Fen'lin a Mirys

Opět mě pozorně poslouchala a jako vždy následovala další otázka. Pousměji se a zamyslím se. Přemítal jsem, jestli jsem někdy někoho takového potkal.
"Jednou... Bylo to dávno, myslím, že někde v americe. Procházel jsem lesem, když se proti mě rozběhl obrovský medvěd, většího jsem snad nikdy neviděl. Bojovali jsme, byl silný, ale nakonec jsem ho přemohl a změnil se na člověka. Byl to náčelník posledního kmene, který žil spjatý s přírodou, jako kdysi všichni zvěromágové... Nezabil jsem ho a poté také vyšlo najevo, že mě napadl jen proto, že ze mě vycítil temnou energii. Ošetřil jsem mu rány a on mě pozval ke svému kmeni. Byl to skvělý, spravedlivý a silný vůdce, zuřivý válečník a rozumný muž. Nabídl mi, že můžu zůstat s nimi, ale odmítl jsem. Byl jsem naučený poslouchat mého krále..." řeknu a při vzpomínce na mého otce se zašklebím.
"Kretén," zamumlám potichu a vytáhnu další knihu.

Poslouchala jsem ho a vybavila si, jak to asi muselo vypadat. Necelé tisíciletí... Tak starý byl Fen a určitě toho měl hodně, co mi ještě vyprávět. Všechno mě zajímalo. Z těch představ mě vytrhl, až když řekl jedno jediné slovo. "Kretén." Myslel tím svého otce a já se musela uchechtnout, když jsem viděla jeho úšklebek. "Dobře...tak co...em..andělé?" Nevěděla jsem, o které rase chci slyšet dřív, ale nakonec jsem usoudila, že to je asi jedno. Prolistovávala jsem knihy dál, jednu po druhé a při tom jsem poslouchala Fena. Narazila jsem na jednu knihu, která by nám mohla pomoci, ale nechtěla jsme ho přerušovat ve vyprávění, odložila jsem ji tedy stranou a prohlížela si další a další.

Z přemýšlení o mém otci mě vytrhne až Mirysin hlas , chtěla vědět o andělech. Tiše si povzdechnu a urovnám si myšlenky, abych je dal do něčeho... Smysluplného.
"Andělé, bytosti světla, hrdí, krásní, spravedliví, čestní, milující, ochranářští, nesobečtí," řeknu a trpce se zasměji, na chvíli se odmlčím a pak pokračuji.
"Kéž by to byla pravda, ale většina z nich jsou arogantní bastardi, kteří myslí jen na sebe a své sobecké touhy. Myslí si, že jsou něco víc a že si lidé nezaslouží jejich ochranu, i když se jejich předci zapřísahali ochraňovat veškerý život..." dodám a poté se zamyslím, co ještě dodat.
"Nenávidí démony a neznají s námi slitování. Nerozlišují, mají nás pouze za zlo a zabijí i to nejmenší dítě, které nic neudělalo jen proto, čím je," řeknu chladně a když vracím knížku, třísknu s ní o trochu více, než bych chtěl.

Skousla jsem si ret, když jsem viděla jak je z toho naštvaný. Tedy ne tolik zase, ale bylo vidět, že mu jsou proti srsti. "Hmm..." Zamumlala jsem. "Dobře, já ještě žádného neviděla...ale tak snad uvidím." Usmála jsem se a natáhla k Fenovi ruku s jednou knihou. "Koukni na tuhle, vypadá slibně, ale písmo je už vybledlé." Upozorním ho, předám mu knihu a jdu ještě hledat další knihy. Najednou vytáhnu jednu koženou. Vypadala hodně staře, podle toho jak byla vyrobené, ale neuvěřitelně nově na rozdíl od těch ostatních, co tu byly. Vytáhla jsem ji z regálu a překvapeně vytřeštila oči, když jsem na oba spatřila stejný znak, jaký jsem měla na pravé lopatce.

Jenom přikývnu, andělé byli téma na hodně dlouho. Nesnášel jsem je, ale zároveň se jednotlivce snažil neházet do jednoho pytle. Zatím jsem ale nepotkal žádného, který se vymykal většině. Mirys mi podá nějakou starou knihu, vezmu si ji, prolistuji a okamžitě zaujme mou pozornost. Posadím se na zem a dám se do čtení, vypadalo to velice slibně.
"Děkuji, tohle by mohlo pomoci," řeknu a vzhlédnu ve chvíli, když Mirys vytáhne další knihu a zůstane zaraženě stát.
"Stalo se něco?" zeptám se jí a pozorně ji sleduji.

Chvíli jsem vůbec nevěděla o světě, než mi došlo, že se mě na něco Fen ptal. Ohlédla jsem se za ním a nechápavě zamrkala. Vůbec jsme ho totiž nevnímala a tak jsem nevěděla, co mi říká. "P-promiň, cože?" Zeptala jsem se i když pak mi došlo, co nejspíš mohl říkat. koukla jsem na knihu ve svých rukou a pak znovu na něj. "No, našla jsem..tohle..." Zamumlala jsem a přešla k Fenovi, aby se na knihu podíval.

Nereagovala, zamračím se a chci na ni znovu zavolat, když se vzpamatuje a zeptá se mě, co jsem říkal. Starostlivě se na ni podívám, ale nakonec jí to nejspíš dojde a podá mi knihu, kterou našla. Vezmu ji opatrně do rukou a zadívám se na ni. Na přední straně byl stejný znak, jako ten který měla na lopatce. Poklepu rukou na místo vedle sebe, aby se posadila a knihu opatrně otevřu.
"Je velmi stará, ale cítím magii, která ji nejspíš chrání, aby se stránky neponičily," zamumlám potichu a začnu knihou listovat.

Přešla jsem k Fenovi, ale nesedla si. "Myslím...že si ji půjčím." Pousmála jsem se a koukla na něj. "Teď tu jsme kvůli něčemu jinému, ano?" Usmála jsem se a šla zase k regálům. Text v knize byl stejně napsán nějakým prastarým, mrtvým jazykem. "Tohle prozkoumáme až budeš mít svojí podobu." Usmála jsem se a hledala další knihy, které by nám mohly pomoct s problémem s tím vzhledem Fena.

"Jsi si jistá?" zeptám se a trochu neochotně odložím knihu stranou. Věděl jsem, jak moc se Mirys chce dozvědět o znaku na svých zádech. Nakonec se s povzdechem pustím do čtení druhé knihy a po delší době se mi podaří najít něco zajímavého.
"Možná něco mám," zamumlám a zadívám se na popis kouzla, které mělo někoho vrátit do svých mladších let. Pozorně si přečtu celý text a poté se začnu soustředit. Pronesu zaříkadlo, které bylo v latině a hned ucítím, že se něco děje. Moje tělo se začne protahovat a růst, cítil jsem znovu rohy na své hlavě, ale... Něco nesedělo. Podívám se na své tělo a jsem rád, že kouzlo zapůsobilo i na oblečení, které se zvětšilo se mnou. Jenže jsem nebyl ve své staré podobě. Vypadal jsem teď tak na sedmnáct let...
"Co to sakra?" zavrčím a podívám se na Mirys.

Přikývla jsem. "Jsem si jistá." Špitla jsem při tom a ještě chvíli hledala, než Fen řekl, že možná něco má. Přišla jsem k němu, ale zůstala kousek od něj, když začal pronášet zaříkadlo. Sledovala jsem co se děje a usmála se nadšeně. "Výborně." Usmála jsem se a zajásala potichu. "No...nedopadlo to úplně jak bych si představovala... Ale lepší než ten mrňous." Pousmála jsem se. "Co kdybys to zkusil říct ještě jednou?" Navrhla jsem opatrně a koukla do té knihy.

"To máš pravdu, lepší než nic," odpovím s povzdechem a zamračím se na knížku. Bylo mi hned lépe, sice to nebylo úplně ono, ale... No, všechno je lepší než mé sedmileté tělo. Pronesu zaklínadlo ještě jednou, ale nic se nestane.
"Hádám, že jsem zaseknutý v této formě... Alespoň se už budu moct bránit," řeknu s povzdechem a po chvíli se přeměním na člověka. Spokojeně vydechnu a pousměji se na Mirys.
"Lepší, jak vypadá má lidská podoba? Je tak mladší?" zeptám se zvědavě. Neměl jsem žádné zrcadlo, takže jsem to nemohl posoudit...

Fen pronesl zaklínadlo ještě jednou, ale tentokrát se už nic nestalo. Zamračila jsem se, ale pak se zase pousmála. Vážně to bylo lepší než sedmiletý Fen, i když ten byl zase roztomilý. Prohlédla jsem si ho jak v démonní tak i lidské podobě. Pak se mě zeptal, jestli i jeho lidská podoba vypadá mladší. Využiji to jako záminku a prohlédnu si ho znova. Přikývnu a usmívám se. "Ano, vypadáš..jako v mém věku." Pousmála jsem se a skousla si ret.

Přikývnu a poté se podívám na knížku, která ležela na zemi. Chvíli zkoumám podivný symbol, než obě vezmu do rukou.
"Co takhle jí už spát? Zítra odtud vypadneme..." řeknu a vydám se zpátky do místnosti s krabicemi, kde jsme měli spacáky. Po cestě mi však zakručí v břiše.
"První možná jídlo," zamumlám a pootočím se na Mirys. Určitě bude mít také hlad.
"Už se tolik nemusíme bát, myslím, že půjdu najít toho, kdo mi to udělal," zavrčím naštvaně. Už jsem zase mohl bojovat a byl připraven toho vtipálka najít a zabít.

Přikývla jsem a sledovala Fena, jak vzal i tu druhou knihu. Šla jsem za ním, zapla zase baterku a zhasla ve skladu. Zamkla jsem tam a šla s Fenem do místnosti, kde jsme měli batohy a spacáky. Pořád jsem nad tím musela přemýšlet. Nad tou knihou, kterou svírala Fenova pravá ruka. Pak jsem zaslechla, jak mu kručí v žaludku. Pousmála jsem se a beze slov přikývla, když řekl, že bychom si první mohli dát jídlo. Když ale řekne to o tom, že ho půjde najít, hned se zamračím. "Radši bych, kdybys počkal, až budeš mít svoje tělo ve věku...v tolika letech, kolik ti je." Namítla jsem a vyndala z jednoho batohu tousty. Podala jsem mu je a rozdělala zatím spacáky.

"Není třeba. Zkušenosti mi zůstaly, poradím si, i když mi chybí trochu fyzické síly a rychlosti," odpovím. Zkušenosti z boje byly mnohdy mnohem užitečnější, než fyzická síla. Ale na druhou stranu... Pokud bude trvat na tom, že půjde se mnou, raději opravdu počkám, nechtěl jsem ji znovu ohrozit.
"Fajn, počkám," řeknu nakonec. Nepředpokládal jsem, že to bude někdo silný, jelikož mě chtěl oslabit a změnit na dítě, aby získal výhodu. Silný démon by tohle neudělal, věřil by si. S chutí se pustím do toustů a jakmile Mirys vybalí spacáky, podám i jí několik toustů.
"Dobrou chuť," řeknu s úsměvem.

"Díky...vím, že máš chuť ho za to zabít, ale... Co když bude nakonec silnější? Chvíli počkáme a pak si ho najdeš." Pousmála jsem se nevinně a sedla si na svůj spacák. Vzala jsem si od Fena jeden toust, poděkovala mu s úsměvem a pustila se do toustíku. Ale sotva jsem ho snědla, už jsem byla plná. Nějak jsem zjevně neměla hlad. Zalezla jsem si do spacáku a koukala na Fena. Pak jsem se natáhla jednou rukou pro tu knihu, na které byl stejný znak jako na mé lopatce. Skousla jsem si ret a se zatajeným dechem jsem ji otevřela. Text byl ale napsán runami, jazykem, který byl už dávno zapomenut. Zamračila jsem se na text a otáčela stránky dál a dál, jako by se snad mohlo něco změnit. V půlce knihy ale text skončil a druhá půlka byla prázdná. Nechápavě jsem si prohlížela ty stránky, na jedné text byl, ale na té další už ne. O to divnější to bylo, že text skončil přesně v půli knihy. Koukla jsem na Fena. "Umíš to přečíst?" Zeptala jsem se ho opatrně, ale tušila, že nejspíš tohle nepřečte. Tak dlouho mě to ubíjelo, celý život. Ale konečně jsem měla pocit, že jsem se trochu pohla z místa.

Jen přikývnu a zamračeně se podívám na podlahu. Chtěl jsem ho zabít, ale krotil jsem se, nechtěl jsem ji ohrozit, to by ještě chybělo... Zalezu si do spacáku a lehnu si na břicho, ruce si dám pod bradu a zavřu oči. Nebyl jsem unavený, ale lépe se mi teď přemýšlelo, chtěl jsem přijít na to, kdo mi to mohl udělat. Bude to určitě Xaphan, nebo Scuccuba či Incubus, Aurinové by takovéto kouzlo nikdy nepoužili.Musí to být někdo silný, komu Mephistopheles věří, jenže těch bylo hodně. Musí mít zkušenosti s magií a s očarováním předmětů, nebo si jen na to sehnal nějakého mága. Z přemýšlení mě vytrhne až šustění stránek, pootočím hlavu a pohled mi sklouzne na Mirys, která listovala v knize a mračila se. Chvíli ji sleduji, než se mě zeptá, jestli to nepřečtu. Zadívám se na runové písmo a lehce zavrtím hlavou.
"Promiň, tento jazyk už dávno neexistuje, je i starší než já. Znám ale pár démonů, kteří ho umí přečíst..." zamumlám omluvně a knížku jí vrátím.

Povzdechla jsem si když mi řekl, že to neprečte. Pak ale zminil, že ví o někom, kdo by to mohl přečíst. "Tak...snad si nikdo nevšimne, kdyz si ji půjčím." Usmala jsem se a podivala se na Fena. Vypadal, jako by přemýšlel. "Nad čím přemýšlíš?" Zeptala jsem se a natáhla k němu ruku. Zlehka jsem se dotkla jeho vlasů. "Skoro jako bych slyšela tvé myšlenky." Pousmála jsem se a pak ruku stáhla zase k sobě.

Také mě zajímalo, co je to na její lopatce, nic podobného jsem totiž nikdy neviděl a cítil jsem z toho magii. Doufal jsem, že jí to nijak neublíží. Jen se pousměji, nemyslel jsem si, že s tím obrovským počtem knih by si někdo všiml, že jedna chybí a tak si ji může Mirys s klidným srdcem odnést...
"Nad naší situací, zvažuji možnosti..." odpovím jí a sleduji její ruku, která se lehce dotkla mých vlasů.
"To doufám, že ne," odpovím s úšklebkem, když zmíní, že "jakoby slyšela mé myšlenky." Ani jsem nechtěl vědět, co zajímavého by se mohla dozvědět, kdybych myšlenkami na chvíli utekl někam jinam...
"Měli bychom jít spát, zítra ráno bych odtud nejraději zmizel..." řeknu jí a přetočím se na bok čelem k ní.

"Dobře." Prikývla jsem po té co jsem se uchechtla nad jeho poznámkou ohledně těch jeho myšlenek. "Dobře. A kam oůjdeme zítra?" Zeptala jsem se a dala si jednu ruku pod hlavu. Skousla jsem si ret, byl to zlozvyk, kterého jsem se nedokazala zbavit. Usmála jsem se a sledovala ho, když se ke mě otočil.

Pokrčím rameny a zadívám se na ni, kousala si ret, už jsem si stačil všimnout, že to dělá celkem dost často.
"Nevím, možná bude nejlepší vypadnout z města. Já osobně to také velmi uvítám," odpovím a tiše doufám, že se nic nepokazí. Ale i kdyby... Nebyl jsem již tak nervózní, protože jsem cítil, že mám zpátky své schopnosti a částečně i svou sílu. Teď bych ji mohl lépe ochránit, kdyby se něco pokazilo. Její bezpečnost byla to hlavní. Bylo mi jedno, co se stane se mnou, ale ona musí za každou cenu být v pořádku.
"Dobrou noc," řeknu po chvilce ticha a zavřu oči.

"Dobře." Přikývla jsem, když zminil, že by bylo lepší, kdybychom vyoadli z města. I on by to pry uvítal. Docela jsem ti chapala a chtěla mu to dopřát. Teď uz jsem se i cítila bezpečněji, když vypadal jako tak sedmnáctiletý. Přisunula jsem se k němu opatrně a schoulila, k němu do bezpečí. Zavřela jsem oči a usínala schoulená u něj.

Přesune se ke mně a přitulí se. Pousměji se, vytáhnu ruce ze spacáku a obejmu ji, dám jí pusu do vlasů a poté do nich zaboří obličej.
"Dobrou noc, sestřičko," zašeptám potichu a začnu usínat.
Probudí mě hluk v hlavní místnosti knihovny, stále jsem objímal Mirys, teď jí jemně zatřesu a poté ji pustím.
"Měli bychom jít, někdo přišel," zamumlám potichu a posadím se.

"Dobrou noc, bráško.." Špitla jsem a pousmala se. Usnula jsem velmi brzy a spala ve Fenivě obětí celou noc.
Probral mě až Fen, když se mnou zatřasl. "Ano?" Zamumlala jsem a pootevřela oči. Měl pravdu, měli bychom odejít co nejdřív. Protáhla jsem se ale z obětí Fena se mi vůbec nechtělo. No co, musela jsem. Zvedla jsem se tedy a zacala všechno uklízet.

Pomůžu Mirys s úklidem věcí, sbalíme spacáky a hodíme si batohy na záda. Tentokrát jsem toho mohl naštěstí vzít více a tak jsem pobral ty nejtěžší věci a Mirys toho nechal co nejméně.
"Můžeme," řeknu potichu a poté se pomalu vykradu z místnosti. Zcela nehlučně se rozejdu k východu, aby si nás knihovnice nevšimla. Věděl jsem, že mám Mirys v patách, přestože jsem jí vůbec neslyšel. Oddechnu si až když se dostaneme z budovy.
"To by bylo," vydechnu a vydám se směrem k lesu. V tu chvíli mě ale přepadne špatný pocit, jako by se něco mělo stát a nervózně se rozhlédnu kolem.