Fen'lin a Mirys

Překvapeně se na ni podívám, opravdu chce, abych jí něco vyprávěl? Prohrábnu si vlasy a zamyslím se, co přesně bych jí ještě mohl říct.
"Tak dobře... Jen nevím přesně co," řeknu a posadím se na gauč vedle ní. Chvíli na ni zamyšleně koukám, než se zhluboka nadechnu a rozhodnu se jí dát na výběr.
"Tak dobře, buď ti můžu povykládat o lidském světě v minulosti, příběhy z podsvětí a o démonech, nebo bych ti mohl říct svůj příběh..." dám ji tři možnosti na výběr a poté se pohodlně usadím a čekám, co si vybere.

Fen se zatváří dost překvapeně, když po něm chci l, aby mi něco vyprávěl. Ale pak se usadí vedle mě a zapřemýšlí, co by mi tak vyprávěl. Nakonec mi dá na výběr ze tří mižností, ale já už vím, co chci. Vlastně ani nad ničím neváhám. "Tvůj příběh, prosím." Usmála jsem se spokojeně. Vážně mě zajímal , navíc když mi ho tak krásně nabídl. Pohodlně si přesednu, aby mě nebolelo stehno a napjatě čekám, na jeho příběh.

Okamžitě se vybrala můj příběh a já vteřinu zaváhal, jestli jí ho opravdu říct, ale když už jsem jí to nabídl.
"Mám donést něco k jídlu nebo pití? Tohle bude na dlouho..." řeknu s úsměvem a poté na chvíli zavřu oči a dám se do vyprávění svého příběhu. Vyprávěl jsem jí, o tom, kde jsem se narodil, krátce o mé matce, o tom, jak mě jako malé dítě odvedli na výcvik, vysvětlit jí, jak vznikla moje démonická zbraň vykovaná z mé krve, duše a vlastního masa. O prvním, boji, který jsem zažil a o těch dalších, které následovaly, o turnaji mladých démonů, který jsem vyhrál a také o mém příteli, kterého jsem předtím považoval za bratra: Ravenovi. Pokračoval jsem svými zážitky, kdy jsem se vrátil domů a vše mi připadalo tak cizí, že jsem se raději zase vrátil do bojů. Zasekl jsem se, když jsem měl vyprávět o smrti Ravena a o tom, jak jsem ho sám pohřbíval daleko od civilizace. Vyprávěl jsem jí o mých prvních zážitcích z lidského světa a o tom, jak jsem proputoval celé podsvětí a pomáhal démonům, aniž by tušil, kdo jsem. Zmínil jsem se, jak mě Mephistopheles jmenoval svým generálem a sám si uvědomil, že se můj život opravdu skládal převážně z bojů. S úsměvem jsem jí vyprávěl o mojí malé sestřičce Miriam a o její silné magii, která pro ni byla prokletím, když se jí sám náš otec stal posedlou. O útěku, do jiného království, setkání s tamní královnou Nearrou a o tom, jak jsme se spřátelili. Příběh nakonec zakončím tím, jak jsme byli nuceni před Mephistophelem uniknout do lidského světa, jak jsem se oddělil od sestry a poté, jak jsem v souboji se silným démonem ztratil paměť, skončil tady, v Atreii a stal se barmanem v baru plném upírů. Vyprávěl jsem jí o Shannon, démonce, která mi vrátila paměť výměnou za odpovědi...
"A od té doby hledám svou sestru, bohužel za ty dva roky, co jsem neměl paměť jsem ztratil veškerá vodítka, může být kdekoliv na světě a já netuším, kde začít," zakončím svůj příběh, který jsem vyprávěl bůh-ví jak dlouho a zamyšleně sleduji Mirys. Celkem jsem se divil, že v průběhu neusnula...

Zaujatě jsem naslouchala každému slovu, které Fen'linovi vyplulo z úst. Celý jeho příběh byl tak dlouhý, jako by se skládal z patnácti různých. Ale bylo to všechno tak zajímavé. Chvílemi mi ho bylo vážně líto, ale jinak působil, že mu to ani tolik nevadilo. Když zakončil svůj příběh tím o jeho sestře, znovu posmutním. Bylo mi hrozně líto, že neví, kde je, ani jak ji najít. Že nemá žádná vodítka, která by ho k ní dovedla. "Něco už vymyslíme. Najdeme ji." Pousmála jsem se povzbudivě a pak se zaculila. "Páni....takový příběh...asi jsem si měla vzít popcorn." Zasmála jsem se a zvedla se, abych se mohla protáhnout. "Ale je vážně neskutečné, co všechno jsi zažil." Usmála jsem se a došla mu pro sklenku džusu. Aby se mohl pořádně napít po tak dlouhém vyprávění. Donesla jsem mu ji a pak došla ještě pro nějaké ovoce a zeleninu na mlsání. "Vypadá to, že je celkem fajn, být nesmrtelný." Usmála jsme se a ujedla pár kousků okurky.

Byl jsem Mirys vděčný, za to, že mi chce pomoct najít Miriam, ale... Sám jsem ztrácel naději a netušil, kde začít. Předtím jsem měl vodítka, po dvou letech byla ale bezcenná. Bůh-ví kde je teď. Tiše si povzdechnu, ale pousměji se, když mi řekne, že si měla vzít popcorn. Donese mi džus, který ihned vypiji a vděčně se na ni usměji.
"Díky, nejsem vůbec zvyklý tak dlouho mluvit... No, je mi skoro tisíc let, bylo by divné, kdyby se za tu dobu nic nestalo," odpovím a ušklíbnu se. Nesmrtelnost... Něco, co mnoho lidí chtělo, báli se smrti, která byla pro ně nevyhnutelná, jenže my nestárli.
"Ano, to je, jen... Když ti začne záležet na někom, o kom víš, že zestárne a zemře... Je to... nepříjemný pocit. Ty zůstaneš, budeš pořád stejný, ale ostatní okolo tebe ne," řeknu nakonec s povzdechem a zadívám se na Mirys.

Usmála jsme se na něj a přinesla teda rovnou celý džbán džusu. "Jen se napij." Usmála jsme se a mlsala okurku. "Ale ty máš sestru, na které ti záleží a která je také nesmrtelná." Usmála jsem se a nabídla mu nějaké ovoce či zeleninu, než to spořádám sama. "A to se po těch tisíci letech ještě nenudíš?" Zeptala jsem se a usmívala se.

Doliji si další skleničku džusu, kterou znovu vypiji a konečně zaženu žízeň.
"To je pravda, nestárne, ale... Začínám se i na tebe dívat jako na mladší sestřičku a... Nechci ani myslet na to, že by jsi tady jednou nebyla. Já vím, že máš před sebou ještě mnoho času, ale... Někdy to uteče vážně rychle," povzdechnu si a prohrábnu si vlasy.
"Nudit se? Pořád je co dělat, pořád mě něco zaměstnává a potkávám zajímavé osoby. Zapletl jsem se do životů mnoha lidí a sleduji jejich osudy, takže ne, většinou se nenudím," pousměji se a protáhnu se. Po dlouhém sezení na gauči mi ztuhly všechny svaly. Natáhnu se pro jablko, které Mirys donesla a s chutí se do něj zakousnu.

Pousmála jsem se. "Přesně - já mám před sebou ještě celý život." Usmála jsem se a vzala si další kousek zeleniny. "Starší, o hooodně starší bráško." Uculila jsem se. "Tak na to nemysli. A jen si užívej ty zábavné chvíle." Usmála jsem se a přisunula se k Fen'linovi. "Osudy jsou spletité. A lidé umírají běžně... Musíš si hlavně užívat ty chvíle s nimi, aby až umřou věděli, že doopravdy žili." Usmála jsem se a přitulila se k němu blíž. "Že jejich život stál za to." Dodala jsem a vzhlédla do jeho očí.

Na tváři se mi objeví široký úsměv, už to bylo velmi dlouho, co mi někdo takto řekl "bráško." Rodina pro mě byla velmi důležitá, o Ravena jsem přišel, Miriam je bůh-ví kde, ale měl jsem teď Mirys. Jen jsem doufal, že její osud bude veselejší. Nechtěl jsem přijít o dalšího člena rodiny, nemohl jsem. Přitulí se ke mně a tak dám jednu ruku kolem jejích ramen a přitisknu ji k sobě.
"Děkuji," zašeptám s úsměvem. Měla pravdu, lidé byli slabí, křehcí a umírali po stovkách. Nesmím myslet na to, co bude, ale žít přítomností.
"Máš pravdu, budu si užívat přítomnost, kdoví, třeba zítra můžu umřít a taky se tím nezabývám. Uvidíme, co si pro nás osud přichystá," řeknu s úsměvem a dám ji pusu na čelo.
"Sestřičko," vydechnu s úsměvem.

Usmála jsem se a přikývla. "Takhle se mi to líbí. To je správný přístup." Usmála jsem se a zlehka mu polibek na čelo oplatila pusinkou na tvář. Usmála jsem se spokojeně a tiskla se k němu. "Jsem ráda, že patřím mezi tvé přátele." Usmála jsem se spokojeně.

Usměji se, měla vážně pravdu, takovýto optimističtější přístup byl vážně lepší a cítil jsem se o trochu lépe. Lehce ji obejmu, abych ji neublížil a zavřu oči. Měl jsem další osůbku, se kterou jsem se cítil v bezpečí a mohl jsem být sám sebou. Jen sedět a užívat si chvíli. Jen jsem doufal, že tento klid vydrží trochu déle. Oba dva jsme nejspíš přitahovali problémy, to už jsem za těch pár dní zjistil. Bohužel vždycky se objevil někdo z mého druhu a připomínalo mi to, čím jsem. Nebo spíš, čím bych měl být. Temnota byla naše podstata, ale... Já takový být nechtěl.
"Nechceš mi teď povědět tvůj příběh?" zeptám se po chvilce.

"No...pořád ještě vstřebávám ten tvůj." Usmála jsme se nevinně. "Řeknu ti ho zítra, slibuji. Stejně mě zase nenecháš pořádně trénovat. Tak ať se nenudíme." Usmála jsem se a uzobávala další zeleninku. "Teda, jestli zůstaneš i do zítřka...." Zamumlala jsem pak trochu smutněji. Doufala jsem že zde zůstane. Moc jsem si to přála. Tak moc...

Chápavě přikývnu a dostanu další důvod, proč tady ještě zůstat. Neunikne mi její smutný výraz, když si není jistá, jestli zůstanu a tak jí znovu rozcuchám vlasy a pousměji se.
"Zůstanu do zítřejšího večera, pak musím do práce," řeknu potichu. Být to jen na mně, zůstal bych mnohem déle a dával bych na ni pozor, aby to nepřehnala s tréninkem, jenže... Volno mi skončilo a nechtěl jsem, aby mě vyhodili. Tiše si povzdechnu a volnou rukou si prohrábnu vlasy.
"Jen mi slib, že jakmile odtud odejdu nepoběžíš do té tvojí tajné místnosti a nezačneš zase trénovat jako strhaná. Opravdu se bojím, že si otevřeš rány a vykrvácíš tady," zamumlám starostlivě a zadívám se jí do očí.

"Heléééé." Vypískla jsme, když mi Fen zase rozcuchal vlasy. Vyplázla jsem na něj jazyk ale nemohla se ubránit smíchu. "Dobře, dobře - slibuju že nebudu trénovat tak moc." Uculila jsme se nevinně a pak si mu hbitě sedla na klín a rozcuchala vlasy tentokrát já jemu. Culila jsem se při tom spokojeně a pak si hned kryla vlasy svýma rukama.

Vypískne, když ji rozcuchám vlasy, očividně se jí to moc nelíbilo, ale smála se, což bylo dobré znamení. Pousměji se a zvědavě se na ni podívám, když si mi sedne do klína. Nechám ji rozcuchat moje bílé vlasy a pár pramínků mi zakryje oči. Odfouknu je a poté zatřepu hlavou.
"Myslíš, že mě můžeš rozcuchat ještě více, než už jsem?" zeptám se a pobaveně sleduji, jak si chrání vlasy svýma rukama. Zavrtím hlavou, kdyby nebyla zraněná, polechtal bych ji, ale teď jsem se bál, že si kvůli mě ublíží ještě víc. Už tak byla zraněná kvůli mě... Pohled mi sklouzne na hodiny na stěně, bylo již dost pozdě, zřejmě jsem jí svůj příběh vyprávěl déle, než jsem čekal.

"No právě - tohle není fér." Na oko jsem posmutněla, jako bych z toho byla vážně špatná. Pak se ale zase pousměju a natáhnu se pro další kousek zeleninky. "No...a proč tu nezůstaneš dýl, než do zítřejšího večera? Tedy jasně, musíš do práce, ale...po tom?" Zeptala jsem se opatrně a skousla si nervozně ret.

Na chvíli vypadala tak smutně, že jsem měl chuť začít se omlouvat, nakonec se ale pousměje a já také.
"Mám trošku přetočený režim... Pracuji od půlnoci do šesti do rána a poté většinou spím do dvou... Potom se určitě můžu stavit," řeknu s úsměvem a dívám se na Mirys, která stále seděla v mém klíně. Poslední dny jsem toho moc na práci neměl a rozhodně by mi nevadilo trávit tady s ní více času... Jen jsem tiše doufal, že jí nepřidělám další problémy.
"Půjdeme tedy zítra k té vodě?" zeptám se po chvíli.

"Dobře...jo to bys mohl!" Rozzářila jsem se, jako by mi snad slíbil modré z nebe. Objala jsem ho a vdechovala jeho vůni. No...dobře byla z něj cítit i temnota, ale také voda a les. "Hmm jistěže půjdeme. Jinak mě trénovat určitě zase nenecháš." Povzdechla jsem si, ale byl to pobavený vzdech. "A ty si zaplaveš taky?" Culila jsem se. Po té mi došlo, že mu pořád sedím na klíně a tak jsem se rychle sesunula zase vedle něj.

Ušklíbnu se, když se doslova rozzáří a zatváří se, jako by dostala nějaký skvělý dárek. Jen nad tím zavrtím hlavou a obejmu ji.
"To máš pravdu, zaplaveme si, to ti zatím jako trénink bude muset stačit," řeknu pobaveně a pustím ji, jakmile se ode mě odtáhne. Rychle se přesune vedle mě, jako by se něco stalo.
"Nekoušu," řeknu s úšklebkem, "A ano, zaplavu si, vodu miluji a potápění snad ještě více," dám po chvilce. A také tu příležitost využiji k tréninku ovládání vody, na to jsem se snad těšil ještě více. Už teď jsem vymýšlel, co všechno bych s mou magií mohl udělat a jak do toho zatáhnout Mirys.

"Já...vím že nekoušeš, ale napadlo mě, že by ti to mohlo být nepříjemný." Zamumlala jsem radši a protáhla se. Pak jsem zazívala a ohlédla se na hodiny. "To už je tolik? Vůbec jsme nečekala, že je tak pozdě." Zamumlala jsem a protáhla se ještě jednou. "Asi bychom měli jít spát." Zašeptala jsem smutněji. "Ale já...chtěla bych se vykoupat...jenže..." Začervenám se a odvrátím pohled. "Potřebovala bych asi pomoct s obvazy." Zamumlala jsem a nenáviděla samu sebe za to, že bych to nezvládla sama. Respektive zvládla, ale musela by ten obvaz rozříznout, alespoň ten na hrudi.

"Ne, nevadilo, řekl bych, kdyby ano," odpovím s úsměvem. Vypadala už unaveně a potom mě požádá o pomoc. Přikývnu a neunikne mi, jak se červená. Bude to... Nejspíš trochu zvláštní, ale potřebovala pomoci a já ji rozhodně neodmítnu.
"Nějak to zvládneme, neboj, nejsem šmírák, ani úchyl," řeknu pobaveně a vypláznu na ni jazyk. Postavím se a podám Mirys ruku, abych jí pomohl pomoci vyhoupnout se na nohy a poté se i s ní vydám do koupelny.
"Tak, jen řekni, až budeš potřebovat pomoct a potom hned vypadnu," řeknu jí a tiše čekám. Došlo mi, že bude nejpravděpodobněji potřebovat pomoct s obvazem kolem hrudníku a tak jsem čekal, až si sundá tričko. Na tváři jsem měl mírný ruměnec, tahle situace mi nebyla nejpříjemnější, stejně jako nejspíš jí.

Přijala jsem pomoc, kterou mi Fen nabídl. S jeho pomocí jsem se dostala na nohy a pak jsem s ním došla i ke koupelně. "Ale..já mám svou nahoře." Usmála jsme se nevinně a šla ke schodům a vyvedla ho nahoru. "Doufám že nejsi úchyl...a že mě nekousneš." Snažila jsem se trochu situaci odlehčit. Možná sama kvůli sobě. Pustila jsme horkou vodu do vany a dala tam dost pěny. "Vlastně budu potřebovat obvaz sundat, ale nejspíš i nandat." Povzdechla jsem si smutně a sundala si tričko zády k Fenovi. Naprázdno jsem polkla a začala si sama rozvazovat obvazy na rukou.

Ušklíbnu se, při jejím pokusu o vtip a byl jsem rád, že trošku zlehčila situaci. Následoval jsem ji do koupelny v prvním patře a rozhlížel se kolem. Pustí horkou vodu a dá do ní pěnu, poté si sundá tričko. Stála ke mně zády a tak jsem k se postavil kousek za ní a pomalu uvolnil obvaz. Začnu jí ho rozvazovat. bylo to snadné, mohl jsem stát jen za ní a vždycky zatáhnout jen za další vrstvu obvazu a sám se začal odmotávat. Nemohl jsem se takto dotknout... nějakého nevhodného místa. Horší to bude, až jí ho budu zase nandávat. Tiše si povzdechnu a jakmile skončím, obvaz hodím na zem a poodstoupím.
"Ještě něco, nebo můžu jít?" zeptám se.

Zvedla jsem pořezané ruce, aby obvaz rychleji odmotal a aby to bylo snazší a mohl zůstat za jejími zády. Hned, jakmile jsem na sobě neměla ani jednu vrstvu obvazu, jsem si zakryla prsa jednou rukou a s nepříjemným pocitem si začala rozepínat kalhoty. "Ještě..." Polknu, abych zahnala ten pocit slabosti a dokončím vět: "...mohl bys mi rozvázat ten uzel na obvaze na stehně? Moje prsty by to asi ještě nezvládly..jsou..dost bolavý a nemotorný." Povzdechla jsem si a stáhla si kalhoty jen tak, jak to bylo nutné, ale i tak to znamenalo pod zadek. Zavřela jsem oči a soustředila se jen na dýchání. Tohle mi totiž připomínalo ještě víc mého bývalého mistra a ty nejnepříjemnější chvíle mého života. "Omlouvám se, že mi musíš pomáhat." Zašeptala jsem a zase se kousala do rtu.

Zastaví mě s další prosbou a tak přikývnu, i když mě nemohla vidět. Viděl jsem, jak je jí to nepříjemné a proto jsem to chtěl udělat co nejrychleji a odejít. Pomalu se k ní vydám a skloním se k uzlu na obvazu. Rychle ho rozvážu a otočím se k ní zády.
"Jsi v pořádku?" zeptám se po chvilce. Cítil jsem její nervozitu, bylo jí to hodně nepříjemné a měl jsem špatný pocit, že to souvisí i s nějakou vzpomínkou.
"Neomlouvej se, rád pomůžu a navíc jsi zraněná kvůli mě," řeknu potichu a vydám se ke dveřím.
"Kdyby sis potřebovala o čemkoliv promluvit, jsem ti k dispozici, stačí říct. Budu naslouchat, třeba se ti uleví," řeknu jí potichu, vyjdu z koupelny a zavřu za sebou dveře.