Fen'lin a Mirys

Zničeho nic na Fen'lina vyskočím. Jeho zavrčení pantera jen víc vyprovokovalo. Zabořil Fen'linovi drápy jedné packy do boku a vyceněné zuby mu předváděl nebezpečně blízko u Fen'linova krku. Tiše táhle zavrčel a už se chystal kousnout, když jsem si prodrala v mysli cestu k vládě nad svým tělem. Ať už vypadalo jakkoli-pořád bylo moje! Patřilo mě! Uskočila jsem od Fen'lina a stáhla se do temného rohu, kde jsem se snažila zůstat u vlády a nepouštět pantera.

Vyskočí po mě, automaticky namířím drápy proti břichu šelmy, abych jí rozpáral břicho a okamžitě ji zabil. Nakonec se však zarazím a připomenu si, že je to mladá dívka. Stočím drápy tak, abych jí neublížil a poté ucítím ty její ve svém boku. Natáhnu druhou ruku pod její krk, aby se nemohla přiblížit ostrými tesáky a držím si ji dál od těla. Najednou však uskočí a panter se stáhne do rohu. Zůstanu stát na místě a jen ji tiše sleduji.
"Mirys?" zeptám se nakonec, dřepnu si a nechám své drápy zmizet. Chtěl jsem aby věděla, že ji neublížím.

Zakňučela jsem a snažila se v tom rohu schovat. Zase jsem někomu ublížila. Ale pak jsem zaslechla své jméno. Upřela jsem své čistě modré oči na Fen'lina, který se na mě díval. Kníkla jsem znovu a natiskla se ještě víc do rohu.

Tiskla se ke stěně a tiše kňučela. Pomalu se narovnám a ostražitě se k ní rozejdu.
"Všechno je už dobré, neublížím ti," zašeptám zcela klidně a znovu si dřepnu jen kousek od ní. Byl jsem ostražitý a připraven se kdykoliv bránit, snažil jsem se to však nedat najevo a působit co nejklidněji. Díval jsem se na ni a čekal, jestli se uklidní a přemění zpátky, nebo jestli zaútočí.

Zavrčela jsem, když se přibližoval a vycenila zuby. Ale pak jsem se natiskla na zem a zase kňučela. Problém byl ten....že jsem neměla ani páru, jak se proměnit zpět.

Vrčela a cenila zuby, to mě však nijak neodradilo, naštěstí nezaútočila, místo toho se natiskla na zem a působilo to tak, že se bojí. Pomalu k ní natáhnu ruku a lehce ji pohladím po hlavě. Proč se nepromění zpátky? Po chvilce mi to docvakne, tohle je její první vědomá přeměna, co když neví jak?
"Zavři oči a představ si před sebou svoji lidskou podobu a poté, jak se pomalinku měníš na člověka," řeknu jí. Neměl jsem ani páru, jestli to bude fungovat, ale takhle jsem se měnil já z démoní do lidské, třeba to bude fungovat i u ní?

Ucukla jsem ouškem ale po očku ho pořád sledovala. Snažil se mi pomoct... I po tom, co jsem na něj zaútočila, se mi pokoušel pomoct. Zavřela jsem tedy oči a udělala, co mi radil. Tentokrát byla proměna pomalá a postupná podle toho, jak jsem si představovala jednotlivé části svýho lidkýho těla. Ale zůstal mi čumák i ocas a jedna tlapa pantera. Cítila jsem, že to ještě nejsem úplně já, ale i tak jsem po zaváhání koukla na Fen'lina smutně a vyděšeně.

Začne se pomaličku měnit, ale jen po částech a ne úplně. No, alespoň to fungovalo, je to dobrý začátek... Konečně se na mě podívá a v jejích očích se zračil strach a smutek. Znovu k ní natáhnu ruku a lehce jí rozcuchám vlasy.
"Žádný učený z nebe nespadl, naučíš se to, neboj," řeknu jí povzbudivě, postavím se na nohy a natáhnu k ní ruku, abych jí pomohl na nohy.

Povzdechla jsem si a zamračila se, když mě rozcuchal. Zvedla jsem se s jeho pomocí na nohy a rozhlédla se, ale pohled mi skončil na jeho boku. Pomalu se mi vrátila má tvář. "J-Já..se m-moc om-louvám." Vysoukala jsem ze sebe s pohledem přikovaným k jeho zranění. Skousla jsem si ret a ani si neuvědomila, že mi zmizel i ocas i ta tlapa.

Pomůžu ji na nohy, ona se však hned podívá na můj bok a vykoktá omluvu. Podívám se na stejným směrem, doteď jsem to ignoroval, trochu to bolelo, ale co. Nebylo to nijak extra hluboké a už z toho ani netekla krev. Ale to tričko je na vyhození...
"To je v pořádku, zahojí se to rychle a skoro to nebolí," řeknu a pousměji se. Všimnu si, že jí zmizí ocas i tlapka a zůstane i čumák.
"No vidíš, už jsi skoro zpátky v normálu, ještě počkáme, až ti zmizí čumák a můžeme odsud vypadnout..."

Dívala jsem se mu na tu ránu, než nezačal o mém čumáku. Sáhla jsem si na něj a zamračila se. "Achjo..." Povzdechla jsem si a schovala ho za dlaněmi. "A kdy to zmizí..." Kníkla jsem a snažila se myslet na své rty a svůj nos.

Zakryje si čumák a zamračí se. Chtěla aby jí čumák zmizel a začala se soustředit.
"To je na tobě, bohužel ti s tímto nemůžu nijak pomoci, musíš se to naučit ovládat sama," odpovím a pozorně ji sleduji. Po chvilce se zcela změní na člověka, takže to zvládla.
"Učíš se rychle," řeknu a otočím se k ní zády. Nechtěl jsem tady zůstávat moc dlouho, tohle bylo teritorium upírů a často sem chodili lovit. Navíc sem chodili i drogoví dealeři prodávat své zboží a na ty jsem taky zrovna narazit nechtěl...
"Půjdeme?" zeptám se, ale rozejdu se pryč, aniž bych čekal na odpověď.

Prohmatala jsem si nos, abych se ujistila že je můj a pak koukla na Fen'lina a přikývnu. "Jo jdeme." Špitla jsme a šla za ním. Ještě jsme to tu moc neznala a nechtělo se mi u toho popelu zůstávat. Měla jsem furt takový divný pocit.

Vypadalo to, že se konečně uklidnila a tak jsme odsud mohli vypadnout. Jen jsem doufal, že se po cestě nic nestane, opravdu jsem z tohoto místa neměl moc dobrý pocit...
"Jsi v pořádku?" zeptám se Mirys a otočím se na ni. Neviděl jsem žádné zranění, ale člověk nikdy neví.

Přikývla jsem. "Jsem, vyvázla jsem jen se škrábanci." Zamumlala jsem jako bych jich na těle neměla víc než dost. "Co ten tvůj bok?" Zeptala jsem se a prohlédla si ho, jestli neuvidím i další zranění.

"Jak už jsem řekl, jsem v pořádku. Je to jen škrábanec... Jsem zvyklý," odpovím ji a prohlédnu si ji. Doufal jsem, že ty její "jen škrábance" nejsou něco vážného... Proč mi na tom vůbec záleží, mohlo by mi to být jedno. S povzdechem si prohrábnu vlasy a otočím se na Mirys.
"Nechceš pomoct s těmi tvými schopnosti? Já jen... Pokud se omylem přeměníš v blízkosti lidí, nedopadne to dobře," nabídnu a zase se pro jistotu zaměřím na cestu, abych do ničeho nevrazil.

Trochu mě to překvapilo, že mi to tak otevřeně nabídl. Ještě když jsem na něj nebyla zrovna přívětivá, když mi oznámil že je démon. Trochu jsem se zastyděla za svoje chování a dívala se na něj. "N..no jo, to máš pravdu." Zamumlala jsem sklesle. "A ty bys snad chtěl?" Zeptala jsem se trochu překvapeně.

Uzná, že mám pravdu, ale nepřijme moji nabídku.
"kdybych nechtěl, nenabízím ti to," odpovím jí stručně a poté se zamyslím. Kde by bylo nejlepší trénovat? Nemůžeme být někde mezi lidmi tak asi les? I když, teď trochu předbíhám, ani nepřijala moji nabídku.
"Chápu, pokud mi nevěříš kvůli tomu co jsem zač..." řeknu nakonec s povzdechem.

Přemýšlela jsem nad tím, ale jak jsem mohla nepřijmout? Pomáhal mi už teď. Zarazila jsem se, když řekne: "Chápu, pokud mi nevěříš kvůli tomu co jsem zač..."
Rychle ho chytím za předloktí, ale něžně. "N..ne tak to není. Stydím se za svoje chování. Hlavně když jsi mi prozradil že jsi démon. Neměla jsem tě odsuzovat." Špitla jsem a dívala se mu upřímně do očí. "Byla bych moc ráda, kdybys mi pomohl trénovat." Pousmála jsem se opatrně.

Najednou mě chytí za předloktí, otočím se na ni a zvědavě si ji prohlížím. Její slova mě donutí pousmát se, to bylo od ní milé..
"Děkuji, ale nemusíš se stydět. Máme jakousi pověst a bylo by bláhové mi ihned věřit," odpovím a volnou rukou jí rozcuchám vlasy.
"Fajn, tak domluveno, pomůžu ti trénovat, jsem celkem zvědavý na to, co umíš," řeknu s úsměvem, "můžeme začít kdykoliv a trénovat budeme nejspíš v lese, tam to bude nejbezpečnější," dodám.

"Ale tohle by sis už mohl odpustit! Nejsem malý děcko." Zasmála jsme se, když mě zase rozcuchá. Jen rychle si vlasy upravím a koukám na něj. "No..tak co umím ti můžu říct rovnou-nic." Pokrčila jsem rameny. "Vyrůstala jsem mezi lidmi, neměla jsem páru, že něco takového jako já nebo ty vůbec existuje." Řekla jsem prostě a šla s ním zase dál.

"Pro mě ano," odvětím. Mohlo jí být kolik? Kolem dvaceti? Přikývnu, vypadá to, že jí toho bude moct naučit mnohem více, než jen sebekontrolu. Bude se o sebe muset umět postarat. Tohle město, tento svět je nebezpečný.
"To nevadí, začneme od začátku... Pokud budeš mít jakékoliv otázky, rád ti je zodpovím. Jinak s tréninkem můžeme začít hned zítra, co ty na to?" zeptám se.

"Nejsem! Kolik že ti je? Pane strášně dospělácký." Zasmála jsem se a strčila ho. "Ja nevim, žádná otázka mě nenapadá." Zamyslela jsem se. "Do čeho se budu moct proměnit?" Zeptala jsem se.

Zaprotestuje a se smíchem do mě strčí. Pousměji se, rozhodně se uklidnila a už mi trochu více důvěřovala, to bylo dobré znamení.
"Skoro tisíc let," řeknu a dětinsky na ni vypláznu jazyk. No co?
"Zvěromágové mají většinou tři proměny, na dvě budeme muset ještě přijít, ale může to být jakékoliv zvíře," odpovím a pokračuji v cestě. Pomalu jsme se dostávali do více obydlené části Atrei a tedy i do té bezpečnější.
"Kam máš teď namířeno?" zeptám se jí.

"Cože? Tisíc? Jak...?" Zeptala jsem se překvapeně a třeštila na něj oči. "Tak dobře..to pro tebe jsem mala holčička." Priznala jsem . "Já..no nevím. Je dost pozdě asi, ale..já nejsem unavena takže nevím." Zašeptala jsem.