Fen'lin a Mirys

"Fajn, ale poté se chci také procvičit ve vyhýbání, takže alespoň poznám, co umíš z první ruky," odpovím a sleduji, jak natahuje luk. Zabodl se doprostřed stromu v úrovni jejích očí, byla dost dobrá, ale chyběla jí síla.
"Eh, naučili mě základy, ale to bylo mnoho let zpátky... Nevím, jak mi to půjde a ten luk na mě bude pravděpodobně slabý..." řeknu a vezmu si od ní luk a šíp. Natáhnu jej na maximum, jako by to nic nebylo a také mi to tak připadalo. Zamířím a šíp vypustím, zasviští vzduchem a zabodne se do stromu. Jenže do jiného, než na který jsem mířil. Povzdechnu si a luk vrátím Mirys.
"Takhle to vypadá, když se zaměříš na mistrné ovládání jen jediné zbraně..." řeknu. Poté co vykovali mou zbraň mě naučili pouze základy boje s ostatními a poté jsem se zaměřil čistě na své drápy. Silnější zbraň pro mě totiž neexistovala. Na druhou stranu v boji na blízko se mi málokdo vyrovnal, ať už on sám používal zbraň dle jeho libosti...

Usmála jsem se. "Moc přemýšlíš. Prostě natáhni, zaměř jen rychle a pusť. Čím déle míříš, tím horší to bude." Usmála jsem se a Udělala, co jsem teď popsala. Natáhla jsem luk, zamířila jen správný směr a pak tětivu pustila. Šíp se zabol pár centimetrů výš, než můj první. S úsměvem Fen'linovi podám znovu luk se šípem a zaujatě se usmívám a čekám, jak to dopadne teď.

Dostanu instrukce a Mirys mi znovu předvede, jak dobře umí s lukem zacházet. Pousměji si a bedlivě sleduji, co dělá. Znovu si od ní vezmu luk, natáhnu ho naplno a aniž bych jakkoliv více mířil, šíp vypustím. Tentokrát se zabodne ve na kraji správného stromu. Vydechnu a luk Mirys vrátím.
"Jsi dobrá," řeknu a prohlédnu si ji, její mistr byl zrůda, ale nejspíš ji hodně věcí naučil. Znovu se ve mě zvedne vlna vzteku, ale nedám nic najevo.

"Díky...ale nehodlám po tobě střílet, ani vrhat dýky dokud jsi zraněný..." Zašeptala jsem zamračeně. Hodně jsem se bála, že by jednou neuhnul a dopadlo by to... Ani jsem na to radši nechtěla myslet. Vytáhnu další šíp a ještě párkrát zkouším střílet. "Chceš to zkusit ještě?" Zeptala jsem se a nabízela mu luk, zatímco jsem se shýbala pro jednu z dýk.

"Jsem v pořádku, vidíš?" řeknu a vyhrnu si tričko, zaútočili na nás před dvěma dny, ale jako vždy -hojil jsem se rychleji.
"Už mě vůbec nebolí a nijak mě neomezují v pohybu, budu v pořádku. Navíc mám tohle," řeknu s úsměvem a vyvolám svoji zbraň. Na rukou jsem teď měl dlouhé drápy a moje kůže byla až po lokty pokryta něčím, co připomínalo z části šupiny, z části brnění.
"Prosím? Dlouho jsem netrénoval," řeknu a upřu na ni prosebný pohled. Vážně jsem to chtěl zkusit a pokud budu stát dost daleko, měl bych být schopný zareagovat... Přinejhorším se mi to někam zabodne, no... Jak to nebude do srdce, nebo do jiného velmi důležitého orgánu, či tepny, budu v pořádku.

"Hmm...to mě moc neuklidňuje." Povzdechla jsem si a rozhlédla se. "Tak dobře." Zamumlala jsem, protože jsme si usmyslela, že mu nebudu mířit na tělo, ale spíš ruce nebo nohy. "Jestli se chceš zkusit vyhýbat šípům tak teď. Mám posledních 10 šípů a víc použít nehodlám." Pousmála jsem se a rozhlédla se znovu. Dýku jsem zase pustila a připravila si další šíp. "Jestli neuhneš tak ti ten šíp zabodnu sama někam..." Varovala jsem ho, aby se víc snažil.

Nakonec souhlasí a tak se rozejdu dál od ní, abych měl více času zareagovat. Varuje mě, že pokud neuhnu, zarazí mi ho sama někam do těla a... Tušil jsem kam, proto bylo v mém zájmu se opravdu vyhnout. Ušklíbnu se a přikývnu. Připravím se a bedlivě ji sleduji, stejně jako šíp, čekal jsem, kam poletí a byl jsem připravený vyhnout se, nebo ho odrazit pomocí mých rukou.
"Můžeš," vydechnu nakonec a stále se soustředím.

"Možná bys mi taky ty šípy nemusel zničit." Ušklíbla jsem se. Pak jsem se zhluboka nadechla. "Tak můžu?" Zeptala jsem se a počkala na jeho souhlas. Po té jsem napla tětivu a zamířila dost dlouho na to, aby zjistil, že mu mířím na stehno. Pustila jsem tětivu a doufala, že se opravdu stihne vyhýbat. Pak jsme si připravila další šíp.

Pobaveně se ušklíbnu a sleduji ji, okamžitě si všimnu, že mi míří na stehno a vyčkávám, kdy vypustí šíp. Jakmile to udělá, chňapnu po něm a chytím ho za letu dřív, než se mi zabodne do stehna.
"Nebo se, nezničím ti je. A nemiř tak dlouho, je to pak až moc snadný," řeknu a šíp zabodnu do země kus ode mě. Byl jsem zvyklý vyhýbat se magii nebo jiným pitomostem, to se jen tak nezapomíná.
"Budu v pořádku, přežil jsem několik válek, má čest by utrpěla, kdybych se zranil při tréninku!" houknu na ni a stále sleduji každý její pohyb.

"No dobře no...Řekl sis o to sám." Zašeptala jsem a postupně zrychlovala. Vypouštěla jsem šípy čím dál, tím rychleji a mířila kratší dobu. Poslední tři šípy jsem vypustila skoro hned za sebou. Ale vždy jsem mířila na nohy nebo na ruce. A kontrolovala, že všechny šípy buď chytil, nebo se jim vyhnul.

Procvičoval jsem si své reakce a rozhodování v krátkém čase. Některým šípů bylo snazší se vyhnout, některé chytit. Zároveň jsem se však snažil je nezlomit. Nakonec vystřelí poslední šíp, který chytím do ruky a poté se pousměji.
"Děkuji a vidíš, jsem v pořádku," řeknu a začnu sbírat šípy. Nakonec se vydám i pro ty, které byly zabodnuté ve stromech. Bylo je trošku těžší vyndat z kůry, ne proto, že by mi scházela síla, ale spíš proto, že bych je mohl snadno zlomit. Jakmile mám všechny, vydám se zpátky k Mirys a šípy dám zpátky do toulce.
"Co teď?" zeptám se s úsměvem a nechám své drápy zmizet.

"No, to jen kvůli tomu, že máš obrovské štěstí a skoro tisíciletí za sebou." Namítla jsem pobaveně a zatím zvedla jednu dýku. "Teď dýky." Zavrněla jsem. Tak hrozně mi chybělo tohle trénování. Bylo to naprosto úžasný. Jen co byl Fen u mě, vrhla jsem dýku přesně tam, kam se zarazil můj druhý šíp. "Hmm...budu muset víc trénovat." Povzdechla jsem si a zkusila to znovu. Snažila jsem se dostat dýku na msto, kam se zarazil můj první šíp.

"Mám více štěstí, než rozumu, to je pravda... O tom jsem se přesvědčil již vícekrát v životě," povzdechnu si a sleduji, jak mistrně vrhá dýky. Trefila se do středu stromu, tam kde předtím byl jeden ze šípů, ale místo radosti zamumlá, že musí víc trénovat. Nechápavě zavrtím hlavou a také se vezmu jednu dýku. Podívám se na vzdálenosti mezi mnou a stromem, chytím dýku za ostří a vši silou jí vrhnu proti stromu. Sice se trefím, ale daleko od místa které jsem si zvolil jako cíl.
"No, alespoň umím odhadnout vzdálenost," zamumlám a dál sleduji Mirys, jednak protože jí to šlo a druhý důvod byl ten, že jsem hlídal, zda jí něco nebolí.

Když jsem vrhla asi pátou dýku, už se mi začala třást noha, kterou jsem měla zraněnou. Byla jsem na sebe naštvaná, že vydržím tak málo. A tak jsem se donutila dál stát a pokračovat s hvězdicemi ještě. Nechala jsem ale polovinu dýl i hvězdic Fen'linovi, aby trénoval i on a po posledním hodu hvězdice jsem si tedy sedla a chvíli nechala nohu odpočinout.

Vrhali jsme zbraně proti stromu, já se taktak trefoval do stromu a každá zbraň letěla trochu jinam, zatímco Mirys je házela se smrtelnou přesností. Celou dobu jsem po ní pokukoval a neuniklo mi, že začala odlehčovat nohu. Nijak jsem to však nekomentoval. Už jsem si všiml, že je ten typ, který nesnáší vlastní slabost a kdybych jí chtěl donutit, ať si odpočine, spíš bych to zhoršil. Hodím poslední hvězdici a poté se posadím do trávy vedle Mirys. Svítilo na nás sluníčko, byl krásný den a teplo. S úsměvem se natáhnu na záda, podepřu si hlavu rukama a zadívám se na blankytně modrou oblohu bez jediného mráčku.
"Je tady krásně, člověk by ani neřekl, že jsme jen kousek od města," řeknu spokojeně a zavřu oči.

Sledovala jsem ho jak hází hvězdice. Nebyl zase tak špatný, ale bylo vidět, že ho to neučili tak přísně jako mě. "Můj výcvik trval šest let a stejně jsem lepší." Uculila jsem se. Musela jsem si rejpnout, nějak si zlepšit náladu. Pak si sedl do trávy vedle mě a následně se položil na záda. "Ano, to máš pravdu." Musela jsem přiznat a vdechla tu omamnou vůni přírody. Byla to ta nejkrásnější vůně, co jsem znala. Obzvláště za tak krásného slunečného dne.

Musela si do mě rýpnout, vypláznu na ni jazyk a dále sleduji okolí a užívám si tu nádhernou atmosféru. Slunce byli již vysoko na obloze a kdybych měl hádat, řekl bych, že je již po poledni.
"Už jen díky přírodě jsem si lidský svět zamiloval, podsvětí není tak barvité a krásné, je spíše..." odmlčím se. Nemohl jsem najít správné slovo pro vyjádření toho, jaké je podsvětí.
"Mrtvé," řeknu nakonec, když si vybavím tamější krajinu. Nejvíce jsem však miloval řeky, jezera a moře... Voda jako taková mě uklidňovala a rád jsem procvičoval svou magii, i když jsem v ní nebyl nejlepší...

"Mrtvé? Leží tam všude mrtvoly a nebo jsou lidé v kotlích s vroucí vodou?" Zaculila jsem se, ale ve skutečnosti, mě to celkem zajímalo. Jak to vypadá v podsvětí. "Půjdeme domů nebo mi ještě povolíš trénovat?" Zeptala jsem se.

"Ne, příroda je mrtvá. Rostou tam černé stromy, jenže nemají žádné listí, ani květy, jsou holé, mrtvé, ale čerpají temnou magii, díky které stále rostou. Nesvítí tam slunce, je tam pořád tma, ale zároveň se střídá den a noc. Přes den je zhruba tolik světla jako tady večer, ale v noci nejde absolutně nic vidět, pokud si sama neneseš oheň, nebo jiný zdroj světla," odpovím a pousměji se. Chtěla ještě trénovat, ale já chtěl ať si odpočine.
"Posbírám ti dýky a hvězdice, ještě jednou si s nimi zatrénuj a poté si dáme oběd, co říkáš?" navrhnu s úsměvem a vydám se vytáhnout zbraně, které byly zaražené hluboko v kmeni stromu.

"Hmm, aha. To by se mi tam fakt nelíbilo." Usmála jsem se a rozhlédla se. Chtěl, abych si ještě jednou hodila a pak jsme přestali s tréninkem. Povzdechla jsem si a věděla, že si stejně prosadí svou. Vstala jsem, když přinesl všechny dýky a hvězdice a pustila se tedy znovu do vrhání a pak jsem ještě střílela z luku. Když mě pak chtěl odtáhnout na jídlo... Nemohla jsem hned tak odejít, aniž bych ještě nestřílela.

Začne znovu trénovat, šlo vidět, že ji to baví a také se snažila co nejdéle prodloužit svůj čas tady venku. S úsměvem jsem ji pozoroval a jakmile skončí, znovu všechno posbírám a vydám se se všemi těmi zbraněmi zpátky do domu.
"Mimochodem, kde to všechno schováváš?" zeptám se s úsměvem a dorazíme před její dům. Počkám, až odemkne a poté se vydám dovnitř.
"Kam to mám odnést?" zeptám se.

"Díky, ale klidně to můžu vzít sama." Zašeptala jsem. Luk jsem mu stejně nedala a toulec jsem mu půjčila jen, aby tam dal šípy. Alespoň to jsem nesla. "Jsi zvědavý." Zasmála jsem se. "Mám v domě svou tajnou místnůstku. A ne...dneska tě tam nevezmu." Zašeptala jsem. "Nech to v chodbě, tam to nebude moc překážet." Řekla jsem, jako by v tom jiný význam vážně nebyl, ale je to kvůli tomu, že tam jsou dveře do mé tajné místnůstky.

"Ano jsem zvědavý, hlavně když vím, že je tady tajná místnost... Ale budu respektovat tvé přání, abych tam zatím nechodil," odpovím a položím věci na chodbu tak, aby nepřekážely. Vydám se do kuchyně a začnu nám připravovat nějaké rychlé jídlo. Rozhodnu se, že nejrychlejší bude uvařit těstoviny a rychle udělat na pánvi nějakou omáčku s masem. Brzy jsem měl hotovo a tak položím dva talíře plné jídla na stůl.
"Dobrou chuť, snad je to poživatelné," řeknu, posadím se na židli a dám se do jídla.

"Děkuju. Musím tam trochu uklidit." Uculila jsem se. Pak jsem si šla umýt ruce a sedla jsem si ke stolu, kde jsem tedy čekala. "Děkuju, ale tolik toho nesním ani omylem." Zasmála jsem se, když přede mě dal talíř s tak obrovskou porcí. Ale pak jsem začala jíst. "Je to dobrý." Usmála jsem se a jedla dál.

"Co nesníš dojím já," řeknu po chvilce a spořádám svoji porci. Mirys ještě jedla a mě napadlo, že bych mohl konečně využít chvilky a přečíst si, co je vůbec na mojí stránce z oné vytržené knížky. Zajdu si pro ni a poté se vrátím ke stolu. Bylo na ní pár kapek krve, ale ta naštěstí nezničila text. Dám se do čtení, ale jakmile dojdu nakonec, zjistím, že vůbec netuším, o čem to bylo. S povzdechem si to začnu pročítat ještě jednou, tentokrát pomaleji a podaří se mi latinský text přeložit.
"To by se mohlo hodit," zamumlám potichu s stránku si zastrčím do kapsy.