Fen'lin a Mirys

"N-ne to nemusíš. Já jsem v pořádku, navíc tvoje rameno....Nemůžeš mě nosit." Namítla jsem hned a starostlivě si Fen'lina prohlížela. "Musela jsem utéct. Bála jsem se že si neudržím kontrolu nad sebou a ty bys to zase odskákal." Povzdechla jsem si smutně a chtěla slézt z jeho náručí, ale jen jsem pohla kotníkem, hned mi vystřelila bolest až ke kolenu. Zatla jsem zuby bolesti a radši tedy Fen'lina objala a opatrně se k němu přitiskla. "Promiň...ale vážně jsem ti nechtěla ublížit. A nemůžeš mě nosit. Zranila jsme ti rameno i oba boky." Povzdechla jsme si.

Začne protestovat a pokusí se ode mě dostat, nakonec se ke mně přitiskne a nechá se nést, pousměji se a dál pokračuji v cestě.
"Jsi lehká, neboj se o mě, jsem v pořádku, léčím se mnohem rychleji než lidé. A příště neutíkej, tentokrát jsem to čekal a nějak bych si poradil," odpovím a dostanu chuť ji znovu rozcuchat, bohužel jsem nemohl.
"Ale udělala jsi velký pokrok, brzy se budeš ovládat úplně, jsi vážně šikovná," pochválím ji a v dálce mezi stromy se objeví první domy, už jsme skoro byli ve městě.

"No tak dobře no." Vydechla jsem a trochu se k němu přitiskla. "Mam dům na kraji, ale...trochu jinde." Zamumlala jsem a položila si hlavu na jeho rameno. "Nejsem. Kdybych byla, ovládala bych to hned." Namítla jsem. Vlastně bych za tohle čekala potrestáno a ne pochvalu. Ale to už byla minulost. "Vážně moc děkuju." Zašeptala jsem.

Přikývnu, bylo mi jedno, jak je to daleko, nebyla těžká a byl jsem zvyklý chodit tam a zpátky skoro přes celé město.
"Budeš mi muset říct adresu, nebo mě navigovat, vzdálenost není problém," odpovím a podívám se na ni, když mi položí hlavu na rameno. Doufal jsem, že to pro ni není nepohodlné.
"S tím si nedělej starosti, žádný učený z nebe nespadl, měla jsi vidět mě při výcviku, nic mi nešlo," řeknu a ušklíbnu se. Byla odhodlaná a to se počítá, věděl jsem, že to jen tak nevzdá a to byl první krok k úspěchu.
"Neděkuj, rád pomůžu. A ty si pomocnou ruku zasloužíš," řeknu potichu a pokračuj v cestě. Po chodníku se šlo mnohem lépe než po měkké lesní půdě a také jsem díky lampám lépe viděl na cestu.

"Budu tě navigovat neboj." Pousmála jsem se. "Je to ten dům, který je asi sto metrů mimo." Pousmála jsem se. "Mám ráda, když kolem je prostor." Zašeptala jsem. "No...mě to ještě jít nemusí. Vždyť...mi to nejde." Zamumlala jsem smutněji. "Povídej mi o tom, prosím. Co vlastně...ovládáš za magii? Co umíš?" Zeptala jsme se zvědavě a sledovala jeho oči.

Následoval jsem její instrukce a rozhlížel jsem se okolo, abych trefil sám, kdybych to někdy potřeboval. Vypadala sklesle, protože jí to nešlo, ale já si z toho nic nedělal. Věřil jsem, že se to jednou naučí ovládat a bude v pořádku.
"Dokáži ovládat vodu, ale... Nejsem v tom moc dobrý. Mám svou démonickou zbraň, kterou dokáži dobře ovládat, ale co je hlavní: hodně zkušeností z mnoha válek v podsvětí," odpovím a pousměji se. V podsvětí se pořád válčilo ve jménu králů, kteří ani mnohdy nezvedli své zadnice z trůnů a jen se koukali, jak jejich poddaní umírají. V dálce zahlédnu dům, který byl od všech ostatních relativně daleko a podívám se na dívku v mé náručí.
"To je ono?" zeptám se.

"Jo...necelé tisíciletí...to je něco no." Pousmála jsem se a držela se ho dál. "Ano, to je ono." Špitla jsem a koukala na svůj dům. "Kde bydlíš ty?" Zeptala jsem se a dívala se na mu stále do očí.

S úžasem jsem se díval na obrovský dům a chvíli jsem doslova ztratil řeč. Vypadal úžasně a velmi útulně.
"Bydlíš sama, nebo s někým?" zeptám se užasle. Dům byl opravdu velký, určitě by se tam v klidu vešla velká rodina.Konečně se trochu vzpamatuji a uvědomím si, že se mě ptala, kde bydlím.
"Kousek od středu města, je to odtud tak.... Patnáct minut cesty?" odhadnu a znovu se vydám k domu, zastavím se až před dveřmi a pomalinku postavím Mirys na nohy. Dával jsem si pozor, aby došlápla na zdravou nohu. Přeci jen nám musela odemknout dveře a z mojí náruče by se to dělalo opravdu špatně.

"Ano...to je můj dům." Pousmála jsem se, když jsem viděla, jak ztratil řeč. "Bydlím sama..." Špitla jsem a pousmála se. Postavil mě na nohy-tedy na nohu. Vyšmátrala jsem klíčky a odemkla. "Pojď dál, jestli tedy nespěcháš domů." Zašeptala jsem a opatrně prošla dovnitř. Každý, byť sebemenší, pohyb s kotníkem mě bolel dost silně. Počkala jsem, jestli vejde a na rtech mi hrál drobný úsměv. Bylo nesmírně potěšující, že ztratil řeč nad mým domem.

Přikývnu a vejdu za ní dovnitř, pořád jsem se rozhlížel a musel jsem uznat, že vnitřek vypadal ještě lépe.
"Páni," vydechnu, ale poté si vzpomenu, že Mirys je zraněná. Zavřu dveře, zamknu a otočím se k ní. Nakonec ji přeci jen zvednu do náruče a znovu se začnu rozhlížet.
"Je to tady obrovské, necítíš se někdy osaměle?" zeptám se a vydám se do místnosti, která vypadala jako obývák. Posadím Mirys na sedačku před krbem a poté se znovu rozhlédnu.
"Donesu ti na ten kotník nějaký led a poté ti ho zkusím zafixovat. Máš nějaké obvazy, nebo bandáž?" zeptám se a znovu si prohlédnu nádhernou místnost.

"N..nemusíš mě tu nosit." Špitla jsem už trochu provinile, když mě znovu vzal do náruče. "Ano. Ale já se cítím osaměle více méně pořád. Už jsem si zvykla." Špitla jsem a pousmála se. "A obvazů mám plnou zásuvku v pokoji." Špitla jsem. "Ale...tam..no..je v prvním patře. Dveře na pravo, poslední zásuvka první skříně hned vedle dveří vlevo." Navedla jsem ho rovnou, protože jsem tusila, že sama bych se tam asi hned nedostala.

"Máš vyvrtnutý kotník, nenechám tě tady skákat po jedné noze," řeknu a podívám se jí do očí. Byla osamělá? Mladá, krásná dívka a byla osamělá. Nešlo to moc dohromady, ale tušil jsem, že má za sebou krušnou minulost. Už jen všechny ty jizvy to napovídaly. Zajímalo by mě, co za člověka jí to udělal, měl jsem chuť ho roztrhat na kusy. Následuji její instrukce a vydám se pro obvazy, zajímalo by mě, proč se tolik starám? Většinou mi byli osudy ostatních tak nějak jedno, ale co jsem potkal Mirys měl jsem chuť ji chránit a pomáhat jí. Tiše si povzdechnu a otevřu zásuvku, která byla plná obvazů. Vytáhnu pružné obinadlo, které mi připadalo pro tento případ nejlepší a vydám se zpátky. Po cestě si všimnu kuchyně a tak zamířím k mrazáku. Naštěstí v něm měla led a tak ho dám do sáčku a vydám se zpátky k zraněné dívce.
"Co tvá rodina? To nikoho nemáš?" zeptám se potichu, kleknu si před ní na zem a opatrně jí vyhrnu nohavici a sundám ponožku. Chvíli zkoumám její kotník, než ho opatrně zafixuji obinadlem a poté na něj opatrně dám led.
"Lepší?" zeptám se.

"Stejně se o mě takhle nebudeš starat celou dobu než se mi noha uzdraví." Špitla jsem a sama byla překvapená, že jsem z toho byla smutná. "A já musím trénovat." Zamumlala jsem pak. "Matka zemřela při mém porodu, takže sourozence nemám, a s tátou jsem byla pár let. On mě vychoval, ale pak...ho zabili a mě unesli" Povzdechla jsem si. Nebyla jsem smutná, ale mrzelo mě to. To, že jsem svou rodinu neměla.
Sykla jsem bolestí, když mi začal obvazovat kozník, ale neřekla jsem ani půl slova ohledně bolesti. A pak jsem si úlevně oddechla, když mi položil na kotník led. "Proč...proč se o mě tak zajímáš?" Zeptala jsem se, ale nemyslela to vůbec špatně. Jen-proč se o mě tak staral, když mě potkal vlastně teprve před pár hodinami?

Prozradila mi něco ze své minulosti a já absolutně netušil, co na to říct. Chtěl jsem říct, že je mi to líto, ale tím bych nic nezměnil. Nemohl jsem vrátit život jejím rodičům, ani vrátit to, že ji unesli. Byla mladá, ale měla toho za sebou tolik. Překvapí mě, že jakmile ji začnu ošetřovat kotník, jenom sykne, ale poté nedá nic najevo. Bohužel si také uvědomím, že musí být opravdu zvyklá na bolest a proto ji to nijak nepřekvapilo. Nakonec se posadím vedle ní na gauč a položí mi otázku, na kterou bych já sám rád znal odpověď.
"Já... Upřímně nevím. Možná mi připomínáš mě, snažíš se přežít a bojuješ ve světě, který ti neustále hází klacky pod nohy," řeknu nakonec. Viděl jsem i další podobnosti. Oba nás mladé odvlekli od rodiny a podrobili tvrdému výcviku. Oba jsme měli na tělech mnoho jizev. Tiše si povzdechnu, myslel jsem, že v lidském světě jsou tyto doby pryč, ale očividně jsem se mýlil.
"Ten co ti to udělal... Je ještě naživu?" zavrčím nakonec. Měl jsem chuť ho pomaličku mučit, dokud nebude litovat všech svých životních rozhodnutí a nebude prosit o smrt. Kterou mu velmi dlouho nedopřeji... Párkrát zamrkám a raději se opět začnu soustředit na přítomnost.

Dívala jsem se mu furt do očí a usmívala se. Začne mi vylrávět jak ve mě vidí sebe když byl malý. Pousměju se trochu rozpačitě a pobaveně zároveň. Pak se mě zeptá, jestli je ještě na živu můj "mistr". Přikývnu. "Ano, nejspíš je na živu. A nejspíš mě pořád hledá, nebo poslal někoho aby mě zabil." Zašeptala jsem a zamračila se. "Proč?" Zeptala jsem se nechápavě.
"A co tvá minulost? Tvá rodina?" Zeptala jsem se pak zvědavě.

Zavrčím, když mi řekne, že je její mistr naživu a nejspíš ji hledá. Budu ji muset požádat, aby mi o něm řekla co nejvíc a poté si ho najdu... Dřív než to však stihnu, zeptá se mě na moji rodinu. Trošku rozpačitě se poškrábnu na hlavě a odkašlu si.
"No... Můj otec se mě pokouší zabít, naštěstí nemůže do lidského světa, takže jen posílá své poskoky. Nevím, jestli má matka žije, ale moc spolu nevycházíme a co se týče mé sestry... Netuším kde je, ale snažím se ji najít. Bohužel je až moc dobrá ve skrývání se," řeknu s povzdechem. Byli jsme... Zajímavá rodina, pokud se nám tak dalo říkat.
"Řekni mi víc o tvém mistrovi, prosím. Znáš jeho jméno? Chtěl bych ho... navštívit," řeknu a ušklíbnu se. Bylo by fajn si "zalovit."

"Proč chceš znát víc detailů o ném mistrovi?" Zeptala jsem sd nechápavě. Ale dost mě zajímalo všechno o něm. "Pamatuješ si na svou matku? A s kým jsi vyrůstal? Taky by mě zajímalo proč tě chce otec zabít?" Zeptala jsem se zaujatě a usmála se. "Pověz mi o sobě víc." Usmála jsem se nevinně.

Měla mnoho otázek a já byl ochotný je zodpovědět. Což mě překvapilo, většinou jsem o tom s nikým nemluvil. Pohodlně se usadím a ušklíbnu se,
"Jak jsem řekl, chtěl bych ho "přátelsky" navštívit. Možná mu utrhnout končetinu, nebo dvě," řeknu se sadistickým úšklebkem, poté se ale dám do vyprávění. Byla opravdu zvědavá.
"Ano, pamatuji si na ni, vychovávala mě... Prvních sedm let? Poté se to ale zkomplikovalo... V sedmi mě odvlekli na výcvik, v podstatě do armády, několik let nás trénovali a poté poslali do války. Dlouhou dobu jsem neznal nic jiného než boj a... Snažili se z nás udělat nemyslící zbraně, plnili jsme rozkazy, ať byly jakékoliv. Jednou mi přikázali zabít moji matku. Já... Nezaváhal, byl jsem tak naučený..." na chvíli se odmlčím a zahledím se z okna, než se znovu otočím na Mirys.
"Byl to jen test, v poslední chvíli mě zastavili, ale nikdy mi to neodpustila. Co se týče mého otce... No, chce mě zabít, protože jsem mu vzal něco co chtěl. Přesněji jsem utekl i se svou sestrou, kterou chtěl jako trofej a kterou se stal posedlý. Nesnáší, když nedostane co chce a udělá pro to všechno.... Klasický démon," odfrknu si a sleduji její výraz. Netušil jsem, jak zareaguje na to všechno, co jsem jí řekl a nebyl jsem si jistý, jestli se její pohled na mě nezmění.
"A co ty? Také chci o tobě vědět víc," dodám.

Mlčela jsem a poslouchala jeho vypravování. Vážně jsme toho měli hodně společného. "Můj otec mě miloval, ale matku...nikdy se přest to nepřenesl." Zašeptsls jsem. "Když mě unesli, i já musela procházet výcvikem. Vycvičil mě nájemný vrah. Chtěl ze mě mít svého nástupce. Chtěl abych zvládla naprosto cokoli. Ukrást komukoli cokoli za bílého dne." Vyprávěla jsem svůj příběh a pak vytáhla stránku, kterou si Fen'lin vytrhl z knížky, kterou jsme psk zničili, abych mu ukázala, že toho schopná jsem a zvládnu to. "Pak po mě chtěl, abych zabila. T..to jsem nedokázala. Využila jsem všechno, co mě naučil sbych mu unikla a když jsem se nevrátila, poslal za mnou lovce. Utíkala jsem jim dlouho. Hodně dlouho." Pokračovala jsem. "Ale nakonec mě stejně chytili. To byl jeden z prvních momentů kdy jsem se proměnila. Nejspíš. No a...teď jsem tady." Zašeptala jsem jednoduše nakonec. Čekala jsem, že mi to bude nepříjemné, ale bylo vlastně jaksi ulehčující o tom někomu říct. Po tom, co mi řekl o sobě můj obdiv k němu vzrostl. Věděla jsem alespoň trochu jak těžké to pro něj muselo být. A pak mi došlo co vlastně řekl o mém mistrovi. "Nech ho být. Za pár měsiců...nebo let na mě zapomene." Zamumlala jsem a mávla nad tím rukou. Ano...byla pravda že bych ho nejraději sama zabila, ale ještě pred tím bych mi dělala to co on mě. Ale..vlastně mi za to nestál.

Vyprávěla mi svůj příběh a měl jsem stále větší chuť toho bastarda roztrhat na malé kusy. Další sobecký člověk, který hledí jen na své zájmy a světu by bylo bez něj lépe. Vytáhne stránku z knihy, prvně jsem si myslel, že je to ta její, ale když si všimnu, že je to ta má, překvapeně se na ni podívám. Byla vážně dobrá a byl jsem celkem zvědavý, co všechno dokáže, budu si ale muset počkat, až se její noha uzdraví. I tak jsem si ale byl celkem jistý, že by pořád mnoho zvládla, kdyby to situace vyžadovala.
"Jsi vážně dobrá, ani jsem si nevšiml, že ji nemám," podotknu s úsměvem, natáhnu se a stránku si vezmu zpátky. Měla můj obdiv, prošla si mnohým a pořád se dokázala usmívat a užívat si života. Teda doufal jsem v to, alespoň na to vypadala, ale znal jsem ji teprve chvíli. Jednou rukou ji obejmu kolem ramen a přitáhnu ji k sobě.
"Děkuji, že ses mi svěřila... Jsi si ale jistá? Mohla by jsi mít od něj pokoj a abych pravdu řekl... Mám chuť toho bastarda zabít," zavrčím nepřátelsky, poté se ale rychle uklidním. Co to do mě vůbec vjelo? Proč ji tak chráním? Přišlo mi to ale jako správná věc a možná nad tím moc přemýšlím. Každopádně jsem jí mohl pomoci i jinak, než jí jen trénovat. Byla osamělá a to jsem mohl změnit. Přeci jen často jsem se v Atrei nudil a za tu krátkou dobu co jí znám se toho událo hodně. Určitě se s ní nebudu nudit. Pousměji se a na chvíli zavřu oči. Byl tady klid a cítil jsem se bezpečně, což... Bylo zvláštní, většinou jsem byl v přítomnosti ostatních lidí paranoidní a ostražitý a lidi, kterým jsem věřil a cítil se s nimi bezpečně bych spočítal na prstech jedné ruky.

"Taky ses mi svěřil...a já si toho vážím." Pousmála jsem se a když mě objal kolem ramen, přitulila jsem se k němu. Byl to zvláštní pocit bezpečí. Pocit...který jsem nedokáala popsat. Snad jako bych měla staršího brášku, který se o mě stará. "Ja vím že ano..." zacala jsem s odpovědí na to, že ho cjtěl zabít. "Ale...vlastně mu vděčím za to čím jsem. Bůh ví, co by se stalo kdyby mě neunesl." Zamumlala jsem. "Třeba bych tu nebyla. Nepotkala tebe." Dodala jsem potichu. Přivřela jsem oči a ospale zívla. Dopadla na mě únava jako blesk z čistého nebe. "J..já...mohla bych tě poprosit ještě? Pomohl bys mi dostat se do postele? Už je vážně pozdě." Špitla jsem. "Ale jestli chceš dole pod mým pokojen jsou dva pro hosty klidně...tu můžeš přespat....ale pochopím, kdyby se ti nechtělo. Byl to jen..návrh" Najednou jsem znejistěla a koukla na něj s prosbou v očích. Když jsem chtěla, stačily mi vázně oči, abych řekla všechno pouhým pohledem, aby se ve mě dalo číst jako v otevřené knize.

Přitulí se ke mně, pousměji se a zavřu oči. Poslouchal jsem její hlas, měla zajímavou myšlenku. Všechno zlé je pro něco dobré. Měla pravdu, nepotkali bychom se, kdyby se jí nestalo to, co se stalo. Nakonec váhavě přikývnu, ale stále jsem měl chuť toho bastarda roztrhat. Povzdechnu si a podívám se na Mirys. Vypadala rozpačitě a viděl jsem, že opravdu chce, abych zůstal. Natáhnu volnou ruku, rozcuchám jí s úsměvem vlasy a poté ji opět zvednu do náruče a vydám se do jejího pokoje. Cestu už jsem naštěstí znal. Uložím ji do postele a přikryji peřinou, tak, jak jsem to dělával své mladší sestřičce. To je možná ono. Mám chuť ji chránit a opatrovat, protože je pro mě jako sestra! Pousměji se, znovu jí rozcuchám vlasy a poodstoupím.
"Jen si odpočiň, kdyby se cokoliv stalo, stačí zavolat, budu dole," řeknu potichu a vydám se ke dveřím.
"Dobrou noc, Mirys," zašeptám, zhasnu světlo a zavřu za sebou dveře. Měl jsem namířeno do jednoho z pokojů pro hosty a plánoval jsem tady přespat. První by ale možná bylo dobré najít koupelnu a smýt ze sebe krev...

"Hele...tohle by sis uz mohl odpistit!" Zasmála jsem se a pak se ho zase chytila kolem krku. "Děkuju..." Špitla jsem a pousmála se, když mě uložil do postele. Hned mě napadla myšlenka, že bych se měla jít umýt, ale to počká do rána. "Dobře, a děkuju." Pousmála jsem se a zavřela oči. Netrvalo mi ani minutku, a už jsem spala.

Potichu jsem procházel domem, dokud jsem nenarazil na koupelnu. Po rychlé sprše mi bylo mnohem lépe a podaří se mi z mého trička a mikiny dostat většinu krve. Nechám je uschnout v koupelně a poté se vydám do jedné z ložnic pro hosty, kde se natáhnu do postele. Všude v domě bylo velmi příjemně a útulno, proto jsem také rychle usnul.
Posadím se na posteli a protáhnu se, bylo brzy ráno a cítil jsem se odpočatý. Vyhrabu se z postele a zadívám se na rány, které se již hojily a vypadaly několik dnů staré. Netušil jsem, jestli rány byly dostatečně hluboké, aby zanechaly jizvy, ale ty by se stejně ztratily mezi těmi všemi ostatními. Vydám se do pokoje Mirys, abych se podíval, jestli už je vzhůru a popřípadě ji někam odnesl, nebo jí pomohl.

I já vstávala brzy. Probudily mne už první sluneční paprsky, takže než se Fen'lin vzbudil, dobelhala jsem se do koupelny a dopřála si horkou vanu. Kotník mě už tak moc nebolel akdyz jsem si ho po koupeli opět obvázala, dokázala jsem s ním už i tak nějak chodit. Oblékla jsem se a šla pomalu dolů. I teď jsem chodila skoro neslyšně a možná tedy i částečně proto jsem dole pod schodama do Fen'lina vrazila, když chtěl jít za mnou nahoru. "Dobré ráno." Zarazila jsem se trochu, ale usmála se. Měla jsem co dělat, abych udržela pohled na jeho očích a nesjela k nahé hrudi, kterou měl krásně vypracovanou. "Ehmm...dáš si snídani?" Zeptala jsem se rozpačitě.