Fen'lin a Mirys

Tiskla jsem se k Fenovi a zavřela oči. Poslouchala jsem jeho hlas. Uklidňoval mě... Pak si začal pobrukovat. Zaposlouchala jsem se do melodie, až jsem přestala vnímat bouřku venku. "Co je to za melodii?" Zeptala jsem se šeptem a snažila se soustředit jen na fena, na nic jiného.

Vypadalo to, že se trochu uklidnila, pousměji se a pobrukuji si dál, dokud nepromluví. Zarazím se a přestanu pobrukovat. Odkud jsem to znal? Zamyslím se nad tím, nad slovy té písně, ale nic mě nenapadlo. Musel jsem ji slyšet velmi dávno, že jsem si ji nepamatoval. Jen tak jsem nezapomínal a paměť jsem měl opravdu dobrou, teď jsem si ale nedokázal vzpomenout.
"Už ani nevím," zašeptám potichu a stále s ní jemně pohupuji.
"Mám pokračovat, nebo chceš jít do vany a převléct se do něčeho suchého?" zeptám se potichu.

"Ještě chvilku..." Zašeptala jsme prosebně a přitulila se k němu zase o trošku víc. Počkala jsem ještě půl hodiny v jeho náruči, než jsem se úplně uklidnila. "Asi se už půjdu usušit a převléct..." Zašeptala jsem a ještě se zamyslela. "Měl by ses taky osušit...A nějaké velké tričko tu snad bude, možná..i tepláky." Zamumlala jsem a opatrně vstala. Došla jsem do svého pokoje a hledala, jestli něco nenajdu. Pánských triček jsem tu pár měla. Občas jsem v nich spala totiž. Byly pohodlný ale tepláky jsem našla jen jedny...starý, ale bez děr a suchý. Snad Fenovi budou no. "Tady, převleč se do suchého." Řekla jsem a hodila mu to oblečení na zem vedle schodů. Tak jsem se šla osprchnout a usušit. Tentokrát jsme se donutila si obvázat hrudník i stehno, ale nezavázala jsem to. Ale to bylo jedno, to mi snad zaváže Fen, alespoň mi to nemusel vázat celé i když to obvazování hrudníku mě bolelo přímo pekelně. Oblékla jsem se a sešla dolů, kde jsme počkala na Fena.

Ochotně jsem tam s ní seděl ještě půl hodiny, dokud nebyla klidná. Venku stále řádila bouřka, ale vypadalo to, že brzy přejde a to nejhorší se odehrává někde za městem. Nakonec mi najde tepláky a tričko. Zvednu je ze země a můj pohled sklouzne na malý balíček, který jsem našel přede dveřmi. Ze zvědavosti se k němu přiblížím a překvapí mě, že je na moje jméno. Zamyšleně jsem se na něj chvíli díval, než ho položím na gauč s tím, že ho rozbalím později. Zajdu do koupelny a dám si rychlou sprchu, navleču na sebe čisté oblečení a jsem příjemně překvapený tím, jak dobře mi sedí. Vrátím se do obýváku, posadím se na gauč a rozbalím ten záhadný balíček. Uvnitř byl malý kámen červené barvy, vypadal jako nějaký krásný drahokam. Chvíli jsem se na něj díval, než jsem ho vzal do ruky. V tu samou chvíli jsem ale věděl, že to byla chyba. Ucítím kolem sebe magii a začne se mi motat hlava. Sklouznu na podlahu, kde zůstanu sedět. Najednou mi všechno připadalo nějaké větší. Zvednu ruku a zmateně se zadívám na visející rukáv. Seděl jsem na zemi v obrovských kusech oblečení a... proč jsem v démonické podobě? Koutkem oka jsem viděl krátké, černé vlasy a cítil kopyta a ocas, který byl ale strašně krátký a dosahoval tak maximálně k mým kolenům. Zmateně se rozhlédnu a chvíli netuším, co dělat.
"Mirys?" zavolám, ale znělo ti spíše jako vypísknutí. Proč je můj hlas tak strašně tenký?

Zaslechla jsme ten hlas a zarazila se. "Fen'line?" Zeptala jsem se zamračeně a došla do obýváku, kde jsem u gauče na zemi zahlédla malého démona, který vypadal jako Fen. Zamračila jsem se nechápavě. "Co..Co to má znamenat?" Zeptala jsme se nechápavě a přišla blíž. "Ty...proč jsi tak malinký?" Nechápala jsme trochu ustaraně. "Jsi to ty, že jo Fen'line?" Zeptala jsme se a pořád si ho prohlížela. Vůbec jsem nechápala, jak to je možné. Přede mnou na zemi seděl maličký démon, kterému nemohlo být víc jak 10 let.

Za chvíli zaslechnu hlas Mirys a trochu se mi uleví, pokusím se vstát, ale zamotám se do oblečení a spadnu znovu na zem, tentokrát na břicho. Nadzvednu se na loktech a upřu svůj pohled na Mirys.
"Já... Já nevím... Přišel balíček a byl..." zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil a odkašlu si.
"Jsem to ale pitomec! Ten kámen byl očarovaný! Dokonce zmizel, po tom, co jsem se ho dotkl!" zavrčím naštvaně, ale v mém nynějším stavu to neznělo vůbec výhružně. Tiše si povzdechnu a pomalu se posadím. Byl jsem uvězněn v těle mého osmi až devítiletého já. Upřu prosebný pohled na Mirys a skousnu si ret.
"Pomoc?" zašeptám.

"Jakej balíček? Jakej kámen?" Nechápala jsem a pak zahlédla obálku. Zamračila jsme se a prohlídla si ji. "Hmm...mohl jsi na mě počkat..." Povzdechla jsem si a pak se natáhla k malýmu démonovi a pomohla mu, postavit se. "Tak jo...ještě chvíli počkej, dojdu ti pro něco...menšího. Jé - teď by ti mohlo být něco mého..." Zasmála jsem a doufala, že alespoň trochu odlehčím situaci. Došla jsme zase do svého pokoje a našla to nejmenší, co jsem našla a vrátila se. Bylo to černý, ale střih byl dámský, ale tak muselo to stačit no. "Tady...Převlíkni se." Zašeptala jsme a šla zatím uklidit zbytek džusů, deku i ručníky.

nechápala o čem mluvím a já na ni dál upíral svoje oči. Cítil jsem se zranitelně, bezmocně. Chycen ve vlastním oblečení... Skvělé. Pomůže mi na nohy a první čeho si všimnu je, že jsem Mirys sahal sotva do pasu. Zůstanu raději stát na místě a jakmile odejde pro jiné věci, sundám si boty a kalhoty. Zůstanu stát jen v tričku, které mi ale sahalo až pod kolena. Nervózně švihnu ocasem a Mirys se vrátím.
"Děkuji," zamumlám, vezmu si od ní věci a rozběhnu se do koupelny. Moje kopyta hlasitě klapala po podlaze a připadal jsem si velmi neohrabaný. Natáhnu na sebe nové věci, byly mi trochu velké, ale bylo to rozhodně lepší, než ty mé. Chtěl jsem se na sebe podívat do zrcadla, ale neviděl jsem ani vršek své hlavy. S povzdechem si prohrábnu vlasy, naštěstí nenarazím na žádné rohy a pár černých, krátkých pramínků mi spadne do očí. Až na špičaté uši, ostré zuby, kopyta a ocas jsem vypadal jako člověk. Dítě. S povzdechem se vrátím za Mirys a postavím se kousek od ní. Netušil jsem, co říct, ale připadal jsem si hrozně. Do očí se mi nahrnou slzy. Co to se mnou sakra je? Že bych byl i přecitlivělý jako dítě? Proč já? Jsem obávaný démon, sakra! Ne, bezmocné dítě. Rychle zamrkám a podaří se mi zahnat slzy. Stále jsem však netušil, co říct a tak jen přešlápnu na místě.

Nechala jsem vyndané sendviče a přemýšlela, co budeme teď dělat. Zaslechnu jak ke mně běží malý Fen. "Nevím co bideme dělat. Můžu zkusit něco najít v knihách, ale...víš kdo ti to poslal? Co když je to zase ten Me...sakra nevím jak se jmenuje...tvůj otec? Co když za tebou teď pošlou zase zabijáky?" Povzdechla jsem si smutně. "Budu s tebou...Ale musíme si dávat pozor a někde se schovat, kde nás nenajdou tak rychle." Dodala jsem a vzala sendbiče a sedla si na židli ke stolu. "Teď se najíme...dobře?" Zeptala jsem se a přisunula sendviče k Fenovi a nechala si jen dva u sebe.

Zavrtím hlavou a odsunu si židli ke stolu, vyskočím na ni a znovu začnu proklínat svůj malý vzrůst. Byl jsem dost malý i na svůj věk, vždycky jsem býval jeden z nejmenších démonů...
"Určitě to byl můj otec... Tedy on sám ne, nemůže opustit podsvětí, ale má plno zabíjáků," řeknu zamyšleně a upřu na Mirys svůj pohled.
"Teď ale budeš v nebezpečí i ty," vydechnu a mám chuť praštit hlavou do stolu. Takhle ji neochráním...
"Ano, musíme se někde schovat, to máš pravdu, jenže kde? Tady mě našli už dvakrát," zaúpím a tentokrát hlavou do stolu opravdu praštím. Hned ji však zvednu a promnu si čelo.
"Co teď?" zeptám se bezradně.

"Budeme...třeba spát někde pod širým nebem...." povzdechla jsem si. "Teď se najíme." Zamumlala jsem a dala se do sendviče. "Myskím, že dneska už nepřijdou. Počkaj do zítra...určitě to bude působit minimálně 24 hodin..." zamyslela jsem se. "Musíme o tom něco najít..." Zašeptala jsem a dojedla jeden sendvič. "Hmm...ale..je příjemný když jsi to škvrně ty" uculila jsem se nevinně a doufala že trochu odlehčim situaci.

Spád pod širým nebem znělo lákavě, ale pořád bych se bál, že nás někdo najde. Neměl jsem vůbec chuť k jídlu, ale nakonec si vezmu jeden sendvič a dám se pomalu do jídla.
"Pokud to není trvalé," zamumlám pesimisticky s pohledem upřeným na jídlo.
"Takže knihovna?" zeptám se potichu, když řekne, že o tom musíme něco najít, bude to zřejmě takto nejlepší a knihovna se již prokázala jako místo, kde toho můžeme najít opravdu hodně. Začne si ze mě dělat legraci a já se na ni nevěřícně podívám.
"Je to hrozný," zamumlám a podívám se na své drobné ruce. Sendvič odložím stranou, snědl jsem sotva půlku a už jsem nemohl. Reagoval jsem přehnaně, věděl jsem to, jen mi bude chvilku trvat, než se s tím srovnám a začnu přemýšlet normálně. Párkrát se zhluboka nadechnu a poté se podívám na Mirys.
"Myslíš, že mě půjde nějak zamaskovat, abych mohl mezi lidi? Nemůžu se přeměnit na člověka," řeknu a skousnu si ret.

Povzdechla jsem si. "Takhle to brát nemůžeš. Navíc...My něco vymyslíme uvidíš. Nenechám tě takhle na vždycky...jen se o tom musíme něco dozvědět." Pousmála jsem se povzbudivě a dojedla sendvič. "Jasně...nebudeš na nikoho mluvit abys schoval svoje zoubky, uši ti více méně zakrývají vlasy, alespoň tu část, co lidé nemají a ty kopyta...ty budou asi nejhorší, ale najdeme nějaký boty. Zvládneme to, jen si spíš dělám trochu starosti o tvou práci. Měl jsi tam přeci dneska jít ne?" Zeptala jsem se s povzdechem.

Byl jsem jí vděčný za to, že se mě snaží uklidnit a ono to také fungovalo. Jen jsem nechápal, proč se cítím, jako bych opravdu nutně potřeboval obejmout. Budu to vinit na ten pitomej kámen. Začínal jsem i věřit, že budu moct ven a nikomu to nebude divné, jenže pak zmíní moji práci. Zaúpím a položím hlavu na stůl.
"Na to jsem zapomněl... Zavolám Ree, že jsem nemocný. nebo tak něco. Pořád si myslí, že jsem člověk..." řeknu potichu, seskočím ze židle a vydám se pro svůj mobil. Už jsem chtěl vytočit její číslo, když si uvědomím, jaký mám zrovna hlas. Nejspíš by si myslela, že někdo mám můj mobil a dělá si z ní legraci. Povzdechnu si a otočím se na Mirys.
"Um... Asi by mi nevěřila, že jsem to já. Nebo hůř, když jí to vysvětlím, bude mě chtít vidět..." řeknu a už jen když si to představím zjistím, že by to bylo snad to nejhorší, co by mě mohlo potkat.

"Zavolám." Přikývla jsem ihned a šla za Fenem. Vzala jsem mobil a zavolala Ree. "Emm dobrý den, Já volám kvůli Fen'linovi. Celý den dneska prozvracel a necítí se dobře ani teď. Má horečky a ještě pořád zvrací, tak bych ho chtěla...emm..omluvit? Ale dnes nepřijde do práce. Nevme jak dlouho mu takhle bude, ale doufám, že bude brzy zdraví. Zítra bych zavolala, jak je na tom, ale nejspíš ani zítra nepřijde, aby se pořádně vyležel a nepřecházel to pak měsíc." Vymýšlela jsem si rychle a doufala, že jí to takhle bude stačit a nebude do toho moc dloubat.

Oddechnu si, když je Mirys ochotná zavolat a poslouchám ji, jak si vymýšlí do telefonu. Souhlasně přikývnu a poté zaslechnu hlas Rei z telefonu. Neslyšel jsem všechno, ale říkala něco ve smyslu, ať mě tedy pozdravuje a snad se brzy uzdravím. Oddechnu si a natáhnu se pro svůj mobil.
"Díky," zamumlám a položím telefon na stůl. Pořád jsem byl mimo z toho, jak je všechno obrovské. Zakloním hlavu, abych vůbec Mirys viděl do obličeje a chvíli ji sleduji.
"Co teď? Nejraději bych odtud vypadl, poslali balíček přímo sem, ví, že jsme tady a pokud Mephistopheles poslal jednoho ze svých generálů... Nevím, jestli bych ho porazil jako dospělý, natož... Takhle," zamumlám a podívám se na své drobné tělo.
"Bývalý generál a obávaný démon skončí takhle," zamumlám smutně a povzdechnu si.

"Jo...zmizíme." Přikývla jsem a zhluboka se nadechla. "V tom pokoji pro hosty, kde jsi spal je pod postelí šuplík, jsou tak spacáky i stan, tak to přines." Zadala jsme mu hned úkol a šla do kuchyně sbalit nám nějaké jídlo. Musíme na pár dnů prostě zmizet a doufat, že nás nikdo nenajde. On se sotva ubrání a já s tím blbým zraněním toho taky moc nesvedu. Sbalila jsem jídlo, které by nám mohlo vydržet na dnešek i celý zítřek, možná i pozítří ráno. Pak jsem přidala nějaké pití a šla do své tajné místnosti pro zbraně. Rozhodně neodejdu bez nich. Ne v tomhle stavu. Vrátila jsem se do obýváku a pak ještě radši doběhla pro svojí hojivou mas a obvazy. "Tak jo...potřebujeme ještě něco?" Zeptala jsem se a přemýšlela.

Přikývnu a okamžitě se vydám do pokoje, kleku si na kolena a vyštrachám z pod postele stan a dva spacáky. Všechno posbírám a překvapí mě, jak je ten stan těžký. To i má síla tolik klesla? Tiše zanadávám a se všemi věcmi se pomalu vydám zpátky za Mirys, která již připravila jídlo, pití a teď se vracela se zbraněmi. pustím věci na zem a s panikou se zadívám na své ruce. ve vteřině se změní na drápy a já se ihned uklidním. Ještěže tak, nevím, co bych dělal, kdybych přišel o svou zbraň.
"Myslím, že je to všechno, co bude chybět, to si najdeme... Když nad tím tak ale přemýšlím, nebude bezpečnější být ve městě? Když budeme mezi lidmi, démoni nás nebudou moct napadnout..." řeknu po chvíli. I když jsem preferoval přírodu, museli jsme zvážit i tuto možnost.

"Hmm.." zapřemýšlela jsem nad tím. Po nocích to není bezpečné ani tam, ale tak přemýšlím, musíme do knihovny, co kdybychom se tam někde schovali a zůstali tam přes noc? I tvůj pach se tam ztratí mezi lidským a bůh ví koho všeho." Zašeptala jsem a všechno nějak sbalila do batohů.

Měla pravdu, v noci to nebude bezpečné nikde, ale knihovna zněla jako dobré útočiště.
"Takže vezmeme jen spacáky, stan nebude potřeba a přinejhorším budeme spát pod širákem," řeknu také potichu a znovu zvednu dva spacáky.
"Umm.. Neměla by jsi ještě nějakou delší bundu, nebo něco, co by posloužilo jako kabát? Lépe tak schovám ocas..." řeknu a švihnu ocasem ze strany na stranu, poté ale zavřu oči a začnu se soustředit. Ze všech sil jsem se snažil změnit na člověka, ale... Nešlo to. Povzdechnu si a zadívám se na Mirys.
"Promiň, opravdu se nemůžu přeměnit," zašeptám provinile. Měla samé problémy a to jen kvůli mně...

"To nevadí...nemusíš se furt omlouvat, něco najdu." Usmála jsem se a odběhla ještě. Přišla jsem s mojí starší černou bundou a oblékla mu ji. "To by šlo." Pousmála jsem se a pak šla hledat ty boty. Ty mi dělaly největší starosti. Našla jsem jedny menší a došla zpátky. "Tak jo...ukaž nohu." Usmála jsem se a pokusila se mu nějak nazout ty bory a upevnit, aby mu při prvním kroku nespadly.

Přikývnu a počkám na Mirys, dokud nepřijde s bundou, oblíkne mi ji a já si začnu připdat opravdu jako malé dítě.
"Já nejsem malé... To je jedno, děkuji," řeknu nakonec s povzdechem a upravím si bundu. Spokojeně přikývnu, můj ocas nebyl vůbec vidět a ani to nevypadalo nějak divně. Mirys zase odběhne a když uvidím, jak nese zpátky boty, posadím se na gauč a poslušně k ní natáhnu kopyto.
"To bude možná problém," zamumlám a sleduji její pokusy upevnit mi botu na nohu. Nakonec se jí to nějak povede a tak se opatrně postavím na nohy. Sotva však udělám první krok, zavrávorám a málem spadnu na zem.
"Ještě se v tom naučit chodit," zavrčím a pomalu se rozejdu. Nakonec to nějak půjde... A kdybych potřeboval utíkat, rychle si je sundám...

Upevnila jsem nějak boty na Fenovi kopyta a povzdechla si. "Nic lepšího asi nevymyslím. Promiň." Povzdechla jsem si a dívala se, jak se s prvním krokem málem přerazil, ale pak se trochu rozchodil. "Dobře...tak...asi půjdeme ne?" Zeptala jsem se a vzala si ten těžší batoh na záda. "Budeš muset taky něco vzít..." Povzdechla jsem si a podala mu lehčí batoh. "Zvládneš to?" Zeptala jsem se a vzala si do rukou spacáky.

"Neomlouvej se, to já jsem tady ten neschopný přeměnit se," řeknu smutně a zavrtím hlavou, už mi to šlo lépe, ale stále jsem si připadal neohrabaně. Jakmile se zeptá, jestli půjdeme, přikývnu a vezmu si od ní menší batoh. Nebyl zase tak těžký.
"Dej mi ještě jeden spacák, jsem v pohodě," zamumlám a natáhnu se pro jeden za spacáků. Vydám se ke dveřím, které otevřu a jsem rád, že venku přestalo pršet. Všude však bylo mokro a ve vzduchu se vznášela úžasná vůně. Pousměji se a počkám na Mirys.
"A co ty? Jsi v pořádku?" zeptám se po chvilce. Pokud ji začne bolet noha, nebudu ji moct odnést...

Dala jsem mu tedy spacák a šla s ním ven. Pak mě ale něco napadlo, došla jsem zpátky pro tu obálku a zase vyšla za Fenem. "Říkal jsi, že v něm byl kámen?" Zeptala jsem se a sebrala jeden, který ležel kousek od domu a dala ho do obálky, kterou jsem pak zalepila, jako bys ji vůbec neotevřel. "Takhle to vypadalo?" Zeptala jsme se a položila obálku zase před dveře, kde jsi ji našel ty s tím očarovaným kamenem. "Mohli by si myslet, žes to neotevřel...co?" Zeptala jsme se potichu a koukla na Fena. Pak jsme zamkla a čekala, co si o tom bude myslet.