědavá, co tu objevíme?" Usmála jsem se.

Keď povie že je hlavné že sme sa našli a či ideme dnu a tak prikývnem. "To ano. A poďme." Poviem a pousmejem sa trochu a išla som s ňou dnu. Cestou do múzea mi vysvetlila ako je to s jej číslom. Ostala som trochu smutná keď povedala že ho nemá a že ho proste nepotrebuje. Len si povzdychnem a prikývnem. "Aha rozumiem." Poviem a vedela som že prehovárať ju aby si zaobstarala mobil a číslo by bolo zbytočné pretože aj tak by to nespravila. A keď zaplatila tak som vošla dnu. Opýta sa ma či som aspoň trochu zvedavá na to čo tu objavíme. Po pravde mi to bolo jedno čo tu objavíme. Myknem plecami. "Ja ani neviem." Poviem a povzdychnem si. Čo sa už len dá objavovať v múzeu? Podľa mňa nič čo by stálo za to.

Cora šla se mnou dovnitř a řekla, že chápe proč nemám mobil. Pousmála jsem se nevinně a omluvně. Když jsem se ale zeptala, jestli je alespoň zvědavá co tu objevíme, jen pokrčí rameny se slovy, že neví. Nevypadala moc nadšeně a já si povzdechla. Nechtěla jsem jí nutit, aby se mnou šla. Povzdechla jsem si a šla pomalu dál do muzea. "Uvidíš...třeba tu něco zajímavého objevíme." Pousmála jsem se a šla dál. Byly tu různé věci. Kupodivu více zachovalá, než jsem čekala na to, že tyto věci byly vylovené z hlubin moře nebo oceánu. Pousmála jsem se a prohlédla si pár kreseb, které se našly a někdo je dokázal zachránit.

Nebola som rada že som tu ale sľúbila som jej že s ňou pôjdem a tak to dodržím. Nie som taká sviňa že niečo sľúbim a potom to nedodržím. A toto som jej sľúbila a tak to musím dodržať. Keď povie že ma tam možno niečo záujem tak myknem plecami. "Možno ano a možno nie. Jeden nikdy nevie." Pousmejem sa a išla som za ňou. A keď sme boli vo vnútri tak som sa obzerala a zatiaľ ma tu nič nezaujalo. Ale to sme boli ešte len na začiatku takže sa to môže všetko zmeniť. A tak som išla ďalej a len sa dívala po tých veciach čo sú tu.

Přikývla jsem, když Cora řekla, že jí tu možná něco zaujme a možná ne. Jak řekla, jeden nikdy neví. Byla jsem ráda, že to bere takhle, když jsem věděla, že jí muzejní výstavy moc nezajímají. Mě zajímaly hodně, ale taky jsem nepotřebovala být u jedné vitríny více jak pět minut. Vždy jsem si prostě prohlédla předměty, které v ní byly a šla dál. Některé se mi zalíbily více, některé méně. A pak jsem zahlédla to zrcadlo. "Pojď se podívat támhle..." Usmála jsme se nadšeně. Neuměla jsme to vysvětlit, ale bylo to, jako by mě k tomu zrcadlu něco táhlo. Něco jiného než jen zvědavost. Stanula jsem před ním, ale neviděla jsem odraz sebe, to ne. Viděla jsem podivné bílé - možná trochu namodralé - zvíře s rohy. Oči mělo jasně tyrkysové barvy. Tělo měla jako nějaká kočkovitá šelma, ale ocas ne. Ten byl podivný. Možná trochu jako liščí. Krk měla delší a hlavu maličkato protáhlou. Vůbec jsem nechápala, co to má znamenat. Ani jsem nevěděla, co to je za zvíře. "Vidíš to taky?" Zeptala jsem se Cory překvapeně, nechápavě ale i trochu vyděšeně.

Chodila som s ňou a zatiaľ ma nič nezaujalo aj keď bolo vidno že Mirys to zaujalo. Ja som len mlčala a dívala som okolo seba pretože ma nič nezaujímalo. Potom Mirys povedala aby som sa šla na niečo pozrieť. Povzdychnem si a len som prikývla a išla som sa na to miesto pozrieť. Neuniklo mi že ona ta išla celá natešená ako keby videla niečo čo v živote nevidela. Prišli sme na miesto a videla som zrkadlo. Obyčajné zrkadlo. "To som mala vidieť iba obyčajné zrkadlo?" Zamrmlem si pre seba pretože som nechcela ju nahnevať. Aj keď som cítila že ma k nemu niečo priťahuje tak som to neriešila a keďže ma to nezaujímalo tak som tomu odolávala. Až keď sa Mirys opýtala či to vidím. Pozriem sa na ňu a potom na zrkadlo. "A čo mám vidieť?" Opýtam sa a potom som uvidela svoju vlčiu podobu. Veľmi dobre som vedela ako vyzerám tak som to neriešila a znova som sa pozrela na Mirys a čakala som kedy sa konečne pohneme z miesta a pôjdeme ďalej.

Dívala jsem se na Coru, která znuděně přišla před zrcadlo a když jsem se jí zeptala, jestli to taky vidí, odpověděl jen: "A čo mám vidieť?". Zmateně jsem se na ní podívala. To v zrcadle neviděla nic neobvyklého? To viděla jen svůj odraz? No já její odraz viděla normálně, ale poznala jsem, že ona v něm svou lidskou podobu neviděla. "Ty...se vidíš normálně? Protože já místo svého odrazu vidím nějaké zvíře." Zašeptala jsem potichu, aby nás nikdo neslyšel. "To ti přijde normální? Tohle bych neměla vidět. A pochybuju že ty se v něm vidíš normálně. Co to sakra je? Možná bychom měly odejít." Zamumlala jsem nervózně a dívala se přitom na Coru. Bylo to tak podivné, že jsem ani nevnímala, že se Zrcadlo kousek od nás začalo naklánět a najednou se ozvala rána, jak se roztříštilo na miliony kousíčků. Ihned jsem se otočila k němu a pak prudce hlavu odvrátila, protože mi maličký střípek zalétl do oka. "Sakra! Au!" Zaklela jsem potichu. Chtěla jsem se zeptat, co se to stalo, ale to jsem už slyšela těžké kroky hlídače. 

Začala som tam prestupovať na mieste. Už som chcela odísť ale Mirys sa nechcela pohnúť a tak to vyzeralo že asi pôjdem sama. Povzdychnem si a potom sa na mňa zmätene pozrela. Nerozumela som tomu prečo sa tak na mňa díva. Veď som nič také nepovedala alebo že by ano? Potom ale začala hovoriť a ja som ju počúvala. A tak prikývnem. „Ano ja sa vidím normálne. To asi vidíš svoju podobu. Nič zaujímavé. A prečo by si to nemala vidieť? Veď vidíš svoju podobu nič iné. Ano ja sa tam vidím ako vlk a čo má byť? Mňa to nijak nevzrušuje.“ Poviem a myknem plecami. Ja som to nijak neriešila že som sa tam videla ako vlk a ona tiež ale keď povie že by sme mali ísť tak prikývnem. „Konečne poďme.“ Poviem a konečne sa otočím na odchod. Pomaly som išla preč z múzea. Nechápala som prečo je s toho taká nervózna veď na to nič nie je. Ja sa takto vidím stále a neriešim to. Ako som šla ďalej tak som počula ranu. Zastavila som sa a otočila som sa smerom k Mirys. A keď to vidím povzdychnem si a prídem k nej. „Čo si preboha robila? Teraz budeme mať zle.“ Poviem a vzdychnem si. A keď som videla ako k nám niekto ide tak som len pokrútila hlavou. „Skvelé Mirys teraz nás kvôli tebe vyhodia a ešte budem musieť zaplatiť tú škodu. Ale so mnou nerátaj.“ Poviem trochu nahnevane. Nebudem predsa platiť za niečo čo som nepokazila a v čom som nevinne a dúfala som že to pochopí aj ten strážnik keď mu to poviem. „Ja so nič nespravila. Ja som tu ani nebola keď sa to rozbilo. Za všetko môže ona.“ Poviem mu a ukážem na Mirys.

Dost mě překvapilo, že to Cora nijak neřešila. To se opravdu vidí jako vlk, když se doma podívá do zrcadla? No já doma ve svém zrcadle vidím svůj lidský odraz a proto mě tohle opravdu hodně znervóznilo. Ani nevím co to bylo za zvíře..nebo obludu...? Nepodobalo se to ničemu, co bych znala. Cora se ke mě vrátila když zrcadlo spadlo a ptala se, co jsem to udělala. "Já? Já neudělala naprosto nic! Ani jsem se ho nedotkla!" Bránila jsem se před ní, ale to už k nám přišel i hlídač. Cora hned prohlásila že je v tom nevinně, což opravdu byla, ale já nečekala, že řekne to, co řekla. Nevěřícně jsem se na ní podívala, ale se zaměřila zase na toho hlídače. "Toho zrcadla jsem se ani nedotkla. Máte tu kamery ne? určitě na ní uvidíte, že jsem se ho vážně nedotkla!" Snažila jsem se bránit i před ním. 
"Omlouvám se slečno, ale budete muset jít se mnou, než to prověříme." Oznámil mi a já si povzdechla, ale šla jsem s ním a omluvně jsem se koukla na Coru.

Vedela som ako vyzerám a tak ma to neprekvapilo že som sa videla v zrkadle ako vlk a preto som to nijak neriešila. Ale keď sa Mirys začala brániť že ona nič nespravila a že sa ho ani nedotkla tak sa pozriem na ňu prekvapene. „To je zaujímavé. Zrkadlá sa len tak samé od seba nerozbijú takže sa niečo muselo stať.“ Vzdychnem si a nedalo mi to. Ak ona nič nespravila tak potom ako je možné že sa rozbilo? To sa asi nedozviem. Potom Mirys povedala všetko strážnikovi a ja som sa la ne nich dívala a počúvala som ich. Strážnik povie aby šla Mirys s ním pokiaľ to nepreveria. V tom sa na mňa pozrela pohľadom že sa ospravedlňuje. Nechápala som prečo sa takto díva. Veď nič nespravila. „Počkajte idem s vami.“ Poviem a išla som s nimi.

Strážním mě požádal, abych šla s ním, než to prověří. Což jsem chápala. Ale já opravdu nic neudělala, tak proč to zrcadlo spadlo? Něco se mi tu nelíbilo. Nehledě na to, že mě něco štípalo v oku. Promnula jsem si ho, ale pak jsem strážníkovi přikývla a šla s ním. Zaslechla jsem, jak se už v ten moment přihnali uklízečky, které opatrně sesbíraly všechny kusy a kousky rozbitého zrcadla a někam ho zřejmě odnesly. A pak najednou řekla Cora, že jde s námi. Nechtěla jsem jí zatahovat do problémů, ale opravdu jsem za nic nemohla. Nic méně i přesto mě strážník odvedl do nějaké místnosti, kde bylo pár židlí a tak jsem se tedy posadila a čekala, než na obrazovkách najde správnou kameru a prohlédne záznam, že jsem opravdu nic neudělala.

Mne to nevadilo že ma zatiahne do problémov. Chcela som jej pomôcť a ak by bolo potrebné tak by som aj povedala ako to bolo. Strážnik nás zaviedol do miestnosti a ja som si sadla vedľa Mirys. Pozrela som sa na ňu a chytila som ju za ruku. "Neboj sa všetko bude dobré." Pošuškám jej aby nás strážnik nepočul a potom som čakala čo pustí. Ale sama som videla že to zrkadlo sa rozbilo samé od seba a ona s tým nemá nič spoločné. Aj keď som to nepovedala ale vŕtalo mi to v hlave že ako je možné že sa zrkadlo rozbilo samé od seba. Veď to nedávalo zmysel. Buď bolo prasknuté a stačilo trochu dupnúť nohou a ono sa rozbilo ale ho rozbil prievan. Lenže v miestnosti nebol žiadny prievan tak potom ako je možné že sa rozbilo?