Fen'lin a Mirys

Podá mi další dva sendviče, okamžitě se do nich pustím. Byly opravdu výborné a já měl hlad. Ale nejspíš sním ty dva a bude mi to stačit. Také na ni vypláznu jazyk, když si ze mě začne utahovat a dostanu chuť jí pošplíchat vodou.
"Voda je můj element, v ní se nikdy neztratím," řeknu s úsměvem a poté se zamyslím.
"Myslím, že ale máme odzkoušeno, že žádnou přeměnu na vodní zvíře nemáš... Když jsi viděla tu potvoru, myslím, že ten stres by k přeměně stačil..." řeknu zamyšleně a zadívám se na lesknoucí se hladinu jezera.
"Takže nám zbývají dvě suchozemské, nelétavé proměny, na které musíme přijít," dodám po chvilce a pustím se do třetího sendviče.

Přikývla jsem, když začal Fen mluvit zase o mých proměnách. "J..já...no nic." Chtěla jsme něco říct, ale radši to zaženu zavrtěním hlavy a lehnu si na záda. "Máš pravdu, vodní potvůrky to nebudou, ale už mě nenapadá, jak se dozvědět, co to je." Povzdechla jsem si a zavřela oči a jen se tak chvíli slunila.

"Copak?" zeptám se starostlivě. Vypadalo to, že chce něco říct, ale poté si to nejspíš rozmyslela. Natáhne se na deku a já si po chvilce lehnu vedle ní na břicho. Bradou se opřu o paže a zadívám se na stébla trávy před tebou.
"Jednou na přijdeš, nejspíš až to budeš nejméně čekat," řeknu potichu a ušklíbnu se.
"Víš, jak jsem přišel na to, že ovládám vodu? Přivázali mi kameny k nohám a hodili do jezera. Zadržoval jsem dech, snažil se vyprostit, ale nemohl jsem. Myslel jsem, že je konec a už jsem to nemohl vydržet. Nadechl jsem se a představ si mé překvapení, když se mi místo vody dostal do plic vzduch," řeknu a při té vzpomínce se ušklíbnu. Trvalo mi ještě půl dne se odtamtud dostat, ale nakonec jsem to zvládl.

Poslouchala jsem ho a otočila k němu hlavu, abych se na něj mohla dívat. "No vidíš. To jsme taky navrhovali se mnou ne?" Zasmála jsem se a zavrtěla pobaveně hlavou. "Já na to nespěchám, jednou to přijde." Usmála jsem se a pak se zvedla do sedu. "Přestávají mě ty obvazy bavit." Zamumlala jsem a rozvázala si obě ruce a obvazy hodila vedle deky. Pak jsem si opatrně začala rozvazovat stehno, ale pořád jsem měla nemotorné prsty a nepodařilo se mi rozvázat ten pitomí uzel. "Mohl bys?" Zeptala jsem se s povzdechem.

Ušklíbnu se, je pravda, že jsem to navrhla, ale nechtěl jsem to udělat po tom, co tak špatně reagovala na ten útes. Nespěchala a to bylo pro ni dobré. stejně by to nijak neurychlila. Začne si rozvazovat obvazy, posadím se a zamračeně ji sleduji.
"Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" zeptám se potichu, ale přesto se k ní nakloním a uvolním ji uzel na obvazu na stehně. Poté však vezmu její ruce do těch svých a zadívám se na ně. Měla je pořezané na mnoha místech. Zamračím se a tiše vydechnu.
"Přeji si, abych ti mohl půjčit svou schopnost regenerace. už bys to měla skoro zahojené," řeknu smutně a pustím ji.

"Nejsem si jistá, ale štvou mě. Vždyť jsou nasáklé vodou, nemuselo by to udělat zrovna dobré věci s mými ranami." Zašeptala jsem a pousmála se, když mi uzel uvolnil. Chtěla jsme si obvaz stáhnout, ale chytil mi ruce a prohlédl si je. "Jsem na to zvyklá, o mě se bát nemusíš." Pousmála jsem a prohlédla si je. "Ruce nejsou to nejhorší. Ta jizva na prsou mi vadí víc." Ušklíbla jsem se a sundala si obvaz ze stehna. "Mohl bys mi rozvázat i ten uzel na zádech?" Zeptala jsme se prosebně a otočila se k Fenovi rovnou zády, jako bych hned věděla, že by odpověděl ano.

Štvalo mě vidět na ní rány a jizvy snad ještě více. Připomínaly jí, co všechno se stalo a to, čím je. Nikdy nezmizí a nemůže se jich zbavit. Povzdechnu si a přikývnu, i když mě nemohla vidět. Rozvážu jí uzel na zádech a otočím se směrem k jezeru. Měla pravdu, možná bude lepší, když si mokré obvazy sundá.
"Nekoukám se, neboj," řeknu po chvíli ticha s pohledem stále upřeným na lesknoucí se hladinu. Řekla, že je na rány zvyklá, ale to mě nijak neuklidnilo, bylo to snad ještě horší.

"Dobře." Zamumlala jsem si a rychle si sundala obvaz, ale opatrně. Ještě jsme si upravila plavky a prohlédla si, jak se rána hojí. "Už to mám." Zamumlala jsem a pousmála se. "Jednou se mi do rány dostala infekce. To teprve bylo něco. Už si to vážně nechci zopakovat." Pousmála jsme se, jako by se nic nedělo. "Tyhle rány jsou dobře vyčištěné alespoň." Usmála jsem se a prohlédla si i tu na svém stehně. "Brzy se zahojí." Usmála jsem se pak na Fena a pak na jezero. "Tak běž...určitě se na to nemůžeš dočkat..." Špitla jsem a usmála se. "Ale dávej si pozor." Dodala jsem rychle.

"O infekcích nevím, ale párkrát mě otrávili nějakým svinstvem... Rány se mi nehojily a pořád pálily, nemohl jsem spát a měl jsem horečku, je to podobné?" zeptám se. Naše imunitní systémy byly výkonnější, takže jsme se nemuseli bát nemocí, ani infekcí. Byla to velká výhoda. Opravdu jsem doufal, že se jí rány brzy zahojí. Příště nikoho nenechám, aby ji zranil... Raději mě, než ji. Nakonec mi řekne, ať jdu a já se na ni otočím s nechápavým výrazem. Chtěl jsem se zeptat, co tím myslí, ale poté mi dojde, že tu potvoru. S úsměvem vyskočím na nohy a okamžitě se přeměním na démona.
"Fajn, budu opatrný, neboj!" řeknu zvesela a otočím se k jezeru.

"No...jo něco podobného, jen myslím, že mě šlo celkem o život." Uculila jsem se. "Ale v podstatě...horečka, bolesti a svinstvo v krvi." Přikývla jsem a pak se dívala, jak se Fen mění. "Dobře...Ten slib si pamatuju, ten cos mi dal, tak ne že ho porušíš." Varovala jsem ho a pak ho nechala jít a přiměla se být v klidu.

Varuje mě, jen přikývnu, odrazím se od země a vznesu se do vzduchu. Párkrát máchnu křídly a dostanu se zhruba nad místo, kde jsme předtím byli. Přitisknu křídla k tělu a po hlavě zamířím do vody. Díky rychlosti, kterou jsem nabral se rovnou potopím dost hluboko a jedno máchnutí křídel mě dostane až na dno. Všimnu si srázu kousek ode mě a tak se k němu vydám. Plaval jsem teď pomaleji, křídla a ruce jsem měl přitisknutá k tělu a plaval jen pomocí nohou a ocasu. Dostanu se až na kraj a podívám se dolů. Kdy by řekl, že je to jezero až takhle hluboký? Neviděl jsem na dno a ani tu potvoru, takže začnu plavat stále niž a níž. Najednou mě však zamrazí v zádech a rozhlédnu se. Něco obrovského ke mně plavala celkem dost velkou rychlostí. Ušklíbnu se, byla to majestátní potvora a já s ní chtěl změřit síly, poté se však vzpomenu na svůj slib, nadechnu si, abych se uklidnil a rychle začnu plavat k hladině. Jenže ono to šlo za mnou. Použiji magii, abych ještě zrychlil, ale potvora se stále držela za mnou. Ušklíbnu se, když uvidím hladinu. Doslova vyletím z vody do vzduchu a okamžitě začnu stoupat stále výš a výš. Pár vteřin na to se vynoří i ta potvora. Stoupala do výšky v celé své majestátní kráse a s otevřenou tlamou mířila přímo na mě. Začne ale zpomalovat a zaklapne tlamu kousek od mého ocasu. Udělám ve vzduchu salto a plnou silou jí udeřím do čumáku. Začne padat dozadu a brzy zmizí pod hladinou. Ke břehu se vyvalí obrovská vlna a já se vydám zpátky k Mirys. Přistanu vedle ní a zazubím se.
"Vidíš, jsem v pořádku," řeknu s úsměvem.

Sledovala jsme Fena, dokud mi nezmizel pod hladinou. Doufala jsem, že si vážně dá pozor a pak najednou zase z vody vyletí. Zamračila jsem se proč vyletěl tak brzy, ale pak jsem pochopila, když se z jezera vynořila ta potvora. Vyděšeně jsem se na něj dívala, když mu málem ukousla kus ocasu. Zamračila jsem se, ale oddechla si, když ji udeřil a pak letěl zase ke mě. "Jo, jsi v pořádku, ale málem ti ukousla ocas." Namítla jsem zamračeně.

Zamračí se na mě s tím, že jsem měl namále. Zvednu ocas tak, že ho jeho konec mám před obličejem a zamračím se.
"To by bylo to poslední, co by udělala..." řeknu a změním se do lidské podoby.
"Mám svůj ocas rád, víš," řeknu, ignoruji, jak pitomě to znělo a vypláznu na ni jazyk. Poté si sednu na deku a zadívám se na nebe, které nějak potemnělo?
"Zdá se mi to, nebo se stmívá? To jsme tady tak dlouho?" zeptám se nevěřícně a zadívám se na Mirys.

Zamračila jsem se a koukla na nebe stejně jako Fen. "Nevím...ne zase tak dlouho tu nejsme." Zamumlala jsem. "Možná hodinu...dvě, maximálně tři." Zamumlala jsem a prohlížela si nebe. "Tohle se mi nelíbí." Vydechla jsem a zvedla se. Alespoň, že já jsem stihla uschnout. Oblékla jsem se radši a čekala, co se bude dít.

Přikývnu a začnu se také oblékat. Pokud se zatahovalo a nebylo pozdě, znamenalo to jen jedno - déšť, přinejhorším bouřku. Povzdechnu si a začnu skládat deku.
"Raději půjdeme domů," řeknu potichu, vytáhnu si ještě jeden sendvič na cestu, vezmu poloprázdný koš a deku a vydám se zpátky k Mirysinému domu.
"Snad to stihneme, ne že by mi voda vadila, ale tohle je jediné oblečení, které mám," řeknu a zazubím se.

"Můžu ti něco půjčit..." Zasmála jsem se a vzala ručníky a šla s Fenem. "Navíc...jestli dneska půjdeš do práce, tak se stejně budeš muset převlíknout." Usmála jsme se a šla za ním. Docela spěchal a já měla trochu problém mu stačit s tím rozseknutým sešitým stehnem, ale nestěžovala jsem si.

"Nevím, jestli bych se do něčeho tvého vešel, ale máš pravdu, půjdu do práce a alespoň se převleču," řeknu s úsměvem a uslyším, že začala dopadat první kapky deště. To šlo rychle... Naštěstí jsme šli v lese a listí většinu kapek zachytilo. trochu zpomalím, nebylo kam spěchat, stejně už pršelo, ale tady jsme byli v suchu.
"Znovu připomínám, jakmile tě začne bolet noha, řekni, ponesu tě," řeknu jí s úsměvem a srovnám s ní krok. Bude ještě chvíli trvat, než dojdeme k ní domů.

"Neboj, nezapomněla jsem." Pousmála jsem se a rozhlédla se. "Víš...trochu se bojím bouřek..." Zamumlala jsem a šla těsně vedle něj. Po chvilce naší cesty se rozpršelo celkem dost, že i na nás sem tam dopadlo pár dešťových kapek. Trochu jsem znervozněla a přidala do kroku.

Bála se bouřek, jakmile to řekne, dám ji ruku kolem ramen a přitáhnu si ji k sobě.
"Neboj, jsem tady s tebou," řeknu potichu konejšivým hlasem a lehce jí stisknu rameno. Znatelně přidala do kroku a tak jsem udělal to samé.
"Můžu tě vzít do náruče, pokud tam chceš být opravdu rychle," nabídnu, nechtěl jsem, ať se cítí nepříjemně a chtěl jsem ji dostat domů co nejdříve. Kdybych ji vzal, bylo by to nejspíš nejrychlejší.

"N..ne to bude dobrý." Odmítla jsem Fenovu nabídku, ale jakmile se poprvé zablýsklo a zahřběmo hned jsem se k němu natiskla. "Možná radši ano..." Zašeptala jsem. "Kdyby na to přišli, určitě by ze mě tu slabost dostali...." Povzdechla jsme si a roztřeseně se tiskla k Fenovi.

Odmítne, ale při prvním blesku se ke mně přitiskne a nakonec svolí. Okamžitě ji zvednu do náruče a svižným krokem se vydám k ní domů.
"Slabost je v pořádku, nikdo ji z tebe dostávat nebude..." zamumlám a poté se rozběhnu. Dával jsem si však pozor, abych s ní moc netřásl a nebolely ji rády. Přitisknu ji k sobě a když na nás začne dopadat stále více kapek, dám se skoro do sprintu. Nad hlavami nám problesklo ještě několik blesků, ale brzy jsem už vyběhl z lesa a přímo k jejímu domu. Postavím ji na zem a počkám, než odemkne, moji pozornost však upoutá malý balíček na zemi. Rychle ho seberu, vejdu do domu a zabouchnu za námi dveře.

"Nechci být slabá..." Zamumlala jsem, ale pak jsem jen natiskla k Fenovi a pevně se ho držela. "Hlavně, aby sis neublížil ty..." Zamumlala jsem mu pak do ucha, když se rozeběhl a natiskla se k němu ještě víc. Trvalo to takhle vážně jen chvilku. Rychle jsme odemkla a vpadla dovnitř. Hned za mnou vešel i Fen s balíčkem v ruce a zabouchl za námi dveře. "Co to je?" Koukla jsem zamračeně na obálku, ale při dalším zahřmění uskočím zase k Fenovi a přitisknu se k němu zase.

Zeptá se mě, co to je, ale dřív než stačím odpovědět, přitiskne se na mě.
"Nějaký balíček, co byl před dveřmi, ten ale počká," řeknu, chytím ji okolo ramen a rozejdu se ke gauči, balíček po cestě odložím. Posadím se na něj a Mirys si opatrně stáhnu do klína. Přitisknu ji k sobě a dám ji pusu do vlasů.
"Neboj, nejsi slabá a ta bouřka přejde," řeknu konejšivým hlasem a venku se ozve další zahřmění, záblesk jsem však neviděl.

S povzdechem jsem přikývla. "Vadí mi to...prošla jsem si tím vším a bojím se hloupé bouřky?" Zamračila jsem se, ale velmi ochotně se schoulila u Fena na klíně a přitiskla se k němu. "Promiň..." Zašeptala jsme omluvně, ale tiskla se k němu víc. Teď jsme se vážně cítila jako malé dítě...

"Je v pořádku cítit strach," bylo zvláštní tohle říkat, sám jsem ho necítil. Možná emoce, jako je úzkost a starostlivost o někoho jiného, ale nikdy ne strach. O sebe jsem se navíc nikdy nebál.
"Nemáš se za co omlouvat, je to v pořádku," zašeptám konejšivě a pohladím ji po zádech. Začnu s ní lehce pohupovat, abych jí rychleji uklidnil a nakonec si i potichu začnu pobrukovat melodii nějaké písničky, která mi vytanula na myslí.