Fen'lin a Mirys

Neubránila jsem se uchechtnutí když o jednom králi mluvil, jako o kreténovi. "Aha..." Zamyslela jsem se na chvíli nad další otázkou. "A...jaké to bylo, když jsi poprvé vstoupil ty do lidského světa?" Zase jsem zvědavostí neudržela jazyk za zuby a vlastně se o to ani nepokoušela. Fen nevypadal, že by mu to snad nějak vadilo. Tak proč se nezeptat?

Usměji se, očividně se bavila tím, že nazývám jednoho z králů kreténem, ale jinak... To nešlo. Hned mi položí další otázku. Pousměji se, chvíli si rozmyslím odpověď a zavzpomínám na tu dobu.
"Zvláštní. Lidé mi přišli ubozí, slabí, křehcí, naivní, hloupí, nepřizpůsobiví. Jejich problémy byly triviální a války také zcela nesmyslné. Rychle jsem se mezi ně začlenil, ale časem jsem je začal čím dál více chápat. Zároveň mě však stále překvapovali. Začali mě fascinovat a fascinujete mě dodnes," řeknu s úsměvem.
"Měla jsi vidět můj výraz, když jsem poprvé viděl moře... Miluji vodu a připadalo mi to jako ráj... Byl jsem pod vodou asi týden, prozkoumával dno a jedl jen ryby," řeknu s úšklebkem.

Poslouchala jsem pozorně každé jeho slovo a když se zmínil o tom, jak byl týden pod vodou a jen jen ryby nenuceně se zasměji. Má představa, jak asi musel vypadat byla určitě dosti odlišná od skutečnosti-nic méně byla určitě o hodně zábavnější. "No...A jak se ti jevíme, my lidé, teď?" Zeptala jsem se, při čemž se mi zvědavost leskla v očích.

Upřímně a nenuceně se zasměje, byl to příjemný zvuk. Pousměji se, určitě se bavila nějakou představou, protože mé vyprávění nebylo zase tak zábavné.
"Pořád mě fascinujete, vaše houževnatost, sny naděje, vytrvalost. To, co dokážete... Ale stále jsem nezměnil názor, jste křehcí," řeknu a zasměji se. Můj dětský smích zněl vážně zvláštně a byla to celkem dlouhá doba, co jsem se naposledy zasmál. Teď to šlo... snáze, hlavně díky Mirys.
"Umíte se o sebe postarat a někteří z vás jsou skvělí i v boji, odvážní, ale většina lidí... No z většiny se stala ubohá stvoření, kterým chybí jakákoliv odvaha a starají se jen o sebe. Naštěstí je tu hrstka lidí, jako jsi ty, kteří to alespoň trochu vyvažují," dodám s úsměvem.

Poslouchala jsem ho dál a usmívala se. Zmínil, že já tuto společnost jaksi vyvažuji. Popřemýšlím nad tím se skousnutým rtem a pak si rty navlhčím. "No možná... Každopádně každý má svůj příběh. Každý je něčím originální." Pousmála jsem se a koukala na Fena. Jeho smích byl příjemný i když byl dětský a já zatoužila slyšet ho smát se i v jeho dospělé podobě. "A třeba já si křehká nepřijdu už..." Rychle jsme to přepočítala. "...osm let - no sedm." Dokončila jsem větu, ale usmála se. I když to, na co jsem narážela nebylo vůbec důvodem k úsměvu.

Souhlasně přikývnu, to byla pravda, ne ale každý příběh byl zajímavý... Některým lidem bylo mnohem více než Mirys a přesto nic netušili o životě a stále byli naivní. Mirys si prošla peklem a poznala krutou realitu. Nechápal jsem, jak se dokáže usmívat, když mluví o svém tréninku, ale nechal jsem to plavat. Měla za to můj obdiv.
"Já jen doufám, že nás tady ten, co tohle udělal, nenajde. Nechci, aby tě zase zranili kvůli mě a... Takhle nic nezmůžu," i kdybych třeba chtěl, aby kdyžtak utekla, že budu návnada... Věděl jsem, že ona by to neudělala.

"Já jen doufám, že nás tady ten, co tohle udělal, nenajde. Nechci, aby tě zase zranili kvůli mě a... Takhle nic nezmůžu," Přiznal Fen a já se pousmála povzbudivě. "Určitě ne, i kdyby nás stopoval až sem do knihovny, určitě musel ztratit stopu mezi tolika lidmi, navíc... Před lidmi by se neukázal ne?" Zeptala jsem se, ale vlastně jsem si tím úplně tak jistá nebyla. Snažila jsem se i přesto vypadat sebevědomě a jistě.

"Nejspíš..." zamumlám po chvilce přemýšlení, ale stále mě neopouštěl ten divný pocit. Nebál jsem se o sebe, ale o ni. To se mi dlouho nestalo... V životě jsem pociťoval strach jen když se jednalo o dvě osoby. Ravena a Miriam.... A Mirys bude nejspíš třetí. Usměji se, byl jsem rád, že jsem si našel cestičku k dalšímu člověku, po tolika letech samoty to bylo... osvěžující.
"No, nebudu se tím zbytečně trápit, stejně tím nic nezměním.. Budu jednat, až se tak stane," řeknu optimisticky a rozhlédnu se po místnosti. Venku už zapadalo slunce, knihovna bude brzy zavírat.
"Už je po zavíračce, nebo ne?" zeptám se. Neměl jsem u sebe mobil, ani hodinky, takže jsem netušil, kolik je hodin.

Usmála jsem se nad jeho slovy a přikývla spokojeně. "Dobře, to je dobře, že to bereš tak optimisticky." Usmála jsem se a políbila ho na tvář. Trochu jsem se zarazila. Co to do mě sakra vjelo? Nechápala jsem to a trochu se začervenala. "P..promiň." Pousmála jsem se a rychle se zase odtáhla. Pak se mě zeptal, zda už je po zavíračce. Zavrtěla jsme hlavou. "Mají do osmi, takže dokud nebude ještě o trochu větší tma." Zašeptala jsem. "Ale stejně bych tu radši zůstala o trochu déle." Zašeptala jsem a pokrčila nohy. Objala jsem je a hlavu si položila na kolena.

Optimismus se v naší situaci nejspíše hodil a Mirys se ten přístup taky nejspíš zamlouval. Dostanu pusu na tvář a široce se usměji. Zasměji se, když zčervená a omluví se. Chvíli ji jen pozoruji, než se neohrabaně postavím na nohy, dojdu až k ní a dám jí také pusu na tvář.
"Za to se neomlouvej, sestřičko," zazubím se a posadím se vedle ní na tu stranu, na které neměla poraněné stehno. Posadím se těsně vedle ní stejným stylem jako ona a opřu si hlavu o její paži.
"Počkáme tak do devíti, jen tak pro jistotu," řeknu nakonec a přivřu oči.
"Vykládej mi teď něco ty," zaprosím a upřu na ni své dětské oči.

Koukla jsme na Fena překvapeně, když jsem dostala i já od něj pusu na tvář. Pak si ke mě sedl a přitulil se ke mě. Spokojeně jsem ho jednou rukou objala a přitulila k sobě. "No tak se ptej, co by tě zajímalo?" Usmála jsem se a také se mu podívala do očí.

Jednou rukou mě obejme a já spokojeně vydechnu. Byl to zvláštní pocit, ale cítil jsem se u ní v bezpečí. Přitulím se ještě blíž a usměji se. Chtěla vědět, co mě přesně zajímá. O svém příběhu mi už řekla a to jsem nechtěl vytahovat, tak co třeba...
"Znáš nějaký zajímavý příběh z lidského světa? Je jedno jaký," řeknu nakonec a zvědavě se na ni zadívám. Měl jsem takový pocit, že mě momentálně zaujme snad všechno, i nějaká pohádka pro malé děti...

"Zajímavý příběh?" Zopakovala jsem a zamyslela se. "No..vlastně jsem zase tolik lidí nepotkala, ale slýchávala jsem o někom." Zamyslela jsme se a přemýšlela, abych to moc nepopletla. "Víš, jednou mi táta vyprávěl o dívce, o anděli, která se zamilovala do démona a on do ní. Ale to není lidský příběh... A určitě jsi o něm tedy slyšel i ty." Zarazím se a zapřemýšlím znovu. "No...o lidech příběhy neznám moc. I když, jednoho kluka trénovali se mnou. Měla jsem sice tvrdější trénink, ale to on se měl stát nástupcem našeho mistra. Mnohokrát nás stavěli prosti sobě a vždycky jsme vyhrála. Byl myslím že o dva roky starší. Byl...milý a přesto krutý." Zašeptala jsem. "Když měl splnit on svou poslední zkoušku a zabít člověka, neváhal a provedl to bravurně. Ale v ten den jako by to už nebyl on. Vždycky mi přišlo, že přemýšlí, že jedná za sebe. V ten den mi došlo, že to tak není, nebo už nebylo." Zašeptala jsem a pak se zase zadívala na Fena. "Proto jsem utekla. Nechtěla jsem zabít a nechtěla jsme být jejich loutkou." Pousmála jsem se. "Zkusíme jiné otázky, nějaké...konkrétnější? Máš?" Usmála jsem se radši.

Bedlivě jsem ji poslouchal a měl jsem zase další střípek z jejího příběhu, který ve mně vyvolával vztek. Zavrčím a zabodnu svůj pohled do podlahy.
"Ani nevíš, jakou chuť mám toho chlapa roztrhat na malé kousíčky. Mučit ho, udělat mu ze života peklo," zavrčím naštvaně, poté se ale párkrát zhluboka nadechnu, abych se uklidnil. Poté mě ale napadne otázka, která se tedy netýkala příběhu, ale i tak...
"Zabila jsi někdy? Myslím tím vědomě a ne jako panter," zeptám se potichu a poté svoji otázku ještě rozšířím.
"Jak se díváš na stvoření, jako jsem já, které mají destrukci doslova v popisu? Zabil jsem mnoho lidí a jiných tvorů, nevadí ti to?"

"Kdybys to udělal nebyl bys o nic lepší než on." Namítla jsme ihned, jak to jen stačil doříct. "A to já nechci." Zašeptala jsem a přitiskla si Fena blíž k sobě. Pak se mě ale zeptá, zda jsme vědomě už někoho zabila. "N..no asi ne, ne vědomě ne. Jen...panter. Ale protože panter jsem taky já, je to úplně stejné, jako bych zabila já. První, koho jsem zabila byli lovci, které poslal můj mistr, ale to jsem ti říkala." Špitla jsem po tom, co jsem ho nechala dokončit i tu druhou otázku a nyní se zaměřila na ni. "Zvířata loví, kvůli tomu, aby přežila. Stejné to je s upíry. Nevyčítám jim, že chtějí přežít. A ty jsi zabil taky hodně bytostí, abys přežil. Navíc... asi mě budeš mít za blázna, ale každý si zaslouží druhou šanci. Ty, já...lidé, upíři, vlkodlaci..i ostatní bytosti. Což znamená i 'můj mistr'. " Vysvětlím, jak to beru já. "Ty sis uvědomil, žes dělala hodně špatné věci. Není žádné pravidlo, že by si to nemohl uvědomit i on." Dodala jsem potichu.

"Ne, panter nad tebou převzal kontrolu, nebyla jsi to ty, ne vědomě," řeknu potichu a nechám ji, aby mě k sobě přitiskla. Nechtěla, ať ho zabiji, protože pak bych byl jako on, jenže... Nadechnu se, abych něco řekl, ale pak raději sklapnu a poslouchám ji.
"Mám stejný názor, ano upíři zabíjejí proto, aby přežili, ostatní v sebeobraně, na tom nevidím nic špatného, ale... Já zabíjel, protože mi to nakázali a já se neptal... Ze začátku jsem nechtěl, ale donutili mě a poté... Mi to bylo jedno. Nakonec jsem se ale vzbouřil a postavil si vlastní hlavu. To je rozdíl mezi mnou a tvým mistrem. Změnil jsem se, protože jsem dělal něco, co nechci. Něco co nebylo z mé vlastní vůle. Jenže ho nikdo nenutí. Sám se chová krutě a sobecky, ubližuje, aniž by musel. Takoví lidé si zaslouží jen smrt, protože umí způsobovat jen utrpení," dořeknu a zadívám se na Mirys. Chtěl jsem, aby měla klid, aby ten člověk byl pryč a tak jsem se jí pokusil přesvědčit, aby změnila názor. Možná to bude marné, možná ne...

Vyslechla jsem si jeho názor. "Na tomhle se prostě neshodneme." Povzdechla jsem si. "Ano, ty si zasloužíš druhou šanci, protože jsi si uvědomil, že děláš něco špatně. On je člověk a mnoho jich bylo horších než on. V dávných dobách... A kdo si co zaslouží neurčuji ani já ani ty." Namítla jsem. "Nechme už tohle téma být, radši něco pozitivnějšího...ne?" Usmála jsem se prosebně na Fena. Nechtěla jsem se s ním hádat.

Nakonec váhavě přikývnu, v tomhle se opravdu neshodneme... Povzdechnu si a po chvilce, když usoudím, že nás tady nejspíš nikdo nenajde, si sundám boty a protáhnu si pořádně nohy.
"Fajn, něco jiného... Hmmm," zamručím zamyšleně a začnu tiše poklepávat tvrdými kopyty do podlahy. Boty byly v mém případě velmi nepraktické a byl jsem rád, že jsem je sundal.
"Tak co třeba... Máš nějaké známé, či přátele v Atreii? Nebo potkala jsi někdy ještě nějaké jiné, nadpřirozené tvory?" zeptám se zvědavě. Přeci jen takové setkání mnohdy vyústilo v něco zajímavého.

Počkala jsem, s čím přijde tentokrát a usmála se. Chvilku jsem zapřemýšlela. "Vlastně ano, ano setkala jsem se s mágem a ještě jedním zvěromágem, ale ten byl trochu... No řekněme že se chová trochu divně. Ale hrozně moc ráda bych potkala třeba anděla. Jednou v noci jsem ho tedy viděla, nespíš s upírem, ale byl.zvláštní. Myslela jsem, že andělé mají bílá křídla a ten je měl černočerná." Zamyslela jsem se. "A ty? asi jsi potkal všelijaké tvory co?" Usmála jsem se nadšeně. Tohle téma se mi hodně líbilo.

Takže potkala další nadpřirozené tvory, nijak mě to nepřekvapovalo. Tohle město se jimi hemžilo.
"Na takové "anděly" si dej pozor. Jsou to temní andělé, kteří sešli na scestí a nijak se neliší od démonů. Umí být velmi krutí a většinou jsou zahořklí, protože ztratili schopnosti světla..." varuji ji a povzdechnu si. Temnými anděly pohrdalo i mnoho démonů, přestože se od nás nijak nelišili.
"Ano, potkal jsem jich mnoho," řeknu s úsměvem. Nejspíš nebyla rasa, se kterou bych se již někdy nesetkal.
"Mágové jsou velmi vzácní, je jichž už málo, ale o to víc jsou cenění," řeknu zamyšleně, když řekne, že nějakého potkala.
"Chceš o nějakých tvorech slyšet víc?" nabídnu a pousměji se. Bavilo mě jí vyprávět, viděl jsem, že jí to opravdu baví a zajímá.

Varoval mě před temnými anděli. Řekl, že jsou dost podobní povahou démonům. Přikývla jsem. "No jo...moje zvědavost mě už párkrát dostala do problémů." Přiznala jsem a uculila se nevinně. Pak zmínil i to, že potkal mnoho magických bytostí. Tak za necelé tisíciletí...vlastně bych se nedivila kdyby mi řekl, že potkal i bohy. Pobaveně jsem se usmála nad tou myšlenkou a poslouchala ho zase dál. To, že je mágů málo a že jsou cenění jsem opravdu nevěděla a docela mě to překvapilo. "A co čarodějek? Těch je také málo?" Zeptala jsem se zvědavě ale hned na to mi nabídl, že mi o nějakých tvorech poví víc. Vlastně se mě zeptal, jestli bych chtěla. Bez rozmyšlení nadšeně přikývnu. "Ano prosím, to bych moc ráda!" Usmála jsem se, ale pak koukla k oknu. "Ale nejdřív...možná bychom už mohli pomalu vyrazit hledat." Řekla jsme ještě, než stihl začít s vyprávěním. Venku se už stmívalo, ale dost rychle. Zvedla jsem se ze země a pomohla na nohy i jemu. Tichounce jsem pootevřela dveře. "Počkej tu chvilku, jen to obhlídnu." Špitla jsme ještě a neslyšně vyklouzla ze dveří, které jsem za sebou zase zavřela. Popošla jsem ke schodům a pozorně se zaposlouchala, ale žádné zvuky jsem neslyšela. Došla jsme zase zpátky a otevřela dveře. "Tak dobrý, můžeme." Usmála jsem se a vytáhla ještě baterku. Přeci jen rozsvítit jsme nemohli a jinak bychom se mohli o něco přerazit.

"Mě také," odpovím, zvědavost byla většinu času problémová, protože jste museli riskovat, aby jste ji ukojili. Párkrát mě málem stála život, ale... Vždycky to stálo za to. Nemohl jsem si prostě pomoci a občas jsem věděl, že dělám blbost, jenže... To bych nebyl já, kdybych ucouvl. Navíc mi to ulehčovala skutečnost, že necítím strach.
"Ano.. Jak říkávám, je jich velmi málo a těch schopných ještě méně... Kdysi byli mágové zcela jiná liga... Dokázali vyvolat přírodní katastrofy, zaklít celou vesnici, mistrně ovládali magii. Jenže poté je začali tvorové jako my lovit a zneužívat ve svůj prospěch... Lidé je začali upalovat již když byli mladí a proto téměř vymizeli..." řeknu smutně a přikývnu, když řekne, že bychom měli jít hledat. vyhoupnu se s její pomocí na nohy a poslušně počkám, až se vrátí s tím, že můžeme jít. Přikývnu a vydám se ke dveřím, které vedly do skladu knih. Mirys je otevře a naskytne se nám pohled na regály plné knih, bylo jich tady mnoho. Všechny vypadaly velmi staře. Ihned se dám do průzkumu a hledání něčeho užitečného.

Vyšla jsem s Fenem do skladu a odemkla dveře. Klíče jsem si radši zase vzala s sebou a tady se už nebála rozsvítit. Byli jsme totiž v podzemí a tak tu nebyla žádná okna a nehrozilo, že by světlo někdo venku zahlédl. Naskytl se mi pohled na regály plné staře vypadajících knih. Stejně jako Fen i já začnu hledat nějakou knihu, která by nám snad pomohla. "Tak teď mi můžeš vyprávět o těch tvorech." Nadhodím jen tak jakoby nic, ale při tom jsem nedočkavostí málem neudržela klidný a nevinný úsměv na tváři.

Prohlížel jsem si zrovna jednu knížku, když mi řekne, abych jí vyprávěl. Pousměji se a pootočím se k ní.
"Dobře..." řeknu a na chvíli se odmlčím. Netušil jsem, kde začít, ale nakonec se rozhodnu začít rasou, kterou ona sama je.
"Kdysi dávno existoval kmen lidí, který žil v souladu s přírodou. Lovili po boku vlků, bránili přírodu před zničením a uctívali ji. Příroda je přijala za své a oni se zavázali ji chránit. Byli to nebojácní válečníci, kteří byli odhodláni položit své životy za to, v co věřili. Byli ale stále lidmi a proto proti bytostem temnoty neměli velkou šanci. Když jim bylo nejhůře a vypadalo to, že jejich cesta končí, opět se obrátili k přírodě. Magie přírody byla tehdy velmi silná a obdařila své chráněnce schopností měnit se na zvířata a využívat magii. Díky těmto schopnostem se mohli i nadále bránit a přežít. Jenže příroda slábla, byla ničena obyčejnými lidmi a kmen se brzy rozdělil, každý se vydal svou cestou a začali si říkat zvěromágové."

Pozorně jsem ho poslouchala a prohlížela při tom knihy. Ten příběh se mi moc líbil, ale nevěděla jsem, jestli to je vážně pravda. Každopádně jsem ho nehodlala přerušovat. Rozhodl se začít s rasou, do které jsem patřila i já. Potěšilo mě to, ale byla jsme nedočkavá i na ostatní rasy. Ale rozhodla jsem se ještě chvíli počkat, protože mě zajímalo ohledně zvěromágů ještě něco. "Potkal jsi nějakého, který by se ti vryl do paměti?" Vyřkla jsem svou otázku nahlas a usmála se nevinně na Fena, když jsem vracela knihu do regálu.