Mirys a Cora

Pozriem sa na ňu a utriem si slzy. "To je mi ľúto." Poviem keď mi povie že jej zomrela mama. Potom pokrútim hlavou. "Práveže nemám. Teda od kedy som tu tak som spoznala pár ľudí ale či ich môžem nazvať priateľmi tak to neviem." Vzdychnem si.

Podívala se na mne a utřela si slzy. Řekla, že jí to je líto, ale já se na to jen pousmála. Už jsem se s tím smířila. Ona však po tom zavrtěla hlavou a řekla: "Práveže nemám. Teda od kedy som tu tak som spoznala pár ľudí ale či ich môžem nazvať priateľmi tak to neviem." Překvapeně jsem se na ní podívala, ale pak se povzbudivě usmála "Tak se jimi určitě brzy stanou." Pousmála jsem se a nabídla Coře kapesník. Vlastně jsem i byla překvapená, že u sebe nějaký mám.

"To by som bola rada ale mám pochybnosti o tom." Vzdychnem si a keď mi poda kapesník tak sa pousmejem a utriem si oči. "Ďakujem."

Poví, že by byla ráda, kdyby byli jejími přáteli ale má o tom pochybnosti. Vůbec jsem nechápala, proč má tak krásná dívka pochyby o tom, že by s ní někdo nechtěl být kamarád. Neříkám, že musí padnout do oka všem, ale přeci jen určitě by se někdo našel, tím jsme si byla jistá. "Není zač." Usmála jsem se když mi poděkovala za kapesník. "A nezoufej, jsi milá a přátelská. Určitě si přátele najdeš rychle." Usmála jsem se povzbudivě. "Musíš si jen trochu věřit." Usmála jsem se.

Prikývnem a kapesník schovám do vrecka. Potom prikývnem. "Budem sa snažiť ale moc tomu neverím. A viem že si musím veriť ale je to dosť ťažké potom všetkom." Povzdychnem si.

Dívala jsme se na ni. Použila kapesník a pak si ho schovala. Usmála jsem se na ni mile a poslouchala, jak mi říká, že se bude snažit, ale moc tomu nevěří. Věděla, že si musí věřit, ale prý to pro ni bylo dost těžké po tom všem. Chápavě jsem přikývla a povzbudivě se pousmála."Já vím...ale zvládneš to." Usmála jsem se a nasála do plic znovu vůni jara. "Uvidíš, chce to jen začít a půjde to samo." Dodala jsem s povzbudivým úsměvem na rtech.

"Myslíš?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu. Nebola som si istá či to zvládnem alebo nie. Asi mi neostávalo nič iné ako to len skúsiť a potom sa uvidí čo a ako.

"Myslíš?" Zeptala se mě Cora a dívala se na mne. Vypadala dost nejistě. "Já to vím...koukej...já tě už za kamarádku beru." Usmála jsem se na ní povzbudivě. "Za zkoušku přeci nic nedáš." Dodala jsem s úsměvem a sledovala, jak se jí na sluníčku lesknou vlasy. Taky jsem si nemohla nevšimnou té krásné jiskry v oku, která jí zkrášlovala oči když se usmívala. Jen mi bylo líto, že se neusmívala teď a že se bavíme o tak smutných věcech. Chtěla jsem ji přesvědčit že zvládne mít přátele, a že jich bude mít hodně, když se bude trochu snažit.

Pozriem sa prekvapene na ňu. "To myslíš vážne?" Opýtam sa prekvapene. Nemohla som tomu uveriť že by ma ona brala ako kamarátku.

Zeptala se mě, jestli to myslím vážně a tak přikývnu. "No jasně...jen o tobě toho tolik nevím, ale jsi milá, přátelská...tak proč ne?" Zeptala jsem se s úsměvem na rtech. Vypadala dost překvapeně tím, co jsem řekla. Trochu jsem nevěděla, proč je z toho tolik překvapená, ale řekla jsem si, že se nebudu unáhlovat. Konec konců nevěděla jsem, čemu přesně se diví, jestli tomu, že ji beru za svou kamarádku nebo tomu, že si myslím, že by mohla mít hodně kamarádů.

"Tak sa pokojne pýtaj všetko ti poviem. Ďakujem veľmi pekne. Moc to pre mňa znamená. Pretože toto mi ešte nikto nepovedal." Pousmejem sa trochu.

Nabídla mi, že se klidně můžu ptát. Nadšeně jsem se usmála, ale nechala ji nejdřív domluvit. Ještě mi poděkovala, a řekla, že to pro ní hodně znamená, protože jí tohle ještě nikdo neřekl. Usmála jsem se a dívala se na ní. Vlastně ani já jsem to nikomu neřekla a od nikoho neslyšela. ale ona to slyšet potřebovala a mě naplnil jakýsi příjemný pocit, když se trochu pousmála. "No...jak dlouho že to jsi tady? Ve městě?" Usmála jsem se a jen nad tím mávla rukou, že to nic není. Ale byla jsem ráda, že jí to udělalo radost.

"Bude to týždeň prečo sa pýtaš?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu. Prečo ju to zaujímalo? Veď to nebolo až tak dôležité alebo bolo?

"Bude to týždeň prečo sa pýtaš?" Odpověděla mi na otázku a rovnou se sama zeptala. "Hmm, to bys mohla vědět, kde tu mají něco dobrého k jídlu, že? Zajdeme na oběd?" Odpověděla jsem i jájá rovnou s otázkou a pousmála se při tom. Měla jsem už dost velký hlad, vždyť byl už čas oběda, a tak jsem vstala z lavičky a čekala, jestli přijme mé pozvání a půjde se se mnou nějak najít.

Zamyslím sa nad tým čo sa opýtala. "Ano veľmi rada pôjdem s tebou na obed. A ano viem o jednej kaviarni kde dobre varia." Pousmejem sa a postavila som sa z lavičky. "Poďme." Poviem a vydám sa smerom ku kaviarni.

"Ano veľmi rada pôjdem s tebou na obed. A ano viem o jednej kaviarni kde dobre varia." Přijala mou nabídku s úsměvem a také se zvedla z lavičky. Pak mě vedla do kavárny, o které říkala, že tam dobře vaří. Celkem mě zarazilo, že si vzpomněla na kavárnu. Měla jsem za to, že tam mi prodají jen kávu, čaj nebo jiný nápoj a možná nějaký malý zákusek, ale netušila jsem, že tu je kavárna, kde by nám uvařili oběd. Ale co, to teď nebudu řešit, uvidím to přeci. Usmála jsem se a šla vedle ní do kavárny. "Už mám celkem hlad a město pořád tolik neznám." Usmála jsem se nevinně.

Pousmejem sa a išli sme ďalej. "Aj ja mám hlad od rána som nič nejedla. Na to že som tu týždeň tak trochu to mesto poznám. Už viem kde čo je." Poviem a pokračujem ďalej v ceste.

Šly jsme dál a ona po cestě řekla, že i ona má hlad. Taky se mi přiznala, že od rána nic nejedla. "Nic? Od rána?... Ty jsi blázen." Povzdechla jsem si a zavrtěla nevěřícně hlavou, ale zároveň trochu pobaveně. Taky řekla, že na to, že tu je týden, tak už město trochu zná a ví kde co je. Byla jsme za to ráda, nemusíme teď bloudit městem a hledat restauraci, když ví, kde dobře vaří.

Pokrútim hlavou. "Nie som hladná len som sa naučila nejesť a nechýba mi to." Pousmejem sa a keď sme vyšli s parku tak som zabočila na námestie kde boli kaviarne.

Zavrtěla hlavou a řekla, že ráno není hladová, že se jen naučila nejíst snídani. A prý jí to ani nechybí. To jsem trochu nechápala, já bych bez snídaně nevydržela, ale je pravda, že já před snídaní většinou tak dvě hodinky trénuji. "No, ale snídaně je nejdůležitější jídlo dne." Neodpustila jsem si námitku s povzdechem a pobaveným zavrtěním hlavy. "No to je jedno." Pousmála jsem se. Vyšly jsme parku a Cora mne dál vedla směrem k náměstí, alespoň to jsem věděla.

"Ja viem ale mne ráno proste nechutí jesť." Poviem a myknem plecami. "Nie je to jedno." Poviem a pousmejem sa. Netrvalo dlho a už sme sa blížili ku kaviarni. Prišli sme tam a otvorila som dvere a vošla som dnu.

Ještě odpověděla, že ví, že je snídani nejdůležitější jídlo, ale že jí prostě ráno nechá chuť na jídlo. Pokrčila rameny a pousmála se. Přikývnu tedy a dál to už nerozebírám. Prohlížela jsem si to kolem sebe a pak zaplula do kavárny za Corou. "Hmm, vypadá to tu pěkně." Usmála jsem se a šla se usadit s Corou ke stolu.

Prikývnem. "To ano. A vynikajúco tu varia takže si daj čo len chceš." Pousmejem sa a keď si sadneme tak príde servírka a dá nám menu. Zoberiem si ho a začnem čítať. Čo by som si tak mohla dať?

"To ano. A vynikajúco tu varia takže si daj čo len chceš." Přikývla a pousmála se, když jsem řekla, že to tu vypadá pěkně. Usadily jsme se ke stolu a skoro hned se u nás objevila servírka. "Děkuji." Usmála jsem se na servírku, která nám přinesla menu. "Hmm, říkáš, že všechno je dobré?" Pousmála jsem se a vybírala z jídel, která byla napsaná v menu. Bylo jich tam spousta, které bych ráda ochutnala a tak jsem se nemohla rozhodnout, které si objednat.

Prikývnem. "Ano všetko. Tak sa neboj." Pousmejem sa a potom si objednám pečeného lososa so zemiakmi.