Mirys a Cora

"Prosím neutekaj ja ti neublížim chcem sa len porozprávať nič viac." Zavolala na mne ta blondýnka. A tak jsem se zhluboka nadechla, ale pak zastavila, aby mě blondýnka dohnala. "Neutíkám." Namítla jsem, ale usmála se při tom. Počkala jsem, než mě dožene a pak jsem zase vyšla po cestičce po kraji parku a sledovala ji koutkem oka, jestli mě bude následovat. Zároveň jsem si ji nenápadně trochu prohlédla, abych zjistila, zda je nebo není pro mě nebezpečná.

Dohnala som ju a pozrela som sa na ňu. "Ale utekala si." Pousmejem sa a potom som šla s ňou. "Môžeme sa porozprávať?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu a šla s ňou.

"Ne, neutíkala. Šla jsem dál možná trochu rychleji, ale pořád jsem jen šla." Namítla jsem ale nadlehčeně a pousmála se. "Hmm...no nejspíše ano. Asi bychom si mohly popovídat" Řekla jsem jako by nic a šla pomalu po kraji parku. Dívka šla se mnou a trochu si mě prohlédla, což mi neuniklo. Pousmála jsem se na ni a vzdechla do plic ten krásný vzdoušek provoněný kvetoucími stromy a květinami.

Nechám to tak. Nechcela som sa s ňou hádať. Pokračovala som vedľa nej po parku. "Dobre. Som rada. Prepáč ale už od kaviarne musím stále rozmýšľať čo je na tebe zvláštne. Nevieš čo to je?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu.

Zřejmě se se mnou nechtěla hádat, protože řekla, že je ráda a že se omlouvá, ale už od kavárny musí přemýšlet, co je na mě zvláštního. "Co je na mě zvláštního? To já nevím..." Zamumlala jsem zamyšleně. *Takže si mě tam vážně všimla. A stejně jako mě na ní i jí přišlo něco zajímavého na mě. "Jo, viděla jsem tě v kavárně, vzpomínám si." Pousmála jsem se a šla s ní pomalu dál. "Jak se jmenuješ?" Pousmála jsem se a snažila se být milá.

Myknem plecami. Ani ja neviem." Poviem a prikývnem. "Ano tam sme sa videli." Poviem a sledovala som ju. "Ja som Cora a ty?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu.

Dívka pokrčila rameny a řekla, že ani ona to neví. Pak přikývla, že v kavárně jsme se opravdu viděly a sledovala mě při tom, co to řekla. Jen jsem šla dál a pousmála se. Pak mi prozradila své jméno v odpovědi, na mou otázku. Jmenuje se Cora a hned se rovnou zeptá, jak se jmenuji já. "Jsem Mirys..." Představila jsem se s pousmátím a pohledem upřeným do jejích očí. Pak jsme se ale rozhlédla po parku a zamířila trochu dál do jeho nitra. Dneska byl vážně krásný den. Sluníčko mě hřálo na kůži a jemný vánek roznášel po parku tu krásnou vůni jara.

"Rada ťa spoznávam. A pochádzaš z tohto mesta alebo nie?" Opýtam sa jej a sledovala som ju. A pokračovala som ďalej v ceste.

"Rada ťa spoznávam. A pochádzaš z tohto mesta alebo nie?" Zeptala se mě jen co jsem jí řekla, jak se jmenuji. "Také mě těší." Usmála jsem se na ni mile a přívětivě a pak se zamyslela, co jí řeknu, ohledně její otázky. *Ne, nebudu lhát. Mám už nový život! Nebudu tou, kterou ze mě chtěli mít oni.* Usmyslela jsem si a pak tedy řekla pravdu. "Nepocházím odtud, jsem tady ve městě celkem krátce." Odpověděla jsem Coře a rovnou se tedy zeptala: "A ty? Pocházíš z tohohle města?"

"Ja tiež nepochádzam odtadiaľto ale už som tu niekoľko dní a už to tu ako tak poznám." Pousmejem sa a pozriem sa na ňu. Teraz som si ju mohla dôkladne poobzerať a očuchať.

Rozhlédnu se a pak se posadím na nedalekou lavičku. Nevěděla jsem kam jít, ani co dělat. A Cora vypadala mile. Tak jsme si chtěla ještě popovídat, ale moc jsem nevěděla jak na to. Alespoň, že jsme v parku nebyly samy a nebylo to tak moc divný. Cora zatím působila jako milá společnost. Odpověděla mi, že ani ona odtud nepochází, avšak už tu bydlí pár dnů a tak nějak to tu už zná. Koutkem oka jsem dokonce zahlédla jak si mě prohlíží, ale dělala jsem, jako bych to neviděla a nechala ji.

Keď si sadla na lavičku tak som si sadla vedľa nej. Pozriem sa na ňu a pousmejem sa. "Tak čo by si mi povedala o sebe?" Opýtala som sa sledovala som ju.

Na lavičku se posadila vedle mě a já byla ráda, že si chce povídat i ona. Podívala se na mne a usmála se. Po chvilce mlčení se mě zeptala, co bych jí o sobě pověděla. Na chvilku jsem se zamyslela. "O sobě...?" Vůbec jsem nevěděla co by jí tak mohlo zajímat, čím začít nebo co radši úplně vynechat. -Ne to jediné jsem vlastně věděla moc dobře, co vynechat. "No já nevím. Co by tě zajímalo?" Zeptala jsem se nakonec. Kdybych měla mluvit o sobě, opravdu bych nevěděla, kde začít...

Zamyslím sa nad tým čo by ma mohlo tak zaujímať. Po pár minútach už viem. "Čo máš rada a niečo o minulosti. Teda ak ti to nebude vadiť." Poviem a pousmejem sa.

Zamyslí se nad tím, co by jí tak mohlo o mně zajímat a pak řekne, co by jí zajímalo:"Čo máš rada a niečo o minulosti. Teda ak ti to nebude vadiť." a pousmála se při tom.
"Hmm.. No tak ráda mam zvířata, tanec, ráda vařím a také se ráda procházím. No a o mé minulosti... Vyrůstala jsem s otcem...ale..víc bych o ní neříkala. Není úplně šťastná." Zamumlala jsem a chvíli mlčela. "Co ty? Co mi ty o sobě prozradíš?" Zeptala jsem se hned na to a zase se usmála, aby neměla pocit, že jsem z toho smutná.

Pousmejem sa. Mali sme aspoň jednú vec spoločnú. "Aha rozumiem a dobre to nevadí." Poviem a pousmejem sa. A keď sa na mňa tak sa pozriem na ňu a začnem vyprávať. "Mám rada zvieratá a prechádzky. Od rodiny som odišla a od vtedy sa túlam po svete.

Chápavě mi řekla, že to nevadí a pak mi sdělila, že i ona má ráda zvířata a procházky a že od své rodiny utekla a od té doby se toulá po světě. "Touláš po světě?" Zopakovala jsem a trochu posmutněle jsem se usmívala. "To zní celkem fajn...tulačko." Pousmála jsem se nadlehčeně a rozhlédla se trochu. "Kde jsi už byla?" Zeptala jsem se po chvilce. Zajímalo mě, které všechny země procestovala. Já jsem vlastně utíkala celkem dlouho od mistra, který mě vychoval, ale nakonec jsem skončila vlastně ne tak daleko od vesnice kde byl. Ale to jen kvůli tomu, abych je zmátla, tady mě totiž určitě hledat nebudou.

"Ano keďže hľadám nový domov tak sa túlam po svete aby som niečo také našla." Pousmejem sa a prikývnem. "Je to fajn. Spoznáš nové miesta a ľudí takže je to dobré." Poviem a potom sa zamyslím kde všade som bola. A keďže toho bolo moc tak som si už ani poriadne nespomínala na to kde všade som bola. "Bola som skoro všade. Bola som v Amerike, Európe aké mesto povieš tak som tam bola." Pousmejem sa.

"Ano keďže hľadám nový domov tak sa túlam po svete aby som niečo také našla." Pověděla s pousmátím. "Je to fajn. Spoznáš nové miesta a ľudí takže je to dobré." Pokračovala ještě a potom se zamyslela. Zřejmě přemýšlela kde všude byla, aby mi mohla odpovědět. Nakonec řekne, že byla skoro všude a že ať už řeknu jakékoli město, na které si vzpomenu tak tam byla.
"Vážně? Tos cestovala tak moc? Kolik že ti vůbec je?" Usmála jsem se zaujatě.

"Ano tak veľa som cestovala. A je mi 23." Pousmejem sa a pozriem sa na ňu. "Ale od rodiny som odišla keď som mala 10 rokov." Povzdychnem si.

Odpoví mi, že tak moc cestovala a rovnou mi i odpoví na mou druhou otázku ohledně toho kolik jí je. Řekla, že jí je dvacet tři, pousmála se a díval se na mě. Pak mi ještě prozradí, že od rodiny odešla, když jí bylo pouhých deset let. "Deset?" Vytřeštím na ní oči. "Proč jsi u všech bohů odcházela od své rodiny? A Proč taky brzy?" Zeptala jsem se dost zaraženě, překvapeně a nechápavě. Kdyby mě neunesl mistr, určitě bych od svého otce neodcházela. Byl smutný, že s námi není mamka, ale měl mě rád. A já jeho...

Vzdychnem si. Nechcela som o tom hovoriť ale tak čo už? "Rodina si ma nevšímala a robila mi zle. Chceli aby som umrela a preto som odišla od nich. Mám pocit že si myslia že som umrela a sú radi." Poviem smutne.

Zamračila jsem se a povzdechla si. "Já si svou rodinu moc neužila, proto jsem nemohla pochopit, jak to, že od nich utekla už tak brzy. Ale jestli jí chtěli zabít... A to byla její rodina? Ne. Tomuhle jsme prostě nemohla uvěřit. "No...ale zvládla jsi to všechno...vyrůst, dospět i bez nich." Pousmála jsem se.

Prikývnem. "To ano ale nemala som nikoho pri sebe kto by mi povedal mám ťa rad alebo objal." Poviem smutne a nahrnú sa mi slzy do očí. Bolo ťažké o tom hovoriť.

Viděla jsem hak se jí při tom hrnou slzy do očí a bylo mi jí líto. "Já své rodiče vlastně ani neznám. Matka umřela při porodu a s otcem jsem žila do svých osmi." Zašeptala jsem, abych trochu odvedla řeč. "Ale...teď určitě máš spousty přátel. Vždyť v tvém případě ti ani jinak nejde." Pousmála jsem se mile.