Fen'lin a Mirys

Zasmála jsme se při zmínce, že by spíš ten vrah utekl odtud, kdyby přišel. "To máš pravdu." Uchechtla jsem se a tulila se k Fenovi. Ten pocit, že jsem tu nebyla sama byl k nezaplacení. Zavrněla jsem spokojeně a koukala, co dál vybral Fen. Do půlky filmu jsem byla vzhůru a sem tam se zasmála vtipným scénkám, ale nějak tak v půlce jsem začala usínat. Opatrně jsem se opřela o Fena ale nakonec mi klesla i hlava na jeho rameno a já u něj spokojeně spala.

Sledoval jsem film a občas se ušklíbl při vtipných scénkách. Mirys napůl seděla, napůl ležela vedle mě a v půlce filmu si všimnu, že mi spí na rameni. Pousměji se a opatrně nás přesunu tak, že jsme leželi na gauči vedle sebe. Lépe ji přikryji dekou a začnu také pomalu usínat. Film sice dokoukám, ale jakmile vypnu televizi, okamžitě se mi podaří usnout hlubokým spánkem. Doufal jsem, že temná magie už vyprchala a rány se mi do zítřejšího rána zahojí natolik, abych mohl už alespoň trochu normálně fungovat.

Usnula jsem opravdu brzy a proto jsem se tentokrát i brzy vzbudila. Bylo teprve něco kolem páté ráno. Všimla jsem si, že jsme celou noc spali na gauči a doteď ně Fen objímal. Usmála jsem se spokojeně a tulila se k němu. Byl to opravdu krásný pocit, mít někoho jako svého staršího ochranářského bratra, jako Fena. Opatrně jsem vstala, abych ho nevzbudila a šla mu udělat nějakou snídani. Položila jsem mu ji na stolek před gaučem a pak šla trénovat jako každé ráno, tentokrát jsem ale už trénovala něco o dost náročnějšího než byla rovnováha nebo vrhání dýk. Taky to obnášelo víc hluku a tak jsem se tentokrát v místnosti zavřela, abych fena nevzbudila a trénovala různé pohyby, chvaty i jsem trénovala s mečem.

Probudím se celkem brzy a můj pohled okamžitě sklouzne na snídani, která byla na stolku kousek ode mě. Chtěl jsem se pustit do jídla, jenže pak mi dojde, že tady Mirys nikde není. Zavřu oči a po chvilce zaslechnu nějaký hluk. Nedokázal jsem určit, odkud vychází, ale jak znám Mirys tak trénuje. Povzdechnu si a vyhrnu si tričko, abych se mohl podívat na své rány. Temná magie už někdy včera vyprchala a rány se hezky hojily. Už mě nebolely a zřejmě se nemusím bát, že by se znovu otevřely. Spokojeně se postavím na nohy a bosky se vydám za Mirys. Chvíli se snažím najít tajné dveře a po chvilce se mi je dokonce podaří otevřít. Ušklíbnu se a vejdu dovnitř. Mirys se zrovna oháněla mečem a bylo by vážně nebezpečné se přiblížit neohlášený.
"Dobré ráno, smím si zabrat trochu místa? Rád bych si trochu zacvičil," řeknu s úsměvem a začnu se protahovat, abych zjistil, jak na tom moje tělo je.

Dveře od tajné místnosti jsem neslyšela, protože nedělaly téměř žádný hluk a já teď byla hlučnější. Když ale zaslechnu Fenův hlas, hned přestanu a otočím se k němu. Popřál mi dobré ráno a zeptal se, jestli si může zabrat trochu místa. Pobaveně jsem se na něj podívala a uklidila meč do pochvy a odložila ho. Ruce jsem měla zase trochu odřené a to jsem na nich měla obvaz. No jo...nevydržel. Ale já se ani nedivila. "Prosím? To v žádném případě. tvoje rány jsou čerstvější než moje. Když už tak budeš trénovat něco...co není namáhavé." Řekla jsem hned a usmála se. "Nasnídal ses?" Zeptala jsem se zatímco jsem si protahovala prsty. Zase jsem byla zpocená a na pár místech odřená, ale toho jsem si moc nevšímala a sledovala Fena, jak se protahuje. "Chtěla bych ti ty rány ještě dneska radši namazat." Dodala jsem trochu mimo.

Začne hned protestovat s tím, že mé rány jsou čerstvější. Ušklíbnu se a rozejdu se k ní. Sundám si tričko a zadívám se na své rány.
"Čerstvější? Mně připadají stejné, jako ty tvoje a ty už trénuješ!" zaprotestuji s úsměvem. No jo, moje regenerace byla vážně nefér. Když se mě zeptá na snídani, zavrtím hlavou a pousměji se.
"Chtěl jsem trénovat a to nikdy není dobré s plný žaludkem. Nasnídám se potom," odpovím a znovu se začnu protahovat. Rány mě trochu bolely a cítil jsem v nich obvyklý nepříjemný tah, ale nebylo to zase tak hrozné.
"Namazat mi je můžeš, ale jak vidíš, hojí se velmi dobře. Temná magie už vyprchala a tak budu za pár dní jako nový. Jen přibudou jizvy, ale ty se ztratí mezi těmi ostatními..." zamručím, ale poté si povzdechnu a zadívám se na ni.
"Pokud tě to ale uklidní, můžu trénovat svou magii. Stejně se v ní potřebuji zlepšit..." navrhnu. Ale stejně začnu plánovat, že si dám nějakou fyzickou "rozcvičku."

"To vážně není fér." Povzdechla jsem si, když jsem viděla, že je má tak nějak stejně zahojené jako já. Jenže mě se hojily delší dobu. Povzdechla jsem si a přikývla tedy. "Tak dobře, dobře. Smíš tu trénovat." Usmála jsem se smířeně. "A ano za magii bych se přimluvila spíš." Usmála jsem se nevinně a pak přikývla, že mu je pak stejně namažu. Ať už se zahojí i bez té mastičky nebo ne. "Já ještě chvilku budu trénovat a pak se půjdu nasnídat. Takže...snídani si dáme spolu." Uculila jsem se. Takhle alespoň nemohl trénovat tak dlouho to namáhavé. Odstoupila jsem od fena a přistoupila k panákovi, na kterém jsem si cvičila různé chvaty a údery.

"To máš pravdu, není to fér a rád bych si to s tebou vyměnil..." povzdechnu si. Byl bych mnohem radši, kdyby ona byla zdravá a v pořádku a já bych se musel dlouho léčit. Jenže... Nebylo to tak. Nakonec mi tady dovolí trénovat a navrhne, že se nasnídáme spolu.
"Fajn," odpovím s úsměvem a poodejdu do volného prostoru. Začnu s tréninkem a posilováním. Rány mě začnou po pár minutách bolet, ale nevšímám si toho a pokračuji dále. Trénoval jsem asi ještě deset minut, když mi prudce škubne v ráně na břiše. Zašklebím se, ale hned se znovu zatvářím jakoby nic a jen se protáhnu. Raději se procvičím v té magii. Začnu kolem sebe shromažďovat temnou energii a vyhlídnu si hned několik cílů, do kterých se začnu trefovat úzkými jehličkami z temné energie. Nepoužíval jsem moc síly, abych to tady nezničil a dával jsem si pozor, aby mi ta magie neujela směrem k Mir.

Já trénovala ještě chvíli, asi tak půl hodinky. Nechala jsem Fena trénovat a posilovat jak mu bylo libo, aby si nepřipadal zase tak moc omezovaný. Doufala jsem, že ví co dělá a nebude se přepínat - tak jako to dělám s radostí já. Tentokráte jsem vyskočila do vzduchu a nohou zasáhla "hlavu" panáka. Jenže místo toho, abych dopadla zase na nohy jsem klopýtla a vrazila do stěny. Zamračila jsem se a promnula si rameno, do kterého jsem se uhodila. "Myslím, že pro dnešek by to mohlo stačit." Pousmála jsem se pak a sundala si z dlaní poničené obvazy, které jsem vyhodila do koše. "Jdeme na tu snídani, co?" Pousmála jsem se na Fenaa chvíli sledovala, jak využívá temnou magii a energii a co všechno vlastně dokáže. Bylo to úžasné.

Soustředil jsem se na své cíle a manipulaci s magií a málem jsem si nevšiml, že na mě Mirys mluví. Chtěla jít na snídani. Povzdechnu si a nechám temnou magii zmizet.
"Já chtěl ještě procvičit mojí druhou schopnost..." zamumlám, ale rozejdu se k ní a rozcuchám jí vlasy.
"Tak pojďme, magii můžu trénovat i po snídani... Nebo u snídaně" ušklíbnu se a pomalu se vydám ven z místnosti. Ještě jsem si chtěl vyzkoušet jednu schopnost, kterou jsem moc nepoužíval, ale byla celkem dost účinná. Na útok, obranu, nebo k vytvoření pastí. Jen bylo horší ji ovládat, neměl jsem na magii talent. V tomhle směru byl génius Raven. Zajdu si pro snídani, která byla stále na stolku v obýváku a přesunu ji do kuchyně. Hodlal jsem počkat, až si Mirys nachystá tu svoji, než se pustím do jídla.

"Magii můžeš trénovat i..." Chtěla jsem říct, že ji může trénovat i po snídani, ale zrovna to řekl sám. Uchechtla jsem se a pobaveně se na něj dívala. "Přesně tak." Přikývla jsem a pobaveně protočila oči, když mi zase rozcuchal vlasy. "Vypadá to, že tohle je tvá nejoblíbenější činnost." Zasmála jsem se a urovnala si je. Pak jsem za námi zavřela a šla do jídelny. Vytáhla jsem si z ledničky zeleninový salát a sedla si k Fenovi. "Dobrou chuť." Usmála jsem se a dala se do jídla. "Mimochodem, kterou druhou schopnost?" Zeptala jsme se už při snídani.

Přikývne, že opravdu můžu trénovat až pak a protočí oči, když ji rozcuchám. Ušklíbnu se a přikývnu.
"Vždycky jsem to dělal mojí malé sestřičce Miriam... Hrozně jí to štvalo, ale byla hrozně roztomilá, když se zlobila," odpovím a smutně se pousměji. Oba se dáme do jídla a také Mirys popřeji dobrou chuť. Po chvíli se mě zeptá, co za druhou schopnost myslím. Ušklíbnu se a připevním tenkou strunu, která ani nebyla vidět, na misku s jejím salátem a přitáhnu ho k sobě, poté strunu nechám zmizet.
"Tuhle," usměji se a ukradnu jí trochu salátu, než jí misku po stole pošlu zpátky.

Sledovala jsem Fena, jak mi ukradl misku, aniž by se jí dotkl a hned jsem zkoumala, čím si jí přitahuje. "Nevěděla jsem, že tohle umíš." Zasmála jsem se a nechala ho, aby si dal trochu z mého salátu a počkala jsem, než mi misku zase přistrčí. Zase začnu jíst a přemýšlím nad jeho sestřičkou. "Najdeme ji. Slibuju." Pousmála jsem se na něj s nadějí v očích a dojedla. "Můžeš tu schopnost trénovat zatímco umyješ nádobí." Zaculila jsem se a koukala na něj. "Třeba si s ní pomůžeš a nebudeš se muset namočit." Zasmála jsem se provokativně.

Zasměje se s tím, že nevěděla, že tohle umím. Pousměji se a dojím svoji snídani, poté mi řekla, že můžu trénovat u umývání nádobí a že se třeba ani nenamočím.
"Není to telekineze, ale... Možná by to šlo, tak schválně," ušklíbnu se a posadím se na stůl, abych lépe viděl na dřez. Připevním tenký drátek na nádobí a na strop a poté ho zhoupnu do dřezu. Cuknu sebou a pousměji se, když hlasitě zadrní při nárazu a omluvně se na Mirys podívám.
"Pardon, zkusím ho nerozbít..." řeknu a poté zatáhnu za drátek, který byl připevněný na kohoutek, otočím s ním a spustí se voda, kterou nechám levitovat ve vzduchu. Když jí mám dostatek, kohoutek zase zavřu a pomocí drátku se pokusím otevřít jar. Bohužel ho převrhnu, ale trocha vyteče a tak ji smíchám s vodou a prudce ji roztočím ve vzduchu, dokud nevytvořím pěnu. Pomocí drátků zvednu nádobí do vzduchu a začnu ho pomocí mýdlové vody umývat, jakmile je čisté, nechám všechnu vodu spadnout do dřezu. Nádobí teď bylo čisté a dokonce i suché. Opatrně ho pomocí drátků položím na linku a zruším veškerou magii.
"Nejsložitější umytí nádobí v historii," povzdechnu si a pousměji se na Mirys.
"Zkusil bych ho i uklidit, ale... Nebudu riskovat své štěstí i s tímhle," ušklíbnu se, vstanu a schovám ho raději ručně.

Sledovala jsem všechny Fenovi pohyby a to jak se snažil talíře nerozbít. "Ano, byla bych ti vděčná, kdybys to všechno neroztřískal." Přiznala jsem se smíchem a sledovala, jak se mu to daří.
Domyje nádobí a hlesne, že by ho zkusil i uklidit, ale že nechce pokoušet štěstí. Přikývnu. "To je dobrý nápad." Usmála jsem se a šla mu s úklidem čistého nádobí pomoct. "No..ale jsi dobrej." Uznala jsem a usmála se. Ani jeden kus nádobí nezničil a ani nevytopil kuchyň. To jsem ani nečekala.

Dostanu pochvalu a oba se dáme do uklízení nádobí.
"Ani ne, měl bych to mnohem rychleji, kdybych to udělal ručně a taky bych vyplýtval mnohem méně energie... No, ale jako trénink to bylo dobré," pousměji se a uklidím poslední kousek nádobí. Otočím se na Mirys a zamyslím se nad tím, co teď. Měl bych jít domů a pak konečně do práce. Jenže se mi tady Mirys nechtělo nechávat. Zvláště po tom, co ji tady už dvakrát napadli. Kvůli mě. Navíc byla zraněná. Kvůli mě. Povzdechnu si a odvrátím pohled. Proč se lidem v mém okolí stále něco stává?
"Co provedeme teď?" zeptám se potichu.

"No, ale tys chtěl trénovat." Namítla jsem s úsměvem a protáhla se. Chvíli se na mě Fen díval a nejspíš přemýšlel. Pousmála jsem se, ale v tom odvrátil pohled a vypadal smutněji. Nadechla jsem se, abych mu položila otázku, co se stalo, ale předběhl mě. Zeptal se co provedeme teď.
Znovu jsem se nadechla s úsměvem. "Tak začneme s tím, že mi řekneš co tě trápí, hm?" Usmála jsem se a vzala ho za ruku jemně.

Usměje se a zeptá se, co mě trápí. Lehce stisknu její ruku a znovu si povzdechnu. Netušil jsem, jestli jí to mám říct, nebo ne... Ale... Zadívám se z okna a chvíli mlčím, než se znovu podívám na Mirys a prohrábnu si vlasy.
"Já jen... Mám pocit, že se lidem v mém okolí pořád něco stává. Pořád je vystavuji nebezpečí, nedokáži je ani ochránit. Bojím se, že zase o někoho přijdu," zašeptám nakonec a sklopím pohled k zemi. Nesnášel jsem ten pocit bezmoci, který jsem vždy měl, když jsem sledoval mé blízké trpět. Když byli zranění kvůli mě a já jim nemohl pomoci. Mnohokrát mě napadlo, že by jim bylo lépe beze mě.

Chvíli se na mě díval, ale pak se odvrátil. Netlačila jsem na něj, věděla jsem, že když mi to neřekl hned, tak to bude choulostivější. Počkala jsem a pak ho vyslechla. Přikývla jsem a pak ho lehce políbila na tvář. "Neboj se, ty nás všechny ochráníš, to vím." Pousmála jsem se. "A klidně můžeme trénovat spolu, proti sobě. Abychom se zdokonalili." Usmála jsem se povzbudivě. "Nemůžeš za to, že tě chtějí prostě zabít." Zašeptala jsem a hladila ho palcem po nártu ruky. "Bude to dobrý, uvidíš." Usmála jsem se na něj.

Ucítím její rty na své tváři a tak vzhlédnu a zaposlouchám se do jejích konejšivých slov. Chtěl jsem jim věřit, ale... Už Ravena jsem neochránil. Ani Miriam. Raději ale zůstanu mlčet a jen přikývnu.
"V to doufám," řeknu potichu a zavrtím hlavou. Připadal jsem si v té chvíli hrozně slabý a nesnášel jsem, když jsem svou slabost dal najevo. Pousměji se a zadívám se na ni.
"Mám jen ještě jednu špatnou zprávu... Budu se muset stavit doma a dneska večer bych už vážně měl jít do práce..." zamumlám a s povzdechem se postavím na nohy. Nechtělo se mi, ale zároveň... Jsem tady strávil velmi dlouhou dobu a měl bych jít do práce. A taky jsem se těšil na Ireth, už by měla být zpátky doma.

"Já se s tebou cítím v bezpečí." Zkusila jsem ho povzbudit víc a nevinně se usmívala. Když mi pak ale řekl, že má ještě jednu špatnou zprávu a to tu, že musí domů a do práce jen jsem se smutným přikývnutím přikývla. "Nebudu nic zapírat, je mi to líto, ale na druhou stranu vím, že tě nemůžu mít pro sebe. A taky bych měla trochu zapracovat." Pousmála jsem se a vstala, abych ho šla doprovodit. "Ah! Ještě počkej." Řekla jsem rychle a odběhla do svého pokoje. Přinesla jsem krabičku, ve které byla moje vlastnoručně vyrobená mastička na ty rány.
"Namaž si to doma." Řekla jsem Fenovi, po tom, co jsem seběhla zase za ním a předala mu krabičku s mastičkou. "Někdy tě v práci navštívím, ale dneska to nebude." Usmála jsem se na něj pak, zatímco jsem s ním šla ke dveřím a otevřela mu je.

Potěší mě, že se se mnou cítí v bezpečí a vypadalo to, že nám oběma je líto, že odcházím, ale musel jsem. Netušil jsem, kdy ji zase uvidím, ale budu se snažit přijít co nejdříve. Odběhne někam nahoru a tak vstanu a vydám se ke schodům. Když přijde, dá mi nějakou mastičku s tím, že si mám rány namazat. Vděčně se pousměji a poté ji obejmu.
"Do práce za mnou nechoď, pracuji po půlnoci a to tam lidi nepouštějí, jsou tam jen samí upíři," varuji ji, ale poté se pousměji a pustím ji z mého objetí.
"Dám ti vědět, až budu mít jinou směnu, ale nespoléhej na to, že ti naliji alkohol," ušklíbnu se a rozcuchám ji vlasy, poté se otočím ke dveřím.
"Tak se měj, brzy se určitě uvidíme," pousměji se a zmizím za dveřmi.

Poděkoval mi za mastičku a krátce mě objal. No možná ne tak krátce. Taky jsem ho objala a usmála se. Bylo neskutečné, že mi za těch pár dní přirostl tak moc k srdci. "Nemáš zač." Špitla jsem jen tak do větru a šla s ním pomalu ke dveřím. Když mi řekne o upírech po půlnoci v tom baru, kde dělá a že mi dá vědě, až bude mít jinou směnu, ale nemám na to spoléhat, pousměji se a přikývnu tedy. Když ale po tom zmíní, že nemám počítat s tím, že by mi nalil alkohol, musela jsem se zasmát. "Tak to jdu jinam! Jinde mi určitě alkohol nalijou." Zavtipkovala jsem i když... Mohla bych to někdy zkusit. No nad tou myšlenkou se pozastavím jindy. "Určitě." Odpovím, když se se mnou rozloučí a slíbí, že se brzy uvidíme. "Měj se." Špitla jsem ještě a chvíli za Fenem koukala, než jsem zavřela dveře a šla rovnou poklidit do tréninkové místnosti.

Byl to už nějaký ten týden, co jsem u Mirys strávil několik dní a od té doby jsme byli stále v kontaktu. Občas jsem ji navštívil a strávil s ní nějaký ten čas, který jsem ale bohužel poslední dobou neměl. Od zítřka mi ale začínalo volno, Ireth měla práci někde mimo město a tak jsem byl domluvený, že s Mirys strávím pár dní. Těšil jsem se, ale teď jsem ještě trčel v práci, výjimečně jsem měl dřívější směnu a tak budu končit o půlnoci, což bylo... Asi za půl hodiny. Zítra ráno jsem plánoval ihned vyrazit za mojí sestřičkou. Měla by mě už čekat a já se nemohl dočkat, až ji zase uvidím. Tiše si povzdechnu a nachystám další míchaný nápoj, který předám servírce a poté se protáhnu. Už jsem toho měl plné zuby. S těmito zákazníky nebyla taková zábava, jako s těmi rudookými, kteří sice dělali problémy a bordel, ale člověk se alespoň nenudil.

Uplynuly asi dva týdny od toho, co jsme se s Fenem seznámili a strávili spolu těch pár dní. Každý den, který u mě nikdo nebyl, jsem se cítila zvláštně osamělá. Možná, že jsem se tak cítila vždycky, když jsem byla sama, teď mi to však mnohem více vadilo. Nicméně za tu dobu, jsem se seznámila s Milou dívkou, Corou a také dalším démonem, Alexem. S ním však došlo k nedorozumění, kdy jsem si myslela, že i on chce Fena zabít. Celý jeden den jsem pak Fena nemohla nikde najít, ale další den se to s Alexem vyjasnilo. To bylo vlastně těsně před tím, než jsme se s Fenem domluvili, že své volno stráví zase u mě. Také jsem však s Miriam a Nathanielem "navštívila" mistra, aby si on nezkazil pověst a já u něj nezůstala trčet. To ale bylo...zajímavé a dost nebezpečné, ale povedlo se. Stalo se toho prostě opravdu dost. A tak jsem byla ráda, že zase uvidím svého brášku! A budu mu moct říct plno novinek!
Dnes o půlnoci mu měla končit směna a hned zítřejší ráno se u mě měl stavit. Celý den jsem byla tak natěšená a nedočkavá, že mi čas ubíhal hrozně pomalu. Proto jsem se ho rozhodla využít k úklidu domu. Teď zbývala půl hodinka do půlnoci a já byla naprosto vyčerpaná z toho všeho, co jsem za dnešek stihla. Nicméně jsem byla ráda, že to mám zase na pár dnů za sebou. Zrovna jsem se chystala jít do vany a spát, když jsem zaslechla dveře do domu. Někdo se sem vkrádal a to bylo zamčeno! Fen by zaklepal nebo zazvonil a kdokoli jiný, koho jsem znala, snad také. Mé podezření padlo tedy na nájemného žoldáka, kterého poslal můj mistr. Neslyšně jsem se schovala za gauč, abych si toho, kdo se ke mě tak vkradl, mohla prohlídnout a rozmyslet se, co a jak. Hned jak jsem ho však zahlédla, bylo mi jasné kdo to je. Mistr pro mě poslal jednoho kluka, který se se mnou trénoval před lety, ale neměl tak tvrdý výcvik jako já a celkově mu to tolik nešlo. Ještě si mě nevšiml a šel prohledat pokoje pro hosty, rychle a neslyšně jsem se tedy přesunula do své tajné místnosti, kde jsem si nařízla prst a na podlahu rychle napsala vzkaz pro Fena. Byla jsem vyčerpaná a on se tam mohl trénovat ty roky, co já utekla. Bůhví, co uměl a jak to dopadne. A jistota je jistota. Kdybych ho porazila, můžu to smazat. Rychle jsem vzala pár dýk a vyrazila zase pryč. Jen co jsem za sebou zavřela tajné dveře, objevil se zpoza rohu on. Vrhla jsem po něm černou dýku, ale ani se nepohnul, jen tak, že se dýka zabodla do zdi těsně vedle něj. Beze slova jsme se do sebe pustili a trochu poničili knihovnu v chodbě. Souboj však pokračoval a jídelní stůl jsme zničili úplně. Několik dýk skončilo zezadu na gauči, jiné zabodnuté na zdech a některé taky v podlaze. Po hodině, co jsme se oba snažili zneškodnit toho druhého dost drastickými způsoby, jsem podlehla vyčerpání a nestihla uhnout, když mi o hlavu rozbil džbán. Všechno se přede mnou motalo a já nevěděla, která bije. Pak mu stačila už jen jedna rána pěstí a byla jsem v bezvědomí. Můj dům teď vypadal katastroficky, nemluvě o té krvi všude. No všude ne. Do prvního patra, pokojů pro hosty ani koupelny jsme nedošli. Zato obývák, kuchyň, jídelna a chodba s knihovnou byli dost poničené a on se rozhodně nezatěžoval, dát to do pořádku. Hned, co jsem byla v bezvědomí mě naložil a odvezl za mistrem.