Fen'lin a Mirys

Proměnila jsem se zpět do své lidské podoby. "To zní jako dobrej nápad." Přikývla jsem a zamyslela se. "Dobře no, co zkoušet tedy různé situace kdy potřebuji něco jiného." Pousmála jsem se. "Ale jak ty situace zrealizujeme? Půjdeme do lesa a budu tahat těžký větve a kmeny, aby mé tělo pochopilo, že potřebuji větší sílu?" Zeptala jsme se a zamyslela se, jak ty situace zrealizovat.

Zavrtím pobaveně hlavou. Nemyslel jsem si, že by něco takového fungovalo, ale vypadalo by to... Velmi vtipně.
"Kdyby jsi jen tahala těžké věci, nedonutíš tím magii, aby zafungovala. Většinou se to stává, když prožíváš silné emoce, nebo jsi v ohrožení života. Momentálně mě nenapadá nic, kde by jsi potřebovala sílu, ale mám jiný nápad.. Je tady někde útes? Čím větší, tím lepší?" řeknu a zacukají mi koutky. Tohle bude ještě zajímavé.

"No...mám za to že asi pět kilometrů tam na západ jeden je." Ukázala jsem tím směrem a přemýšlela, nad čím asi přemýšlí. "K čemu útes?" Zeptala jsem se trochu vyděšeně, když mě napadlo, nad čím by asi mohl přemýšlet. "je hodně vysokej, ale já z něj skákat nebudu. Vždyť se zabiju." Vytřeštila jsme na něj oči jak na blázna. Docela hodně mě to děsilo.

Přikývnu, chytím ji za ruku a vydám se na západ.
"Uvidíš," řeknu tajemně a pousměji se. Raději jí neřeknu, co hodlám udělat, ale měl jsem i plán B, kdyby to nevyšlo. Věřil jsem, že se nic nestane, ale chtěl jsem zvýšit šanci toho, že se jí to povede a tak jsem jí nehodlal nic říct.
"Prostě... mi věř, ano? Neudělám nic, co by ti ublížilo, nebo zabilo," řeknu a chtěl jsem přidat do kroku, jenže pak si vzpomenu na její zranění.
"Co tvůj kotník, jestli je to pět kilometrů, můžu tě vzít na záda..." nabídnu jí a starostlivě se na ni podívám.

Povzdechla jsem si, ale nechala se teda táhnout s ním na západ. "No..dobře no." Zamumlala jsem a klopýtala za ním. Snažila jsem se mu stačit, ale s tím kotníkem to nebylo tak lehké. I tak jsem za ním klopýtala a jen zatínala zuby bolestí, než abych něco řekla. "No, možná bych mohla jít jako panter. To mi budou stačit tři nohy." Zamumlala jsem a počkala jestli se zastaví a nechá mě se změnit i když to bylo stále trochu riskantní.

Všimnu si, jak klopýtá a zatíná zuby a okamžitě se prokleji za to, že jsem si nevšiml dřív. Chtěla se přeměnit a jít po třech, nohám, což jsem jí ale nehodlal dovolit.
"Šetři síly," řeknu jí a poté ji zvednu do náruče. Začínalo mě to nošení celkem bavit, hlavně byla legrace sledovat její výraz.
"A nebraň se jako včera," řeknu s úsměvem a svižným krokem se vydám na západ směrem k útesu. S mým tempem bychom tam měli být relativně brzo a trošku jsem začal Mirys litovat, přeci jen vůbec netušila, co ji čeká... Ale pokud jí to pomůže, myslím, že to za to stojí.

"Co? Ne! Nemůžeš mě furt nosit přeci." Povzdechla jsem si a zamračila se. Takhle to dál nešlo a já na sebe byla hrozně naštvaná, že jsem tak neschopná. "To zvládnu, vážně. Půjdu sama." Snažila jsem se ho dál přesvědčit, aby mě nechal jít po svých, ale jak se zdálo, tak to nehodlal dopustit. Povzdechla jsem si tedy smířlivě a objala ho jednou rukou kolem krku. "Jestli si kvůli mě tímhle ublížíš tak...tě zlochtám!" Vyhrožovala jsem mu s úsměvem a trochu se k němu přitiskla.

Začne protestovat a očividně se jí nelíbilo, že ji pořád nosím, no, měla smůlu.
"Nejsem stařík, který si vyhodí záda, sotva něco lehkého zvedne!" zaprotestuji s úšklebkem a více jí k sobě přitisknu.
"Budu v pořádku, jsi hrozně lehká, jíš vůbec?" zeptám se jí a zacukají mi koutky. Cesta ubíhala rozhodně rychleji a brzy jsem viděl útes. Kousek od kraje Mirys opatrně postavím na zem a rozejdu se ke kraji. Podívám se dolů, byl hodně vysoký, spadnout z něj, zabije mě to. Ušklíbnu se a otočím se na Mirys.
"Příroda kolem Atreii je vskutku krásná," vydechnu a rozhlédnu se. Teď když jsme tady, můžu přikročit k mému plánu...

"Já jím! Ale taky trénuji, běhám...a tak různě." Odpověděla jsem s pokrčením ramen. A když mě postavil na nohy pousmála jsem se. "No vidíš, že to jde." Usmála jsem se na něj nevinně a šla za ním ke kraji útesu. "Ano, to máš pravdu, je úžasná." Přikývla jsem a zadívala se do dálky. "No a co teď tedy?" Zeptala jsem se s pohledem upřeným zase k Fen'linovi.

Zastaví se kousek ode mě na kraji útesu, což mi hrálo do karet. Ušklíbnu se a zadívám se na ni, přemýšlel jsem, jestli ji varovat, nakonec se však rozhodnu pro "šokovou" terapii.
"Teď? Teď je čas letět!" houknu, položím ji ruku na záda a potom jí strčím dolů z útesu.
"Roztáhni křídla, ptáčátko!" zavolám na ni a poté se vrhnu za ní. Na vteřinku mě obalí temná magie a změním se na démona, křídla jsem však měl přitisknuté k tělu, aby vzdálenosti mezi námi nenarostla a mohl jsem jí chytit několik metrů nad zemí. Budu ale čekat do posledního možného momentu, než ji zachytím.

Překvapeně jsem se na Fen'lina podívala a skoro se mi zdálo, že to bylo jako ve zpomaleném filmu. Sotva jsem se stihla otočit k němu ale už jsem padala. Můj výcvik mi ale vštípil nikdy nekřičet, a tak jsem nekřičela ani teď. Jen jsem vyděšeně sledovala jak Fen'lin skočil za mnou. *To je blbec!* Křičela jsem v duchu, ale jinak jen vyděšeně koukala kolem sebe. Nebylo to jako ve filmu, kdy bych padala a neotáčela se. Nemohla jsem najít stabilitu. Pořád jsem se přetáčela do všech různých stran a nemohla se dost dlouho ani soustředit. Asi dvacet metrů od země jsme se donutila uklidnit i když jsem se furt točila a přetáčela, ale nedokázala jsem se proměnit ani tak.

Zřejmě tento pokus nevyjde... Byli jsme už kousek nad zemí a Mirys se stále otáčela ve vzduchu a nekontrolovatelně padala. Já měl naštěstí na udržení stability dvě obrovská křídla a tak mi nedělalo problém manévrovat. Brzy jsem byl u Mirys, Pevně ji k sobě přitisknu a poté roztáhnu křídla. Začneme okamžitě zpomalovat a nakonec jsme pomalinku plachtili nad krajinou. Poupravím si ji v mém náručí, aby mi nespadla a pousměji se na ni.
"Tak... To nevyšlo," zamumlám rozpačitě a pokusím se nahodit nevinný výraze. Nebyl jsem si jistý, že mi ale v této podobě půjde, přeci jen jsem byl démon a rohy, démonické rysy, dlouhé černé vlasy, křídla, ocas a kopyta na roztomilosti moc nepřidávaly...

"Ty....co sis myslel? Víš jak se bojím?" Vyčetla jsem mu hned do očí a přitiskla se k němu rychle. Nedokázala jsem ovládnout svůj třes a tak jsem nejspíš vypadala jako rozklepaný ratlík, ale měla jsem k tomu důvod. Tohle jsem vážně nečekala, ne od něj. Objala jsem ho rukama i nohama ze strachu, že by mě snad neudržel. "Příště mi přivaž nohy k obrosvkýmu kameni a hodit mě do moře ne?" Vyštěkla jsem na něj, ale už trochu mírněji. Přeci jen mě chytil a mrtvá ještě nejsem.

"Promiň, ale alespoň víme, že se pravděpodobně na žádného opeřence proměnit neumíš..." řeknu a stále se tvářím nevině. Přitiskne se ke mně a obejme mě i nohama. Ušklíbnu se a víc ji k sobě přitisknu, aby měla větší jistotu.
"To... Je celkem dobrý nápad! Třeba se umíš přeměnit na rybu," řeknu zamyšleně a podívám se na ni, poté silně máchnu křídly a nakloním se do strany, hodlal jsem vyletět zpátky na útes. Stoupali jsme stále vzhůru a brzy jsme byli vysoko nad útesem.
"Nenechám tě umřít, ani zranit se, věř mi. Vím, co dělám," řeknu jí a naberu směr k jejímu domu. Bude rychlejší tam doletět, než jít pěšky.

Tiskla jsem se k němu dál a nevěděla co dál. "To si ze mě děláš srandu?" Zeptala jsem se vyjevěně. "Ihned na to zapomeň! To ne...toho jsem si užila až až..." Zamračila jsem se a stále se třásla. "Potřebuju si odpočinout." Povzdechla jsem si omluvně. "T..trochu se z toho vzpamatovat." Zaprosila jsem a nakonec schovala tvář i zavřené oči k Fen'linovi do hrudi.

"Omlouvám se," zašeptám potichu. Opravdu jsem jí rozhodil, stále se třásla a mě došlo, že to nebude z návalu adrenalinu. Zvláště když řekne, že "si toho užila až až."
"Samozřejmě, vezmu tě domů, promiň, já..." vydechnu a nenapadne mě, jak dokončit větu. Zůstanu tedy potichu, ozývalo se pouze máchání mých křídel. Už jsem viděl její dům a tak snížím výšku a nakonec opatrně přistanu před jejím domem. Složím křídla na zádech a opatrně jí postavím na nohy, stále jsem jí však podpíral, netušil jsem, jestli to na roztřesených nohách ustojí.

"N..ne já...nemyslela jsem to tak." Povzdechla jsem si a rozhlédla se. "M..měl jsi to vymyšlené. Já jen-vyděsil jsi mě." Zašeptala jsem a pořád se o něj opírala. Nechtěla jsem na něj být tak hnusná. Sakra! Byla jsem teď na sebe tak naštvaná, že jsem nedržela hubu. Teď se můžu jen modlit ke všem bohům, aby neodešel. Proto, když mě pustí, zůstanu přitisklá u něj. "Nechtěla jsem být tak hnusná..." Zamumlala jsem a tiskla se k němu dál. Nehodlala jsem udělat jediný krůček, ne dokud se neujistím, že hned jak ho pustím, neodejde.

Zůstala u mě a až teď jsem pochopil, že není naštvaná, jen vyděšená. Byl to špatný nápad. Tiše si povzdechnu a obejmu ji, přitisknu ji pevně k sobě a dám ji pusu do vlasů.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, měl jsem to více promyslet," zamumlám a pohladím ji po zádech.
"Už to neudělám, slibuji a nemusíš se omlouvat, chápu to, vyděsil jsem tě," řeknu jí a pousměji se. Tohle jsem jí provedl a ona se mi ještě omlouvá... Byla vážně zajímavá a milá osoba. Povolím svůj stisk a opatrně ji vezmu za ruku.
"Pojďme dovnitř, potřebuješ se uklidnit a odpočinout si," řeknu jí a vydám se ke dveřím.

Já se k němu stejně dál tiskla. "Příště mi alespoň naznač...no spíš řekni co máš v plánu. Prosím." Vydechla jsem roztřeseně a zvedla k němu pohled. Skoro jsem si myslela, že jsem se vrátila ke svému 'mistrovi', ale ne. Ne. Fen'lin mě neposlal udělat to znovu nebo udělat ještě větší blbost. On mě už nechal být. A navrhl mi jít dovnitř. Přikývla jsem jen a odtáhla se od něj. Stále jsem se třásla, ale došla jsem ke dveřím, odemkla a pomalu zamířila na gauč. Skácela jsem se na něj a přitáhla si nohy k tělu. Objala jsme si je a položila si hlavu na kolena. Snažila jsem se co nejrychleji uklidnit, aby si Fen'lin nemyslel, že jsem hysterka.

Přikývnu a sleduji, jak roztřeseně odemkla dveře. Poté se skácela na gauč a schoulila se do klubíčka. Skousnu si ret a odvrátím pohled. Tohle byla moje chyba. Já jí chtěl pomoct a udělám jí tohle! Jsem vážně kretén, tohle jsem nedomyslel. Mirys... Po chvíli mi dojde, že tohle je možná jedna z věcí, které by jí donutil udělat ten její mistr a vzedme se ve mně nová vlna vzteku jak na sebe, tak na toho člověka, to monstrum. A nebyl jsem jím sám? Potichu se k ní vydám a posadím se vedle ní na gauč, opatrně ji nadzvednu a posadím si ji do klína, obejmu ji rukama kolem pasu a pevně k sobě přitisknu. Teď kdy jsem byl v mé pravé podobě s mou normální výškou, připadala mi maličká, drobná, křehká a ještě více zranitelnější než obvykle. Začnu s ní lehce kolébat, jako by byla malé dítě, ale měl jsem odzkoušené, že to funguje i na dospělé. Teda na některé.
"Omlouvám se," zamumlám znovu a ještě víc ji sevřu v objetí.
"Už nic neudělám bez tvého vědomí a do ničeho tě nebudu nutit, nejsem... on," zašeptám a zavřu oči.
"Nic se ti nestane, slibuji," zašeptám znovu ve snaze ji uklidnit.

Dívala jsem se na Fen'lina celou tu dobu, než ke mě přišel. Vypadal děsivě ve své démonické podobě. Byl tak obrovský. Ale mě to z nějakého záhadného důvodu neděsilo. Když si mě posadil na klín, opřela jsem se o něj a položila si mu na hruď hlavu. "To bude dobrý, jsem..jen vyděšená." Zašeptala jsem, když se mi začal omlouvat. Když ale zmíní, že není 'on' ihned vím koho tím myslí a mírně se pousměji. "Ne-to nejsi. Poslal by mě tam znovu a znovu, abych si zvykla a nebyla z toho tak vyklepaná." Zašeptala jsem a tiskla se k němu ochotně. Začal mne kolébat. Chtěla jsem mu říct, že nejsem malý dítě, ale...vlastně mi to pomáhalo. To vědomí, že nejsem sama. Naprázdno jsem polkla a objala ho taky. "Jen mě teď prosím neopouštěj." Zašeptala jsem mu do hrudi prosbu.

Zašklebím se, když zmíní, že by jí tam poslal znovu. To bych nikdy nemohl, když jsem ji takto viděl. Čím víc jsem o něm věděl, tím víc jsem toho chlapa nenáviděl a celkem jsem chtěl, aby se ukázal. Jen abych ho mohl pomalu zabít. Byl jsem rád, když mě objala, měl jsem teď ještě větší jistotu, že jsem to úplně neposral a že mě nevyhodí z domu, jakmile se vzpamatuje... Sotva zaslechnu její prosbu a ihned jí k sobě přitisknu ještě víc.
"Neboj, nepustím," zašeptám nazpátek a pohodlně se opřu o gauč. Hodlal jsem tady s ní takto sedět, dokud se neuklidní, i kdyby to mělo trvat hodiny. Bylo to pohodlné a uklidňující. Tiše vydechnu a zavřu oči, zaposlouchám se do zvuků okolí a zhluboka se nadechnu.

"Děkuju..." Zašeptala jsem do ticha a tiskla se k němu dál. Bylo uklidňující cítit jeho teplo, slyšet jeho srdce a vědět, že tu se mnou je. A neodejde hned jakmile ho pustím. Sice jsem to nechápala - znala jsem ho sotva druhý den a už mi tak přirostl k srdci - ale bylo mi to jedno.
Seděli jsme tam takhle pár minut, možná že dokonce už hodinu, když v tom se za oknem u jídelního stolu zjevila jiná temná bytost. Moje smysly probudí ale až zvuk tříštícího se skla, jak se ta potvora rozhodla projít oknem a hned se po nás vrhla. Sotva jsem se na ní otočila, už byla u nás a mě odhodila jedním máchnutím ke krbu. Narazila jsem zády i hlavou o krbovou římsu a následně spadla na zem před krb. Z jedné strany hlavy jsem cítila, jak mi krev lepí vlasy k sobě. Záda mě bolela jako bych je měla na stokrát přeražená, ale byla jsem při vědomí. Tedy zatím. Využila jsem svou šanci, když se ta bestie otočila k Fen'lienovi a rozeběhla se k roztříštěnému oknu, abych posbírala pár větších střepů, které bych jí mohla vrazit do těla a jen tiše doufala, že to Fen alespoň chvíli zvládne.

Seděli jsme na gauči už celkem dlouho a já pomalu upadal do spánku, ze kterého mě vytrhne až tříštění skla. Okamžitě mě to probere, ale vzpamatuji se příliš pozdě. Ta věc... Ten démon jak si brzy všimnu, odhodí Mirys stranou ke krbu a pryč z mého náručí. Z hrdla se mi vydere hlasitý, démonický řev a okamžitě se mi na rukou objeví ostré drápy. Vrhnu se proti démonovi, který zablokuje moji první ránu, ale okamžitě ho švihnu ocasem. Udělá dva kroky zpátky. V domě nebylo tolik místa a nechtěl jsem to tady úplně zničit a tak se proti němu znovu rozběhnu se prolomím s ním dveře. Oba spadneme na zem, ale odkopne mě ze sebe a v průběhu mi drápy na nohou zaryje do břicha. Dopadnu na trávu a okamžitě se vymrštím na nohy. Naštěstí jsme už byli venku z domu, kde bylo více místa. Stále jsem vrčel a probodával démona pohledem. Jak se opovažuje ublížit Mirys?

Sbírala jsem větší střepy i když jsem si o ně dost pořezala ruce. Ale to teď muselo stranou. Popadla jsem prvních pět a vyběhla zase k vám, avšak to už oba démoni byli z domu venku. Vyrazili dveře a teď byli kousek dál na trávě a rvali se tam. Pár střepů jsem teď měla zaražených v chodidlech a s každým krokem se mi zařezávali víc a víc do masa. Ale donutila jsem se běžet dál až k vám. Ve změti drápů, křídel a ocasů jsem se trochu ztrácela. Rychle jsme se zorientovala kdo je kdo a hodila první střep s nebezpečnou přesností tak, aby se zabodl té druhé bestii do ocasu. Neváhala jsem a druhý střep po něm mrštila s trochou rizika výš. Mohl se zabodnout nechtěně i do Fen'lia, ale po tolika trénincích jsem si věřila. A tak i tento druhý střep našel svůj cíl v démonově boku. Chystala jsem se hodit i třetí, ale to už se démon otočil zase ke mě. Plný vzteku uzemnil Fen'lina a vyběhl proti mě. Věděla jsem, že bych mu neutekla a tak jsem místo toho vymrštila i třetí střep proti jeho noze. Probodl mu chodilo skrz na skrz, ale to už po mě skákal. Křečovitě jsem sevřela poslední dva střepy v rukou a zabodla mu jeden do břicha a druhý mezi žebra. Ta bolest, kterou musel cítit byla pro mě skoro hmatatelná, ale sama jsem cítila trochu jinou, když mi rozsekl stehno a hrudník.