Fen'lin a Mirys

Byla jsem zticha, ale v duchu mu děkovala. Věděl, nebo možná jen tuši, že to chci mít co nejdřív z krku a tak si pospíšil a pak se už vydal rychle ke dveřím. "Děkuju..." Zašeptala jsem, než za sebou zavřel dveře. Slíbila jsem si, že mu všechno řeknu - naprosto všechno. Ale až zítra. Abych se na to stihla připravit. Rozechvělýma rukama jsem si nyní sundala obvaz na stehně a pak se svlékla do naha a vlezla si do vany plné horké vody. Kohoutek jsem už zavřela a teď si jen pomalu sedala a zatínala zuby palčivou bolestí ve všech ranách, které jsem utrpěla od toho démona. Bolelo to všechno tak moc, ale já si nepřipouštěla žádné výkřiky bolesti, ani vzlykání. Jen tichá slova, u kterých jsem neznala ani význam, ale znala jsem je. Věděla jsem, že je znám.

Chvíli zůstanu stát za dveřmi, než se s povzdechem vydám do přízemí do koupelny. Také jsem potřeboval sprchu. Sundám ze sebe oblečení a také obvazy, které mi dali doktoři. Byl jsem rád, že jsme odtamtud vypadli, kdyby znovu viděli mé rány, netušili by, co si myslet o mojí rychlé léčbě. Špatně by se to vysvětlovalo. S povzdechem si napustím vanu a chvíli si vychutnávám horkou vodu. Byl jsem rád, že Mirys měla všechny pokoje a dokonce i koupelnu vybavenou pro hosty a bylo tady vše, co bych mohl potřebovat. Umyji si ještě vlasy a poté vylezu ven. Byl jsem zvyklý spát jen v kalhotách a Mirys to nejspíš bude muset přežít... Zadívám se ještě na mé rány na hrudníku, které šly jako jediné vidět spolu s mnoha jizvami. Kousanec od pantera byl již téměř zahojen, zatímco ty od démona se pěkně hojily. Rozhodně ty rány vypadaly lépe než ty od Mirys. Tiše si povzdechnu, v tuto chvíli bych si to s ní rád prohodil. Chtěl jsem, aby byla zase zdravá, vyléčená a já si musel projít tím zdlouhavým hojením... Vzpomenu si na rituál z vytržené stránky, ten by ji měl poskytnout všechny mé schopnosti, včetně regenerace... Rychle ale tuto myšlenku zavrhnu a s povzdechem se vydám po schodech nahoru. Hodlal jsem počkat za dveřmi, dokud Mirys nebude potřebovat moji pomoc a když už jsem u toho, mohl bych zajít do jejího pokoje pro nové obvazy...

Pořádně jsem se vykoupala a umyla si i vlasy. Ještě chvíli jsme ve vaně jen tak ležela, než jsem vodu vypustila a z vany s ostrou bodavou bolestí vylezla. Osušila jsem se a prohlédla si své rány. Vypadaly celkem dobře. Na to, že byly tak hluboké a doktoři mi je museli sešít. Znechuceně jsem od toho odvrátila pohled. Připadala jsem si jako hadrová panenka, kterou někdo roztrhl a tak ji museli sešít. Přepadl mě zuřivý vztek. Nenáviděla jsem to. To, že na mě kdokoli sahal nebo mě sešíval. Ať už se mi snažil pomoci nebo ne. Prostě jsem to v tuhle chvíli nenáviděla ještě víc než normálně. Popadla jsem malou odkládací skříňku, či poličku nebo jak to jen nazvat a mrštila s ní o zem. Cítila jsem jak ve mě vře krev. Až tehdy jsem pochopila, že se mě pokusil zmocnit panter uvnitř mě. A to jsme byla v lidské podobě. Posadila jsem se pod umyvadlo, na chladné kachličky a zhluboka dýchala. Nevěděla jsem, jestli Fen stojí za dveřmi a čeká na mě, nebo ne. Každopádně jsem byla zahalená jen ručníkem kolem těla a snažila se pantera uspat.

Čekal jsem za dveřmi, když se najednou ozvala rána. Prudce sebou trhnu, přiskočím ke dveřím a ruku položím na kliku, poté se ovšem zarazím.
"Mirys?" zavolám naléhavě, ale po pár vteřinách se zavrčením otevřu dveře. Rozhlédnu se po místnosti, na zemi ležela rozbitá skříňka a pod umyvadlem seděla Mirys, jen v ručníku. Lehce zčervenám a svůj pohled "přilepím" k jejímu obličeji. Zhluboka dýchala a měla soustředěný výraz.
"Mirys," zašeptám už klidněji, když uvidím, že je v pořádku a udělám k ní pár kroků. Vypadalo to, jako by zápasila sama se sebou a já si po chvíli vzpomenu na pantera. Zamračím se, jestli se promění, bůh-ví co jí to udělá s ranami, musím ji nějak uklidnit.
"Mirys, klid, nic se neděje, jsi v bezpečí a jsem tady..." řeknu konejšivým hlasem, zůstanu ale klečet kousek od ní, abych jí dal dostatek prostoru a necítila se jako zvíře uvězněné v kleci.

Výhružně jsem zavrčela, když se přibližoval, ale jen tichounce. Nechtěla jsem mu ublížit. Bála jsem se ale, že se neovládnu. Zavřela jsme oči, abych se lépe a dříve uklidnila, ale nepomáhalo to. Zaslechnu zase jeho hlas. Opakoval moje jméno. Jen mé jméno ale jen v mé hlavě. Zadívala jsem se mu do očí a panenky se mi roztáhly. Najednou jsem si vážně připadala v bezpečí a tak jsem se docela rychle uklidnila. "J.já jsem-jsem v pořádku." Vysoukala jsem ze sebe a rychle si přitisknu ručník k tělu blíž. "Nevím, co mě to popadlo." Zamumlala jsem omluvně.

Zavrčí na mě, ale nepohnu se, zůstanu na místě a jen ji tiše sleduji. zavře oči a po chvíli si všimnu, že se uklidnila. Pousměji se a sednu si vedle ní na zem. Zadívám se do stropu a lehce zavrtím hlavou.
"To nic, neomlouvej se. Panter? Dávej si teď pozor, nevím, co by to udělalo s tvými ranami, kdyby ses proměnila," řeknu potichu a pořád se snažím o uklidňující tón. Netušil jsem, jestli to pomáhá, ale za zkoušku nic nedám.
"Dneska toho bylo dost... Postaráme se o tvé rány a půjdeme spát, dobře?" zeptám se s úsměvem, stále však nespouštím oči ze stropu. Měla na sobě jen ručník a nechtěl jsem, aby se cítila nepříjemně, kdybych se na ni díval.

Přisunul se ke mě a díval se do stropu. Tiše ke mě mluvil, což působilo hodně uklidňujícím dojmem. "Cítím se jako hadrová panenka, kterou museli sešít." Zašeptala jsem smutně a schovala se k Fenovi. Natiskla jsem se na něj smutně a ignorovala všechnu tu bolest při tom, jak se mi napínali stehy.

Přitiskne se ke mně s tím, že se cítí jako hadrová panenka, kterou sešili. Tiše si povzdechnu a lehce ji k sobě přitisknu, už jsem chápal co se děje a netušil jsem, co říct.
"Vím, že je to nepříjemné, ale zase budeš v pořádku, stehy ti zase vytáhnou," zašeptám a raději vynechám tu část: zbude jenom jizva. Měl jich dost i tak a ty nikdy nezmizí. Moje po stovkách let vybledly natolik, že byly vidět jen pod silným světlem, ale její nikdy nezmizí, nebudou mít na to dost času. Pohladím ji po vlasech a zůstanu tiše sedět vedle ní, dokud se neuklidní.

"Do mých osmi let mě vychovával otec..." Zašeptala jsem ale neodtáhla se. "Svým způsobem mi nikdy neodpustil, že jsem zabila matku. Snažil se na mě být hodný, snažil se mě milovat. Ale v jeho očích jsem nikdy nebyla jeho dcera. Nevím proč se ke mě tak choval, nic méně do mých osmi se vážně snažil. Dával mi hádanky, které jsem milovala, vymýšlel si bizardní příběhy o mém původu, o mé krvi i o tom, kdo je má matka." Zašeptala jsem a měla oči zavřené, abych si to lépe vybavovala. "K mým osmím narozeninám mi daroval náhrdelník. Vypadá stejně jako mé znamení na pravé lopatce. A patřil mé matce. Bylo to to poslední, co mi po ní zbylo. A vlastně i po něm, protože o pár dnů později ho zabili a mě odvlekli nájemní vrazi. Pod výhružkami, že mě zabijí mě začali cvičit. Bylo mi krátce osm let. Začali mne učit to, co se děti učí ve škole. Používali k tomu zprvu jen pohlavky. Něčemu se věnovali déle, něčemu méně, ale za dva roky jsem uměla to, co lidé s maturitou. V průběhu toho mě začínali učit i ostatním věcem. Čím starší jsme byla, tím hůře jsem se učila novým věcem, nebo to si mysleli oni. Proto mi můj 'mistr' platil hodiny tance, gymnastiky, hry na klavír...vlastně skoro všechno. V mých deseti letech jsem v tom musela vynikat. Ve všem a proto v den mých narozenin mi dali takový test. Test ze všeho možného. Byl to dlouhý den. Vše jsem zvládla bez zaváhání, bez jediné chybičky a byla jsem na sebe hrdá. Když jsem dokončila i poslední zkoušku toho dne vzal mě můj mistr poprvé do sklepení a daroval mi ránu bičem za každou zkoušku, kterou jsem zvládla bez chyby, ale to mu nebylo dost. Chtěl abych v tom byla víc, než jen dobrá. Víc než jen výborná. Chtěl prostě víc než dokonalost. Brečela jsem. Při každé ráně bičem jsem brečela víc a víc. Když skončil uvolnil mi pouta a vrazil mi facku, jako ještě nikdy se slovy 'Jestli ti příště ukápne jediná slza, dostaneš dvojnásobek'. Donutil mě tím trénovat dlouho do noci, v mém osobním 'volnu'. Od té noci se ale můj výcvik změnil. Do té doby mě v podstatě učili, jak být okouzlující slečnou, které nikdo neodolá. Ale od té doby mě učili být necitelnou věcí. Zbraní, ztělesněním smrti. Naučili mě zacházet se všemi zbraněmi. Naprosto všemi, které jen tento svět zná. A když jsem po roce tvrdého tréninku jedinkrát minula cíl vrženou dýkou - rána bičem. Když jsem jedinkrát zaváhala v souboji s meči - rána bičem. Takhle to bylo u všeho. A vše mi vyplatil v den mých narozenin, jedenáctých. To bylo po druhé, co mě nechal bičovat, ale já se po nocích bičovala sama. Jednou do měsíce, jsem sama, aniž by o tom někdo věděl pocítila bolest biče. Nutila jsem se mlčet, nevzlykat...nebrečet." Šeptala jsem potichu, do posvátného ticha, svůj příběh. Oči jsem měla skleněné, ale po tváři mi nestekla jediná slza. Zhluboka jsem se nadechla a rozechvělým hlasem pokračovala. "Když mě pak tedy podruhé bičoval můj 'mistr' byla jsem připravená a nevydala ze sebe jedinou hlásku. Bylo mi jedenáct let a dokázala jsem to, co nikdo jiný v mém věku. V ten okamžik na mě byl 'mistr' hrdý, jestli se to tak dá říct. Když skončil, zašeptal mi do ucha: kdyby ti ukápla slza, dostala bys dvakrát tolik, kdybys jedinkrát vykřikla, zakázal bych léčitelům pomoct ti. S tím odešel a mě se tedy milostivě mohli chopit schopné léčitelky, díky kterým na zádech nemám tolik jizev. Další rok, probíhal stejně jako ten minulý a o mé dvanácté narozeniny následovalo to samé. Kdyby proti mě postavil kohokolik s kým jsem trénovala, zvládla bych ho přemoci lehce. On se proti mě ale postavil sám. Kdybych mu ublížila byť jen škrábancem na jeho rameni, vysloužila bych si krutější trest, než bičování. Kdybych ale prohrála nechal by mě zabít. Proto jsem si vybrala tu první možnost, protože třetí, nezranit ho a přesto vyhrát, pro mě byla v té době vzdálená jako je měsíc od země. Nechal mě vyhladovět a pak mě předhodil pěti mužům, kterým slíbil dost za to, že mě odzbrojí. Chtěl mě přinutit, abych první já zabila je. Neudělala jsem to. Nemohla jsem. Věděla jsem, co je to za člověka a pokud ho alespoň trochu znali i oni, věděli, že by je sám zabil, kdyby neuspěli. Povedlo se mi je zranit, což mi umožnilo vypořádat se s nimi postupně. Ten den jsem u sebe měla jednu jedinou dýku. Můj 'mistr' mi vždy dával na výběr. Buď to nejhorší, co si dovedu představit, nebo smrt. Nenáviděla jsem ho. Když mi bylo dvanáct, učil mě poznávat nejrůznější jedy, vymýšlet úniky a lsti. Naučil mě přemýšlet o všem různě a ne jen jedním způsobem. Také mě učil používat zbraně druhou rukou. Donutil mě zlomit si levou, kterou jsem používala do té doby, abych opravdu používala pravou. Při mých třináctých narozeninách mi přidal další test. Postavil přede mě deset pohárů s vínem a různými jedy. Musela jsme je poskládat od nejprudšího a nejsmrtelnějšího po nejslabší. Ten nejslabší způsobil bezvědomí po dobu dvou dnů. A právě ten mě donutil vypít, abych prokázala svou sebedůvěru. Další rok výcviku se o nic moc neměnil. Učili mě používat všechno dohromady v různých situacích. Realných situacích. Třeba jsme se procházeli městem a on jednomu z jeho mužů poručil, aby mě chytil dřív, než se stihnu vrátit do 'tvrze'. V den mých čtrnáctých narozenin mi uložil jedinou zkoušku. Vyhledat muže a zabít ho. Ten den jsem se mu ztratila a utekla." Vydechla jsem poslední slovo, jako kdyby mě znovu zalil ten pocit nekonečné svobody, jako ten den, kdy se mi podařilo uniknout jeho bystrým očím. Opatrně jsem pohlédla do Fen'linvých očích a čekala na jeho reakci.

K mému překvapení mi začne vyprávět svůj příběh, celou dobu jsem ji držel v náručí, zatínal zuby a snažil se nevrčet. Ten chlap se mi znechutil natolik, že jsem od této chvíle věděl, že ho musím najít. Musí poznat, co je to strach a bezmoc. Najdu si ho, stanu se jeho nejhorší noční můrou a poté ho zabiji. Cítil jsem silnou krvelačnost, větší než snad v celém životě, ale donutil jsem se uklidnit. Mirys mě potřebovala a musel jsem být klidný. Nepomůže ji, když začnu vyvádět a tak se párkrát zhluboka nadechnu a když domluví, podívám se jí do očí. Má tvář byla klidná, neprozradila jedinou emoci, ale v mých očích se zračil obdiv, pochopení, soucit a vztek.
"Mirys..." vydechnu, neschopen ještě pár vteřin vydat ze sebe něco jiného. Musel jsem vstřebat všechno, co mi řekla. Všechna ta zvěrstva, které ji udělali. Znovu se zhluboka nadechnu a přitisknu ji k sobě ještě víc.
"Už nikdy ti neublíží, nenechám ho," vydechnu nakonec.

Vzpomenu si, že jsem zapomněla říct jednu další jeho techniku, jak mě...vylepšit. "Ten poslední rok...jsem vždy pár týdnů byla bez jednoho smyslu, abych se naučila více vnímat ostatní." Zamumlala jsem ještě, než mě k sobě přitiskne. Bylo vidět, že celou dobu potlačuje tu jeho část, která by ze mě vymámila, kde ho najde a hned ho zabila tím nejohavnějším způsobem, který si kdo dokáže představit. Rozechvěle jsem se k němu natiskla. "Občas se mi zdají noční můry... Že mě našel." Vydechla jsem potichu. Ty zbylé tři roky jsem Fenovi ještě nestihla dovyprávět, ale cítila jsem se unaveněji, než před vanou, než po jakémkoli tréninku. Rozhodla jsem se mu to dopovědět zítra. "Nejsem žádná květinka, kterou by jen tak někdo zašlápl. Nejsem z cukru, aby mě rozmočil první déšť, který se snese na zem. Nejsem někdo, koho by jen tak něco zlomilo." Zašeptala jsem, i když jsem se při tom přitiskla k Fenovi ještě víc. Byl to první člověk, vlastně démon, které o mě věděl skoro vše. A po zítřku o mě bude vědět drtivou většinu mého života. "Zvládnu to." Zašeptala jsem, po té, co mi slíbil, že mi už můj 'mistr' nikdy neublíží.

Natiskla se na mě ještě víc a já ji ochotně držel v objetí, chtěl jsem, aby se cítila bezpečně a dál jsem ji poslouchal.
"Kdyby tě hledal, bude se muset první dostat skrz mě," už jsem to nedokázal vydržet, hrozivě zavrčím, ale poté se utiším a dále ji poslouchám. Dozvěděl jsem se další hnusárnu, kterou jí udělal a už jsem vážně netušil, co dělat. Velká část mě odsud chtěla v noci odejít a jít na lov, jenže jsem neznal jeho jméno, ani bych netušil, kde ho najít.
"Já vím, že nejsi slabá, Mirys. Jsi silná osoba, silná dívka, prožila jsi toho tolik a stále se umíš usmívat... Nenechala ses zlomit a věřím, že to zvládneš a já ti s tím rád pomůžu. Už nejsi sama a nikdy nebudeš, jsem tady pro tebe, ať už budeš potřebovat cokoliv," zašeptám jí do vlasů. Chtěl jsem z ní vytáhnout jeho jméno, nebo cokoliv, co by mi ho pomohlo najít, ale teď na to nebyla správná doba... Mirys vypadala unaveně a potřebovala se prospat. Kdyby na sobě neměla ručník, rovnou ji odnesu do postele.
"Děkuji, že ses mi svěřila... Pojď, musíš si odpočinout..." řeknu potichu a povolím své sevření, nijak jsem se však neodtahoval, nechával jsem to na ní.

"Nechci abys mě litoval. Mnoho lidé si prošlo horšími osudy. J-já mám ještě život před sebou. A je na mě, jaký si ho udělám. Ale děkuju." Pousmála jsem se a políbila ho na tvář. "Je to zvláštní, ale příjemný pocit...vědět zase, že na všechno nejsem sama." Pousmála jsem se. Uvědomila jsem si, že jsem si ho oblíbila ještě víc, než jsem myslela prvně. "Půjdu si lehnout...jsem..vyčerpaná." Přiznala jsem s přikývnutím a pousmátím. "Takže radši rychle změňme téma, ať vůbec usnu." Dodala jsem a po chvíli, co povolil sevření, jsem se vyškrábala na nohy a udržela si ručník na svém těle. "Nejdřív bych si ale asi měla zase obvázat ty rány." Zašeptala jsem a vytáhla čtyři obvazy ze skříňky na zdi. Skousla jsem si ret. "Mohl bys...?" zamumlala jsem omluvně a podala mu první obvaz.

Usměji se, jakmile dostanu pusu na tvář a také se postavím na nohy. Na její slova jen mlčky přikývnu, stále mi hlavě zněla její slova a ještě jsem to všechno nějak nezpracoval. Zároveň jsem byl rád za své sebeovládání, tohle bylo po dlouhé době něco, co mě opravdu vyvedlo z míry a donutilo lačnit po krvi. Svou krvežíznivost jsem však potlačil, musel jsem první pomoct Mirys. Musím ji obvázat rány. Vezmu si od ní první obvaz a nechám ji určit, kterou část těla jí mám obvázat jako první. Poté se dám rychle do práce, stál jsem většinu času za jejími zády a snažil se jí ošetřit co nejrychleji a nedotknout se jí na nevhodných místech. Už tam jí to muselo být velmi nepříjemné a já to nechtěl ještě zhoršoval. Nejtěžší bylo obvazování hrudníku, ale brzy mám hotovo a odstoupím od ní.
"Obleč se, počkám na chodbě," řeknu potichu a zavřu za sebou dveře do koupelny. Opřu se holými zády o stěnu a zavřu oči. Zlostně zaskřípu zuby a zatnu ruce v pěst tak silně, že se mi nehty zabodnou do kůže.

Nastavila jsem mu nohu, aby mi mohl jako první obvázat stehno. Dávala jsme si velký pozor, abych byla zahalená dost na to, abych ho nevyváděla z míry tak moc. Bylo to hodně nepříjemné, ale ruce se mi snad uzdraví brzy dost na to, abych tohle zvládala už sama. "Ten nepořádek nechám na zítra..." Zamumlala jsem a přikývla, když mě nechal v koupelně samotnou, abych se mohla obléct. Sáhnu po své noční košilce, která mi sahala do půli stehen a pak jsem pomalu vyšla ven. "Dnes...budeš spát kde?" Zeptala jsem se a snažila se znít tak, aby si mohl skutečně vybrat podle sebe a ne podle toho, co bych si přála já.

Tiše si poznamenám, že si zítra musím přivstat, abych ten binec uklidil a nemusela to dělat ona. Stál jsem na chodbě a poslouchal tiché zvuky v koupelně. Kroky jsem však ani jednou nezaslechl, jako vždycky. Otevřou se dveře a tak se podívám na Mirys, která v nich stála a zeptala se mě, kde budu spát. Pousměji se a místo toho abych odpověděl, ji vezmu za ruku a vydám se k jejímu pokoji. Naznačím jí, aby si lehla. Jakmile to udělá, přikryji ji peřinou a zalezu si k ní.
"Musela ses ptát?" zeptám se nakonec a uvelebím se. Ukradnu si pro sebe kousek velkého polštáře a spokojeně se natáhnu. Bylo mi opravdu jedno, kde budu spát, ale poté co mi řekla o nočních můrách, bylo pro mě jednoznačnou volnou spaní taky. Kdyby mě tady ale vyloženě nechtěla, což jsem si nemyslel už jen kvůli toho, jak se mě zeptala, spal bych nejspíš na zemi před dveřmi...

Pousmála jsem se a šla s ním do svého pokoje. Zalezla jsem si do postele a přikryla se dekou. Pak jsem chvíli sledovala Fena, jak se uvelebil vedle mě. "Chtěla jsem, aby sis vybral podle sebe...ne kvůli mě." Zamumlala jsem, ale pak se k němu spokojeně přitulila a natáhla se přes něj pro složenou deku v rohu postele. "Tumáš." Usmála jsem se, aby se mohl něčím přikrýt a stulená v klubíčku a natisklá k němu, jsem zavřela oči a skoro hned jsme začala usínat.

Ušklíbnu se a nevěřícně zavrtím hlavou. Poznal jsem, že chce abych spal tady, ale přesto se tvářila jakoby nic a dala mi na výběr.
"A já si také vybral podle sebe," řeknu s úsměvem a přikryji se dekou, kterou mi dala. Nechám ji k sobě přitulit a poté se sám pohodlně uvelebím. Mirys rychle usínala, ale já stále přemýšlel o událostech dnešního dne a o tom, co mi řekla. Stále jsem měl vztek, ale musel jsem se krotit. Nakonec si povzdechnu, vyčistím si hlavu a po dlouhé době usnu.
Ráno se naštěstí probudím dříve než Mirys a proto se opatrně vyhrabu z postele, abych ji neprobudil a vydám se uklidit binec v koupelně. Bylo to celkem rychle, zbavil jsem se špinavých obvazů s ještě zkontroloval své rány, které byly takřka zahojené a už mě ani nijak neomezovaly. Poté se vydám do kuchyně usmažit palačinky, doufal jsem, že to stihnu, než se Mirys probudí.

Byla jsem hodně unavený, ale ne fyzicky. Byla jsem unavená psychicky a tak jsem ani ráno nevstala brzy. Spala jsem a spala. Fen mě tedy probudil, když se snažil potají vylézt z postele, ale nevnímala jsem to a znova usnula.

Dosmažím palačinky, namažu je marmeládou, kterou jsem odněkud vyhrabal. Pousměji se a s talířem plným vonících palačinek se vydám po schodech nahoru do Mirysiného pokoje. Otevřu dveře a všimnu si, že dívka stále spí, přestože bylo již dost pozdě. Nejspíš byla opravdu utahaná. Pousměji se a posadím se na postel.
"Mirys?" zašeptám, moc se mi ji nechtělo budit, pokud byla opravdu tak unavená, ale pokud to neudělám, vychladne jí jídlo...

Ucítila jsem neodolatelnou vůni palačinek s marmeládou, která mě donutila vzbudit se. Ale předstírala jsem, že ještě spím, než Fen nepřišel a neoslovil mě. "Hmm...?" Zavrněla jsem a otevřela jedno očko, které jsem na Fena upřela a pak na palačinky. "Vařil jsi?... Abych si na to nezvykla..." Zavrněla jsem a donutila se posadit na posteli. "Palačinky s marmeládou?" Usmála jsem se zářivě a jednu si hned ukradla, abych ochutnala. "Děkuju, jsou výborné." Usmála jsem se a přitulila se k němu. Tak krásně hřál i když venku slunce sotva zahřívalo okolí a vzduch.

S úsměvem jsem ji pozoroval, očividně měla palačinky ráda, protože si okamžitě jednu ukradla.
"Ano, ale nezvykej si, už jsem uvařil snad všechna jídla, která umím," řeknu s úsměvem a talíř opatrně položím na postel tak, abych nezašpinil povlečení. Vařit jsem moc neuměl, s pitím jsem si uměl vyhrát lépe. Také se pustím do jídla, i když to bylo trochu složitější, když se ke mně Mirys přitulila a očividně mě využívala jako osobní topení.
"Jsem rád, že ti chutná," odpovím a pousměji se. Byl před námi nový den a já se nemohl dočkat, až půjdeme k vodě.
"Co takhle pak vzít nějaké jídlo a udělat si piknik u jezera?" zeptám se, opravdu jsem se k vodě těšil a připadal jsem si jako malé dítě.

"Dobře, udělám sendviče." Usmála jsem se spokojeně a pak se odtáhla, když jsem viděla, že se mu takhle jí dost špatně. Seděla jsem u něj, ale kousek dál a jedla spokojeně další a další palačinky. Když jsem dojedla pátou, olízla jsem si prsty a protáhla se. "Byly vážně moc dobré, přímo skvělé." Zavrněla jsem a koukla na hodiny. "To abych začala, abychom stihli dojít k jezeru na oběd." Usmála jsem se a vstala a znovu se protáhla.

Spořádala toho hodně a já byl opravdu rád, že jí chutná. Dojím zbytek palačinek a poté sleduji, jak se protahuje. Chtěla udělat sendviče a já přemýšlel, co bych mohl zatím udělat.
"Mám ti nějak pomoct? Nebo něco udělat?" zeptám se, když mě nic nenapadne a sám vstanu z postele. No, mohl bych si dojít pro tričko, to bych teda udělat mohl. Ušklíbnu se, zvednu špinavý talíř a vydám se ho umýt dolů do kuchyně.

"No..." Zamyslím se, když mi nabídne pomoct. "Mohl bys uklidit ten nepořádek v koupelně." Přiznala jsem a šla s ním pomalu dolů a do kuchyně. Pak jsem si vzala vše co jsem potřebovala a začala dělat sendviče.