Fen'lin a Mirys

Vzala jsem si batoh na záda a trochu se podivím , že je lehký. Až pak jsem si uvědomila, že Fen vzal ty těžší věci sám. Povzdechla jsem si, ale to už jsme se vykrádali spolu ven. Ještě jsem odnesla knihovnici klíče na stolek a tam jí je nechala. Pak jsem se vykradla za Fenem ven. Ten už se ale rozhlížel nejistě. "Děje se něco?" Zeptala jsem se a take se rozhlédla.

Zavrtím hlavou a rozejdu se pryč z města. Jeden by řekl, že jsem až moc paranoidní, ale já ze zkušenosti věděl, že se vyplatí mému "šestému" smyslu věřit.
"Ne, to nic. Jen... Buď na pozoru," odpovím jí potichu. Chtěl jsem přidat do kroku, ale poté si vzpomenu, že je zraněná a tak udržuji pomalejší tempo.Ohlédnu se přes rameno a všimnu si muže, který stál několik desítek metrů od nás, vypadal zcela obyčejně, ale na tváři měl krutý úsměv a jeho oči jako by se mi vysmívaly. Tiše zavrčím, chytím Mirys za ruku a přidám do kroku.
"Našel nás," vydechnu.

Přikývla jsem na Fenovo varování a pokusila se mu stačit když zrychlil, ale stehno mě i tak dost bolelo když jsem šla rychle. Fen si po chvíli ale vzpomněl a zase zpomalil. Vděčně jsem se na něj usmala, ale Fen se díval za mě. Ohlédla jsem se hned na to, co Fen zmínil, že nás našel. "Ten kdo tě proklel?" Zeptala jsem se. Fen mě chytil za ruku a přidal do kroku zase. Naprázdno jsem polkla a přidala. Vážně jsem nechtěla přijít k další jizvě, tentokrat si budu davat větší pozor.

Zatnu zuby, netušil jsem, kam jít, jestli zůstat ve městě, nebo jít do lesa a ukončit to.
"Mirys... Rozdělíme se, přidej se k nějaké skupince a já to s ním vyřídím," zamumlám a podívám se jí do očí. Neodpustil bych si, kdyby se jí cokoliv stalo, chtěl jsem jí ochránit, ale netušil jsem, jestli opravdu půjde. Byla zraněná, už jen chůze jí dělala problém, nechtěl jsem, aby se jí znovu něco stalo, nebo aby... Zemřela. Naprázdno polknu a na chvíli zavřu oči.

"Co?" Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. "To určitě ne. Co když půjde za mnou? Už nás spolu viděl, mohl by toho využít. Navíc si ohlídám aby ti neublížil." Namítla jsem zamračeně a šla s ním dál. Krev se mi rozproudila v žilách, jako by snad uháněla o závod. "Pospěš si." Rekla jsem radši a zrychlila i přesto, že mě to bolelo. To teď nehrálo roli.

Okamžitě odmítla, čekal jsem to, ale já ji odsud musím dostat.
"Mirys!" zavrčím a probodnu ji pohledem, musí odtud, nesmí se jí nic stát. Tentokrát už ji neohrozím, nepřijde o život kvůli mně.
"Půjde za mnou, věř mi, připoj se k nějaké skupince lidí a běž s nimi, nezaútočí. Nechci, aby se ti cokoliv stalo, už tak jsi zraněná kvůli mě. Budu v pořádku, prosím!" řeknu jí naléhavě a upřu na ni prosebný pohled. Věděl jsem, že to zvládnu, ale nechtěl jsem, aby tam byla.

Fen zacal naléhat, abych ho tam nechala a odešla s někým. Vůbec se mi ti nelíbilo, vůbec. Nedokázala jsem ho poslechnout. Zkrátka to nešlo. "Ale..to já nemůžu." Kníkla jsem omluvně a šla s ním dál. "Můžeme mu utéct." Zamumlala jsem, i když jsem věděla, že to není moc dobré řešení. "Tak..tak dobře." Povzdechla jsem si, když jsem si ujasnila, že budu někde poblíž a alespoň se mu nebudu plést pod nohama. Měl pravdu, nemůže bojovat s ním a dávat na mě pozor. I kdyz ti nemusel, věděla jsem že by mě stejně furt hlídal a pak by nedaval dost velký pozor na toho chlápka. "Budu poblíž." Řekla jsem a pak už se od něj odpojila a připojila se k nějakým studentům. Jen, co jsem zahla za roh s nimi, už jsem lezla po domě na střechu. V noze mi bolestivě tepalo, ale teď jsem měla lepší výhled na ty dva a mohla tak snáz sledovat kam jdou.

Uleví se mi, když nakonec svolí s tím, že bude někde poblíž.
"Děkuji, buď opatrná," zamumlám a jakmile se odpojí přidám do kroku. Mířil jsem přímo k lesu a už jsem se neotáčel. Cítil jsem jeho pohled v zádech. Tiše zavrčím a tělem mi začne pumpovat adrenalin, miloval jsem boj, ale nesnášel zabíjení, jenže ten démon ohrožoval Mirys i mě. Vejdu mezi první stromy a už po pár krocích musím uskočit před výbojem temné energie, který nakonec narazí do stromu a zcela ho zničí. Ve vteřině se změním do mé démonické podoby a tiše zanadávám, ještě jsem ani neměl křídla, rohy moc krátké na to, abych je využil a ostrou špičku ocasu také nebudu moct využít. Rozběhnu se trochu dál od města a až po několika desítkách metrů prudce zastavím a otočím se. Stál přede mnou démon a kolem něj vířila temná magie. Na rukou se mi objeví ostré drápy a rozběhnu se přímo proti němu. Šel jsem mu po krku a hodlal jsem ho co nejrychleji zabít. Byl ale rychlý a mrštný, měl zkušenosti a mistrně využíval magii. Moje tělo reagovalo hůře než obvykle a začínal jsem mít celkem problémy. Schytám ránu temnou magií do břicha a odletím dozadu. Z rány na břiše mi tekla krev a kůže okolo byla popálená. Zlostně zavrčím a opět se proti němu vrhnu.

Viděla jsem už jen to, jak Fen odbíhá do lesa a za ním běží ten druhý. Rychle jsem slezla a zamířila za nimi. Bala jsem se, aby ho Fen nepodcenil. Aby prostě byl v pořádku. Doběhla jsem tak blízko, abych na ně viděla a schovala se za strom. Zrovna ten druhý démon Fena odhodil temnou magií. Zatajila jsem dech, ani jsem o tom nevěděla a znovu se mě pokusila ovládnout šelma. Rychle jsem ji uspala a snažila se sama sebe přesvědčit, že to Fen zvládne. Byl zkušený, určitě ho zvládne zabít. Musí.

Byl to silný protivník a byl jsem velmi rád, že tady Mirys není, pořád bych se ujišťoval, že je v pořádku a to by byl můj konec. Opět se do sebe pustíme, tentokrát zuřivěji. Bojoval pomocí temné magie, zároveň však měl dýku, na kterou jsem si musel dávat velký pozor. Vyměnili jsme si několik ran, většinu jsem zablokoval, stejně jako on, ale některé dopadly na jeho tělo. Rudá kapalina mu stékala po těle a ve tváři se mu zračil vztek. Já byl ledově klidný a probodával jsem ho chladnýma očima.
"Jak to, že nejsi-" nedokončí ani větu, protože se na něj znovu vrhnu a drápy mu zaryji hluboko do paže, kterou si ochránil břicho. Rychle jsem na něj útočil a nedal mu příležitost k útoku, ani k odpočinku. Nakonec ztratí rovnováhu a další ranou ho pošlu k zemi. Skočím po něm a zamířím drápy k jeho krku, dřív než však rána dopadne, uvidím jeho úšklebek a poté mě obklopí obrovské množství temné energie, která mě odmrští několik desítek metrů dozadu. Věděl, že zemře a tak pomocí magie zničil své tělo, aby mě vzal sebou. Zasyčím bolestí, celé mé tělo bylo pokryté velkým množstvím ran různé velikosti a hloubky. Tu nejzávažnější jsem měl nejspíše na břiše. Zatlačím na ni rukou, necítil jsem zatím žádnou bolest, ale věděl jsem, že se brzy dostaví. Pokusím se posadit, ale moje tělo odmítne spolupracovat.

Viděla jsem před sebou souboj dvou démonů na život a na smrt. Byla jsem tak nervozní a modlila se ke všem bohům, jen aby to dopadlo pro Fena dobře. Už to vypadal, že ho zabije, když v tom ho temná magie odmrštila a toho druhého zničila. Rychle jsem se rozeběhla k Fenovi, abych zjistila, jak je na tom.
"Fene!" Vykřikla jsem a hned si k němu klekla. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se, ale hned jsem věděla, že není. Měl všude po těle rány. Některé vypadaly jako škrábance, některé byly zase dost hluboké. "Musíš do nemocnice. Musíš hned do nemocnice!" Vydechla jsem a snažila se zůstat v klidu. "Pojď, pomůžu ti na nohy." Zašeptala jsem a dala si jeho jednu ruku kolem krku, abych mu pomohla vstát.

Matně zaslechnu jakoby z dálky hlas a poznám, že patří Mirys, teprve až uvidím nad sebou její tvář. Použiji zbytky své energie, abych se změnil na člověka a zalapám po dechu, až teď jsem začínal cítit bolest v celém těle.
"Do nemocnice ne... Budu v pořádku, všimli by si, že se rychle léčím," dostanu ze sebe a s její pomocí se posadím a následně postavím. V ten stejný moment se mi však podlomí kolena a dopadnu zpátky na zem. Nedivil jsem se, že Mirys neunesla moji váhu, byla drobná a navíc sama zraněná. Vykašlu trochu krve a zatnu zuby, snažil jsem se nedat najevo bolest a slabost.

"Tady takhle zůstat nemůžeš..." namítla jsem hned a zapřela se, když se Fenovi podlomila kolena. Možná bych ho takhle udržela na nohou, ale určitě bych ho nikam neodvedla. "Vždyť tady takhle vykrvácíš!" Namítla jsem a rychle vymýšlela co a jak. V to mi už krví proudila magie a cítila jsem, jak se mi pomalu začíná měnit tělo. Rychle jsem ustoupila, abych Fenovi neublížila ještě víc. Trochu to bolelo, když se mi měnili trochu kosti, ale nakonec z toho bylo jen nepříjemné brnění po celém těle. Zatřepu hlavou a otevřu oči. Ležela jsem, měla jsem černou srst - to ne! *Proč jsem se teď změnila na pantera? Tahle podoba mi je na nic!* Něco tu ale nehrálo. Necítila jsem drápy, ani prsty. Prohlédla jsem si ještě jednou a tentokrát už důkladněji své tělo. *Kopyta?!* Změnila jsme se na koně, na černou krásnou kobylku s bílou lysinou. No, tohle už by nám mohlo pomoct. Zvedla jsem se a lehla si těsně vedle Fena. Čumákem jsem ho postrčila, aby si na mě vylezl a aby nezdržoval. Když upadne do bezvědomí, tak ho ani takto nikam nedostanu, ale to se nesmělo stát!

Namítne, že tady zůstat nemůžu, souhlasil jsem, ale neměl jsem sílu na to někam dojít. Pitomá magie! Klečel jsem na zemi a na trávu pode mnou stékala krev, zatnu zuby a podívám se na Mirys, která ode mě rychle odstoupila a měnila. Prosím, neměň se na pantera, ten mi ve vteřině zaryje zuby do krku... Něco ale bylo jinak, byla větší a ani zdaleka nepřipomínala pantera... Změnila se na černou klisnu. Sledoval jsem, jak si lehla vedle mě a strčila do mě čumákem, chtěla mě odnést. Pousměji se a vyškrábu se jí na záda, chytím se její hřívy a trochu se předkloním.
"Můžeš..." zašeptám a pevně se držím, když se začne zvedat. Na koni jsem jezdit uměl, takže dokud neomdlím, měl bych být v pořádku. Pro jistotu si na ni částečně lehnu tak, aby byla co nejmenší pravděpodobnost, že spadnu, i když ztratím vědomí.
"Já věděl, že na ty tvoje proměny přijdeme," pousměji se a zavřu oči.

Vylezl na můj hřbet a chytil se. Doufala jsem že vydrží co nejdéle a zvažovala, jestli mám jít radši pomalu, aby se spíš udržel i v bezvědomí, nebo rychle, abychom byli u mě dříve, než by stihl omdlít. Nakonec jsme se rozhodla pro druhou možnost. Snad to vyjde. Rozejdu se nejdříve krokem, když v tom zaslechnu jeho slabý hlas. "Já věděl, že na ty tvoje proměny přijdeme,". V duchu jsem se nad tím pousmála a dala se do rychlého cvalu, ale snažila jsem se běžet tak, aby to s ním moc neházelo a aby pro něj nebylo zase tak těžké se udržet. *Vydrž Fene...Vydrž!* Prosila jsem ho v duchu a uháněla k sobě.

Rozejde se, ale vrzy se dá do rychlého cvalu, pousměji se, bylo to již dlouho, co jsem naposledy seděl na koni a užil bych si to mnohem více, kdyby má krev nestékala po jejím hřbetu. Zatím jsem neměl žádný problém se udržet, držel jsem rovnováhu a snažil se ignorovat bolest, kterou jsem si zatínáním svalů způsoboval.
"Tohle si musíme zopakovat, až... Budeme oba v pořádku," řeknu a doufám, že můj slabý hlas uslyší. Pevněji se chytím hřívy a zavřu oči, měl jsem mžitky před očima a pomalu mě obklopovala temnota.
"Mirys?" zašeptám, ale poté ucítím, jak pomalu sklouzávám z jejího hřbetu, stejně jako se má mysl čím dál více noří do bezvědomí. Pootevřu oči, byli jsme blízko, viděl jsem její dům, který se rychle přibližoval a to bylo také to poslední, co jsem viděl před tím, než mě zcela obklopila temnota.

Běžela jsem, co mi nohy stačily, ale pořád to nebylo dost rychle. Zaslechnu, že něco říká, snad něco v tom smyslu, že až budeme v pořádku, tak si to chce zopakovat. Pousmála jsem se v duchu, to bylo dobré znamení... Než vyslovil mé jméno. Cítila jsem, jak začíná sklouzávat dolů. Otočila jsem k němu hlavu a podepřela ho čumákem, aby nespadl. Musela jsem zároveň ale zpomalit, jinak bych zakopla a určitě bych mu ještě ublížila. Přešla jsem tedy do svižného kroku, kdy jsem si ho na hřbetě přidržovala čumákem. Pak jsem si před domem lehla a proměnila se zase na člověka. Rychle jsme odemkla a vtáhla Fena sebou. Mé obavy se naplnily. Byl v bezvědomí. Rychle jsem doběhla pro svou lékárničku a spěchala za ním zase dolů. Musela jsem ho ošetřit na zemi. Rány jsem mu vyčistila a obvázala. Věděla jsem, že se mu zahojí rychleji než mě a jen doufala, že to bude stačit, aby nevykrvácel. Nakonec jsme se ale rozhodla sama tu největší ránu zašít a přiložila mu kamence tam, kde stále krvácel. Jeden kus kamce jsem mu přiložila i k ráně, kterou jsem následně zašila. I když to nebylo takové, jako to dělají doktoři, stačilo to. Pak jsem mu všechny rány namazala mastí, která desinfikovala i podporovala hojení. Tou, kterou jsem i své zranění často natírala a hned na to, jsem mu všechny vážnější obvázala. Když jsem skončila, byla jsem vysílená. Manipulace s Fenem, ač v puberťácké velikosti, byla těžká. Navíc mě stále sužoval strach o něj. Opatrně jsem ho dotáhla alespoň na gauč, kam jsem ho z posledních sil dostala a pak přes něj přehodila deku. Byla jsem celá od krve, od jeho krve. Ale to nebylo to, na co jsem teď myslela. Sedla jsme si mu k nohám a sledovala, jak bezvládně leží, jako by snad jen spal.

Pomalu jsem přicházel k sobě, cítil jsem ve vzduchu pach krve a dezinfekce a slyšel jen tikání hodin. Pomalu otevřu oči, venku svítalo, netušil jsem, jak dlouho jsem byl mimo, ale minimálně celý den, když už je ráno... Znovu zavřu oči a cvičně zahýbu prsty, měl jsem ztuhlé celé tělo a cítil jsem se vyčerpaně, nejspíš ze ztráty krve. Tiše si povzdechnu a namáhavě pohnu rukou, zakryji si víčka a poté se pokusím pomalu posadit. Ihned mě zabolí rána na břiše a tak raději zůstanu ležet.
"Mirys?" zašeptám do ticha a znovu otevřu oči, abych se mohl rozhlédnout po místnosti.

Celou noc i celý další den jsem strávila u Fena. Další večer jsem mu vyměnila obvazy a znovu rány natřela hojivou mastí. Starala jsem se o něj jak nejlépe jsem u měla a sama jsem si ani nedošla do sprchy. Byla jsem špinavá a na kůži i oblečení jsem měla jeho zaschlou krev. Ale teď byl důležitější on. A já se o něj prostě musela postarat. Další noc jsem však vzhůru už nevydržela a usnula jsem u něj na gauči. Probral se první, mě vzbudilo až to, jak se pokoušel pohnout a pak vyslovil mé jméno. "Lež..." Špitla jsem hned a jemně ho vzala za ruku. "Jsem tu. Budeš v pořádku." Pousmála jsem na něj. "Určitě máš hlad, byl jsi mimo celý den. Co by sis dal?" Zeptala jsem se hned.

Mirys byla vedle mě, vypadala unaveně a podle krve na jejím oblečení jsem usoudil, že u mě celou tu dobu proseděla. Tiše si povzdechnu a pousměji se na ni.
"Samozřejmě, že budu v pořádku, mě jen tak něco neskolí," řeknu, natáhnu ruku a rozcuchám ji vlasy, poté však na chvíli zavřu oči a podaří se mi nedat najevo, že mnou právě projela vlna bolesti snad ze všech ran.
"Trochu vody, prosím," zašeptám po chvilce a znovu se na Mirys zadívám.
"A pak si běž dát sprchu a sama se najez. Vypadáš hrozně," řeknu a zamračím se.

"Samozřejmě, že budu v pořádku, mě jen tak něco neskolí," Prohlásil Fen, než mi rozcuchal vlasy. Pousmála jsem se a dívala se na něj. Zavře oči na chvíli. Věděla jsem moc dobře, jakou bolest musí cítit. Možná ještě větší než jsem si myslela. Poprosí mě o trochu vody a pak mi řekne, že vypadám hrozně. Zasmála jsem se. "Takhle se vyjadřovat o té, která u tebe celý ten den byla a postarala se ti o rány...Ty máš tedy vychování." Vyplázla jsem na něj jazyk a pak se usmála. Došla jsem mu pro vodu a přinesla mu i nějaké měkké sladké ovoce, aby do sebe dostal i nějaké jídlo. "Kdyby něco, tak mi hned řekni." Poprosila jsem ho a dala mu pusu na tvář, než jsem vyrazila tedy do své sprchy.

"Za to děkuji, ale měla by jsi myslet i na sebe," odpovím a také na ni vypláznu jazyk. Na chvíli mi zmizela ze zorného pole, než se zase objevila se sklenicí vody a ovocem. Dostanu instrukce, abych ji kdyžtak ihned zavolal a pusu na tvář. Jen přikývnu a počkám, než odejde směrem do koupelny, než se opatrně posadím a natáhnu se pro skleničku s vodou. Nehodlal jsem riskovat pití v leže, ještě by mi zaskočilo... Chvíli zůstanu sedět se skleničkou v ruce, než se odhodlám a vrátím ji na stolek, zároveň si vezmu pár kousků ovoce, do kterých se pustím. Potřeboval jsem nabrat alespoň trochu síly, abych ještě více urychlil hojení ran. Byl jsem ospalý a unavený, ale zároveň odhodlaný počkat, až se Mirys vrátí.

Dopřála jsem si pořádnou sprchu, ale nezdržovala jsem se v koupelně déle, než bylo nutné. Pořádně jsem se umyla, abych už nebyla ani od prachu, ani od krve a pak se zabalila jen do županu a vlasy si zabalila do suchého ručníku. Pak jsem se vrátila dolů za Fenem. Viděla jsem, že ujedl pár kousků ovoce, což mě potěšilo, a také se napil té vody. "Jak ti je?" Zeptala jsem se a zase si sedla vedle něj na gauč. "Zvládl bys přejít do pokoje? Bude to tam pro tebe pohodlnější." Špitla jsem a ustaraně si ho prohlížela.

Brzy jsem slyšel otevírání dveří, ale žádné kroky, na což jsem si už zvykl. Brzy se zpoza rohu vynoří Mirys v ručníku.
"Jsem unavený, ale jinak to ujde," odpovím s úsměvem. Sedne se vedle mě a tak jí přehodím jednu ruku kolem ramen a opatrně ji k sobě přitáhnu do jakéhosi objetí.
"A ty? Neublížila sis při té přeměně?" zeptám se starostlivě a jakmile se mě zeptá, jestli se zvládnu přesunout, začnu zívat.
"Nejspíš ano, ale nechce se mi," odpovím jí a poté ji opatrně pustím.
"Máš pohodlný gauč, budu v pohodě, jen si zdřímnu a i ty by sis měla odpočinout."

Odpoví mi, že je unavený ale jinak to prý ujde. Natáhne svou ruku kolem mých ramen a přitáhne si mě k sobě. Cítila jsem, že je stále ještě slabý a trápilo mě to. Bála jsem se o něj, ale yypadá to, že se prospí a pak už to bude jen lepší. Když se mě však zeptá, jestli jsem si neublížila já při té přeměně tak si přitáhnu župan víc k tělu, aby neviděl, že se mi na pár místech rána na hrudi otevřela. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, při přeměně ne." Odpověděla jsem a pousmála se. Vlastně jsem ani nelhala. Za to, že se mi rána na pár místech maličko otevřela, mohl ten běh, ne přeměna. Což bylo trochu zvláštní, ale já nad tím ještě nestihla přemýšlet, když jsem se starala o Fena. Rána na stehně se mi stihla zahojit natolik, aby mě sice bolela, ale neotevřela se a za to jsem byla ráda. Po chvilce mi odpoví, že by nejspíš zvládl přesunout se do pokoje, ale nechce se mu a hned na to ještě dodá, že mám pohodlný gauč a že bude v pořádku. Taky řekne, že si zdřímne a že to bych měla i já. "Byla bych klidnější kdybych mohla spát vedle tebe. Pojď prosím do pokoje, do postele. Budeme tam hned, já ti pomůžu...a budu moct spát u tebe, kdybys cokoli potřeboval." Zašeptala jsem prosebně a začala ho hladit ve vlasech.