Fen'lin a Mirys

Celou dobu co Fen spal jsem uklízela ten svinčík. Bylo to vážně na dlouho a nakonec jsem zavolala i těm opravářům, jestli by mohli přijet dřív. Měla jsem celkem štěstí, protože s tím neměli problém. Přijeli do pár minut s oknem i dveřmi. Práci měli hotovou do půl hodinky. Celou dobu jsem se modlila, abychom nevzbudili Fen'lina, který spal v mé posteli. Ale naštěstí ne. Zaplatila jsem opravářům než odjeli a pak i poslíčkovi, který mi přinesl přesnou barvu, kterou jsme potřebovala na zamaskování své krve nad krbem. Vymalovala jsem ten kousek nad krbovou římsou a pak jsem setřela zbytek, těch pár kapek na podlaze a víc krve tam, kde byly všechny ty střepiny. Když jsem skončila, vypadalo to tu zase normálně. Jistěže jsem měla nové škrábance a roztrhané obvazy na rukou od střepin, které jsem uklízela. Částečně jsme i měla znovu pořezané ruce, ale to byly jen povrchové ranky. Došla jsem pomalu do své koupelny tak, abych nic nezašpinila svou krví. Až tubu s hojivou mastí, kterou jsem si vetřela do ranek. Vytáhla jsem nové obvazy a obvázala si své ruce jimi. Pousmála jsme se nad myšlenkou, kde všude mám vlastně obvazy schované. Ty potrhané jsem vyhodila a pak nám dole v kuchyni udělala něco k jídlu. Přeci jen jsme byli dlouho bez jídla a mě už kručelo v žaludku až to trochu i bolelo.

Podívám se na místo vedle sebe, kde předtím byla Mirys a málem dostanu infarkt, když zjistím, že tady není. Vyskočím na nohy a chci se rozběhnou ji hledat, jenže mě zastaví bolest v ranách. Naštvaně zasyčím, chvilku zůstanu stát, než se teď už pomaleji vydám Mirys hledat. Zaslechnu nějaký hluk v kuchyni a tak tam okamžitě zamířím. Mojí pozornosti neuniknou nové dveře, uklizený pokoj a ve vzduchu kromě vůně jídla ucítím i vůni barvy. Mirys stála u kuchyňské linky a připravovala jídlo.
"Odpočívala jsi vůbec?" zeptám se a zamračím se. Stál jsem kousek od ní, opíral se ramenem o stěnu a měl jsem ruce založené na prsou. Chtěl jsem se tvářit naštvaně, že celou dobu nejspíš uklízela a vůbec si neodpočinula, na mé tváři se ale spíš zračila úleva z toho, že je v pořádku a vypadá mnohem lépe.

Zaslechla jsem kroky, které vypovídali o strachu toho, čí jsou. Měl o mě pořád starost. Povzdechla jsem si a otočila se k Fen'linovi s jídlem po tom, co domluvil. "Ale ano...odpočinula. Já nic moc nedělala, jen zametla střepy a trochu uklidila. To okno a dveře vyměnili opraváři." Zašeptala jsem a podala mu jídlo. "A pak jsem nám udělala jídlo. Měla jsem hrozný hlad...a když ty jsi pořád spal. Byl jsi unavený a já tě nechtěla budit. Potřeboval jsi odpočinek víc než já." Zamumlala jsem a šla si sednout celkem rychle, protože se mi zase začínali podlamovat kolena. Posadila jsem se a unaveně oddechovala.

Povzdechnu si a nechápavě zavrtím hlavou. Měl jsem o nic strach a také mi neuniklo, jak rychle se vydala k židli, jako by měla odpadnout. Byla unavená, to jsem na ni viděl.
"Pako," řeknu a s jídlem v ruce se posadím za stůl. Pustím se do jídla, měl jsem také velký hlad a její jídlo bylo výborné.
"Pak si půjdeš povinné lehnout a žádné ale," zamumlám a zadívám se na ni. Nemohl jsem uvěřit, že se svými zraněními taky pobíhala a uklízela. Nevypadala ale, že by si otevřela nějakou ránu.
"Jak ti je?" zeptám se jí po chvíli ticha starostlivě.

Taky jsem se pustila do jídla a pousmála se. "Jsem v pořádku a pako jsi tady jen ty. Zbytečně se strachuješ. Byla jsem opatrná. Neotevřela jsem si ani jednu jedinou ránu a žádnou vážnou si nezpůsobila. A lehnout si půjdu jedině, když půjdeš i ty. Spal jsi sotva pár hodin. Tu noc ale takhle nedoženeš." Špitla jsem a jedla.

Tiše si povzdechnu a prohrábnu si vlasy, částečně jsem ji chápal, nebylo nic horšího, než ležet v posteli a nic nedělat.
"Fajn, stejně jsem ještě utahaný," řeknu, dojím svojí porci a počkám až dojí i Mirys.
"Seď," řeknu okamžitě, vyskočím na nohy, seberu oba talíře a vydám se je umýt ke dřezu.
"Zůstanu tady, pokud nevadí, chci dohlédnout na to, že jsi v pořádku a nechce se mi chodit přes půl města domů," řeknu jí, uklidím nádobí a otočím se na ni.
"Čas jí to postele," řeknu, ušklíbnu se a znovu ji zvednu do náruče. Nechtěl jsem, aby zase někam zbytečně pochodovala, když ji můžu odnést.

"Jistě že zůstaneš tady..." Zašeptala jsem, ale své jídlo nakonec nedojedla. Snědla jsem sotva půlku. nějak mi došla chuť. Nechala jsem ho, aby tedy talíře odnesl do kuchyně a umyl je. "Můžu jít sama. Sejít jsem zvládla sama...i uklidit. Budu pomalá, ale půjdu sama." Špitla jsem a zvedla se ze židle. "I když možná bychom teď mohli využít nějaký pokoj pro hosty. Abychom se nemuseli trmácet po schodech nahoru." Navrhla jsem a vyšla pomalu směrem k pokojům.

Nakonec si povzdechnu a nechám ji jít samotnou. Stále jsem se však držel blízko, abych jí mohl podepřít, nebo zachytit, kdyby padala.
"To je celkem dobrý nápad," odpovím a vydáme se tedy k nejbližšímu pokoji pro hosty. Otevřu jí dveře a počkám si, až zaleze do postele.
"Budu ve vedlejším pokoji, kdyby jsi cokoliv potřebovala, prosím, zavolej na mě," řeknu jí potichu a posadím se vedle ní na postel. Chtěl jsem se ujistit, že opravdu půjde spát a nezačne zase uklízet, sotva odejdu a usnu. I když teď vypadala vskutku unavená a určitě spát půjde...

Zalezla jsem tedy do pokoje, kam mi Fen otevřel dveře a zalezla do postele. "n..no já bych radši kdybys tu zůstal. M-možná mi něco vyprávěl?" Zeptala jsem se prosebně a přesunula se na druhou část postele, aby si i Fen mohl lehnout. "Co tvoje rány? Nebolí to moc?" zeptala jsem se aby mi Fen začal něco říkat. Jeho hlas byl uklidňující. Hodně uklidňující a to jsem teď potřebovala.

Chtěla abych zůstal, usměji se a s přikývnutím se natáhnu vedle ní, pohodlně se uvelebím no boku čelem k ní a pozoruji ji.
"Ne, za pár dní budu zcela v pořádku, neboj se o mě," řeknu s úsměvem a poté se zamyslím nad tím, co bych jí mohl povykládat? Něco vyprávět... Snadno se to řeklo, ale nenapadalo mě, co ji říct... Chvíli zůstanu potichu, než se dám o vyprávění o historii, lidech a nadpřirozenu. Měl jsem tu výhodu v tom, že jsem velkou část minulosti zažil na vlastní kůži, procházel se středověkými městy a viděl některé civilizace a bitvy na vlastní oči. Vykládal jsem jí o mých zážitcích, dokud neusnula.

Dívala jsem se na Fen'lina a otočila se na bok čelem k němu. Poslouchala jsem jeho hlas a pak se k němu schoulila do klubíčka. Zajímalo mě to hodně...všechno co zažil, co viděl a co všechno věděl o minulosti. Bohužel jsem usnula celkem brzy a oddechovala v pravidelném tempu do jeho hrudi.

Brzy usnula a tak jsem utichl a chvíli ji sledoval schoulenou do klubíčka těsně u mě. S úsměvem ji lehce obejmu a zavřu oči. Brzy jsem také usnul klidným spánkem. Probudím se, až když venku začne vycházet slunce, bylo tedy nejspíš ráno? Rozhlédnu se po pokoji. Mirys ještě spala, což bylo dobře a nechtělo se mi ji budit. Znovu si lehnu a zavřu oči, hodlal jsem počkat, až se probudí a potom... No, snídaně by byla fajn. Ušklíbnu se a jen tak odpočívám, věděl jsem však, že již znovu neusnu.

Spala jsem po celý zbytek dne i celou noc jak zabitá. Bylo to zase po dlouhé době, kdy mě paprsky slunce neprobudily hned, jakmile vycházelo. Probudila jsem se až o půl hodinky později a když jsem potichu otevřela oči, zahlédla jsem, že Fen ještě neodešel. Až pak jsme si uvědomila příjemné teplo jeho těla, které mě halilo do jakési příjemné nálady. "Spíš?" Zeptala jsem se potichounku, protože se mi zdálo, že už nějakou dobu nespí. Na druhou stranu se ani nehnul a měl stále zavřené oči.

Zaslechnu tichý hlas, který se ptal, jestli spím, usměji se, otevřu oči a lehce zavrtím hlavou.
"Dobré ráno, jak ti je?" zeptám se a posadím se na posteli. Protáhnu se, abych vyzkoušel, co všechno mě bolí a je pro mě příjemným zjištěním, že všechny mé rány se zatáhly natolik, že jsem necítil žádnou bolest. Pořád jsem rány cítil, ale nebolely.
"Fajn, já už jsem skoro úplně v pořádku," řeknu s úsměvem. Škoda, že se Mirys neléčí stejně rychle jako já, lidé byli vážně křehcí a zranitelní...
"Máš hlad? Tentokrát bych mohl něco udělat já, i když nejsem moc dobrý kuchař," nabídnu.

"Je mi dobře. Cítím se skoro přespaná." Pousmála jsem se a opatrně se protáhla. "No...moje rány o sobě dávají vědět dost hlasitě." Povzdechla jsem si a posadila se. Ranky na rukou byly poslední, které mě zajímaly. Zatímco stehno i hruď jako by křičeli. "No...asi ano, mám trochu hlad. Ale klidně to můžu udělat. Zvládnu to." Pousmála jsem se a snažila se vypadat jako by mě každičký pohyb nebolel. Bohužel opak byl pravdou.

I přes její snahu a klidnou tvář jsem viděl bolest v jejích očích. Pohladím ji po vlasech a pousměji se.
"Nemusíš přede mnou nic skrývat, Mirys," zašeptám, postavím se na nohy a poté opatrně pomůžu vstát i jí.
"Jsi zraněná, protože ses mě snažila ochránit, tak mě teď nech pomoct tobě," řeknu a pomaličku se oba vydáme do kuchyně. Hodlal jsem jí připravit něco dobrého k jídlu a potom? Potom se uvidí. Dám se do práce a rychle se v kuchyni zorientuji. Už jsem celkem věděl, kde co je a připravil jsem nám oběma rychlou snídani. Postavím dva talíře na stůl a sednu si naproti Mirys.
"Dobrou chuť," řeknu a sám se pustím do jídla.

"Řekněme, že jsem si předplatila hodiny tréninku s tebou." Zavtipkovala jsem a šla s Fen'linem do kuchyně. Posadila jsem se u jídelního stolu a sledovala jak vaří. Vonělo to celkem dobře a byla jsem upřímně zvědavá, co z toho bude. Ochutnala jsem a usmála se. "Hmmm, je to moc dobrý." Zašeptala jsem spokojeně a jedla. "Kdy budeme pokračovat v tréninku?" Zeptala jsem se pak při jídle.

Pousměji se a přikývnu, celkem jsem se těšil, až zjistím, co umí. Pohybovala se s lehkostí, byla rychlá, mrštná a viděl jsem, že v nepříjemných situacích jí to i rychle myslí. Kdyby byla démon, byla by velmi silná válečnice v podsvětí a rychle by si získala respekt.
"Pokračovat budeme, až nebude hrozit, že se ti otevřou rány a vykrvácíš," odpovím tónem, který říkal, ať se neopovažuje odporovat a že přes tohle vlak nejede. Ale věděl jsem, že nevydrží nic nedělat moc dlouho...
"Víš co? Dneska ještě zůstaneme tady a dáš si trošku pohov a zítra půjdeme k vodě, co říkáš?" zeptám se. Plavání mi přišlo jako nejlepší alternativa pohybu, odlehčí její váhu a věděl jsem o jezeru s čistou vodou, takže by se jí do ran neměla zanést infekce. Samozřejmě si je bude muset nechat ovázané, aby se jí tam nedostala špína nebo něco jiného...

"To ale já nemůžu. Trénuju každý den ráno i večer. Už tři dny jsem to porušovala, nemůžu v tom pokračovat." Zakňučela jsem i když jsem věděla, že to riziko otevření mých ran je dost vysoké. "Unudím se tu k smrti." Zamumlala jsem jen co jsem dojedla. "Co myslíš, že mě udrží tady na zadku?" Zeptala jsem se a už vstávala, že umyju nádobí.

Povzdechnu si, tohle bude těžší, než jsem si myslel, ale možná, možná to nějak zvládnu. Pokusí se postavit, ale za rameno ji zatlačím zpátky do sedu na židli, vezmu nádobí a vydám se ho umýt.
"Pokud vykrvácíš, trénink ti bude k ničemu, pak to spolu doženeme," řeknu a domyji nádobí, poté se na ni otočím a probodnu ji pohledem.
"Na zadku tě udržím já," odfrknu si a založím si ruce na prsou, věděl jsem ale, že ji budu muset nějak zabavit.
"Hmm, co takhle jít trénovat vrhání zbraní?" řeknu nakonec, tohle byla nejlepší alternativa k tréninku, při kterém by si nemusela ublížit. I když netušil jsem, jestli bude mít co trénovat. Postřehl jsem střepiny, které precizně trefila do démona a ani jednou netrefila mě, to byl vážně skvělý výkon.

"Hmm." Zamručela jsem jen, když mi oznámil, že to on mě udrží na zadku. Pak ale zmínil, že bychom mohli trénovat vrhání zbraní. V očích mi zajiskří nadšením. "Tak dobře. Mám tu nějaké dýky, nože, hvězdice...možná bychom mohli zkusit i luk, hmm?" Usmála jsem se nevinně. Vlastně by mi to jen prospělo. Jak si vzpomínám, vždycky jsem démona trefila, ale nikdy jsem ho netrefila přesně tam, kam jsem chtěla-ani jednou. "Dojdu pro to, než umyješ to nádobí." Pousmála jsem se a šla pomaloučku do své tajné místnosti. Pohybovala jsem se tentokrát hlučně, ale opatrně, aby za mnou Fen nešel s obavami o moje zdraví.

V očích jí zajiskří a v tu chvíli jsem věděl, že mám alespoň na chvíli vyhráno. Vyjmenuje hned několik zbraní a tak přikývnu, žádná z nich nebyla nějak extra těžká, takže by to mělo být v pořádku, i když... Luk? Vzpomenu si na poslední zkušenost s touto zbraní a vybavím si, které svaly jsem zapojil.. Záda a ruce, ránu měla na hrudníku, takže je malá pravděpodobnost, že to přežene a otevře si ránu. Nakonec přikývnu a sleduji jak pomalu někam odchází. Domyji nádobí a po chvilce přemýšlení se rozhodnu jít za ní. Přeci jen jsem byl zvědavý, kde má všechny ty zbraně uložené...

Vzala jsem sadu různě velkých dýk, pár vrhacích nožů a luk s toulcem plným šípů. Pak jsem ještě našla hvězdice a s tím vším jsem šla zase zpět. Zrovna jsem zavírala tajné dveře, když jsem zahlédla Fen'lina, jak za mnou jde. Zamračila jsem se. "Jsi hodně zvědavej?" Zeptala jsem se, ale nehodlala mu to ukázat. Ne hned-ne teď. Uvnitř bylo hodně pomůcek pro cvičení všeho možného, a protože já nejsem člověk, který by se šetřil, bylo tam i spousty zaschlé krve. Kdybych ji měla smývat každý den, nedělala bych skoro nic jiného (to hodně přeháním). Proto byla podlaha i stěny v místnosti z dobře omyvatelného materiálu a já tak mohla krev smývat jednou za týden. "Jdeme ven. A měli bychom najít něco, co nám poslouží jako terč." Pousmála jsme se a zamířila pomalu ven. Terč jsem měla, samozřejmě, ale v té místnosti, kde jsem dnes trénovat opravdu nechtěla.

Zahlédnu ji na chodbě a tak se k ní vydám, ignorujíc její poznámku o zvědavosti. Prohlédnu si všechny ty zbraně, které nesla a pár jich vezmu, ať se s nimi netahá sama. Měla pravdu, potřebujeme terč. Zamyslím se, co bychom mohli použít a poté se ušklíbnu.
"Najdeme si nějaký strom, s mojí silou nebude problém zbraně vytáhnout, i když se zaseknou hodně hluboko. Nebo můžeš jako terč použít mě, bude to alespoň dobrý trénink," řeknu. Ten druhý nápad se mi celkem zamlouval. Potřeboval jsem se procvičit ve vyhýbání a vykrývání vrhacích zbraní. Měl jsem také tu výhodu, že má démonická zbraň byla také součástí mého těla a pokrývala celé mé ruce až po lokty. To způsobilo to, že tato část mého těla jako jediná nenesla jizvy, protože mě má zbraň dokonale ochránila.

"Nejdřív začnu na stromech. Alespoň se v tom procvičíš i ty." Usmála jsem se a vydala se tedy k lesu. "Jak moc jsi v tom dobrý? Abych nebyla překvapená." Usmála jsem se a když jsem byla asi deset metrů od prvního stromu, tak se zastavím a sundám si luk. Vezmu jeden šíp a vystřelím. Šíp se zabodl do středu kmenu v úrovni mých očí. Lukostřelbu jsem milovala i když i tento výcvik byl dost náročný. Dlouho jsem nestřílela a měla jsem slabé ruce kvůli tomu, jak jsme je měla pořezané. Vlastně i čerstvě pořezané, ale to Fen snad stále nevěděl. Založila jsme další šíp a podala to jemu, aby si to taky zkusil.