Fen'lin a Mirys

Rvali jsme se, snažil se mě uzemnit a zasadit mi fatální ránu, ale nedařilo se mu to. Bohužel ani mně ne. Byl silný. Hodně silný. Zasadil mi několik ran, ale všechny byly spíše povrchové, ale to platilo i pro něj. Najednou mě však uzemní a rozběhne se pryč. Vyskočím na nohy a můj pohled spočine na Mirys zrovna ve chvíli, kdy jí rozsekne stehno a hrudník. Bylo to, jako by se zastavil čas, ztratil jsem svůj klid a i přehled o tom, co dělám. Ozval se hrůzostrašný řev a až po chvíli mi došlo, že je můj. Vrhl jsem se na démona a strhl ho bokem dřív, než stačil Mirys ještě více ublížit. Zakousnu se mu do ramene a prudce trhnu. V ústech mi zůstal kus masa a démon zasyčel bolestí. Kopnu ho kopyty do břicha, až odletí několik metrů stranou, ale jakmile se pokusí zvednou, už jsem u něj. Přimáčknu ho k zemi a zaryji mu své drápy hluboko do těla. Využiji také příležitosti a zkušeně mu přeseknu šlachy na rukou, aby je již nemohl používat. Odstrčí mě od sebe ocasem a vydrápe se na nohy. Stále mnou zmítal vztek a tak jsem ho chytil pod krkem a zvedl do vzduchu. Naštvaně zavrčím a dřív než démon staří cokoliv udělat, probodnu ho hrotem na konci ocasu v oblasti srdce. Z pusy se mu vyvalí krev a jeho tělo odhodím stranou. Okamžitě se rozběhnu k Mirys a nevšímám si vlastních ran, ze kterých se valila krev. Žilami mi koloval adrenalin a jediné na co jsem myslel bylo, aby dívka, kterou jsem si tolik oblíbil, byla v pořádku.

Zůstala jsem ležet a se zatajeným dechem sledovala, jak se do sebe oba zase pustili. Tentokrát to ovšem bylo jiné. Fen'li byl jako urvaný ze řetězu a ten druhý tudíž už neměl ani šanci. Zůstala jsem ležet více méně nehybně, ale jednou rukou jsem se snažila zastavit krvácení na noze tím, že jsem si utrhla nohavici a obvázala nad ránou, abych zastavila průtok krve do rozseklé nohy. Druhou jsem si držela na prsou, přes která se mi táhli dva dlouhé škrábance a celkem i hluboké. Najednou se Fen'lin přiřítil ke mě. Zprvu jsme se bála, než jsem pochopila, proč se žene tak rychle. Měl o mě strach, nebo se mu alespoň odrážel v očích. "Jsi v pořádku? Ublížil ti?" Zeptala jsem se hned a pokusila se posadil. Sykla jsem bolestí, ale zaměřila se teď na Fen'lienovi rány. "Dojdu pro tu hojivou mast... a pak ti to všechno ošetřím ano?" Zamumlala jsem, než mi došlo, že se se mnou začíná točit celý svět. Úplně jsem zapomněla na tu ránu na hlavě. Zavřela jsem na chvíli oči, abych se uklidnila a zpomalila dech a tím i tep. V uších jsem ale slyšela bušení svého srdce tak hlasitě, až to bolelo a bála jsem se, že bych Fen'liena neslyšela. Otevřela jsem oči a dělala jako bych byla v pohodě a začala se stavět na nohy pomalu.

Zasyčím na ni v momentě, co se pokusí posadit a pot dokonce postavit. A ještě mi něco chtěl donést! Vždyť mi tady s takovou za chvíli vykrvácí a ona se stará o mě? Servu si tričko, které použiji na obvázání jejích ran a zlehka ji přitisknu k zemi.
"Zůstaň ležet," syknu, vyskočím na nohy a vyřítím se do jejího pokoje. Vezmu několik obvazů a v mžiku jsem zase u Mirys.
"Já jsem v pořádku, na rozdíl od tebe. Vždyť mi tady vykrvácíš!" řeknu jí a nedovolím, aby se mě zmocnila panika. Vytvořím tlakový obvaz, kterým jí pevně zafixuji rány, aby z nich nevytékalo tolik krve a získal jsem trochu času. Upřímně jsem netušil, kolik přesně mohou lidé ztratit krve, démoni v tomhle byli odolnější, ale přišlo mi, že té její je nezdravě hodně. Jakmile skončím, vytáhnu z kapsy od kalhot mobil a vytočím záchranku, po krátké konverzaci, kdy jim vysvětlím, jak je zraněná a dám adresu jí vezmu do náručí a vydám se směrem k městu, jen jsem doufal, že tady budou včas.

"Ale já jsem v pohodě..." Zamumlala jsem, jenže to už Fen'lin stejně běžel někam do domu. Zůstala jsem neochotně ležet a čekala. Zavřela jsem oči a pomalu oddechovala. Otevřela jsem oči až když se Fen vrátil a začal mi rány obvazovat. Vzala jsem si jeden malej a začala si obvazovat ruce, které jsem měla taky pořezané. Trochu jsem se styděla-vlastně hodně. Protože ty dva hluboké škrábance jsem měla taky na prsou. Vyhrnula jsem si tričko, abych ho měla jen přes prsa a on mi je nemusel obvazovat. Bylo mi dost divně, a najednou jsem slyšela Fen'lienův hlas jako z dálky, přitom klečel vedle mě. Z toho hovoru jsem pochopila, že volal záchranku. "Já do nemocnice nechci. Budu v pohodě, vážně. Ale do nemocnice nechci." Konec té věty jsme už mumlala tak, že mi sotva bylo rozumět. A když mě tentokrát vzal do náruče, byla jsem skoro jako hadrová panenka. Musela jsem si šetřit síly a moc dobře jsem to věděla.

"Já vím Mirys, taky to tam nesnáším, ale musí se na tebe podívat," zamumlám a pokračuji v chůzi. Vůbec se mi její stav nelíbil, mluvila hrozně potichu a v mé náruči byla jako hadrová panenka. Ale stále dýchala, to jsem viděl a to jediné mě uklidňovalo.
"Budu tam celou sobu s tebou, slibuji, nic..." zlomí se mi hlas a nedokončím větu, protože i předtím jsem řekl, že se jí nic nestane, že ji ochráním a takhle skončila. Skousnu si ret tak silně, že mi začne téct krev, ale ani si toho nevšimnu. Přidám do kroku a až teď si začnu uvědomovat vlastní rány, které mě pálily. Pitomý adrenalin, mohl vydržet ještě chvíli... Z dálky už zaslechnu houkání sanitky a tak vejdu doprostřed silnice. Stejně byla prázdná a alespoň nás nepřehlédnou.

"Asi ti teď už nezabráním...ale necháš se ošetřit i ty..." Zamumlala jsem tichým hlasem a slabě se k němu natiskla. "Nechám je, aby mi ty rány ošetřili, když je ošetří i tobě...ale pak půjdeme pryč..."zamumlala jsem než stihla přijet sanitka. Sotva jsem zaslechla její sirény, upadla jsem do bezvědomí.
Sanitka přijela až k nám a mě od tebe rychle vzali a položili na lůžko na kolečkách. Tebe tváhli taky dovnitř a už s námi jeli zpět do nemocnice. "Je v bezvědomí.." řekne jeden a ihned se i s druhým začnou věnovat mě. Ten třetí, poslední krom řidiče, se věnoval tobě. Prohlédl tě a rány ti okamžitě vyčistí. "Pamatujete si své jméno? Víte co se stalo?" Začal se tě ptát. Zřejmě posoudil tvůj stav za dobrý. "Jste příbuzní s tou dívkou?" Ptal se tě dál. V tom ho ale přerušil jeden z těch, co stáli u mě. "Sakra chlapi. Ta má víc jizev než všichni v nemocnici dohromady." Řekl zděšeně když zahlédl část mých zad. "Co je sakra zač?" Zeptal se zamračeně a zadíval se na tebe. "A kdo jsi ty?" Dodal trochu tišeji, zatímco ten druhý u mě, mi dával krevní transfúzi. Stihla jsme si totiž na obvaz na dlani napsat jakou mám krev, aby mi ji mohli dát už při přejezdu.

Nacpali nás do sanitky a začala ta pitomá vlna otázek. Stále jsem sledoval Mirys a na lékaře, který se mě snažil ošetřit jsem nijak nereagoval. Poslouchal jsem jejich komentáře a bedlivě je pozoroval, jako bych kontroloval, zda jí neubližují. Dostane jakési léky a také transfuzi, po které dostane zase trošku zdravější barvu. Konečně se proberu z mé "apatie" a podívám se na doktora.
"Jsem v pořádku, postarejte se o ni," vydechnu, ale už teď vím, že mě neposlechne. Zamračím se a po chvilce rozmýšlení se rozhodnu odpovědět na jejich otázky.
"Jsem její bratr," řeknu zcel přesvědčivě. Nechtěl jsem, ať mě od ní vyhodí.
"Pamatuji si všechno, byl to nějaký magor z nožem, zaútočil na sestru, rozbil pár věcí, pořezala se a poté jsme se prali my dva, nakonec utekl," odpovím zcela klidně a nedám ve svém výrazu znát jedinou emoci. Tak jak jsem to měl ve zvyku, když jsem se nacházel ve společnosti lidí, kterým jsem nevěřil. Přikývnou a trochu rozpačitě se na nás podívají. Všimli si jejích jizev a v tu chvíli jsem byl rád, že ty mé nejdou na špatném světle vidět, nevím, co by si o nás pomysleli. Cesta do nemocnice mi připadala doslova nekonečná a jakmile jsme dorazili, rozdělili nás i přes mé protesty. Mirys někam odvezli a mé dotlačili do pokoje, kde se postarali o mé rány. Nakonec dostaneme stejný pokoj jen pro nás dva, jen díky mému vyhrožování veškerému personálu a brzy mi na pokoj dovezou Mirys, která byla stále v bezvědomí, nebo spíš už pod vlivem oblbováků. S povzdechem vstanu z postele a ignoruji všechny své rány, zavadím o kapačku a s tichým nadáváním si ji vytáhnu z paže, poté si dotáhnu židličku k posteli mojí "sestry" a posadím se. Hodla jsem počkat až se probudí, necítil jsem se tady bezpečně a tak jsem nehodlal spát, zvláště když je v takovém stavu. Pohodlně se opřu rukama o její postel a položím si na ně hlavu. Byl jsem utahaný, ale věděl jsem, že vydržím vzhůru ještě dlouho. Paranoia a nedůvěřivost by mi nedovolily usnout.

Celou dobu jsem byla v bezvědomí. Až když mě převezli na sál, aby mi zašily ty dlouhé škrábance, tak jsme se začala budit. Všechno jsem měla jako zastřené mlhou. Ale pamatuju si, že jsem tam nikde neviděla Fen'lina. Museli do mě dostat pořádnou dávku anestetik, abych se v tomhle stavu nevydala pryč, hledat ho. Pak jsem ale zase usnula a začala se probouzet až v pokoji. Cítila jsem přítomnost někoho vedle sebe. Zvedla jsem těžká víčka a podívala se na Fen'lina. "Vidíš....jsem v pořádku..." Zamumlala jsem ochraptělým hlasem a přesunula zdřevěnělou ruku k němu a jemně ho chytila za ruku a s námahou se při tom pousmála.

Zaslechnu hlas a okamžitě zvednu hlavu. Mirys byla vzhůru! Pousměji se a projede mnou vlna úlevy.
"Díky bohu," vydechnu a jemně stisknu její ruku. Její stisk byl slabý, skoro neznatelný, museli ji vážně nadopovat něčím silným. Tiše si povzdechnu a zadívám se na ni. Byla nepřirozeně bledá a nevypadala nejlíp.
"Vypadáš hrozně," řeknu a ušklíbnu se. Natáhnu k ní ruku a poupravím ji rozcuchané vlasy. Chtěl jsem toho tolik říct, omluvit se, byla to moje chyba, že je tady. Ten démon přišel pro mě a zase jsem ji ohrozil. Skousnu si ret a volnou rukou si prohrábnu vlasy.
"Odpočiň si, budu tady a jakmile ti bude trochu lépe, vezmu tě domů," odpovím šeptem a věnuji ji ještě jeden úsměv, než si hlavu opět položím na ruce a přivřu oči. Její ruku jsem však nepouštěl.

Poslouchala jsem jeho uklidňující hlas. "Jak je tobě? Ošetřili ti rány?" Zeptala jsem se a chtěla se posadit, trochu se protáhnout. Místo toho jsem jen bolestně zamručela a přejela mu palcem po hřbetu ruky. "Chci jít už teď..." Vydechla jsem a zavřela unaveně oči. "Ošetřit jsme se nechali...to byla naše dohoda." Zamumlala jsem, než jsem upadla znovu do spánku.

Na její otázku přikývnu a připravím si argumenty, proč by ještě měla zůstat v nemocnici, když jí je však chci sdělit, zjistím, že již dávno spí. Ušklíbnu se a lehce zavrtím hlavou. Tolik k opuštění nemocnice, určitě jí budu tahat domů v takovém stavu... Pohladím ji po vlasech a poté se ponořím do polospánku, ve kterém prosedím vedle Mirys celou noc. Ráno jí přijdou zkontrolovat sestry, které se mě pokusí dostat znovu do postele a jakmile zjistí, že se mnou nehnout, pokusí se mi znovu dát kapačku. Toto snažení taky pomine, jakmile jim zcela klidně sdělím, že pokud se ke mně s tou věcí přiblíží, poletí to oknem a ony možná také. Kupodivu se nám podaří Mirys neprobudit a opět v pokoji zůstaneme sami. Čekal jsem, až se probudí, spánek potřebovala ze všeho nejvíce.

Celou noc i dopoledne jsem prospala. Vzbudil mě až hluk při roznášení oběda pacientům. Něco nesrozumitelně zamručím a konečně se pořádně probudím. Pořád jsem sice byla trochu oblblá, ale bylo to lepší než včera. "K..kde to jsem?" Zamumlala jsem otázku a chytila se za hlavu, která mi třeštila bolestí. "Ch-chci říct proč nejsme u mě...nebo u tebe...někde...proč jsme tady?" Zamručela jsem, ale až teď se podívala na Fen'liena. "Chci domů." Zašeptala jsem prosebně a zlehka mu vytáhla svou ruku ze sevření, abych si z druhé vytrhla kapačku. Transfúzi mi ráno už nedali, tak jediný co do mě pouštěli bylo v kapačce.

Probudí se a zmateně se rozhlédne, viděl jsem na ní, že by byla raději kdekoliv jinde, jen ne tady.
"Promiň Mirys, ale chtěl jsem, aby na tebe ještě chvíli dohlédli odborníci," zašeptám a zachytím její ruku ve vzduchu, věděl jsem, že si chce vytáhnu kapačku. Postavím se na nohy a natáhnu se, jehlu jí opatrně vyndám z ruku a kapačku odsunu stranou. Netušil jsem, jak na tom bude s jemnou motorikou a nechtěl jsem, aby se sama poranila. I tak měla již obvázané dlaně kvůli střepům.
"Půjdeme teď domů," řeknu jí potichu, ale poté se zarazím.
"Um... Zvládneš se obléct do normálního oblečení nebo..." chtěl jsem jí nabídnout pomoc, nakonec ale sklapnu a raději nic neřeknu. Jen si tiše povzdechnu a vydám se pro oblečení, které se mi podařilo sehnat. Naše věci byly roztrhané a od krve, takže je i přes mé protesty doktoři ihned vyhodili.

"Děkuju." Zašeptala jsem, když mi vytáhl sám jehlu. "Dobře..." Přikývla jsem, když zmínil, že půjdeme domů. "Já se zvládnu obléct." Řekla jsem už trochu přesvědčivě a posadila se. Obvázanou hlavu jsem si stále jednou rukou držela a druhou odkryla peřinu. Celé stehno jsem měla v obvazech a až teď, když jsem viděla obvaz na sém stehně, jsem si uvědomila i obvaz na svém hrudníku. Zhluboka jsem se trhaně nadechla a rozhlédla se po pokoji. "Kde mám oblečení?" Zeptala jsem se pak a unaveně mžourala pořád.

Posadí se a všimnu si, jak moc je obvázaná. Skousnu si ret a odvrátím pohled, tohle byla moje chyba. Nedokázal jsem ji ochránit. Začínal jsem si myslet, že jsem prokletý. Pokaždé, co jsem si někoho oblíbit tak se mu něco stalo. Raven, Miriam a teď i Mirys. Tiše si povzdechnu a podám jí oblečení, které jsem našel.
"Naše oblečení je zničené, tohle ti bude trochu volnější, ale mělo by ti sedět..." řeknu potichu a poté se vydám k druhé kupce. Obleču se do něčeho normálního, ale zůstanu stát k Mirys zády.
"Řekni, až se budu moct otočit..." řeknu jí potichu.

"Aha...dobře." Zamumlala jsem a vzala to oblečení. Otočila jsem se k němu, ale když jsem viděla, že se obléká, zase jsem se otočila zpět. začala jsem se pomalu oblékat. Přikývla jsem i když mě nemohl vidět a trochu zrychlila. Oblékla jsem si nakonec i tričko po krátkém zkoumání svých prsou, přes která se táhly dva zašité škrábance. "Už jsem." Zamumlala jsem a urovnala si tričko. Věděla jsem že oblečení není moje, ale sedělo mi dost dobře. Celkem jsem Fen'lina obdivovala za to, že odhadl mou velikost. "Jdeme?" Zeptala jsem se ho a položila nohy na chladnou podlahu nemocničního pokoje. "Ne že mě dneska poneseš. Opovaž se!" Řekla jsem výhružně rovnou. Bála jsme se o něj, aby si neublížil ještě víc.

Otočím se, jakmile řekne že je hotová a ihned se k ní rozejdu, položí nohy na zem a varuje mě, abych jí nenosil. Odfrknu si a zavrtím hlavou.
"Chceš se postavit na nohu, na které máš hlubokou ránu? Nevyjdeš ani z nemocnice a znovu se ti otevře!" zavrčím a postavím se před ní s rukama založenýma na prsou.
"Odnesu tě, navíc... Moje rány se už celkem zatáhly," řeknu potichu a poté se skloním, abych jí mohl vzít do náruče. Nehodlal jsem riskovat, že se jí rána otevře a znovu bude hrozit, že vykrvácí. Pořád byla slabá a já na tom byl rozhodně lépe. Navíc jsem mohl děkovat démonické regeneraci, která byla mnohem rychlejší, než ta lidská. Vydám se i s Mirys pryč z pokoje a na chodbě se rozhlédnu, nechtěl jsem potkat nikoho z personálu nemocnice a zbytečně se s nimi vybavovat. Stejně bych si prosadil svou...

Zakňučela jsem nesouhlasně, ale měl bohužel pravdu. Nechala jsem ho tedy, aby mě vzal do náruče a objala ho kolem krku. "Kdyby tě cokoli bolelo tak mi to řekni." Řekla jsem přísně a položila si zase hlavu na jeho rameno. Na chodbě zatím nikdo nebyl a já byla furt zesláblá. Nenáviděla jsem ten pocit slabosti. Fen'lin mě vynesl z nemocnice aniž by nás kdokoli viděl. Tedy až na recepci, ale té sestřičce to bylo jedno. "Omlouvám se..." Zašeptala jsem a přitiskla se k němu trochu. "Doufám, že ti neublížil moc." Vydechla jsem a dívala se mu do očí. "Chtěla jsem ho odlákat, abys ho zabil...Zabil jsi ho?" Zamumlala jsem.

Zmohla se jen na tiché zakňučení, žádné protesty jako předtím. Ztěžka polknu a v duchu se modlím, abych právě nedělal chybu. Jednu jsem již udělal a skončila tady. Měl bych ale být schopný se o ni postarat i doma, snad se jen její stav nezhorší. Vyjdeme předním vchodem a ignoruji pohledy těch pár lidí, kteří tady byli. Šel jsem rovnou k Mirys domů, nebylo to zase tak daleko...
"Ty se neomlouvej, je to moje chyba. Šel po mně, poslal ho můj otec a já tě do toho zatáhl. Je mi to líto, skončila jsi takhle kvůli mě..." hlas se mi na konci zlomí a zlehka si ji přitisknu k sobě.
"Omlouvám se," zašeptám znovu a na vteřinku pevně sevřu víčka. Nebýt mě, byla by v pořádku.
"Ano, je mrtvý, ale přijdou další. Mirys... Je to můj boj, já... Já tě nechci vidět zraněnou jen kvůli mně... Chci tě ochránit a místo toho zatím dělám spíš opak," zamumlám, skloním hlavu a pohled mi spočine na jejím břichu. Pořád jsem měl živě před očima její čerstvé rány, které teď byly zakryté obvazy a tričkem. Odvrátí pohled do strany a skousnu si ret. Je to moje chyba...

přitiskla jsem se slabě k tobě. "Ne...to neříkej." Zašeptala jsem. "Pomáháš mi. A třeba, kdybychom spolu trénovali i boj...Nedopadla bych takhle." Pousmála jsem se a pak unaveně zavřela oči. "Nebýt tebe...možná bych někoho zabila." Zašeptala jsem. "Navíc by po mě už mohli jít zase lovci." Dodala jsem šeptem. "Chtějí tě zabít, ale to jsi mi říkal. Měla jsem být opatrnější." Zašeptala jsem a nechala se nést. "Taky musím zavolat někoho, aby mi vyměnil to okno...a dveře..." Zamumlala jsem při pohledu na můj dům, když jsme už byli blízko.

Snažila se mě uklidnit a přesvědčit, že to není zase taková katastrofa. Byl jsem jí za to vděčný a díky našemu rozhovoru cesta rychle ubíhala. Brzy jsem už vyšel z města a měli jsme to jen kousek k jejímu domu.
"Až budeš v pořádku, můžeme teda trénovat i ten boj... Pokud tedy chceš a příště... Pokud budeš bez zbraně, raději se do démona nepouštěj, když budu nablízku, měl bych být schopný se o většinu postarat. Alespoň tedy doufám," odpovím a zašklebím se, když si vzpomenu na poslední boj, který jsem krapet nezvládl. Stál mě moji paměť a všechny mé schopnosti na dva roky.
"Ty se teď starej hlavně o sebe, musíš si odpočinout... O dveře a okno se postarám, neboj," zamumlám, překročím rozbité dveře a vstoupím do domu. Hned si všimnu, že se nám také podařilo rozbít pár věcí, takže tady budu muset uklidit.
"Vezmu tě do postele," zamumlám a vydám se po schodech nahoru, uložím ji do její postele a posadím se vedle ní. Když už jsme byli na místě, které jsem znal, dopadla na mě veškerá únava z probdělé noci a začnu zívat.
"Vypadá to, že spánek by se hodil nám oběma," ušklíbnu se a mám co dělat, abych se nesvalil do postele vedle ní a okamžitě neusnul.

"Měla jsem...zbraň. Jen ne takovou, jakou myslíš." Pousmála jsem se jako by nic. "Nemohla jsem ti ho nechat. Víš jak mě bavilo zabíjet démona? Asi to příště zkusím už bez tebe." Řekla jsem ironicky, pokoušejíc se o vtip a potichu se tomu zasmála. "Ne, já to uklidím...Opovaž se mi pomáhat s úklidem." Zamumlala jsem, ale to už mě nesl nahoru do pokoje. "Nechci odpočívat. Když budu další den jen ležet a nic nedělat budu...zdřevěnělá." Zamumlala jsem, ale pak jsem viděla únavu v jeho očích. "Tys nespal?" Zeptala jsem se zamračeně. "Taky tě zranil...Měl sis odpočinout. No když sis neodpočinul v nemocnici tak teď. Běž si hned lehnout. To okno i dveře počkají. Jen teď někomu zavolám, aby večer přijeli to vyměnit a my oba si stihli odpočinout ano?" Řekla jsem nesmlouvavě a natáhla se po telefonu v mém nočním stolku a vytočila číslo. "Běž si lehnout. Úklid počká." Zašeptala jsem a pousmála se. Pak jsem do telefonu zamumlala pozdrav a rovnou mu sdělila, že chci aby mi připravil okno toho a toho rozměru z neprůstřelného skla a taky rovnou rám dveří spolu s dveřmi. Požádala jsem ho, aby to dodal k večeru. Po té jsem mu poděkovala a típla to. "ty tu ještě jsi? Upaluj spát." Zašeptala jsem.

Byl jsem rád, že začala vtipkovat a když jsem se na ni opravdu zadíval, všiml jsem si, že se jí do tváře vrátila barva. Pousměji se a dostanu vynadáno za svou nespavost.
"Ne, nespal. Neusnul bych, necítil jsem se tam bezpečně a když je někdo, na kom mi záleží v bezvědomí, tím pádem chci zůstat vzhůru a hlídat ho," odvětím ospale a tiše poslouchám jak telefonuje. Nějak jsem se nemohl přinutit zvednou z postele a tak zůstanu sedět v polospánku vedle ní. Proberu se, až jakmile se otočí na mě s tím, abych už šel. Unaveně cosi zamručím, podívám se na velkou postel a svalím se vedle Mirys, dávám si však pozor, abych jí nijak nezalehl ani neublížil a stále měla hodně místa.
"Nikam se mi nechce," zamručím do polštáře a zavřu oči. Byl jsem nejspíš unavenější, než jsem si myslel. Okamžitě začnu spokojeně usínat.

Překvapeně jsem se dívala, jak si lehá vedle mě. "To nevadí...dneska. Hlavně už spi." Zašeptala jsem a hladila ho v vlasech. Slyšela jsem jeho spokojen pravidelné oddechování, což mě potěšilo. "Spi..." zašeptala jsem, i když jsem už byla přesvědčená, že dávno usnul. Zvedla jsem se opatrně z postele a sešla dolů. Dávala jsem si na čas, abych si neotevřela rány, ale trochu se hýbala, abych nezdřevěněla. Došla jsem k rozbitému oknu s koštětem a začala uklízet všechny ty střepy a rozbité věci jako například hodiny. Taky jsme si všimla krve nad krbovou římsou, kde jsem si rozbila hlavu. Zamručela jsem smutně kvůli tomu, že budu muset objednat stejnou barvu jakou mám vymalováno a znovu tu část natřít.

Poslední, co jsem zaslechl, byl Mirysin hlas, ale její slova mi již nedávala žádný smysl. Spal jsem doslova jako zabitý a vzbudím se až po kdovíjak dlouhé době. Otevřu oči a zmateně se rozhlédnu po pokoji, trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, kde jsem. Tiše zamručím, znovu zavřu oči a hlavu položím zpátky na polštář, byl jsem vyspaný, ale ještě se mi nechtělo vstávat, poté si však vzpomenu na Mirys, měl bych ji zkontrolovat. Znovu otevřu oči a rozhlédnu se po pokoji.